1007 - Bílá tma

Do společenské místnosti orovillského motelu vlétl meteorit v podobě trojice dorazivší z hor.

„Dane, zase to tam bylo. Ty vibrace a světlo,“ sdělil Desmond bratrovi.

„Jsi v pořádku?“ vyskočil vědec. Bratr ho odbyl souhlasným mávnutím.

Pak se ozval Sawyer. „Máme větší problém. To svinstvo umí zabíjet.“

„Cože?“ vytřeštil Daniel oči.

Na Sawyera, Franka a Desmonda se upřely pohledy druhé poloviny skupiny.

„Jo, zatraceně,“ potvrdil Sawyer. Odvyprávěl jim, co se v lokalitě C stalo. „To zvíře se proti nám rozběhlo jako nějakej zatracenej sebevrah. Chtělo nás to zabít. Místo toho to zabilo sebe.“

„Nemohlo to bejt nějaký nemocný?“ přemýšlel Miles.

„Můžem tam poslat správu parku, aby tu zdechlinu odvezli do kafilerie a udělali nějaký testy,“ navrhla Chris.

„To v žádném případě!“ Daniel tu větu vykřikl nahlas. Všichni se k němu obrátili, včetně dívky, která se zatvářila překvapeně a poněkud ukřivděně.

„To v žádném případě nemůžeme,“ zopakoval vědec mírněji, ale stále dost důrazně. „Právě jste mi řekli, že tam dnes došlo k další extrémní anomálii, která podle všeho výrazně ovlivnila chování živočicha a přiměla ho k netypickému, výrazně agresivnímu chování. Ta anomálie se v dané lokalitě v posledních dnech objevuje opakovaně. Nemůžeme tam poslat člověka. Když to tohle způsobilo u zvířete, co myslíte, že to udělá s člověkem?“

Šestice se po sobě vytřeštěně zadívala. „Kristepane, no jo,“ vydechla novinářka.

Daniel dál pokračoval. „Nemůžeme tam nikoho poslat. Naopak, měli bychom to místo nechat zabezpečit, aby tam nikdo nechodil.“

„Nemáš žádný podklady, Dane,“ řekl Miles. „Správa parku nás s tímhle pošle do háje. Nemůžeš jim povídat o vibracích, otřesech a záření, který se tam objevuje jen někdy. Vsaď se, že jakmile to budeš chtít zdokumentovat, neobjeví se to.“

Daniel potřásl hlavou. V hlase se mu objevil naléhavý tón. „Nemůžeme…“

„Něco vymyslíme, brácho,“ vstoupil do hovoru Desmond.

„Možná se to vyřeší samo,“ řekl rozvážně Frank. „Během pár dní se má dost zhoršit počasí. Pokud napadne půlmetr sněhu, se do těch končin už nikdo nedostane a bude po problému. Pokud ta anomálie v týhle síle má trvat jen omezenou dobu, mělo by to být vyřešeno.“

„Ale…“ protestoval Daniel.

„Žádný ale, Dane,“ uťal ho Desmond. „Nemůžeme s tím nic dělat. Nebudeme se tím teď zalamovat. Ber to jako rozkaz.“

Všem bylo jasné, že po takovém vývoji událostí se další kolo venkovních nočních měření konat nebude – dokonce i Daniel souhlasil s tím, že během vrcholné fáze aktivity není rozumné pohybovat se venku sám a na delší dobu. Hodně ho to mrzelo, protože právě kvůli těmto dnům a nocím sem jeli, ale teď mu bylo jasné, že by to bylo příliš velké riziko.

Měření tedy byla zrušena na další dva dny a zůstávalo otázkou, zda se do hor v noci ještě vrátí. „Budeme tady už týden. Neměli bysme se taky někdy vrátit zpátky do L. A.?“ rýpl si lehce Sawer.

Frank souhlasil. „Měli bychom se taky ozvat Adamovi ohledně Bonnie. Toho letadla,“ upřesnil. „Tvrdil sice, že to nespěchá, ale já bych to nezdržoval, lidi. I nám se to bude hodit. Můžem se sem potom, koneckonců, vrátit letadlem. Ušetří nám to hodně času.“

* * *

Po noci, strávené tentokrát v klidu a teple motelu, vyrazila celá skupina na snídani a poté se shromáždili k plánu na daný den. „Takže dneska večer bude výročí,“ poznamenala Chris. Nemohla si pomoci a musela to pořád připomínat.

