817 - Dětské rozmary

Charlie seděl na koberci a stavěl hromadu z kostek. Pokaždé, když popadl novou dvojici hraček, s nimi chvíli ťukal o sebe a užíval si veselého hluku, pak je opatrně přistavěl na už stojící hromádku a radoval se, jak pěkně mu roste.

Měl radost z klapání a z veselých barev dřevěných kostek a vůbec nepřemýšlel nad tím, kde se tady berou. Nedíval se na osobu, která mu je podávala. Osoba mu dávala stále nové a nové kousky, on jimi ťukal, stavěl a vesele se smál. Trošku rozuměl tomu, co mu ten nový člověk, nový kamarád, vyprávěl. Nedaleko od sebe, vedle v kuchyni, někdo další stál u sporáku a vařil. Krásně to vonělo. Viděl té osobě jen nohy, ale věděl, že ji zná.

Z druhé strany, tam, odkud mu nový kamarád podával hračky, se k němu neslo laskavé vyprávění o hezkých věcech, které Charlie znal. Limonáda. Hrneček. Postýlka. Polštářek. Medvídek. Pastelky. Teplo. Knížka. Pohádka. Zhasnout. Lampička. Zmrzlina. Večerní koupání. Máma.

Charlie dostal žízeň a obrovsky zatoužil po limonádě v hrnečku, o které právě slyšel. Zvedl se na nožky, doťapal kuchyňskými dveřmi ke stolu, vytáhl se tak, aby na něj viděl, a zatápal rukama po hrnečku.

Nic tam nebylo. Charlie chvíli tápal, pak poprosil osobu u sporáku – „pít, posím, limču,“ jak nejlépe dovedl… ale nic se nestalo.

Charlie to zopakoval, ale už mnohem důraznějším tónem. Potřetí už to nedovedl, hlásek se mu roztřásl. Nechápal, proč mu nedá napít. Vždyť na něj vždycky byla hodná. Usedavě se rozplakal.

* * *

Malý tábor se probudil do noci chlapečkovým žalostným nářkem. Claire, která spala hned vedle Charlieho, si ho instinktivně přivinula do náruče a začala ho konejšit, ale dítě dál naříkalo a mezi vzlyky ze sebe dál vyráželo „pít, limču“.

„Pssst, Aarone, neplač,“ domlouvala mu Claire.

Kate, která spala opodál, se už také plně probudila a mezi chlapcovými vzlyky pochopila, co chce. Vstala, donesla od Claiřiny chýše otlučený hrneček, do něhož nabrala vodu, a podala ho Claire. „Tady máš, dej mu to,“ pokusila se o unavený úsměv. Unavený, protože Charlie jim podobné probuzení přichystal už poněkolikáté, třetí noc po sobě. Pokaždé budil tábor po několika hodinách. Obě ženy už byly unavené, dítě bylo mrzuté a uplakané a Černý raději kroužil kolem tábora a ve své lidské podobě, která byla přece jen citlivější na zvuky a další podněty, se k nim raději skoro nepřibližoval.

„NE NE LIMČU!“ Charlie s nečekanou silou, kterou by člověk ve dvouletém dítěti nehledal, odstrčil Claiřinu ruku s hrnečkem a všechnu vodu na ni vylil. Vzápětí se rozječel ještě zoufaleji než předtím a praštil sebou o zem. Claire se na něj bezradně dívala, pak pohledem vyhledala Kate.

Tmavovláska si povzdychla a pomalu k vztekajícímu se dítěti přešla. Znovu se jí vybavilo, jak se s podobnými záchvaty vyrovnávala ještě před pár měsíci u Aarona – toho skutečného Aarona. Pár jemných pohlazení a slov, když se dítě trošku uklidní, vzít je do náruče, pevně držet, hladit, nechat vyplakat. Vysvětlovat, že chápe, co ho tak rozmrzelo, ale že to prostě nejde. Na Aarona to většinou po nějaké chvíli zabralo. Charlie byl mladší a možná i rozmazlenější… a když jej rozcloumal vztek, dokázala ho jen hladit a objímat, aby si při válení se po zemi příliš neublížil. Vysvětlovat nemělo cenu.

„Co s ním je?“ Claire měla oči plné slz.

Kate se jí skoro zželelo. Ať Claire byla, jaká chtěla, ať se přátelila s tou bytostí, ať v afektu zavraždila Charlieho matku Penelope, ať chlapečka unesla a teď ho držela v těchhle mizerných podmínkách… pořád to teď byla bezradná mladá žena, která k dítěti cítila obrovskou lásku a nemohla mu pomoci.

„Období vzdoru,“ řekla tiše přes Charlieho cukající se hlavičku. „Kolem dvou let to přijde skoro na všechny děti. Ale tohle teda je něco.“

„Proč… vždycky v noci?“

Kate pokrčila rameny. „Asi se mu o něčem zdá. Křičel o limonádě, slyšelas to?“

Claire přikývla. Včera ho takhle probudila touha po plyšovém medvědovi. Ještě předtím po čtení pohádek. A po modré plyšové dece. Po všech těch věcech, která mu Claire nedovedla a nemohla dát.

„Chtěla bych, aby mu tady se mnou bylo dobře,“ šeptla Claire, když Charlie usínal. Po tvářích jí steklo pár slz.

Kate položila spící dítě zpět do jeho hnízda k Claire a posadila se vedle ní z druhé strany. Ještě předtím se rychle rozhlédla kolem sebe. Známé hučení a cvakání se neozývalo, Černý nebyl blízko.

* * *

„Víš, Claire…“ skousla si ret v rozhodnutí říct to, o čem přemýšlela už delší dobu, ještě předtím, než začaly Charlieho noční děsy. Přemýšlela nad tím v souvislosti s tím, k čemu se pomyslně zavázala hned první den poté, co ji Černý přivedl do tábora a přiměl zůstat s Claire – k tomu, že se bude ze všech sil snažit toho malého chránit před vším, co by ho tady mohlo ohrozit.

„Víš,“ zopakovala, „možná to tady pro něj není nejlepší.“ 

„Jak to myslíš?“ Claire si otřela oči.

„Víš, tohle všechno… tábor a tak. Je to malý děcko. Potřebuje hračky a pokojíček a barvičky a dobroty a všecko tohle. Tady… tady to prostě nemá.“

„Zítra mu něco přinesu,“ šeptla Claire odhodlaně.

„Claire… to nestačí. On potřebuje bezpečný místo, ne stan v zelený džungli, kde pořád něco hučí, prší a pořád se něco mění. Potřeboval by domov.“

„Tady je domov,“ namítla Claire.

„Pro tebe. Ale jemu to nestačí. Malý děti potřebujou víc než dospělí. A ty jsi jeho máma.“ (Promiň, Desmonde, ale kdybys to viděl, rozuměl bys mi, pomyslela si Kate.) „Musíš na chvíli zapomenout na to, co dělá dobře tobě, a udělat to, co je dobrý pro něj. O tom je celý bytí mámou, víš?“

Claire neodpověděla. Až po delší době si lehla vedle Charlieho. Políbila spící dítě do světlých vlasů a začala potichu zpívat ukolébavku. Kate si nebyla jistá, jestli tak dívka uspává dítě nebo sebe.

* * *

Ráno se tábor probudil do dalšího dne plného vyčerpání. Claire, Kate a Charlie bez velké chuti posnídali ovoce a zapili to vodou (Charlie to zase oplakal, ale na záchvat vzteku už naštěstí nedošlo). Pak se vrátil Černý v lidské podobě.

„Aaron měl zase těžkou noc,“ posteskla si Claire. „Podíváš se na něj, prosím? Nemůže být nemocný?“

Muž se k dítěti sklonil a chvíli se mu věnoval. „Neřekl bych. Vypadá zdravě, jen možná trošku zhubl. Musí víc jíst, ale jinak mu nic nechybí.“

„To mu teda chybí,“ odeskla Claire. Chvíli trucovitě cosi uklízela po táboře, pak Kate rozkázala, ať zůstane s Charliem, a sama odešla s Černým hlouběji do džungle, aby je Kate nemohla slyšet.

Zdálky k ní dolehla diskuse. Nerozuměla jednotlivým slovům, ale tón řeči hovořil jasně. Claire začala nesměle a opatrně. Jackův hlas jí klidně oponoval. Claire přidala na důrazu. Stejně tak i Jackův hlas. Pak dívka přešla do prosebného a vzdorovitého tónu. Černý jí oponoval důrazně, ale stále klidně, jako by domlouval dítěti. Jenže pak Claire ztišila hlas a cosi vypálila.

Dlouho bylo ticho. Pak Černý Claire cosi řekl. Její odpověď tentokrát prořízla celou džungli a dolehla až do tábora: „Ne! Aaronovi to dělat nebudeš! To prostě… ne, ne, ne!“

* * *

Černý byl zmatený a rozzlobený. Claire ho požádala, aby se celá jejich skupina přestěhovala do Dharmavillu. Zrovna tam! Do místa, které tak neměl rád, které pro něj bylo dlouhé roky zapovězené a kam směl potupně přijít jen jako pejsek na zavolání, když vůdce Druhých otevřel podzemní průchody a deaktivoval podzemní sonickou ochranu.

Jenže když se ji pokusil odbýt s tím, že to přece není potřeba, dívka se mu odhodlaně postavila. Byla si jistá – její dítě v džungli strádá a je to čím dál horší. Potřebuje domov, který mu můžou udělat v dharmských chatkách. Po masakru to tam vypadalo strašně, ale pokud se několik dní budou věnovat práci a opravám, bude to brzy mnohem lepší než tábor v džungli.

Claire přidala na důrazu. „Já takhle už nemůžu. A Kate taky ne. Ty tomu můžeš utýct, ale sám se o něj postarat nemůžeš. Zcvokne se ti, když nebude mít mě a Kate.“

Černý chvíli udiveně uvažoval. Claire ho překvapila. Zatímco Kate v posledních dnech a týdnech rezignovala a ustoupila, Claire se nenápadně vzpamatovávala, vnímala a patrně i přemýšlela. Ve společnosti Kate se jí patrně začínal vracet základ zdravého rozumu. Přišla na tohle všecko sama, nebo jí to někdo poradil?

A co ten kluk? Proč se mu o tom začalo zdát zrovna teď? Nenavedl ho k tomu náhodou někdo? Nepodsouvala mu představy blaženého života uprostřed hraček a sladkostí sama falešná matka, aby díky dítěti něčeho dosáhla?

Dosud Černý Claire věřil a považoval ji za poslušnou vděčnou bytost, které stačí, když ji okázale chrání. Ale to se možná měnilo a změnit se musel i jeho přístup.

Proměnil se v kouřový oblak a obkroužil Claire.

Vrhl se do její mysli a začal se jí prodírat. Dosud jí to nikdy neudělal a ona zůstala stát v šoku. Nestihla se na jeho průzkum připravit. Proplést se jejími myšlenkami bylo těžké; byly stále zamotané a propletené, ale naprosto v nich převládala mateřská odhodlanost nebo přímo zuřivost. Claire se přesídlení skutečně dožadovala kvůli dítěti. Žádné náznaky na to, že by mu něco napovídala, tam nebyly. Jen útržky diskuse s Kate. Dobře, myšlenku na přesídlení jí vnukla Kate. Černý si uvědomil, že za to Kate trestat nemůže. Byla to přirozená reakce na Charlieho děsy a Claiřinu úzkost. Kate tady byla od toho, aby Claire a Charliemu pomohla… a tohle bylo ve snaze pomoci pochopitelné.

Claire se po myšlenkové operaci přestávala třást, očividně si ji protrpěla, ale zvládla to. Černý se opět proměnil do lidské podoby. Přišel až k Claire a zadíval se na ni zblízka. „Proč se mu o tom začalo zdát až teď?“

„Nevím,“ odvětila vzdorně.

