908 - Konec hry

Chris vytřeštěně zírala z okna ve druhém patře. Pozorovala auto, které se ani nepohnulo. Nemohlo. Mělo naprosto rozstřílené pneumatiky, skla, dveře a nejspíš i poškozený motor.

Za vozidlem viděla několik stínů. Věděla, že to je Desmond, Sawyer a Miles. Kam zmizel Frank, to netušila. Ještě před chvílí všichni vystupovali z auta, když se strhlo peklo.

Útočníky dosud neviděla, ale byla si jistá, že jsou skryti za rohem budovy, v níž se nacházela ona a Daniel. Ten se skrýval za zdí na opačné straně okna, než kde byla ona.  Čtveřice ve složení Desmond, Miles, Sawyer a Frank se vypravila na chvíli něco zařídit ven… a při návratu je zastihl útok.

Venku se opět ozvaly výstřely a vzápětí tlumený výkřik. „Ne! Někdo to koupil!“ vyjekla dívka. Pevně sevřela svou pistoli a přesvědčila se, že má nataženo a odjištěno. Přiblížila se k oknu.

„Nechceš, doufám…“ ozval se váhavě Daniel.

„To si piš, že chci,“ sykla. „Musíme jim pomoct.“

Opatrně odklonila okenici. Pak zamířila a v rychlém sledu vypálila několik ran směrem k rohu, za kterým se schovávali útočníci. Střely zvířily prach vyschlé země a na chvíl se rozhostilo ticho.

Chris drásalo pomyšlení, že neví, kdo z přátel byl zasažen. Nejraději by z okna zaječela „jste všichni v pohodě, chlapi?“, ale věděla, že by to bylo iracionální. Jen by na sebe upoutala pozornost útočníků. A sama věděla, že je jen otázka času, kdy budou odhaleni i oni s Danielem. A tím, že se dají odhalit ještě dříve, by nikomu nepomohli. V tuto chvíli mohli pomoci pouze tak, že se zapojí do střetu. Trojice pravidel U, S, B – uteč, schovej se, bojuj – se smrskla na jediné, na to poslední. Utéct nemohli a schovat se nebylo kam. Útočníci by si pro ně přišli.

Znovu chtěla vyslat sérii výstřelů k rohu budovy, ale pistole zacvakala naprázdno. „Sakra,“ zasykla. Rychle sáhla do kapsy pro zásobník. Nahmátla jeden ze tří, podržela si ho zuby, zasekla se u vyndávání prázdného, ale pak se jí to povedlo a znovu zaujala pozici.

Jenže bylo pozdě. Zpoza auta se napůl vysunula silueta a v polokleku zamířila směrem k útočníkům. Ozvalo se několik výstřelů.

A pak silueta zařvala. Byl to Desmond.

Dostal zásah – po noze mu stékaly husté potůčky. Zapotácel se a jen stěží se udržel na nohou. Zatím ho nic nebolelo, ale věděl, že skončil. „Jsem mimo,“ zakřičel tak, aby ho slyšel Sawyer s Milesem, kryjící se za zadkem auta. A pak s rukama nad hlavou vykulhal z úkrytu ven. 

Sawyer jen rezignovaně mávl rukou. Běž, veliteli, snad to nějak dáme.

 „Doháje, brácha,“ vykřikl nešťastně Daniel. Zatvářil se ještě nerozhodněji a ztuhl, jako by ho bratrovo vyřazení úplně paralyzovalo.

 Chris to dobře viděla. „Tak mi aspoň dej svoje zásobníky,“ vykřikla na něj. „Už mám dva prázdný.“

Daniel zatřásl hlavou, jako by ho její výkřik probudil. I on teď sevřel svou zbraň, kterou doteď držel jako nebezpečného tvora. „Ne, ne. Musíme je…“

„Hlídej ten roh,“ kývla Chris směrem k místu, kde se kryli útočníci. „Já si budu držet ten prostor před tím.“

Viděla, jak Daniel zamířil, ale to bylo vše. Když zpoza rohu rychle vyběhl muž a zmizel jim ze zorného pole – pravděpodobně se přitiskl na zeď budovy, v níž se nacházeli – nestihl ani zareagovat.

„Sakra, jdou po nich. Nebo jdou sem,“ vykřikla dívka. Srdce jí bušilo až v krku.

V tu chvíli se Daniel probral. „Zůstaň tady a kryj to,“zakřičel na dívku. Pak se rychle rozběhl po schodišti dolů.

„Dane, nechoď pryč!“ zaječela Chris. Marně.

* * *

Miles se Sawyerem pozorovali dům skrz prostřílené trosky automobilu. Muže, který vyběhl z úkrytu a snažil se přeběhnout kolem domu, viděli skvěle. Miles na Sawyera jen neznatelně kývl a vystřelil.

Muž v černém zamával rukama a sesul se k zemi. Byl těsně u budovy, jen několik metrů od dveří.

 „Kurva dobrý,“ zařval na něj Sawyer. „A teď si počkáme na ty další parchanty. Jestli půjdou ven…“

U rohu budovy se zvířil prach, jak tam někdo z budovy vypálil další sérii ran. Ale útočníci nebyli hloupí a počkali, až série ustane. Stalo se tak brzy. Zásobník došel a osoba v budově musela přebít.

Jako na povel zpoza rohu vyběhl další, tentokrát vyšší a štíhlejší muž. Držel samopal. „Sakra,“ zasykl Sawyer. Toho hajzla musíme…“

Muž v běhu zamířil směrem k jejich skrýši. Teď to byl Sawyer, kdo se zaťatými čelistmi vypálil několik ran jeho směrem. Zastavil ho.

Jenže v tu chvíli se ozval další výkřik známého hlasu.

Daniel, který seběhl po schodech a neuváženě otevřel vchodové dveře, udělal jeden nebo dva opatrné kroky na schodišti… a pak se chytiil za hrudník. Zpod ruky se mu rozlévala skvrna.

„Já… já… nechtěl,“ vypravil ze sebe překvapeně, udělal ještě pár kroků a pak se svezl k zemi.

„NE! Sakra, Dane, ty pitomče,“ zařval Sawyer. Znovu se schoval za auto. Beznadějně se zadíval na Milese. „Tohle je zoufalý. Vběhl mi přímo do rány,“ prohlásil se směsicí zoufalství a vzteku v hlase.

„Viděl jsem to,“ potvrdil Miles. „Je to… to je jedno. Je mimo. Pojďme je dostat a skončeme to.“

* * *

Desmond, který před několika desítkami vteřin odkulhal z bojiště, byl velitelem cvičení odvolán nahoru na pozorovatelnu. Teď už na ni vyběhl rychle. Zásah paintballovou střelou do kolena ho sice začínal bolet, ale rozhodně ne tak, aby ho to v čemkoli omezovalo.

Vyhlédl z okna vedle velitele. „Jak jim to jde?“

„Jde to,“ prohlásil lakonicky Yke, vedoucí výcviku na střelnici v Phoenixu, kam se Desmondova pětice vypravila už potřetí. První den ještě nacvičovali ve skupinách, ale na další dva dny už je instruktoři nechali sžívat se dohromady jako skupinu. Pokud by měli někdy čelit problému, museli mu také čelit jako skupina.

Všichni si zatím vedli očekávaně podle základního rozvžení rolí. Sawyer a Miles vedli obranu zpoza znehybněného vozidla a dařilo se jim dobře – výborně se kryli. Jen Sawyer hned na úvod utrpěl malý škrábanec na rameni, ale usoudil, že s povrchovým šrámem by mohl pokračovat v boji a zůstal tedy na své pozici.

Pak už Desmond s nevěřícným úžasem sledoval, jak se jeho mladší bratr ve dveřích domu hroutí k zemi. S vytřeštěným výrazem se podíval na hlavního instruktora. „Co to…“

Instruktor jen zavrtěl hlavou. „Nic. Vůbec si nezkontroloval situaci. Ten kluk je nepoužitelnej. Sorry, že to říkám takhle narovinu, ale…“

Desmond dál pozoroval hlavní pole. Zpoza rozstříleného auta neznatelně povykoukla rozcuchaná Sawyerova hlava, potom hlaveň pistole a vzápětí se ozvala další salva střel.

Pak pozornost pozorovatelů upoutalo něco dalšího. V horním okně budovy se objevil zrzavý záblesk pohybu… a o chvíli později se na pár okamžiků mihl i v přízemním okně. Pak se Chris vyplazila ze dveří.

„Co to vyvádí? Měla zůstat v tom baráku,“ zasykl Desmond.

Instruktor to soustředěně pozoroval. „Počkej, nech ji. Mám takovej pocit, že ví, co dělá.“

„Má krejt Milese se Sawyerem,“ odsekl Desmond.

„Počkej,“ klidnil ho instruktor a vzal si dalekohled. Teď už vypadal vyloženě zvědavě.

* * *

Daniel ležel u vchodových dveří s hlavou složenou na jedné paži. V místě, kam dostal ránu ze Sawyerovy pistole, ho tupě pálilo; schytal nepříjemně štiplavou ránu do žeber. Dál pozoroval přestřelku Sawyera s Milesem, kteří si vedli jako opravdoví profesionálové. Bylo mu jasné, že se před nimi naprosto znemožnil – vběhl přímo do jejich palby. Byla to chyba, to bylo jasné, ale on jinak nemohl. Musel ven. Musel pomoci přátelům… a nebo alespoň zabránit tomu, aby se útočníci dostali do domu. Nebo se o to aspoň musel pokusit.

Najednou ucítil pohyb ve své vlastní kapse u kalhot. Nejprve měl pocit, že se mu jen něco zdá, nebo po něm leze nějaký hmyz…. a tak jen napjal všechny smysly.

Pak v jeho zadní kapse cosi nepokrytě zašátralo… a pak se to stáhlo. Vzápětí ucítil zalechtání v druhé kapse. Cosi mu jemně, ale cílevědomě prohmatávalo kapsy.

* * *

„Máme tady mrchožroutku,“ rozchechtal se Yke. „Koukej na ni.“

„Cože?“ nechápal zprvu Desmond.

„Vydala se na lup. Bere si střelivo a možná i zbraň od parťáka.“

Desmond to nevěřícně pozoroval.

„Není to vůbec špatnej nápad. Při krycí palbě už očividně vystřílela, co měla. A teď holt… No, uvidíme, jak to zvládne,“ komentoval vedoucí výcviku.

Chris se krčila za ležícím Danielem a jednou rukou mu prohrabávala kapsy.

„Mám je tady vepředu,“ ozvalo se tiché zašeptání. „A dávej pozor!“

„Pssst, máš bejt zticha,“ poznamenala. „Jseš mrtvej.“

„Možná ne úplně. Mám to tady, vepředu.“

Chris zaváhala. Pak natáhla paži přes Danielovo ležící tělo, tam, kam ji navigoval. Od té chvíle, co se vydala dolů z patra, to bylo jako hra. Zkusíš, většinou prohraješ… ale někdy můžeš i vyhrát. Riskovala všechno. Věděla, že ve skutečnosti by tohle pojetí mohlo být smrtící, mohlo by vést k moc velké ledabylosti. Ale… bylo to skutečně tak nebezpečné? Nemohlo naopak vnímání reality jako hry vést k tomu, že se nenechal ochromit tím pravěkým strachem o život, ale naopak se vyburcovat adrenalinem, který hrál roli ve hrách a soutěžích, a přitom hrát s lehkostí, která je hráčům vlastní?

Když prsty opatrně hledala Danielovu přední kapsu, ucítila neomylný, přesmě mířený zásah do lokte. Prsty ještě ucítila chlad plného zásobníku, ale to už cukala pryč a rukou se jí rozlévala ochromující brnivá bolest.

„Auuuu,“ zařvala a stáhla ruku zpátky. „Sakra doháje, auuuu!“

„Jseš celá, Scullyová?“ slyšela zdálky.

„Ne,“ přiznala nahlas zklamaně. Bylo jí jasné, že dál už pokračovat nemůže. Na lokti maskáčové bundy se jí rozšiřovala velká oranžová skvrna a ona věděla, že kdyby to byla ostrá střela, měla by teď minimálně ruku pryč. V rámci výcviku alespoň schytala ránu přímo do brňavky.

Sevřela si pohmožděný loket druhou rukou, stáhla si paži k tělu a zůstala ležet za Danielem. „Ach jo,“ šeptla zklamaně.

„Bylas dobrá,“ pokusil se ji utěšit vědec.