„Co čekáš, že se stane, Scullyová?“ zadíval se na ni Sawyer.

Dívka jen pokrčila rameny. Slova se ujal Daniel. „Rád bych zase vyrazil na měření, dokud je aspoň trochu slušné počasí. Franku, jaký je výhled?“

Pilot jim nastínil aktuální předpoklad vývoje počasí a Daniel chvíli uvažoval. „Ano, to by šlo. Vyrazme ještě jednou do terénu. Vzhledem k aktivitě anomálních lokalit se můžeme držet u cest, které vypadají být celkem bezpečné. Já si ještě udělám několik měření a pak uvidíme, co dál.“ Očividně se nechtěl vzdát naděje a doufal, že se výlet do Sierra Nevady ještě protáhne.

„Já jsem taky chtěl něco vyzkoušet,“ ozval se neočekávaně Miles. „Rád bych ještě jednou zkusil to tábořiště.“

„To teď není moc rozumnej nápad,“ zamračil se Sawyer.

„Proto říkám, že bych to rád zkusil,“ zdůraznil poslední slovo Miles. „Nijak na tom nebazíruju, ale aspoň to zkusme. Popojeďme se podívat blíž a zmapujme si, kam se dá dostat. Když zjistíme, že to stojí za pytel, vrátíme se. Cesty přece zatím jsou sjízdný bez problémů.“

„Dobře,“ uzavřel věc Desmond. „Vyrazíme teda do terénu. Běžte se sbalit a nachystat auta.“

„Já se nezúčastním, jestli to není problém,“ ozval se Frank. „Ta zima mi nedělá dobře na kolena.“ A taky netoužím vidět další harakiri zvířata, ktreým přeskakuje ze záhadnýho záření, pomyslel si.

„Takže nám bude stačit outlander, fajn,“ přikývl Desmond. „Tak jo, rozchod a za hodinu vyrážíme.“

* * *

Vyrazili. V outlanderu byli v pěti trochu natěsno, ale dalo se to zvládnout. V řízení se střídala Chris a Desmond, který usoudil, že je načase, aby si začal zvykat na řízení vpravo na silnici. Stále měl v podvědomí levostranné britské řízení, ale teď vyhodnotil, že je čas na tom zapracovat.

Daniel si během cesty nechal několikrát zastavit u lokalit A, B i C. „Nestihneme pořádně proměřit všecko, ale aspoň budeme mít dobře zpracované tyhle tři počáteční lokality,“ konstatoval smířeně.

Na každém z míst se čtveřice mužů se rozdělila na dvojice a věnovali se měřením a experimentům pod Danielovým vedením, Chris fotografovala. Když se přehoupla druhá hodina odpoledne, usoudil Daniel, že by to pro dnešek stačilo. Skončili u lokality C.

Všecko vypadalo stejně. Anomálie byla silná a rozsáhlá, ale stabilní. Světlo bylo klidné a výrazné – oproti předchozím dnům se zatáhlo a nafialovělá záře byla výraznější. Byla bez vibrací a bez zvuků. Žádná radiace, žádný magnetismus. Nebýt mršiny zvířete, kterou našli přesně tam, kde to popsali Desmond, Frank a Sawyer, nic by nenasvědčovalo tomu, že se tam odehrálo něco divného.

Stáli u starého známého průsaku a pozorovali nafialovělé světlo. „Víte, co mi to připomíná?“ pronesla zamyšleně Chris.

„Mládí na diskotékách?“ uchechtl se Sawyer.

„Ne,“ odtušila dívka klidně. „Na ty jsem nechodila. Ale… trochu to připomíná polární záři, nezdá se vám? Taky někdy bývá fialová. Akorát že to nejde z oblohy, ale ze země.“

„Zajímavé,“ pronesl Daniel pomalu a zadíval se na ni. „Právě jsi zmínila na něco, o čem uvažuju už pár dní.  Ta podobnost tam je. Polární záře úzce souvisí s magnetickým polem. Jsi si jistá, žes mi v minulých nocích, když jsem byl v terénu, nechodila tajně číst poznámky?“ Mrkl na ni, očividně měl dobrou náladu, navzdory překopaným plánům.

