918 - Výbuch

Sobotní ráno v San Fernandu bylo zprvu klidné. Daniel se na pohovce v obýváku vzbudil z neklidného polospánku, do něhož upadl krátce před rozedněním, a hned se pustil do práce. Dál si sepisoval své poznatky z večerního sezení, dokud je měl v paměti. Sawyer, Miles a Frank se vynořili z pokojů o hodně později. Desmond, nepřekvapivě, vyspával nejdéle. Vstal až kolem desáté, ale stejně nevypadal, že by na něj delší spánek měl jakýkoli pozitivní vliv. Všichni se sešli kolem jídelního stolu v obýváku.

„Jak je, Scotty?“ uvítal velitele Sawyer.

Desmond ho přejel pohledem. Vypadal naprosto zničeně. „Ne, že bych si přesně pamatoval, co všecko se včera dělo, ale asi si na to ani vzpomínat nechci.“

Neřekl, že ho celou noc budily sny o Charliem… a nejen o něm. Věci, které včera večer otevřel Daniel, začínaly lézt ven a Desmondovi se vracely vzpomínky na Penelope a na vše, co se dělo.

Sawyer střelil po Danielovi pohledem. Byla v něm patrná letmá výčitka, jako by se ptal, zda to vědec se svým pokusem nepřehnal.

Fyzik jeho pohledu uhnul. Místo toho oslovil bratra. „Dáš si kafe, brácho? Vypadáš, že by ti prospělo.“ Působil jako dítě, které něco provedlo a nyní doufá, že když bude dost milé, prohřešek mu projde.

„Jo,“ zavrčel Desmond. „A pak půjdu zase spát. V noci to stálo za houby.“

Sawyer chápavě přikývl. „Já se dneska budu s dovolením flákat. Je víkend, tak co. Co vy ostatní?“

„Přidám se k tobě,“ prohlásil Miles. Trojici doplnil Frank.

„Já asi budu pokračovat s přípravou přístrojů a teoretickým výzkumem,“ řekl neurčitě Daniel. „Chris mi včera volala s nějakými novými poznatky. Vytěžila něco zajímavého z toho tvého soupisu britské mytologie, Desmonde. Přesně v to jsem doufal.“

Desmond se na bratra pochybovačně zadíval. „Dane, to vaše zkoumání pohádek mi vážně začíná lézt na nervy. Je načase začít se zabývat něčím pořádným!“

Daniel přikývl. „Taky že ano. To, čemu říkáš pořádný výzkum, se také rozbíhá.“ Pak zvážněl. „O tom jsem s vámi vlastně chtěl mluvit. Chris nevolala jen kvůli těm teoretickým zijštěním. Ona… v noci dostala zprávu z Ostrova. Máme výsledky těch měření, kterými jsem pověřil matku.“

Desmond vytřeštil unavené oči a málem se na bratra rozkřikl. „A ty tady místo toho řešíš britský povídačky? Sakra, Dane! Jak to její měření dopadlo?“

„Já nevím,“ odvětil vědec napjatě. „Zavoláme Chris, ať to přečte. Volala mi to pozdě v noci. Nechtěl jsem, aby to řekla jenom mně. Přišlo mi fér, abychom se o tom dozvěděli všichni najednou.“

* * *

Dívka telefon zvedla na druhé zazvonění; očividně čekala v pohotovosti. Daniel zapnul telefon na hlasitý odposlech. „Jsme připraveni, Chris. Můžeš nám to přečíst?“

„Tak jo,“ odpověděla Chris přiškrceným hlasem.

Sawyer po Danielovi vrhl dalším ostrý pohled. Dívčin tón se mu vůbec nelíbil.

Četla. „Slečno Jonesová,

omlouvám se, že píšu takhle pozdě. Eloise a Richard dělali celý týden měření toho, co chtěl Daniel. Terciální složka. G. počítač. Pro jistotu všude měřili třikrát. To jsou ta tři čísla za každou lokalitou nebo jménem. S znamená sever, J jih a vzdálenost od pásma.“

Následoval výčet několika míst – pásmo IN, pásmo okraj, pásmo +10 S a +10  J, pásmo + 50 S a + 50 J, pásmo + 100 S a + 100  J, a dále také pásmo J 200, 500 a 1000. Bylo doplněno také několik jmen těch, kteří zůstali na Ostrově.

Chris pomalu začala číst první řádek – označený Pásmo IN. Když odříkala krátkou číselnou řadu, zeptala se: „Dává to smysl, Dane? Nezkomolili jsme to nějak?“

Daniel nevěřícně zamrkal a natáhl se pro svůj zápisník. Na její dotaz vůbec nezareagoval.

Dívčin sevřený hlas se ozval z mobilu znovu. „Slyšíš mě, Dane? Dávají ta čísla smysl?“

Opět nic. Sawyer fyzikovi luskl před obličejem. „Sakra, vědátore, na něco se tě ptala!“

Daniel se probral.

„Ano, Chris. Ano, dává to smysl.“ Těžce polkl a chraptivě řekl: „Přečti prosím i ty další hodnoty.“

Zatímco novinářka pomalu četla názvy měřicích bodů a subjektů, vzdálenosti a naměřené hodnoty, vědec si rychle načrtával schéma a připisoval hodnoty k místům i jménům.

Desmond se k bratrovi naklonil a zadíval se na jeho nákres. „Co to je?“

Pak si všiml, jak se Danielovi třese ruka, kterou kreslí. „Dane! Co to krucinál je?“

Vědec jako by ze sebe setřásl další dávku omámení. Zastavil dívku, která stále diktovala jména a hodnoty. „Na chvíli prosím stop, Chris. Zbytek mi dočteš později, ano?“

„Ale…“

„Za chvíli ti zavoláme znovu, ano? Musím si teď něco rychle dopočítat, dokud to mám v hlavě.“ Vytípl hovor. Zbylá čtveřice parťáků ho nechápavě pozorovala.

Pak Desmond důrazně, s odsekávaným každým slovem, zopakoval svou poslední otázku. „Co to, Dane, sakra je? O čem to mluví?“

Fyzik třesoucí se rukou sevřel tužku.

„Je to... Jsou to hodnoty radiace naměřené na Ostrově.“ Pak se odmlčel, zvedl pohled k bratrovi a dodal: „Ionizující záření.“

* * *

V místnosti se rozhostilo ticho. Pak je opatrně prolomil Desmond. „Co to sakra… Jaký ionizující záření?“

Daniel nesměle pokrčil rameny. „No… Radiace. Jaderné záření.“

„Já vím, co je ionizující záření,“ utrhl se Desmond. „Byl jsem kdysi u pyrotechniků. Ale co to krucinál… Co to znamená?“

Daniel neodpověděl. Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Sawyer. „Mně ty čísla nic neříkaj. Je to hodně nebo málo, Danny?“

„Je to… dost,“ přiznal vědec.

Frank se do jeho poznámek podíval z druhé strany. „A roste to.“

Daniel pomalu přikývl.

„A jestli to dobře chápu, tak to… vyzařujou i lidi, co tam jsou? A taky to narůstá?“

Další přikývnutí.

Desmond, který se doteď nakláněl po Danielově levé ruce, se vztyčil.

„Oni dostali tolik radiace, že už to vyzařujou?“ Mluvil pomalu a potichu, ale v hlase bylo slyšet obrovské napětí. Jako by velitel výpravy krotil cosi silného, co se hrozilo vymknout kontrole.

„Ano,“ přikývl potřetí Daniel neochotně.

* * *

Pak se všecko odehrálo nesmírně rychle. Když na to později Sawyer, Miles a Frank vzpomínali, shodli se, že celý výstup netrval snad ani minutu. Jim ale připadal jako věčnost.

Desmond, který stál vedle svého mladšího bratra, ho teď popadl za košili a škubnutím ho zvedl od stolu. Daniel zavrávoral a skopl židli, na níž seděl. „Desmonde…“ zasípal jen. Převrácená židle zarachtala na podlaze za nimi.

Bratr jako by ho vůbec neslyšel. Přitáhl bratra, stojícího teď na špičkách, blíž k sobě, až si hleděli do tváří ze vzdálenosti několika centimetrů.

„Dane, ty idiotskej parchante,“ zařval Desmond. „Ty malej hajzle. Na tom zkurveným ostrově uniká zkurvená radiace a my se tady sereme se zatracenejma pohádkama o příšerách? Tobě nestačí, že ses mi včera nasadil do hlavy takový sračky, že se mně celou zasranou noc zdálo o mý mrtvý ženě a skoro mrtvým chlapečkovi? Sereme se tady se sračkama a mýho kluka tam žere zasraná radiace, vo který ses nikomu neráčil říct ani zasraný slovo!“

Daniel na bratra zíral v šoku. Takový výbuch nečekal a teď Desmonda skoro nepoznával. Jeho bratr přerývaně dýchal, prskal mu do tváře, třásl se vzteky a z očí mu sálala zuřivost.

„Desmonde, já… Tím včerejškem jsem se ti snažil pomoct. A až do dneška jsem doufal, že to na ostrově ne…“

Desmond vydechl. Povolil sevření a nechal Daniela normálně došlápnout na zem a poodstoupit z nepříjemně těsné blízkosti. Vědec si lehce oddychl.

Pak Desmondova pravá ruka bleskurychle vyrazila kupředu, zasáhla cíl a vzápětí Daniel přepadl přes převrácenou židli.

Jako první zareagoval Sawyer. „Doprdele, Desi, nech toho!“ Skočil po veliteli výpravy a poodtáhl ho od ležícího Daniela. Desmond se už ale o další ránu nesnažil. Z výšky metal rozzuřený pohled na bratra, který si tiskl obě dlaně k obličeji, ležel v nepřirozeném záklonu a nehýbal se. Vidět byly jen jeho nechápavé, skoro až nepřítomné oči. Mezi prsty mu začala protékat krev.

K Sawyerovi se vzápětí přidal Miles. Popadl Desmonda za druhý rukáv. Velitel se jim vztekle vytrhl. „Nešahejte na mě, doprdele,“ ucedil. Pak se otočil a oddupal do své ložnice. „V pondělí ráno v devět všichni tady,“ zařval ještě na šokované parťáky. „Do tý doby si dělejte, co chcete.“ Prásknutí dveří otřáslo celým bytem.

„Jseš celej, Dane?“ přidřepl Frank k vědci.

Fyzik se pokusil zaostřit pohled a přes ruce, přitisknuté k ústům, cosi šeptl.

„Můžeš se hejbat?“ pokračoval pilot. Když Daniel přisvědčil, pomohl mu na nohy. Vědec se opřel o zeď a chvíli oddechoval.

„Ukaž to,“ vyzval ho Sawyer s pohledem upřeným na jeho skrývané zranění.

Daniel ho ignoroval a ruce si u obličeje držel dál. Ztěžka mumlal. „On mě… On mě…“

„Praštil,“ dopověděl za něj Miles. „To se stává, Danny.“

„Ukaž ten ksichtík,“ zopakoval znovu Sawyer. „Jestli vypadáš tak hrozně, jak hrozně huhňáš, tak teda potěš.“

Daniel ale pokračoval v omámeném monologu. „Brácha. A já… chtěl jsem mu říct, že jsem možná díky včerejšku přišel na to, jak ten jeho problém řešit.“

Pak zasykl bolestí, mluvení mu nedělalo dobře. Krev mezi prsty protékala čím dál silněji. Ale ucukl, když se ho parťáci pokusili dotknout. „Nechte mě. Nepotřebuju…“ Mírně zavrtěl hlavou. „Snažím se, jak můžu, abych se vás pokusil vrátit na Ostrov co nejdřív a abychom co nejdřív zjistili, jak postupovat. Nechci dělat plané poplachy. A on…“

Potůček krve sílil. Když první kapky dopadly na podlahu, vědce jako by to probralo z transu. Nejistým krokem se vydal do koupelny a zamkl za sebou. Ozvalo se šumění vody.

Zbylá trojice se na sebe zadívala.

„Ty vole,“ prohlásil Sawyer upřímně. „Kdyby mi někdo řekl, že první, kdo si tady dá do držky, bude Des s Danem, tak bych mu řek, že se zbláznil.“

Miles pokrčil rameny. „Mě to až tak moc nepřekvapuje. Když si vzpomeneš, jak vypadal na Ostrově…“

Sawyer po chvíli přitakal. „Danny nám velitele rozbil. Vypadá to, že vypnul toho Dese, co myslí a vysvětluje, a přivolal zpátky toho, co rovnou věci řeší ručně. Nemůžu teda říct, že by se mi moc stejskalo.“

* * *

Zvuk tekoucí vody z koupelny zněl s přestávkami snad dalších pět minut. Frank vzal za kliku. „Pusť mě tam, Dane.“

Daniel ani neotevřel, ani neodpověděl.

Pilot to po chvíli zkusil znovu. „Otevři, Dane. Aspoň se ti na to podívám.“

Nic. Pak se dveře rozletěly a Daniel s velkým smotkem zatím čistého toaletního papíru u úst vyšel ven. Už vypadal jistěji. Trojici parťáků, kteří se ho snažili zastavit a zjistit, jak je na tom a co se dá dělat, málem odstrčil. Sebral ze stolu mobil a zápisník, u vchodu popadl z věšáku své staré sako, zkontroloval, že má v kapse peněženku, a vzal za kliku vchodových dveří do bytu.

Sawyer, Miles i Frank na něj nechápavě zírali. „Počkej, vědátore, to přece…“ pokusil se ho zadržet Sawyer.

„Ne. Díky za snahu, ale s ním“ – Daniel mírně kývl ke dveřím Desmondovy ložnice – „s ním tady nebudu. Je víkend, mám volno. Uvidíme se v pondělí.“

Dveře práskly a vědec byl pryč.