„Mohl bych se mu taky podívat do hlavy,“ pohrozil jí. Nemyslel to vážně. Věděl, že ve spleti fantazijních představ a nelogických úvah malého dítěte by se vůbec nevyznal a nic by z nich nepochopil. Kdysi, ještě v podobě Jacobova bratra, to už zkoušel na několika dětech Ostrovanů, na kterých mu vůbec nezáleželo, ale bylo to podobné jako snažit se číst myšlenky zvířat v džungli. Nesmyslná směs, útržky pocitů a vjemů a převaha toho, co se právě dělo kolem nich, minimum vzpomínek a myšlenek.

Claire zaječela. „Ne! Aaronovi to dělat nebudeš! To prostě… ne, ne, ne!“

 Pak ztišila hlas a vypálila na něj dokonce i to, co sám dobře věděl (proto to všechno dělal), ale nevěděl, že si to už uvědomuje i ona. Teď syčela jako vzteklá kočka. „Jestli mu něco uděláš, tak uteču. Potřebuješ mě, protože se ti musím starat o Aarona. Ty ho potřebuješ. Nevím proč, ale potřebuješ.“

* * *

Vrátili se do tábora. Claire omámeně a vyčerpaně, ale odhodlaně, Černý ve své kouřové podobě.

Obkroužil Kate. Ta zavřela oči a připravila se na nepříjemnou zkušenost, kterou už znala. V hlavě jí drnčelo a bolelo, jak se jí probíral myšlenkami a pocity. Poddala se tomu hlavnímu, co teď cítila: únavě a soucitu s vyčerpaným a nešťastným malým dítětem, které tak zoufale něco potřebovalo… a nemohlo to dostat.

Po chvíli Černý přestal, rezignovaně odstrčil Kateinu mysl a odhučel pryč. Nedozvěděl se nic nového. Claire i Kate uvažovaly stejně, nic neskrývaly a stejně jako on nevěděly, co se děje.

Kroužil džunglí, vnímal Ostrov i ozvěny lidí na něm…  a snažil se vytušit, co se děje. Ať byla příčina Charlieho strachu a úzkosti jakákoli, bylo pravdou, že stávající stav dítěti neprospíval. A on potřeboval, aby prospívalo co nejlépe.

Nakonec došel k nevyhnutelnému závěru. Jeho hlavní cíl byl jasný. A řetězec prostředků, vedoucích k cíli, byl v této chvíli také jasný. Jinak to nešlo. Za pár měsíců nebo let bude situace možná jiná… ale teď to jinak nešlo.

Jeho cíl. Jeho cíl potřebuje výjimečné dítě. Jediné výjimečné dítě, které bylo v tuto chvíli k mání, byl Charlie. Charlie potřebuje Claire. A Claire potřebuje spokojené děcko. Spokojené děcko potřebuje hezký domeček.

Bylo jedno, odkud se ta posedlost Desmondova syna vzala. Ale bylo nutné ji ukojit.

Černý zesílil, rozhučel a zlomil velký, mohutný strom.

* * *

Claire, Kate a Charlie zůstali v táboře. Obě ženy byly zamlklé. Věděly, že Claire otevřela téma, které se Černému vůbec nelíbí, a obávaly se, co přijde teď.

Vrátil se až večer a přišel k nim v lidské podobě. Přisedl si k ohni a zadíval se na Claire, která se klackem šťourala ve žhnoucích uhlících.

„Zítra půjdeš na jih, Claire,“ oznámil jí.

Dívka šokovaně vytřeštila oči a vyskočila od ohně. „Cože? Já… ne! Zajmou mě!“ V hlase se jí chvěl strach, jak se rozpomínala na útržky nepříjemných zážitků v zajetí Druhých, setkávání s cestujícími časem i s navrátilci z Ajiry a z Widmorovy druhé výpravy. A teď, po tom, co se stalo… Ne. S lidmi se už setkávat nechtěla.

„Ale půjdeš,“ řekl Černý klidně a důrazně. „Půjdeš do Hurleyho tábora a řekneš jim, ať se neopováží překročit svý hranice, který si stanovili. Nesmí brát naše přestěhování základny jako ústup.“

Kate také vyskočila. Přestěhování základny? On jim snad opravdu vyhoví? Budou se stěhovat do městečka Dharmy a Druhých? Pocítila cosi jako špetku naděje.

V Claire se všecko pralo. Strach s touhou, hrůza s nadějí. Nechtěla tam jít. Tušila, že lidé kolem Hurleyho mají důvod ji nenávidět. A byla tu ještě jedna věc, nebo spíš jen její stín. I kdyby tu nebyly ty hrozné věci, které udělala, stejně se s nimi nechtěla setkat. Nechtěla se zase rozpomínat na staré časy mezi lidmi, kdy s nimi mohla normálně žít, sdílet radost i obavy, mluvit, prostě být tou obyčejnou, trošku potrhlou australskou holkou. Jenže to už bylo dávno pryč a ona tušila, že každé připomenutí těch časů je jen falešná naděje, která se zase rozplyne, stejně jako se rozplynula, když ji Kate přesvědčila k odletu zresuscitovaným letem Ajiry… a když se pak museli vrátit.

„Já… nechci,“ řekla. „Bojím se.“

„Můžu jít já,“ vmísila se do hovoru opatrně a tiše Kate. „Vrátím se.“

„Ne, ne.“ Táborem se rozezněl Jackův smích, takový ten, kterým za starých časů dával najevo, že nevěří vlastním uším a tomu, co mu druhá strana navrhuje. „Nepůjdeš, Kate. Možná máš dokonce pravdu a vrátila by ses, ale já potřebuju, aby tam šla Claire.“

Kate by ti na jihu nebrali tak vážně. Claire, která byla pro Druhé i Hurleyho skupinu stále nevyzpytatelná, žijící v mlhách většího či menšího zamlžení mysli, a navíc nesoucí břemeno ženy, která se stará o malé dítě… Claiřino vystoupení bude mít větší váhu.

Začal znovu mluvit k ní. „Nic ti neudělají, Claire. Pustí tě. Když jsem já pustil Benjamina, pustí oni tebe. Hugo si sice pravidla ohýbá podle sebe, ale tohle neporuší.“

„Prosím,“ zadívala se na něj Claire zoufale. Poslední pokus.

„Ne, Claire. Musíš tam jít. Buď půjdeš a pak uděláme tvému dítěti hezký domov v domcích, anebo zůstaneš tady a zůstane tady i on. Vyber si.“

Claire se nakonec podvolila.

Nálada v táboře byla napjatá. Claire se bála své cesty na jih, Kate cítila obrovské zklamání, že nemůže jít ona a že se aspoň na chvíli nebude moci setkat s Hurleym… a všichni se obávali další noci a Charlieho nočních můr. Noci přerušované nedostatkem spánku si začínaly vybírat svou daň. A noc, která je čekala, se od těch předchozích vůbec nelišila.

* * *

V Hurleyho táboře už několik dní vládl relativní klid. Černý se držel na severu, Druzí měli možnost budovat si zásoby všeho, co v síni mohli potřebovat, Waltova občasná noční nakouknutí do Chrisiných snů v L. A. nasvědčovala tomu, že ani v Desmondově skupině nenastaly žádné větší potíže.

Klid se rozpadl ve chvíli, kdy se v teplém odpoledni rozvlnila džungle za plážovým táborem. Bylo evidentní, že to není Richard ani Eloise, ti vždy přicházeli z jiného směru.“

Ben okamžitě vyskočil a popadl zbraň. „Kdo to je?“

Z džungle se vynořila rozcuchaná Claire. I ona držela pušku. Ben překvapením o krok ustoupil. Hurley se vykolébal ven ze svého stanu a jen tak tak zachytil za rameno Walta, který ze svého stanu vyletěl jako střela a jen taktak zdusil výkřik. Claiřin nečekaný příchod jim jasně sděloval, že se něco děje… a Walt dobře věděl co. Jeho výkřik měl být výkřikem radosti a triumfu. Hurley ho naštěstí včas zastavil a otočil ho zpět do stanu. „Zpátky, Walte,“ šeptl k němu s pohledem, který nepřipouštěl jakoukoli diskusi.

Claire s Benem se okamžik pozorovali pohledy i mířidly zbraní, potom se beze slova dohodli a zbraně sklonili. Claire došla mezi stany.

„Něco vám vzkazuje,“ začala.

Hurley na ni pokývl, aby pokračovala.

„Možná se s Aaronem, Kate a s naším přítelem budeme stěhovat. Mám vám vyřídit, že to pro vás vůbec nic neznamená. Nic se nemění. Neopovažujte se přijít blíž k nám. Vy ani ti zbabělci zpod Sochy,“ tlumočila Černého slova.

Hurley a Ben ji pozorovali. Když dořekla to, co se naučila, zůstala rozpačitě stát.

Hurley přikývl. „Jo, my to chápem. Že, Bene?“ Když přikývl i jeho pobočník, Claire pohodila blonďatým ohonem a už už se chtěla otočit k odchodu. Očividně se tady necítila dobře.

„Počkej, Claire, ještě moment, prosím,“ ozval se Hurley. Dívka se zastavila. I když patřila do druhého tábora a měla své instrukce od Černého, které zahrnovaly to, že vyřídí jeho vzkaz a potom se okamžitě vrátí a nebude se s nikým vybavovat, nedovolil jí respekt k druhému Strážci ignorovat jeho žádost a odejít. Neochotně se otočila zpátky.

„Jak se vám na severu daří? Jak je na tom ten malý?“

„Dobře,“ řekla dívka s pohledem zabodnutým do písku. „Aaron se má fajn. Staráme se o něj s Kate.“

 „A co ta jeho… nemoc?“ vstoupil do hovoru Ben.

Claire jen pokrčila rameny. „Nevím. Špatně spí. Proto půjdeme jinam.“ Pak si uvědomila, že o jejich táboře neměla mluvit. „Už půjdu.“

„Měj se dobře, Claire,“ zavolal za ní Hurley. „Mějte se dobře všichni. A vyřiď mu, že jeho podmínky dodržíme.“

Světlé vlasy ještě poskočily, jak odcházející dívka přikývla. Pak zmizela v džungli.

* * *

Počkali dost dlouho, dokud si nebyli jisti, že dívka skutečně odešla. Ben se vydal po jejích stopách a prověřil, že je doopravdy pryč. Až když se vrátil zpět do tábora, zavolal na Walta, že může ven ze stanu. Chlapec se vyřítil ven jako velká voda.

„Ten prcek špatně spí. Musej se kvůli tomu stěhovat. To znamená, že…“

Hurley s Benem oba přikývli.

„Funguje to!“ Walt zařval nadšením a vrhl se Hurleymu do náručí. Pak se od něj odtrhl a hrdě se podíval na Bena. Ben mu pohled stejně hrdě vrátil. „Skvělá práce, Walte." Pak se na chlapce široce usmál. 

„Mám s tím pokračovat?“

„Ještě pár nocí určitě jo,“ souhlasil Hurley. „Jestli se přesídlí, poznám to. Pokud se od nás budou držet dál, můžeš s tím pak přestat. Nebudeme Charlieho trápit víc, než je nutný.“

Walt byl nadšený. Jeho nápad fungoval a provedení bylo perfektní. Ani v nejlepších představách nedoufal, že jeho snové našeptávání do neklidného spánku malého dítěte bude mít tak dramatické účinky a že unavenou a nejistou společnost v severním táboře přimějí tak rychle k akci.

Hurley se s Benem i Waltem posadil do písku. Strážce nadšení svých přátel tak docela nesdílel.