Chris zareagovala pobaveným úsměvem, zato Sawyer se rozchechtal. „Myslíš ty svoje černošedý zápisníčky? Ty taháš všude s sebou. Nevím, jak by se s k nim Scullyová dostala. Nehledě na to, že lézt do cizích poznámek, to k ní nesedí, že, Scullyová? I když… co já vím, co by schopná novinářka pro dobrej materiál udělala.“

Chris po něm se smíchem hodila sněhovou hroudu. Sawyer se nedal pobízet a útok opětoval. Desmond, Daniel a Miles se o několik kroků stáhli, aby také nějakou neschytali.

Desmond učinil formální pokus dovádějící dvojici zklidnit, ale pak nad nimi mávl rukou. Aktéři sněhové bitvy se drželi striktně daleko od průsaku a zatím byl klid – takže usoudil, že chvíle na oddych a odpočinek ničemu neuškodí.

Daniel to pozoroval s nevěřícným a trochu zneklidnělým výrazem. Ani on sám si nebyl jist, zda ho víc zneklidnila Chrisina zmínka o polární záři, anebo rozverné dovádění Chris a Sawyera, které si oba očividně užívali. Není můj typ, ozvalo se Danielovi v hlavě to, co před pár dny v noci řekl Sawyer. Teď to tak ale nevypadalo. A Daniel si s nepříjemným pocitem uvědomil, že ho ten pohled vůbec netěší. Raději se vrátil ke svým úvahám o polární záři a o možných poruchách magnetismu kolem pólů. Zvažoval, zda by nějaký takový jev nemohl být příčinou poruch jeho hodinek. Bylo mu však jasné, že o několik desítek hodin času ho porucha magnetismu připravit nemohla. Ale i tak tato varianta stála za prozkoumání.

„Jako malí,“ komentoval sněhovou bitku pobaveně Miles. Ale vlastně proč ne. I jemu se chvíle odlehčení hodila. Vzápětí měli vyrazit směrem k tábořišti a on z toho už teď neměl dobrý pocit, ale věděl, že to udělat musí, jinak nebude mít klid. 

Vzápětí mu kolem hlavy prosvištěla zbloudilá koule.

„Dost, lidi,“ zařval na Sawyera a Chris. „Potřebuju taky ještě něco zařídit.“

* * *

Outlander šplhal dál do hor. Anomálie při cestě byly klidné. Desmond se soustředil na řízení, Miles ho ze zadní sedačky navigoval, Daniel upřeně sledoval své přístroje a Sawyer s Chris se snažili zahřát po sněhové bitce. Nálada v autě byla odlehčená, jak by to po včerejšku nikdo nečekal.

Miles hleděl do podrobné mapy. Chtěl se dostat k odbočce do hor, která měla vést až k tábořišti. Bylo mu jasné, že tam už neprojedou, ale chtěl si situaci alespoň obhlédnut a vyhodnotit, jak by se tam dalo dostat s větším vybavením – bylo mu jasné, že Daniel tam bude chtít provést další kolo experimentů a od minula jeho vybavení značně nabobtnalo. Skútry už možná nebudou stačit.

Jeli pomalu. „Scotty, trochu na to šlápni,“ prohlásil rozverně Sawyer ze sedačky spolujezdce.

„Já bych rád, ale nechce se tomu. Jsme moc těžcí. A taky je tady čím dál víc sněhu,“ odtušil Desmond. Stále stoupali a auto jelo stále neochotněji.