„Fíha,“ hvízdl Frank. „Dan využívá volnej víkend. Ten je hodně rozhozenej.“

„Jo. A myslím, že si jde pro pofoukání rozbitýho nosu někam jinam,“ pronesl s jistotou Sawyer.

* * *

Chris přestala přemýšlet nad nečekaným ukončením hovoru, a rozhodla se, že se dá do přípravy sobotního oběda. Zrovna se probírala skříní se zásobami, když její telefon zazvonil znovu. Rychle hovor přijala, zatímco přecházela do obývacího pokoje. „Ano, Dane? Můžeme pokračovat?“

„Chris, ne. Prosím, mohla bys pro mě přijet?“

Málem mu nerozuměla a nebylo to jen proto, že jeho hlas byl najednou naprosto zastřený a nejasný. „Cože? Přijet? Pro tebe? Proč? Kam? Co…“

„Do San Fernanda. Budu čekat křižovatce, kde odbočuješ k našemu bloku.“

Chris nechápavě sevřela mobil v dlani. „Co se stalo, Dane? Proč pro tebe mám jezdit? A co to máš s hlasem?“

„Vysvětlím ti to pak. Přijeď, prosím.“ V Danielově huhlavém hlase bylo cosi zoufalého.

Rozhodla se. „Tak jo. Jedu. Potřebuješ něco dalšího?“

„Ne. Jen přijeď, prosím.“

„Dobře. Čekej mě tak za půl hodiny. Jedu.“

Zabouchla skříň, popadla mobil a kabelku a vydala se k autu. Byla zmatená. Chápala, že vědce i zbytek skupiny její zprávy z Ostrova zaskočily; ji koneckonců také. Ale čekala, že jí znovu zavolají s prosbou o víc informací. Nebo s pokynem, aby přijela. Nebo s informací, že přijedou oni. Ale že má jet do San Fernanda pro Daniela?

Provoz byl naštěstí celkem klidný a ona jela na hranici předpisů, chvílemi i mírně za ní. Čím víc se jí to rozléhalo v hlavě, tím víc se jí to nelíbilo. Ten jeho hlas. A třikrát zopakovaná zoufalá prosba, ať přijede. Bylo to nekonečně divné.

A pak už byla na místě. Přibrzdila za křižovatkou, rozhlédla se a pak vědce uviděla. Šel k jejímu autu rychlým krokem a k obličeji si tiskl cosi krvavého.

Vyskočila z auta. „Dane! Co se ti stalo?“

„Nemáš papírové kapesníky, prosím?“ zahuhňal místo pozdravu.

„Moment…“ prohrabala kabelku. „Jo. Tady. Co je ti?“

Neodpověděl, trošku se od ní odvrátil, vylovil z balíčku čistý kapesník a přitiskl si ho k ústům místo té zakrvácené hroudy, kterou vyhodil do koše. Během dvaceti minut čekání byl jeho improvizovaný obvaz, který si vyrobil doma v koupelně, totálně nasáklý krví.

Pak ucítil, že mu položila ruku na rameno. „Dane! Co ti je?“

Otočil se k dívce. „Mám to asi roztržené. Můžeme prosím jet k tobě? Potřebuju…“ Upřel na ni prosebný pohled.

Pochybovačně si ho prohlédla. Jeho zranění se jí vůbec nelíbilo. Měl krev i na košili. Nevěděla, jak dlouho už takhle krvácí a jak podobné problémy snáší. Nechtěla, aby jí někde zkolaboval. „Nasedej. Jinak ti nic není? Jedeme ke mně, nebo na pohotovost?“

„K tobě,“ zamumlal. „Není to tak hrozné.“

Nastartovala a rozjela se. „Vypadá to dost hrozně. Co se ti sakra stalo, Dane? Tebe někdo zmlátil? Kdo ti to udělal?“

„Zeptej se Desmonda,“ řekl unaveně fyzik.

Dívka se na něj nevěřícně pootočila od řízení. „To si děláš dobrej den. Tak to se ho teda zeptám!“

Za jízdy sáhla do kapsy a vytáhla telefon.

„Ne, nevolej…“ zasténal Daniel. Ale tím rozhořčenou Chris nemohl zastavit. Unaveně opřel hlavu o okénko.

Velitel výpravy zvedl telefon až po dlouhém vyzvánění. „Jo, Jonesová?“ ozval se nevrle.

„Desmonde, co se sakra děje? Mám v autě Dana. Co se mu stalo?“

„Asi nějakou schytal,“ zavrčel Desmond a kousavě dodal: „Předpokládám, že tos poznala sama.“

„Co? Co se stalo, to jste se porvali? Vám úplně přeskočilo?“

„Zeptej se ho, bratříčka. Já na to nemám náladu.“

Jenže v nevrlosti si teď s rozzlobenou dívkou nezadal. „To je skvělý,“ zasyčela novinářka. „Řekneš mi aspoň, co s ním mám dělat?“

„Vy jste se všichni zbláznili. Ten malej šílenec si vysloužil jednu přes hubu a vy ještě čekáte, že mu to teď s omluvou ošetřím. Dejte mi všichni pokoj.“

„Desmonde, to nemyslíš vážně.“ Dívka zírala před sebe na silnici, pevně držela volant a snažila se neječet.

„Naprosto vážně. Měj se, Chris, pěknej víkend. V pondělí ráno v devět je nástup u nás. Zatím.“

„Desmonde!“

„Dej mu mašličku,“ zavrčel velitel zdálky. Znělo to, že už mobil oddaluje od ucha, aby mohl hovor ukončit.

„Jakou mašličku?“ zařvala Chris do telefonu. Daniel vedle ní sebou cukl leknutím. Takový průběh hovoru nečekal. Dívka zuřila víc, než si kdy uměl představit.

Desmond se obtěžoval s poslední laskavou instrukcí. „Mašličku z náplasti, sakra. Najdi si to na internetu, v tom jseš dobrá dost.“

„Takže s ním nemám jet do nemocnice?“

Ozvalo se pohrdavé odfrknutí a pak přerušovaný tón, značící, že hovor skončil.

Dívka mobil hodila do klína a zapnula blikačky. Sjela na krajnici a zastavila. Vědec se k ní tázavě obrátil.

„Co se děje?“

Odepnula si bezpečnostní pás a naklonila se k němu. „Ukaž mi to,“ rozkázala.

„To není pot…“

„Ukaž mi to, Dane. Chci vědět, jestli jedem na šití, nebo jestli je šance, že to zvládnu sama,“ prohlásila nesmlouvavě, popadla ho za zápěstí a ruku s kapesníkem odtáhla. Vyvalil se potůček krve. „Sakra!“ vyjekla dívka. Nechala vědce, aby si na ránu znovu přitiskl svůj kapesník. Připravila si čistý, pak mu ruku opět odsunula a hned na zranění přitiskla novou vrstvu měkkého papíru. Opatrně se snažila zachycovat rudý proud a zmapovat rozsah zranění. Daniel rezignovaně zavřel oči a nechal ji. Cítil, jak se o něj opírá, a její opatrné prsty, jak mu osahávají okolí rány. Nebylo to sice příjemné, ret ho bolel… ale cítil se podivně klidný. V bezpečí.

„Co zuby?“

„Drží. Nebolí,“ udedil vědec. „Snad.“

Po chvíli se odtáhla. „Zase si to drž, jo? Jedeme.“

„Kam?“

„Ke mně. Není to tak velký. Jen to šíleně krvácí.“

Vyrazili. Dívka po chvíli neudržela svoje myšlenky a začala nahlas reptat, potom nadávat. „Prej že v hledání na internetu jsem dobrá dost. To teda jo. Pořád lepší, než bejt dobrej v mlácení chlapů, kteří vypadaj, že by nedovedli praštit ani otravnýho komára.“

„To myslíš mě? To není…“ ozval se Daniel dotčeně.

„Nemluv, víc ti z toho pak teče, jak s tím hýbeš. Máš rozseklej spodní ret. Dobrý dva centimetry. Ale snad to nějak zvládnem.“

* * *

Za další půlhodinu Chris odemykala svůj příbytek a Daniel spotřeboval další balíček papírových kapesníků. Dívka ho obezřetně pozorovala, když stoupal po schůdcích. Když konečně vešli dovnitř, oddychla si. Usadila pochroumaného vědce na pohovku v obýváku a přinesla z koupelny lékárničku. Pak si vedle něj klekla a sklonila se k jeho obličeji. Daniel odtáhl kapesník. Ret byl ošklivě opuchlý a rána stále krvácela, ale zdálo se, že to pomalu ustává.

„Jo, to bude dobrý,“ pronesla polohlasem. „Nejprv ti to vyčistím, jo? Ne,“ zarazila ho rychle, když viděla, že se chystá zareagovat, „nic neříkej. Ať s tím nehýbeš.“

Nastříkala na vatový tampon dezinfekci. „Asi to bude trochu bolet,“ varovala ho. Pak vatu přitiskla k ráně.

Daniel nejprve ucítil cosi chladivého, ale vzápětí chlad přešel v pálení a bolest, jako by mu někdo do rtu vrazit rozžhavený nůž. Ze rtu mu vyšlehla do hlavy a nakonec i do celého těla. Prošla až ke konečkům prstů a tam se rozpadla na popel chvilkové úlevy. Pak přišla další vlna. To přece není možné, prolétlo mu hlavou, aby dvoucentimetrová ranka takhle šíleně bolela. Vyhrkly mu slzy, tlumeně vyjekl a podvědomě začal uhýbat.   

Chris ale byla neúprosná. Daniel ucítil vzadu na zátylku její ruku. Pevně mu přidržela hlavu, aby nemohl uhnout.

„Vydrž,“ šeptla dívka a dál mu pevně tiskla dezinfekci ke rtu. „Potřebuju, aby ta rána byla čistá. Pak ti to stáhnu a snad to bude dobrý.“

Daniel zavřel uslzené oči a nechal ji dělat, co je třeba. I Chris ucítila, jak napětí pod jejíma rukama povolilo. Jemně ho pohladila vzadu po hlavě levou rukou, kterou ho stále přidržovala. „Dobrý. Za chvíli to přestane. Ještě chvilku vydrž a dám ti pokoj,“ domlouvala mu tiše. Zůstali takhle snad několik minut. Pak novinářka opatrně vatový tampon odtáhla.

„Dobrý,“ oddychla si po pohledu na ránu, která už nekrvácela. Velice jemně očistila i její okolí. „Teď to necháme oschnout a stáhneme to náplastí. Kruci, měla jsem si ji nastříhat dřív. Promiň,“ zamumlala. Sahala po lékárničce a chtěla si potřebné kousky připravit.

„To nevadí,“ řekl tiše Daniel znecitlivělými rty a pokusil se mírně usmát. Chris se zastavila v pohybu směrem ke konferenčnímu stolku. Panebože, já mu tady desetkrát opakuju, aby nemluvil, a on… Očekávala, že se v příštím momentu rána znovu rozšklebí a ona bude moci s celým ošetřením začít znovu.

Ale nic se nestalo. „Sakra, Dane, buď zticha,“ zaúpěla dívka. „Ať se to znova neotevře. Kdyby tady byl Jim, už by si z tebe utahoval, že to děláš schválně, aby sis prodloužil dobu, kdy se tady na tebe lepím.“

Daniel už nic neřekl, jen omluvně zvedl obě dlaně. Chris si nastříhala pár kousků náplasti do tvaru protaženého motýlka, připravila si je k použití a pak se opět sklonila k vědcovu obličeji. Ucítil, jak mu velice jemně stlačuje obě části rány k sobě. „Jo, to bude dobrý,“ zamumlala sama pro sebe. Pak nalepila polovinu náplasti na jednu stranu rány, pevně přitlačila druhý okraj… a přelepila ho zbytkem improvizovaného stehu. Přitlačila prstem na náplast, aby se pořádně přilepila. Když sevření povolila a zjistila, že se povedlo, povolilo i napětí i v její mysli. Myšlenky, které se do této chvíle plně soustředily na vyřešení problému, se rozjely na volnoběh. Zatímco dál jemně přejížděla prstem po náplasti, aby držela, uvědomila si, že jí hlavou běží svévolná představa, jaké by to bylo, kdyby Daniela políbila. Stačilo by jen pár centimetrů a trochu se nahnout a… Rychle se odtáhla a zatřásla hlavou, aby tu pobloudilou myšlenku zahnala. Nechápala, proč ji to napadlo. To musí být ta fyzická blízkost. A únava. A možná i krev, která v lidech budí to nejzákladnější. A dost. Začínám z toho všeho taky blbnout, pomyslela si.

„A je to. Uf,“ oddychla si a složila se na pohovku vedle fyzika. I on se probral z jakéhosi omámení. „Děkuju,“ řekl tiše. „Moc děkuju, Chris.“

Chvíli tam vedle sebe seděli. Daniel si opatrně ohmatával ránu a dívka zírala přes obývací pokoj směrem ke knihovně.

* * *

„Nechceš mi říct, co se stalo?“ nadnesla po chvíli nesměle.

Daniel se zašklebil. „Des mi jednu vrazil. Má páru.“

„To jsem taky pochopila,“ odtušila dívka. „Ale… proč? Zrovna on…“

Daniel si povzdychl. „No… to je na delší vyprávění.“

„Máme skoro celej den,“ řekla Chris.

Zprvu váhavě, ale pak jaksi odhodlaně jí celý včerejší večer popsal. Zdůraznil, že mu šlo o to dostat se k informacím, které by Desmondovi mohly pomoci vypořádat se s výpadky vědomí na exponovaných místech. Pak se dostal ke kocovinovému ránu a poslední kapce v podobě informací o radiaci na Ostrově.

„Pffff,“ odfrkla si bývalá novinářka, když celý příběh vyslechla. „No… teď už se divím o něco míň, že takhle vyletěl. To tvoje včerejší šťourání mi přijde dost necitlivý, Dane.“

„Jiné řešení jsem neviděl,“ bránil se vědec. „A jsem přesvědčený, že se díky těm zjištěním posuneme. Snad mu budu moct pomoci, aby to zvládal líp.“

Pokud si od tebe po tomhle ještě bude chtít dát pomoct, napadlo Chris, ale raději tu myšlenku spolkla.