„Dobrá, ale mrtvá,“ odtušila Chris naštvaně a zklamaně.

* * *

Na bojišti zůstali tři a tři muži. Frank se schovával někde pod autem tak dobře, že ho z pozorovatelny vůbec nebylo vidět, ale dráhy střel dávaly tušit, že je někde dole. Miles se Sawyerem si vedli perfektně. Neplýtvali střelivem, ale vyčkávali na tu správnou chvíli. Zanedlouho se Milesovi povedlo zasáhnout ruku třetího nepřítele, a když ten s rukama vzhůru poraženě vyšel zpoza rohu, bylo rozhodnuto. Miles se Sawyerem nechali Franka krýt je a vydali se směrem k úkrytu útočníků. Po chvíli oba zbylé černé protivníky vyvedli z míst, kde se schovávali. Oba poražení měli na sobě obrovské zářivě zelené skvrny – stopy své porážky.

„KONEC,“ ozvalo se z pozorovatelny hlasité oznámení.

Vítězové zamířili ke svým padlým druhům. „Zvedejte se, mrtvoly,“ povzbuzoval je Sawyer. Pak napřáhl ruku směrem k Chris. „Vstávej, agentko!“

Dívka se jeho ruky pevně zachytila a nechala se vytáhnout nahoru. Vyhnula se Danielovi, který se zvedal na nohy sám. „Pozor na něj, Scullyová,“ varoval ji Sawyer. „Začíná bejt nebezpečnej nejen sám sobě, ale i svýmu okolí.“

* * *

„Vezmeme si vás na rozbor postupně,“ prohlásil Yke poté, co závěrečné cvičení ukončili. Daniel byl hotový raz dva. Chris, Frank, Miles a Sawyer. Jako poslední šel Desmond, se kterým velitel výcviku probral celou skupinu.

„Potvrzuje se to, co jsem vám říkal na prvním kurzu,“ začal Yke. „Není to špatný, teda až na jednoho.“

Desmond přikývl.

„Tomu klukovi dejte místo pistole radši prak a hromadu plnejch zásobníků a nechte ho, aby je po vás házel a doplňoval vám střelivo. Jinak je nepoužitelnej.“ Instruktor zavrtěl hlavou. „On se toho bojí. Má k tomu odpor, hrozně dlouho se odhodlává a pak vyrazí jako pomatenej a nechá se oddělat ve vlastní palbě. To jsem už dlouho neviděl.“

„Myslím, že chtěl zabránit tomu, aby se jim dostali do baráku,“ pokusil se bratra omluvit Desmond.

„To je dobrej nápad, ale rozhodně se to nedělá takhle. Učili jsme ho to na úvodním kurzu. Má si krýt vstupní dveře zevnitř. Nebo schodiště. Ale ne vyrazit ven jako cvok.“

„Je to s ním někdy těžký,“ povzdechl si šéf výpravy.

„Jsou takoví lidi, no.  Na druhou stranu, i tohle jako velitel potřebuješ vědět,“ prohlásil Yke. „Jinak to bylo dobrý. Porazili jste náš výcvikovej tým, uvědomuješ si to? To je kurva dobrej výsledek. Moji chlapci sice nejeli na sto procent, ale… bylo to dobrý. Hodně dobrý.“

„Díky,“ kývl Desmond. „Předpokládám, že nejvíc se můžu spolehnout na ty dva nejpokročilejší, Jima a Milese.“ Najednou si uvědomil, že stále používá jejich pravá jména. Musím s tím něco udělat, pomyslel si.

Instruktor souhlasil. „Jo, ti jsou parádně sehraní. Je vidět, že už spolu něco prošli. Ani se na sebe nemusej podívat a už ví. U nich není co vytknout. Jen ten blonďák může ještě trochu zlepšit krytí. Občas trochu moc čouhal ven, proto taky schytal tu jednu ránu. Hodně se mi líbil i ten pilot, ten to udělal parádně. Nikomu se neukázal, skutálel se dolů, zahrabal se do úkrytu, semtam po někomu vypálil… a pak si vykráčel ven. Vlastně dělal to samý, jako dlouho dělala ta holka.“

„Jenže Chris dopadla jinak.“

Yke souhlasně kývl a pokračoval.  „V něčem jsou si s pilotem podobní. Maj dobrý oko, pevnou ruku a střílej najisto, i když ona trochu plýtvá střelivem. Ale to se naučí. Není dobrá do otevřenýho prostoru, kde musí rychle reagovat a kde není krytá. Ale když ji někam schováte, dáte jí dost nábojů a slušnou zbraň, bude vám dělat obstojnýho odstřelovače.“

„A já?“ zadíval se Desmond na instruktora.

„Tys toho moc neukázal, chlape. Nechal ses vyřadit chvilku po začátku akce. Je vidět, že máš přehled, víš, co děláš… ale občas ti to ujede.“

„Neujelo mi to,“ řekl Desmond. „Chtěl jsem je sledovat.“

Yke se uchechtl.

* * *

Vrátili se domů v sobotu ráno, opět naprosto zničení. Tentokrát jeli dvěma auty, takže nápor na řidiče byl ještě větší. Když Frank u Chrisina obydlí zaparkoval její auto a s Danielem se na posledních pár minut cesty přeskládali do outlanderu, proklínal se, že dosud nevyrukoval s myšlenkou, se kterou si pohrával poslední týden. Zařekl se, že než vyrazí na další velkou výpravu, řekne to. Tyhle cesty byly čiré utrpení. Věděl, že do Phoenixu už na další kurs nepojedou a Yuba byla blízko, ale rýsovaly se jiné věci. Z map a podkladů, které shromáždil Daniel s Chris, se rýsovaly mnohem vzdálenější končiny. Michigan, Nová Anglie, východní pobřeží. Frankovi se chtělo spát, jen si to představil.

Sobota byla odpočinková, jen na večer Desmond svolal mimořádnou poradu. Sešli se v obýváku. Sawyer seděl ve svém oblíbeném rohovém křesle, Miles s Frankem se rozvalovali na pohovce, Desmond a Daniel posedávali u jídelního stolu na židlích. Chris se s nimi spojila po telefonu, protože po ranním návratu ve stavu značného vyčerpání se jí opravdu nechtělo jezdit na otočku do San Fernanda a zpět.

Desmond začal. „Takže, vážení… máme za sebou základy výcviku a víc se sebou teď asi neuděláme. Není to špatný. Teď ale přípravy končí a vyrazíme do terénu.“

Všichni souhlasně přikývli, počítali s tím. „Takže Yuba,“ konstatoval Miles. „Kdy?“

„Pozítří. V pondělí,“ řekl Desmond.

„Je to přesně 28 dní před výročím těch událostí,“ dodal vysvětlujícím tónem Daniel. „Chtěl bych udělat prvotní průzkum s předstihem.“

„Dobře,“ kývl Miles. „Co to bude obnášet? Něco podobnýho, jako jsme dělali tenhle týden v Altadeně?“

„Předpokládám, že ano,“ souhlasil fyzik.

„Vyrazíme hned ráno,“ ujal se znovu slova velitel. „Kolem deváté nabereme Chris a vyjedeme na sever. Je to asi šest hodin cesty. Ubytujeme se…“

„My máme ubytování?“ ozval se z telefonu, zesíleného přes reproduktor, praskavý Chrisn hlas.

„Eh… ještě ne. Nevěděl jsem, kdy přesně vyrazíme,“ přiznal Desmond.

„Rozumím,“ zapraskala dívka. „Dáš mi rozpočet a já něco seženu. Jeden den Yuba, další dny poblíž míst, kde se to stalo. Beru si to na starost.“

„Perfektní, Chris. Ubytujeme se a uděláme první obhlídnutí místa. Možná si vyjedeme na malej road trip do míst, kde se to stalo, anebo se jen porozhlídnem po městě, to se uvidí. V úterý se vypravíme do terénu. A případně i ve středu, pokud to bude potřeba.“

Daniel se přihlásil o slovo. Tvářil se nesmírně vážně. „Desmonde, chtěl jsem tě o něco poprosit. A vlastně i vás ostatní.“

„Povídej,“ kývl na něj bratr.

„Chci, abys mi na dobu, kdy budeme v terénu v Sierra Nevadě, dočasně předal velení celé skupiny.“

Tři pohledy se na něj zahleděly nevěřícně. Jeden překvapeně. Z telefonu se ozvalo blíže neidentifikovatelné zapraskání.

Desmond zareagoval námitkou. „To není nutný, Dane. Sám víš, že když jde o výzkumy, máš to tady na povel. Chlapi, vy s tím přece nemáte problém, že ne?“ zadíval se na Sawyera a Milese. Oba se zatvářili, že s velitelem souhlasí.

Daniel se ošil. „To… nestačí. Nejde mi jen o výzkumy.“

„A o co ti jde?“ Velitelovy oči bratra pozorně sledovaly.

Daniel se nadechl. „No, jde o to, že… potřebuju rozhodovat o tom, kdo kde kdy bude a kdo kde kdy nebude. Pokud máme být všichni v bezpečí a v pořádku se vrátit, potřebuju, abyste mě v terénu poslouchali na slovo. Víte, že jsou místa, která nedělají některým lidem dobře. To, co jsme viděli u Desmonda a Chris, byl jen slabý odvar. Tyhle věci umí být mnohem horší. A jestli se někomu začne něco dít, tak chci mít možnost poslat ho okamžitě pryč. Bez dohadování, bez vysvětlování a bez námitek. Víte… tady už končí přípravy a legrace. Hra skončila a jdeme do ostré akce. Pokud se teď něco nepovede, může to mít šeredné následky. Proto chci mít poslední slovo a chci vědět, že mě poslechnete, i když se vám to třeba nebude líbit.“

„No, že bych toužil po tom, aby mi rozkazoval někdo, kdo se nechal sundat vlastní palbou, to říct nemůžu,“ poznamenal uštěpačně Sawyer.

„Já ti nechci rozkazovat ve věcech obrany, to znamená ve věcech, kterým nerozumím,“ odtušil klidně Daniel. „To nechávám na vás. Ale potřebuju mít definitivní slovo ve věcech, ve kterých jsem tady nejlepší já.“

Desmond ho chvíli pozoroval. Pak přikývl. „Dobře, brácho. Máš to mít. Ale pokud se něco nepovede, vyhrazuju si právo odvolat to.“ 

* * *

Neděle byla klidná a odpočinková. Všichni se chystali na několikadenní cestu a nabírali síly po náročných dnech. Chris po chvíli prohledávání internetu sehnala ubytování ve čtyřech obstojně vypadajících pokojích, na jednu noc v Yubě, na další noc v Oroville, což bylo město nejblíže místu incidentu z roku 1978. Potom si sbalila malý kufr s věcmi na tří až čtyřdenní výjezd. Do malého příručního batohu si ještě poskládala osobní věci, fotoaparát a cennou mapu s vyznačenými místy a zónami, kde se děly vytipované podivné události. Ještě tam nechala místo na notebook a tablet a spokojeně položila obě zavazadla na pohovku obýváku. Zítra ráno bude připravena k odjezdu.

Pak si vzpomněla na úkoly, které dostala nebo si je nabrala před střeleckým kurzem a ještě před tím nešťastným Waltovým vzkazem o nepříznivém vývoji na Ostrově. Ve dni, který po doručení vzkazu následoval, se k ničemu nedostala. Odpověď na to, co Waltovi napsal Daniel, také dosud neobdrželi.

Večer se posadila k počítači. Rozhodla se splnit jeden z úkolů – ozvat se své někdejší profesorce staré literatury z univerzity. Zapátrala na webu. Bylo dílem okamžiku zjistit, že Caroline Jeffriesová už na univerzitě nepracuje. Chris to nepřekvapilo – už když studovala, se jednalo o značně starší dámu. Patrně odešla definitivně na odpočinek. V e-mailu ze studjních dob, který si prozíravě kdysi zazálohovala, se jí však povedlo dohledat profesorčinu soukromou e-mailovou adresu.

Rozhodla se to zkusit a napsala e-mail. Pak jej chvíli pročítala, opravila pár vět a mail odeslala. První dobré znamení – nedostala nazpět obratem zprávu o nedoručitelnosti. Profesorka svou schránku patrně stále používala.

Pak se pustila do Danielova úkolu. Najít seznam solárních cyklů bylo primitivní, stačilo několik kliknutí. Dívka sledovala periodu s průměrně jedenáctiletým cyklem, pozorovala svoji mapu s uvedenými daty… ale nic neviděla.