„Odvedls výbornou práci, Walte, ale má to i svý úskalí. Je fajn, že se stáhnou na sever, ale my teď musíme být ještě opatrnější než předtím. Nesmí dostat ani jednoho z vás. Kdyby zjistil, že to je tvoje práce, Walte…“

Walt se otřásl. Vzpomněl si na černý oblak, který ho pronásledoval.

Hurley, jako by vytušil směr jeho úvah, znovu promluvil. „Musíme podrobit zkoušce každého kromě Eloise a Richarda, těch se dotknout nesmí. Ale pokud se na volném území potkáme s někým cizím… Může vypadat jako kdokoli z Druhých.“

Walt si vybavil Jacka, mizejícího v houští. Ponuře přikývl. „Jo. Budu opatrnej, Hurley.“

Jeho nadšení se zchladilo.

„Ale to je v pořádku, Walte. Vymyslels skvělej plán a perfektně jsi ho provedl,“ zdůraznil znovu Hurley. „Tohle strašně moc pomůže Druhým. Pokud se severní tábor přesune víc na sever, dostanou snad trochu víc životního prostoru, kde bude bezpečno.“

„Pomůže to Ostrovu?“

„Samozřejmě že jo,“ souhlasil Strážce. „Každý uklidnění situace Ostrovu pomáhá. Není dobrý, aby na sebe dva tábory pořád narážely. Klid je dobrej i pro Ostrov. Lidi, kteří jsou v klidu, nedělají ukvapený blbosti a nevychylujou energie.“

Walt zamyšleně pomalu přikývl. Bily se v něm hořkosladké pocity. Povedla se mu velká a pro Ostrov dobrá věc, to ano. Ale byla to obrovská odpovědnost a komplikace. Přemýšlel, co to může znamenat pro něj, ale také pro Hurleyho, Bena a lidi ze síně, kteří se k němu chovali s obrovskou a úctou a respektem. Myslel i na muže z Desmondovy skupiny a na tu losangeleskou novinářku. Nesměl to zvrtat. Bylo tady tolik lidí, kterým mohl zkomplikovat jejich záležitosti.

Znovu se mu vracela vzpomínka na útok Černého. Vracela se mu během odpoledne, večera i noci, a prolínala se se sny o malém Charliem, kterého sice Walt nikdy neviděl, ale ke kterému teď už měl dost blízko. Těsně předtím, než usnul, opět vyslal k dítěti tam na severu pár lákavých představ, a zopakoval to i ve chvílích, kdy ho něco probudilo ze spánku. Pak zase usnul.

Ve vlastních snech viděl černý kouř, který jeho, Walta, pronásledoval kolem severního tábora, z něhož se nesl vzteklý a zoufalý jekot malého dítěte, které se něčeho hystericky dožadovalo. A vším tím zmatkem, strachem a řevem se prolínalo vědomí, že Waltovo konání má mnoho svědků, kteří napjatě sledují, jak to dopadne. Ze snové džungle se na něj upíraly oči skoro všech, které na Ostrově i mimo něj v nedávné době poznal.

816 - Archiv

Daniel se probudil. V první chvíli netušil, kde je; až když se rozhlédl a uviděl kolem sebe dvorek sousedící s trupem letadla, pochopil. Bylo těsně před svítáním a jemu byla strašlivá zima. Kalifornie je sice stát s velmi příjemným klimatem, ale na to, aby člověk v prosinci spal venku jen tak v košili, na to ani kalifornské klima nestačí.

Na zemi ležící zápisníky ho upomněly na to, co se večer dělo a s jakou myšlenkou usínal. Zůstal ještě chvíli sedět a vracel se do situace těsně před usnutím. Vybavilo se mu to naprosto jasně. Bomba. Otrhané zbytky stránky. Předsádka. Mapy. Lamp Post. Co je pod Lamp Post?

Musel se do toho pustit a podle toho, jak se třásl a jak mizerně se cítil, mu bylo jasné, že na to nemá moc času. Pomalu se zvedl, tiše vešel dovnitř, aby nikoho nevzbudil, a v koupelně pro hosty prohrabal lékárničku. Věděl, že když se posílí potřebnými léky, půl dne ještě na nohou vydrží. Hodněkrát si to už vyzkoušel na univerzitě, když musel odučit blok seminářů. Naházel do sebe patřičnou porci a vše zapil vodou z kohoutku. Pak se odkradl do pokoje, zabalil se do přikrývek, aby se aspoň trochu zahřál a okamžitě usnul. Když ho kolem deváté probudil vstávající bratr, tvářil se, že se nic zvláštního nestalo. Byl prostě jen trochu nedospalý, ale nic zvláštního.

„Desmonde, prosím tě, půjč mi ty klíče od kostela, ano?“

„Tady máš,“ hodil mu bratr svazek. „Co tam chceš dělat? A co že vyrážíš tak brzo?“

„Chci si něco ověřit. Bude dobré tam být v jinou denní dobu, než se tam vyskytujeme obvykle. Intenzita toho záření tam kolísá a možná je to periodické i v rámci dne.“

Daniel doufal, že výmluva na kolísající fyzikální parametry bratrovi dají dostatečně logické zdůvodnění. Bylo to tak. Jediný, komu u snídaně jeho výprava nešla do hlavy, byla Chris. „Zase do kostela? A pojedeš tam sám?“

Přikývl. Dívce to ale nedávalo smysl. „Minule jsi potřeboval celou skupinu na práci s přístroji. Nebude se ti hodit mít někoho k ruce? Můžu jet s tebou,“ dodala nakonec.

 „Ne, ne,“ usmál se. „Pojedu sám.“

„Ale… Jak se tam vůbec chceš dostat?“

„Předpokládám, že tu jezdí městské autobusy,“ pokrčil rameny Daniel.

„Zabere ti to strašně moc času,“ nechápala dívka. „Jsem doma a nemám co dělat. Klidně tam s tebou zajedu.“

„Ne, vážně. Může se to protáhnout a nechci tě tam zdržovat.“

Dívka se zatvářila nechápavě. Když se Daniel o půl hodiny později vydával na cestu, počkala si na něj venku před vchodem, kde byli sami.

„Dane, co se děje?“

Chris vypadala trochu dotčeně, že fyzik něco podniká sám, respektive bez ní. Dosud byla u všech podstatných objevů i ona. Dělila se s ním o všechny informace. A najednou vyráží pátrat sám, na vlastní pěst.

Daniel se zatvářil omluvně. „ Víš, já… Prostě tě nechci zdržovat. Můžeš se doma věnovat teoretickému pátrání. Je škoda, abys strávila celý den sezením v kostele.“

„Ale mě to nezdržuje,“ namítla. „Ráda s tebou pojedu. Baví mě pozorovat ty tvoje pokusy.“

„Chris, vážně… Ou, já už musím jít, nebo mi ujede autobus.“ Seskočil ze schůdků a vydal po Obsidian Drive směrem z kopce.

Byla to samozřejmě výmluva. Daniel jen nechtěl svým přátelům vysvětlovat, jak je po návštěvách kostela bedlivě pozoroval a jak ho jejich občasné příznaky – zejména Desmondovy a Chrisiny sny a bolesti hlavy – zneklidňovaly. Tušil, že se v dohledné době dostanou na další místa, která se projevují podobnými nebo ještě většími dávkami záření než kostel v Altadeně. Věděl, že se získané dávky záření sčítají a příznaky se postupem času zhoršují. Nechtěl ostatní zatěžovat víc, než bylo nutné – aby měli vyšší toleranci vůči záření, až začne jít do tuhého.

* * *

Po jedenácté byl v kostele. Cestou od zastávky si ještě v lékárně koupil balení kofeinových tabletek a mohl vyrazit do do akce. Na ulici byl sice každodenní ruch, ale podařilo se mu vejít do kostela postranním vchodem tak přirozeně, že nikoho neupoutal.

Byl rád, že je tu sám. Kdyby s ním byl někdo z přátel, musel by vysvětlovat, co hledá a co mají hledat oni. A on přesně nevěděl, co hledá. Věděl jen, že to nejspíš bude pod úrovní podlahy chrámu a že až to najde, pozná to.

V hlavní lodi ho nic příliš nezaujalo. Obyčejný, několik let zavřený kostel plný prachu a nízkého světla od zimního slunce. Stará známá zpovědnice. Nic. Pak začal procházet provozní místnosti v okrajových částech. Pastorova kancelář – nic. Zázemí s kuchyňkou – nic.

Až když přišel do technické místnosti, cosi ho zaujalo. Na jedné ze skříní byla přilepena nenápadná samolepka s typickým dharmským logem. Daniel vytáhl mobil a udělal si rychlou fotografii. Pak se pokusil skříň otevřít.

Nic.

Až když použil menší ze svazku klíčů, které měl od Desmonda, dveře se otevřely. Před ním se prostřela černá díra, do níž vedlo točité schodiště.

Uvědomil si, jakou udělal chybu, že si nevzal baterku. Znovu prošel jednu provozní místnost za druhou a v pastorově kanceláři našel starou svítilnu. Svítila slabě, ale lepší, než nic. Snad několik minut vydrží.

Sešel dolů. Stanul v kulaté místnosti, v jejímž středu viselo kyvadlo. Pod ním na zemi bylo na podlaze, ozdobené mapou světa, několik čar a jejich průsečíků na různých místech, většinou v oblasti Tichého oceánu. Na zdech byl monitor s číslicemi, které se mohly měnit ve formátu geografických souřadnic, magnetická tabule se starou fotografií Ostrova, několik počítačových obrazovek, pod nimi starý počítač. Vše bylo vypnuté.

Daniel si ve světle staré baterky prohlédl obvod celé místnosti. Našel pojistkovou skříň a zapnul elektřinu. Ozvalo se hučení, zapípání starého počítače, rozsvítilo se hlavní světlo. Oslněný fyzik zhasl přinesenou svítilnu.

* * *

Tohle je to místo, kde pracovala matka předtím, než se vrátila na Ostrov, uvědomil si. Na magnetické tabuli viděl několik lístků, popsaných jejím charakteristickým písmem.

Prohlížel si magnetickou tabuli. Bylo toho na ní podezřele málo. Začal si ji prohlížet pečlivěji, jestli někde nezůstaly stopy psaní fixem. Během toho si všiml, že tabule nepřiléhá úplně těsně ke zdi. V jednom místě zpoza ní vykukoval růžek papíru. Co jsi to chtěla schovat, matko? proletělo Danielovi hlavou.

Opatrně zachytil papír a se zatajeným dechem ho vytáhl ven. Byl to starý tvrdý papír, přeložený v půli na formát A4, označený hlavičkou Dharma Initiative a s několika otvory, sloužícími k zachycení papíru do šanonu.

Na listu byla schematická mapa světa podobná té, která byla vtištěna v Danielově bílém zápisníku. Jenže tahle obsahovala i lokace stanic na Ostrově. V oblasti Tichého oceánu bylo díky nim poměrně těsno. Zvláštní však bylo, že stanice ještě nebyly popsány názvy ani logy.

Podobně strohé byly i informace týkající se pevniny. Tři stanice v USA, dvě v Británii, jedna v Evropě. Jménem však byla identifikována pouze jedna: losangeleská Lamp Post. Daniel usoudil, že mapa byla starší než jeho zápisník. Musela pocházet z doby, kdy Dharma vybudovala první stanici – právě tu zdejší – a zahajovala budování stanic na Ostrově a jinde po světě.