Opět se rozhostilo ticho. Pak se ozval Daniel. „Chris, mohl bych se podívat na tu zprávu z Ostrova?“

Novinářka přikývla a podala mu tablet, který ležel na druhém konci konferenčního stolku. Daniel se začetl.

Dívka si v tu chvíli něco uvědomila. Trhla sebou a na okamžik se po tabletu chtěla natáhnout a vědci ho sebrat, ale nakonec to neudělala. K ničemu by to nebylo. Chtěl by si to dočíst. A vůbec, vždyť ještě před dvěma hodinami by mu to přečetla sama, kdyby ji v telefonu nezastavil. Možná by jí vůbec nedošlo, že poslední jméno v seznamu je Eloisino. Nevěděla sice přesně, co znamenají čísla za jejím jménem, ale teď najednou věděla, že to není nic dobrého. Ale už nemohla nic dělat. A tak ho nechala, jen ho poočku pozorovala.

Fyzikův výraz se postupně měnil. Od absolutního zaujetí přes vážný výraz… až skoro na konec zprávy. Tam najednou jako kdyby úplně strnul. Oči se mu rozšířily a on nechápavě zíral do tabletu. Pak ho velice pomalu odložil na stůl.

„Ta čísla jsou… hodnoty radiace. Nevím, jestli jsme ti to během toho telefonátu stihli říct.“  Daniel vypadal, jako by se z posledních sil držel problémů, které zaměstnávaly jejich skupinu. Ale problémy, které existovaly na Ostrově, ho nezadržitelně strhávaly jinam.

„A ta čísla u lidí znamenají…“

„Vyzařování po nadměrné expozici.“

„Dane, moc mě to mrzí,“ vypravila ze sebe Chris.

Daniel se na ni ani nepodíval, dál zíral do prázdna.

„Moje matka…“

„Dane…“

Slyšel ji, ale byl myšlenkami někde daleko. Možná na Ostrově. „Matka… Nikdy nebyla nemocná. Neměla ani chřipku. Nikdy. Ona… nemůže být nemocná.“

„Moc mě to mrzí,“ zopakovala tiše Chris. Sebrala odvahu podívat se Danielovi do očí, ale on dál zíral do prázdna. Nevnímal ji. Jako by je něco najednou oddělilo. A tak se jen schoulila vedle něj na pohovku, lehce ho pohladila po hřbetu ruky, kterou měl bezvládně složenou v klíně, a čekala.

* * *

Pak najednou začal Daniel pomalu mluvit. „Matka… je to s ní těžké. Vždycky taková byla. Než by přiznala slabost nebo obavy, radši…“ Zavrtěl hlavou a odmlčel se. „Vždycky jí záleželo hlavně na výkonu a výsledcích. Je přísná na sebe i na ostatní. To, čeho jsem dosáhl, je vlastně její zásluha.“

„To není možný,“ namítla opatrně Chris.

„Je. Ty ji neznáš. Když se rozhodne, že něco nějak musí být, tak toho prostě dosáhne. U mě se rozhodla, že ze mě vychová špičkového matematika a fyzika. Povedlo se jí to. A přesně to udělala i teď. Zadal jsem jí úkol, ona ho přijala a musela ho dokonale splnit. Musela. I když to znamenalo, že…“

„Ať tě ani nenapadne, že se z toho budeš obviňovat, Dane,“ skočila mu přísně do řeči Chris. „Co jsem zatím pochytila, tak tvoje matka je cokoli, jenom ne hloupá. Naprosto přesně věděla, co má dělat. Musela vědět, že… že není dobrý nápad chodit tam bez ochrany,“ dodala tiše.

„Splnila úkol,“ zopakoval Daniel. „A teď vykazuje druhé nejhorší hodnoty hned po tom Fischerovi.“

Chvíli mlčel a pral se sám se svými myšlenkami a pocity. Pak začal znovu vzpomínat. „Co si pamatuju, projevovala mi náklonnost jen ve chvílích, když se mi něco povedlo. Jinak… byla chladná. Musíš, nesmíš. Splnils úkol, můžeš si jít hrát a věnovat se klavíru. Po splněném úkolu následuje odměna. Bral jsem to jako normální. Chovala se tak ke všem. Až když jsem odešel z domova na internátní školu a viděl jsem, jak o svých matkách – ne, maminkách, tak to říkali – mluví spolužáci, došlo mi, že u nás bylo něco špatně. Tehdy jsem začal přemýšlet, jestli mě vůbec měla někdy ráda takovým tím bezpodmínečným způsobem.“

„Určitě jo, jen to neuměla dát najevo,“ řekla jemně Chris.

„Nevím,“ odtušil vědec. „Přemýšlel jsem o tom dál. Nakonec jsem došel k tomu, jestli… jestli mě vůbec kdy chtěla mít. Víš, jak to myslím?“

Dívka se na něj nešťastně zadívala. Nevěděla, co na to říct.

„Nikdy jsem se jí na to nezeptal. Někoho tak odměřeného se na takovéhle věci nemůžeš ptát, víš? Oba jsme celou dobu dělali, že nezáleží na tom, co si o sobě myslíme a jak to mezi sebou máme… A teď… teď tam někde je a má nemoc z ozáření.“

Daniel se svými emocemi potýkal čím dál víc. Odmlčel se a pak znovu promluvil, jako by ze sebe musel dostat všecko, co ho teď trápilo. „Můj otec už nežije. Zemřel na Ostrově. Mohl si za to sám, já vím, byl to arogantní intrikán a tentokrát prostě přestřelil, ale… A teď je nemocná i matka. Ona… je stará, Chris. V tomhle věku nemáš moc šancí, jak přemoct něco takového. Ona… je odtažitá a studená a používá mě jako nástroj ke splnění svých cílů, ale je to moje matka. A já… já ji poslal…“

Hlas mu konečně vypověděl. Daniel se pokusil od dívky odvrátit, ale nestihl to. Z očí se mu vyhrnuly slzy a nastoupily svou neodvratnou cestu. Otočil se od Chris a snažil se ovládnout se. Moc mu to nešlo.

Pak uslyšel její tichý hlas. „Dane… Ta moje nejlepší kamarádka je psycholožka. Ne, že bych toho od ní moc pochytila… ale jednu věc mě přece jen naučila. Že někdy pro sebe člověk nemůže udělat nic lepšího, než se pořádně vyplakat.“

Opět se k ní otočil, oči zalité slzami, a rozmazaně se na ni zadíval. Věnovala mu nesmírně smutný jemný úsměv. „Vybreč se, Dane. Nikdo se to nedozví. Neboj se. Co se tady stane, to tady zůstane.“ Pak natáhla ruku, opatrně ho pohladila po té jeho a pak mlčela, zatímco on vzlykal jako malé dítě, kterým vlastně nikdy nemohl být.

* * *

Když to přešlo, pokračoval o něco klidněji. „Já… kromě Desmonda a ní už nikoho nemám. Zemřela už i Penelope, moje starší sestra, se kterou jsem se sice moc neznal, ale věděli jsme o sobě. A teď je matka smrtelně nemocná a bratr je na mě tak rozzuřený, že mi dal pěstí.“

„Desmonda to přejde,“ řekla Chris. „Není idiot. Vychladne. A když uvidí, že ta včerejší nepříjemnost k něčemu byla, tak ho to přejde.“

„Snad.“

„Určitě. Kdyby na tebe byl tak naštvanej, že by tě už nechtěl vidět, neříkal by, že v pondělí ráno máme bejt zpátky v San Fernandu.“

„Snad,“ řekl znovu.

Chris přinesla z kuchyně vodu a posadila se znovu vedle Daniela. Chvíli přemýšlela a mnula si nos. Pak začala mluvit ona.

„Já asi tuším, jak ti je,“ začala nejistě. „Taky jsem zažila, jaký to je, když se bojíš o rodiče a máš strach, že některý věci už nikdy nestihneš dořešit. Můj táta měl před několika rokama infarkt.“

„Ale dostal se z toho, že?“ poznamenal Daniel. „Byla jsi u nich na Vánoce.“

„Jo, dostal se z toho. Ale pár dní na tom byl dost bledě a nevědělo se, jestli to zvládne. Taky jsem si to tehdy vyčítala. On… stalo se mu to asi týden poté, co jsem se přestěhovala do Carrie a okázale jsem našim sdělila, že si tady budu žít a budu si se svým životem dělat, co mě napadne. Táta to nesl hodně blbě, byl na mě šíleně naštvanej. A pak se mu na jednom politickým večírku udělalo špatně a odvezli ho do nemocnice. Skoro týden jsem se od něj nehnula. Měla jsem hrozný výčitky, že byl tak rozhozenej kvůli mně.“

Daniel zvedl oči od svých sevřených dlaní a zadíval se na ni. Rozhostilo se mezi nimi jakési tiché porozumění.

„Chtěla jsem ti to vyprávět už tehdy v noci, než se stalo to s tím záchvatem,“ dodala dívka. „A teďka mám hrozně divnej pocit, jako by ten minulej měsíc vůbec nebyl. Jako kdybysme přeskočili z jedný divný chvíle do druhý.“

„Vesmír má své opravné mechanismy,“ řekl zamyšleně Daniel. „To říkávala moje matka.“

Chris si povzdychla. „Dane… chtěla jsem ti říct ještě něco. Jak jsi říkal, že už nemáš nikoho kromě ní a Desmonda… to není pravda.“

Tázavě se na ni podíval.

„Máš i nás ostatní. Já vím, nejsme rodina, ale… Jsme v tom všichni spolu. Ty divný věci, co nás svedly dohromady, jsou natolik divný, že si myslím, že nás spolu udržej.“

Daniel si sáhl na rozbitý ret. „Možná.“

* * *

Pak si Chris vzpomněla, že dopoledne měla v plánu vařit. Teď bylo o několik hodin později a ona si uvědomila, že má hlad. Odebrala se do kuchyně a dala vařit rýži a masovou směs se zeleninou. Když ji o hodinu později naservírovala na stůl a uviděla Danielův bolestný výraz, když si nabral první sousto, došlo jí, že pikantní mexická směs nebyl nejlepší nápad. Představila si bolest v čerstvé ráně a i ji přešla chuť.

Uklidila ze stolu, odnesla nádobí, uvařila si kafe. Sama, Daniel nechtěl, horké mu nedělalo dobře.

 Dlouho bylo ticho. Vlastně celkem příjemné. Ani jeden z nich neměl pocit, že by je musel narušovat tlacháním jen proto, aby něco říkali.

Až po nějaké době se ozval Daniel. „Chris, já… mohl bych tě o něco poprosit?“

„To víš, že jo,“ odvětila dívka s nejistým úsměvem.

„Před chvílí jsi řekla, že co se tady stane, to tu zůstane.“

„Jo,“ přikývla. „Samozřejmě, že jo.“

„Měl bych takový… myslím, že by mi dneska něco pomohlo. Ale… nevím, jestli…“

Chris se na něj zadívala. Daniel jí pohled nejprve vrátil, pak uhnul. Dívce opět skočila do hlavy ta neochočitelná představa o tom, jaké by to bylo ho políbit. Sakra! Tohle absolutně nedávalo smysl. Ale ještě, než stihla představu zahnat, přistihla se, jak s klidným pohledem klade nevyhnutelnou otázku.

„Co bys rád, Dane?“

„Já…“ zatvářil se rozpačitě. „Ještě nikdy jsem tohle neudělal. Ale dneska… po tom všem…“

Zadívala se na něj tázavě.

Daniel se nesměle pousmál. „Je mi to hrozně hloupé, na tohle jsem měl myslet sám. Ale… Chris, nemáš víno? Chtěl bych se opít.“

Dívka se na něj zadívala s údivem. Tohle nečekala. „Jseš si jistej, že to je dobrej nápad?“

„Nevím,“ odpověděl upřímně vědec. „Ale chci to udělat.“

„A nechceš radši něco jinýho? Vždycky jsem tě vídala s whisky.“

„Vím,“ odtušil Daniel. Vzpomněl si na včerejší pachuť McCutcheona a připomínky dávného dětství. Ne, whisky nechtěl nějakou dobu ani vidět. „Ale dneska whisky nechci. Nenašla bys něco?“

Chris se usmála a vydala se k ledničce. „Může být suché bílé?“

„To zní skvěle,“ odpověděl Daniel.

* * *

Bylo brzké odpoledne. Chris přivoněla k vínu ve sklence. Bylo lehké, skoro obědové. Dívka je chvíli pozorovala a přemýšlela. Nechtěla, aby se Daniel dál trápil s tím, co načali dopoledne.  Dumala, co s načatým odpolednem, a pak skončila u nejlogičtějšího vyústění.

„Jo, Dane, mám pár zjištění z teoretickýho pátrání,“ nadhodila.

„Povídej,“ vyzval ji fyzik.

„No, to o určité ověřenosti vyprávění Waltera Fischera jsem ti už říkala. I to, že v osmdesátejch letech v Británii došlo k případu, kterej byl do jistý míry podobnej.“

Daniel kývl.

„No… a pokračovala jsem dál. Mám ty knihy o Ryhopském lese od toho britskýho spisovatele. Dane,“ podívala se na něj, „já v tom ležím už tři dny. Je to… Já na tom vašem pitomým ostrově nikdy nebyla, ale ten pocit, kterej z toho mám, na mě dejchá i z těch knížek. Je tam hrozně moc podobnejch věcí. Ještě jsem to nedočetla, ale… Podívej.“

Přitáhla si papír s poznámkami. Sklonili se nad nimi a Chris mu postupně ukazovala ty nejpodstatnější body. Daniel je přelétl očima a pokyvoval. Pak se ale k dívce otočil. „Je to výborná práce, Chris, ale…“

Dívka vycítila něco nedobrého. „Ale?“

„Obávám se, že to příliš neuplatníme.“

„Jak to myslíš? Proč… Vždyť jsi mě sám pověřil, že bys to chtěl vidět. A teď to vidíš. Sedí to, ne?“

„Sedí,“ potvrdil Daniel. „Ale… Desmond to tak trochu zastavil.“

„Jak zastavil?“ nechápala novinářka.