Miles vzadu vzhlédl od mapy. „Desi, nevykašleme se na to?“

„Chtěls tam jet ty, Enosi,“ ozval se Sawyer. „Chtěl sis tam něco zjistit, ne?“

„To počká,“ odtušil Miles. „Jedeme do čím dál větších kopců a tam to lepší nebude. Bude rozumnější se vrátit.“

„Dobře,“ poznamenal Desmond s pohledem upřeným na silnici. Ocitli se v místech, která už nikdo z nich neznal, dosud tak daleko nezajeli. Venku semtam prolétla vločka. „Milesi, kde bude nějaký širší místo nebo odbočka, kde by se šlo otočit?“

Chris se také naklonila k mapě. Chvíli jela prstem po silnici Oroville-Quincy a pak zvedla oči k Milesovi. Jeho výral byl všeříkající a bezstarostnost byla ta tam. „Před chvílí jsme tu odbočku přejeli. Další bude až směrem na to tábořiště, kam jsem chtěl.“

„Sakra,“ zahučel Desmond. „Jak je to daleko?“

„Tak dvě míle.“

„A pořád do kopce?“

Osádka outlanderu se po sobě rozhlédla. Všem bylo jasné, do jakého problému se předchozí bezstarostností dostali.

* * *

Auto se plazilo stále pomaleji, jak sněhu přibývalo. Pak začalo být cítit, jak prokluzuje, sněhovým řetězům navzdory.  „Zatraceně, nezpomaluj, Desi,“ zařval Saweyer. „Jakmile zastavíme, už se nerozjedem.“

„Dělám, co můžu!“ Desmond se pral s řízením, ale auto už ho neposlouchalo. Kola se točila, ale jen od něj odletovaly hromádky sněhu.

Desmond šlápl na plyn, outlander se naposled pokusil o pohyb dopředu, zahoupal se a spadl zpět do vytlačených prohlubní a už se nehnul.

„A do prdele.“

„Pusť mě k tomu, Scotty,“ zavrčel Sawyer. „Zkusím to. To byl nápad, nechat tě dělat si autoškolu v tomhle terénu.“ Oba muži otevřeli své dveře a do auta zavanula zima. Rychle se vyměnili. Sawyer už na místo řidiče sedal rezignovaně – když obešel auto a rychle vyhodnocoval situaci, zjistil, že se za nimi začaly zasypávat projeté koleje – nový sníh byl měkký a sypký a ochotně se svezl do prázdných míst. Ale třeba se stane zázrak, pomyslel si.

Nestal se. Auto nešťastně zavylo, ale nepohnulo se. „Všichni ven,“ zavelel nekompromisně Sawyer. „Zkuste zepředu tlačit. A taky to tím dost odlehčíme.“

Osádka se vysoukala z auta a zaujala místa. Jenže ani snaha o vytlačení nikam nevedla – auto už bylo v dolících tak usazené, že to prostě nešlo.

Sawyer vylezl z místa řidiče. „Zkus to ty, Scullyová,“ učinil poslední pokus. Zmrzlá Chris ochotně usedla za volant a do tlačení se pustila čtveřice mužů, ale ani to nevedlo k cíli.

„Nastrkejte něco pod kola,“ instruovala je dívka. „Větve nebo tak něco.“

„Ty jsou několik metrů od cesty pod závějema,“ zavrčel Sawyer. Vytahal z auta všecky koberečky a nacpal je pod kola, ale bylo to marné.

„Tohle nedáme,“ prohlásila nakonec Chris, spustila ruce z volantu a opřela se do sedačky, než neochotně vylezla ven.

Pětice se shromáždila kolem zapadlého outlanderu. „Takže co teď, vážení?“ pronesl řečnicky Sawyer.

„Zpátky do auta. Začíná být zatracená zima,“ zavelel Desmond. „Do auta a neotevírat, ať udržíme aspoň nějaký teplo a šetříme benzín.“

Znovu se naskládali na svá původní místa – největší Desmond se Sawyerem vepředu, ostatní vzadu. 

Venku se začalo stmívat a sněžilo čím dál víc.

„Frank měl s tím počasím pravdu,“ řekl ztěžka Desmond. „Jsem zvědavej, jak se k nám dostane odtahovka nebo tak něco.“

„Desmonde… jsme na oficiálně uzavřené silnici,“ promluvila tiše dívka. „V zimě je sem vjezd na vlastní nebezpečí. Nikdo pro nás nepojede.“

„Tos to nemohla říct dřív?“ zařval velitel a praštil pěstí do volantu. Chris si ale nenechala nic líbit. „Tys ty cedule cestou neviděl? A nikdo ostatní? Bylo jich tam několik. Nejsem tady snad jediná, kdo umí číst.“

„Nechte toho, tohle nám nepomůže,“ zasáhl Miles. „I tak to zkusíme. Zavoláme na 911 a uvidíme, co se dozvíme.“

„Ty si fakt myslíš, Enosi, že si někam zavoláme?“ řekl kousavě Sawyer. „Víš, jak to tady vždycky dopadlo s bateriema, žejo? Danny, jak jsou na tom ty tvý měřáky?“

„Anomálie je stabilní,“ utrousil vědec. Během posledního úseku cesty byl nezvykle zticha, plnil sice pokyny při vyprošťování auta, ale jinak se zaobíral svými měřeními.