Brzy šla spát.

* * *

Pětice v San Fernandu udělala to samé – kromě Daniela, který hřešil na fakt, že je jediným neřidičem a může si tedy dovolit být ráno mírně neodpočatý. Až do noci seděl v obývacím pokoji u jídelního stolu u svého notebooku a probíral se těmi málo dostupnými materiály k incidentu pěti chlapců z Yuby. Pečlivě studoval zejména plánek z dobového tisku, který ukazoval místa nálezů ostatků.

Ostatní se s bádáním zatím nezalamovali. Desmond sice měl v paměti, že po něm jeho bratr chtěl nějaké zmapování britských legend a mýtů o příšerách, ale teď, den před odjezdem, se mu s tím nechtělo začínat. Frank si byl vědom podivného úkolu s jadernými testy, ale i on měl hlavu plnou vlastních úvah.

Uvedení tři muži se zaobírali vlastními činnostmi, přípravami a myšlenkami, zatímco Sawyer s Milesem ve svém pokoji přemítali o praktických aspektech cesty do Yuby. Došli k závěru, že tahle výprava by měla být jednoduchá – alespoň z bezpečnostního hlediska, které měli na starost.

Sawyer pozoroval omítku na stropě. „Takže zejtřkem nám začíná ostrá mise. Konec hry.“

„Tak vážný to snad nebude. Co jsem pochopil, tak tohle je spíš takovej úvodní výlet na rozkoukání.“

Myslíš, že tam Dan něco najde?“

„Ten najde všude něco,“ prohlásil Miles.

„Víš, jak to myslím. Něco… ostrovovatýho.“

„Upřímně řečeno bych se tomu nedivil. Pokud se ten incident dostal i do dharmskejch análů, nejspíš na tom něco bude.“

„Ty dharmský anály z týhle doby dávala dohromady Danova praštěná máma,“ namítl Sawyer.

„Právě proto. Lidi, kteří jsou Ostrovem hodně ovlivněný, mají na tyhle věci nos. Pokud tam nějakou souvislost viděli, je dost pravděpodobný, že tam něco je.“

Sawyer beze slova nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Nemuselo se tam stát vůbec nic záhadnýho,“ namítl po chvíli. „Byli to prostě pošahaný zblblý kluci, který zazmatkovali v pustině a zimě. To samo o sobě stačí na průser. Nepotřebuješ k tomu nic dalšího divnýho.“

„Možná ne. Ale když připustíš, že to místo divný je… a dáš dohromady divný lidi a divný místa, vytvoří ti to ultra výbušnou směs,“ odtušil Miles. Pak si všiml Sawyerova výrazu, který najednou ztuhl ve výhružném výrazu. „Ježiš, promiň, Jime, tak jsem to nemyslel,“ dodal, když si uvědomil, co právě řekl. Před očima se mu mihla vzpomínka z roku 1977 z hroutícího se staveniště Swan.

Sawyerovy rysy pomalu povolily, omluva byla přijata. Protáhl se a mávl rukou. „Kašli na to, Enosi. Musím si zvyknout na to, že se tady vedou divný řeči, který si člověk nesmí brát moc osobně. Když vyrazíš z divnýho místa pátrat po divnejch věcech, asi to jinak nejde. Možná jsem divnej sám.“

„To jseš,“ souhlasil opatrně Miles.

„Cože?“ zahučel Sawyer.

„Jseš divnej. Podívej se na nás ostatní. Myslíš, že by ses s takovou bandou obtěžoval, kdybys byl normální chlápek, co ztroskotal na pustým ostrově a chtěl se dostat pryč?“

„Slíbil jsem něco Desovi,“ prohlásil Sawyer zarytě.

„Já vím, ale tohle složení není žádná zásahovka na osvobození unesenýho dítěte. Tohle je tlupa divnejch týpků. Kdybys byl aspoň trochu normální, dávno bys už vysvětlil Desmondovi, že takhle to nejde a že potřebuje nový lidi… a nebo bys to vzdal úplně a vzal čáru, až by se za tebou prášilo. Ale ty si odjedeš tuhle tam, příšte tamhle… a  vždycky se sem vrátíš. Ty tady jseš, protože tady bejt chceš. Četls někdy Alenku v říši divů?“

„Kdysi dávno, když jsem byl malej cucák.“

„Je tam něco následujícího: Tady jsme všichni praštění. Já jsem praštěná, ty jsi praštěná. – Ale já nechci mezi praštěný, bránila se Alenka. – Nenaděláš nic, tady jsme všichni praštění. I ty musíš být praštěná, jinak bys sem nechodila.“

„Díky za rozbor osobnosti, Enosi,“ zavrčel Sawyer. „Myslím, že to je ideální chvíle na dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ ozvalo se z druhé strany pokoje.

907 - Přijde to sem

Na Ostrově se věci začaly dál vyvíjet několik dní poté, co se Hurleyho skupina sešla s Eloise a probrali možnosti odchodu části Druhých z Ostrova, a poté, co Walt poslal poslední vzkaz Chris.

Pustili se do toho, o čem Walt psal a na čem se dohodli. On, Ben a Hurley pokračovali dál ve výzkumu pásma a v jeho zabezpečení z jižní strany. Část Druhých se připravovala k odchodu na Hydru. Pásmo i sever vypadaly být v klidu.

„Vidíš, nakonec se to zase zklidní,“ snažil se Hurley povzbudit Walta. Chlapec byl stále nesvůj. Z událostí přelomu roku se stále nevzpamatoval a bylo vidět, že si vše vyčítá.

Hurley však tomu, že se věci vracejí do pořádku, sám příliš nevěřil – ano, teď byl relativní klid, ale… Hurleyho něco neustále hlodalo. Nedokázal přesně poznat, co to je. Přisuzoval to rozkolísané a nezvykle rozprouděné Ostrovní energii. Věděl, že klid na Ostrově vypadá jinak. Nic mimořádného se nedělo, ale Ostrovem jako by se rozlévala zvláštní, ulepená a vše pronikající mlha únavy a vyčerpání, která pramenila z toho prokletého pásu. Nikoho to neudivovalo – po tom, co zažili, bylo jakékoli přiblížení k pásu prosyceno napětím, stresem a obavami, které je vysilovaly. A I ten samotný vývěr energie mohl mít své vlivy. Dávalo to smysl, ale Hurleyho nepříjemný pocit to nezmírňovalo.

* * *

První, kdo skutečně zaznamenal změnu, byli Walt s Benem. Několik dní po poradě s Eloise se vydali do blízkosti pásma budovat další kus zátarasu z větví, který měl zabránit všem z jihu, aby nějakým nedopatřením vnikli do smrtícího prostoru. Práce jim šla dobře. Střídali se u práce se sekyrkou, odtínali správně velké větve ze stromů a lián, nosili je do vymezeného koridoru několik metrů od pásma a tam je stavěli a splétali do těžko proniknutelných, robustních konstrukcí.

Když vysekali porost v bezprostředním okolí místa, kde pracovali, museli se začít vzdalovat hlouběji jižním směrem. Walt, který měl zrovna směnu se sekyrkou, se vzdálil kus od Bena – jen natolik, aby na sebe viděli, na tohle bezpečnostní pravidlo během práce na zátarasu si už zvykl – a energicky osekával větve mohutného stromu.

Najednou se v džungli o kus dál něco pohnulo a upoutalo Waltovu pozornost. Přestal sekat a zadíval se daným směrem.

V tu chvíli se džungle rozšuměla a dolehl k němu šepot. Překrylo to šustot, který sem doléhal od zátarasu, jak Ben splétal dohromady větve a šlahouny rostlin do neproniknutelného objektu. V první chvíli to Walta nezvladatelně vyděsilo – šumění a šepot mu připomněly chvíle v pásmu. Pak ale první vlna děsu povolila a ozval se rozum, který ho uklidňoval, že se nemůže nic dít, vždyť přece nešel směrem k pásmu, to je několik desítek metrů na sever od něj. Walt zatřásl hlavou a snažil se z ní setřepat zbytky hrůzy a těch divných vjemů. Ale šepot zněl dál.

Walt se váhavě zadíval do džungle, kde předtím viděl pohyb a odkud jako by se nesly ty zvuky. A uviděl je.

Uviděl dvě ženy. Nebyl si jist, ale měl pocit, že už je někdy viděl. Kdysi dávno, v časech po havárii a později. Obě byly tmavovlasé, dlouhovlasé a vypadaly jako matka s dcerou. Dívce, která mohla být jen o něco málo starší než on sám, svítily z tváře obrovské naléhavé hnědé oči.

Obě ženy na něj gestikulovaly, aby šel blíž.

Walt se ani nehnul. Po svých dřívějších zkušenostech nevěřil už nikomu, koho na Ostrově spatřil a kdo nepatřil do jejich skupiny nebo k nejvyššímu Druhým. Jen se směrem k oběma ženám zadíval a lehce zavrtěl hlavou.

Starší žena k němu napřáhla ruce v uklidňujícím gestu, jako by říkala, ať se nebojí. Pak se pomalu příblížila ona k němu. Walt obezřetně vyčkával, připravený začít okamžitě utíkat směrem k Benovi. Žena, jako by jeho myšlenky cítila, se ve vzdálenosti několika metrů zastavila. Dívka ji následovala. Obě se zastavily v místě, kde na ně Walt dobře viděl.

Ani ho nenapadlo, že by měl promluvit. Mluvit na někoho, o kom racionálně věděl, že tam není, mu nedávalo smysl. Promluvil k nim v myšlenkách. Nemůžete mluvit, že?

Obě ženy na jeho myšlená slova zareagovaly. Starší žena přikývla, položila si prst na rty a pak udělala gesto, která dávalo najevo, že takhle je vše v pořádku, že se nemusí přibližovat víc. Dívka se jen usmála.

Walt se na ně tázavě zadíval. Co chcete? říkal pohledem.

Starší žena se na něj zahleděla naléhavě. Pohlédla směrem k pásmu a zamítavě potřásla hlavou. Gestem naznačila, jak se něco od severu vzdaluje - nebo je vytlačováno? Působilo to nepříjemně. I mladá dívka se teď tvářila nervózně.

Něco se… posouvá? pomyslel si Walt s pohledem upřeným na obě ženy. Přikývly. Měla by v tom být radost, že jim porozuměl… ale nebyla, obě měly v tváři dál obavy. Pak starší žena sepjala ruce a zadívala se na Walta. To bylo srozumitelné – něco od něj potřebuje. Walt přikývl na znamení, že rozumí, a dál čekal.

Starší žena udělala krok směrem k němu, aby ji ještě lépe viděl, a pak pomalu ukázala na něj, pak za sebe směrem k jihu, kde tušil jejich tábor… a pak oběma rukama naznačila kolem svého těla velmi korpulentní siluetu.

„Hurley?“ zareagoval Walt.

Obě ženy energicky přikyvovaly. Starší žena pokračovala. Znovu naznačila Hurleyho siluetu, ukázala na ni a potom mávla rukou od jihu sem, k místu, kde stála. Mladá dívka vedle ní přikývla a opět v prosebném gestu sepjala ruce. Žena, která vypadala jako jekjí matka, vše znovu zopakovala.

„Mám ho sem… přivést?“

Ženy dál přikyvovaly. V tvářích se jim lehce vyrýsovala naděje.

„Walte!“

Najednou u něj stál Ben a nervózně chlapce pozoroval. „S kým to mluvíš?“

Walt byl zmatený. Ani si neuvědomil, že začal mluvit nahlas. „Ty je nevidíš?“

Strážcův pobočník zavrtěl hlavou. „Ne. Kdo… kde?“

„Dvě ženy. Támhle v džungli. Už jsem je někdy viděl, ale nevzpomenu si…“ Walt si protřel oči.

Obě ženy jako by bledly. Starší teď ukazovala směrem k pásmu a výstražně vrtěla hlavou a mávala rukama. Pak znovu udělala to zvláštní gesto, jako by se něco posouvalo. A nakonec zopakovala sekvenci s přivedením Hurleyho. Mladá dívka, mimochodem velice hezká, se na Walta jen beze slov usmívala.

Pak zmizely.

„Musíme sem vzít Hurleyho,“ vydechl Walt.

* * *

Vydali se zpět do tábora. Walt hned po příchodu Hurleyho seznámil s tím, co v džungli viděl. Když obě ženy popsal, Benovi jako by se myslí a pak i tělem rozlil nekonečný smutek. Chlapec bez jakýchkoli pochyb viděl jeho dceru Alex a její matku Danielle Rousseau.

