812 - Otázka identity

Desmond se vzbudil uprostřed noci. Spal výjimečně dobře a tvrdě, takže zprvu nechápal, co ho probudilo, a nechápal, proč je v pokoji tak podivné tlumené světlo. Když se konečně probral, pochopil. Na opačné straně pokoje se svítilo. Daniel ležel oblečený na posteli a četl si.

„Dane, co to zatraceně vyvádíš,“ zavrčel Desmond ospale

Daniel zvedl hlavu od černého a bílého zápisníku. „Promiň, Desmonde, to jsem nechtěl.“ Už už se zase zabral do čtení, ale Desmond se na své posteli posadil. „A dost, brácho. Koukej mi říct, co se děje. Poslední dva dny se chováš jako cvok. Místo pokusů se díváš na televizi, chodíš na noční procházky s holkou a teď si svítíš uprostřed noci v pokoji a čteš si jako malej kluk? To to nemůže počkat do rána?“

Daniel se tvářil provinile. „Vlastně… nemůže. Já… Nechtěl jsem, aby…“

Desmond se na něj zadíval. Jeho bratr měl pod očima kruhy z nevyspání a vypadalo to, že celou noc o něčem přemýšlel. To obvykle nedělal. Něco nebylo v pořádku. 

„Co se děje, Dane?“

„Já mám problém,“ přiznal Daniel. „Velký problém.“

Desmond byl najednou úplně probuzený. „Co se stalo? Myslíš, že je něco špatně s…“ S Ostrovem a Charliem, chtěl vyhrknout, ale udržel se.

„Ne, tak to nemyslím. Nemusí to být vysloveně špatně. Ale…  narazil jsem na něco, čemu absolutně nerozumím. Nedokážu si to nijak vysvětlit, a když si to nedokážu vysvětlit, nemůžu s tím pracovat. Ale jsou to věci, se kterými pracovat musím. Já…“

Daniel vypadal zoufale. Desmond ho začínal trochu chápat. Pro špičkového vědce muselo být frustrující narazit na něco, co nedokázal zpracovat.

Jeho bratr beznadějně rozhodil rukama nad věcmi, které měl rozložené na polštáři. „Jde o tyhle zápisníky,“ přiznal.

Desmond k němu přešel a podíval se na dva sešity. Letmo si prohlédl i jejich desky. „Dharma, to mě nepřekvapuje,“ přikývl samozřejmě. „Ten druhý mi nic neříká. I když…“

„S tím druhým právě mám problém,“ pokračoval nešťastně Daniel. „Ty zápisky jsem očividně psal já. Je to moje písmo a jsou to moje poznámky k mým výzkumům. Je tam věnování od matky, samotný zápisník musel být dárek od ní. Ale… já to nepsal, Desmonde. Nikdy jsem takový sešit neměl. Nerozumím tomu.“

Desmond se vrátil zpátky na svou postel a opřel se o stěnu. „Dane… víš, odkud jsi sem prošel. Ty paralelní světy přece spočívají v tom, že jsou si podobný a že se v nich vyskytujou podobný věci a podobní lidi, je to tak?“

„Ano,“ souhlasil bratr. „Chápu, kam tím míříš. V téhle realitě existuje alternativní Daniel Faraday.“

Desmond souhlasně přikývl a navázal. „A ten psal tenhle deník. Problém vyřešen. Ty zápisky vytvořilo tvoje paralelní já.“

„To ano. Ale ten největší problém je v něčem jiném. Ty zápisky jsou nesmírně fundované. To moje paralelní já, jak říkáš, muselo být v některých otázkách výzkumu mnohem dál než já. A já… nechápu, proč to matka dala mně. Proč to prostě nedala tomu… zdejšímu Danielovi? A vůbec, proč to měla u sebe?“

Danielovi se v rozevřených očích značilo nejen nepochopení, ale i něco dalšího.

„Proč to dala mně? Proč ne tomu druhému?“

„Podle toho, co naznačila na Ostrově, jste spolu v téhle realitě možná moc dobře nevycházeli,“ navrhl Desmond.

„Moje matka je pragmatička,“ zavrtěl hlavou Daniel. „Kdyby šlo jen o špatné vztahy, dokázala by se překonat, omluvit se a nějak to vyřešit. Ale ona mě nechala přivést z jiné reality, to je naprosto bezprecedentní zásah. Proč to udělala? Něco se muselo stát, Desmonde. Nelíbí se mi to.“

„Když mě tvoje matka v paralelním světě poslala naskz světy,“ ušklibl se Desmond (poslat naskrz světy byl pěkný eufemismus pro chladnokrevnou vraždu), zdůrazňovala, že tě musím přivést s sebou. Povídala cosi o ohrožení celého světa kvůli Ostrovu a mému synovi, a že se to musí napravit, a že mi s tím můžeš pomoct jenom ty jako fyzik. Ale proč mi nemohlo pomoct tvoje já z tohohle světa, to neřekla.“

Daniel chvíli listoval stránkami. „Nechávám úplně stranou, že některé poznámky jsou datované do 70. let. To může být nějaký hloupý vtip. Ale celé je to divné. Ty poznámky jsou sice nesmírně hodnotné, ale… divné,“ zopakoval a dál zuřivě listoval v černém zápisníku.

„Některé úseky jsou nabité zjištěními a informacemi, dál jsou prázdné strany, nicneříkající kresby, pak zase hodnotné poznámky z experimentů. Je to strašně nevyvážené. S tím člověkem, který to psal, se něco dělo. Já… Hrozně nerad to přiznávám, ale dost mě to zneklidňuje, Desmonde. Musím zjistit, co se stalo. Pokud ty výzkumy dovedly moje paralelní já někam, kam se dostat nemělo… co když podobnou chybu udělám i teď?“

Desmond se na bratra zadíval. „Ty se toho bojíš, Dane,“ pochopil. „To proto se teď vyhýbáš zkoumání toho, co souvisí bezprostředně s Ostrovem? Proto hledáš další místa a další podobný úkazy. Proto hledáš souvislosti ve fantastickejch příbězích. Hledáš všude jinde, než bezprostředně kolem Ostrova.“

Daniel chvíli mlčel. Bratrova slova nechtěl potvrdit, ale vyvrátit je nemohl. Byla to pravda. Pak promluvil znovu, váhavě. „Je tam i zmínka o tobě.“

„Jo, to je možný,“ souhlasil Desmond. „Před třema rokama jsi byl… to tvoje druhý já bylo na Ostrově. Potkali jsme se tam.“

Bratr na něj vytřeštil oči. Pak se jeho výraz začal měnit, jak mu docházel smysl Desmondových slov. Z naprostého šoku přes úžas… až po opatrnou naději, smísenou se stínem obav. Pak ze sebe začal chrlit slova.

„Řekni mi o tom něco. Tedy o… o něm. O mně. O tom paralelním já. Zatraceně, brácho, já se o sobě musím něco dozvědět. Dokud nevím, jakou v tom hraju roli, nemůžu se pustit do pořádného výzkumu. Potřebuju… musím se dozvědět víc.“

„Byls tam, přijel jsi v té vědecké výpravě. Dělals nějaký experimenty a pak jsi mě poslal na Oxford. Pak jsem odjel a víc už nevím. Když jsem se vrátil, už jsi tam nebyl, nebo si na to nevzpomínám.“ Desmond zatřásl hlavou. „Brácho, moc si z toho nepamatuju. Vzpomínky z dob před tím, než jsme se vrátili z toho místa, z toho tunelu mezi realitama, se mi pletou jedna přes druhou. Znáš to, ne? Jako když se snažíš rozpomenout na divnej sen. Chytíš se jednoho motivu a všecko ostatní se ti ztratí. Jakmile se začneš soustředit na jednu věc, ostatní se rozplynou. Taky tomu nerozumím.“

„Tohle se vysvětlit dá,“ mávl rukou Daniel. „Lidská mysl není připravena na průchody realitami a na prolínání několika myslí, i když u téměř totožné osobnosti. I když se vyhneš skutečně vážným problémům díky existenci konstanty, tak to způsobuje to dezorientaci a určitý stupeň amnézie. U tebe to ještě není tak zlé, řekl bych. Nevzpomínáš si sice na podrobnosti, ale hrubé vzpomínky ti zůstaly.“

„Hodně hrubý,“ ušklíbl se Desmond.

„Aspoň něco. Já… Nemám tušení, co se v souvislosti s mými výzkumy dělo před tím, než jsem se tady ocitl. Mám sice výpočty a poznámky… ale v tom zápisníku není všechno. Mám pocit, že v tom jsem zapletený víc, než je zdrávo.“

Daniel sklapl zneklidňující zápisník, zastrčil ho do kufru a natáhl se na postel s beznadějným výrazem. Zhasl lampu.

Po chvíli se ještě ozval Desmond. „Zeptej se Sawyera a Milese, až se vrátí. Museli tehdy zůstat na Ostrově s tím tvým… druhým já. Mohli by něco vědět.“

Daniel zíral do tmy. „Snad. Zatím… dobrou noc, brácho. A promiň, že jsem tě probudil.“

* * *

Miles se během odpoledne po provedení obchodu vrátil do centra San Diega a udělal, jak ho Sawyer instruoval. Našel Chrisino auto, posbíral v motelu jejich věci, oba odhlásil a pak si v baru vzal Bessiino telefonní číslo. „Myslím, že se ti ozve,“ řekl jí.

Dal vědět Sawyerovi, jak se dohodli, a vyrazil na sever. Zastavil se v motelu u dálnice asi padesát kilometrů od San Diega, a zaplatil si pokoj na jednu noc. Navečer mu znovu volal Sawyer. „Zítra ráno se sejdeme, Enosi. Musíme ještě něco vyřešit. Můžeš bejt v deset dopoledne v Oceanside u vlakovýho nádraží?“

„Můžu,“ souhlasil Miles.

„Auto necháš tam, kde je teď, v žádným případě s ním nejezdi. Kdyžtak si vezmi taxík. Prachy nejsou problém.“

Miles se uchechtl. Ještě, aby byly.

Sawyer, který se i s penězi ztratil v centru San Diega, zavolal Bess. Nemusel ji moc dlouho přesvědčovat, aby za ním na noc přijela. Ráno se rozloučili, Bess se vrátila do svého motelu a Sawyer se vydal na vlakové nádraží. Před desátou byl v Oceanside.

Miles dorazil krátce po desáté. Nevěřil svým očím, když viděl Sawyera s obrovským batohem na zádech. „To mi chceš říct, že to máš…“ Sawyer se spokojeně ušklíbl. „Zatím jsem s tím neměl problém.“

Oba parťáci vyrazili na pozdní snídani. Zatímco seděli na zahrádce restaurace, která měla otevřeno hned od rána, hodnotili průběh akce. Zatím šlo všecko skvěle. Sawyer byl přesvědčen, že se mu povedlo zmizet beze stopy. Ani Miles zatím neměl žádné podezření, že by jej někdo sledoval.

Zbývalo jim vyřešit poslední úkol, než oba zamíří zpět do Los Angeles. Falešné doklady.

„Bess mi dala pár užitečných kontaktů,“ prohlásil spokojeně Sawyer. „Je to skvělá holka.“

„Perfektní,“ odtušil Miles. „Předpokládám, že už jsi s těma chlapama domluvenej?“

Sawyer se podíval na hodinky. „Za pět minut tady,“ zazubil se.

„Tak jo,“ nadzvedl obočí Miles.

O chvíli později už si k jejich stolu přisedl zavalitý muž kolem padesátky. „Tak vy prý, chlapci, potřebujete něco novýho,“ začal. „Kolik toho bude? A co přesně?“

„Běžný věci,“ odvětil Sawyer. „Potřebujeme jezdit, cestovat, bydlet a tak podobně. Jsme tři.“

„Napiš mi jména a věk,“ prohlásil muž. „Jen křestní. Příjmení budou… podle toho, co bude.“

„Já jsem Mike,“ řekl Miles.

