Její syn.
Sen, který ji držel při životě celé ty nekonečné dny a noci,
kdy bojovala o přežití s divočinou na skoro pustém Ostrově, se splnil.
Měla u sebe svoje dítě – a věděla, že už je nikdy neopustí. Byli bez sebe tak
dlouho.
Poznala ho hned, jak ho uviděla s tou cizí ženou. Byl
sice menší, než si představovala, ale byl to on. Ty blonďaté vlnité vlásky
prostě nemohla nepoznat. Každá matka přece pozná svoje dítě!
Přistrčila do ohně větvičku, která praskla žárem a vypadla
mimo ohniště. Chlapeček se v pokrývkách zavrtěl a cosi zakňoural. Sklonila
se k němu a něžně ho pohladila. „Maminka je u tebe, Aarone,“ zašeptala. Začala
prozpěvovat starou ukolébavku, kterou jí zpívával otec, když byla malá.
Chlapeček se znovu zavrtěl, tentokrát ale klidněji, a opět se propadl do spánku.
Chlapeček míval špatné sny a často se budil s křikem. Určitě
to měl z toho, že byl u cizí ženy, myslela si Claire. A také asi
z toho, co se stalo tam na pláži. Na to Claire nerada vzpomínala –
skutečně tu ženu nechtěla zabít. Jenže ona jí nechtěla Aarona vrátit. Seběhlo
se to strašně rychle – Claire musela jednat bez přemýšlení, jako když byla na
lovu. Kdyby zaváhala, kořist by jí unikla. A tahle kořist jí uniknout nesměla.
Aaron. Tak dlouho byl bez ní, že dokonce zapomněl své pravé
jméno. Ta žena mu říkala jinak. Proč asi – aby zapomněl na svou skutečnou
matku, myslela si Claire hněvivě. „Charlie, Charlie,“ kňoural chlapeček
v prvních dnech. Claire u něj okamžitě byla a opakovala mu jeho skutečné
jméno. „Aaron,“ opakovala mu přísně a stále znova. „Aaron,“ ukazovala na něj,
„maminka,“ ukazovala na sebe. Na to umělé jméno byla alergická. Jméno Charlie
v ní vyvolávalo nepříjemné pocity. Strach, úzkost… a pocit ztráty.
Nevěděla přesně proč, ale neměla to jméno ráda. Několikrát se dokonce neovládla
a kníkající dítě plácla po zadečku. Když se rozplakalo, přivinula ho k sobě,
hladila a konejšila, dokud se neutišilo. A přitom mu opakovala to jméno znovu a
znovu. Nakonec se úspěch začal pomalu dostavovat – chlapeček si na jméno pomalu
začínal zvykat. Její Aaron začínal být znovu Aaronem.
Konečně byli spolu. Sen se splnil. Její přítel splnil slib,
který jí dal před těmi dlouhými roky.
Nocí zašustily kroky. Claire sevřela pažbu pušky a
zpozorněla. Vzápětí se však znovu uklidnila – podle kroků poznala, kdo to jde.
Byl to její přítel, vracel se, aby se postaral o ni a o jejího syna. Věděla, že
bude hlídat jejich malý tábor a že nedovolí, aby se k nim kdokoli dostal.
Teď mohla klidně jít spát.
* * *
Claiřina cesta
k milosrdnému zatemnění mysli začala krátce po Charlieho smrti
v podvodní stanici Looking Glass. Když jí to Hurley řekl, všecko se
s ní zatočilo. Jediné, co ji nutilo žít dál, byl její maličký syn a
vědomí, že ho odtud musí dostat. Záchrana se blížila. Upírala k ní všechnu
naději.
Jenomže pak ty šílené
věci pokračovaly. Záchrana se ukázala nebýt záchranou, ale zkázou – místo
záchranářů se na Ostrově objevili vojáci, při jejichž útoku na vesničku málem
zemřela. Kromě toho stále častěji slýchala podivný šepot nesoucí se
z míst, kde nikdo nebyl. Claire zoufale potřebovala pomoc, potřebovala
s někým mluvit, jenže všichni měli plno práce se svými veledůležitými
úkoly. Pak najednou ti důležití – Jack, Kate, Sayid a další – někam zmizeli. A
nakonec přišly ty záblesky, při nichž země vibrovala, jako by se chtěla
roztrhnout. A s nimi zmizeli všichni ostatní.