„Zastavil směr pátrání, který vychází z pohádek, abych ho přesně citoval. Prohlásil, že to naše šťourání v pohádkách musí skončit.“

„Hm,“ zvadla dívka. „To jsem ti vlastně zapomněla říct. Ozvala se mi ta profesorka z univerzity, co mě učila starou literaturu. Celkem mě poslala do háje. Že se nemám zabývat umělýma planýma nesmyslama a když už se chci věnovat obskurním věcem, tak mám jít ke kořenům.“

„Co přesně ti odpověděla?“ zeptal se Daniel. Zhluboka se napil ze své sklenice.

Chris našla e-mail na tabletu a ukázala mu ho.

Vědec chvíli soustředěně četl. „Ona tě ale neposílá tak úplně do háje,“ poznamenal poté.

„Jo, jen trochu,“ odtušila dívka. „Ale tak jako tak mi říká, že je stupidní se dál věnovat těmhle věcem.“

„Ne,“ opravil ji fyzik. „Říká ti, že se nemáš zdržovat u sekundárních pramenů, ale jít do primárních. Podívej.“ Píchl prstem do e-mailu, který napsala Chris profesorce, a do profesorčiny odpovědi. „Zmiňovala ses jí o mytických motivech v Twin Peaks. A ona ti odpovídá – nevěnujte se sekundárním pramenům, ale primárním. Ve staré mytologii domorodých obyvatel se hovoří o něčem, čemu se říká Wendigo a v původním jazyce to znamená sova. Ona tě neposílá do háje. Ona nás navádí na další stopy, Chris.“

Bývalá novinářka se zadívala do e-mailu. „No, když to říkáš… tak dobře. Ještě se na to podívám.“

„Ale, co se týče toho Ryhopského lesa,“ vrátila se zpátky k tématu, „tam se nebavíme o primárních nebo sekundárních zdrojích. Dane, to nejsou žádný pohádky. Tohle je normální popis,“ rozmáchla se nad papírem s poznámkami. Víno v její skleničce zašplíchalo. Chris dopila a nalila si další. „Vidíš to tam taky, že jo, Dane?“

„Vidím,“ souhlasil mírně vědec. „Ale Desmond, což je náš velitel, si v tuto chvíli nepřeje, abychom v pátrání šli dál tímhle směrem.“

„To je ale úplně ujetý,“ zaláteřila Chris. „Vždyť… vždyť ten autor tam fakt věrně popisuje výzkumnou výpravu na podobný místa, jako je ten ostrov. Být to na mně… Ten autor pořád žije! Dokud se nestal spisovatelem na plnej úvazek, působil jako vědec, zoolog! Hledala jsem si ho na internetu. Mělo by být možný ho zkontaktovat. Kdoví, kde podklady pro ty knihy nasbíral. Kdoví, kde působil. Tohle nemůžem ignorovat, Dane.“

„Nemusíme to ignorovat,“ řekl pomalu Daniel.

„To nedává smysl,“ zamračila se dívka. „Teď jsi mi řekl, že Des nechce…“

„Des nechce,“ souhlasil Daniel. „Takže se tím nebudeme zabývat v takzvané pracovní době. Ale v osobním volnu...“ přimhouřil oči.

„Už ti rozumím,“ vydechla dívka. „Takže… v pondělí o tom mluvit nebudeme, ale teď, když máme volno a můžeme se věnovat, čemu chceme…“

„Ano.“

Daniel se na ni zadíval – klidně, rozhodně, soustředěně. Dopil svou skleničku. Láhev byla prázdná. „Neměla bys tam…“

Nemusel to dopovědět. Chris se zvedla a šla do skladiště.

917 - Výzkumný týden

V pondělí v devět ráno se sešli v bytě v San Fernandu. Všichni vypadali celkem dobře naladěni. Postupně si probrali, co má kdo v nejbližší době v plánu. Zjistilo se, že polovina skupiny – ta akční ve složení Miles, Sawyer, Frank a Desmond – neměla do čeho píchnout, kdežto Daniel s Chris nevěděli, co dřív. „Klasika,“ zašklebil se Desmond.

„Nemůžeme za to. Já potřebuju nové přístroje, než se vydám do Yuby. Mám už něco zjištěno, ale budu potřebovat navštívit několik obchodů a firem. Možná bys mohl jet se mnou, Franku?“ zadíval se Daniel na pilota. Frank kývl a ukázal mu zdvižený palec.

„Já si dneska jedu vyzvednout ty knížky, o kterých mluvila ta dáma ze hřbitova. Dám se do toho. A mezitím dělám na tom porovnání s archivem, jak jsi říkal, Dane, a čekám na odpověď z Ostrova ohledně měření,“ shrnula Chris.

„Zatím nic, co?“ zajímal se Sawyer.

Dívka zavrtěla hlavou. „Ne. Od toho pátku nic.“

„Ovšemže nic,“ prohlásil Daniel samozřejmým tónem. „Na tyhle výsledky je moc brzy. Matka je nesmírně pečlivá. Nebude mi předávat dílčí informace. Počká si, až si bude jistá.“

„Jen abysme se někdy dočkali,“ zavrčel Sawyer.

Chris se na svém místě nejistě zavrtěla. Chvíli vyčkávala a když nikdo nic dalšího nenadnesl, ujala se slova. „Jo, je tu jedna věc. O víkendu jsem… no, nemůžu dostat z hlavy to, co psali z Ostrova. To o tom Walteru Fischerovi. Pořád jsem na to musela myslet, tak mě napadlo…. Zadala jsem jeho jméno a rok, kdy zmizel, zadat do internetovýho vyhledávače. A víte co?“

„Nenašlas nic,“ odhadl Frank.

„Právě že ne,“ pronesla dívka triumfálně. „Něco mi to našlo. Hodně dlouhej článek. Je psanej v nějaký šílený hatmatilce, takže vůbec ničemu nerozumím, ale… už jsem sehnala překladatele a zadala jsem to k překladu. Doufám, že to bude co nejdřív. Každopádně… podle toho, co jsem pochopila, se v tom textu vyskytuje víc jmen. Víc osob. A různé letopočty někdy od 20. let až do současnosti.“

„Počkej, Chris,“ mírnil ji Desmond. „Ty myslíš, že…“  

„Jo. Za prvé si myslím, že to Fischerův příběh potvrzuje. Máme tady doklad o člověku téhož jména, kterýmu se v roce 1939 stalo něco natolik závažnýho, aby se o tom o 70 let později psaly články. A za druhý… s tím, co se mu stalo, patrně souvisí i další lidé. Já… Co když nebyl sám? Nemůžu se dočkat toho překladu, lidi.“ Dívce se lesklo v očích. Byla na stopě.

Nikdo nic dalšího neměl. Desmond poradu ukončil a poslal všechny, aby se šli věnovat svým úkolům. Milese, Sawyera a Franka vyslal na střelnici a sám se k nim přidal také.

Ještě, než se rozjeli každý po své práci, se Daniel připletl k dívce. „Výborná práce, Chris,“ usmál se na ni. „To s tím Fischerem byl skvělý nápad.“

„Díky,“ odtušila novinářka. „Uvidíme, co se dozvím z toho překladu, ale… řeknu ti, že jsem pěkně napjatá.“

„Nedivím se ti,“ souhlasil Daniel. „Dáš mi pak hned vědět, prosím?“

Potvrdila mu to. Fyzik se však neměl k odchodu. „Potřebuješ ještě něco, Dane?“

„Ano,“ potvrdil. „Jak dopadl tvůj návštěvní den? Zastavila ses k sestře a k přítelkyni?“

Chris přikývla.

„A…?“

Usmála se. Sáhla si na krk a zpod trička vytáhla malý oblý kamínek s dírkou, zavěšený na koženém proužku. A z kapsy u džín vylovila pletenou fialovou příšerku. „Obojího se dotýkaly. Jenny ten kámen strážila celou dovolenou a pak ho nosila na krku, a tu fialovou věc vlastnoručně upletla Jane.“

„Vynikající,“ prohlásil vědec. „Jen si je, prosím, dej na něco pevnějšího. Kůže se snadno přetrhne a z kapsy něco ztratíš, ani nevíš jak.“

„Já ale věci neztrácím,“ ohradila se Chris.

„Udělej to, Chris,“ zadíval se na ni vážně Daniel. „Dej si je tak, abys je opravdu nemohla ztratit. Na pevnou šňůrku nebo na řetízek nebo tak nějak. A nikomu o nich neříkej.“

„Dobře,“ kapitulovala, i když jí jeho tajnůstkaření nešlo do hlavy. „A vyzkoušíme, jestli fungují?“

„Ano,“ slíbil jí vědec. „Povedu to v patrnosti, až budu plánovat další výzkumné cesty.“

„A to bude kdy?“

„Až budu mít potřebné vybavení,“ prohlásil Daniel. „Pokud se nic nezkomplikuje, tak doufám, že se třeba během týdne dostanu ke dalším měřením. A koncem měsíce bych tam chtěl vyrazit znovu s celou skupinou. Vyzkoušíme funkčnost tvých konstantoidů tam.“

„To by bylo skvělý,“ rozzářila se bývalá novinářka.

„Pokud se nic nezkomplikuje,“ zopakoval vědec, aby její nadšení zmírnil. „Nepochybuju o tom, že se toho může zkomplikovat spousta.“

„Já vím. Ale i tak… díky. A teď pomalu vyrazím. Po poledni mám mít v knihkupectví u nás v Simi ty knížky. Objednávali mi je až odněkud z Denveru. Jsem na to hodně zvědavá.“

Otočila se na podpatku, zamávala Danielovi i zbytku osazenstva, které je poočku sledovalo z obývacího pokoje, a vyrazila k domovu.

* * *

Doma se Chris zabrala se do dalšího zkoumání Desmondova referátu o britských mýtech a legendách. Věnovala jim dva dny. Postupně si vynášela podivná místa do map, dohledávala si podrobnosti o zmíněných událostech a porovnávala je s archivem Dharmy. Notoricky známá místa jako Stonehenge, Glastonbury, Loch Ness a podobně ji příliš nezaujala. Místa proslulá strašidly a podivnými jevy jako vesnice Pluckley, Cannock Chase, pohoří Breccon. V archivu se sice objevovaly letmé zmínky, ale ani ty nebyly příliš zajímavé, měly spíše dokreslující funkci.

U čeho však nadskočila nadšením, byla Desmondova zmínka, že mnoho uvedených míst leží na pomyslných liniích. „Tzv. LEY lines – objevil londýnský archivář A. Watkins,“ vysvětlovala stručná poznámka. Chris si okamžitě vzpomněla na svůj poznatek o křivkách, spojujících místa podivných událostí a zmizení ve Spojených státech a nad oceánem.

Nejvíce ji však zaujalo několik zmínek o nevysvětlených incidentech a zmizeních. Další jí pak vyskákaly v internetových zdrojích jako články na podobná témata. Za odpoledne shromáždila obstojnou kolekci. Přehled podivných zmizení začínal rokem 1900 a zmizením kompletní osádky majáku na ostrově Flannan na Hebridách. Další byla legenda z první světové války a týkala se zmizelého norfolkského pluku někde v Turecku.

Pak byl dlouho klid – to, jak si Chris všimla, zapadalo do jejích předchozích zjištění. Zatím se jí jevilo, že co se podivných událostí v celosvětovém kontextu týče, střídají se vždy přibližně dvacetiletá období aktivity s desetiletým klidem… a tak dále. Také ji zaujaly dvě dvojice podobných případů – dvě zmizení mladých děvčat, která se motala kolem domova na kole, a zmizela beze stopy… a dva absolutně nevysvětlitelné případy zmizení a následného objevení u dvou mužů, kteří byli později nalezeni mrtví na naprosto nepochopitelných místech. Jeden zmizel v letadle, druhý cestou do obchodu s potravinami.

Podivnou kolekci dokreslovalo několik událostí, podezřele připomínajících pozorování nebo setkání s UFO. Podivná událost zvaná Incident v Rendleshamském lese. Pozorování světel na obloze v hned několika lokalitách. A příběh z poloviny 19. století, kdy kdesi v Devonu jednoho zasněženého rána našli nepochopitelnou šňůru drobných stop ve sněhu… které pokračovaly dál a dál a dál krajinou v jediné rovné linii a přeskakovaly ze střechy na střechu, ze zahrady do zahrady přes ploty, přes pole, řeky a potoky, dál a dál.

* * *

Dívka při hledání občas mrkla na tablet – ten zarytě mlčel a byl zhasnutý – nebo na e-mail. Čekání jí přišlo nekonečné. Až v úterý večer se dočkala – v e-mailové schránce měla mail s přílohou. Byl to překlad článku, v němž se objevovalo Fischerovo jméno.

V doprovodném e-mailu bylo neosobní poděkování za využití překladatelských služeb a žádost o uhrazení 200 dolarů na daný účet.

Chris otevřela přílohu a četla.

Brzy zjistila, že její tušení bylo správné. V článku bylo detailně popsáno nejen zmizení Waltera Fischera, dělníka z továrny na obuv, ale také minimálně sedmi dalších osob v jediné lokalitě. Tím místem bylo nevysoké pohoří Tribec někde na Slovensku. Chris si musela ten stát dohledat: byla to malá země uprostřed Evropy, povětšinou hornatá.