Sawyer zavrčel. „Běž s tím někam, Enosi. Jednoho Mikea jsem už znával. Nedopadlo to s ním moc dobře.“

„To je mi jedno,“ pokrčil rameny Miles. „Jsem Mike, je to dobrý jméno. A ty, mezi náma, bys byl perfektní Tom.“

Sawyer na něj vrhl jeden ze svých nejzuřivějších pohledů. „Cokoli, ale Tom ne. Jen to jméno slyším, mám chuť někoho zabít.“

„Ale sedělo by to. U takovýho jména se nikdo nebude divit, jak ti ostatní říkají.“

Chlapík se na ně díval pobaveně. „Jerry?“

Miles se zasmál a Sawyer se musel hodně ovládat, aby nevyjel. Chvíli uvažoval, pak na papír napsal tři jména. Předal je kontaktu z mokré čtvrti spolu s obálkou s dohodnutým obnosem peněz. „Fotky pošleme na adresu, kterou mně dáš. Stejně vám bude několik dní trvat, než seženete materiál. Až to bude hotový, přijedeme si pro to.“

* * *

Chlapík se za chvíli vytratil. Parťáci ještě chvíli posedávali ve stínu stromů. „Takže jedeme domů, jo?“

„Jo,“ kývl Sawyer. „Měl by ses postarat o Lištiččino auto. Pokud má někde štěnici, je potřeba ho nechat odblešit.“

Miles souhlasil. „Jo, zařídím to. Dej mi ještě pár babek.“

Sawyer mu pod stolem podal jeden balíček.

„Fajn. Takže já jedu zpátky, beru auto, cestou ho nechám vyčistit… a večer se uvidíme v LA, jo?“

„Přesně tak, Enosi. Hodní hoši vyřídili, co vyřídit měli, a jedou domů.“

Sawyer dopil pivo, Miles svoji colu a pak si zavolal taxík. Rozloučili se s vědomím, že se za pár hodin uvidí znova.

Miles se nechal vyhodit na parkovišti u motelu, kde přespával, a pak v Chrisině autě vyrazil na sever. Cesta byla klidná. Až do chvíle, než ho na dálnici dojela tři černá auta. Pokusil se zrychlit, ale bylo to marné. Chrisina tmavomodrá fiesta nebyla na takové manévry stavěná. Jedno auto ho předjelo a přinutilo zpomalit, další se drželo těsně za ním. Donutili ho vjet na odpočívadlo u dálnice.

Z aut vystoupili čtyři hispánští muži. „Vystup,“ vyzval jeden Milese.

Nediskutoval. Chlapík ho prošacoval, ale nic nenašel.  Pistoli mu sebrali už včera a druhou měl stále ve skrýši na podvozku. Teď za to byl rád.

Dvojice mužů se vrhla ke kufru na zadní sedačce auta. Okamžitě však zjistili, že je prázdný. Začali prohledávat i zbytek vozidla. Nikde nic.

„Kde to je?“ zařval jejich šéf na Milese.

„Nevím,“ odtušil.

„Kde to je? Kde máš toho svýho zkurvenýho kámoše?“

Hispánec mu zkroutil ruku za zády a přitiskl ho k autu. Miles zasyčel bolestí. „Ten hajzl vzal čáru,“ zasykl. „Nechal mě vyřídit celej obchod, nechal mě riskovat krk a pak to sebral a zdrhl. Od včerejška o něm nevím. Nevím, kde je.“ Byla to naprostá pravda. Sawyer skutečně sebral peníze, vydal se pryč po vlastní ose a Miles nevěděl, kde se právě nachází.

„Nelži, ty šikmookej parchante,“ zařval Hispánec a ještě trochu mu zkroutil ruku za zády. „Kde to je?“

„Nevím,“ zvýšil hlas i Miles. „Jestli toho hajzla najdete, tak mu dejte i za mě. Je to podvodnická svině. Jestli ho ještě někdy uvidím, tak…“ Měl pocit, že mu levá ruka v příští sekundě exploduje. Pak tlak povolil. Hispánec ho popadl za rameno a mrštil jím do Chrisina auta. „Vypadni odsud, ty malej zmetku. Jestli vás tady ještě někdy uvidíme, tak to nedopadne dobře.“

U tří tmavých aut bouchly dveře, zakvílely gumy a vozidla zmizela z parkoviště. Miles se opřel o sedadlo, protáhl si levačku a chvíli si ji masíroval. Chybělo málo a muž by mu ji zlomil.

Opatrně vyjel z parkoviště. Byl si skoro jistý, že pro dnešek už bude mít klid. Bylo mu sice jasné, že auto stále sledují, ale nemyslel si, že by dnes ještě něco zkoušeli. Uvěřili mu, že on peníze nemá.

* * *

Miles za pár hodin dojel do Los Angeles. Vytáhl mobil, vytočil číslo na Franka a poprosil ho, aby na Chrisině počítači vyhledal pár kontaktů. Teď už to jinak nešlo. O několik minut později měl v mobilu několik telefonních čísel na soukromé detektivy a bezpečnostní agentury v LA a blízkém okolí.

Na druhé zavolání se mu povedlo s majitelem agentury dohodnout. „Přijeďte klidně hned,“ prohlásil klidně sebevědomý muž na Milesův opatrný úvod, že má podezření, že ho někdo sleduje, a že by s tím potřeboval něco udělat. „Vyřešíme to na místě.“

Vydal se na udanou adresu. Bylo to v obytné čtvrti na jižním předměstí. Když zajel na příjezdovou cestu, z domovních dveří vyšel čtyřicátník v havajské košili. „Vy jste před chvílí volal, že? Pojďte, zajeďte s tím do garáže. Mám tam místo.“

Miles rovnou vjel na určené místo. Až pak se s mužem představili a potřásli si rukama.

„Tak o co jde, pane…?“ zadíval se na něj zkoumavě majitel bezpečnostní agentury.

„Říkejte mi Mike. Celý jméno bych si s dovolením nechal pro sebe, jestli vám to nebude vadit. Zaplatím hned a hotově.“

Muž přikývl. „Dobře, chápu. Tak o co jde, Mikeu?“

„Myslím, že tohle auto někdo sleduje. Víte… to auto není moje, půjčila mi ho přítelkyně. Milenka, abych byl přesný. Myslím, že její manžel něco tuší a dal jí tam sledovací zařízení.“

„Drží se vás neznámá vozidla?“

Miles přikývl.

„Nebylo by to nic neobvyklého,“ prohlásil detektiv a jal se obcházet Chrisinu fiestu. „Víte co, Mikeu… zajděte si na večeři. O ulici vedle je fakt dobrá mexická restaurace. Já se vám o auto vaší drahé postarám. Vraťte se tak za dvě hodiny.“

MIles souhlasil. „Je tu ještě jedna věc. Dole pod podvozkem najdete… no, poznáte to, až to najdete. Je to moje. To s problémem nesouvisí.“

Detektiv zvedl obočí, ale nic neřekl. Dal se do práce. Miles vyrazil na večeři.

O dvě hodiny později ho detektiv čekal. Na stole v garáži ležela dvě malá zařízení. „Bylo to jednoduché, jak jsem předpokládal,“ prohlásil samolibě. „Dva GPS trackery. Jeden magnetický na podvozku, druhý… Schválně, zkuste hádat.“

Miles se rozhlédl po garáži. Všiml si, že velký kovový kufr, v němž byly peníze, už neleží na zadní sedačce auta. „Ten kufr!“

„Přesně tak,“ přikývl muž. „Nebyl váš, že ne?“

„Ne.“

„Pojistili si to na dvou frontách. Někdy se stane, že sledovaný odhalí jedno zařízení, zejména když má určité podezření. Jedno zlikvidujete, ale druhé dost často unikne pozornosti.“

Miles mu poděkoval a zaplatil. Rázem byl o několik stovek dolarů lehčí, ale nedalo se nic dělat.

„A ještě jedna věc, Mikeu. Tu zbraň byste takhle neměl nechávat. Není to úplně standardní kousek a asi nechcete, aby se o ni někdo začal zajímat.“

* * *

V Chrisině příbytku byl toho rána dlouho klid. Všichni měli co vyspávat, protože všem se svým způsobem ulevilo. Frank prozradil tajemství o odletu z Ostrova, které ho hlodalo už několik týdnů, Chris se svěřila se svými poznatky o vizi černého kouře z lovecraftovského příběhu a Daniel měl v hlavě záhadu svého zápisníku. Ráno se nejdříve vzbudil Desmond. Venku už bylo dávno světlo. Rozhlédl se po pokoji. Jeho bratr tiše spal na posteli, oblečený. Ruka mu visela dolů do kufru, v němž měl uložené své znepokojující zápisky.

Desmond se na něj zamyšleně díval. Noční rozmluva mu nepřidala na klidu. Pokud jeho bratr objevil možná rizika, vyplývající z navázání na dřívější výzkumy o Ostrově, mohlo to jejich misi značně zkomplikovat. Mohlo to zkomplikovat jak záchranu celého Ostrova, tak jeho syna. Jenže Desmond zároveň věděl, že jinou možnost, než se spolehnout na Danielovy interpretace a hypotézy, aťsi třeba zněly sebevíc absurdně, nemají. Nikdo z nich ostatních na to neměl schopnosti.

Sawyer patrně měl spoustu vzpomínek, ale zdálo se, že hrabat se v nich je to poslední, co by chtěl dělat. Miles toho věděl méně a měl i své zvláštní komunikační dovednosti, jak tomu Desmond soukromě říkal, ale ty byly použitelné na Ostrově, tady ne. Frank byl podivnými ostrovními záležitostmi skoro nedotčený, na Ostrově strávil nejkratší dobu a byl tam jako technik, ne jako vědec.

A pak tu byl on sám.

Desmond stále neměl jasno v tom, co se s ním v posledních týdnech stalo. Rozuměl tomu z faktického hlediska, pokud tedy přijal to absurdní vysvětlení. Eloise Hawkingová z paralelního světa jej poslala napříč světy a jeho vědomí prošlo až sem. Tady se vrátilo do bezvědomého těla a všecko mělo být v pořádku. Jenže to tak docela nebyla pravda.

* * *

Desmond měl nesmírný zmatek ve vzpomínkách. Rámcově si pamatoval na většinu věcí, které v této realitě zažil. Jeho dosavadní život, dětství, mládí, pokus o studium na vysoké škole, vztah s Ruth, krátké období v klášteře, vztah s Penny, pak ten zoufalý rozchod a snaha dokázat něco jejímu otci armádní kariérou a účastí na závodě plachetnic. Pak ty šílené roky na Ostrově. Shledání s Pen, narození Charlieho a tři roky šťastného života. Dokud se Ostrov znovu neozval.

Jenže to všecko bylo jaksi zahalené mlhou. Byly to útržky, které se vznášely v určitém období paměti, ale nesouvisely s ostatními. A když se je pokusil zachytit a blíže je prozkoumat, rozletěly se a nemohl s nimi dělat už vůbec nic.

Od chvíle, kdy jej postřelil Ben a unesl Widmore, si nepamatoval skoro na nic. Byl pod léky a potom pod vlivem ostrovního záření. Do podivně prázdného období několika týdnů se mu však pletly vzpomínky Desmonda z paralelního světa, který se vrátil s Danielem. Měl v sobě cosi z jeho cílevědomosti, organizačních schopností a schopností vést ostatní. Ale konkrétní vzpomínky byly také zamlžené a snad ještě zmatenější, než vzpomínky zdejšího Desmonda. Občas si vybavoval pocity úspěšného muže, orientovaného na kariéru, pravou ruku šéfa velké nadnárodní korporace, kterému se najednou začaly do pragmatické a cílevědomé mysli vkrádat různé střípky pochybností a podivných myšlenek. I tenhle muž cítil zmatek. A nakonec se setkal s lidmi, které už kdysi znával a kteří mu byli nesmírně blízci. A pak ta absurdní rozmluva za kostelem… a konec.