„Takže jsme víte kde, vážení,“ řekl Sawyer a hodil svůj telefon na zem k nohám. Byl beznadějně vybitý.

Vzápětí ztichl i motor auta, který doteď odevzdaně předl.

* * *

V outlanderu se rozhostilo nepříjemné ticho. Pak se velení ujal Desmond. „Takže... strávíme noc tady. V autě neumrzneme, hlady ani žízní neumřeme a spát se dá i vsedě. Zejtra se k nám někdo dostane. Nemůžou nás tady nechat trčet v tomhle počasí několik dní. Nebo sejdeme dolů sami.“

Chris pochybovačně hleděla do vířících vloček skrz zamžené okénko. „V tomhle sněžení?“

„Tak pro nás pošlou někoho s rolbou nebo tak něco. Sakra, Frank ví, kam jsme jeli. Někoho sem pošlou,“ trval Desmond na svém.

„Tak jo,“ souhlasila dívka nepřesvědčeně. Přejela pohledem své parťáky vzadu. Miles skládal mapu a Daniel dál hleděl do svého černého zápisníku. Na poslední stránce nahoře stálo datum.

Chris těžce vydechla. 24. únor 2008. Přesně čtyřicet let poté. Ocitli se v situaci, ve které se úplně klidně mohli ocitnout tehdy ti chlapci. Když zvedla oči k parťákům, setkal se její pohled s Milesovým. „To datum, co? Vůbec to neříkej,“ řekl tiše.

„Podívám se, co máme vzadu v kufru,“ ožil najednou konečně Daniel a nahnul se přes zadní sedačku.

„Jo, dobrej nápad,“ souhlasil Desmond. „Zkus najít něco teplýho na sebe a něco k jídlu. Sakra, škoda, že jsme vyložili to vaše kempovací vybavení.“

„Jsou tu rezervní bundy, nějaká deka…“ přehraboval se Daniel. „No nic, já si na chvíli tohle vezmu a jdu si udělat pár měření.“

* * *

Interiér vozidla jako by v tu chvíli zatuhl v čase a trvalo až několik nekonečných sekund, než se znovu rozběhl.

„Co?“ ozval se zepředu Desmond. Byl přesvědčen, že špatně rozuměl.

„Půjdu si udělat pár měření,“ zopakoval klidně Daniel. „Strávíme tady celou noc, tak aspoň využiju čas.“

Všichni se na něj otočili s nevěřícnými pohledy. Daniel však čile popadl bundu, další dva přístroje, nacpal si zápisník do kapes, vyhoupl se z auta a věrný instrukcím, zabouchl za sebou rychle dveře, aby dovnitř nešla zima.

V tu chvíli se vzpamatovali Sawyer s Desmondem, oba vyskočili ze svých míst a oběhli vozidlo. „Nikam nejdeš, Dane,“ pronesl Desmond. Jeho hlas byl ještě ledovější než vítr, který venku fičel.

Bratr se na něj udiveně podíval. „Proč ne?“

Desmondův pohled byl podobně užaslý. „Protože NE, Dane. Potřebuješ to vysvětlovat?“

Vědec se ho pokusil obejít. Desmond mu zastoupil cestu a Daniel ho odstrčil – nijak důrazně, ale odstrčil. Desmond nechápavě zíral, zatímco k nim přiskočil Sawyer, popadl vědce za obě zápěstí, zvedl mu ruce k ramenům a přitlačil ho k autu. Outlander se pod náporem zahoupal. Daniel se pokusil vymanit, ale Sawyer ho držel pevně. „Okamžitě toho nech, Damny, nebo si tvůj ksichtík připíše další zásah,“ zasyčel výhružně. „Des řekl, že nikam nejdeš, tak nikam nejdeš.“

Daniel se snažil o odpor, ale Sawyer ho přitiskl ještě víc a dál mu důrazně domlouval. Odsekával jednotlivá slova. „Nikam nejdeš, Danny, protože jsme v horách, mrzne, kydá sníh a ty za prvním stromem umrzneš jako ti kluci před čtyřiceti rokama a sežerou tě medvědi, ty malej idiote.“

Miles a Chris uvnitř to nechápavě sledovali. „Co to proboha vyvádí?“ zašeptala dívka.