Kromě připravovaných dharmských stanic byly na mapě vyznačeny i další lokality. Různě po světě, nad mořem i nad pevninou, byly rozmístěny šrafované skvrny. Několik na západním pobřeží USA, několik na východním, jedna u severní hranice s Kanadou, další v moři pod pobřežím Floridy (ta podezřele odpovídala známému vytyčení Bermudského trojúhelníku). Další lokality byly v oblasti arktické a antarktické. Byly i na britských ostrovech, v kontinentální Evropě (zejména v jejím středu), v odlehlejších oblastech Ruska, v Mongolsku, Číně, Japonsku, Indii, v Austrálii, v Polynésii, v mořích kolem těchto území. Většina lokalit byla na severní polokouli; v Africe a Jižní Americe jich bylo méně, ale také tam byly. Byly všude.

Daniel sevřel papír pevněji. U některých šrafovaných oblastí byla rukou dopsána čísla od jedničky do šestnáctky. U jedničky byla poznámka „pod Lamp Post“. Čísla očividně měla nějakou souvislost se stanicí.

Daniel schoval papír do batohu a znovu se rozhlédl po podzemní místnosti. Uvažoval. Pod Lamp Post už byl. Nebo byl teprve v Lamp Post a poznámka znamenala, že musí hledat ještě hlouběji?

Pomalu přejížděl očima zařízení. Pak si něčeho všiml. V jednom místě byla na zdi vyvedena jednoduchá dharmská silueta, známé logo zdejší stanice. Když se k siluetě skláněl, třásly se mu ruce. Možná to přehnal s těmi kofeinovými tabletami, přiznal sám sobě.

Opatrně osahával obložení kolem loga a pod ním. A ano – jedna z obkladových desek pod logem – pod Lamp Post - pod jeho rukou povolila a pak se vyklopila ven. Byl za ní prostor o velikosti většího šuplíku. Daniel sáhl po svítilně a nahlédl dovnitř.

Prostor byl nacpaný několika velkými obálkami o formátu A4. Některé byly útlé, jiné byly tlusté skoro deset centimetrů.

* * *

Mladý fyzik se vzrušeně nadechl. Cítil, jak ho polévá horko. To kvůli tomuhle matka zapsala své poznámky právě do zápisníku Dharmy, aby našel stanici Lamp Post a to, co se v ní skrývalo?

Vyndal obálky ze skrýše a otevřel tu úplně první, nadepsanou jedničkou v kroužku.

Byly to fotografie – kopie novinových článků. Vypadaly velmi staře. Jak fotografie, tak i fotografované stránky. Nejstarší pocházely z poloviny 19. století. „Britské dobrodružství“, „Polární expedice“, „Osud sira Johna Franklina“ a další. Tato obálka byla nejobsáhlejší. Další kopie článků byly z 20. století a obsahovaly zprávy o nálezech předmětů, těl a sporadických poznámek.

Další obálka obsahovala zprávy o nezvyklých úkazech v oblasti Baham a Bermud. Nešlo jen o incidenty s letadly (některé z nich už správně vypíchla Chris), ale i s loďmi. I tento archiv sahal celkem daleko do minulosti.

Austrálie. Články o podivných horách a skalách – Uluru, Hanging Rock, Černá skála. Fotografie podivných skalních útvarů, které jako by ani nebyly z tohohle světa.

Mikronésie. Umělý ostrov s podivným jménem Nan Madol, který tvoří bizarní černé čedičové bloky na mořské mělčině. Místo, němuž se místní domorodci jen velmi neradi přibližují a o nichž si vyprávějí děsivé zvěsti o rituálech a kanibalismu.

A tak to šlo dál. Co obálka, to jedna oblast nebo podivná událost a materiály nasbírané v časopisech a novinách. Daniel si ani nechtěl představovat, kolik času musel někdo strávit vyhledáním, reprodukcí a tříděním všech těch materiálů. Prohledávat zaprášené staré knihovní fondy se starými výtisky novin a v nich hledat malé zprávy o podivných místech, zmizeních, výpravách, pátráních; pak si dané stránky fotografovat starým fotoaparátem na film, pak trávit hodiny vyvoláváním snímků. Musela to být obrovská práce. Podle fotografického papíru na nejstarších materiálech odhadoval, že někdo začal tento soubor shromažďovat přibližně v 50. letech. Nemohla to tedy být jeho matka. U několika událostí z 2. poloviny 20. let však bylo doplněno i pár materiálů nebo poznámek psaných Eloisinou rukou. Archiv tedy nejen zdědila, ale i spravovala a do určité míry doplňovala.

Poslední, patnáctá obálka začínala článkem s fotografiemi pěti mladých mužů. Článek informoval o pátrání po skupině pohřešovaných přátel z města Yuba. Kalifornský případ, o kterém mluvila Chris.

Daniela tady zaujalo nejen datum události - pětice kamarádů zmizela 24. února 1978, tedy asi šest týdnů po Danielově narození – ale hlavně to, že do této obálky doplnila hodně materiálů i sama Eloise, patrně v pozdějších letech. Zdálo se, že ji případ výjimečně zaujal.

Daniel seděl na zemi nad rozloženými obálkami a hlava se mu točila. Uvědomoval si, že objevil materiály, které pro ně mohou mít obrovský význam. Přinejmenším ukazovaly, že směr, kterým se dali ve svém dosavadním pátrání, nebyl úplně scestný.

Podíval se na hodinky. Byl už podvečer – vůbec si neuvědomil, jak se do zkoumání materiálů zabral a zapomněl na svět kolem. Předběžně se s přáteli dohodl, že se vrátí během odpoledne. Vytáhl z kapsy mobil, aby se ujistil, že ho nesháněli, ale nic na telefonu nebylo. Samozřejmě, pod kostelem nebyl signál.

Zvedl se a chtěl vyjít do chrámové lodi, aby chytil signál. Jakmile se zvedl, zapotácel se a upadl zpátky na zem. Narazil si loket, ale to bylo to nejmenší. Hlava se mu točila čím dál víc. Uvědomil si, že má problém – léky, kterými se nadopoval ráno, přestaly účinkovat a nemoc se dostavila v plné síle. Musel se dostat ven. Pomalu se zvedl, přidržoval se zdi a nesmírně opatrně a pomalu se vyškrábal po točitých schodech. Snažil se rozpomenout, jestli za sebou při příchodu zamkl vstupní dveře.

* * *

Frankovi se rozezvonil telefon, zrovna když se s Desmondem domlouval na dalším výjezdu – Desmond si chtěl zajistit zdravotnický kurz, o kterém už dřív mluvil.

„Jo, slyším,“ ohlásil se Frank. Od návratu z Ostrova se nehlásil svým jménem.

„Franku,“ ozvalo se Danielovo zasípění. „Franku, vezmi auto a přijeď pro mě do toho kostela v Altadeně.“

Pilot zamával na Desmonda a přepnul telefon na hlasitý odposlech. „Dane, ty jsi ještě v Altadeně?“

„Jo,“ další zachraptění. „Přijeď pro mě, prosím. Vezmi nějakou krabici a přijeď. Rychle, prosím.“

Desmond na Franka divoce gestikuloval. Jedu taky, říkala jeho gesta. „Dobře. Sedáme do auta a jedeme. Vezmu Chris, aby nás vedla, a…“

„Ne!“ vykřikl Daniel, až se do telefonu rozkašlal. „Přijeď sám. Nikoho s sebou ne-…“

Oba muži se na sebe nechápavě podívali. „Dane, je všecko v pořádku?“ zeptal se Frank.

„Jo. Auto. Krabici. Pojeď, prosím.“

* * *

Danielův telefonát všecky zneklidnil. Desmond se Franka snažil přesvědčit, aby s sebou i navzdory bratrovu přání vzal jeho, Chris a ideálně i Sawyera, ale Frank se postavil proti. Cosi v Danielově hlase ho přesvědčilo. Souhlasil jen tím, že pojede ozbrojený.

Odpolední provoz a vlastní nejistota na trase ho zdržely, takže do Altadeny dorazil až za dvě hodiny. Vzal za kliku u postranního vchodu kostela; bylo zamknuto. Vytáhl z kapsy telefon, aby Danielovi zavolal, ale v tu chvíli se pohnula klika, cvaklo v zámku a dveře se otevřely. Daniel stál za dveřmi, sotva se držel na nohou a vypadal příšerně.

„Dane,“ zvedl obočí Frank. „Ty blázne. Co je s tebou?“

„Nemocnej,“ zachraplal fyzik. Šetřil každé slovo, mluvení ho očividně namáhalo. „Nic zvláštního. Pojď dovnitř.“

Uvnitř se svalil na nejbližší lavici. „Díky, žes přijel. Franku, našel jsem archiv Dharmy. Dole pod technickou místností. Běž tam, dej všecky obálky do krabice a přines to sem. Vypni pojistky. Prosím. Rychle.“

Pilot jen přikývl a vyrazil. „Ty zůstaň sedět tady,“ instruoval ještě přísně Daniela.

Daniel nic jiného ani neměl v úmyslu. Odpočíval a sbíral zbytky sil. Doufal, že se Frank dole nezdrží. Váhání, koho z přátel má do kostela povolat, bylo dlouhé. Nakonec se rozhodoval mezi dvěma, kteří po poslední návštěvě v kostele nevypadali tak zničeně. Vyškrtl Desmonda i Chris a také Milese, který se experimentu v kostele neúčastnil. Z volby mezi Sawyerem a Frankem mu vyšel vítězně Frank, který si po měření nestěžoval na bolest hlavy. Ale to ještě neznamenalo, že byl proti záření zcela imunní.

Naštěstí se Frank vrátil už za několik minut i s plnou krabicí a s Danielovým batohem. „Co to je, Dane? Je to těžký jako mrcha.“

„Fotokopie. Články o zmizeních a záhadných místech. Některý odpovídají těm našim. Jsme na…“ – Daniela roztřásl záchvat kašle – „…na správné stopě.“

                                                                                                * * *             

Za další dvě a půl hodiny byli doma. Z Daniela vyprchalo napětí a adrenalin, který ho hnal k dokončení akce, a vládu převzala nemoc. Z auta už se sotva vypotácel a do schůdků u vchodu mu musel pomoci Desmond.

Frank vnesl do obýváku krabici s dharmským archivem, a s žuchnutím ji postavil na zem. Chris, která doteď seděla u svého počítače, se překvapeně otočila. „Co to…“ zahleděla se na krabici. Pak jí pohled přejel na Daniela, potácejícího se uličkou od vchodu.

„Co se stalo?“ vyskočila ze svého místa.

„Klid, holka,“ oslovil ji Frank. „Dannyho něco sebralo, vypadá to na nějakou chřipku.“

„Už ráno vypadal divně,“ uvědomila si Chris.

„Jo. A celej den seděl v prochladlým podzemí pod kostelem a hrabal se v zaprášenejch spisech. To ho muselo dorazit. Chtěl jsem se cestou stavit pro nějaký prášky, ale všude už bylo zavřeno. Nenašla bys tady něco?“

Chris přinesla krabičku léků proti horečce a uvařila velký hrnek čaje. Odnesla všecko do pokoje „dvou D“, jak Sawyer překřtil Desmondův a Danielův pokoj. Velitel výpravy zrovna svého bratra ukládal do postele.

„Ty vypadáš,“ vydechla Chris. Postavila na stůl u postele hrnek a naklonila se k Danielovi.

Pozoroval ji lesklým pohledem. „Našel jsem to. Všecko to… sedí.“

„Cože?“ Chris se sklonila ještě blíž.

„Sedí to. Yuba. Musíme tam… jet.“

„Teď určitě nikam nepojedeme, brácho,“ usadil ho jemně Desmond. „Mluvíš z horečky.“

Chris položila Danielovi ruku na tvář. Jen hořela. Údivem se jí rozšířily oči a ohlédla se přes rameno na Desmonda. Zvedla krabičku s léky. „Dva?“

„Radši tři. Má snad čtyřicet,“ zatřásl hlavou Desmond. Vzal si od dívky krabičku a kývl na ni. „Dobrý, postarám se o něj. Nemá smysl, abychom tady seděli všichni. Jdi se podívat na to, co našel. Kdyby bylo něco potřeba, řekni, jo?“

* * *

V obýváku u krabice seděl Frank. Měl v ruce jednu z obálek a probíral se fotografiemi. Byly to podivné temné stavby z černých sloupů, trčící z moře a džungle.