Jediný, kdo Claire
neopustil, byl její otec. Než začalo to nejhorší, ty vibrace a záblesky, našel
ji a přesvědčil ji, aby šla s ním. Nevěděla sice, jak se na Ostrov dostal,
ale prostě tam byl – a vynahrazoval jí všecky ty roky, kdy vyrůstala bez něj.
Nejprve s ní bydlel v tom starém domku. Učil ji lovit, učil ji sbírat
jedlé plodiny a vyprávěl jí, co dělal v těch letech, kdy s ní nemohl
být. Bylo jim dobře. Jenže jednoho dne se vrátili z džungle, kde si byli obstarat
něco k jídlu, a domek byl obsazený.
Neviděli, kdo v něm bydlel, ale svítilo se tam a po oknech se míhaly
stíny. A kolem domku byl šedivý kruh.
„Musíme jinam,
holčičko“ řekl tehdy její otec s těžko potlačovaným vztekem. Celý den ji
vedl džunglí. Pak jí na jednom místě postavil přístřešek a udělal ohniště… a
pak poprvé na delší dobu zmizel. Byl pryč několik dní. Claire nespala, dokud se
nevrátil. Když se vrátil zpět, byla její unavená mysl tak pošramocená, že ji ani
nepřekvapilo, když se před ní proměnil v oblak černého kouře. Nevadilo to.
Bylo jedno, jak její otec vypadá. Hlavně, že s ní byl. Navíc jí ty proměny
vysvětlil. „Musím se měnit, aby mě nepřátelé nepoznali. Víš přece, kdo jsou
nepřátelé,“ řekl jí významně.
Ano, to dávalo smysl.
Před Nepřáteli se člověk musel chránit jakkoli – třeba se i měnit v černý
kouř. Nepřátelé byli ti, kteří ji kdysi unesli a chtěli jí vzít ještě
nenarozené dítě, jak jí otec připomínal. Nepřátelé je vyhnali z jejich
domku v džungli. A Nepřátelé dokonce nepřímo způsobili, že musela opustit
svého syna, svého maličkého Aarona. Otec ji přesvědčil, aby ho nechala
v džungli – krátce předtím, než začaly ty záblesky. „Bude to příliš
nebezpečné. Všude je plno nepřátel. Nechceš přece, aby mu ublížili,“ řekl
Claire. A to ona nechtěla. Nechala tedy synka ležet v džungli a věřila
slovům svého otce, že se o něj někdo postará. A že se k ní opět vrátí, až
přijde čas.
A svůj slib nakonec
splnil. Bylo jedno, že mezitím několikrát změnil podobu. Nejprve ji navštěvoval
v podobě jejího otce, později na sebe bral podobu některých Nepřátel… a
pak se objevil v těle Johna Locka. To už o něm dávno nepřemýšlela jako o
otci. Nemůžete přece říkat tatínku někomu, kdo vypadá jako Nepřítel, kterého jste
před pár hodinami v sebeobraně zabili. Začala o něm přemýšlet prostě jako
o Příteli. Byl to její přítel. Byl jediný, kdo jí nechtěl ublížit.
* * *
Dalšího rána se Claire jako obvykle vypravila na lov. Přítel
ji doprovázel, i když to teď už nebylo nutné. Nepřátelé včera vyklidili pozice
– konečně pochopili, že tenhle boj nevyhrají. Claire byla šťastná. Teď už ji
ani jejího synka nebude nikdo ohrožovat. Alespoň ne tím jedním způsobem.
Jejího synka totiž neohrožovali jen Nepřátelé. Už během cesty
z malého ostrova, během níž musela chlapečka většinou nést v náručí,
si uvědomila, že se s ním děje něco divného. Najednou jí prostě ochabl
v náručí, jako by usnul. Claire se vylekala – snad se jejímu Aaronovi nestalo nic
zlého! Byl jen jediný člověk, který jí mohl pomoci. Její Přítel. Rozběhla se,
aby byla co nejdříve doma. Jakmile se dala do běhu, začal se chlapeček probouzet. Claire nechápala, co se to děje. Bylo to ale prosté – ve chvílích,
kdy chlapeček omdlel, zrovna Claire míjela některý ze silných energetických
zdrojů v podzemí. A když se vyděšená rozběhla, dostali se z dosahu zdroje.