„Pamatuješ, jak nám Dan zdůrazňoval, abysme hlásili, když se někdo začne najednou chovat divně?“ odpověděl jí podobně tiše Miles.

Vzápětí se otevřely dveře na straně, odkud před okamžikem Daniel vystoupil. „Milesi, ven,“ instruoval ho Desmond. „Půjdeš dopředu. Já jdu za ním.“

Miles rychle vyskočil a Sawyer s Desmondem strčili chabě protestujícího vědce zpět do auta. Než stihl jakkoli zareagovat, Desmond sebou hodil vedle něj a zavřel za sebou. Daniel se přes něj pokusil natáhnout ke dveřím, ale Desmond ho včas zachytil a strhl mu ruce zpět. „Jime, centrální zamykání,“ zařval na Sawyera, která přebíhal na místo řidiče. O pár okamžiků později se ozvalo cvaknutí. Desmond vzal za kliku – nic. Mírně si oddychl.

Pak se zadíval na bratra, který seděl vedle něj s nechápavým a dotčeným výrazem. „Dane, co to s tebou zatraceně je?“

„Nic,“ řekl pomalu Daniel. „Chtěl jsem pokračovat v tom, co tady děláme celý den. Myslel jsem, že proto tady jsme.“

Desmond se na něj nevěřícně zadíval a pohled mu přejel na Chris, která seděla u druhých dvířek vedle Daniela. Chytře už se tělem nasunula na dveře, aby co nejvíc zakryla kliku i výhled ven. To však bylo to jediné, co na ní bylo rozvážné a klidné, jinak vypadala šokovaně. „Dane, co se ti stalo?“ vypravila ze sebe.

„Přeskočilo mu,“ ozval se zepředu Sawyerův hlas. Potichu a rychle si vyměnili pár informací s Milesem. „Vjeli jsme do některýho z těch divnejch míst, sežralo nám to baterky v mobilech a Dannymu to sežralo rozum. Teda, u něj si jeden není jistej ani jindy, jestli mu nehrabe… ale tohle je úplně nová úroveň.“

* * *

Daniel konečně pochopil, že se ven nedostane, a vzdal své snahy. Desmond se horečně rozpomínal na instrukce, které od bratra kdysi dostal kvůli možným problémům a časové nemoci. Zorientovat postiženého v čase a prostoru, zdůraznit mu, že je v pořádku a že má konstantu. Já jsem jeho konstanta, bude to dobrý. Daniel na jeho tápavé domlouvání reagoval bez zájmu. Odpovídal na otázky, bez zájmu opakoval, že je v pořádku a vůbec nic mu není. Jen chtěl jít ven udělat pár měření, opakoval neustále. Ne, necítí se divně, naopak je mu dobře a chtěl jen využít čas.

Pětice uvězněná v outlanderu se pomalu smiřovala s novou situací. Uvízli v autě v začínající sněhové bouři a Daniel byl dočasně mimo provoz.

„Tak ještě jednou a naposledy. Dane, speciálně pro tebe,“ zdůraznil Desmond. „Nikdo nikam nejde. Auto je zamknutý a nikdo nebude otevírat dveře ani okýnka, ať udržíme uvnitř co nejvíc tepla. Venku mrzne a v noci to bude ještě horší. Zvládnem to, ale musíme bejt opatrní. Rozdělíme si úkoly. Já budu hlídat bráchu. Dane, ty se ani nehneš, rozumíš? Jestli se zase začneš někam hrabat, svážu tě šálou,“ pohrozil fyzikovi. „A dáš mi ty svý měřáky. Asi bysme měli vědět, jestli se venku něco nerozjíždí.“ Daniel bratrovi s dotčeným výrazem podal své základní měřiče frekvencí, radiace a magnetismu. Byly v klidu. Desmond vše převzal a pokračoval v instrukcích.