Co ji však šokovalo nejvíc, nebyla ta další zmizení. Nějak už tušila, že v článku o něco takového půjde. Odrovnalo ji však několik odstavců v polovině článku.

„8. května onoho roku byl Walter Fischer nalezen. Živý, ale ve velmi špatném stavu, prakticky v bezvědomí, s těžkými popáleninami na obličeji i na zbytku těla byl nalezen na poli nedaleko města Zlate Moravce.“

Dívka s bušícím srdcem sáhla po telefonu. Pak ho ale odložila – něco ji napadlo. Kdesi vzadu v hlavě ji cosi zahryzalo. Něco, co se hlásilo o pozornost, protože to před sebou právě viděla v jiné podobě. Znovu se natáhla po Desmondově výpisu britských podivností a svým souvisejícím poznámkám. Prolétla všechy případy, které už zpracovala… zastavila se u případu muže, který zmizel cestou do obchodu a později byl nalezen mrtev.

Zygmund Adamski byl sedmapadesátiletý přistěhovalec z Polska. (Z evropské země, která sousedí se Slovenskem, dohledala si hned Chris.) Dotyčný žil dlouhé roky v Británii a pracoval jako horník, dokud v červnu roku 1980 nevyrazil z domova v yorkshirském Tingley do nedalekého obchodu pro pár drobností a neslehla se po něm zem. Všechno pátrání bylo marné. Našli ho náhodou za několik dní v městečku Todmorden, asi čtyřicet kilometrů od místa, kde zmizel. Jeho mrtvé tělo leželo uprostřed velké hromady uhlí ve velkoobchodním skladu. Na hromadě nebyly patrné žádné stopy po stoupání jiné osoby nebo vlečení. Nikdo nechápal, jak se tam tělo mohlo během pár nestřežených hodin ocitnout.

Co však Chris přimělo se k Adamskiho příběhu vrátit, bylo pár detailů, které se až nepříjemně podobaly příběhu Waltera Fischera. Oba muži byli nalezeni s vážnými popáleninami na hlavě a horní polovině těla. Oba zmizeli beze stopy při zcela rutinní činnosti, nenašly se po nich žádné stopy a objevili se o několik dní nebo týdnů později na absurdních místech. Chris by hrozně ráda věděla, zda se u objevení Waltera Fischera v květnu 1939 našly stopy, které by ukazovaly, jak se muž na pole dostal. Nebo se prostě ocitl uprostřed zoraného pole… zničehonic, jako by vyšel z nicoty nebo spadl z nebe, stejně jako nebohý Adamski?

Adamski byl v době nálezu několik hodin po smrti – selhalo mu srdce. Možná bolestí z popálenin a stresem z pobytu v nepřátelském prostředí. Chris přemítala, jestli by podobně nedopadl i Walter Fischer, kdyby mu nebylo jedenačtyřicet a nebyl na vrcholu sil. U něj se prožité události podepsaly jen na duševním zdraví. Adamski, o skoro dvacet let starší muž, měl patrně slabší srdce a to nakonec vypovědělo spolupráci.

Sepsala si stručné porovnání obou případů. Pak vytočila Danielovo číslo a seznámila ho s novými zjištěními a podobnostmi mezi případem Waltera Fischera a událostí z Desmondova výtahu. Vědce to zaujalo, ale nebyl tak nadšený jako Chris.

Dívku to trochu zklamalo. Chápala, že fyzik má dost svojí práce, ale… tohle přece bylo extrémně důležité! Vypovídalo to o tom, že se ty věci dějí opakovaně a probíhají podle velice podobného vzorce. Usoudila, že pro dnešek už bylo práce dost.

Sáhla po první knize ze série Roberta Holdstocka, kterou si odpoledne přivezla z knihkupectví. Svazky ještě voněly novotou. Dívka se nadechla, přivoněla k otevřené knize – tu vůni už od dětství milovala – a začetla se.

Další tři dny prakticky nevylezla z ložnice a četla a četla a četla. Svět v Ryhopském lese ji pohltil. Zprvu se snažila dělat si výpisky, pak už jen lepila poznámkové lístky a podtrhávala měkkou tužkou.

* * *

Daniel strávil dva dny vybíráním vybavení, což mu zabralo skoro všechnu kapacitu. Z úterního výjezdu si přivezl několik krabic s přístroji. Odmítal však parťákům sdělit, o co přesně se jedná. „Samy o sobě to jsou naprosto nezajímavé detektory. Zajímavé to začne být, až budu mít víc typů. Uvidíte to sami, až znovu vyrazíme do Sierra Nevady.“

Ve středu se z města nadšeně vrátil Sawyer, který se nechal vyhodit v obchodním centru, když Frank s Danielem vyráželi na další výjezd pro vybavení. Domů se dostal na vlastní pěst a pak si rychle fyzika odchytil.

„Mám to, Dannyboy,“ prohlásil vesele.

„Cože?“

„Mám to,“ zopakoval šéf ochranky trpělivě. „Mám to, na čem jsme se domlouvali.“        

„My jsme se na něčem domlouvali?“ nechytal se Daniel.

„Ty jseš fakt úplně mimo, vědátore, jakmile se do něčeho zabereš. Jo, domlouvali jsme se. Ten tvůj plánovanej pokus s bratříčkem, aby se rozpomněl na to, co se mu dělo na Ostrově.“

„Aha, tohle,“ vzpomněl si Daniel. „Tys sehnal tu whisky?“

Sawyer se zazubil, shodil z ramene batoh a ukázal mu láhev, pečlivě zabalenou v několika vrstvách obalu. „Ani nechtěj vědět, kolik jsem za ni dal.“

„Jime, to je perfektní,“ prohlásil fyzik. „Můžu si ji vzít?“

„Opatrně, probůh,“ zavrčel Sawyer a podal mu láhev s takovou péčí, jako by to byl vzácný archeologický artefakt. „Jakej máš plán?“

Daniel se zamyslel. „No… Myslel jsem na páteční večer. Další den nemusíme nic dělat, takže si snad Desmond dá říct. Navíc bude osmého února, přesně měsíc po mých narozeninách. Říkal jsem si, že bych ho možná mohl přesvědčit, že jsme to vlastně nestihli oslavit spolu jako bratři… Můžu říct, že jsem tu láhev dostal v jednom z těch dárků, které jsem si rozbalil sám v soukromí, a chtěl bych do ní nahlédnout s ním. Myslím, že je zcela uvěřitelné, že ji sám nevypiju.“

„Jak do toho vašeho bratrskýho sbližování zapadám já? Pokud teda pořád platí, že mě u toho chceš,“ zadíval se Sawyer na mladého fyzika.

„Ty se tam prostě nějak… objev. To, že se nedovedeš odtrhnout od dobré lahve, nikoho nepřekvapí. Nebude to takový problém, že ne?“ prohlásil Daniel.

Sawyer na okamžik zaváhal, zda má být spokojen, nebo dotčen, že byl hozen do kategorie „neodlepitelný od dobré lahve“, pak usoudil, že není nad čím přemýšlet. Nad lahví McCutcheon se nepřemýšlelo. „Dohodnuto, Danny. V pátek večer to roztočíme.“

Danielův pohled zpřísněl. „To zase ne, Jime. Potřebuju, abys u toho byl střízlivý. Cílem je opít Desmonda, ne mě nebo tebe. My musíme zůstat střízliví, abychom byli schopni rozhovor vést tam, kam ho potřebuju dostat.“

„No dobře, vědátore. Celou láhev, předpokládám, Des ale nezvládne. Nebude ti vadit, když se toho zbytku ujmu později, že ne?“

„Vůbec ne,“ mávl rukou Daniel. „Díky moc za sehnání. Kolik za ni chceš?“

Z částky, kterou mu Sawyer sdělil, se i jemu trochu zatočila hlava, ale odpočítal patřičnou sumu ze svojí peněženky a parťákovi ji podal. Ten bankovky s pokývnutím sbalil a strčil do kapsy.

„Jo a Danny, když jsme u těch narozeninovejch dárků… cos vůbec dostal od Scullyový?“ zatvářil se rozverně Sawyer.

Daniel si hlasitě, ale vlastně pobaveně povzdychl. „Jime. Einstein kdysi řekl, že existují minimálně dvě nekonečné věci – lidská hloupost a vesmír. Já bych k tomu dodal, že jsou tři. Lidská hloupost, vesmír a tvoje zvědavost. Dala mi moc hezkou psací sadu, když tě to tolik zajímá.“

* * *

Týden utekl bez dalších zásadních událostí. Desmond, Sawyer a Miles se motali od ničeho k ničemu a trávili většinu času na nedaleké střelnici, Daniel si shromažďoval přístroje a pak se pustil do speciálních úprav. Při opakovaných cestách do specializovaných obchodů a firem vyrábějících vědecká zařízení využíval Frankovy ochoty k řízení a ježdění po Los Angeles. Později, když zjistil, že pilot je velice zručný, jej začal využívat jako pomocníka k úpravám přístrojů.

„Můžeš mi říct, co to sakra je?“ pokusil se několikrát Frank vědce rozpovídat. Zrovna teď opatrně pájel k senzoru věnec jemných kovových drátků trčících do prostoru.

Ale s Danielem v tomto ohledu nebyla řeč. Všecko odbýval s vysvětlením, že to jsou přídavné senzory na magnetické záření. Frankovi se to sice nezdálo, ale neprotestoval. Plnil Danielovy pokyny a mezitím přemýšlel o svém vlastním plánu. Čím déle ho však měl v hlavě, tím víc si nebyl jist, zda o tom má parťákům říci. V sobotu si jel zjistit víc informací… a trochu znejistěl. Jeho odhodlání podělit se nápad značně kleslo.

* * *

Přišel páteční večer. Trojice střelců se vrátila z odpoledního tréninku, Daniel s Frankem sklidili své improvizované vylepšovací pracoviště a najednou nikdo nevěděl, co dělat. Jako první se rozloučil pilot – opět se zavřel ve svém pokoji a šel se věnovat svým věcem. Pak se odebrali pryč i Miles se Sawyerem. Sawyer však po Danielovi hodil významným pohledem.

Bratři spolu zůstali sedět v obýváku. Ta chvíli byla tady. Daniel se rádoby uvolněně podíval na svůj mobil a pak na něm vypnul všecky zvuky i vibrační upozornění. Nechtěl, aby ho odteď cokoli rušilo. Odložil telefon na stůl displejem dolů a pak pod stolem bezděčně sevřel levou ruku v pěst, jako by sám sobě držel palce.

Pokusil se nenuceně protáhnout. „Brácho, nedáme si pár skleniček?“

Desmond na něj pohlédl překvapeně. „Cože?“

„Nedáme si pár skleniček?“ zopakoval Daniel. „Dostal jsem k narozeninám láhev. Prý je to docela dobrá whisky. Ale sám ji otevírat nechci. Nepiju sám.“

Bratr se zasmál. „Ty nepiješ vůbec, Dane.“

„Právě proto ti to nabízím. Budu rád, když mi s tou lahví pomůžeš pohnout. Nedej se prosit, Desi,“ pokračoval Daniel.

Desmond se zasmál. „Víš co, brácho? Tak to přines. K pátečnímu večeru pár skleniček vlastně patří.“

Fyzik seskočil ze židle a zašel do svého pokoje. Skrýval svoje nadšení – první krok se vydařil. Zadoufal, že stejně dobře si povede i u těch dalších.

„Ty máš McCutcheon?“ vykřikl Desmond, když vědec lahev postavil na stůl. „Tos měl říct hned. Tohle je… Od koho jsi ji dostal? Ten někdo tě musí mít hodně rád,“ přejel velitel výpravy bratra zkoumavým pohledem.

Daniel se zatvářil vyhýbavě. Bylo mu jasné, že si Desmond odteď bude myslet, že mu whisky dala Chris, ale teď to bylo jedno. Sáhl po lahvi a sevřel víčko.

„Dane, ty barbare, takhle ne,“ zaúpěl Desmond. Sebral láhev bratrovi a jemně odstranil uzávěr. Pak k otevřenému hrdlu přivoněl. „Bože. Uvědomuješ si vůbec, cos dostal? Tohle je jedna z nejlepších whisky na světě.“

Daniel se usmál. „Tak nalij. Dodatečná oslava začíná.“

Jeho bratr nalil a přiťukli si. „Tak ještě jednou na tvoje narozeniny, Dane. A na zdraví.“

Desmond se sice nesmírně snažil upíjet pomalu a vzácnou whisky si vychutnávat, ale jeho rozhodnutí bylo předem odsouzeno k nezdaru. Jeho sklenička už byla prázdná, když Daniel podruhé usrkl z té svojí.

Fyzik se zatvářil spokojeně a bratrovi dolil. Desmond se pokusil protestovat. „To ne, Dane. Je to tvoje.“

„Já to tolik neocením,“ odtušil Daniel. „Dej si, brácho. Vypadáš s ní spokojeně.“

Desmond se znovu zhluboka napil. „Ta vůně mi něco strašně připomíná. Ale pořád ne a ne si vzpomenout.“

„Třeba ti to si časem naskočí,“ prohlásil rádoby s lehkostí Daniel. Navenek se snažil vypadat uvolněně, ale uvnitř v něm všecko trnulo napětím. I on sám znovu opatrně upil. Cítil, že to je opravdu kvalitní a dobrý alkohol. Ale nechutnal mu. I on měl své vzpomínky – a ty jeho vyskočily hned, jakmile usrkl první doušek. Okamžitě tu chuť poznal. Byla to ta whisky, kterou ho jeho otec před dvaceti lety učil poznávat mužský svět. Danielovo rozhodnutí podělit se o láhev s Desmondem v co nejabsurdnějším poměru ještě zesílilo.