A teď se zmatené vzpomínky dvou myslí spojily a vytvořily neuvěřitelný chaos. Všecko završil šok poté, co se Desmond dozvěděl o Pennyině smrti a Charlieho zmizení, a následná Richardova intervence. Některé vzpomínky a pocity se tím ještě oslabily a zmatek byl dokonalý.

Jediné, co teď Desmond věděl s jistotou, bylo to, že musí důvěřovat těm čtyřem, kteří přišli s ním, a nejvíc svému bratrovi.  Daniel byl z celé skupiny nejinteligentnější a nejlépe informovaný. Pokud došel k závěru, že se musí vydat určitým směrem a ne jiným, nemuselo být rozumné jej zrazovat. Na totéž ho koneckonců už včera upozorňoval i Frank: Dan je vědec a snad ví, čemu se má věnovat. Všecko se dovršilo v noční rozmluvě, kdy bratr nepřímo naznačil, že pokud by se vydal nesprávným směrem, mohlo by to ohrozit celou jejich výpravu.

* * *

„Jak dlouho už na mě takhle zíráš, Desmonde?“ vytrhl ho z myšlenek Danielův hlas.

Desmond zatřásl hlavou. „Nezírám na tebe, brácho. Jen jsem se zamyslel.“

„Samozřejmě. Nad tím, jak šílený je tvůj bratr,“ zívl Daniel. „Ale po tom, co jsem ti navykládal v noci, se ani nedivím. Muselo to být trochu zneklidňující.“

„No, nebudu říkat, že ne. Kdokoli jinej by se po takovým úletu mohl vymlouvat, že to předtím přehnal s pitím. Dávalo by to smysl. Ale u tebe to fungovat nebude.“

„Věř mi, Desmonde, že bych byl rád, kdybych to mohl říct,“ tvářil se ponuře Daniel. Zvedl se a vyšel z pokoje. Když se po chvíli vrátil, z mokrých vlasů mu stékala voda.

„Vlastně jsem s tebou chtěl něco probrat,“ oslovil znovu Desmonda.

„Pokud to nebude na dlouho, tak povídej. Jinak bych si zašel udělat snídani.“

„Není toho moc,“ řekl Daniel. „Chtěl jsem… Desmonde, chtěl jsem s tebou mluvit o Chris.“

Desmond tázavě nadzdvihl obočí.

„V noci jsi správně zmínil, že se v tuto chvíli dávám jiným směrem výzkumů, než které probíhaly dosud. Za prvé nemůžu zkoumat fyzikální jevy, když nevím, kde všude je mám hledat, a za druhé… ty zápisky ve mně budí určité obavy. Nechci na to navazovat, když nevím, s čím vším to může souviset. Takže se teď opravdu musím na věci dívat ze širší perspektivy.“

Desmond přikývl. „Tos už říkal a já tomu asi celkem rozumím. A jak s tím souvisí Chris?“

„Je naprosto skvělá, Desmonde.“

Desmond se na svého mladšího bratra zadíval a snažil se ovládnout shovívavý úsměv. Ale Daniel se nedal rušit. „Je skvělá. Přesně pochopila, o co mi jde, a strašně moc toho ví. To děvče je databáze podivných událostí, Desmonde. Má postřeh a umí dávat fakta do souvislostí.“

„Přesně, jak jsme doufali.“

Daniel souhlasně pokyvoval. „Ale je tu jeden problém. Narážíme na limity toho, co jí mohu říct o Ostrově. Dokud o tom místě skoro nic neví, protože o tom nesmíme mluvit… tak se nedokáže zorientovat a neví, po čem má jít. Když se dostane ke střípku konkrétní informace, začne okamžitě vytahovat souvislosti. Ale v tuhle chvíli to využíváme minimálně, protože jí nesmím nic říct. Takhle to nejde, brácho.“

„Chceš s ní začít mluvit úplně o všem?“

Daniel přikývl. „Jinou cestu nevidím.“

Desmond chvíli uvažoval. Bratrovy výhrady naprosto chápal a věděl, že současný stav je neudržitelný. Museli se rozhodnout. Buď dívku přibrat naplno, nebo se s ní rozloučit, jakmile se Sawyer a Miles vrátí s penězi.

„Promluvíme si s ní. A teď jdeme, brácho, už mám fakt hlad.“

* * *

V obýváku už seděla Chris s Frankem a živě diskutovali nad Chrisinou mapou z předchozího večera. Desmondovi to vyhovovalo. Připravil si snídani a pak se usadil na pohovce.

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat, Chris,“ začal.

„Jo, co bys rád?“ přikývla dívka.

„Je tu jedna věc. Jsme u tebe už týden a ty jsi vlastně pořád tady. Nechodíš do práce. Jak jsi na tom?“

Chris zavřela oči. Už to bylo tady.

„Nechci z tebe tahat podrobnosti ohledně toho, jak to máš zařízený,“ upřesnil Desmond. „Ale pokud jsi s náma začala spolupracovat, potřebuju mít představu, jak moc a jak dlouho se naší věci můžeš věnovat.“

Dívka si povzdychla. „No, věc se má tak, že já… můžu s váma dělat naplno a dokud to bude potřeba.“

Všichni tři se na ni udiveně zadívali.

„Dala jsem v práci výpověď.“

„Ale to nemůžeš! To je strašná škoda,“ skočil jí do řeči Frank. „Píšeš dobře. A když to říkám já jako pilot, tak…“

Chris se nedala umlčet. „Nemohla jsem se k tomu teď vrátit. Prostě… to, co se v posledních týdnech stalo, mě sebralo a došlo mi, že potřebuju pauzu. Takže teď jsem bez práce. Tak to je.“

Desmond si pohrával s hrnkem kafe. „Znamená to, že bys do toho s náma chtěla jít?“

Dívka chvíli vážila slova. „Rozhodně. Pokud práce na těch vašich věcech znamená, že můžu zjistit něco i příčinách havárie Ajiry, tak do toho rozhodně jdu. A díky za důvěru, Desmonde. Vím, že to u tebe není samozřejmý.“

Mávl rukou. „Tohle už nechme být. Chris… je tu ale pár věcí, který bys měla vědět. Nejspíš to bude znamenat, že v dohledné době budeme muset odjet z Los Angeles. Nemáš s tím problém?“

„No, mám sice něco našetřeno, ale je otázka, jak moc a jak daleko to bude. Taky jsem si říkala, že bych ráda něco procestovala, ale budu mít trochu omezenej rozpočet.“

„Cestovní výdaje budou na nás,“ odtušil Desmond. „Tím se nezalamuj.“

„V tom případě je to vyřešeno,“ řekla dívka. „Ráda bych byla doma ještě na Vánoce. Chci navštívit sestru a rodiče. Moc spolu sice nevycházíme, ale jedna návštěva ještě nikoho nezabila.“

„Samozřejmě. Tak rychlý to s naším odjezdem nebude.“

Dívka klidně přikývla. „Tak jo.“

Desmond se napil a podíval se na ni. „Chris, a pak je tu ještě jedna věc. Ta nejdůležitější. To, čím se zabýváme, není bezpečný. Nebylo, není a nikdy nebude. Je to tak, Dane, že jo?“

Fyzik neochotně přisvědčil.

„A co je bezpečný?“ odfrkla Chris.

„Může jít i o život. To místo se s nikým nemazlí,“ řekl Desmond tiše. „Jseš si jistá, že do toho chceš jít i za těchhle okolností?“

Chceš podepsat informovanej souhlas? pomyslela si dívka. Ale chápala, proč asi Desmond o této věci mluví, a věděla, že taková reakce by teď působila nepatřičně. A tak jen vážně přikývla.

Všichni čtyři se na sebe dívali.

„Dobře,“ řekl nakonec Desmond. „Jakmile se ti dva vrátí, pustíme se do toho naplno. Zatím pohov.“

811 - Eloisina volba

Ben v noci poté, co jej a Walta v džungli napadl oblak černého kouře, téměř nespal. Všecko se mu převracelo v hlavě a nedovolilo mu odplout do spánku. Přemítal o úkolu, kterým jej Hurley pověřil, a o tom, co se stalo pak. Strážce Ostrova mu svěřil výchovu mimořádného mladého člověka… a on jej hned následujícího dne bezděky dovedl do obrovského nebezpečí. Ben se cítil příšerně. Opět málem selhal.

Hned ráno si šel promluvit s Hurleym. Strážce seděl na svém obvyklém místě na útesech, ale obrátil se k přicházejícímu pobočníkovi ještě dříve, než ho mohl slyšet. Pozoroval ho, jak k němu přichází s očima podlitýma temnými kruhy z nevyspání.

„Dobrý ráno, Bene. Promiň, ale vypadáš příšerně. Spals vůbec?“

„Trochu ano,“ zalhal Ben. Hurley věděl, že to není pravda, ale nevyvracel mu to.

„Hugo… chci jít za Eloise. Musím si s ní promluvit. Jen jsem chtěl, abys o tom věděl.“

„Jasně,“ odtušil Hurley. „Cesta do síně je bezpečná. A řekneš mi, o čem s ní chceš mluvit?“

Ben přikývl, na tom, co ho trápilo, nic nebylo. Hurley už to vlastně stejně věděl.

„Chci se s ní poradit. Je to jediná osoba na Ostrově, která vychovala dítě a mladého člověka až do dospělosti.“

„Bene,“ zadíval se na něj Hurley laskavě. „Nemusíš se s nikým radit. Ty to umíš.“

„Ne,“ zarazil ho tvrdě Ben. „S Alex jsem to nezvládl.“

Chvíli oba mlčeli. Pak Hurley promluvil znovu. „V něčem ale máš pravdu. Nejde o to, že bys nedokázal vychovat mladýho člověka. Jde o to, co je to za člověka. Walt je výjimečnej kluk. A Eloise ví, jaký je vychovávat výjimečnýho kluka.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Ben.

„Smím jí říct o všem, co se stalo a cos mi řekl?“ ujistil se ještě, než odešel.

„Ovšemže jo, Bene,“ řekl důrazně Hurley. „Chci mezi svými lidmi co nejmíň tajemství. Řekni jí všecko. Stejně si myslím, že už většinu ví.“

* * *

Zanedlouho Ben dorazil do síně pod sochou. Cesta byla klidná, všude se ozývaly jen zvuky džungle. Ostrov v tuto chvíli vypadal jako idylické místo. Ale jen vypadal.

Když požádal Eloise, zda by si s ní mohl soukromě promluvit, stará žena nevypadala příliš překvapeně. „Ovšem, Benjamine. Předpokládám, že budeš chtít jít ven, že?“

Zamířili k východu ze síně. Richard se zadíval jejich směrem a věnoval Elosie významný pohled. „Půjdu sama, Richarde,“ zareagovala žena.

Benovi to přišlo hloupé. Richard byl jeho přítelem a dříve loajálním pobočníkem a teď s Eloise tvořili vůdcovskou dvojici. „Řeknu ti o tom později, Richarde, jestli to bude možné. Ale teď bychom si potřebovali promluvit sami.“

Richard se samozřejmostí přikývl. Za více než stovku let svého života už toho zažil tolik, že ho chvíle tajnůstkaření nemohla vyvést z míry.

Ben s Eloise se vydali do džungle, stejným směrem, kterým včera vyrazil Ben s Waltem a Richardem, aby nakladli pasti. Stále se však drželi v blízkosti Tawaret a stanice Orchid. Tam bylo bezpečno.

Chvíli šli beze slova, Ben kontroloval pasti, znovu je nastražoval a v několika málo případech sebral drobnou kořist, která v pastech uvízla. Pak se s Eloise posadili na vyvrácený kmen.

„O čem chceš mluvit, Benjamine?“ Stará žena upřela na Bena pronikavý pohled.

„O dětech.“

Žena se pousmála. „To je… zajímavé téma.“

„Asi sama víte, proč tu jsem. Na Ostrov se vrátil ten chlapec. Walt.“

„Ano, vždyť jsem u toho také byla,“ souhlasila Eloise. „Ten hoch je velice zvláštní. Ostrov ho musí strašlivě přitahovat.“

„Ano,“ potvrdil Ben. „I proto jsme si ho před několika lety stáhli k sobě. Eloise… Hugo mi ho dal na starost. Mám na něj dohlédnout. Prý potřebuje někoho, kdo ho povede. A podle Huga to mám být já.“

„Hugo by měl vědět, co dělá,“ poznamenala zlehka Hawkingová.