Přítel jí se synkovým problémem samozřejmě poradil. „Musí
zůstat na bezpečném místě,“ řekl Claire. Bezpečné místo byl například Claiřin
úkryt. Tam byl chlapeček v pořádku. Přítelova rada byla účinná – jako vždycky,
ostatně. Co by si bez něj jenom počala! Vyvstal však problém: Claire musela
denně chodit na lov a sbírat ovoce, aby měli se synkem co jíst. A zatímco byla
pryč, mohl se chlapeček kdovíkam odbatolit.
Zpočátku ho tedy hlídal Přítel, jenomže to tak dlouho nevydrželo.
Po pár dnech od Claiřina návratu se totiž o dívce dozvěděli Nepřátelé a začali
po ní střílet. Nedalo se nic dělat – Přítel musel přestat hlídat dítě a musel
začít doprovázet Claire. Útoky Nepřátel totiž až příliš připomínaly vývoj
událostí před několika lety: tehdy to skončilo tím, že ji Nepřátelé přepadli ve
spánku, spoutali a odvlekli do staré ruiny, kterou používali jako úkryt. Po
několika dnech mučení ji nakonec pustili na svobodu. Claire však na ty dny
hrůzy nezapomněla. Nejhorší bylo, že jí Přítel nemohl pomoci – dovnitř ruiny se
z nějakého důvodu nemohl dostat.
* * *
Když koncem roku 2007
začaly nekontrolované časové přeskoky, byli to pouze Druzí a Claire, kdo byli
ušetřeni časových posunů. Druzí se to velmi rychle dozvěděli a samozřejmě jim
to vrtalo hlavou. Jedné noci tedy dívku unesli – a podrobili ji sérii testů.
Testy podezřele připomínaly středověké zkoušky při honech na čarodějnice. Ve
středověku přikládali mučitelé nebohým ženám na těla posvěcené hostie či jiné
náboženské relikvie – v nichž však byly skryté ostré jehly nebo rozžhavená železa, která bodala
do kůže. Druzí se však k podobným podvodům neuchylovali – jejich cílem nebylo Claire ublížit. Museli
však zjistit, co se s ní děje. Dotýkali se jí různými předměty a
pozorovali, zda to dívce přivodí zranění či bolest. Výsledky byly jasné. Claire
sebou bolestně zmítala jen tehdy, když se jí dotýkali věcmi, kterých se kdysi
dotkl Strážce Ostrova.
Claire v sobě měla
Temnotu. Temnota zaplnila prázdný prostor v její mysli, vzniklý následkem všech psychických
otřesů, které dívka prodělala. Claire v sobě měla
v sobě kus Toho Zlého, kus temné energie, kus černého kouře, pokud se to
tak dalo říci. To proto ji mohl Černý tak snadno ovládat - měla v sobě kus jeho. A proto také netrpěla časovými přeskoky - ty se Černého
z nějakého důvodu prostě netýkaly. A teď se netýkaly ani Claire.
Druzí dívku po delším váhání pustili na svobodu, předtím ji však důrazně varovali, aby se k jejich
sídlu nepřibližovala. Nepřátelství tím bylo zpečetěno. Claire měla
z Druhých strach, takže se od nich držela dál; pokud ale někdo zabloudil
až na její území, neměla s nimi slitování.
Tři roky uplynuly
v napjatém polopříměří. Pak se vrátili někteří z trosečníků
z letu 815. Claire, samozřejmě pod ochranou svého Přítele, se znovu
pustila do hledání Aarona. Nakonec se před ní prozradila Kate – přiznala se, že
o jejího synka pečuje ona. První Claiřina myšlenka byla, že ji prostě zabije.
Přítel jí to ale rozmluvil: „Uděláš lépe, když půjdeš s ní,“ přesvědčil
dívku. „Přivede tě ke tvému synovi.“
A tak s ní šla.