V tu chvíli do obýváku vtrhl Sawyer. „Ale, bratříčkové popíjejí,“ zaradoval se. „Copak tady máte dobrýho? No to snad ne, McCutcheon!“

„Tak si dones sklenici,“ mávl rukou Daniel. Snažil se vypadat, že ho vyrušení překvapilo a trochu rozmrzelo.

Sawyer byl zpátky ve zlomku sekundy. Nechal si nalít, přiťukl si a okamžitě do sebe sklenici hodil.

Desmond se zatvářil mírně rozladěně. „Tohle je McCutcheon, sakra! Jestli to do sebe budeš takhle lejt, nic nám z ní nezbyde.“

„Budeš muset taky zrychlit, Scotty,“ zašklebil se vesele Sawyer a dolil mu.

Kostky byly vrženy.

* * *

O pár hodin později zbylo v lahvi méně než třetina obsahu… a naprostou většinu zkonzumovaného množství měl v sobě Desmond. Sawyer oplýval neuvěřitelným talentem přimět lidi pít a přitom se sám držet v přijatelném stavu.

Desmondovi se už dávno pletl jazyk a rozpovídal se. Rozpovídali se všichni – Sawyer prostě proto, že ho to bavilo, Daniel proto, že se snažil držet krok a přispívat k uvolněné náladě.

„Já si sakra, sakra, sakra musím vzpomenout, odkud já tenhle chlast znám,“ zadumal se velitel výpravy. „Já už jsem to někdy pil. Ale… sakra.“ Škytl.

„Já už jsem ji taky měl. Otec ji do mě naléval, když mi bylo asi deset,“ doznal se Daniel. „Od tý doby alkohol vážně nemusím.“

„Tvůj otec byl starý hovado,“ utrousil Sawyer nonšalantně. „Co čekáš. Starej Widmore.“

Desmond se zahleděl do prázdna.

Daniel rychle mrkl na Sawyera. Jo, začal jsem zatápět pod kotlem, odpověděl mu pohledem.

„Cos to říkal za méno, Jime?“ vrátil se Desmond do reality.

„Starej Widmore,“ pokrčil Sawyer rameny. „Ten starej zmetek.“

Desmondovy oči se rozsvítily poznáním, to bylo vidět i přes alkoholový opar. „Jo! Pil sem McCutcheona, když… ne, ten prevít tam nebyl. S ním sem to nechlastal. Ale…“ Znovu se zamyslel.

„Kde jsi to pil?“ chytil se hovoru lehce Daniel.

„Na ostrově, brácho,“ rozmáchl se gestem ukazujícím do dálek Desmond. „Tam na tom pitomým starým ostrově. Byli jsme tam… já, Hurley a…“

* * *

Daniel se Sawyerem se na něj napjatě dívali. Desmond je nevnímal. Ze všech otupělých sil lovil v paměti, ale ta se stále ještě snažila držet pořádku, která jí vštípil Richard během svého ostrovního zákroku. Richardův pořádek rozdělil vzpomínky starého Desmonda, který mačkal tlačítko a který se oženil s Penny… a vzpomínky Desmonda nového, který přišel ze světa, kde byl vcelku úspěšným nižším manažerem ve Widmorově firmě a pak prošel napříč světy, aby přivedl bratra a aby v ostrovní realitě naskočil do těla a mysli starého, zničeného Desmonda. Když se Richard dal do práce a vzpomínky starého Desmonda uklidil do podvědomí, vzniklo Desmondovo stávající velitelské já. Richard zachoval jen to nejdůležitější – vědomí lásky k synovi, kvůli němuž se musel bezpodmnínečně vrátit na Ostrov a jemuž musel všecko podřídit. Ale to ostatní, co mohlo novopečeného velitele ohrožovat nebo uvrhnout do beznaděje, to odsunul jinam.

Jenže Richardem vybudované hranice teď povolovaly pod náporem množství dobré whisky a pod zmínkami o zmetkovi Widmorovi – což nezapadalo do vzpomínek nového Desmonda. Ten znal Widmora jako sice tvrdého zaměstnavatele, který ho ale svým způsobem měl v oblibě. Rozpor rozleptal hranice jako kyselina a vzpomínky začaly prosakovat ven.

* * *

„Pili jsme McCutcheona, sem ho chtěl vychlastat celýho od tý doby, co mi ten starej prevít Widmore odmít nalejt panáka, chápeš to, Jime? Arogantní prevít,“ rozohnil se Desmond. „Seděli sme u ohně, zpívali… a pak najednou Charlie, jo, Charlie to byl! – ten kluk muzikantská… se začal strašně blbě vyptávat.“

„Na co se tě ptal?“ zeptal se tiše Daniel.

Jeho starší bratr do sebe kopl zbytek skleničky. Sawyer se natáhl, že mu ještě doleje, ale Daniel ho gestem zastavil. To už stačí, říkal jeho posunek.

Desmond se zahleděl na svoje ruce. „Já sem… já sem stavěl hromosvod,“ začal vyprávět zprvu nelogicky. „A zachránil sem Claire, když se topila. A on… Charlie… on se mě ptal, jak sem to věděl.“

Desmondovy ruce se pomalu, ale pevně svíraly. „Pěkně tě tím nasral, co?“ prohlásil účastně Sawyer. „Vypadáš, že bys měl chuť dát někomu za tak blbý otázky přes hubu.“

„Taky sem dal. Jo. Strašně blbě se ptal. Jak sem to věděl, prej,“ zasekl se Desmond.

„Tys to viděl, že?“ řekl opatrně Daniel.

Desmond se znovu zadíval do prázdna. „Jo, viděl sem to. Záblesky. Viděl sem Claire umřít. A Charlieho taky. Tak sem… chtěl sem to změnit. Zachránit je.“ Hlas mu ztěžkl smutkem.

Danielovi se rozbušilo srdce. Tímhle směrem hovor směřovat nechtěl. „Taky jsi je zachránil,“ poznamenal rychle. „Ale ty záblesky. Vrať se k nim, prosím. Co se při nich dělo?“

„Záblesky,“ zopakoval tupě jeho bratr. „Najednou prostě vidíš věci. Který tam… tam nepatří.“

„Jak nepatří?“

„Prostě nepatří,“ zavrčel jeho bratr. „Nemá to tak bejt. To pozná každej. Takový věci se…. nedějou.“

Daniel pokračoval ve výslechu. „Takže… to bylo něco nového? Nedělo se ti to vždycky?“

Desmond zatřepal hlavou. „Ne, ne, ne. To všecko… začalo po tom výbuchu tý stanice. Když jsem to vodpálil.“

Danielovi projelo páteří mrazení. „Tys ji odpálil?“

„Musel sem, brácho,“ zamumlal Desmond. „Počítač byl zničenej. Ty čísla. Najednou to nešlo, dát je tam. 4, 8, 15, 16, 23, 42. Nevybilo se to a ten elektromagnet… ten elektromagnet se zcvok. Zničil by celej svět.“

Danielovi se mozek rozjel na nejvyšší výkon. „V té stanici byl elektromagnet? A stala se tam havárie? A tys byl přímo u toho?“

„Jo, havárie, tak se tomu říká s… s… správně,“ potvrdil huhlavě Desmond. „Zabilo by mě to, brácho. Tak sem to chtěl urychlit a votočil sem tím bezpeč… bezpečnostním klíčem. Myslel sem, že bude konec. A místo toho přišly ty… záblesky.“

Opilý velitel sklonil hlavu. „Vracel sem se v nich k Penny. A k tomu, jak mě její parchant otec vyhodil, dyž sem… dyž sem… Vychlastal tu whisky sám, parchant. A pak to všecko. Rozchod a armáda a závod a zatracenej ostrov a … a pak nás našla Penny. Byli jsme spolu. A pak… všecko skončilo,“ vzlykl najednou Desmond. Ovládl se ale a připojil rozzlobeně znějící dovětek: „Ten parchant mě odtáhl zpátky. Dělal testy. Bylo to jako… jako… jako ve Swan.“

„Jako v té stanici s elektromagnetem?“ vykřikl Daniel. „Widmore tě ozařoval elektromagnetem?“

„Nevim jestli elektromagnetem,“ zavrčel Desmond. „Bolelo to. Zuby. A ta rána taky. Byl sem… zraněnej, sakra. Parchant.“ Zopakoval Widmorův titul s temnou hořkostí.

Daniel se k němu nakláněl víc a víc. Teď už ho situace strhla naplno a on potřeboval, ne, chtěl, musel dostat odpovědi. Cítil, že je má na dosah. „Ty záblesky, Desmonde. Vrať se ještě k těm zábleskům. Jak dlouho se ti to dělo?“

„Dlouho,“ povzdychl si bratr. „Dlouho. Vracely se. I potom, co Charlie…“

„A kdy to skončilo, Desmonde? Kdy ty záblesky skončily? Co se stalo?“

„Tys je skončil,“ řekl najednou s jistotou Desmond. „Poradils mně. Konstanty.“

Daniel měl najednou pocit, že se mu točí hlava. „Já? Já to skončil?“

„Jo,“ zavrčel Desmond netrpělivě. „Jel sem na tu loď. Ty záblesky sílily. Málem sem se… sem tam zůstal. Umřel bych jako ten chlap. A tys řek… telefonem… ať tě najdu a řekls mně o konstantách. A já sem… Penny. A skončilo to. Ty záblesky,“ pousmál se najednou. Byl to pokus o úsměv z posledních sil. „A pak sme odjeli a přijela Pen a všecko… narodil se Charlie, chlapeček… a pak zase Ostrov a to světlo a pak…“

Daniel se snažil přebrat si ten příval informací. Když se znovu vrátil do reality, s hrůzou si uvědomil, že Desmond pláče.

Tak daleko to dostat nechtěl. Bylo načase tohle sezení ukončit. Pustil se do posledních otázek.

 „Desmonde. Chápu to dobře, že Penny byla tvoje konstanta?“

Jeho bratr opile přikývl.

„Pamatuješ si, jak sis ji vybíral? Vzpomínáš si, jak ses rozhodoval, kdo bude tvoje konstanta?“

Desmond opět kývl. Hlava mu už unaveně klesala dolů a slzy si razily cestu dolů přes strniště na tvářích.

„Brácho, ještě mě poslouchej. Přemýšlel jsi tenkrát i o někom dalším, kromě Penny?“

Desmond nadzvedl ruku a nechal ji spadnout zpátky na stůl. Zadunělo to.

„Ne. Nikdo jinej… není…“

Nikdo jiný není tak důležitý, aby měl šanci tě udržet, dokončil si Daniel sám pro sebe. Desmondovi totiž poslední slova odumřela někde mezi zmámenou myslí a unavenými svaly.

Chvíli tam seděl, pak si hřbetem ruky otřel slzy. „Tys mě vožral. Brácho. Ale já ti na to… kašlu. Du spát. Ta whisky… je dobrá.“

Desmond se na židli odstrčil od stolu a nejistě se zvedl. Zapotácel se. „Pocem, Scotty, ty vole,“ podepřel ho Sawyer. Vrhl na Daniela pohled, v němž se mísilo uznalé překvapení s mírnou výčitkou. Pak velitele odvedl do jeho pokoje.

Pak shrábl ze stolu svou slíbenou odměnu. Změřil láhev nespokojeným pohledem – zbylo v ní méně, než očekával. „No, co už,“ poznamenal. „Taky to balím. Doufám, že seš s tím pokusem spokojenej. Rozebrals ho teda slušně.“

Daniel chtěl namítnout, že to jinak nešlo, ale nedokázal ze sebe nic vypravit. I jeho průběh pokusu přišel více než podivný. Jako kdyby všechny ty vzpomínky v Desmondovi jen čekaly, až někdo pootevře vrátka a ony se budou moci vyvalit. A přitom právě tomu se na Ostrově snažili zabránit.

Získal sice víc informací, než vůbec doufal, ale neměl z toho vůbec dobrý pocit.

* * *

Danielovi se nechtělo jít spát. Bylo se mu úzko z představy, že se bude snažit usnout vedle opilého plačícího bratra. Ano, doufal sice, že se Desmond z plačtivé opilosti vyspí, ideálně většinu předchozí rozmluvy zapomene a bude zase v pořádku, ale stejně to teď nechtěl sledovat. Věděl, že to způsobil on, a nechtěl vidět následky svého zarytého jítí po informacích. I když ty informace shromažďoval pro Desmondovo dobro.

Vzal si nový šedivý zápisník zdobený jemným vzorem a odebral se na pohovku v obýváku. Sepsal si základní poznámky. Několik věcí si dvakrát podtrhl: Začátek poprvé: výbuch/havárie SWAN. Konec: konstanta funkční. Začátek podruhé: Widmore test? Konstanta nefunkční/slabá.

Pak bezmyšlenkovitě sáhl po svém mobilu. Když ho rozsvítil, zjistil, že se mu během toho večera snažila asi pětkrát dovolat Chris. Měl od ní také dvě zprávy. Rychle si je přečetl. „Ozval se mi Walt. Mají výsledky toho měření. Ozvi se mi, až budeš moct.“ A druhá, asi o půl hodiny a další dva nepřijaté hovory později: „Ozvi se hned, jak to bude možný, Dane. Spěchá to. Ozvi se, prosím.“

Věděl, že už je skoro půlnoc, ale přesto její číslo vytočil. Zvedla to velice rychle a její hlas vůbec nezněl unaveně. „Ahoj, Dane, no konečně. Já… mám výsledky z Ostrova.“ Zajíkla se. Pak pokračovala úkrokem stranou. „Máš tam někde Dese? Tohle byste asi měli slyšet všichni.“

Daniel se ošil. „Chris, to nepůjde. Brácha už spí, je úplně mimo.“ Byla to naprostá pravda.