Ben zavrtěl hlavou. „Je to… Zní to šíleně. Pane bože, Walt dokáže sám pohnout… Ten kluk dokáže strašné věci.“ Chvíli mlčel. „A teď ho Hugo dá na starosti mně.“

Hawkingová po odmlce odpověděla. „Je to pochopitelné. Jsi jeho pobočník. Svěřil ho člověku, kterému věří. Ten chlapec je pro Huga důležitý. A nejen pro něj. Myslím, že je důležitý pro celý Ostrov.“

„Právě proto,“ rozhodil rukama Ben. „Nevím, jestli to dokážu. Vychovával jsem dceru, a ta… už nežije. Lidé od vašeho muže ji zavraždili. Nedokázal jsem ji ochránit. Tak jak mám, zatraceně, vychovat kluka, na kterém navíc záleží celému Ostrovu?“

„Benjamine,“ zadívala se na něj Hawkingová. „To, že jednou selžeme, neznamená, že selžeme i příště. Kdyby to tak bylo, nikdy bych se na Ostrov nevrátila.“

„Vy jste jiná,“ potřásl hlavou Ben.

„Ne, to tedy nejsem, Benjamine. Všichni děláme chyby. Ale většinou dostaneme šanci se z nich poučit a snad je i napravit. Já už jsem tu šanci dostat neměla, ale…“  Na chvíli se odmlčela. „Přesto jsem tady. A on také.“

Ben se na ni zahleděl. „Mluvíte o…?

„Samozřejmě. O svém synovi.“

„Právě o něm jsem s vámi chtěl mluvit. Váš syn byl... je výjimečný. Podobně jako Walt."

„Nevím, zda ti dokážu poradit. Walta příliš neznám, ale zdá se mi dost divoký, impulzivní. Musí se se svými schopnostmi naučit zacházet. S tím nemám žádné zkušenosti. Daniel byl úplně jiný. Jeho výjimečnost spočívala a spočívá v jeho obrovské inteligenci, jinak byl klidné a poddajné dítě,“ vzpomínala Hawkingová. „Vlastně až moc,“ dodala s povzdechnutím.

* * *

„Něco mi o tom chlapci pověz,“ vybídla Eloise Bena.

„Hodně už jste viděla sama. Má obrovské schopnosti. Vypadá to, že ovládá telekinezi a telepatii. Dovede pohybovat věcmi na dálku, dovede vytvářet dočasné hmotné iluze a umí komunikovat s lidmi ve snech nebo ve změněném stavu mysli. Je to neuvěřitelná koncentrace schopností. Až se mi nechce věřit, že se ten kluk narodil mimo Ostrov.“

„I to se někdy stává,“ souhlasila Eloise. „Ovšem nějaký vliv tam musel být. I proto ho tohle místo tak přitahovalo.“

„Z povahového hlediska… Musí to tady mít strašně rád a snaží se být prospěšný. Hugovi pomohl otevřít ten průchod, i když ho to muselo nesmírně vyčerpávat. Chce pro Ostrov něco dělat za každou cenu, chce sem zapadnout a myslím, že se trochu chce i předvést. Jako by si připadal nedoceněný. Ale žene ho to do neuvážených akcí. Skoro nic o Ostrově neví a… přitom strašně moc dokáže.“

„To je děsivě nebezpečná kombinace,“ řekla Eloise. Chvíli přemýšlela. „Ostrovní děti, alespoň ty výjimečné, takové bývají. Buď o svých schopnostech vědí a to jim dává vysoké sebevědomí… nebo své dovednosti považují za zcela normální a těžko umí odhadnout jejich dopady na okolí.“

„Váš syn takový není, ne?“ podotkl Ben.

„Daniel vždycky věděl, že má výjimečný talent. Není přehnaně sebevědomý, prostě jen… ví, co dokáže. Ale i on dovede být unáhlený. Dokud pracuje na nějakém problému, zacílí mysl na něj a všecko je v pořádku. Ale jakmile přemýšlí o relativně normálních věcech… Jeho mysl občas předběhne jeho rozvahu a on pak rychleji mluví, než domýšlí důsledky.“

Eloise se pousmála, ale úsměv ji přešel, když si vzpomněla na Danielovy neúmyslné, ale o to nebezpečnější poznámky na Ostrově. Lovecraft, panebože. Zadoufala, že teď už její syn někde v klidu bádá nad zápisníky, které mu dala, a nezaplétá se do věcí, které by jeho bleskurychlou bystrou mysl mohly dovést nejen na nebezpečná scestí, ale dokonce by díky ní ta scestí mohl prolétnout… a zastavit se až tam, odkud už nebude návratu.

„Co bych podle vás měl dělat s Waltem, Eloise?“ položil Ben po chvíli ticha tu nejzásadnější otázku.

„Vysvětluj mu, jaké může mít jeho konání důsledky,“ odvětila okamžitě Eloise. „Otevřeně a upřímně. U takového dítěte jiná cesta není. Pokud mu budeš lhát, dřív nebo později to zjistí a bude konec.“

Nelhat. Ben si nebyl vůbec jist, jestli to vůbec dokáže. Lži, ať už nevinné nebo větší, byly přirozenou součástí jeho života. Staly se součástí jeho vůdcovství u Druhých. A teď byl postaven do situace, kdy lži mohly zničit to, co dostal za úkol. Bena napadlo, zda mu Hurley nesvěřil Walta i proto, aby pobočníka naučil jednat otevřeně. Když nad tím Ben uvažoval, uvědomoval si, že ho jeho lži většinou k ničemu dobrému nepřivedly. Když zalhal o jedné z nejdůležitějších věcí ve svém životě – o svém vztahu k Alex – byly následky okamžité a příšerné.

„A pak je tu ta nejdůležitější věc, Benjamine,“ řekla Hawkingová po chvíli. Ben se vytrhl z myšlenek a podíval se na ni. Eloise byla vážná, vážnější než obvykle.

„Nikdy ho nemanipuluj k tomu, co si myslíš, že by měl dělat. Snaž se ho udržet stranou od věcí, které nesmí a které jsou skutečně nebezpečné. Ale nesnaž se ho přimět k tomu, aby dělal konkrétní věci. Dej mu svobodu. Už přichází do věku, kdy důvěru a svobodu ocení.“

„Vy o manipulování dětí víte svoje, viďte,“ řekl Ben ostřeji, než měl v úmyslu. Ale když si vzpomněl na svoje nešťastné dětství, kdy i on sám byl obětí dominantního otce, nedokázal o podobných věcech mluvit klidně.

Eloise se odvrátila.

* * *

„Zničili jsme jim život,“ promluvila po chvíli. „Všem třem. To, jak jsme jim lhali a manipulovali jimi… Charles byl odjakživa přesvědčen, že většina lidí je na světě proto, aby mu pomáhala plnit jeho cíle. Bohužel si to myslel i o vlastních dětech.“

Ben se zatvářil zhnuseně. Věděl, že to z jeho strany není úplně spravedlivé, i on sám svým lhaním často lidi dostával tam, kde je mít chtěl. Ale z Charlese Widmora, kterého k smrti nesnášel a tušil, že se o něm dozví další nelichotivá fakta, se mu dělalo opravdu nanic.

Eloise hleděla do dálky. Ben pochopil, že s ním stará žena nešla kvůli tomu, aby mu poradila. Šla s ním do džungle proto, aby se mohla vypovídat. Druhým o svých rodinných záležitostech patrně vyprávět nechtěla. Respektovaná vůdkyně se přece nebude zpovídat, kdy a jak udělala jakou chybu. Natož když šlo i o její vlastní rodinu.

„To, co jste udělali Desmondovi a Penelope, je neodpustitelné,“ řekl po chvíli. „Co by se vám bývalo stalo, kdybyste řekli pravdu? Všecko by bylo úplně jinak. Oba mohli žít svoje životy a být spokojení.“

„Potřebovali jsme, aby to bylo takhle. Od jejich dětství jsem věděla, co se bude dít, když o sobě nebudou vědět. Víš přece, že jsem dokázala vidět do dalších alternativ reality,“ vysvětlila Eloise, i když věděla, že Ben to ví. „Věděli jsme, že Charles jednou bude muset z Ostrova odejít a on věděl, že se bude chtít vrátit zpět. A věděli jsme, že to sám nedokáže. Potřeboval k tomu Desmonda, kterého to k Ostrovu nesmírně táhne, pokud se dostane jen trochu na dosah. Ale kdybychom ho nechali jít jeho vlastní cestou a kdyby se nikdy nezamiloval do Penelope… nejspíš by se k Ostrovu ani nepřiblížil. A Charles by to místo už nenašel.“

„Kéž by,“ utrousil Ben.

„Tohle mu nemůžeš mít za zlé,“ odvětila ostřejším tónem Eloise. „Zrovna ty ne. Ty sám nejlíp víš, jak moc dokáže mít člověk tohle místo rád a jak moc se s ním nechce rozloučit.“

Charles neměl rád místo, ale možnosti, které to místo skýtalo, pomyslel si Ben rozzlobeně. Ale raději mlčel.

„Udělali jsme jim strašné věci,“ vrátila se Eloise tam, odkud začala a co ji očividně trápilo nejvíc. „O Desmondovi a Penelope rozhodoval vždycky Charles, byly to jeho děti. Ale Daniel byl můj. Od začátku jsem věděla, co z něj vyroste a jaký bude. A věděla jsem, co musím udělat. Zničila jsem mu život. Byl to hodný a poslušný chlapec, který se snažil dělat ty správné věci a dělat lidem radost… a tak nedostal šanci se z toho vymanit. To Desmond byl jiný a stavěl se na zadní. On tu šanci aspoň dostal. Ale Daniel…“

„Když teď byl tady na Ostrově, nepůsobil jako zničený člověk,“ namítl Ben. „Podivín ano. Ale vlastně celkem šťastný.“

„V té realitě, ze které ho Desmond přivedl, z toho vyvázl celkem dobře. V jiných dopadl mnohem hůře. Pamatuješ si na něj, když se sem dostal po havárii letu Oceanic?“

Ben neurčitě pokrčil rameny.

„Byl naprosto zničený. My…. my jsme ho obětovali. Od začátku věděl, co musí dělat, a dělal to. Pak se pokusil jít si svojí cestou, našel si děvče… a my věděli, že to nemůžeme dovolit. Charles mu udělil mimořádný grant na podporu jeho výzkumů abnormalit časoprostoru. Věděli jsme, že když dostane nadstandardní možnosti, dovede ho to k určitým pokusům, které způsobí…“ Eloise to ani nedořekla. „Zničili jsme ho a pak jsme ho zase milostivě postavili na nohy, aby udělal to, co jsme od něj chtěli.“

„Co to bylo?“ zeptal se Ben, i když odpověď tušil. „Neumím si představit cíl, pro který bych měl obětovat štěstí svého dítěte.“

Kdyby jen štěstí, pomyslela si Eloise. Štěstí je pořád méně než život. My jsme obětovali i Danielův život.

„Chtěli jsme od něj to samé, co od Desmonda. Charles využil oba své syny ke stejnému účelu, ale oba nechal jít naprosto odlišnými cestami. Nakonec mu pomohli oba dva. Bez jednoho ani bez druhého by to nejspíš nešlo. Potřebovali jsme, aby nás Daniel přivedl zpátky na Ostrov,“ vzpomínala Hawkingová.