„Tvářily se, že to je strašně důležitý,“ vysvětloval Walt. „Máš tam přijít, myslím.“

„Co přesně ti ukazovaly?“ zajímal se Hurley.

Walt s mírnými rozpaky napodobil Rousseauové gesto včetně náznaku mohutné postavy. Hurleyho se to nikterak nedotklo. „Dobře. Půjdem tam.“

„Ale… kdo to je? Mám pocit, že je znám, ale nedovedu si vzpomenout. Je mi, jako by mi někdo vymazal hlavu.“

Hurley si povzdychl. „Myslím, že to je… Benova dcera a její maminka.“

„Obě zemřely tady na Ostrově,“ řekl tiše Ben. „Alex mi strašně chybí. Byly to obdivuhodné ženy, obě dvě.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Hurley. „Pokud se teď vrátily a chtějí se se mnou vidět, musíme tam jít.“

„Ben je neviděl,“ namítl Walt opatrně. „Jak můžeš vědět, že je uvidíš ty?“

Hurley se na něj zadíval. „No… víš, Walte, vlastně si říkám, že bych ti nejdřív měl něco povyprávět. Pojď, na chvilku si sedneme a pak se tam vypravíme znova, co říkáš?“

Ben i Walt souhlasili. Po půldenní práci v džungli byli dost unavení. Vlastně možná byli ještě unavenější, než by měli být, ale to jim v tu chvíli nedocházelo.

Hurley začal vyprávět.

* * *

Hurley trávil hodně času na svých ranních pobytech na skaliskách u oceánu. Za ty týdny, co byl Strážcem, se mu to stalo každodenní tradicí: poseděl nebo postál, zahleděný do dálek. Naučil se chodit do míst, kde byla Jacobova jeskyně. Pobřeží zde skýtalo výhled směrem k východu a Hurley tak mohl sledovat východ slunce.

A právě v téhle denní době, na přelomu mezi rozjasňováním noční tmy a před vyloupnutím odpočatého ranního slunce, k němu přicházeli. Hurley byl zvyklý, že vídá některé své přátele, kteří na Ostrově přišli o život. Mluvili k němu a on mohl mluvit s nimi. Mnohdy měli velmi dobré postřehy. Vynikala tím zejména Libby, která mu byla nablízku nejvíce. Trávívala s ním dlouhé desítky minut. Její stín jako by sedával vedle jeho mohutné siluety na útesech. I když se nemohla dotknout jeho ruky nebo tváře, vnímal její hlas, který přinášel rozumné úvahy a hlavně povzbuzení.

Jindy se objevil Charlie nebo Sayid. A poslední týdny vídal i Penelope. Tihle čtyři se stali jakýmsi jeho tajným poradním sborem. Od začátku věděl, že jejich zjevení jsou zcela přirozená, že k Ostrovu patří, stejně jako sem patří černý kouř… a že to skutečne jsou oni, kdo k němu promlouvá, ne něco jiného, co na sebe bere jejich podobu a jejich hlas. Byli to stále oni, jejich myšlenky, jejich vědomosti a jejich starosti. Každý z nich k tomu měl své důvody: v Libby stále žily křehké výhonky čerstvě vznikající náklonnosti, Charlie ho považoval za jednoho ze dvou svých nejlepších přátel, Sayid zatím svoje důvody neprozradil, ale Hurley z něj cítil jakousi odhodlanou snahu napravit věci, které udělal před svou smrtí, jako by ho trápilo svědomí… a Penelope se ze všech sil snažila přispět k záchraně svého syna.

Ostrov byl místo, kde se všecko dělo jinak – nejen život, ale i smrt. Stejně jako byli zvláštní ti, co se tam narodili, byli zvláštní i ti, co tam zemřeli. To, čemu některé společnosti říkají duše, jiné mozková aktivita, jiné vědomí – to, co přestane existovat v člověku, když jeho tělo přestanue fungovat – to se zde nerozplynulo a neodplynulo jinam, jako na jiných místech, ale bylo to zachyceno energetickými víry, vyvěrajícími v určitých lokalitách na Ostrově. Proudilo to těmi místy, ale zůstávalo to na Ostrově. Na některých místech to na sebe mohlo brát dočasnou smyslově vnímatelnou podobu. Někteří takhle zůstávali jen mlhavě nebo jen v omezené podobě na konkrétních místech, jiní mohli putovat po celém Ostrově. Když se Hurley jednoho rána zeptal Charlieho, na čem to záleží, odpověděl mu:

„Podle toho, jak moc ti na někom záleží. A podle toho, kolik má ten někdo sil.“

A to, co mu teď říkal Walt, do toho plně zapadalo. Vypadalo to, jak by Danielle a Alex nedokázaly přijít přímo až k Hurleymu, ale byly polapeny v oněch kritických místech. Ony k němu nemohly, musel tedy on k nim.

* * *

Končilo odpoledne, když se tam vydali všichni tři. Ben už pro jistotu nesl velkou pochodeň, kdyby se zdrželi a nestihli se vrátit do tmy. Došli až na místo, kde končil budovaný zátaras… a Walt popošel do míst, kde osekával větve a ukázal do džungle, kde předtím viděl obě ženy.

Hurley vyčkávavě hleděl. Pak se ozvalo šumění a šepot.

Walt je uviděl hned po Hurleym. Ben to stále nedokázal.

Hurley klidně přikývl. „Necháte mě tady chvilku s nima?“ zeptal se svých společníků. Nebyla to ale otázka. Walt i Ben se vzdálili o kus dál k zátarasu.

Mluv, prosím, vybídl Hurley pomyslně ženu, která vypadala nesmírně napjatě, i když se jí v tváři zračila úleva, že opravdu přišel. Mluv, vezmi si moje síly, kolik potřebuješ, a řekni, co potřebuješ.

A Daniellle promluvila. Po několika letech Hurley znovu uslyšel její naléhavý hlas. Zněl jen o něco hlasitěji než šepot, který se stále nesl z džungle.

„Vyhnalo nás to,“ ozval se její šeptavý hlas, ale její rty se nepohnuly. Jako by slova zněla odjinud – možná odtamtud, odkud se nesl i zbylý šepot, kterému však, na rozdíl od její řeči, nebylo rozumět.

„Můžu vám pomoct?“ odvětil jí Hurley v myšlenkách.

Zavrtěla hlavou s beznadějným výrazem. „Tam, kudy to prochází, se všecko rozpojilo. Uvolnil záři a za ní jde stín. A to je moc špatně. Teď se to šíří a tam, kde to je, tam nemůžeme být my. Znám to.“

Hurley zpozorněl. „Znáš to? Tys něco podobnýho zažila?“

„Já viděla jen náznak toho, co se tam teď děje. Ale i ty staré stíny byly zlo. Nebezpečí. Nemoc. Přichází s nimi…“

Najednou jí začal slábnout hlas.

„Vydrž ještě,“ pokusil se ji Hurley povzbudit. „Řekni mi o tom ještě něco, Danielle, prosím. Něco o tom stínu.“ Snažil se té vizi dodat ještě kus času a sil navíc, ale příliš to nefungovalo.

„Zlo. Přinutil ho otevřít pekelnou bránu. Už tam nemůžeme zůstat. Přijde to i sem.“

„Můžu to nějak zastavit?“ zahleděl se na ni Hurley naléhavě.

Rousseau se vytrácela, už nemluvila. Bezradně rozhodila rukama a opět měla v tváři smutek.

Její dcera, která celou dobu ani nepromluvila, se dívala směrem k Benovi a Waltovi. Pak se začala vytrácet i ona.

„Můžu sem přijít zas? Budete se mnou moct mluvit znova?“

Mlhavý odlesk ženy cosi naznačil, ale Hurley už to gesto nerozpoznal.

* * *

Strážce ještě chvíli zíral do šeřící se džungle. Pak se kolébavě vydal ke svým společníkům. Walt s Benem spolu tiše mluvili. Podle Benova výrazu bylo patrné, že chlapci vyprávěl o Alex a Rousseau. V tváři měl stále obrovský smutek, ale i náznak úlevy. Možná bylo dobře, že o tom zase začal mluvit, pomyslel si Hurley.

„Pojďme zpátky,“ vyzval své společníky.

„Co ti řekly?“ zajímal se Walt.

Hurley zatřásl hlavou. „Musím si to trochu utřídit, chlapi.“ Věděl, že prozradit bez obalu to, co Rousseau řekla, by minimálně Walta zbytečně moc zasáhlo. Slova o otevřeném pekle by pro něj opravdu nebyla to pravé.

„Pojďme zpátky. U ohně vám všecko řeknu. Nevím, jak vy, ale já jsem dost utahanej.“

„Já taky. Začíná mě bolet palice,“ poznamenal puberťácky otráveným tónem Walt.

„Asi jste si jen vzali málo vody,“ řekl Hurley. „Odpočinem si a bude to dobrý.“

Vydali se zpět k táboru.

Cestou Hurley přemýšlel, co jim řekne. Nechtěl je zbytečně stresovat. Na druhou stranu jim nechtěl lhát. A bylo jisté, že když si Rousseau vyžádala Hurleyho, měla na srdci něco podstatného – a proto jim něco říct musel.

Dorazili do tábora, povečeřeli a posadili se k ohni. Oči muže i chlapce se upřely na Strážce.

„Chtěla mě zavolat, protože ji můžu slyšet, na rozdíl od vás,“ začal Hurley. „Oni… Ostrov jim pomáhá tady zůstat a nabýt určité podoby, ale potřebují k tomu i druhou stranu, která pro to má vlohy. A každej z nás má jiný. Ty, Walte, je vidíš, ale nikdy jsi je neslyšel, že?“

Chlapec zavrtěl hlavou.

„Já jo. Nevím, čím to je. Děje se mi to hlavně od té doby, co jsem tady. Když jsem se vrátil s Oceanic 6, dostalo mě to až do Santa Rosy. Ale o tom mluvit nebudem.“

„Co ti řekla?“ Ben tiše promluvil. I on vypadal unaveně.

„Mluvila o tom pásmu, myslím. Něco se tam změnilo. Rozpojilo, řekla. Vedle záře prý vznikl stín. Že prý… nemůžou kvůli tomu zůstat v místech, kde byly předtím. Doslova řekla, že je to vyhnalo.“

Walt na něj hleděl. „Takže jsem zkazil Ostrov… i jim? Nejen živejm, ale i mrtvejm?“

„Tak to není, Walte,“ řekl Hurley. „Neudělals to ty. Nerozhodl ses pro to. Je to jeho vina. Už jsme o tom mluvili, chlape.“

Walt si promnul oči. „Jo. To je jedno. Já…“

Hurley oba chvíli pozroroval. Měl ještě pár podstatných věcí, které jim chtěl říct, ale uvědomoval si, že teď na to není vhodná chvíle.

„Máme v okolí těch míst být opatrní. Říká, že… je to místo nebezpečí. Což pro nás není nic novýho.“

Ben souhlasně přikývl. „Budem pokračovat s tím zátarasem. Snad to pomůže.“

„Určitě,“ přikývl i Hurley, i když to bylo s těžkým srdcem. Rousseau mu sice řekla, že se to bude šířit dál, nejspíš tedy i za zátaras… ale něco dělat museli. A zátaras vybudovat stejně museli, protože je chránil před největším nebezpečím pásma.

„Půjdu spát,“ řekl Walt. „Pořád mi není moc dobře.“

„Vyspíš se z toho, Walte,“ pokusil se ho povzbudit Ben.

„Jo.“

„Zítra ti určitě bude líp,“ souhlasil Hurley. A pak, jako by nic, dodal: „A já se vypravím na sever.“

Jeho parťáci se k němu otočili s překvapeným nebo až šokovaným výrazem. „Jako… kam?“

„Půjdu do jejich tábora do Dharmavillu,“ pokrčil rameny Hurley.

„Ale… je to jejich území,“ nechápal Walt. „Tam nesmíme.“

„Ano, je. Ale já… já jsem Strážce. I když jsem jeho oponent, máme k sobě nějakej respekt a nějaký výsady. Půjdu k nim, řeknu, co jim říci potřebuju, a zase se vrátím. Bude to v pohodě. Stejně, jako se nestalo nic Claire, když nám přišla říct o stěhování.“

* * *

Dalšího rána se časně Hurley vypravil na sever. Věděl, že ho čeká dlouhá cesta, a tak vyrazil hned, jak se začalo rozednívat. Šel dlouho, ale únavu necítil, to byla jedna z dobrých věcí, které s sebou přineslo jeho strážcovství.