„Doháje,“ zasykla novinářka. „Přečtu to teda jen tobě, jo?“

Vědci najednou něco blesklo hlavou. „Ne,“ vyrazil ze sebe, aby ji rychle zastavil. „Ne, nečti mi to. Máš pravdu, že tohle bychom se měli dozvědět všichni. Nebylo by fér, abych já něco věděl první a Desmond jako velitel se to dozvěděl až zítra.“

Věděl, že s ním celou noc bude lomcovat nervozita a strach z toho, co se dozví. Tušil – ne, věděl – věděl, co se dozví, ale potřeboval vědět podrobnosti, hodnoty, parametry. Ale zároveň věděl, že vynechat Desmonda ze zatím nejdůležitějšího zjištění celého jejich pátrání by byl neodpustitelný podraz.

„To je fakt,“ uznala dívka. „Ráno, až budete všichni na příjmu, mi zavolej, jo?“

Ani jeden z nich toho té noci moc nenaspal.

916 - Temnota a záře

Na Ostrově už dávno nesledovali čas, datum a dny. Kdyby to dělali, věděli by, že Walter Fischer se do Hurleyho tábora přestěhoval, nebo spíše byl přestěhován, v sobotu 2. února. Bylo to po třetí noci u Druhých. Když třetího rána dorazila zcela vyčerpaná Eloise opět k Hurleymu a ostatním, všichni se shodli, že takhle to dál nejde. Neprospívalo to ani nově příchozímu muži, ani Druhým.

Dohodli se rychle. Hurley nechal v táboře Bena a Walta a sám se vypravil s Eloise k Druhým. Obepluli pásmo a zanedlouho byli v Síni.

Walter seděl v rohu, objímal si kolena a mírně se pohupoval. Hurley se vylekal, když ho spatřil. Jeho popáleniny nejen že se nehojily, ale snad se dokonce horšily. Mužova tvář byla škaredě rudá a místy se mu dělaly boláky. Přesto však nešťastník k Hurleymu natáhl ruce a pokusil se o úsměv.

Hurley ho opětoval. Přisedl k Walterovi a lámanou němčinou se Sayidovou asistencí s ním začal mluvit.

„Waltere. Chceš jít se mnou? Bydlet u mě a mých přátel?“

Muž ihned vytřeštěně přikývl, jako by mu Hurley nabízel okamžité vykoupení. Přestal se kývat a začal se zvedat na nohy.

Richard, který seděl nedaleko, ho gestem zbrzdil. Pomalu, jako by říkal. Pomohl Walterovi složit do batohu těch několik věcí, které si s sebou přinesl ze svého světa a na kterých nesmírně lpěl. Starodávnou láhev na vodu, čepici a rukavice, které mu tady nebyly nic platné, starý sešit a plnicí pero, a také několik věcí, které mu věnovali Druzí. Zejména pečlivě pak zabalil mast, kterou se mu snažili ošetřovat rány. Předal ji Hurleymu. „Zkuste ji dál používat. Zatím to moc nepomáhá, ale…“ Pokrčil rameny.

Tentokrát je vyprovodil Richard. Bylo třeba, aby se s loďkou opět vrátil do tábora Druhých a oni tak měli i nadále možnost dostat se kolem pásma. Když Hurley s Richardem Waltera odváděli, shromáždili se Druzí a rozloučili se s ním - někteří několika slovy, jiní jen pohledem, a jen několik málo výjimečných i letmým podáním ruky nebo poplácáním po rameni. Na většině zbývajících Druhých byl znát soucit a lítost s ubohým mužem… ale úplně na všech byla patrná nesmírná úleva. Chtěli Walterovi pomoci – ale za ty tři dny a tři noci seznali, že v tomto případě to nejde.

* * *

Richard s Hurleym dovedli Waltera do tábora po poledni. Museli postupovat velmi pomalu, protože Walter se lekal většiny pohybů a zvuků v džungli a vždy bylo nutné ho zklidnit. Ale dařilo se jim to.

Ben s Waltem mezitím připravili jeden z přístřešků tak, aby v něm nově příchozí mohl pobývat. Dohodli se, že se u něj budou střídat a držet služby v průběhu celého dne i noci, aby muž v některém ze záchvatů paniky neutekl do džungle.

Když Hurley a Richard přivedli muže do nového tábora, reagoval nejprve velice dobře. Nové prostředí v něm dokonce vykřesalo jiskřičku zájmu. Když však uviděl Walta, opět se mu v očích objevil děs. Richard s Hurleym se mu opět začali věnovat a podle svých možností mu domlouvat. Richard latinsky, Hurley lámaně německy. Muž se choulil do sebe, ale poslouchal je. Občas se opatrně podíval směrem k Waltovi, ale pak zase rychle uhnul pohledem.

Hurley to pak Waltovi vysvětlil. „Myslím, že se tě trochu bojí, Walte.“

„Mě?“ užasl chlapec. „Proč mě?“

Hurley se zatvářil trochu rozpačitě. „No… myslím, že nikdy neviděl nikoho s tmavou kůží. Bojí se tě, protože nezná černý lidi, víš? Neví, jakej jseš. Neví, že jseš úplně normální kluk.“

„To musí bejt hrozně divný, bát se někoho kvůli jeho barvě,“ potřásl Walt hlavou.

Kromě počátečního strachu z Walta se ovšem Fischerovi v Hurleyho táboře znatelně ulevilo. Byl klidnější, začal trochu více jíst a dokonce to vypadalo, že se trochu zmírnily jeho bolesti. Jen vzhled ran se nelepšil. Horšily se a začínaly hnisat. Hurley mu je potíral hojivou mastí, ale nic se neměnilo.

Večer se Walt spojil s celou skupinou, shromážděnou v Chrisině bytě v Simi Valley, a podal jí nové informace o Walterovi. Pečlivě si zapamatoval Danielovy pokyny k měření, kterými fyzik zaúkoloval svoji matku. Přetlumočil je i Hurleymu, který u něj během spojení seděl, zatímco Ben hlídal Waltera. „Dobře si to zapamatuj, Walte. Zítra s Benem zajedete do tábora Druhých a řekneš to Eloise.“

Walt přikývl. Nebyl to pro něj problém – pamatoval si Danielovy instrukce téměř doslovně. To, co viděl ve svých spojeních, se mu obvykle vrylo výrazně do paměti – a ani teď to nebyla výjimka. Ačkoli těm pokynům fakticky nerozuměl. „Nevíš, Hurley, co tím Daniel myslí?“

„To netuším, kámo,“ odvětil Hurley. „Nejspíš to bude nějaká dharmská věc,“ dodal rádoby lehkomyslně.

Následujícího rána tedy Walt s Benem počkali, až dorazí Richard, aby Waltera zkontroloval, a prostřídali se. Richard se zdržel v táboře s Hurleym a Walterem, kdežto Ben s Waltem využili přítomnosti loďky a vyrazili k Druhým.

Eloise si nechala Danielovy instrukce dvakrát zopakovat a nesmírně soustředěně si je vyslechla. „Říkáš… terciální. V lokalitě, u subjektu a u kontrolních subjektů.“

Walt přikývl. „Jo. Vy víte, o čem mluví?“

Eloise zachmuřeně přisvědčila.

„Ale nějak se vám do toho nechce,“ pochopil Walt. „Nemáte z toho radost.“

„Nemám,“ povzdychla si Eloise. „Bude to… velký kus práce. Vůbec z toho nemám radost. Dám se do toho, ale nejprve budu muset najít potřebné vybavení. Bude to znamenat cestu na Hydru, zpátky…“ Stará žena se nespokojeně mračila. Pevně doufala, že se jí daří vyvolat dojem, že její nespokojenost pramení z rozsahu a náročnosti potřebných měření.

* * *

Walt s Benem se vrátili do svého tábora, Richard se přesunul do tábora Druhých a pak se s Eloise vydal na Hydru, aby stará dáma mohla prohledat zázemí a pokusit se najít potřebné přístroje.

Walt si promnul bolavé spánky a zamířil ke stanu, v němž nyní přebýval Walter. Ben mu otevřel vchod. „Vystřídal bys mě na chvíli? Není mi moc dobře. Hlídat ho je…“

„Dá to jednomu zabrat, žejo?“ souhlasil Walt. „Jasně, jdu k němu. Jak mu dneska je?“

„Je celkem v klidu,“ řekl Ben. „Až překvapivě. Našel ve svých věcech starej zápisník a teď si tam něco čmárá. Vypadá to, že ho to uklidňuje.“

Walt velice pomalu vešel do stanu. Muž seděl na svém kavalci a zabýval se svým blokem. Walt se zastavil, aby ho nevylekal, zamával a opatrně se usmál.

Walter ho pozoroval, pak zamávání i úsměv ostýchavě opětoval. Začínal si na Waltovu přítomnost zvykat.

Mladík opatrně ukázal na Walterův kavalec a posunkem naznačil, zda se může posadit. Muž přikývl a posunul se. Odsunul se trochu až příliš daleko… ale i to byl velký pokrok.

Walt se zdvořile, ale přesto zvědavě nahnul, aby viděl do jeho bloku.

Fischer mu svůj zápisník ukázal. Udělal tím k chlapci další velký krok – opravdu se snažil. Walt si otevřenou dvojstranu prohlédl. Pokrývaly ji neumělé kresby. Walt rozpoznal hrubé rysy lidské postavy s batohem na zádech, která si rukama zakrývala oči a kterou obklopovaly chuchvalce čehosi tmavého. Zamyslel se. Pak ukázal na nakreslenou postavu a poté na Waltera. „To… ty?“ naznačil otázku.

Walter přikývl. Zadíval se na obraz a chvíli jej fixoval pohledem. Roztřásl se.

Walt jej soucitně pozoroval. Muž se po chvíli přestal chvět, znovu sáhl po peru a začal dál kreslit. Pod nákres vystrašeného muže obklopeného chuchvalci nakresili další siluetu. Tentokrát si muž nezakrýval hlavu, ale měl odhalenou tvář a na ní naznačené skvrny. Kreslená postava měla otevřená ústa, jako by křičela. Obklopovala ho záře, naznačená hustými paprsky.

Walter si ukázal na své popálené tváře a ruce a naznačil bolestný křik.

Pak se potřetí ujal pera a nakreslil třetí výjev. Tentokrát tam scházela mužská figura. Bylo to několik okének za sebou, která se střídala. Střídaly se temné chuchvalce a paprsky, značící záři. Světlo a tma, došlo Waltovi.

Walter postupně ukazoval na obrázky a na sebe. U tmy si náznakem zakrýval tvář, u světla naznačoval bolest.

Walt se zamyslel a začal volit velmi jednoduchá slova. „To… místo, kdes byl?“

Fischer ho pozoroval nechápavě. Zavrtěl hlavou, že nerozumí.

Walt mu naznačil, aby vytrhl list papíru a podal mu ho. Když to muž udělal, začal Walt také kreslit. Podobně jako muž naznačil několik okének, která se střídala. Do posledního schematicky načrtl scénu Walterova příchodu – záři v pásmu, klečící postavu a před ní zástup Druhých. Walter, když pochopil, co chlapec kreslí, se opět roztřásl v připomínce prožité hrůzy.

Walt se osmělil a zlehka ho poplácal po rameni. Nechtěl nebožáka zneklidňovat, ale potřeboval si něco potvrdit. Pak do vedlejšího, předcházejícího okénka nakreslil výjev střídajícího se světla a tmy s mužskou siluetou. Nakonec k tomu dokreslil otazník.

Walter přikývl. Sáhl po Waltově rozkresleném schématu. Dokreslil další dva předcházející výjevy – zvlněné zasněžené kopce a muže s batohem na zádech, který po nich kráčel. Na druhém obraze už nešel, ale stál nehnutě na místě. Kolem této siluety Walter načrtl několik slov, která jako by kolem něj létala. Ukázal na ně, pak ukázal kolem sebe do vzduchu a začal šeptat nesrozumitelné útržky.

V tu chvíli Walt pochopil. Takhle se sem Walter dostal. Při putování zimní krajinou uslyšel šepot… a když se přiblížil k místu, odkud zvuky zněly, nejspíš se dostal do aktivního průchodu.

Pak muž ukázal na obrázek střídání temnoty a světla. Špičkou pera ukázal do okolí vyděšené postavy. Pak si ukázal na své uši a naznačil zápor. Dal si prst na rty.

„Jako… ticho?“ zeptal se Walt.

Walter nechápal. Chlapec chvíli přemítal. „Nic? Silent? Silencio?“

Walter přikývl. Rukama naznačil tleskání a podobné činnosti, které vydávají zvuky. A pak zašermoval rukama kolem uší a opět zavrtěl hlavou. „Nichts. Silencium.“ Povzdychl si.

Walt zadumaně pozoroval obrázek. Něco ho napadlo. Ukázal na hodinky, které měl na zápěstí, a zatvářil se tázavě. Pak ukázal na místo střídání světla a tmy a na Waltera. Pak mu ukázal na prstech hodiny a čísla – jedna, dvě, tři? A opět otazník.

Walter zkřivil tvář, jako by se bránil výbuchu něčeho ošklivého. Zakryl si na okamžik obličej, aby však vzápětí s cuknutím ruce odtáhl. Teď byl jeho výraz zkřivený bolestí. Aby ne, pomyslel si Walt při pohledu na jeho nehojící se spáleniny. Skoro mužovu bolest cítil také.

Walter se ale nevzdal. Ukázal na Waltovy hodinky… a naznačil na ciferníku otáčení. Velmi rychlé otáčení. Rukama naznačil jedničku, dvojku, trojku… a zatřásl odmítavě hlavou. Pak ukázal obě ruce s roztaženými prsty, několikrát po sobě. Desítky, křičelo jeho gesto. Desítky hodin strávil v tom místě, kde se střídala tma se světlem a strach s bolestí.

Nakonec Walter znovu sáhl po peru a do chuchvalců temnoty přikreslil cosi kulatého. A ještě. A dovnitř. A ještě. Pak se roztřásl.

Walt na to hleděl a i když šlo o velice jednoduchou až primitivní kresbu, ovanul ho nepříjemný pocit. Muž té tmě přikreslil oči.