„Cestu k Ostrovu nám mohly najít i ostatní ostrovní děti. Charles našel a najal Milese a tu archeoložku, ale k nalezení samotného průchodu na Ostrov byl nezbytně nutný můj syn. Nebýt něj, dostali by se sice k Ostrovu, ale kroužili by kolem a nikdy by se bezpečně nedostali skrz ochrannou bariéru. To Daniel vypočítal souřadnice a směry bezpečných koridorů, kterými se tam dalo dostat. Dokud se do dění zapojovali jen mladí z Ostrova, šlo to celkem dobře. Kdo se tu narodil nebo tu nějakou dobu strávil, má pro tohle místo určitý cit. Ale pak se do toho zapletli Charlesovi žoldáci a… sám, víš, co se dělo potom. Daniel nakonec zemřel. Byla to celé moje vina. Celou dobu jsem věděla, že se z výpravy na Ostrov nevrátí. Ale přesto jsem ho sem poslala.“

„Nechápu to,“ řekl Ben. „Chtěli jste od něj, aby vás přivedl na Ostrov. To přece splnil. Proč se pak prostě nevrátil, stejně jako ten pilot?“

„To přesně sama nevím. Možná jsme ho nalákali až příliš. Přesvědčili jsme ho, jak je Ostrov úžasné místo, že tady najde všecko, co mu v životě schází… A ona to byla pravda. Opravdu našel to, co mu chybělo. Získal tady přátele. Podle Charlese se dokonce znovu zamiloval. To bylo něco, co jsme mu většinu života zakazovali, házeli jsme mu klacky pod nohy… Bylo by pochopitelné, že zůstal. Jenže nakonec ho jeho výzkumy ho dovedly k nebezpečným závěrům… a on se rozhodl, že zasáhne do běhu věcí a že pomůže lidem, na kterých mu záleželo. Chtěl za každou cenu odvrátit havárii letu 815.“

Ben na starou ženu zíral. Věděl, že se v mezičase mezi jeho odchodem a návratem na Ostrov děly šílené věci, ale že byly až takhle závažné, to netušil. „Jak by to mohl udělat?“

„Daniel strávil dlouhou dobu ve výzkumném centru Dharmy v Ann Arbor v Michiganu. To je také velice zajímavé místo… Navázal tam na svoje výzkumy z Oxfordu a došel k závěru, že když se mu podařilo vrátit se v čase, může změnit vývoj událostí tak, aby k některým událostem nakonec nedošlo. Jenže… Nevím, jak moc své výzkumy ovlivňoval on sám. Víš něco o kvantové mechanice, Benjamine?“

Ben pokrčil rameny. „Obecné málo. Když vás tak poslouchám, myslím, že nevím nic.“

„V kvantové mechanice se pracuje s předpokladem, že do experimentů zasahuje i osoba experimentátora. Zkrátka… vlnění a částice na určité úrovni jako by se přizpůsobovaly jednání a očekávání výzkumníka. A pokud Daniel bádal s touhou změnit budoucnost…“

„…tak závěry jeho výzkumu byly, že budoucnost lze změnit,“ pochopil Ben.

Eloise přikývla. „Rozhodl se, že zabrání vybudování stanice Swan. Víš, která to byla.“

Ben se ušklíbl. Na stanici Swan nemohl zapomenout. V roce 2004 tam strávil několik velice nepříjemných dnů v zajetí trosečníků z letu 815. Dodnes na to nerad vzpomínal.

Hawkingová pokračovala. „Havárie elektromagnetu, kterým Dharma stanici vybavila, nakonec byla bezprostřední příčinou pádu letu 815, to je pravda. Jenže Daniel nevěděl o dalších vlivech. I kdyby vybudování stanice zabránil, let 815 by stejně havaroval. Selhání elektromagnetu byla jen vhodná záminka. Kdyby tam žádný elektromagnet nebyl, to letadlo by spadlo kvůli selhání motorů, nebo by se mu náhle odlomilo křídlo, nebo by pilot zešílel a namířil si to i s letadlem doprostřed oceánu. Věci by si našly svou cestu, jak se mají udát. Události plynou jako řeka. Je jí jedno, jestli obteče balvan z jedné nebo druhé strany… ale vždycky se nakonec vrátí do svého koryta.“

„A opravdu to tak je?“ zeptal se Ben. „Je možné změnit minulost, nebo to nelze?“

„Kéž bychom to věděli,“ povzdychla si Eloise. „V těchto otázkách se rozcházejí výsledky experimentů i teoretických výpočtů u největších odborníků z oboru. Nevíme, Benjamine. Já se kloním k tomu, že to nelze. Daniel došel k závěru, že to lze. Jisté je, že my jsme to nedokázali. Ale zda to bylo proto, že to absolutně nelze, nebo jsme to dělali špatně… to bůh suď.“

„Nebudu se ptát, odkud tohle všechno víte.“

„Není na tom nic složitého. Víš, že jsem dokázala vidět skrz. A navíc…  když Daniel při návratu do minulosti zemřel, zůstal mi jeho deník. Byly tam neuvěřitelně cenné informace.“

Její syn, o kterém téměř celé odpoledne mluvila v minulém čase, v tu chvíli o stovky kilometrů dál seděl nad svým starým deníkem. Nezabýval se však těmi neuvěřitelně cennými informacemi, ale nechápavě přemítal, odkud se vůbec vzaly. A obrovskou část soustředění mu ukrádal jiný problém. Problém, který byl zvědavý, zrzavý… a který právě měl v rukou jeho pistoli a několik cenných informací k tomu. Eloise měla v některých věcech pravdu. Její syn už sice nebyl nešťastný a zničený mladý muž, ale schopnost zmatkovat a jednat unáhleně v sobě měl stále. Záleželo jen na tom, v jakých podmínkách se svého občasného přešlapu dopustí a jak velké následky to bude mít.

* * *

Ben přemýšlel. To, co mu Eloise řekla, mu stále nedávalo smysl. Měl pocit, že mu stále chybí zásadní kus informací. Daniel po havárii letu 815 splnil to, co od něj rodiče očekávali – pomohl jim dostat se zpět na Ostrov. Pak se stala tragédie. Ale to nevysvětlovalo, proč ho Eloise po dlouhých letech nechala dovést zpět z jiné reality. Ben si nemyslel, že by to bylo jen proto, aby mohla napravit svoje mateřská selhání a získat syna zpět. Mohla s ní sice pohnout smrt Charlese a Penelope, kdy si uvědomila, že teď zůstala úplně sama jen s Desmondem, který ji nenávidí, a mohla o to víc začít litovat toho, co udělala Danielovi. Ale tak tvrdá a odhodlaná žena jako Eloise by jen kvůli svým výčitkám svědomí tak výrazně nezasáhla do jiné reality. Vidět do paralelních světů byla jedna věc… ale ovlivňovat je tak zásadním způsobem, to bylo něco, co bylo za všemi hranicemi myslitelného. Až dosud.

„To není všechno, že ne?“ zadíval se na Eloise.

„Jak to myslíš?“

„To nemůže být všecko. Kdyby Daniel splnil to, co jste od něj čekali, nepřivedla byste ho nazpátek. Eloise, já už jsem toho na Ostrově viděl hodně. Ale tohle… tohle ještě nikdo nikdy neudělal. Musela jste pro to mít zatraceně dobrý důvod.“

Hawkingová si povzdychla.

„Když se na Ostrov vypravili, byla jsem přesvědčena, že tam udělají, co udělat mají, a věci se zase dají do pořádku. Ostrov se zase uklidní, lidé na něm také… a zase přijde dlouhé období klidu. Doufala jsem, že k tomu Daniel přispěje. Jenže všecko se úplně zvrtlo. Charles do toho zatáhl svou osobní pomstu vůči tobě, tys udělal to, cos udělal… a Ostrov začal šílet. Každý ten časový přeskok je pro tohle místo strašlivě nebezpečný, Benjamine. Dokud sem nepřišel ten chlapec, Walt, který to dokáže držet pod kontrolou, znamenalo každé pohnutí s tím kolem obrovské riziko. Nemohli jste vědět, že příští pohyb nebude ten poslední. Mohlo to uvolnit a zpřetrhat proud Energie, který Ostrovem proudí. A kdyby se tohle stalo, byl by konec se vším.“

Chvíli mlčela, pak znovu promluvila. „Proto jsem sem poslala Daniela, protože jsem doufala, že ví dost na to, aby věděl, co má dělat. Jenže se ukázalo, že nevěděl. Poslala jsem ho sem, aby to místo zachránil… a on místo záchrany našel Desmonda a poslal ho za mnou. Nic absurdnějšího se stát nemohlo. V době, kdy za mnou Desmond přišel, jsem už věděla, že je něco strašně špatně. Přestala jsem vidět do dalších realit. Nikdy předtím se to nestalo.“

„Máte tušení, proč se to stalo?“

„Nevím, mohu jen hádat. Předpokládám, že při těch časových posunech způsobených tebou a Lockem došlo k částečné destabilizaci paralelních časoprostorů. Ty, které byly nejpodobnější a do kterých jsem tedy mohla nahlížet, se najednou oddálily a já do nich už nevidím.“

„Takže pořád nevíte, co se stane. Ale vaše já v tom paralelním světě, odkud jste sem poslala Daniela, to vědělo. Jinak byste tam neudělala to, co jste udělala.“

„Možná,“ řekla Eloise. „Možná ten konkrétní svět nebyl tou destabilizací zasažen tolik jako tenhle. A pokud jsem přestala některé věci vidět i tam, možná mi došlo, co se děje. To, že jsem Desmonda nechala přivést Daniela, to je další pokus o záchranu. Předchozí dva v tomhle světě nevyšly.“

„Dva?“

„Samozřejmě, že dva,“ potvrdila Eloise. „První pokus bylo vyslání Daniela a ostatních. To bohužel nefungovalo. Takže jsme o tři roky později podnikli další pokus. Pomohl mi Locke, který plnil pokyny z Ostrova. Poslal ke mně Oceanic Six a já je poslala zpátky letem Ajira. A do toho se rozhodl Charles jednat na vlastní pěst. Unesl Desmonda a jeho rodinu a vyrazil na Ostrov zkusit to po svém. Když mi řekl, co se chystá udělat, rozhodla jsem se, že pojedu s ním. Chtěla jsem se sem vrátit.“

„Vám Ostrov strašlivě chyběl, že?“

„Od konce 70. let jsem se sem chtěla vrátit, ale kvůli Danielovi to nešlo. Nemohla jsem ho sem vzít, dokud byl malý. A potom, když byl odsud vypovězen Charles, už nebylo jak se vrátit. Ale tohle místo mi chybělo nepopsatelným způsobem. Benjamine, já se tady narodila. Víš, jak silné je takové pouto?“

Ben se na ni beze slova díval.

„Je to jako pouto matky a dítěte. Ovšem kdo je v tom vztahu matka a kdo dítě, to se jaksi mísí dohromady. Lidé narození na Ostrově jsou k tomu místu poutáni, Ostrov do nich otiskne kus sebe a pak si je volá zpět, pokud jsou jen trochu v dosahu. A obvykle i oni mají touhu se sem vrátit a tohle místo chránit, protože je tak jedinečné, krásné a důležité... Benjamine, pro mě byl Ostrov něco jako moje dítě. Záleželo mi na něm a udělala bych cokoli, abych je ochránila. A to stále platí.“

Benovi přeběhl mráz po zádech. Nejen proto, že Eloisiným slovům naprosto rozuměl. On sám Ostrov vnímal podobně – a to se zde nenarodil.  

„Když jsem se rozhodovala, jestli Daniela pošlu na Ostrov, nerozhodovala jsem se mezi Danielovým životem a našimi cíli. Rozhodovala jsem se mezi Danielovým životem a Ostrovem.“

„Volila jste mezi dvěma dětmi – skutečným a pomyslným? Kristepane,“ zavrtěl hlavou Ben. „Sophiina volba v praxi.“

„Nebyla to Sophiina volba, Benjamine. Ta by byla příliš obtížná. Já… já jsem měla rozhodování usnadněné tím, že jsem věděla, jak nedozírně důležitý je Ostrov. Nerozhodovala jsem se mezi Danielem a Ostrovem, ale mezi Danielem a Ostrovem, který ovlivňuje celý svět.“

810 - Signály odnikud

Po Sawyerově zprávě zavládla v Los Angeles úleva. Největší napětí opadlo z Desmonda a Franka. Po obědě se oba odebrali ven, usadili se za letadlem a dali se do tichého hovoru.