S návratem starých známých a staré naděje se začala rozjasňovat i Claiřina
zatemnělá mysl. Nebylo to však jen tím. Klíčem ke všemu byla energie, vyvěrající
ze Srdce Ostrova. Ta dávala nesmrtelnost Černému a ta také zatemňovala Claiřino
uvažování. Když Jack s Desmondem energii ze Srdce dočasně vypustili,
zmizela tím i Černého nesmrtelnost a Claiřino šílenství. Černý byl zabit a
Claire se nechala přemluvit k návratu do normálního světa, k návratu
k Aaronovi.
Jenže návrat na pevninu
se nezdařil a Claire se musela vrátit zpět na Ostrov. To už ale byla „zátka“
v Srdci Ostrova zpět na svém místě, energie opět Ostrovem proudila jako
předtím… a opět zaujala prázdné místo v Claiřině mysli. Dívku znovu
pohltily mlhy šílenství, poprala se s Kate a utekla z letadla
s jedinou myšlenkou – najít Aarona, kterého jí Kate slíbila, a potom najít
svého Přítele. A pak budou konečně všichni spolu – tak, jak to má být.
* * *
Když se Claire odpoledne vrátila z lovu, synka ve své
skrýši nenašla. Stalo se to, čeho se obávala – zvědavý dvouletý capart se někam
zaběhl. Dívka prohledala všechna zákoutí svého malého tábora, všechny
zásobárny, všechny hromady hadrů a přikrývek, ale dítě nikde nebylo. Severem
Ostrova se nesl její zoufalý křik, v němž se mísilo jméno dítěte s bezeslovným
nářkem šílené matky.
Jejímu zoufalství samozřejmě učinil konec Přítel. Po drásavě
dlouhých minutách, které se vlekly jako nekonečné dny, jí chlapečka přinesl
zpět. Na špinavých tvářích měl zaschlou směs bláta, ovocné šťávy a slz.
Claire popadla dítě do náručí. Plakala a mumlala chlapečkovi
do vlasů páté přes deváté. Slova lásky, výčitek, nadávky, výhružky. Chlapeček
se také dal do usedavého pláče.
Přítel znovusjednocenou dvojici pozoroval. Claire mu dosud
nestihla poděkovat, ale věděla, že to není nutné. Přítel jí rozuměl i beze
slov. Dobře věděl, co pro ni to dítě znamená, a věděl, jak moc mu je
vděčná. Od samého začátku jejich soužití dobře věděl, jak si dívku
zavázat a jak si neustále posilovat její oddanost a poslušnost.
* * *
K zájmu o Desmondova syna Černého nevedlo jen to, že na
chlapečkovi tolik lpěla Claire. Černý chtěl mít dítě pod kontrolou. To dítě pro
něj znamenalo hrozbu. Nabízelo se, aby se jí jednoduše zbavil. Šlo by to – dítě
nebylo pod přímou ochranou Strážce Ostrova, takže by je teoreticky zabít mohl.
Věděl ale, že by to byl konec jeho výhodného vztahu s Claire, která pro Černého
plnila úkoly, které on sám udělat nemohl. Claire sice byla poslušná a oddaná,
ale kdyby jí sáhl na dítě, bylo by po všem. A za druhé – udělat něco takového
se vzpíralo i Černému. Dokázal zabíjet bez výčitek a dokázal zabít téměř
kohokoli, ale musel si to alespoň nějak obhájit. Téměř každý člověk měl v minulosti
nějaké šrámy, za něž bylo možné ho potrestat, to bylo v pořádku. Ale dvouleté
děcko ještě žádné hříchy nasbírat nestačilo.
Černý chtěl mít dítě pod dohledem a chtěl vědět, jak se
vyvíjí. Věděl, že po svých rodičích zdědilo mimořádné vlastnosti – ale zatím nevěděl,
které se u něj projeví. A on to potřeboval vědět. To dítě ho mohlo ohrozit.
Bylo tedy nezbytně nutné je sledovat… a v případě potřeby později
zasáhnout. Větší dítě by už v krajním případě zabít dokázal. Doufal ale,
že se mu povede ještě něco lepšího – získat mimořádné dítě na svou stranu,
stejně jako získal Claire.
Když Claire uplakané a usoplené dítě znovu uložila ke spánku
ve svém doupěti, posadila se k ohni a přes plameny na tu spící hromádku zírala.