Walt ukázal na okaté chuchvalce a s tázavým výrazem naznačil pohled z očí směrem na Waltera. Dívalo se to na tebe? Na tvoje rány, na tvou bolest, na tvoje utrpení?

Muž přikývl. Naposled sáhl po peru a připsal k výjevu střídání tmy a světla jediné slovo. Pak odhodil papír a schoulil se na kavalci do polohy dítěte, jako by se chtěl schovat i před pouhou vzpomínkou na ty chvíle.

* * *

Když Walta přišel vystřídat Hurley, Walter zrovna krátce spal. Mladík se Strážcem si šeptem vyměnili několik slov u vchodu do stanu. Walt Hurleymu ukázal kresby – nejprve Walterovy na bloku, který ležel vedle pospávajícího muže na kavalci, pak ty jeho vlastní na vytrženém listu. „Myslím, že jsme dali dohromady, jak se sem dostal,“ zašeptal Walt.

Hurley po papírech téměř skočil – Walt by takovou mrštnost od zavalitého Strážce ani nečekal. „Walte! Ty jseš geniální! Tys našel způsob, jak s ním komunikovat!“

„Já ne, to on sám,“ namít Walt. „Já jsem jen pokračoval.“

Hurley si obrázky prohlížel a mlčky pokyvoval. „Jo. Jo. Dává to úplnej smysl. Teď už jo.“

Walt ukázal na výjevy střídání tmy a světla. „Jak se mu tohle mohlo stát? Chápu dobře, že byl v tom… propadu, průchodu nebo jak to nazvat…“

Hurley přikýlv. „Jo. Podle všeho byl ve stejným nebo podobným místě, kudy jsi přišel ty.“

„Ale když jsem tamtudy procházel já, nic se tam nestřídalo. Žádná tma a světlo. Nic bolavýho nebo hroznýho. Jen… mlhavej tunel a za ním divný šero. Protáhlo mě to tamtudy hodně rychle a tu Desmondovu partu taky. Míjeli jsme se a já jsem je dokonce slyšel. A oni mě, myslím, taky. Ale Walter mi naznačoval, že tam neslyšel nic.“

„Vy jste věděli, co děláte a kam jdete,“ řekl Hurley něco podobného jako před několika dny. „Prošli jste tím rychle, jako po přípravě skočíš do vody, zadržíš dech a propluješ pod hladinou. On tam spadl nečekaně. Jako by se pod ním náhle prolomil led. Zasekl se tam a… Kdoví, jak dlouho tam chudák byl. Asi dost dlouho.“

„Naznačoval hodiny a hodiny. Snad desítky hodin. Chudák,“ řekl Walt.  

Po chvíli mlčení ukázal na slovo, které Fischer napsal, než odpadl. „Inferno. Myslí si, že byl v pekle?“

„Nejspíš ano. Vyrůstal v křesťanské víře, Walte. Když se najednou ocitl na cizím a děsivým místě, nejspíš to bylo to nejpřirozenější vysvětlení, který ho napadlo. Mohl si v tom šoku myslet, že náhle zemřel a ocitl se v podsvětí. Nezapomeň na to, že ho dost možná většinu života trápilo svědomí kvůli tomu, že nedokázal zachránit toho svýho bratra ve válce.“

„Chudák,“ pronesl Walt znovu soucitně. „Možná proto se modlil. Aby ho bůh vysvobodil od trestu nebo tak něco?“

„Myslím, že jo,“ souhlasil Hurley.

Rozhostilo se mezi nimi ticho, rušené jen tichým Walterovým oddechováním. Po nějaké době znovu promluvil Hurley. „No nic, Walte, jdi si lehnout nebo si jdi dělat něco svýho. Já u něj budu přes noc. Odpočiň si. Vypadáš taky dost unaveně.“

Chlapec souhlasil. „Zítra si s ním můžu zase kreslit. Co kdybych mu nakreslil svůj příběh, jak jsem se tady ocitl já?“

„To je skvělej nápad, Walte,“ souhlasil Hurley. „Mimochodem, kreslíš úplně fantasticky.“

„Ani bych neřekl,“ zatvářil se rozpačitě Walt. „To jsou jen takový obyčejný rychlý čmáranice.“

„Když myslíš,“ pousmál se shovívavě Hurley. Bodejť bys fantasticky nekreslil, pomyslel si. Zdědils talent po tátovi, hochu.

* * *

Eloise na Hydře uspěla. V bunkru, v němž před několika měsíci pobývala s uvězněnou Penelope, našla potřebné přístrojové vybavení. Vzala si čtyři měřiče – dva pro sebe, dva pro Richarda. Vše duplikovala pro případ, že by některé zařízení bylo vadné. Přece jen už na Ostrově ležely dost dlouho.

Provedla pokusné měření na Hydře. Vše bylo v normálu. Ukázala výsledky Richardovi. Toho to nepřekvapilo. „Hydra byla vždycky bezpečná, Eloise. Ty věci sem většinou nedosahují.“

„Já vím,“ řekla žena. „Nedosahuje sem nic kromě ochranné bariéry, a ta nevytváří lokální anomálie. Proto jsem dělala tohle kontrolní měření. Dál budeme pokračovat na Ostrově.“

Richard kývl. Pak se otočil za sebe, směrem k místu, kde teď pobývali Druzí, kteří opustili hlavní Ostrov. „Chceš navštívit naše lidi?“

Eloise to odmítla. Nechtěla, aby si Druzí mysleli, že Ostrov opouští také. Ona, vůdkyně, byla ta, která slíbila, že zůstane – a chtěla to dodržet za každou cenu. Tahle návštěva Hydry byla něco jako služební cesta.

S Richardem se vydali zpět. Když se vrátili do Síně pod sochou, už se šeřilo. Dohodli se, že začnou měřit od následujícího dne.

Ráno se Eloise s Richardem připravili na výzkumnou misi. Každý si vzal dva přístroje a nějaké zásoby… a pak se pomalu vypravili směrem k pásmu.

Už když Eloise spustila první měření nedaleko od vchodu do Síně, ozval se indikátor záření. Eloise zvážněla. „Není to moc, ale…“

„Dřív to tu nebývalo, že?“ poznamenal Richard.

Pokračovali. Směrem k pásmu intenzita naměřeného záření sílila.

„Proč tomu s Danielem říkáte terciální hodnota?“ přemítal druhý vůdce.

„Jsou to vlastně historické důvody,“ řekla Eloise. „Jako primární se vždy detekovaly průsaky elementární frekvence ze spojnice. Sekundární a terciální jsou doprovodné jevy. Magnetismus a tohle.“

Richard zaznamenal, že Eloise to slovo nevyslovila. Jako by se mu snažila vyhnout za každou cenu. Zatím.

Jenže tentokrát nebylo úniku. Když dorazili k pásmu, všechny čtyři přístroje se už ozývaly velice hlasitě.

„Musíme to zkusit i uvnitř,“ řekla stará žena.

Richard uřízl pevnou dlouhou větev a dva přístroje na ni připevnil. Pak je vstrčil do pásma.

Pískání, ještě mnohem intenzivnější než před chvílí, k nim dolehlo jen matně, přes šumění pásma.

„Je to tam,“ řekl pomalu, ale nikoli překvapeně Richard.

„Je. Musíme udělat měření ještě na druhé straně, ale zatím to vypadá, že to proniká právě odtamtud.“

Stáhli měřiče z pásma a chvíli je nechali ležet na zemi. Eloise si promnula spánky.

„Bolí vás hlava, že?“ Přikývla.

Richard pokýval. „Ani mně není nejlíp. Když tu strávím delší dobu, jsem příšerně unavený.“

„Musíme pryč,“ řekla Eloise. „Zítra to obeplujeme a budeme pokračovat na jihu. Proměříme to v jejich táboře… a u osob. Mám z toho obavy, Richarde.“

„To já také.“

Zamířili zpět k Síni.

„Dřív to tu nebylo,“ řekl znovu Richard. Hlas mu klesl do nezvykle hlubokých tónů, které vypovídaly o jeho neobvyklém rozpoložení. Eloise v něm cítila nepochopení a smutek.

„Co to ten nešťastný chlapec udělal?“

„Ten za to nemůže. Tohle je vina tamtoho.“ Eloise rozzlobeně mávla rukou na sever.

„Myslíte, že to udělal schválně? Že ho nechal vypustit nejen primární složku, ale i doprovodnou terciální?“

Eloise beznadějně potřášla hlavou. Pak si něco uvědomila. „Snad ne. Přece by si nezamořil i svoje území.“

„Jste si tím tak jistá?“  

* * *

Dalšího rána připluli oba vůdcové Druhých do Hurleyho tábora. Oba aspoň trochu potěšil pohled na Waltera – muž vypadal lépe než u nich. Jeho rány se sice stále nelepšily a podle výpovědi Hurleyho pořád občas zvracel, ale už nebyl tak zmatený a vyděšený. Seděl ve svém stanu a cosi si kreslil. Společnost mu dělal Ben.

Eloise s Richardem se nejprve vypravili k pásmu z jihu. Průběh měření byl v podstatě stejný jako na severu: u Hurleyho tábora naměřili pouze nízké hodnoty, ovšem směrem k pásmu zesilovaly. Na jižní straně nakonec naměřili více než na straně severní. Eloise si vše pečlivě zapisovala.

Když měli hotovo, vrátili se do Hurleyho tábora. Čekalo je to nejdůležitější. „Měření u subjektů,“ nazval to Daniel.

Eloise i Richard si zavolali každého ze tří stálých členů Strážcova týmu. U Hurleyho nezaznamenali vůbec žádnou výchylku, u Walta relativně malou, ale u Bena se detektor ozval výrazněji.

Ben jen pokrčil rameny. „Nepřekvapuje mě to. Vůbec mě to nepřekvapuje.“

Richard se na něj upřeně zadíval.

Ben nereagoval. Víc svou poznámku nerozváděl.

Nakonec Richard s Eloise vstoupili do Walterova stanu. Muž teď ležel na kavalci a odpočíval. Jen překročili vstup, všechny přístroje se ozvaly. Fischer unaveně zvedl hlavu, jako by se ptal, co to má znamenat, ten hluk. Richard mu pokynul, že se nemusí ničeho bát a ničím se zneklidňovat, a dodal pár latinských slov. Muž si povzdychl a pomalu zavřel oči.  

Když přišli až k němu, přístroje už ječely. Jejich ručičky sice nebyly nadoraz, ale neměly k tomu moc daleko.

Eloise s Richardem se na sebe jenom podívali. Rozuměli si i beze slov. Odešli ze stanu a zastavili se v bezpečné vzdálenosti.

Hurley a Ben (Walt právě nastoupil službu u Waltera) se k nim rychle přesunuli. „Jak to vypadá?“ zajímal se Ben.

„Vliv pásma je u vás minimální. Ty výchylky u vás způsobuje Fischer,“ řekla rozhodně Eloise. „Jeho hodnoty jsou snad ještě vyšší než ty, které jsem naměřila v pásmu.“

„Podle všeho si to přinesl s sebou z míst, kterými prošel,“ doplnil Richard.  „A teď to šíří tady u vás.“

Ben si povzdychl. „Takže jsem měl pravdu. Je nemocný.“

Eloise beze slova přikývla. 

Ben pokračoval. „Proto všechny ty jeho příznaky. Proto se mu nehojí spáleniny, je zmatený, má bolesti a zvrací.“

„Teď se mu ale ulevilo,“ namítl Hurley.

„To je normální vývoj, Hugo,“ odtušila Eloise. „ I když, nezpochybňuji, že mu s tebou je dobře. Na tebe se to podle všeho nepřenáší. Možná mu od toho dokonce pomáháš a tím ho vlastně léčíš. Ale…“

Do hovoru opět vstoupil Ben – očividně jej toho hodně napadalo. „Všechno to do sebe zapadá. Proto jste vy byli tak vyčerpaní, když byl u vás. Nebylo to kvůli jeho křiku, ale… V jeskyni a v síni, v uzavřeném prostoru, se to ještě zesilovalo. A teď se to děje u nás. I když s trochu menší intenzitou.“

„Ano. Lepší rozptylové podmínky,“ řekla Eloise.

Podívali se po sobě. „Co se s tím dá dělat?“ zeptal se opět Ben.

Eloise pokrčila rameny. „Léčit ho tady není jak. Určité řešení je…. izolace. Jenže v jeho psychickém stavu…“

„Nemůžeme ho teď zavřít někam do jeskyně a nechat ho samotného,“ přidal se Hurley. „Zatím se o něj můžeme starat já s Waltem. Snášíme to líp. Jako by se nás to tolik nechytalo jako tebe, Bene.“

„Walt by měl taky vědět, co se tady děje,“ poznamenal Richard.

„Řeknu mu to,“ řekl tiše Ben. „Je mladý. Měl by vědět, jaká to může mít rizika.“

„Zítra a pozítří ještě uděláme kontrolní měření,“ řekla Eloise. „Zítra u nás na severu, pozítří zase přijdeme k vám. Potom může Walt předat informace Danielovi.“

„Ten z toho nebude nadšenej,“ poznamenal zamyšleně Hurley.

Eloise se na něj zadívala. Její pohled byl smrtelně vážný. „On už to ví, Hugo. Jinak by se na to neptal. Ale chce si být jistý.“

Rozloučili se v neveselé náladě. Eloise a Richard na loďce obepluli pásmo a zamířili k Síni pod sochou. Věděli, co musí udělat. Nějakou dobu si museli držet odstup od svých lidí. A pečlivě si měřit své vlastní hodnoty.

Eloise vše pečlivě zaznamenávala.

Během dalších dní měření na severu i na jihu zopakovali.

Nic se nezměnilo. Pásmo působilo stále stejně, ale Benovy a Waltovy odchylky se horšily.

A nejen jejich.