„Takže… co teď? Zítra se ti dva vrátí s penězi, zařídíme si novou identitu… a co potom?“ zadíval se Frank zkoumavě na Desmonda.

„Seženeme, co kdo potřebuje, a pustíme se do práce. Dan tvrdí, že musíme začít dávat dohromady informace o dalších podivnejch místech, ne jenom o Ostrově. Tím chce začít. Nejprve prý je potřeba vytipovat průnikový lokality, nebo jak tomu říká, a až potom se pustit do praktickýho zkoumání. Naznačoval cosi o místech, kde se dějou divný věci. Chytil se té zmínky svojí máti o Bermudským trojúhelníku.“

Frank zamyšleně přikývl. „Takovejch příběhů jsem už slyšel spousty. Divil by ses, kolik takovejch podivnejch legend koluje, letci jsou v určitým ohledu strašně pověrčivá sebranka. Bermudskej trojúhelník není jediný místo, o kterým se říkalo, že se tam dějou podivný věci. Já si o tom teda myslím svoje, ale ty příběhy si žijou vlastním životem.“

Desmond se na něj zkoumavě zahleděl. „Už jsem Danovi řekl, že se do toho má pustit s Chris. Ta holka o tom taky bude něco vědět. A když tě tak poslouchám, tak si říkám, že by nemuselo být špatný nasadit tě na to s nimi.“

„Klidně,“ souhlasil pilot. „Stejně nemám co dělat. Sedět v obýváku, pít kafe a rozebírat obskurní letecký povídačky je lepší než nic.“

„Bylo by fajn, kdybys ty dva trochu… hlídal,“ poznamenal Desmond.

Frankovi ujelo uchechtnutí. „Myslíš, že… Neblázni. Kdybys tu holku nechal dělat se Sawyerem, tak bych to asi chápal, i když teď... Ale Dan?“

„Tak jsem to nemyslel,“ opáčil Desmond. „Chci, abys je hlídal, aby nevymýšleli úplný šílenosti. Oba ujíždějí na podivnejch příbězích, který patří spíš do scifi, a na takový úlety není čas.“ Vzpomněl si na Chrisino nedávné líčení jejího snu, její přirovnání k čemusi z hororového příběhu a na to, jak vehementně se Daniel té zmínky zachytil.

„Dan je fyzik, ne?“ namítl Frank. „Sám snad ví, čemu se má věnovat a čemu ne.“

„Tím si nejsem tak jistej. Ta jeho fyzika je tak trochu z jinýho světa. Člověk se v ní může pěkně zamotat a sklouznout do jiných sfér, myslím. Prostě… byl bych rád, kdybys je trošku držel při zemi.“

„Dobře,“ souhlasil pilot. „Mimochodem, tys už Chris vzal definitivně na milost?“

„Nic jsem proti ní neměl,“ oponoval Desmond.

„To povídej někomu jinýmu.“

Desmond zavrtěl hlavou. „Tobě člověk fakt nic nenamluví, co?“

Frank pokrčil rameny. „Řekněme, že mám docela odhad na lidi. Umím celkem dobře pozorovat a časem vytuším, co od koho čekat. Oni lidi jsou vlastně celkem srozumitelní. Na naprostý většině poznáš, že ti lžou, nebo že je něco v nepořádku. Aspoň když se to týká něčeho důležitýho.“

„Co o těchhle věcech ví dopravní pilot?“

„Víc, než by laik předpokládal,“ protáhl se Frank. „Víš, velitel letadla má na starosti věcičku za několik milionů dolarů a k tomu několik desítek až stovek lidskejch životů. Letadla skoro odjakživa přitahujou lidi s blbejma nápadama. Teď už to tak jednoduchý není, ale než přišlo jedenáctý září, na bezpečnost se docela kašlalo. Občas ti na palubu vlezl někdo, kdo neměl úplně čistý záměry. V takový situaci se docela hodí, když umíš pozorovat a odhadnout, kdo je v klidu, s kým naopak mlátí nervozita a kdo se snaží něco skrýt. A když ti někdo řekne, že má bombu a odpálí ji, pokud neotočíš kurs na severní pól… tak je dobrý umět odhadnout, jestli to ten člověk myslí vážně, nebo jen blafuje. Nebo když dojde na kritickou situaci, tak potřebuješ odhadnout, jak se kdo z tvý posádky zachová, na koho se můžeš spolehnout a kdo je naopak před kolapsem. Naučíš se se prostě pozorovat lidi a trochu s nima zacházet. V rámci průběžnýho výcviku jsem několik takovejch kurzů prošel. A docela mi to šlo.“

Desmond si vzpomněl, jak klidně se Frank ujal komunikace s vyděšenou Chris poté, co prošli z Ostrova, a musel souhlasit.

„Ty Chris věříš, že?“

Frank přikývl. „Už jsem ti říkal před ostatníma, že jsem se na ni trošku poptal.“

„Ale není to jen tím. Ty jí věříš od začátku.“

„Jo. Ta holka se chová jaksi přirozeně. Dokázala se s náma opít a tlachat až do rána. Kdyby v něčem zásadním lhala, byla by sevřenější a mnohem víc by se ovládala, myslím.“

„Tobě přijde, že se chová přirozeně?“

„Jo, vzhledem k situaci a vzhledem k tomu, kdo je. V tom kostele byla očividně v šoku. Nevěděla, co se děje, Desi. Kdyby ji tam někdo poslal, nejspíš by tušila, co přijde. Musela by to být skvělá herečka, aby to takhle zahrála.“

„Ale ten šok ji hodně brzy přešel. Až mi to přišlo divný.“

„Je to pro ni způsob, jak utíkat z nepříjemnejch situací,“ uvažoval Frank. „Při jejím zaměstnání je často pod tlakem a nutí ji to pořád něco dělat. A koneckonců to znáš sám. Když se na něco soustředíš, jseš tady a teď a neuvažuješ o tom, co bylo a co bude.“

Desmond uhnul pohledem. Penny. Charlie. Plán na synovu záchranu. Frank měl naprostou pravdu.

„Když jsme se objevili v kostele, tak jen se oklepala z nejhoršího, vrhla se do aktivity a začala nás organizovat. Udělala to i předtím, když zmizel náš let. Ta holka je přesvědčená, že tam měla umřít. Ale místo toho, aby se zhroutila a brečela doma v posteli, pustila se do práce jako šílená.“

„Mně jen pořád přijde absurdní, jak se nás chytila a vzala si nás domů. Kdo by tohle udělal? Jaká ženská by tohle udělala?“

„Sama to řekla. Drží se nás, protože jsme pro ni zdroj informací. Jedinej zdroj informací o tom, co je pro ni teď důležitý.“

Desmond se na pilota zamyšleně díval. Jeho závěry mu teď přišly celkem logické. Ano, bude jedině dobře, když Frank bude s Chris a s Danem spolupracovat. Nejen, že mohl vědět něco, co se bude hodit do Danielovy teoretické skládačky, ale i jeho psychologická pozorování mohou být velice užitečná. A to nejen kvůli Chris, ale i kvůli Danielovi. Desmond od začátku tušil, že Daniel je klíčová, ale nestabilní substance. Eloise Hawkingová už na Ostrově něco naznačila. O schopnostech a vědomostech Desmondova bratra nebylo třeba pochybovat, ale z hlediska jeho duševní vyrovnanosti a stability věci tak jasné nebyly. A když se k výpravě přidala Christlene, o níž skoro nic nevěděli, zvýšila se koncentrace nebezpečných faktorů až příliš. Desmond sice dohlížením na Chris pověřil už i Daniela, ale byl si čím dál víc vědom toho, že bratrův postoj vůči dívce je poněkud zkreslený. Bude dobře, když na ty dva někdo dohlédne.

* * *

Zatímco se velitel výpravy a pilot venku polohlasem radili o dalších plánech, Daniel se stále věnoval svým zápisníkům, které mu na Ostrově dala matka. Bílý zápisník byl úžasný zdroj cenných informací o Ostrově i o jeho minulosti. Z čeho však byl fyzik naprosto zmatený, byl černý zápisník. Poznámky byly psané jeho písmem, nebo alespoň nesmírně podobným. Obsahově z velké části odpovídaly tomu, čemu se on sám věnoval. Zapadaly do jeho předchozích výzkumů a občas doplnily velmi zajímavé poznatky. Daniel nepochyboval, že to jsou jeho zápisky. Problém byl v tom, že on sám je nepsal. Nepamatoval si na to. Nikdy takový zápisník neměl. A kdyby ho měl, strážil by ho jako oko v hlavě. Nemohlo by se stát, že by se taková věc mohla dostat k jeho matce z alternativní reality.

Seděl na svojí posteli, zíral do černého bloku a byl myšlenkami v minulosti. Snažil se najít přijatelné vysvětlení, ale marně. Ano, mohly existovat určité varianty, ale o těch nechtěl ani uvažovat. Na fyzice a matematice měl rád, že v nich nebylo nic osobního, netýkaly se jeho samotného. Ale teď měl pocit, že se přibližuje do neprobádaných oblastí, v nichž mohlo být cokoli. Mohlo to být i osobní. Ta představa se mu vůbec nezamlouvala.

Neslyšel zaťukání na dveře pokoje, ani následné otevření a kroky.

„Dane,“ zamávala mu Chris rukou před obličejem. Už poznala, kdy je fyzik tak zabraný do myšlenek, že nevnímá svět kolem sebe.

Vytrhl se ze soustředění a tázavě se na ni zahleděl.

„Můžu?“ kývla dívka na místo vedle něj na posteli.

„Samozřejmě,“ přisvědčil.

Chris se posadila a pomalu vytáhla ruku, kterou měla doteď za zády. Držela v ní Danielovu pistoli. Pomalu mu ji podala, pažbou napřed.

„Vezmi si to. Já… nemá smysl, abych to měla u sebe.“

Daniel po zbrani rychle sáhl a strčil ji do svého kufru, který ležel na zemi.  „Myslel jsem si, že ti to třeba pomůže… no, že budeš klidnější, když ji budeš mít. Vzhledem k tomu, co ses včera dozvěděla…“

Chris zabloudila pohledem z jednoho z oken. „Stejně bych ani nevěděla, co s tím dělat. A… měl jsi pravdu. Musím vám věřit. Pokud máme na něčem spolupracovat, tam to jinak nejde. Důvěra díky pistoli v kapse, to není důvěra.“

Chvíli se odmlčela, pak se na Daniela podívala přímo. „Díky, žes mi ji dal. Došlo mi, že mi asi fakt věříš. Mohla jsem z tebe udělat naprosto neschopnýho, nepraktickýho pitomce, kdybych chtěla, ale stejně jsi to udělal. Nevím, jestli to byl tvůj cíl, ale každopádně to fungovalo.“

Daniel se opatrně usmál.

V tu chvíli se rozletěly dveře a do pokoje vešel Desmond. Zarazil se, když uviděl Chris. „Ehm… pardon. Nevěděl jsem, že jseš tady.“

„Nevadí, stejně už jdu,“ zvedla se dívka. „Jen jsem se chtěla s Danem dohodnout, kdy se dáme do práce.“

„A?“ zajímal se Desmond.

„Začneme ještě dneska,“ prohlásil Daniel. Tváře mu jen hořely. Doufal, že bratr bude jeho rozpaky přičítat tomu, že byl přistižen, kterak se v zavřeném pokoji hloupě culí na dívku, sedící na jeho posteli. Úsměvná situace díkybohu zakryla pravý zdroj úleku: ještě před okamžikem držel v ruce pistoli a mluvil o ní s Chris. Zase si nedával pozor. Kdyby Desmond přišel jen o chvíli dřív, všechno by viděl.

* * *

Odpoledne se sešli v obýváku. Daniel seděl na pohovce a listoval svými poznámkami. Chris u jídelního stolu měla v pohotovosti prázdný poznámkový blok a hrála si s tužkou. „Profesní deformace,“ zazubila se.