Přítel si k ní přisedl. „Claire,“ oslovil ji.
Nic. Hrůza z chlapečkova zmizení jí opět pocuchala
nervy. Po předchozím hysterickém výbuchu se teď propadla do letargie.
„Claire." Přítel jí položil
ruku na rameno a jemně s ní zatřásl.
Rozcuchaná dívka k němu zvedla prázdný pohled.
„Takhle to nejde. Nemůžeš své dítě nechávat samotné.“
„Ale… já… nemůžu…“ snažila se Claire přerývaně vysvětlit, že
chlapečka prostě nemůže pořád hlídat.
„Já vím,“ přikývl konejšivě Přítel. „Pomůžu ti. Přivedu ti
někoho, kdo ti pomůže. Postará se o něj, když budeš pryč.“
„Ne! To ne-…“ vyjekla Claire. To přece nešlo! Na Ostrově už
nebyl nikdo, komu by mohla důvěřovat. Všichni jí chtěli Aarona vzít. Právě
proti nim musela přece svého chlapečka chránit, ne aby ho k nim pustila! „Nikomu
ho ne… nedám. Nevěřím jim!“
„Neboj se, Claire. Najdu někoho, kdo se o něj postará dobře a
nevezme ti ho. Víš přece, že bych k tobě nikoho zlého nepustil,“ domlouval
jí Přítel. Jeho slova byla tichá, konejšivá… a Claire si jako vždy uvědomila,
že má pravdu. Že by jí nikdy nelhal a že
by nikdy nedopustil, aby jí někdo ublížil.
Popotáhla. „Tak dobře.“
„Zítra někoho takového přivedu. Najdu někoho, kdo tě naučí
být dobrou mámou. A teď spi. Budu hlídat.“
Claire se poslušně stulila kolem spícího dítěte. Už jen
koutkem oka zahlédla, jak se na sebe její Přítel opět vzal svou abstraktní
černou podobu a začal zvolna kroužit kolem tábora. Jeho konejšivé vrnění ji
ukolébalo do spánku.
* * *
Příštího dne její Přítel skutečně svůj slib splnil. Už když
jej dívce dával, věděl přesně, koho jí přivede. Dokázal vycítit, když se v jeho
okolí pohybovali lidé – nemusel je vidět. Prostě věděl, kde jsou. Teď tedy
vyrazil za jasným cílem.
Hledaná osoba tábořila u potoka, několik mil jižně od
Claiřina doupěte. Slyšela Černého už zdálky – jeho elektronické cvakání a
praskot stromů velmi dobře znala. Dala se na útěk, ale daleko se nedostala.
Když ji zahnal do kouta ke skalám nad potokem, viděl v jejích
očích naprostou hrůzu – ale také odevzdanost. Věděla, že je bezmocná a že už
nemá smysl se bránit. Přiblížil se k ní a pak se ponořil do její mysli.
Oslnily ji záblesky, křečovitě zavřela oči a ještě si je zastínila rukou, ale
nepomohlo to. Prolétl jí před očima celý život, jak si Černý vytahoval z její
mysli zapomenuté i nové vzpomínky. Zajímaly ho však hlavně ty nové. Ty staré už
znal.
Pak najednou světelné záblesky skončily a bylo naprosté
ticho. Kate spustila ruku a otevřela oči.
To, co uviděla, ji vyděsilo ještě víc než cokoli předtím.
Chtěla křičet, ale nedokázala ze sebe vydat ani zvuk. A když Černý
v lidské podobě udělal krok, aby se k ní přiblížil, svezla se
bezvládně k zemi.
Černý otráveně zavrtěl hlavou. Opravdu se snažil, aby ji
neděsil víc, než bylo nutné – měl zato, že ji jeho lidská podoba vyděsí méně
než ta kouřová. Lidé obvykle snášeli jeho lidské převleky, ať už se převlékal
za kohokoli, lépe než jeho původní podstatu. Tohle byla výjimka. Teď už se ale
nemusel obtěžovat s nějakým přetvařováním. Znovu se přeměnil do podoby
kouřového sloupu, opatrně obtočil chapadla kolem své omdlelé oběti a namířil si
to s ní ke Claiřinu táboru.