Jdu k vám, vysílal k Černému a ženám své myšlenky. Věděl, že Černý jeho blízkost vycítí – tak velká změna v rozložení energií pro něj musela být jako hlasité zvonění budíku. A bylo to tak. Jakmile se Hurley přiblížil k Dharmavillu, vyšla z vesnice postava. Černý ho uvítal v Jackově podobě. Zastoupil mu beze slova cestu.

Hurley se také zastavil. Oba muži se chvíli měřili. Hurley mu zcela otevřel své myšlenky – bylo to jako pozvání, podívej se, s čím k vám jdu. Jdu vás varovat. Nechci konfrontaci ani střet, a pak zase sám odejdu.

Černý mu ustoupil a nechal ho vejít do vesnice.

Hurleyho přepadla nostalgie a smutek. Rozpomenul se, jak tohle místo vypadalo v 70. letech, kdy se sem dostal propadem z letu 316. Teď tu vládl zmar, i když místy bylo vidět, že se ženy snaží to tu dát do pořádku… podle svých omezených sil.

Ze dveří jednoho z domků vykukovala blonďatá hlava. „Claire!“ usmál se Hurley a zamával jí.

Dívka si ho podezíravě a s náznakem strachu změřila. Pak se zadívala na jejich ochránce. „Co on tady…“

„Jde nám něco říct,“ řekl Černý.  

V tu chvíli Hurleymu poskočilo srdce. Za Claire se ukázala známá postava. „Kate!“ vydechl Strážce.

A vedle Kate… Za ruku držela malého Charlieho. „Ahoj, Aarone,“ pozdravil ho Hurley spořádaně a podle místních pravidel. Chlapeček se stydlivě zazubil a schoval se za Kate. Vypadal spokojeně a zdravě.

„Můžu zůstat…“ obrátila Kate oči k Černému.

„Ale ano. Ale zůstaň tam s Aaronem, kde jsi, ano?“

Kate souhlasně přikývla. Očima se upínala na Hurleyho, jako kdyby v něj vkládala obrovské naděje. Hurley posmutněl – to, v co doufala, udělat nemohl, i když by strašně rád chtěl. Kate nevypadala dobře, působila vyčerpaně a strhaně. Život v zajetí a v neustálém napětí se na ní podepisoval. Strašně rád by ji objal a odvedl ji do jejich tábora i s dítětem. A klidně i s Claire. Hurley věděl, že Claire by se pod jeho vlivem dala do pořádku a zase by se začlenila do normální společnosti. Jenže to nešlo – nemohl přijít a na cizím území si vzít, co chtěl. Ani Černý to nedělal. Ano, formálně vzato Kate měla na výběr, stejně jako měl na výběr Walt té osudné noci… ale Kate věděla, jaké následky by to mělo a že je pro ni lepší zůstat. Navíc ji potřebovali Claire i Charlie. A všichni věděli, že ty dva Černý nepustí.

Černý promluvil. „Proč jsi přišel?“

„Jdu vás varovat,“ řekl Hurley, zejména k oběma ženám.

„Před čím?“ zareagoval nechápavě Kate.

Claire mlčela, což bylo zajímavé.

Hurley se na ni posmutněle usmál. „Ty víš před čím, viď, Claire?“

Bylo vidět, že by se nejraději otočila a utekla dovnitř domku, ale překonala se a pevně se na něj zadívala. Pak přikývla.

„Koho jsi viděla?“ zeptal se Hurley jemně.

Nejprve neodpověděla. Sjela pohledem na Černého. Až když přikývl i on, promluvila.

„Charlieho.“

Dítě u Kateiny nohy sebou trhlo a vyskočilo. „Mami,“ zavýskl chlapeček.

Kate se nešťastně podívala na Hurleyho a dítě nepřítomně pocuchala po vlasech.

Hurley se na ni smutně usmál, ale dál mluvil ke Claire.

„Taky tě varoval, viď?“

Přikývla.

* * *

„Kdys ho viděla?“ zeptal se Hurley.

Claire, opírající se teď o dveře, se zamyslela. „Asi před pěti dny,“ řekla po chvíli počítání. „Tam dole u lodi. Šla jsem lovit… a najednou tam byl.“

Ne, že by Claire lidi, kteří na Ostrově být neměli, nevídala už dříve. Během několika osamělých ostrovních let to zažila nejednou, ale její mysl tehdy byla tak rozbitá, že to nevnímala jako něco nezvyklého. Teď si Černý uvědomil, jak moc se Claire v Kateině společnosti začala dávat do pořádku. Nebyl si jistý, zda se mu to zamlouvá.

Teď tedy vstoupil do rozhovoru. „Proč jsi mi nic neřekla?“

„Myslela jsem si, že o něm víš, že tam je. A to, co říkal, nebylo nic novýho. Řekl to samý, cos nám říkal ty. Že dál na jih nesmím, že to tam není bezpečný. Ani já, ani Kate, ani Aaron. Neřekl nic novýho.“

Hovoru se opět ujal Hurley. „Co se dělo?“

„Najednou vyšel z džungle. Nemluvil, jenom ukazoval. Vypadal jako… tehdy.“ Claire si povzdychla.

„Bylas už někdy předtím v těch místech?“

„Jo,“ přisvědčila blondýnka.

„A nikdy předtím jsi ho tam neviděla.“

„Ne. Nikoho.“

 „Co přesně ti řekl? Tys ho slyšela mluvit?“ Hurleyho překvapilo, že by dívka mohla přelud i slyšet. Buď by to znamenalo, že její schopnosti se na Ostrově rozvinuly nečekaným směrem… nebo místo, kde Charlieho viděla, bylo silnějši než to, kde oni s Benem a Waltem viděli Danielle a Alex.

Dívka zavrtěla hlavou. „Ne. Jen ukazoval. Na jih, na mě, a že tam nesmím. A pak ukázal i Aarona a Kate“ – zopakovala Charlieho gesta, rukou ukázala výšku malé postavičky a pak vyšší postavu s vlnitými vlasy – „a že tam taky nesmí.“

Hurley souhlasně pokývl. „Je dobře, žes ho poslechla.“

Teď se váhavě ozvala Kate. „Co se tam na jihu děje, Hurley?“

Černý se na ni zadíval přísně, ale nic neudělal. Vlastně byl zvědavý, jak Hurley a jeho tábor tu nezvyklou nerovnováhu interpretuje. On sám ji také cítil, ale nevěděl, co a proč se děje. Energie se měly v novém proudění ustálit a ne vytvářet nové víry a proudy.

„Zatím to nevíme,“ řekl Hurley. „Ale… něco se tam děje. Je lepší se těm místům teď vyhýbat, dokud nezjistíme, co to je.“

„Je tam smrt,“ promluvila znovu Claire.

„Smrt?“ zopakoval Hurley opatrně.

„Charlie to říkal,“ potvrdila dívka. „Teda ukázal. Smrt,“ přejela si prstem po hrdle v nezaměnitelném gestu.

Pak dodala ještě něco.

„Pro ženy.“ Naznačila rukama vlasy, ňadra, široké boky a těhotenské břicho.        

* * *

Druzí se začali připravovat k přesunu na Hydru, jakmile jim Eloise po poradě s Hurleym sdělila, že s tím souhlasí. Na přípravy k přesunu měli nečekaný klid: Eloise, Richard, Craig a Marcus, kteří byli pod Hurleyho ochranou a mohli relativně bezpečně vycházet ze síně pod Sochou, v posledních dnech zjistili, že v blízkosti síně pod sochou je naprostý klid, a to i ze severní strany. Nešmejdila tam ani Claire, ani Černý. Severní tábor jako by se po přestěhování a po vytvoření pásma držel v uctivé vzdálenosti. Druzí se tedy rozhodli stáhnout hlídky a napřít síly do příprav stěhování.

Eloise jim poctivě předala všecky vědomosti, které o zázemí na Hydře měla. Strávila tam nějakou dobu, kdy dohlížela na Penelope a Charlieho, a místo docela dobře znala. Tamní zázemí sice bylo do jisté míry poškozené všemi boji a útoky, které se tam odehrály, ale stále se toho hodně dalo využít. A bylo tam letadlo z letu Ajira 316. Cindy, bývalá letuška, to brala jako znamení, že se věci obracejí k lepšímu. Věděla, co vše takové dopravní letadlo skýtá. Věděla, že se v něm skrývá přehršel užitečných věcí a že je nesmírně užitečné i ono samo – v jeho hermetickém trupu se dalo velmi dobře ukrýt. Když všechna tato pozitiva optimisticky líčila v síni pod sochou, kde zatím stále přebývali, doufala, že to přesvědčí i další Druhé. Zatím se skupina dělila přibližně na polovinu. Ti mladší a ženy vypadali, že chtějí spíše odejít. Starousedlíci deklarovali, že chtějí zůstat.

Stěhující se Druzí vyhodnotili, že nejbezpečnější bude pohybovat se po vodě, v blízkosti břehů, na loďce, kterou jim půjčila Hurleyho skupina. Nad vodu se nedostal Černý, nad vodou nebylo pásmo a po vodě se přesouvalo mnohem snáze, než při prodírání se džunglí a hledání cesty. Na Hydru to sice bylo daleko, museli obeplouvat polovinu Ostrova, a tak jim cesty zabraly hodně času, ale to tolik nevadilo. Vozili postupně zásoby i věci potřebné ke stavbě nových příbytků.

Během příprav a postupného stěhování Druzí zjistili, že se věci na Ostrově mění. Zprvu to přičítali vlastní nejistotě po návratu do míst, kam několik týdnů nechodili, a nepřesným vzpomínkám. Najednou vídali a slýchali šepoty, stíny a jiné úkazy jinde, než kde bývaly dřív. Pak většinu Druhých začala sužovat únava a bolesti hlavy. Přikládali to zprvu pracovnímu nasazení, horku a vypětí, ale ani odpočinek a lepší organizace práce jim nepomohly.

Eloise s Richardem se dozvěděli, co se děje, až když se jednoho odpoledne vrátil z džungle Craig a byl naprosto mimo sebe – zíral do prázdna a jen opakoval, že viděl Paula a že tam už nesmí chodit, že to bratr zakázal. Víc z něj nedostali. Pak se rozmluvili i další Druzí a přiznali se, že v džungli poblíž pásma viděli přeludy i oni.

* * *

Eloise se okamžitě rozhodla jednat. Nechala se na loďce odvézt kolem pásma směrem k Hurleyho táboru a vyhledala Strážce, který už se mezitím vrátil z Dharmavillu. Informovala ho o tom, co se stalo, a on jí potvrdil, že zažili něco podobného.

Seděla s trojicí u ohně v Hurleyho táboře.

„Co se to děje, Hugo?“ zeptala se bez vytáček Eloise.

Strážce Ostrova si promnul kudrnaté vlasy. „Něco je špatně s tím pásmem. Danielle tvrdila, že se tím něco poškodilo. Mluvila o stínech. A teď jako by to vyhánělo pryč ty, kteří tady… zůstávají.“

Eloise přisvědčila. „Vypadá to tak. Vypuzuje je to z jejich stabilních lokalit. Už jsme zpozorovali, že dosavadní místa, kde se dřív ozývala echa, v posledních dnech ztichla.“

„Co jsou to echa?“ skočil jim do řeči Walt.

„Ty šepoty,“ vysvětlil mu Ben. „Jsou to místa, kterým bylo vždycky lepší se vyhnout. Když tam zůstaneš delší dobu, nedělá to člověku dobře.“

„Taky jsem slyšel něčí šepot,“ poznamenal Walt. „Nejprv v tom pásmu a potom když jsem uviděl paní Danielle s tou její holkou. Je to jako nějaký zaklínání. Tet sis, jis sis.“

„Ano,“ přikývla Eloise. „Přesně takhle se to projevuje. Nevím, jestli jsou vždycky stejné ty zvuky, ale princip je stále tentýž, šepot odnikud. Dřív se ta místa neměnila, ale teď… Staré aktivní lokality, kam jsme desítky let nechodili, jsou najednou klidné a vznikají nové, dál od pásma.“

„Posouvá se to,“ málem vykřikl Walt. „Jo. Ta paní, Danielle, mi to ukazovala, jak se něco posouvá. To je přesně ono.“

„Jo,“ přikývl nevesele Hurley. „Danielle tvrdila, že se to šíří. A že to není dobrý. Varovala nás, stejně, jako vaši…“ – chvíli to vypadalo, že hledá to pravé slovo, jak přeludy nazvat – „jako vaši varují vás. A stejný varování dostaly i Claire a Kate na severu.“

Všechny napadla stejná, logicky navazující otázka, ale nikdo ji nahlas nepoložil – před čím varují?