Z části pro hosty se ozvaly kroky a do obýváku vešel Frank. „Můžu se k vám přidat?“

„Určitě,“ rozzářila se Chris. „Že jo, Dane?“

„Proč ne,“ souhlasil fyzik.

„Desmond mě přiřadil do výzkumné skupiny,“ uchechtl se Frank. „Prý vám mám trošku zamotat hlavu leteckou latinou o neobjasněných zmizeních a podobně.“

„Výzkumná skupina,“ protáhla Chris, jako by si to slovo zkoušela. Neznělo to špatně. „A co je zbytek?“

„Jak se jim bude říkat, to nevím,“ prohlásil Frank. „Ale zatím mají dobrý výsledky. Sawyer s Milesem dneska zabodovali. Jestli je chceme trumfnout, musíme se dát do práce.“

„Výzkum není o nějakém trumfování,“ namítl Daniel. „Já vím, existují grantové soutěže a podobné projekty, ale vždycky mi to přišlo ohromně omezující. Člověk plýtvá energií a časem, které mohl dát do samotné vědy. Soupeření stresuje a může vést k chybám.“

* * *

„Takže,“ začal Daniel. Najednou si připadal nesvůj. Bylo to, jako kdyby se oddělil od skupiny přátel a najednou před ně předstoupil jako přednášející. Moc se mu to nelíbilo, ale nedalo se nic dělat.

„Víme, že Ostrov, ze kterého naše skupina přišla, je trochu nestandardní místo. Je zvláštní z vícero hledisek, ale na úvod začneme tím fyzikálním. Vyskytují se tam značné anomálie, nejpatrnější jsou ty elektromagnetické, ale děje se tam toho víc. Většina jevů zatím není příliš probádaná. Zaměřovat se tedy teď na výzkum samotných jevů může být problematické, protože nevíme, nač přesně se zaměřit.

Můžeme však sledovat nepřímé důsledky daných anomálií. Nemusíme měřit samotná záření, ale můžeme sledovat, zda někde nedochází k nestandardním projevům.“

„Jako třeba jestli během cesty nad Pacifikem v dané lokalitě nezmizelo nějaké dopravní letadlo,“ zašklebila se Chris.

Fyzik přikývl.

„Na tohle jsem se už dívala. Kromě zmizení Oceanic 815 a Ajiry tam v poslední době nic podobného nebylo. Ani malá letadla. Prošla jsem všechny databáze. Aviation Safety,“ upřesnila směrem k Frankovi. Pilot souhlasně přikývl.

„Problém je v tom, že nás nezajímá jenom lokalita Ostrova, Chris. Jsem přesvědčený, a nejsem sám, že takových míst je na světě mnohem víc. Ty jevy, ke kterým tam dochází, se prokazatelně objevují i na jiných místech. Například v okolí altadenského kostela, abych byl konkrétní. Ale je jisté, že těch míst je víc.“

„A my je nemůžeme začít hledat s těma tvýma detektorama záření, protože bychom běhali po světě až do soudnýho dne,“ pochopil Frank. „Musíme si předem vytipovat zajímavý končiny, kde se událo něco, co s těma tvýma silama může souviset.“

Daniel přisvědčil. „Další problém je v tom, že aktivita na různých místech je proměnlivá. Někde se intenzita jevů mění periodicky v čase, jindy to závisí na vnějších faktorech. V některých lokalitách bychom v určité chvíli nenaměřili vůbec nic. Ale provést experimenty o několik hodin, dní nebo let později…“

„Takže… Dane, co přesně nás zajímá? Jaký jsou projevy těchhle podivnejch míst?“ zadívala se na něj Chris. Tužku měla v pohotovosti.

 „V podstatě všechno, co se obtížně vysvětluje. Zmizení beze stopy, náhlá objevení, časové nesrovnalosti. Podivné fyzikální úkazy. Světla na obloze, místa, kde nefungují přístroje, magnetické pahorky, místa, kde voda teče do kopce, a tak podobně. Teď na začátku vás nechci omezovat a dávat vám příliš konkrétní mantinely,“ řekl Daniel. „Vyřazovat můžeme později. Teď se jednoduše odpíchněme od toho, co víme jistě. Je tu havárie velkého dopravního letadla, jehož trosky se najdou za dlouhé týdny v úplně jiné lokalitě… a ještě později se objeví skupina přeživších. Za několik let tu máme zmizení jiného letadla úplně beze stopy. Napadá vás něco podobného?“

„Letecká zmizení nejsou zase tak vzácná,“ uvažovala Chris a škrábala si poznámky. „Nebo aspoň byly doby, kdy to tak vzácný nebylo. Hned mě napadá let Amelie Earhart, to bylo taky nad Pacifikem. Nebo zmizení letadla s Glennem Millerem nad lamanšským průlivem.“

„To bylo během války,“ namítl Frank. „Mohl je někdo sestřelit. Po některejch letadlech z té doby, co se nevrátila z akce kolem evropských břehů, se už nikdy nenašla ani stopa. Napadá mě ale zajímavější případ.“ Pilot se zadíval na Chris. „Říká ti něco Flying Tiger Line?“

Dívka si přitiskla prst na nos. „Sakra, já už to někde slyšela, ale teď si na víc nevzpomenu. O co šlo?“

„V roce 1962 vypravila americká armáda asi stovku vojáků a poradců do Vietnamu. Naskládali je do celkem velkýho stroje, odstartovali z Kalifornie, přeskákali přes Havaj a Guam… a pak se po nich slehla zem. Nebo spíš zavřela voda. Nikdy se nic nenašlo. Jen nějaká loď, co proplouvala v těch místech, viděla nějakej záblesk na obloze, ale jinak nic.“

Daniel pilota upřeně sledoval. „To je zajímavé, to je velice zajímavé, Franku. Rok šedesát dva, říkáš? A byla v tom zainteresována americká armáda?“ Udělal si poznámku.

Chris přešla ke svému počítači a zapnula ho. Chvíli hledala. „Pak jsou případy menších letadel, i když v jiné lokalitě. Čas od času se někdy něco ztratí nad mořem nebo nad horama. Jsou případy i ze sedmdesátých a osmdesátých let, pokud se na to dobře koukám. Dvacetimístnej Twin Otter u Svatého Vincenta v roce 86. Nebo pákistánskej fokker s padesáti lidma na palubě, co se ztratil někde nad Himalájema v roce 1989. Co říkáte na tohle?“

Frank se zamyslel. „To první je zajímavý. Víte, kde je Svatý Vincent, že?“

„Karibik,“ řekla Chris. „Není to daleko k Bermudskýmu trojúhelníku. Ale to je laciný záhadologický šméčko na důvěřivce,“ dodala skepticky.

„Přesně. Dneska o tom mluvil i Desmond. Dane, tvoje máma prý Bermudskej trojúhelník dává jako příklad toho, co nás má zajímat.“

Chris protočila oči v sloup. „Já vím, že se říká, že maminka má vždycky pravdu, ale…“

„U mojí matky to opravdu platí,“ řekl zachmuřeně Daniel. „Bermudský trojúhelník na seznamu určitě necháme.“

„Je pravda, že tam bylo pár zvláštních věcí, který jsou docela dobře zdokumentovaný. Nemyslím ten legendární let 19,“ odtušila Chris směrem k Frankovi. „Ale kdysi jsem četla o soukromým letu malýho letadla, někdy v sedmdesátých letech. Chlapík, co to pilotoval, se jmenoval Bruce Gernon. Letěl z Baham na Bimini a nad oceánem vletěl do divný mlhy. Vypadávaly jim přístroje, ztratili rádiové spojení s věží, zmizeli z radarů… a když přistáli, vyloupli se na Floridě místo na Bahamách a zjistili, že ten let trval výrazně kratší dobu, než kolik trvat měl. Odpovídalo tomu i spotřebovaný palivo. Moment, dohledám to.“

„Čtvrtýho prosince 1970,“ dodala za okamžik.

„To je zajímavý datum,“ odtušil Frank. „Podívej se i na ten let 19. Nebylo to taky někdy v prosinci?“

Dívka naťukala do vyhledávače pár údajů. „Fíha. Pátýho prosince 1945.“

„Začátkem prosince se vůbec dějou divný věci. Sedmýho prosince vletěli Japonci na Pearl Harbor a osmýho prosince zastřelili Johna Lennona. A čtvrtýho prosince jste se tady objevili vy,“ dodala dívka ironicky.

„Řadíš nás do fantastické společnosti, jen co je pravda,“ uchechtl se Frank.

* * *

Danielovi jen svítily oči, když si rychle dělal poznámky. Ostatní mlčeli. Chris se rozpomínala na dávné roky, kdy jako odrostlé dítě četla spousty knih o podivných událostech a nevysvětlitelných jevech. Frank přemítal o různých leteckých podivnostech, s nimiž se během své kariéry setkal. Nakonec musel skončit u té největší, kterou zažil na vlastní kůži. Opět mu v hlavě ožil jeho poslední let – pokus o odlet z Ostrova se zachráněným boeingem Ajiry. Napadla ho obrácená paralela s letem z Baham, který zmiňovala Chris. To malé letadlo letělo výrazně kratší dobu, než kterou letět mělo. Oni naopak letěli podezřele dlouhou dobu. Jako kdyby se jim dělo něco opačného. A rádiové spojení… Vzpomněl si na ten praskavý sílící hlas, odříkávající číselnou řadu.

Chvíli váhal. Pak se obrátil na Chris. „Poslouchej, holka. To, co teď řeknu, není určený pro další uši. Jestli jsi tady teď jako novinářka, tak se na chvíli seber a běž si třeba… udělat kafe.“

Chris se málem rozesmála. Jestli jsi tady teď jako novinářka? Ne, to tedy doopravdy nebyla. Zatím o své výpovědi svým hostům neřekla. Přemohla hořký smích do ušklíbnutí. „Ne, teď tady fakt služebně nejsem. Ať řekneš cokoli, zůstane to tady. Slibuju.“

Pilot ji chvíli vážně pozoroval. „Když jsme byli na tom ostrově, pokusili jsme se odtamtud odletět.  Bylo tam dost místa k odstartování a letadlo na tom nebylo tak zle. Ale nevyšlo to.“

Chris vyvalila oči. „Jak jste mohli… Vždyť sedm-tři-sedmička potřebuje dlouhou ranvej!“

Frank mávl rukou. „No… prostě tam bylo dost místa.“

Dívka tu informaci chvíli vstřebávala. „Dobře. No, a proč jste teda neodletěli? Málo paliva? Porucha?“

„Ne. Odstartovali jsme. Letadlo bylo relativně v pořádku a šťávu jsme měli. Ale nikam jsme nedoletěli. Letíš, letíš… a nikde nic. I když tam něco být mělo.“

Teď vytřeštil oči i Daniel. „Proč ses o tom doteď nezmínil?“

„Nerad mluvím o věcech, který si sám neumím přebrat. Ten let byl divnej od začátku do konce. Zkoušeli jsme to několik hodin a celou dobu jsem se snažil navázat spojení, ale marně. Až těsně předtím, než jsme to otočili kvůli nedostatku paliva, něco jsem chytil. Bylo to to nejdivnější, co jsem kdy v éteru slyšel. Mechanickej hlas odříkával jakousi číselnou řadu. A když jsme se vraceli, sílilo to.“

Chvíli bylo ticho. Pak se Frank zvedl. „No nic, mládeži, myslím, že pro dnešek jsem vám toho řekl až až. Až budete chtít udělat další sezení, řekněte mi, ale dneska si asi půjdu trochu vyvětrat hlavu. Udělá mi to dobře.“

* * *

Zůstali v obýváku sami. Chris zírala z okna a mlčela.