„No, moc pěkný věci tam Dan našel, to se mu musí nechat. Ani se nedivím, že z toho onemocněl.“

Chris se na fotky podívala a bezděčně se otřásla. „Nevypadá to jako hezký místo. Můžu?“ Vzala si obálku od pilota a letmo materiály prošla. Nan Madol. Pak obálku vrátila do krabice. „Měli bychom se snažit to nezpřeházet,“ poznamenala. Novinářka, zvyklá zacházet se spisy a archivními materiály, se v ní nezapřela.

„Rozumím, už od toho jdu,“ zazubil se pilot.

„Ne, tak jsem to nemyslela,“ omlouvala se dívka.

„Stejně už půjdu, docela rád si dám oraz. Podíváme se na to zítra. Neuteče nám to.“

„Tak jo. Dobrou, Franku.“ Rozloučili se.

Chris z krabice vylovila poslední obálku, nadepsanou číslem 15. Kopie článků a dalších materiálů k případu pětice z Yuby. Daniel měl pravdu, byli se svým tipováním podivných míst na správné stopě.

Večer pokročil. Daniel usnul a spal lehkým, neklidným spánkem, Desmond hledal na svém novém notebooku zdravotnické kurzy, Frank spal a Sawyer s Milesem ve svém pokoji hráli karty. Chris usoudila, že už dnes opravdu nic neudělá. Zavřela se do sprchy. Zatímco po sobě se zavřenýma očima nechala stékat horkou vodu, vyskočily jí před očima obrazy těch pochmurných černých kolosů rostoucích k horkému nebi, kolem kterých šplouchala podivná, mělká voda. Ne a ne se toho výjevu zbavit.

Když se uklidila do své ložnice, zapnula notebook. Zadala do vyhledavače Nan Madol a za chvíli už četla základní informace o ponurém obřadním místě starých Mikronesanů. „Nan Madol v domorodém jazyce znamená Místo mezi.“

Četla se zájmem, dokud na jedné ze stránek nedošla k jedné větě. Pak dlouho hleděla do obrazovky, načež ji zaklapla a stále běžící notebook odložila na noční stolek.

Převalila se na posteli a zírala do hvězdné oblohy nad sebou. Přemýšlela o tom, co si právě přečetla.

„Lokalita Nan Madol se stala inspirací pro H. P. Lovecrafta a jeho hororové příběhy o mořském městě R’lyeh.“

815 – Iluze normálního života

 Den, který následoval po návratu Sawyera a Milese z jihu a po oficiálním přijetí Chris do Desmondovy skupiny, začal nesmírně ospale. Jako by všichni po napětí předchozích dnů potřebovali odpočívat. A také jako kdyby tušili, že teď začne ta opravdová práce, opravdové pátrání celé pětice, teď už šestice, která se znovu dala dohromady a nabyla nové možnosti.

U snídaně se tedy všichni sešli až kolem desáté hodiny. Sawyer si na opečený toast naskládal vrstvu sýra, protáhl se a zívl směrem k Desmondovi. „Tak co máme dnes v plánu, veliteli?“

„Vezmeme to popořadě. Peníze už máme, teď potřebujeme doklady. Já si zajedu na britskou ambasádu a vy řešte to, co jste rozjednali na jihu.“

„Jo, budeme. Jen nevím, jak to budeme všecko stíhat. To nám tady agentka bude dělat řidičku na plnej úvazek?“ Sawyer zvedl obočí směrem k Chris.

Frank odložil hrnek od kafe. „Měl bych takovej návrh. Neseženeme si ještě jedno auto?“

Desmond nesouhlasně zatřásl hlavou. „Peněz sice máme dost, ale že bychom je museli rozhazovat takhle rychle…“

„Nechci ho kupovat. Pokud počítáme s tím, že za pár týdnů vyrazíme mimo Státy, je to vyhazování peněz. Náš problém by řešilo i auto z půjčovny.“

„Většina z nás zatím nemá doklady, a při půjčení auta většinou chtěj vidět řidičák,“ odtušil Sawyer. Frank se chystal něco namítnout, ale Sawyer ho předběhl. „Já vím, ty svoje doklady máš, kapitáne. Pochvala před nastoupenou jednotkou. Ale víš jistě, že při půjčení auta nezadávaj někam do systémů údaje o tom, kdo si to půjčuje? Pokud je někde nějaká databáze pohřešovanejch osob a komunikuje s něčím takovýmhle, máme za chvíli problém. Jsi zmizelej a pravděpodobně mrtvej pilot pohřešovanýho letu, sorry.“

„Auto můžu půjčit já,“ ozvala se Chris. „Ale řídit si chci svoje.“

„Fajn, to bychom měli,“ kývl spokojeně Sawyer. Po návratu z jižní mise měl očividně energie na rozdávání a začínal se profilovat jako druhá vůdčí osobnost skupiny. „Ještě někdo něco?“

„Já,“ ozval se Daniel. „Potřebuju navštívit pár specializovaných obchodů a něco sehnat.“

„Obchod pro šílený malý vědátory jsem zatím teda nikde neviděl,“ odtušil Sawyer. „Nevíš o něčem, Scullyová? Jseš místní.“

Chris mu věnovala pohled, vyhrazený autorům nepříliš povedených vtipů, a obrátila se k Danielovi. „Co potřebuješ?“

„Počítač. Laptop. Mělo by to být něco výkonného, protože ho budu trápit docela náročnými výpočty,“ řekl Daniel. „A hodil by se mi mobilní telefon.“

„Takže nic zvláštního,“ převzal opět velení Desmond. „Tak jo, odpoledne něco obstaráme. Teď bych zajel na tu ambasádu, jestli nemáš nic důležitýho, Chris.“

Dívka zavrtěla hlavou. „Nemám, ale spíš jsem si myslela, že vám vypůjčím to další auto. Všecko pak bude jednodušší, když budeme mít dvě. Nedaleko odsud je půjčovna. Jela bych s vámi, vy mě tam vyhodíte…“

„A kdo bude řídit to druhý auto?“

„Franku, ty máš řidičák, že?“ podívala se dívka na pilota. Ten se samozřejmostí přikývl. „Pojedu striktně podle předpisů,“ odtušil na Sawyerův varovný pohled. „Při běžné silniční kontrole si mě snad policie nebude hledat v databázích.“

„Tak dobře. Za půl hodiny vyrazíme?“ navrhl Desmond. Skupina se začala pomalu rozcházet. Pomalu… až na Daniela. Ten rádoby nenápadně, ale velice rychle proklouzl obývákovými dveřmi a zamířil k pokoji. Desmond se vydal za ním. Když vešel do pokoje, bratr se přehraboval ve svém kufru. Konečně objevil, co hledal, soustředěně si to prohlížel a pak vše naházel zpět do zavazadla a to strčil pod postel.

„Ehm, Desmonde,“ ozval se pak rádoby ledabylým a bezstarostným tónem, který u něj však věstil problém, „asi na tu ambasádu pojedu s tebou.“

Bratr se na něj tázavě zadíval.

„Moje doklady už nejsou platné. Vypršelo to před půl rokem. Vlastně to ani není moje chyba,“ uvažoval roztržitě Daniel. „V té realitě, kde jsme se potkali, byl rok 2005. Můj pas měl pozbýt platnosti v polovině roku 2007, což jsme cestou sem jaksi… přeskočili.“

Desmond bratra chvíli pozoroval, jako by přemýšlel, jaké další zmatky ještě Daniel s sebou přinesl, jen je dosud nikdo neodhalil. Pak usoudil, že to nemá smysl. Rezignovaně přikývl. „Jasně, Dane. Dobře, žes to zjistil teď a ne při pasové kontrole na letišti.“

* * *

Vyrazili. Půjčení nového auta proběhlo bez potíží. Celá skupina se pak zastavila u fotoautomatu, kde si postupně celá pětice pořídila aktuální snímky na nové doklady. Pak se rozdělili – Chris, Miles a Sawyer zamířili domů, Desmond s Danielem a Frankem na britskou ambasádu.

Desmond předestřel úřednici historku, podle níž se i s bratrem zúčastnili divokého večírku, po němž se probudili bez peněz, bez cenností… a bez dokladů. Ženu to nijak nepřekvapilo. Její pohled napovídal spíš to, že mají být rádi, že probudili živí. Pak se jí prsty rozeběhly po klávesnici počítače. „Dávám pokyn k zablokování vašich stávajících dokumentů. Ověříme vaši identitu podle poskytnutých údajů a poté vystavíme nové doklady.“

„Jak dlouho to asi bude trvat?“ zeptal se Desmond, když oba dokončili vyplňování formulářů.

 „Kdybyste to řešili v Británii, trvalo by to přibližně čtyři týdny. Tady to bude déle, odhadem tak šest týdnů. Pokud si tedy nechcete připlatit za zrychlené vydání.“

Chtěli.

„Pevně věřím, že v téhle realitě nedošlo k nějaké odchylce ohledně údajů o mém narození,“ poznamenal zadumaně Daniel, když opustili ambasádu. „Bylo by to poněkud nepříjemné, kdyby zjistili, že jsem udal nesprávné osobní údaje.“

Desmond se zamyslel. „S tím ti neporadím. S tvým alternativním já jsem se sice potkal, ale kdy má narozeniny, na to jsem se opravdu neptal. A ty je máš vlastně kdy?“

„Osmého ledna,“ odpověděl Daniel.

„Ale to je za pár dní,“ zasmál se Desmond. „S tím musíme něco udělat.“

„A to ještě nevíš, že mi bude třicet. Narodil jsem se v sedmdesátém osmém. Aspoň doufám.“

„Fajn,“ kývl Desmond. „Co bys řekl na předčasnej dárek k narozeninám? Pojeďme obstarat nějakou tu techniku.“

Nasedli do černého outlanderu s Frankem za volantem a zamířili do obchodního centra.

* * *

Chris se Sawyerem a Milesem se mezitím vrátili zpět do Obsidian Drive. Nechali si dovézt pizzu a když dojedli, Sawyer zapředl hovor. „Včera jsi říkala, že se mě chceš na něco zeptat, Scullyová. Co tě zajímá?“

Chris se na něj podívala. „Myslím, že po včerejšku už můžu mluvit na rovinu, co? Tak jo. Leží mi to v hlavě už od toho dne, kdy jste sem přišli. Já… našla jsem tvoje jméno v seznamu cestujících letu 815.“

Upřela na něj tázavý pohled.

„No, a co má být?“

Chris zamžikala. „Jak to myslíš, co má být? Byl jsi na letu 815, nebyls mezi Oceanic 6 a přesto žiješ. Kdes ty tři roky byl?“

„Jo takhle to myslíš,“ zatřásl hlavou Sawyer. Žil tři roky ve společnosti, v níž bylo to, že přežil havárii letu 815, naprosto samozřejmé, a těžko se dokázal vžít do pozice někoho, kdo to vnímal úplně jinak. „Byl jsem, když to řeknu jednoduše, na Ostrově. Celou dobu. A nebyl jsem jedinej. Ten pád našeho letadla přežilo hodně lidí. Většina z nich už není, ale pár jich tam pořád ještě žije, aspoň doufám. Oceanic 6 tam byla s náma, ale těm se povedlo odtamtud dostat. No, asi jsi už pochopila, že to se slavným letem 815 bylo trošku jinak, než jak se oficiálně tvrdilo.“

Miles vedle něj přikývl. To on Sawyera a zbytek skupiny, která uvízla v 70. letech, informoval o tom, co se dělo kolem letu oficiálně – o podvržení vraku v Sundském příkopu i o tom, kdo za akcí stál. I teď doplnil pár slov na vysvětlenou.