Hurley si vybavil, jak mu Danielle šeptala o zlu, otevřeném peklu a nemoci. Nechtěl to vyslovovat takhle dramaticky. Vědel, že mrtví se mohou mýlit; zůstávali zaseknutí v tom, co znali a čím se zaobírali za života. Pokud Danielle dřív věřila tomu, že lidi na Ostrově postupně ničí záhadná nemoc, byla o tom přesvědčena i nyní.

Eloise ho zkoumavě pozorovala a pak promluvila, jako by mu četla myšlenky. „Našim lidem, kteří se chystají k odchodu, není dobře. Všecko je bolí, jsou bez energie. Děje se to hlavně těm, kteří dělají poblíž toho pásma. Dlouho si mysleli, že to je jen z práce a únavy, ale...“

Ben s Waltem se na sebe zadívali. Oba měli pocit, že Eloise mluví o nich.

* * *

Ben se obrátil na Eloise. „Co to může být? Vy o tom víc nevíte? Dělala jste přece taky výzkumy…“

Eloise potřásla hlavou. „Nikdy jsem nebyla u takhle rozsáhlých praktických testů, Benjamine. Dokonce si myslím, že se nikdy nic podobného neodehrálo. Nevím, co se děje, stejně, jako to nevíte vy. Můžu si nechat přivézt nějaká základní měřicí zařízení z Hydry, ale nemyslím si, že mi něco prozradí.“

„A co váš syn?“

„Daniel by něco vědět mohl,“ pousmála se Eloise. „Koneckonců, už je tam venku několik týdnů, třeba už se někam posunul. Mohli bychom ho zase zkontaktovat, co myslíš, Walte? Když ti nadiktuji vzkaz, předáš mu to?“

Na Walta se upřely troje oči. Dvoje s výrazem povzbudivé samozřejmosti. Třetí velice brzy pochopily, že je něco špatně, když Walt chvíli mlčel a pak na oplátku vyhledal Hurleyho pohled. „Já… já…“

 Hurley pochopil, co mu chlapec chce říct. Uvědomoval si, že s ním Walt už několik dní nekonzultoval odpovědi od Chris, ani se neptal, co jí má napsat.

„Já… já jí nemůžu napsat,“ vypravil ze sebe Walt po chvilce váhání.

„Proč?“ nechápala Eloise.

„Nejde mi to. Vůbec se tam nemůžu… napojit.“

„Jako… vůbec?“

Walt zkroušeně zavrtěl hlavou.

Ben ho pozoroval šokovaně, ale i soucitně. „Walte, jak dlouho…“

„Už několik dní,“ šeptl chlapec. „Několik dní potom, co jsem jí psal naposledy, mně to přestalo jít. Snažil jsem se představit si její pokoj, ale nic… bylo to umělý, vymyšlený a nemoh jsem se dostat dovnitř obrazu. Nešlo to.“ Walt se zajíkl. „Myslel jsem si, že to je jen chvilkový, ale… A pak jsme viděli ty dvě, začali bejt unavený a bolet mě hlava…a…“ Zašklebil se, jako kdyby přemáhal výbuch něčeho ošklivého, „už se to nezlepšilo.“

Chlapec se chvíli pral se slzami zklamání. Ben chvíli váhal, jestli ho nemá obejmout, ale Walt se spíše odtáhl. Pak se přece jen trochu vzpamatoval. „Myslíš, že to dělá taky on? Že to takhle chtěl, nejenom mně zakázat komunikaci s nima na severu, ale se všema?“ zadíval se na Hurleyho.

„Snad ne. Kdyby tě o to všecko chtěl připravit takhle natvrdo, udělal by to rovnou. Nemohl by sis pak s tou novinářkou psát další týden,“ přemýšlel Hurley. Pak se vzpomínkami vrátil do té osudné noci a na to, co cítil ze svého protivníka tehdy i při nedávné návštěvě v Dharmavillu. „Myslím, že nic z tohohle neplánoval a nechtěl. V tu chvíli věděl jen to, s jakou energií tě nutí pracovat, věděl, že to Ostrov vydrží… a že nám to znemožní dostat se k nim a tobě to omezí možnosti komunikace. Zbytek mu byl ukradenej.“

„Co budeme dělat?“

„Walte, tebe zkusíme dát do pořádku, abys zase mohl komunikovat. Aspoň trochu.“

Chlapec pokrčil rameny.

„A potom… Poslechneme to, co nám radí ti, který to postihlo jako první,“ řekl pomalu Hurley. „Nebudem se k tomu místu přibližovat, nebo to aspoň omezíme. Eloise, lidi od vás, kteří aspoň trochu zvažujou odchod, by měli jít na Hydru. Tam je bezpečno.“ Žena přikývla.

„Jo… a ještě jedna věc. Pošlete pryč všechny ženy.“

Stará žena okamžitě vznesla námitku. „Ale já nikam nepůjdu.“

„Nemusíte. Vím, že nechcete, a respektuju to. Ale ostatní ženy, hlavně ty, které by teoreticky mohly otěhotnět, pošlete pryč. Jste vůdkyně a odpovídáte za ně.“

Eloise se tvářila mírně rozladěně – Hurley jí připomínal něco, co sama věděla.

„To ses dozvěděl od nich?“ zeptal se váhavě Walt.

„Vlastně jo. Řekla to Claire, že to řekl...“

Ben zíral do ohně. „My to tušili už dávno. To umírání těhotných… Tohle místo nemá rádo ženy.“

* * *

Během následujících dnů Druzí urychlili přesun na Hydru a začali se tam přesouvat nastálo. Bolelo je to, připadali si, že opouštějí svůj domov… ale věděli, že tam na ně teď nic dobrého nečeká. „Zůstáváme pořád blízko,“ uklidňoval je Richard, který šel s nimi. „Snad, dá-li Ostrov, se věci zase uklidní a budeme se moci vrátit.“

Enkláva z Hydry, jejíž zástupci se několikrát týdně připlavili na Ostrov s novými zprávami, hlásili, že se tam všem daří dobře a cítí se mnohem lépe než dřív. Přičítali to tomu, že pominul stres z života v neustálém ohrožení, z omezených životních podmínek, příprav na stěhování, i obavy z rozkolu mezi Druhými.

Hurley začal po večerech pracovat s Waltem, brával ho s sebou na útesy, kde se cítil nejlépe i on sám, a snažil se mu předat co nejvíce své energie. Chlapec se pak cítíval o něco lépe a po necelém týdnu už zase byl schopen komunikace s pevninou. Sice jen omezeně a stručně, ale šlo to.

Místa, kde zněly šepoty, se šířila k jejich táboru i k sídlu Druhých. Rousseau měla pravdu.

906 - Rozšiřování

 „No to si ze mě děláš dobrej den.“

Sawyer, který kráčel hned za Desmondem, když se vraceli zpět do svého pronajatého bytu, si po přiblížení k vstupním dveřím neodpustil poznámku. Zíral na známou postavu, která seděla na prahu jejich bytu, zapřená ve dveřním výklenku.

Desmond se zastavil těsně u sedícího. Okamžik ho pozoroval, pak nahlas promluvil.

„Dane, to nemyslíš vážně.“

Jeho bratr sebou cukl a probudil se. Zívl. „Ahoj, Desmonde.“

„To nemyslíš vážně,“ zopakoval velitel výpravy.

Daniel se vyhrabal na nohy. Vypadal trochu překvapeně, ale ne kvůli situaci, v níž byl přistižen, nýbrž kvůli rozespalosti. „Ahoj. Zapomněl jsem si vzít klíč. To asi už víš.“

„Jo, vím. Čekal jsem, jak to vyřešíš, brácho. Tohle mě fakt nenapadlo. To tady čekáš…“

„Dvě noci jsem spal v hotelu,“ ohradil se Daniel. „Tady jsem jen pár hodin. Musel jsem vyklidit pokoj."

Desmond zavrtěl hlavou a odemkl. Daniel spokojeným pokývnutím pozdravil zbylé členy phoenixské výpravy.

„Dobrou, Dane. Jdu spát,“ zívl Frank.

Daniel souhlasil. „Vypadáte, že toho máte plný zuby. Měli jste to udělat jako já a letět.“

Frank, který už pokračoval dál ke svému pokoji, se na mladého vědce otočil s nějakou nevrlou poznámkou na jazyku. Když ale uviděl jeho bezelstný výraz, zarazil se. A pak ho něco napadlo. Zašel do svého pokoje, ale hned neusnul. Přemýšlel až do odpoledne.

* * *

Desmondova pětice, která v pátek večer skončila druhý intenzivní kurs v Phoenixu, ještě jednu noc přespala v hotelu a v sobotu ráno brzy vyrazili zpět do Kalifornie. Do San Fernanda se vrátili patřičně unavení, ale spokojení. Měli před sebou jeden a půl dne na zahnání únavy. Kurs je řádně unavil, ale všichni na sobě cítili, že má efekt. Desmond byl v druhém dni převelen k Milesovi se Sawyerem a Chris poskočila do mírně pokročilé skupiny k Frankovi. Ten rovnou avizoval, že do nejpokročilejší a fyzicky nejnáročnější skupiny nechce. „Na to už nemám roky,“ zazubil se. A tak se s Chris učil a cvičil zásady střelby v uzavřeném prostoru, zatímco Miles, Sawyer a Desmond sebou mlátili o zem venku v cvičném prostoru a se zaťatými zuby plnili pokřikované pokyny instruktorů.

Zbytek soboty prospali. Jen Daniel, který nechtěl v pokoji rušit odpočívajícího bratra, se usadil v obývacím pokoji, soustředěně hleděl do svého notebooku, pak do zápisníků s poznámkami a nakonec se usadil v křesle v rohu. Kdyby ho někdo pozoroval, pomyslel by si, že se vědec zaobírá nějakou složitou fyzikální teorií. Jenže to nebyla tak docela pravda.

Daniel se sice snažil zpracovat své poznatky ze setkání s washingtonským kolegou, ale jen on sám věděl, že skutečným cílem je přebít to, co ho hlodalo uvnitř. Hlodalo ho to už od odjezdu z washingtonské univerzity. Od chvíle, kdy ho kolega vyprovodil z kanceláře a odběhl na přednášku, se v Danielovi cosi sevřelo. Stalo se mu to, co se mu téměř nikdy nestávalo: náhle ho věda a bádání nelákaly s tím příslibem radosti z poznávání a posouvání. Najednou cítil opak. Věděl, co to spustilo – byla to kolegova poznámka o vlivu nukleárních a elektromagnetických technologií. Nechápal ale, proč ho to tak vyděsilo. Už dávno věděl o vzájemném vlivu radiace a elektromagnetismu a bylo to něco zcela přirozeného. Vyrůstal v době, kdy jaderná zařízení byla neodmyslitelnou součástí světa, techniky a odborného vysokoškolského fyzikálního vzdělání. Nebylo na tom vůbec nic nepřirozeného nebo děsivého, byla to součást studia oboru. Teď nedovedl pochopit, proč v něm tyto zmínky najednou budí takové obavy, a tak se je snažil zahnat.

Až když večer zaklapl počítač a poznámky a zíral z okna do tmy a světla pouličních lamp, došlo mu to. Světlo lamp a tma kolem mu připomněly chvíli, na kterou už raději skoro zapomněl. Na nepříjemnou večerní diskusi se Sawyerem a Milesem. Na tu, po níž utekl ven do samoty, nachladl a našel archiv. Tehdy ho ven vyhnal šok ze zjištění, že on – nebo jeho druhé já, nebo jak to nazvat – přesvědčil ostatní, aby na Ostrově odpálili část atomové bomby… a že oni to opravdu udělali a nepřineslo to nic dobrého. Utekl od toho, zapřisáhl se, že s tímhle směrem nechce mít nic společného, vydal se cestou pátrání v archivu a v historii a zdálo se, že to funguje…

…ale teď na to narazil zase. Jako by si s ním něco pohrávalo jako kočka s myší.