„Chris, ty seď u dveří. Tebe nejspíš Dan otravovat nebude, ale kdyby se o něco pokusil, spusť poplach.“ Dívka vážně kývla. 

„Milesi, Jime, vy hlídejte, jestli se venku nic neděje. Nezapomínejte, kde jsme. Ozbrojení jste?“

Oba muži vepředu souhlasili. „Zásobníky v kapse kvůli bezpečnosti a těm anomáliím, ale všecko pěkně po ruce,“ potvrdil Sawyer.

„Dobrý,“ shrnul Desmond. „Někteří z nás můžou spát. Prostřídáme se. Měli bysme zkusit spát co nejdřív, dokud je tu teplo. Nad ránem to bude horší.“

* * *

Venku se úplně setmělo a sněžná bouře se rozjela s plnou silou. Členové skupiny do sebe nasoukali něco k jídlu z omezených zásob a ujali se svých úkolů. Outlanderem se pak začalo rozléhat střídavé oddechování a pochrupování, jak se jednotlivých členů výpravy zmocňoval lehký, přerušovaný spánek.

Nejprve do tmy a do noci zíral Miles, po nějaké době ho vystřídal Sawyer. Desmond na zadní sedačce sledoval měřiče a svého bratra. Danielovo podivné třeštění vystřídala naprostá apatie a zanedlouho usnul. Desmond se modlil, aby to tak zůstalo.

Z okének šel čím dál větší chlad a zvenčí je zasypával sníh. Uvnitř auta bylo stále teplo, ale také začínalo být znatelně vydýcháno. Hlídající Sawyer se po nějaké době přistihl, jak ho také přemáhá únava. Zašátral po kličce na otevření oken. „Ne, Jime,“ zastavil ho šeptem Desmond. „Musíme tady držet teplo. Tohle je nepříjemný, ale dá se to vydržet. Ale jestli nám zamrznou otevřený okýnka, jsme v…“

„Tam už stejně jsme,“ odtušil Sawyer, ale nechal okno zavřené. „Kdybych aspoň měl ty Dannyho blbý kapsle s kofeinem.“

„Má je někde ve svejch věcech. Budit ho nebudu,“ odtušil Desmond a podíval se na bratra.

„To ať tě ani nenapadne,“ souhlasil Sawyer. „Je dobře, že dal pokoj. Byl jako šílenej.“

Čas se vlekl. Překulila se teprve půlnoc.  V autě bylo ticho, spali už všichni kromě Sawyera. Byl pevně rozhodnutý napravit svoje selhání z noci v terénu a neusnout. Snažil se zabít čas i únavu přemítáním o tom, co se to zatraceně toho předchozího večera stalo. Věděl, že na nic nepřijde, ale snažil se co nejtišeji zabít čas. Najednou mu do mysli pronikly náhlé a nečekané zvuky. Chvíli mu trvalo, než pochopil, co se děje.

* * *

Chris pospávala – nejdříve lehce, pak se ale ponořila do hlubšího spánku. Prolínaly se jím myšlenky a výjevy z dramatického večera a vše dokreslovalo fičení větru a ťukání ostrých ledových krystalků za okénky. Přemítání o podivných událostech přešly do trhaného snu, v němž se jim nepovedlo Daniela zadržet a on vyrazil ven, jen tak v košili a ve svetru. Desmond se Sawyerem za ním vyběhli, ale zastavit se jim ho nepodařilo. Sawyer se pro ni a Milese vrátil a vyzval je, aby šli s nimi. Když Chris vylezla z auta, uvědomila si, že outlander už není outlander, ale ale staré Montego ze sedmdesátých let.

Svět se rozvibroval a fialově rozzářil a když se vyděšeně podívala po svých přátelích, uvědomila si, že už nepoznává jejich tváře. Do obličeje ji bodal chlad a ona v náporech větru přestávala dýchat. Chtěla zakřičet, že nikam nejde, že má strach a že s těmi cizími lidmi v té divočině nechce umřít… když do ní zezadu někdo obrovskou silou strčil. Skácela se do měkké závěje a zalapala po dechu. Sníh ale nebyl studený – byl zvláštně teplý, lepivý. Dýchat ale stále nemohla.