Chris na ně zírala. Ano, něco podobného jí vykládal Walt… ale od dvou dospělých a protřelých mužů to mělo přece jen jinou váhu než od pubertálního chlapce.

„Takže,“ navázala opatrně, „vy mi tady říkáte, že někdo umístil na oceánský dno vrak velkýho letadla plnej těl? Ale… proč?“

„Aby to letadlo nikdo dál nehledal. Hrozilo nebezpečí, byť dost malý, že by se při dalším pátrání mohlo narazit na Ostrov. A to se určitým lidem nehodilo. Takže starej Widmore…“

„Fotr Desmondovy nešťastný ženy, abys rozuměla,“ doplnil Sawyer. „Pěkně zatracenej hajzl.“

„…starej Widmore zaplatil tohle divadýlko s falešným vrakem,“ pokračoval Miles. „Pak vyslal vlastní pátrací misi, do který přijal mimo jiné i mě. Byl tam i Frank. Ví o tom možná ještě víc než já, zeptej se ho sama.“ O Danielovi se Miles nezmínil. Do vysvětlování tohohle problému se nechtělo zaplétat ani jemu, ani Sawyerovi.  

Miles pokračoval. „Každopádně na lodi se tím nikdo netajil. Všichni jsme věděli, že máme najít určitý místo, že tam nejspíš najdeme trosečníky z 815 a že se o ně máme postarat. Každej z nás měl svoje specifický úkoly. Nakonec to celý dopadlo trošku jinak, ale to už je na delší povídání. “

„Myslím, že máme času dost,“ řekla Chris pomalu.

„Scullyová, já bych s tím počkal, až se vrátí velitel s kapitánem a s Einsteinem. Nikdo z nich tam nebyl celou tu dobu, kterou jsem tam trčel já,“ řekl Sawyer. „Takže mám takovej pocit, že i oni si ten příběh rádi poslechnou celej. A dvakrát to doopravdy vyprávět nebudu.“

Pak se zvedl. „Stejně si ještě potřebuju něco zařídit.“ Zašel do svého pokoje, pak vyrazil ven. V kapse měl obálku adresovanou člověku, s nímž se setkali v Oceanside. Byly v ní tři dopoledne pořízené dokladové fotografie.

* * *

Zkraje večera se vrátili i Desmond, Daniel a Frank. Sawyerův návrh, aby si spolu sedli a dali dohromady vše, co vědí o dění na Ostrově od havárie Oceanicu 815 po jejich odchod, byl jednohlasně přijat. Chris se ujistila, že si Sawyerovo vyprávění smí nahrávat, a totéž udělali i Daniel a Desmond se svými novými mobily.

Vzpomínání, do něhož později začal intenzivně vstupovat Miles a příležitostně i Frank, se protáhlo. Chris většinu času nevěřícně zírala a jen občas vstoupila do hovoru s nějakým upřesňujícím dotazem; Sawyer byl dobrý vypravěč a většinu podstatného odvyprávěl sám.

Daniel fixoval Sawyera po celou dobu vyprávění pohledem, jako by čekal na něco nesmírně podstatného. Ale nedočkal se.

Desmond většinu času hleděl do prázdna nebo držel hlavu v dlaních, jako by nechápal, že velká část Sawyerova vyprávění je o něm a o lidech, které znal. Ano, když to teď slyšel, rozpomínal se na věci a děje a skládaly se mu do souvislostí. Obratem ale zase bledly a zapadaly. Jako by to byl příběh někoho cizího, který si nedovedete zapamatovat, protože k němu nemáte ten správný vztah. I když věděl, že tohle jeho příběh je. O to víc nechápal, jak ho mohl Hurley pověřit tak důležitým úkolem. Proč nepověřil velením rovnou Sawyera, paměť celé skupiny? Jenže pak mu cosi došlo. Hurley potřeboval, aby se vrátili. A právě vzpomínky mohly pro někoho být dost dobrým důvodem, proč se nevrátit.

Skončili, když už byla skoro půlnoc. „To je šílenej příběh,“ zavrtěla hlavou Chris.

„Jo, už asi chápeš, proč Oceanic 6 měla svou verzi, ve které nikdo další nepřežil a oni nic nevědí. Kdyby mluvili jen o desetině z toho, co jsem ti teď řekl já, byla by to jednosměrná jízdenka do blázince.“

Rozešli se. Chris uléhala s myšlenkou, jak je absurdní, že se zrovna Sawyer pozastavoval nad tím, že se ona, Dan a Frank zabývají starou sci-fi pohádkou, jak to Sawyer nazval. Jejich příběh si z hlediska absurdity byl naprosto roven s jakýmkoli smyšleným horrorem. A co na tom bylo nejšílenější, ona jim to věřila. Jaksi to dávalo smysl a zapadalo to do toho, co od zmizení letu Ajira zažila.

* * *

Sawyer a Miles zašli do svého pokoje, ale vzápětí jim někdo zaklepal na dveře. Miles otevřel. „Je půlnoc, Dane,“ obrátil oči v sloup. Daniel jim místo odpovědi vpadl do pokoje.

„To nevadí. Musím s vámi dvěma mluvit, nutně. Soukromě.“

Sawyer se přehraboval ve svém batohu a zvedl k němu hlavu. „Co tě zajímá, vědátore? Máš pocit, že jsem vám toho dneska řekl málo?“

„Nezmínil ses o mně.“ Daniel na Sawyera upřel pevný a napjatý pohled.

„Omlouvám se, že jsem ignoroval tvou existenci,“ pokrčil Sawyer rameny s ironickou omluvou. „Myslel jsem, že stačí, že tu jseš. Nechtěl jsem se zamotávat ještě do vysvětlování toho, kde se tady vzal jedinec z jiné reality.“

„O to nejde,“ přerušil ho Daniel. „Jenže já… nebo ne já, ale moje druhý já, nazvi to, jak chceš… já jsem na Ostrově taky byl. Musíš si to pamatovat. Vím to od Desmonda.“

Sawyer s Milesem se na něj překvapeně zadívali. Tak velitel skupiny, který po většinu času vypadal, že si toho moc nepamatuje, se o své útržky paměti dělil se svým bratrem a vyzradil mu zrovna tu informaci, která mohla přerůst v problém. Sawyer i Miles si velmi dobře pamatovali stav, ve kterém se Daniel nacházel na Ostrově a zejména po smrti Charlotte, a oba se shodli, že tyhle podrobnosti by tenhle Daniel znát neměl. Natož pak informaci o smrti sebe samotného rukou vlastní matky. Kate a Jack o tom Sawyerovi s Milesem samozřejmě řekli. Ale dvojici někdejších dharmských strážných teď bylo jasné, že tahle informace se k Danielovi dostat nesmí. Daniel v dřívější verzi byl značně labilní a oni nechtěli riskovat, že by v něm šokující informace vyvolaly něco podobného i teď.

A navíc o tom Sawyer nechtěl mluvit ani kvůli sobě samému. Daniel, jeho návrat na Ostrov, jeho snahy o záchranu Ostrova a jeho pokus s bombou vedly ke smrti Juliet. A v tom se Sawyer už vůbec pitvat nechtěl. Nechtěl si to připomínat. Tušil, že by to nepřineslo nic dobrého.

„Jo, byls tam,“ zavrčel neochotně Sawyer. „Nebo tvůj dvojník. Byls tam, choval ses ještě divnějc než teď, a to je co říct, pak jsi na dost dlouhou dobu vypadl kamsi na pevninu, tam sis bádal a pak ses zase vrátil. No a když se stal ten incident s navrtanou kapsou, tak už ses s náma nevrátil do současnosti.“

„Nevrátil,“ přikývl Daniel. „Ale měl bych. Při všech časových přesunech jsem se přesunul s vámi. Měl jsem se tedy přesunout i nazpět. Co se tam stalo?“

„Já nevím,“ odsekl stále podrážděnější Sawyer. Danielova urputnost mu šla na nervy. Vědec tušil, že Sawyer ví víc, než co říká, a chtěl to vědět také.

„Víš.“

„Nevím,“ zvýšil hlas Sawyer. „Někam jsi šel s Jackem a Kate a pak se vrátili jen oni. Nebyl jsem u toho, tak nevím, co se stalo. A už mi dej pokoj, zatraceně.“ Popadl ručník a mýdlo, neurvale Daniela odstrčil ode dveří a zamířil do koupelny.

Miles se pokusil situaci zklidnit. „Dane, Jim má pravdu. Nebyli jsme u toho a nevíme, co se tam dělo. Proč ti na tom vůbec tak záleží?“

Daniel vybuchl. „Proč mi na tom záleží? Zatraceně, já musím vědět, co se tam dělo. Potřebuju víc informací a potřebuju vědět, kdo tvořil ty informace, které už mám. Jestli tam někde pořád existuje moje alternativní já, musím o tom vědět. Ve věcech, které se týkají praktických aspektů změn časoprostoru, je to klíčová záležitost. Tak ze mě přestaňte dělat idiota, doháje.“

Miles na něj překvapeně zíral. Pak vyletěl i on. „Dobře. Řeknu ti, co vím. Idiota z tebe nikdo dělat nemusí, jako idiot ses choval ty sám. To tvý tehdejší já nepůsobilo jen divně, ale naprosto zhrouceně a šíleně. A šílený byly i ty závěry. Já bych s těma tvejma tehdejšíma výzkumama radši nepokračoval, kamaráde. Protože když tě to tehdy dovedlo k pokusu s odpálením kusu jaderný bomby, nepřijde mi to jako něco, v čem by bylo dobrý pokračovat. Možná tě od toho tehdy někdo odstavil a proto ses s náma nevrátil.“

Chvíli bylo ticho. Daniel se tvářil šokovaně. Pak pomalu, váhavě promluvil.

„Bomba? Ale vždyť… Jim před chvílí vykládal, že oblast stanice Swan explodovala kvůli narušení…“

„Jo. Podloží narušený bylo. Ale k tomu tam vybuchla bomba, kterou někdo jako ty označil za řešení problému. Tohle měl Jim vykládat celý skupině? To by fakt všecko vylepšilo. Dane, podle všeho tě tady potřebujeme, tak by nebyl dobrej nápad udělat z tebe úplnýho magora. Dělej, co máš rozděláno, ale nesnaž se vracet do minulosti. A teď už vážně zmiz.“

Daniel odešel jako omráčený a Miles sebou praštil na postel. Ze série několika zásadních informací vyzradil pouze jednu, to nebyl špatný výsledek. Daniel očividně věděl, že mu Miles se Sawyerem něco tají, a nehodlal se nechat odradit, dokud se nedozví víc. Teď se něco dozvěděl a vypadalo to, že se dozvěděl až moc. Dobře. Pokud informace o výbuchu bomby byla na Daniela moc, co by teprve byla informace o smrti ženy, kterou měl rád a které nedovedl zabránit, a o smrti jeho alternativního já.

* * *

Lákavá iluze normálního života, která se nad nimi lehce rýsovala poslední den – zařídit doklady, půjčit auto, obstarat si novou techniku, zastavit se na dobrý oběd – se zase rozplývala.

Daniel nešel spát. Potichu zašel do svého pokoje, vzal si černý a bílý zápisník a pak vyšel ven. Posadil se na pozůstatky křídla a ve svitu pouličního osvětlení listoval v černém zápisníku.

Bomba, bomba, dunělo mu v hlavě. Listoval sešitem, ale nic takového tam nebylo.