* * *
Nedaleko Claiřina tábora ji položil na zem a znovu na sebe vzal
lidskou podobu. Po několika osloveních se probrala. Když si uvědomila, co se
stalo a na koho se vlastně dívá, znovu se jí v obličeji objevila ta hrůza. Tohle byl konec. Nedovedla si představit, že by ji ten, koho se před pár dny pokusila zabít, teď mohl nechat naživu.
„No tak, Kate, nechovej se jako malá,“ promluvil na ni, jakoby jí četl myšlenky. „Neublížím
ti, pokud nebudeš dělat hlouposti. Nechci ti ublížit. Dokážu odpouštět, i když je pro tebe asi těžké si to představit.“
Odsunula se s jakýmsi odporem (pro který měl Černý do
určité míry pochopení), ale konečně se vzmohla na slovo. „Co teda chceš?“
„Nechci od tebe nic strašného, neboj se. Potřebujeme tě, Kate.
Já a Claire tě potřebujeme.“
„Claire?“ vyjekla Kate.
Černý se zasmál. „Jistě, že Claire. Říkám, že po tobě nechci
nic hrozného. Proto jsi sem přece šla, abys jí pomohla. Nebo ne?“
Kate váhavě přikývla.
„Tak jdeme.“
Otřeseně se zvedla ze země a šla za ním. Neměla na výběr. Cestou
si přejela po boku – ale jen si tak ověřila to, co už tušila. Za páskem džínsů
ji nic příjemně netížilo. Ta věc jí sebrala pistoli.
* * *
Když ji Přítel přivedl do Claiřina tábora, myslela si dívka,
že si z ní dělá legraci. To přece nemohl myslet vážně! Nemohl jí jako
slibovanou pomoc přivést tu, která se sama přiznala, že jí vzala Aarona. A tu, která jí slibovala
záchranu… a svůj slib nedovedla splnit.
„Ona?“ zavřískla Claire zuřivě a vrhla se směrem ke Kate. Přítel
ji však nekompromisně zadržel.
„Claire, uklidni se. Uklidni se,“ opakoval zmítající se
dívce. „Víš, že bych ti nikoho špatného nepřivedl. Ona ti pomůže.“ V jeho náručí
se Claire skutečně pomalu zklidňovala. Házela po Kate vzteklými pohledy, víc si
ale nedovolila. Kate o pár kroků instinktivně poodstoupila – Claiřin výbuch
vzteku ji vylekal.
Černý okamžitě vycítil, že se Kate vzdaluje, a přísně se po
ní ohlédl. „A dost. Kate, ty se vrať zpátky. Claire ti nic neudělá. Že ne,
Claire?“
Zklidňující se dívka po ní sice dál loupala nevrlým pohledem,
ale zamumlala cosi jako „ne“. Černý ji pustil z náručí, poodstoupil a
naléhavým tónem jí dál domlouval.
„Claire, víš přece, že mi můžeš věřit. Kate přišla, protože
ti chtěla pomoci. Nechce ti Aarona vzít, chce ti jen pomoci s jeho výchovou.
Naučí tě, jak být mámou. Slíbila ti to přece, že, Kate?“
Kate, která sebou předtím trhla při vyslovení Aaronova jména,
teď poslušně přikývla. To, co ještě před chvílí bylo černým kouřem, jí téměř
doslova četlo myšlenky.
Skutečně se na sever vypravila s utkvělou myšlenkou
najít šílenou Claire i s Desmondovým synem… a co nejlépe se o oba postarat.
Hodlala si získat zpět Claiřinu důvěru, i kdyby si ji měla ochočovat pomalu
jako divoké zvíře. Doufala, že se Claire díky lidské blízkosti nakonec opět
vzpamatuje a pak si dá vysvětlit, co se vlastně stalo. Pak ji přesvědčí, aby
vrátila Charlieho k Desmondovi, a nakonec se jim snad nějak podaří konečně
opustit Ostrov a vrátit se k Aaronovi.
Černý si však z jejích plánů vybral jen to, co se mu
hodilo. Kate pochopila, že na zbytek svých plánů může zapomenout – ta věc by něco
takového nedovolila. Claire byla evidentně v jeho moci a pod jeho
ochranou. Nemohla doufat, že se jí povede Claire přivést zpět k rozumu a
odvést ji z Ostrova. Ani nemohla doufat, že odvede Charlieho a vrátí ho k otci.