* * *

I neděle byla pro většinu skupiny odpočinková. Frank celý den něco hledal na svém počítači, Desmond naprosto nepokrytě vyspával a Daniel se rozhodl skončit s marným přemítáním o jaderných testech a pustit se do přípravných výpočtů k měření, která plánoval provést v Altadeně. Jenže ho překvapil Miles se Sawyerem. Nakráčeli k němu do obýváku s pobavenými, ale odhodlanými výrazy. Miles mu zaklapl notebook a Sawyer před něj položil kufřík se zbraní.

„Ale neeee,“ zaúpěl fyzik.

„Ale jo,“ pravil neúprosně Miles. „Žádný ulejvání. Stačí, žes nebyl na kurzu. Jednodenní dril je minimální daň za takovou úlevu. Tady máš. Rozebrat, vyčistit, složit a jdeme na nácvik taktiky v uzavřeným prostoru.“

„A snaž se,“ doporučil mu Sawyer a jal se na zdi rozvěšovat siluety falešných útočníků. „Budeš zírat, co se za ty tři dny naučila agentka. Říkal jsem, že to má v sobě. Tak ať se před ní příště nemusíš stydět.“

„Příště?“

„Jo. Minimálně ještě jednou tam vyrazíme.“

* * *

V pondělí ráno se všichni včetně Chris, která očividně byla instruována, aby dorazila, shromáždili v obýváku k poradě. Desmond je informoval, že na konec týdne – opět od středy do pátku – mají rezervovaný další běh kurzu střelby a obrany.

Pak se obrátil na Daniela. „A jak dopadla ta tvoje cesta za informacema? Máš něco novýho?“

Daniel kývl. „Ano. Ten člověk mi potvrdil několik našich hypotéz…“

„Vytipoval ti nový místa?“ skočila mu do řeči Chris.

„To přímo ne. Nechtěl být konkrétní. Ale… potvrdil mi, že způsob, kterým jsme doteď hledali možné lokality, není úplně scestný. A také mi potvrdil správnost využívaných měřicích metod.“

„Co to znamená?“ zeptal se Desmond věcně.

„Znamená to, že máme několik míst, kde můžu začít s ostrým výzkumem. Měl jsem v plánu začít už teď. Ale ten kurs mi to komplikuje.“

„Máš na to dva dny. Nebo je potřeba, abys ty měření dělal v určitý dny?“

„Hmmm… zatím ne,“ přiznal Daniel. „Chci začít v Altadeně. Vím, že už jsme tam něco měřili… ale chtěl bych to udělat znovu. Pořádně, systematicky, několik dní po sobě a sledovat, jak se aktivita mění. Budu potřebovat pomoc několika z vás.“

Chris, sedící vedle něj, se zvedla do pozoru.

„Ty ne, Chris,“ usadil ji fyzik zlehka. „Tebe budu potřebovat na něco jiného.“

Sawyer se uchechtl jeho nešikovné volbě výrazů, Miles ho kopl do kotníku, Chris zklamaně složila bradu na své ruce propletené na stole, Desmond bratra pozoroval soustředěně a Frankovi jezdil pohled po celé místnosti, což bylo dost neobvyklé. Pilot byl obvykle velice soustředěný.

„Dobře, Dane. Dneska odpoledne a zítra můžeš jet do Altadeny. Pojedu klidně s tebou,“ řekl Desmond.

Daniel zavrtěl hlavou. „Ne. Chci Jima a Milese.“

„Cože?“ vzpřímil se Sawyer. „Odkdy tady velíš, Danny?“

„Od tý doby, kdy mu to odsouhlasím,“ řekl Desmond. „A já s tím teď souhlasím. Ve výzkumnejch věcech tady ví nejvíc on. Takže…“

„Díky,“ kývl na něj Daniel. „Takže to máme dohodnuto. Potom… ty a Chris. Tentokrát bych vás dva nasadil na tu samou věc. Budete dělat teoretickej výzkum.“

„Já?“ podivil se jeho bratr.

„Ano,“ kývl fyzik. „Aspoň na chvíli. Mám od toho geofyzika z Washingtonu pár tipů. Trošku to rozšíříme. Hodilo by se mi, kdybys některé věci projel v kontextu Británie a Skotska.“

„Nemám s tím zkušenosti, ale když myslíš…“ Desmond pokrčil rameny. 

„A to je všecko?“ ozval se Frank.

„Hmm… ano,“ ošil se Daniel. Došlo mu, že při rozvrhování práce na pilota zapomněl. Ten se ale tvářil, že mu to vůbec nevadí.

„Jestli to nevadí, na něco bych se podíval na vlastní pěst. Včera už jsem se do toho pustil, ale ještě to chce chvíli práce. Zítra ti ukážu výsledek, Desmonde.“

Pak se opět slova ujal Daniel.

„Až nabereme data v Altadeně a absolvujeme ten kurs, bude skoro konec měsíce. A já bych hrozně rád vyrazil do Yuby.“

Všichni se na něj najednou zadívali. „Tak konečně dojde na Dannyho vysněnou cestu?“ poznamenal Sawyer.

„To doufám. Chtěl bych se tam vypravit hned dvakrát. Nejprve teď, koncem ledna… a potom koncem února.“

„To bude výročí,“ uvědomila si Chris. „Bude to přesně čtyřicet let od té doby, co se to stalo těm klukům.“

„Přesně tak. Chtěl bych udělat srovnání hodnot, které tam naměříme.“

* * *

Ohledně plánů na nejbližší dny to bylo vše. Desmond rozpustil poradu – Miles a Sawyer se okamžitě za hovoru odebrali do svého pokoje. Daniel si mávnutím zavolal bratra k sobě a pozdržel Chris, aby ještě neodcházela.

Bratr i dívka se na něj zahleděli.

„Mám pro vás dva úkoly. Za prvé… ten kolega mi potvrdil, že není zcela zcestné provádět primární detekci zájmových lokalit nejen podle ověřených událostí, ale i podle… lokálních tradic a legend. Chris, tys už to do jisté míry udělala. Ukážeš Desmondovi tu mapu s událostmi. Myslím toho mola, Roanoke a podobně.“

„Cože?“ Desmond na něj zíral nechápavě. „Jakýho mola?“

„Počkej, Desmonde. Chtěl jsem ti to doříct. Jsi ze Skotska. Znáš určitě nějaké tamní pověsti a legendy, že? Příšery v jezeře… a podobně?“

„Jasně,“ přisvědčil Desmond. „Ale…“

„Vytáhneš mi je do mapy, prosím. Události, lokality, časové vymezení. Podobně, jako to má Chris.

Desmond se tvářil udiveně, ale neprotestoval.

„Chris, ty budeš dál dělat na území USA a Pacifiku. A přiber si prosím i Austrálii.“

„Budu v tom pokračovat,“ souhlasila dívka. „A pak mě něco napadlo. Víš, jak jsem ti kdysi zmiňovala, že jsem kromě novinařiny studovala i literaturu?“ Nepočkala na fyzikovo potvrzení a pokračovala. „Měla jsem báječnou profesorku na tradiční starou americkou literaturu a mýty. Myslím, že by vůbec nebylo špatný to s ní prokonzultovat. Mohla by mi pomoci ty legendy, na který jsme už i narazili, zasadit do lepších souvislostí.“

„To je fantastický nápad,“ rozzářil se Daniel. „Udělej to, prosím, co nejdřív.“

„Napíšu jí,“ řekla novinářka. „Uvidím, kdy na mě bude mít čas. Ale co si pamatuju ze studií, bývala ohromně vstřícná. Snad se to nezměnilo.“

Daniel pokračoval. „A potom… je tu druhý úkol. Chris, ty mi prosím vyhledáš několik sad ověřených údajů. Za prvé seznam solárních cyklů…“

Chris se na něj překvapeně zadívala. „Myslíš jako oběhy Země kolem…“

„Ne, ne,“ odtušil vědec. „Budu chtít seznam cyklů solární aktivity. Erupce, četnost slunečních skvrn a podobně. Mělo by se to dát celkem snadno dohledat v databázích na webu. Měly by to být přibližně desetileté periody.“

„Dobře,“ pokrčila rameny dívka. „A za další?“

Daniel se ošil. Měl v zásobě ještě to téma. Potřeboval, aby mu dohledala seznam jaderných testů. Ale nechtělo se mu do toho. Bože, tak strašně se mu do toho nechtělo.

„To je zatím všecko. Ty ostatní věci počkají.“

* * *

Odpoledne vyrazila výzkumná skupina do Altadeny. Zavezli domů Chris (dívka argumentovala tím, že se jí doma pracuje lépe, má tam svůj počítač a všecky podklady) a pak se vydali do kostela.

Sawyer a Miles se ukázali jako perfektně sehraní parťáci, kteří, když se přepnuli do profesionálního módu, dokázali jeho pokyny plnit naprosto špičkově a přesně. Fyzik jen zíral. Za několik hodin měl provedenou sérii měření nejen v kostele, ale i jeho okolí.

Anomálie tam byla stále, ale byla velmi mírná, jak říkal Hicks. Hodnoty se ani zdaleka nepřibližovaly těm z listopadu a prosince. Docházelo také k průsaku frekvence spojovací zóny, ale bylo to ještě prostorově ohraničenější než při jejich prvním prosincovém měření. To vypadalo dobře.

„Moc díky za spolupráci,“ prohlásil nakonec Daniel, když si pobalil svůj kufr s měřicími zařízeními a poznámkami. „Pokud by vás to moc neobtěžovalo, rád bych si vás takhle půjčil třeba jednou týdně. Bude užitečné mít ta data s pravidelnou periodicitou.“

Návrh prošel bez námitek. Nebyla to těžká práce, zabavili se u toho… a minimálně Sawyer zjistil, že ho to opakované čekání na naměřené hodnoty jaksi podivně baví. Bylo v tom určité napětí.

Miles se však přesto zamyslel. „Nemůžeš čerpat z toho, co vám zaznamenává ten chlap z tý univerzity?“

„Pokud myslíš Hickse, tak ne. Jeho informace o elektromagnetických anomáliích nás sice umí dost nasměrovat, ale není v nich to hlavní. Není v nich spojnicový průsak. Tahle hodnota se běžně nesleduje.“ Daniel dokonce nevěděl, jestli se jejím měřením ještě někdo na světě zabývá, ale to si nechal pro sebe. Po ukončení činnosti Dharmy si tím nebyl jist. Jeho měřiče principiálně pocházely z 60. a 70. let, on sám si je jen trochu upravil pro lepší využití. Ale vynalezli je jeho předchůdci z Dharmy, kteří s tímto jevem měli mnohem větší zkušenosti než on sám.

Vraceli se domů spokojeně. Nejspokojenější byl samozřejmě mladý fyzik. Nejen, že měl své výsledky, ale dosáhl dvou nesmírně podstatných věcí: Sawyer a Miles, kteří nejlépe snášeli záření, byli schopni spolehlivé práce v terénu a pobyt na exponovaných místech jim nečinil žádné potíže… a Desmond s Chris, kteří naopak byli citliví, byli zaúkolováni na práci mimo Altadenu. Vypadalo to dobře. Relativní pohoda skončila, když se cestou Danielovi rozezněl telefon. Pohlédl na displej a přijal hovor. „Ano, Chris? Co se děje?“

* * *

 „Ahoj, Dane. Poslouchej, našla jsem další vzkaz.“

„Bylo načase,“ poznamenal Daniel. „Dlouho se už nehlásili.“

„To jo,“ souhlasila dívka. „Ale to, co píšou, je… divný.“

„Jak divné?“

„Strašně divný. Mají tam nějakej problém s tím rozdělovacím pruhem. Dějou se kolem něj prý divný věci.“

„Na tom není nic zvláštního. To říkaly už první zprávy.“

„Jenže, Dane… ono… se to prý šíří.“

„Cože?“

„Šíří se to. Ty věci, co se dějou kolem toho pásma… se šíří.“

Daniel sevřel telefon a sykl na Milese, který řídil. „Jedeme k Chris,“ řekl mu tiše. Miles se zařadil do správného pruhu.

„Zastavíme se u tebe. Podívám se na to. Co přesně se tam děje, Chris? Co píše Walt?“

„Co se tam děje?“ skočil mu do řeči Sawyer.

Daniel na něj mávl, aby chvíli počkal.

Chris promluvila nejistě a hlas měla podivně sevřený. „Dane, on píše nesmysly. Prý že… vidí tam věci. Věci, který nemůžou být skutečný. Ten dopis je, jako kdyby to psal někdo, kdo blouzní.“

„Jedeme k tobě,“ zopakoval znovu Daniel a snažil se gesty umlčet Sawyera, který se čím dál víc dožadoval odpovědi.