Až když došel skoro až na konec zápisků, všiml si, že několik stránek chybí. Někdo je ve spěchu vytrhl. Před chybějícími stránkami byla poslední poznámka: NEUTRALIZACE.

Až dosud mu nedávala smysl. Teď najednou ano. Protože neutralizace se dá dosáhnout i explozí pokud neutralizujete něco, co imploduje. A imploze byla celkem dobrý popis toho, co se mohlo začít dít po narušení proudu energie, který ústí do obrovské energetické kapsy.

Miles očividně nelhal.

Daniel s plíživou hrůzou sklapl černý zápisník. Jeho nepříjemné tušení bylo správné. Ne, na tohle opravdu navazovat nemohl. Od tohohle se musel dostat co nejdál, pryč. Chvíli přemýšlel, zda by sešit neměl zničit a zbavit se ho jednou provždy, ale tušil, že v tomhle se unáhlit nesmí. Odložil si zápisník do klína a dlouho zíral do noci, kamsi za světlo pouličních lamp. Pak začal bezmyšlenkovitě listovat zápisníkem bílým. Stejně jako u černého se teď zaměřil ne na to, co v něm bylo vepsáno, ale na to, co tam bylo zaneseno beze slov.

Na obou předsádkách byly předtištěné mapky s logy dharmských stanic.  Na samotném začátku byly vyznačeny stanice na Ostrově, na konci ty ve světě. Tři byly ve Spojených státech, dvě v Británii, jedna v Evropě.

Jedna z nich byla i v oblasti Los Angeles. Lamp Post, stálo na popisku.

Daniel se už nedíval do světla lamp ani do tmy; přivíraly se mu oči. Ale myšlenky si jely svým vlastním směrem. Lamp post, lamp post, podstavec lampy. Podstavec lampy je to, co je pod světlem.

Co jiného je symbolem světla než kostel? Kostely, v nichž plane věčné světlo… a také kostel, v němž se dokázalo rozzářit světlo z průchodu mezi světy. Co je pod světlem? Co je pod kostelem?

Usnul. Oba zápisníky se mu svezly do klína a poté spadly na zem.

814 - Hledání ráje

 Ben s Eloise dál seděli na starém padlém kmeni. Teď, když Eloise promluvila o všem, co ji trápilo ve vztahu k synovi i k dětem jejího muže, rozhostilo se ticho. Ben ty informace vstřebával. Po chvíli došel k závěru, že ho to vlastně ani příliš nepřekvapuje. Eloise byla ženou Charlese Widmora (Ben o ní tak uvažoval, i když tušil, že se oficiálně nikdy manželi nestali). Widmore byl všehoschopný muž a Benovi bylo jasné, že žena, která by v sobě neměla alespoň špetku podobné všehoschopnosti, by s ním být nemohla.

„Takže vy jste tak strašně toužili po Ostrově, že jste všem svým dětem zničili život.“

„Nebylo to kvůli naší touze po Ostrově,“ zatvářila se Eloise dotčeně. „Před chvílí jsem ti řekla, že jsme Ostrov museli zachránit i z jiných důvodů.“

„Nemuseli jste Ostrov zachraňovat, kdybyste to tenkrát sami nevyhrotili. Kdyby sem Widmore neposlal první výpravu, nemusela se většina věcí vůbec stát.“

Ben opomenul fakt, že ještě před tím, než do dění na Ostrově výrazně zasáhl Charles Widmore, se tam objevili přeživší z letu 815. Jejich pochopitelná a zoufalá touha dostat se pryč by věci stejně dala do pohybu. Bylo by otázkou času, kdy by objevili podvodní stanici Looking Glass a kdy by se jim povedlo navázat spojení se světem.

„Benjamine,“ povzdychla si Eloise. „Vím, že to Charlesovi nikdy nepřestaneš mít za zlé, ale zkus to pochopit. Od té doby, cos ho poslal pryč, nikdy nepřestal toužit po návratu.“

„Nechtěl Ostrov, chtěl moc, kterou tady měl,“ řekl ponuře Ben.

„To není pravda, Benjamine. Moc měl i mimo Ostrov. Měl vliv a nesmírnou spoustu peněz. Kdyby mu šlo jen o moc, nemusel plýtvat penězi a energií na hledání Ostrova.“

Ben zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že si o tom, co mu Eloise říkala, myslel své. Widmore nechtěl Ostrov, chtěl moc. Ale moc nebyla všechno. Chtěl se také pomstít Benovi, který ho veřejně potupil a z Ostrova ho vyhnal.  Ale teď Ben věděl, že neustálým kroužením okolo citlivého tématu ničeho nedosáhne. Diskuse se stáčet osobním směrem, kde Ben ztrácel klid a byl vůči Eloise možná až příliš kritický a útočný. Oba teď byli na stejné straně a nebylo moudré zabředat do starých křivd a chyb. Většina z toho, co se stalo, ani nebyla Eloisina vina; hodně věcí sice věděla, ale nemohla Widmora přesvědčit, aby se zuřivým hledáním Ostrova a Bena přestal. Přesvědčit o něčem Charlese Widmora bylo v podstatě nemožné.

„Víte, co nechápu?“ řekl po chvíli. „Vy jste věděla, kde Ostrov je. Sama jste nám to v tom kostele řekla. Ty vaše tabule, na kterých přeskakovaly souřadnice, přece ukazovaly, kde se Ostrov zrovna nachází. Tak proč jste Widmorovi nepomohla se tam vrátit?“

„Nemohl se vrátit, a zrovna ty bys, Bene, měl vědět proč,“ řekla Eloise ostře. „Sám víš, cos tenkrát udělal.“

Ben se znovu rozpomněl na dny, kdy Charlese Widmora poslal pryč. Neudělal jen to, že ho s ostudou zbavil moci a vykázal z Ostrova. Udělal ještě něco podstatnějšího. Pomohl mu v tom Richard, respektive Jacob. Strážce mohl lidi svým dotekem k Ostrovu přitáhnout, což dělal v případě kandidátů, ale stejně tak mohl lidi od Ostrova odpudit. Záleželo na tom, jakou energii do nich vložil.

Když Richard Jacoba požádal, aby Druhým umožnil jednou provždy skoncovat s dominantním a arogantním Widmorem, protože jim v Benovi vyrostl nový a nadějnější vůdce, Jacob to udělal. Richard s Benem Widmora odvedli k Jacobově jeskyni, dál musel Widmore pokračovat sám. Setkal se se Strážcem tváří v tvář, což bylo něco, čeho se už dlouho dožadoval. Ale nebylo to setkání, jaké by si Widmore představoval. Jacob mu neřekl ani slovo, jen se ho dotkl. Na rozdíl od doteku, kterým Jacob označoval kandidáty pro příchod na Ostrov, tenhle dotek znamenal vyhoštění a nemožnost návratu.

* * *

Ponorka Widmora dovezla do bývalé dharmské základny a tam byl ponechán svému osudu. Coby s vyhnancem se s ním už nikdo nebavil. Neznamenalo to pro něj praktické ohrožení a nedostatek; měl už tehdy síť firem, které spravoval během občasných cest na pevninu, a už tehdy to byl velice bohatý muž. Byl však potupený, ublížený a rozzuřený. Vyhledal Eloise a ani ji nemusel přesvědčovat, aby s ním opět začala spolupracovat. Eloise okamžitě poznala, jak hluboce zraněný Widmore je, a odpustila mu staré křivdy. Nedali se dohromady jako partneři, ale spíše jako spolupracovníci. Eloise pro Widmora sledovala polohu Ostrova a Widmore financoval studia a vědeckou kariéru jejich syna. Zároveň oba zpovzdálí sledovali Desmonda, o němž díky Eloisinům vhledům do paralelních realit věděli, že jednou bude vtažen do ostrovního dění a s nímž měli své plány.

Charles Widmore mohl tisíckrát vědět, kde Ostrov je, ale nemohl projít bariérou. Věděl, že existují okna, jimiž lze na Ostrov proniknout, a věděl přibližně, kde jsou. Mnoho z nich bylo v Tichém oceánu. Začal proto financovat a ovlivňovat závod jachet kolem světa – trasa vedla blízko několika silně aktivních oken a Widmore doufal, že některý z účastníků zaznamená něco, co ho přivede blíž. Když se do závodu přihlásil Desmond, vyprovokovaný Widmorovými urážkami, Widmore zajásal. Kdo jiný se mohl k Ostrovu přiblížit natolik, než člověk, který se tam kdysi narodil. Jenomže naděje pohasly ve chvíli, kdy Desmond zmizel i se svou lodí. Když s Eloise porovnali dosavadní průběh Desmondovy trasy a detekci otevřených oken, bylo jim jasné, co se stalo.

Když Desmond během své plavby zmizel, na Widmora udeřila dcera. Penelope byla jediný člověk, který s Widmorem dokázal do určité míry hnout – a povedlo se jí to i nyní. Prozradil jí, proč závod kolem světa vlastně organizoval, a také jí sdělil, že má podezření, co se mohlo stát Desmondovi. To Penelope stačilo. O Ostrově a jeho specifických projevech jinde po světě, díky nimž bylo možné nezvyklé dění na Ostrově sledovat, věděla od otce už dávno. Widmore již dříve za tím účelem vybudoval potřebnou sledovací síť stanic. Protože Penelope měla dostatek peněz, mohla si podobnou, i když skromnější síť zřídit i ona. Proto dokázala zaměřit přibližnou polohu Ostrova po anomálii, když Desmond vyhodil do vzduchu stanici Swan a poté se vydala na cestu do prázdna, ačkoli jí Widmore tvrdil, že Desmond je nejspíš po smrti. Byla to z jeho strany cílená lež - od Eloise věděl, že Penelopin expřítel žije na Ostrově a mačká tlačítko. Widmore si od toho sliboval, že se Penelope konečně vzdá a začne žít nový život, jenže ona otci nevěřila. Nevěděla, jak to ví, ale byla si jistá, že Desmond žije. Pouto dvojčat opět zafungovalo.

Dva roky byl klid. Ale po zmizení letu 815 zjistil Widmore díky síti monitorovacích stanic, že se na Ostrově něco děje. Čas, kdy zmizel let 815, detekce stop anomálie v době, kdy Desmond nestihl zadat čísla do počítače, a několik otevřených oken v oblasti Pacifiku, o nichž ho informovala Eloise, to vše přesně zapadlo dohromady a vedlo k jasným závěrům. Widmore pochopil díky Desmondovi, že cesta zpět vede přes jedince, kteří mají s Ostrovem určité pouto, a díky letu 815, že se musí jednat o větší skupinu osob. Ideálně o kombinaci obojího. Protože Eloise dovedla určit nejen to, kde jsou okna otevřena teď, ale i to, kde se v blízké budoucnosti otevřou, mohl začít připravovat svou první výpravu.

* * *

Tohle všechno Ben nevěděl a ani to vědět nepotřeboval. Zamyslel se nad jinou věcí.