Jediné, co mohla dělat, bylo to, co ta věc před chvílí řekla: pomoci Claire,
aby se o chlapečka starala co nejlépe. Postarat se, aby se na Charliem pobyt v divočině v péči šílené ženy podepsal co nejméně.
Claire se k ní váhavě vydala – bylo vidět, že se v ní
bijí emoce. Přirozenost jí velela se na Kate vrhnout, ale důvěra k Příteli
ji přiměla dělat něco jiného.
Černý stál opodál jako rozhodčí, připravený okamžitě
zasáhnout.
Obě ženy se k sobě pomalu přiblížily. Jedna si druhou
měřila pohledem.
„Ahoj,“ řekla pak nesměle Claire.
Kate rozpřáhla ruce v mírumilovném gestu a pomalu dívku
objala. Cítila, jak se třese napětím. „Ahoj, Claire. To je dobrý, to je dobrý.
Pomůžu ti.“
Tak - hotovo, ať se líbí! Doufám, že je to aspoň zpoloviny takový psycho, jako bylo psycho to psát. Vžívat se do postavy, které hrabe, je občas fakt zajímavý :-D
OdpovědětVymazatPříští díl... no, s tím to bude složitý. Nevím, kdy bude a nevím, jak se bude jmenovat. Ale na 90% bude zaměřenej na Bena. Tak se těšte dál!
Tomu teda řikam něco, dva dily takhle rychle po sobě :D super
OdpovědětVymazatJó, když to jde, tak to jde... :o) Další díl se mi rodí v hlavě, ale na hození na papír to zatím není. Snad se to zformuje v nějakém rozumném čase. Pohrávám si s několika možnými názvy: Lež o život, Sám za sebe, Nevyrovnané účty /anebo se to nakonec bude jmenovat úplně jinak/. Zajímalo by mě, kterej název se líbí nejvíc? :o)
OdpovědětVymazatNo... a pak je tu ještě jedna věc. Blíží se konec série a s tou by měl přijít nějaký pořádný zvrat či šok, ideálně smrt některé důležité postavy... Jak to vidíte?
Myslíte, že někoho pošlu na onen svět?
Pokud ano, koho tipujete?
Nebo máte doporučení, koho by bylo vhodné se zbavit? Je někdo, kdo vás štve?
Nebo někdo, jehož smrt by naopak naštvala vás?
A nebo si to schováme až na později...? ;o) Projevte se! A zatím namastěte.
Omlouvam se že jsem na komentář neodpověděl dřív, ale v poslední době jsem neměl pořádně čas. Co se týče odpovědí na otázky, nechci se k tomu vyjadřovat a raději se necham překvapit.
OdpovědětVymazatKrakenuss: Zdravím! Taky jsem na tom s časem dost bídně, jak vidno. Benovský díl usnul v úvodu a nějak se ne a ne dostat přes kritickou hranici, děj sice mám v hlavě, ale nemůžu se rozepsat... ale ono to přijde.
OdpovědětVymazatNo a neochota odpovídat na otázky mě sice netěší, ale co už nadělám :-]
Jak tak pozoruju, tak s dalším dílem asi moc dobře nejde :D nějaké předběžné datum kdy se můžu těšit?
OdpovědětVymazatEjhle, motivace! :oD
VymazatZa ty tři měsíce mám napsán další... odstavec. Ale ne, zkusím to - naleju víno a ono to půjde... :o)
Jak tak sleduju tak je to tady asi mrtve :( škoda, měl jsem to rád :(
OdpovědětVymazatAaa, sláva, není to tady mrtvé! Už asi měsíc se odhodlávám k comebacku (jen co začnou prázdniny a bude volněji v práci), brzdila mě jen nejistota, jestli ještě vůbec má cenu pokračovat a jestli to bude někdo ještě číst. Hlavní problém je vyřešen, takže tomu dejme tak... čtrnáct dní, tři týdny, ok? Já se vrátím! :)
VymazatTak to je opravdu skvěla zprava :) Doufam ze nejsem jediny kdo to cte.
VymazatPořád nic? :)
OdpovědětVymazat