„Ty nad něčím přemýšlíš,“ řekl Daniel. „Co to je?“

„Je to pitomost,“ mávla rukou dívka. „Nechtěla jsem to říkat před Frankem, znělo by to, že zlehčuju to, co nám zrovna řekl. Ale ta jeho zmínka o signálech odnikud… něco mi to připomnělo. Ale říkám, že to je pitomost. Je to z fiktivního seriálu, sakra.“

„Chris. Už včera jsem říkal, že v téhle fázi na tom nezáleží. Zajímavé může být všecko. I to, kde se inspirovali autoři, může…“

„Já vím, já vím.“ Dívka vypadala snad až naštvaně. „Dobře. No. Je jeden starej seriál, jmenuje se to Twin Peaks. Je to o jednom podivným městečku u kanadských hranic, kde se dějou divný věci, mizí tam lidi, jiní mívaj vize a chovaj se fakt praštěně, v lesích září podivný světla a občas tam někdo někoho nepochopitelně krutě zabije. Krásný městečko uprostřed lesů, ve kterejch spí zlo. Paráda, ne?“

Fyzik ji soustředěně poslouchal. Když nic neřekl, pokračovala. „No a jedna z postav, voják se speciálníma úkolama, tam sleduje signály přicházející z vesmíru. Říká, že celý roky tam chytali jenom šum. A najednou se v tom bordelu objeví smysluplný věty. Prostě pitomost, povídám,“ zavrčela. „Ale hned mi to naskočilo. Signály odnikud, zachycený na divným místě, kde to fakt nedává smysl. To dává smysl, ne?“ ušklíbla se.

Daniel se k ní naklonil. „Chtěl bych to vidět. Ten seriál neznám. Já se na televizi moc nedívám, odmalička jsem ležel v knížkách. Ale tohle vidět chci. Šlo by to?“

Chris mávla rukou ke knihovně. „Támhle jsou obě série na DVD. Je to jedna z mých nejoblíbenějších věcí, který jsem si prostě musela pořídit.“

 „Dobře, tak večer. Nechtěla by ses na to podívat se mnou?“

„No… spíš jsem myslela na to, že bych se na něco ještě koukla, co se těch podivností týče. Ráda bych si utřídila, co jsme zatím zmínili,“ zatvářila se rozpačitě dívka. „A třeba i něco doplnila. Víš, jak to myslím, prohrabat databáze, prolistovat starý knížky a podobně…“

Daniel chápavě přikývl. Vydal se ke knihovně, přinesl si ke stolu sadu DVD a zamyšleně si je prohlížel, jako by uvažoval, čím má začít. Chris si mezitím něco připravovala a tiskla ze svého počítače. Pak se i s několika hromádkami vytištěných lejster a malým notebookem zavřela ve své ložnici.

* * *

Přišel klidný večer. Daniel si pustil první díly seriálu. Zvuky běžící televize vylákaly i ostatní dočasné obyvatele letadlového příbytku a po chvíli už u obrazovky seděl on, Desmond i Frank, který se vrátil zvenku. Jen Chris byla stále zalezlá ve svém pokoji.

Seriál trojici mužů oproti očekávání strhl. Desmonda vtáhla ta podivná, krutá a osudová atmosféra obepínající vraždu mladé dívky, atmosféra marnosti a zkázy, která jako by se prolínala seriálem už od prvních vteřin. Frank to sledoval jako napínavou detektivku… a Daniel čekal na zásadní zmínky o podivných jevech a signálech, které ale zatím nepřicházely.

Bylo už pozdě, když se Chris vítězoslavně vynořila ze své ložnice, a nesla v natažených rukou velkou mapu světa, vytištěnou z počítače a slepenou z několika vytištěných listů. Bylo na ní několik značek a nalepených lístků s poznámkami.

„Tak tohle jsem zatím dala dohromady. Mapa s přesnýma místama incidentů, s datama a s popisem. Asi tam ještě něco doplníme, ale pro začátek může být zajímavý i tohle, co říkáte?“

Desmond zvědavě přejel očima mapu, kterou dívka přilepila lepicí páskou přes dvířka skříní pod knihovnou. „Co to…“

„Podívej se na to. Pokud ti něco z toho bude povědomý, bude jenom dobře,“ řekla Chris. Pak se zadívala na Daniela. „Dane… Nepůjdeme se na chvíli projít?“ navrhla opatrně.

„Ovšem,“ souhlasil okamžitě fyzik. Návrh noční procházky ho sice očividně překvapil, ale okamžitě zareagoval, zašel do pokoje, popadl sako a zamířil k východu. Dveře za nimi s bouchnutím zapadly.

Frank zachytil Desmondův pohled. „Myslíš na to samý jako já, že?  Ti dva se něčeho chytili. Ale fakt netuším, co to může bejt. Myslel jsem, že už toho pro dnešek mají dost.“

„Chytili se něčeho hodně obskurního,“ mračil se Desmond. „Jinak by to nemuseli řešit venku.“

„Já nevím, jestli se u těchhle věcí dá říct, co je obskurní a co už je hodně obskurní,“ odtušil Frank. „Dneska jsme narazili na tolik divnejch věcí, že mě vlastně nepřekvapuje ani to, že se Dan v rámci výzkumu kouká na praštěný seriály.“

Napadlo ho ještě něco, ale raději to neřekl. Něco vlastně naznačil už během odpoledního rozhovoru. Frank měl celkem dobrý odhad na lidi a na to, co říkají a dělají. Dokázal odhadnout, zda něco předstírají, nebo zda dělají něco, o čem jsou sami přesvědčeni. Teď viděl, že oba mladí badatelé – vědec i novinářka – jsou pevně přesvědčeni, že jdou po správné cestě. Mohli se samozřejmě mýlit. Ale nelhali.

Frank si dokázal být jist věcmi, které vypozoroval na ostatních. To byly signály, které měly zdroj. Pak ale byly jiné věci, a u těch nebylo jisté, odkud pocházejí. K těm měl přirozenou nedůvěru. Jenže k takovým věcem patřilo i to, co obestíralo jejich nedobrovolný návrat na Ostrov. Snažil se s tím nějak vyrovnat už několik dní, ale nešlo to. Věděl, co zažil, a nedokázal najít racionální vysvětlení. Zkušenému pilotovi se to vůbec nelíbilo. Kdyby to sám nezažil, nikdy by to nebral vážněji než ty nejotřepanější letecké povídačky. Jenže to zažil a okolnosti ho přinutily, aby i to – i takhle absurdní věci - vzal vážně. Jak potom měl brát jiné absurdní věci, o kterých byli očividně přesvědčeni ostatní?

* * *

Daniel s Christlene mířili tichou, spoře osvětlenou ulicí. Dívka si to rázovala směrem od svého obydlí, jako by chtěla utéct každému, kdo by ji mohl slyšet. „Promiň, že jsem tě takhle vytáhla. Ale… tohle bych radši probrala jen s tebou.“

Daniel mlčky přikývl a srovnal s ní krok.

„Myslím, že jsem našla tu kritickou pasáž v Lovecraftovi,“ řekla po chvíli mlčení Chris.

Fyzik se na ni zahleděl s napětím.

„Myslím, že to je z Hor šílenství,“ pokračovala. „Říká ti to něco?“

„Mlhavě ano,“ přisvědčil Daniel. „Ale je to už pěkných pár let, co jsem to četl. Hory šílenství… to je o té vědecké výpravě, co v polárních krajinách najde stopy prastaré civilizace, ne?“

„Přesně,“ přikývla Chris. „Stopy prastarý civilizace, kterou zničilo něco jinýho. Něco, co ti prastaří využívali jako… jako nástroj k budování, stavění a jiný manuální práci. Jenže ten nástroj se měnil, vyvíjel a rozvíjel… a nakonec tu prastarou civilizaci zlikvidoval. A když současní badatelé stopy těch civilizací najdou…“

„…najdou i něco, co se řítí podzemními tunely a vypadá jako temný shluk něčeho neidentifikovatelného,“ dokončil nevesele Daniel. „A tobě to připomnělo to, cos viděla ve Waltových snech na Ostrově.“

„Přesně tak,“ souhlasila dívka a zastavila se na rohu dvou ulic pod lampou. Sáhla do kabelky a vyndala odtamtud svazek. „Poslouchej, jo?“

Četla. „Očekávali jsme, že jestliže mlhy dostatečně zřídnou, spatříme při ohlédnutí strašné a neuvěřitelně se pohybující jsoucno, ale měli jsme o tom jsoucnu jasnou představu. To, co jsme však spatřili – protože mlhy opravdu až příliš neblaze zřídly – bylo něco docela jiného, a neskonale ohavnějšího a hnusnějšího. Bylo to naprosté, objektivní ztělesnění ‚věci, která by neměla být‘, fantastického romanopisce; a nejbližší představitelná obdoba toho je obrovský řítící se vlak podzemní dráhy, tak, jak jej člověk vidí z nástupiště: z nekonečné podzemní dálky kolosálně vyvstává veliké černé čelo, pokryté souhvězdím podivně zbarvených světel a vyplňující obrovskou díru, jako píst vyplňuje válec.“ *

Daniel k ní přiskočil a nahlédl do knihy. Začal číst o kus dál. „Přízračný plastický válec páchnoucího černého světélkování hutně tekl vpřed svým patnáctistopým průduchem… Bylo to strašné, nepopsatelné, větší než kterýkoli vlak podzemní dráhy – beztvarý slepenec protoplasmických bublin, lehce světélkujících zevnitř, s myriádami dočasných očí… A stále se ozýval příšerný, posměšný pokřik „Tekeli-li! Tekeli-li!“ a my si konečně vzpomněli, že démonští shoggoti – kteří dostali život, myšlení i plastické vzory orgánů jedině od starých a nemají jiný jazyk… nemají také žádný hlas kromě napodobených tónů svých bývalých pánů.“ *

Zadívali se na sebe.

„Myslíš, že…“

„Zamysli se, Chris. Zkus si vzpomenout na ten sen. Vydávala ta věc nějaké zvuky?“

Dívka zavřela oči a soustředěně přemýšlela. „Strašně těžko se na to vzpomíná. Byly tam hlavně zvuky z džungle, praskání a to, jak dupal Walt s tím dalším mužem. Ale možná i něco dalšího. Možná nějaký hučení nebo cvakání, já nevím. To ale není žádný tekeli-li,“ vytrhla se ze vzpomínání na sen.

S nadějí se na Daniela zadívala, jako kdyby doufala, že celou tu souvislost vyvrátí a zavrhne jako nesmysl. Přišla s tím sice ona sama, ale teď už se jí představa, že zrovna v Lovecraftově povídce narazili na něco, co se opravdu může podobat věcem z Ostrova, očividně příliš nezamlouvala.

„Nemůžeme to brát doslova. Ale v něčem to vypadá velice podobně. Ta abstraktní plynoucí černá substance, která v sobě má obrovskou energii, její schopnost napodobovat tvary, zvuky a dalších projevy… Matka se o něčem podobném zmiňuje v poznámkách, které mi dala na Ostrově.“

„Myslíš, že… bych se na ty poznámky mohla někdy podívat? Třeba mě napadne něco dalšího.“

Daniel si příliš pozdě uvědomil, že se opět unáhlil. Vzpomněl si na Desmondovy pokyny, že o Ostrově má mluvit s rozvahou a moc toho neříkat. Jenže takhle se pracovat nedalo. Bylo nesmírně těžké spolupracovat, když tu byla obrovská část informací, o kterých neměl mluvit. Bude si s bratrem muset promluvit.

„Uvidíme, Chris. Nepůjdeme zpátky? Vypadáš, že ti je zima.“ Svlékl si sako a přehodil je dívce přes ramena. Chris si uvědomila, že se opravdu chvěje, ale zimou to nebylo. Jako investigativní novinářka dobře znala situace, kdy ji doslova rozechvívalo vzrušení z pátrání a skládání informací dohromady. Býval to signál, že narazila na klíčovou informaci. 

Strachem se třásla jen málokdy. Teď si však nebyla jistá, co vlastně cítí.

Vydali se zpátky.

---------------------------------------------------

* H. P. Lovecraft: Hory šílenství. Praha, Zlatý kůň, 1992. Překlad S. Pošustová.