„Proč jste se sem nevrátila vy? Vás přece nikdo nevyhostil. Věděla jste, kde Ostrov je, a mohla jste se sem dostat. Máte v sobě dost energie na to, abyste se sem vrátila sama.“

Eloise přikývla. „To je pravda. Nejprve jsem se sem nemohla vrátit kvůli Danielovi, Ostrov pro něj byl nebezpečný a já se o něj musela postarat. Později to nešlo kvůli Charlesovi. Sice jsme spolu nežili a náš vztah byl po lidské stránce dost poškozený, to nepopírám… ale stále jsme spolupracovali. Byla jsem poslední člověk, který ho pojil s Ostrovem. Nedokázala jsem ho definitivně opustit, věděla jsem, jaká rána by to pro něj byla. Navíc jsem tušila, co se bude dít, a že moje místo je na pevnině. Tam jsem mohla udělat vše, co bylo třeba.“

„Takže jste si nechala vybudovat sledovací stanici v Los Angeles. Nebo vám to zaplatil Widmore?“

„Lamp Post jsme nevybudovali my,“ namítla Eloise. „Byla to jedna z mála pevninských stanic Dharmy. Také věděli o určitých průnikových lokalitách a na několika místech zbudovali stanice. Lamp Post byla uzpůsobena k…“

„K určování polohy Ostrova, já vím.“

„Nebylo to vlastně úplně přesné,“ podotkla Eloise a upravila si vlasy. „Zařízení v Lamp Post nedetekovalo změny polohy Ostrova, ale změny polohy oken, jimiž bylo možné se v dané době na Ostrov dostat. Měnily se periodicky s určitou pravidelností a bylo možné tak odečíst, kdy a kde bude možné na Ostrov proniknout, pokud samozřejmě dáš dohromady správnou skupinu lidí.“

„Takže Ostrov sám se nepřesouval,“ přikývl zamyšleně Ben. Nepřekvapovalo ho to. Spíš mu nedávala smysl informace o tom, že Ostrov polohu měnil – vždyť pak by nebylo možné na Ostrov standardně přijíždět ponorkou v daných koridorech, jako to celé roky dělávala Dharma a pak i Druzí.

„Ne,“ potvrdila Eloise. „Souřadnice v Lamp Post se pořád měnily a jen blázen by věřil, že Ostrov svou polohu mění stejně rychle – po několika desítkách vteřin. Navíc když se Ostrov skutečně fyzicky přesune, provázejí to dost drastické průvodní jevy. Neušlo by to pozornosti.“

Ben zpozorněl. „Drastické průvodní jevy?“

Eloise si povzdychla. O tomhle příliš mluvit nechtěla, ale bylo jí jasné, že Ben se teď nedá odradit. „Fyzické přesouvání Ostrova je vždycky obrovský risk nejen z důvodu nestability na Ostrově a kvůli rozkolísání proudu energií, ale i kvůli čistě fyzikálním dopadům na zbytek světa.“ „Benjamine, kdy jsi otočil tím kolem a přesunul Ostrov?“

„Dvacátého šestého prosince,“ zamumlal Strážcův pobočník. Na ten den nemohl zapomenout.

„Víš, co se toho dne stalo mimo Ostrov?“

Ben se ušklíbl. „Nevím. Objevil jsem se v poušti a měl jsem jiné starosti. A navíc mě to posunulo v čase. Když jsem se vrátil do civilizace, opravdu jsem nepátral po tom, co se stalo před několika měsíci.“

* * *

„Ten den se pobřežím jihovýchodní Asie prohnala obrovská vlna tsunami, Benjamine. Vědci to vysvětlili podmořským zemětřesením. Ale co způsobilo to zemětřesení? Náhlé zmizení obrovské geologické masy. Zmizení Ostrova z dosavadního časoprostorového zakotvení. Ostrov byl bohužel na geologicky velmi citlivém místě na zlomu tektonických desek. Když zmizel, došlo k zemětřesení.“

Ben na ženu vytřeštil oči. O té přírodní katastrofě věděl. Ale nikdy si nedal do souvislosti přesné datum, kdy k ní došlo, a to, co se stalo na Ostrově. Mlhavě mu došlo, jak obrovská pohroma to byla, a jak šílené byly následky. V tu chvíli se jeho mysl od úvah odchýlila. Kdyby pokračoval, došlo by mu, že jejich manévr způsobil smrt desetitisíců lidí. Jenže nad tím nemělo smysl uvažovat, bylo to pryč, nebyl to úmysl a jen by ho to ochromilo. Benova mysl tentokrát zafungovala milosrdným, sebezáchovným způsobem.

 „Byl to Jacobův rozkaz,“ řekl bezvýrazně.

Eloise pokývala bílou hlavou. „To vím. Ale viděli jste Jacoba, jak to říká? Jsi si jistý, že to byl rozkaz vydaný Jacobem… a ne tím druhým?“

Ben se na ni podíval udiveně. Nikdy ho nenapadlo pochybovat o původci tehdejšího rozhodnutí.

„Můžeš se na to zeptat Hurleyho. Pokud to chápu dobře, ví o tom, co a proč dělal jeho předchůdce, jako by přebral jeho vzpomínky. Zeptej se ho. Pokud impuls k přesunutí Ostrova vydal Černý, dávalo by to smysl. Mohl doufat, že po přesunutí Ostrova dojde k uvolnění energetické vazby a on se konečně osvobodí. Jenže se to nestalo. Ostrov i se svou ochrannou bariérou se pravděpodobně posunul jinam, ale stále se držel vývěrů energetických proudů. “

                                                                                                * * *

Odpoledne se pomalu překlápělo k večeru. Večer nebyl dobrou dobou, kterou bylo záhodno trávit v džungli.  Eloise i Ben se vydali zpátky k úkrytu pod Sochou. Rozloučili se, Ben Druhým předal něco z kořisti, kterou přinesl z pastí v džungli, a sám zamířil zpět do Hurleyho tábora.

Hurley, Walt a Ben se usadili kolem ohně, připravovali si večeři a Ben jim tlumočil některé části dlouhé diskuse s Hawkingovou. Něco si zatím samozřejmě nechával pro sebe, protože je chtěl probrat až později jen s Hurleym.

V dálce se ozvalo zahučení a praskot stromů. Walt vyskočil.

„Zůstaň tady, Walte,“ zasáhl okamžitě Hurley. „Když jste se mnou, nemůže nic udělat.“

Walt se opět posadil, ale bylo vidět, že má strach. Přisunul se blíž k Benovi.

„Vydává se čím dál hlouběji do tvého území,“ poznamenal Ben směrem k Hurleymu. „Je čím dál opovážlivější.“

Hurley přikývl. „Já vím. Jestli to takhle půjde dál, budu se s ním muset setkat.“

Walt se zatvářil šokovaně. „To ne! To přece nemůžeš, Hurley!“

„Klid, Walte,“ řekl Hurley laskavě. „Můžu se s ním setkat. Můj předchůdce a jeho předchůdce si bývali hodně blízcí, setkávali se celkem pravidelně. Nemůžem si navzájem ublížit.“

„A myslíš, že to bude něco platné?“ zeptal se Ben a tvářil se pochybovačně. „Myslíš, že ho poprosíš jako svého dávného parťáka, aby se vrátil zpátky na svoje území, a nechal nás na pokoji?“

„Abych pravdu řekl, moc si od toho neslibuju,“ přiznal Hurley. „Mám to až jako poslední možnost.“

„To ho nemůžeme dostat někam, odkud nebude moct pryč?“ ozval se trochu beznadějně Walt. „Hurley, vždyť ty umíš dělat ty zóny, přes které se nedostane…“

„To umím,“ souhlasil Strážce. „Ale dělá se to jen výjimečně a v závažných situacích. Vlastně si tak trochu myslím, že důvodem jeho současnýho naštvání a drzosti je to, že jsem udělal ochranu kolem sídla Druhejch. Prostě… dovolil jsem si označkovat neutrální území, tak on mi teď za to leze do území, který dřív bylo spíš moje.“

„Ochranné zóny se navíc musí pravidelně obnovovat,“ doplnil Ben. „Kdybychom předělili Ostrov napůl, nedělali bychom pak nic jiného, než chodili podél linie a obnovovali ji. To nejde.“

„Stejně by ji jednou prolomil. Našel by si někoho, kdo linii může překročit, a nechal by ho ji narušit.“

„Neříkali jste, že v té staré vesnici byl plot, kterej nemohl překonat?“ ozval se Walt. „Kdyby se nám ho podařilo dostat dovnitř a plot spustit…“

„To nepřipadá v úvahu,“ zchladil chlapcovy úvahy Hurley. „Jednou by se dostal ven a začalo by peklo.“

„Navíc by se dostal ven jinudy. Jsou tam podzemní tunely, které se otevírají z Dharmavillu. Buď by si je otevřel sám, nebo by to pro něj udělala Claire nebo Kate,“ doplnil Ben. „Tohle opravdu nejde. A to ani nemluvím o tom, že plot je nejspíš po tom všem mimo provoz.“

Walt pokrčil rameny, ale jinak nevypadal, že by se ho odmítnutí nějak dotklo.

Ben uvažoval nahlas. „Kdybychom ho aspoň dokázali přimět, aby se držel na severu. Jenže to se nám nepovede. Silou ho nezatlačíme, vyjednávat…“ Jen se ironicky zasmál a mávl rukou, že něco takového vůbec nemá smysl.

Pak v úvahách pokračoval. „Aspoň kdyby se podařilo přimět je, aby se přestěhovali. I pro toho malého by to bylo lepší. Má vyrůstat v chatrči? Navíc jim utíká a dostává se i do míst, kde jsou energetické průsaky, a dostává záchvaty. Není to tam pro něj moc bezpečné.“

„Možná by to bylo nejlepší řešení,“ souhlasil Hurley. „Násilím nic nevyřešíme. Ale když se pokusíme dostat je do bezpečnějších míst, bude to snad mít dobrej vliv na Kate s Claire i na toho prcka. Třeba pak přestane i on s těma svýma výpravama.“

„Jenže jak je k tomu chceš přimět? Nemůžeš tam jen tak přijít a navrhnout, jestli by nechtěli jít bydlet do něčeho hezčího. Nevěřili by nám ani slovo. Představte si, kdyby teď k nám nakráčela Claire a začala nám vysvětlovat, že se máme přidat k nim. Čekali bychom jen to, kdy na nás z džungle vletí její stín a otluče nás o stromy.“

„Máme tam Kate,“ řekl Hurley. „Tý já věřím. Kdyby mohla, určitě by nám s tím pomohla. Ale bojím se, že teď nemůže nic.“

„Nemůže,“ potvrdil Ben. „Nebude riskovat, že Černého nebo Claire rozzlobí. Navíc je tam ta nejslabší. Claire má trochu lepší pozici než Kate, ale pořád je v podřízené pozici. A navíc Claire nebude chtít opustit svoje staré tábořiště. Myslím si, že tam zůstávají právě kvůli ní. Z nějakého důvodu si ji Černý vzal pod ochranu a chce ji mít co nejspokojenější a nejklidnější. Nevím proč, ale měl jsem z toho tenhle pocit.“

Hurley zamyšleně přikývl. „Znáte takový to rčení o krku, kterej hýbe hlavou? Tak to je teď možná Claire. Pokud máme něco ovlivnit, musí to být přes ni.“

„A jak nejlíp ovlivníš matku? Přes její dítě. Takže my musíme Claire nějak přesvědčit, že pro její dítě bude lepší, když si najdou jiné místo.“

„Musíme je oblafnout,“ řekl zamyšleně Walt, který už dlouho mlčel a přemýšlel.

„Walte, nemyslíš tím nějaké ty svoje snový blafáky, že ne? Víš sám, že to u Černýho nefunguje.“

Chlapec souhlasil. „To nefungovalo. Trochu jsem o tom přemýšlel. Říkali jste, že Černý umí číst myšlenky?“

Oba muži to potvrdili.

 „Takže když se někomu podívá do hlavy a zjistí, že tam je něco divnýho, jako třeba pokec se mnou, tak ho to vytočí. Ale co kdybych…“

Walt se naklonil a zašeptal pár vět do ucha nejdříve Hurleymu, pak i Benovi. Oběma mužům řekl totéž.

Hurley se na něj zadíval. „To možná není špatný nápad, Walte.“

„To není vůbec špatný nápad,“ řekl pomalu Ben. „Podle toho, co jsem tam viděl a co si pamatuju, bude pár podivných zmínek navíc, jako když přihodíš tady na pláž další hrst písku. Nikomu to nepřijde divné.“