Jenže dívka najednou nebyla k zastavení. Projevily se obavy, které ji patrně přiměly k telefonátu. „Dane, oni… co když se s nima něco děje? Prý je v okolí toho pruhu začíná bolet hlava. Když si vezmeš, co se nedávno dělo mně…“

„Klid, Chris. Může to být něco úplně jiného. Počkej na nás, ano? Do půl hodiny jsme tam.“

„Co se tam sakra děje, vědátore?“ zavrčel z přední sedačky Sawyer. I na něm se začínal projevovat neklid. Útržky informací ho očividně zneklidnily.

„Já nevím,“ přiznal Daniel.  

* * *

Na Obsidian Drive dorazili v napjaté atmosféře. Dívka už vykukovala ze dveří. Letmo se pozdravili a trojice rovnou pokračovala do obýváku. Daniel neomylně mířil k tabletu, který stále ležel na tomtéž místě na stole. „Ukaž mi, prosím, co píše.“

Dívka zapnula displej a tři muži se sesedli kolem malé obrazovky.

„Slečno Jonesová,

nezlobte se, že jsem dlouho nepsal. Nešlo mi to. Zkoumali jsme to pásmo a to mě vždycky hrozně unaví. Bolí mě pak hlava a nejde mi s váma komunikovat. Bolí nás všecky, jen Hurleyho ne.

Slýcháme tam hlasy. Šeptají, ale já a Ben jim nerozumíme co. Zní to jako tet tet jis sis. Nevím, co to je. Možná je to egyptsky. Jako ty sochy a rytiny.

Asi se to šíří. A bude se to šířit i dál. Posouvají se dál, blíž k nám. Taky se toho bojí. Hurley říká, že říkají, že je to, co teď z ostrova vyvěrá, nemá rádo. Nemá to rádo ženy. Je dobře, že tábor Kate a Claire je daleko. Ostrovní lidé se přemisťují na Hydru, tam je klid. Paní Eloise zůstává a s ní i několik dalších, i když Hurley říká, že by měli pryč všichni.

Hurley taky nechce. Prý neopustí svý přátele. Říká, že to zvládnem. Snad má pravdu.

Snad se vám a skupině daří líp.

W.“

Chris se na trojici mužů zadívala. „Co na to říkáte?“ zeptala se nejistě, když viděla, že všichni dočetli.

„Nelíbí se mi to. Ta zmínka o šíření vlivů…“ Daniel zatřásl hlavou. „Tohle se stát nemělo. A ty jevy, co ten chlapec popisuje…“

Odmlčel se. Do ticha po chvíli váhání vstoupil Miles. „Ale co se týká hlasů a podobnejch věcí, to na Ostrově není nic zvláštního.“

Přidal se k němu i Sawyer. „Jo, hlasy v džungli lidi občas slýchávali. A někdy i viděli někoho, kdo tam bejt… nemoh.“

Chris se na něj zadívala nechápavě. „Jak jako nemoh? Myslíš někoho, kdo byl fyzicky pryč mimo Ostrov?“

„Mimo Ostrov nebo i mimo tenhle svět,“ potvrdil Sawyer. „Vidiny, přeludy, přízraky, duchové mrtvejch, říkej si tomu, jak chceš, agentko. Ale tam se to objevovalo.“

„Takže vy myslíte, že…“ zamyslela se… „že Walt píše o tomhle? No, pak by to trošku smysl dávalo,“ připustila novinářka. „Ale stejně. Je to divný. Co ty bolesti hlavy? Nemůže to být to, co…“

„To, co se dělo tobě, by to být nemělo,“ uklidnil ji Daniel. „Ten chlapec nepíše nic o ztrátách vědomí. A to by určitě zmínil.“

 „Hm. A co ta zmínka o tom, že to nemá rádo ženy?“ Dívka se vyptávala dál. Jako by svou nejistotu zaháněla kladením dotazů. Jenže na tohle už jí Daniel odpovědět neuměl.

Místo toho se ozval Sawyer. „No… nevím, kde to ten kluk vzal, ale možná na tom něco je. Nevím, jestli je normální, aby se z výpravy vrátili dva chlapi z pěti jako novopečení vdovci,“ dodal hořce. Pak sjel pohledem na Daniela a skousl to, co se mu dralo na rty. Dřívější ztráta dřívějšího Daniela se nepočítala.

Pak se zase ozvala Chris. „Dobře. I když připustíme, že se tam takový věci děly i dřív, tak… tohle tak úplně normální nebude. To by o tom nepsal.“

„Obávám se, že důležitý je ten aspekt, že se ten fenomén rozšiřuje,“ prohlásil Daniel.

„Díky za připomenutí, vědátore,“ zavrčel Sawyer. „Umíš aspoň odhadnout, co to bude dělat dál?“

Miles se na svého bývalého šéfa pozorně zadíval. Tenhle tón dávno znal – skrývalo se v něm napětí a obavy. Nedivil se. Zmínka o tom, že něco na Ostrově nemá rádo ženy, mu připomněla nedávnou ztrátu. Zmínka o bezpečí severního tábora mu připomněla někoho, o koho se lze bát i teď. A zmínka o šíření neznámého jevu znamenala absolutní nejistotu a bezmoc. A Sawyer nesnášel bezmoc.

Daniel jen beze slova zavrtěl hlavou.

* * *

 „Co budeme dělat?“ pronesla po chvíli váhání dívka.

„Musíme domů, tohle bychom měli probrat všichni,“ prohlásil Miles, který se dočasně ujal vedení místo Sawyera.  „Chris, pojedeš s náma.“

Je toho víc, co by se mělo probrat, pomyslel si ještě, když pozoroval své parťáky v šeřícím se večeru. Na Chris bylo vidět, jak ji překvapilo Sawyerovo konstatování o vidinách a přeludech na Ostrově. V  úvodním stručném vyprávění o událostech na Ostrově o tom sice Sawyer už mluvil, ale očividně se to v tom přívalu informací ztratilo.

Daniel se ze zamyšlení vrátil do reality.

„Dobře. Ještě, než vyrazíme, bych tomu chlapci chtěl odepsat. Potřeboval bych od něj víc informací.“ „Ten tablet… nemůžeme si ho vzít s sebou?“

„Myslím, že ne,“ zavrtěla hlavou dívka. „Walt mi v dopisech psal, ať s ničím moc nehýbu.“

„Dobře. Mám mu napsat já?“ Když Chris souhlasila, natáhl se pro tablet. „Požádám ho o víc podrobností. Zítra to sem zase zajedeme zkontrolovat.“

„Budeme pořád jezdit tam a zpátky,“ zavrčel Sawyer. „Nedalo by se to udělat ještě složitějc?“

„V tomhle ohledu ne. Mohli bychom sem nechat přijet Desmonda a Franka, ale tím si nepomůžeme. Zítra bychom zase jeli zpět. Máme tam úplně všecky věci.“

„Jo,“ vstoupil do hovoru Miles. „Vrátíme se do Fernanda. Dane, ty napiš odpověď tomu klukovi, Chris, ty si sbal důležitý věci a pojedeme.“

* * *

V devět večer byli ve Fernandu. Sawyer všecky svolal k mimořádné poradě. Shrnuli Desmondovi a Frankovi obsah zprávy z Ostrova. Velitele skupiny to kupodivu příliš nerozhodilo – očividně ho uklidňovala zmínka o tom, že v severním táboře je bezpečno.

„Dá se říct, co se to tam děje?“

„Zatím toho moc nevíme,“ řekl Daniel. „Vyžádal jsem si od něj další informace, ale bude to nějakou dobu trvat. Zatím to vypadá, že z toho nově vytvořeného energetického kanálu začalo unikat i něco dalšího. Něco, co způsobuje ty zmiňované… jevy. Vidiny, bolesti hlavy a…“

„A to, že Walt najednou není schopnej mi psát. Dřív nezmiňoval, že by mu to dělalo problémy. Jako by mu něco kradlo energii,“ poznamenala dívka.

„A začalo se to dít relativně nedávno. Dřív nic z toho nezmiňovali. Takže… buď ten doprovodný jev potřeboval nějaký čas, aby se rozvinul, anebo se stalo ještě něco dalšího během období čtrnácti dnů, kdy se nám nehlásili.“

Do debaty vstoupil Sawyer. „Už jsem to říkal u agentky doma, ale asi stojí za to říct to znova. Co se týká těch vidin, tak ty na Ostrově nejsou nic novýho. Dělo se to tam už dřív. Ale asi toho přibylo,“ zamyslel se. „Hurley ty věci zná a kdyby to bylo v normálu, nenechal by Walta, aby takhle plašil.“

Na chvíli se rozhostilo ticho.

Miles přemýšlel a pak došel k závěru, že teď je vhodná chvíle vytáhnout to, o čem přemýšlel už nějakou dobu. „Je tu jedna věc, co s tím tak trochu souvisí, a týká se mě. Někteří to víte, někteří byste to asi měli vědět.“

Sawyer s Frankem jen souhlasně pokývali, věděli, co Miles vzápětí sdělí.

„Umím komunikovat s mrtvýma.“

Desmondovi najednou projela hlavou vzpomínka jako ostrý záblesk. Byli na Ostrově. Seděl u ohně a bylo mu příšerně. A pak přišel Miles a řekl mu… Najednou se to vynořilo z té části paměti, která byla zamlžená závojem Richardova zásahu.

„Takže proto jsi tenkrát věděl, co Penny…“

„Jo,“ kývl Miles. „Jo.“

* * *

„Fajn. Má ještě někdo něco dalšího, co zatím neřekl a o co by se chtěl podělit?“ ujal se slova Sawyer. Byl v tom sice kus kousavosti, ale znělo to klidně. Sawyer se zase vrátil do pozice druhého šéfa výpravy a ujal se aktivity za rozhozeného Desmonda.

„No… vlastně ano,“ povzdychl si Daniel. „Já… nevím, jak to zasadit do kontextu a do posledních událostí. Vůbec to sem vlastně nezapadá…“

„Přestaň okecávat, vědátore, a vybal to,“ zavrčel na něj Sawyer.

Fyzik na něj pohlédl skoro ublíženě. „Jak myslíš,“ pokrčil rameny. „Od toho kolegy z Washingtonu jsem se dozvěděl jednu věc. To, čím se zabýváme, může probíhat v závislosti na… nukleárních incidentech.“

Sawyer vypadal, jako by ho někdo praštil.

„Já se k tomu taky nechtěl vracet, to mi věř,“ pokračoval rychle a na své poměry velmi nevrle Daniel. „Ale… narážím na to tak často, že to nemůžeme ignorovat. Prostě nemůžeme. Jakýkoli jaderný výbuch nebo test je obrovské množství energie a musíme s tím počítat.“

„V jakým ohledu počítat?“ zajímal se Frank.

„Může to ovlivňovat aktivitu na místech, která nás zajímají nebo budou zajímat. Na místech, která jsou energeticky nestandardní, podobně jako Altadena.“

„Jaderný testy jsou přece už dávno zakázaný,“ vstoupila do hovoru Chris. „Nemělo by se tedy stát, že by nám do něčeho zasahovaly.“

„V současnosti ne,“ potvrdil Daniel. „Ale v minulosti… Našlas spoustu zajímavých událostí, které odpovídaly vzorci, který nás zajímá. Snažil jsem se v tom najít nějakou chronologickou logiku, ale nenašel jsem nic. Ta informace o nukleárních testech je možná odpověď na to, proč jsem nic nenašel.“

„Takže…“

„Musíme trochu přizpůsobit plán, který jsme si dali ráno,“ řekl Daniel. „Franku, poprosím tě, aby ses zase pustil do dohledávání dat. Najdeš mi seznam nejsilnějších jaderných testů, které se kdy odehrály. S informací o místě, čase a síle dané detonace.“

Zůstali ještě chvíli sedět.

„Takže… co dál? Mění ty nový informace něco na tom, co budeme dělat?“ ozvala se nejistě Chris.

„V tuhle chvíli ne,“ řekl Desmond. „Máme svý úkoly a pozítří zase jedeme do Phoenixu. Všichni,“ řekl a zavadil pohledem o svého bratra. Ten rezignovaně pokrčil rameny, bylo mu jasné, že už nepříjemnému úkolu neunikne.

„A potom?“

„Potom skončí přípravy a vyrazíme do akce. Jestli nám ten vzkaz něco říká, tak hlavně to, že ty věci na Ostrově nečekají. Nemůžem se moc zdržovat.“