Se zoufalým lapnutím po dechu se probudila. Už neležela, seděla napůl zhroucená v nepříjemné poloze, vmáčknutá v rohu. Pokusila se zvednout, ale nešlo to. Do čehosi kopla oběma nohama a nepříjemně si je narazila. A co bylo nejhorší, stále nemohla dýchat. Připadala si, jako by jí někdo tiskl na obličej vlhký pruh vaty. Zazmítala sebou a pokusila se ze sebe shodit to, co jí překáželo. Odhodila péřovou bundu, kterou se předtím přikryla, a konečně pochopila, kde je – v autě. Jediné, co věděla, bylo, že musí pryč. Popadla kliku dveří a vší silou za ni zalomcovala. Nic se nestalo.

Až pak si uvědomila, že někdo tiše, ale důrazně opakuje její jméno. „Jonesová! Jonesová, nech toho, sakra!“ Sawyer na ni zíral ze přední sedačky. Před pár sekundami ho plnou silou nakopla. „Dohajzlu, to už přeskočilo i tobě?“

Pak mu došlo, že dívka lapá po dechu. „Sakra, Scullyová, počkej chvíli.“ Zatápal ve tmě, našel klíče od auta, odemkl, vyskočil ven, otevřel její dveře a chytil ji, když napůl vyskočila, napůl vypadla ze svého místa. Zabouchl za ní a znovu zamkl. Všichni v autě sice dál spali, ale nechtěl riskovat, že nechá otevřeno.

„Zůstaň u auta, nikam nechoď. Je tady tma jako v prdeli. Jseš v pohodě?“

Dívka se opřela o outlander a s otevřenými ústy lačně dýchala ledový vzduch. „Jo, jo,“ vyrazila ze sebe. „Vůbec jsem nemohla dýchat. Vzbudilo mě to tak najednou. Fuj.“

„Jo,“ souhlasil Sawyer. „Měli jsme tam pekelně vydejcháno. Lidi z toho může chytit kdovíjakej psotník. Jinak jseš okej? Nemáš nějaký…“. Sawyer nedořekl a poklepal si na spánek.

„Trochu mě bolí hlava, ale to bude tím vzduchem tam. Jsem v pohodě. Brrr.“ Dívka se zachvěla.

„Vydejchej se. Nemůžem tady bejt dlouho, pekelně mrzne. Za chvíli se vrátíme dovnitř. Vymění se nám i vzduch v autě a bude to zase lepší. Do rána to už vydržíme,“ povzbuzoval ji Sawyer.

„Kolik vůbec je?“

„Nevím. Chcípl mi mobil i hodinky,“ přiznal neochotně Sawyer. Pak se začal hrabat po kapsách své zateplené dharmské bundy. „Dal bych si cígo, ale v tomhle počasí ho nezapálím.“

„Dala bych si s tebou,“ otřásla se Chris.

„Ty kouříš, Scullyová? Zlobivá holka.“

„V průměru jednu do roka,“ odtušila dívka. „Jen při speciálních příležitostech. Ale tohle je teda speciální dost.“

„Musíš s tím počkat na jindy. Mám tady akorát něco na zahřátí.“ Sawyer konečně vylovil z vnitřní kapsy hranatou láhev. Na dně šplouchalo tak na tři prsty whisky. Podal láhev dívce. „Dej si. Teď to zahřeje a pak se ti bude líp dejchat. Uvolňuje to svaly.“

Nedala se přemlouvat. Vrátila mu láhev a schoulila se před zimou. Zpátky do auta se jí ale očividně nechtělo.

„Jime, co se to tady sakra děje?“

„To bych taky rád věděl, Scullyová.“ Sawyer se protáhl. „No nic, je načase zalézt zpátky do zaprděný nory. Šup. Zamknu za tebou.“

Oba se vrátili do auta. Chris, jejíž oči se pomalu přizpůsobovaly tmě, obezřetně přejela pohledem Danielovu siluetu. Fyzik dál spočíval na svém místě uprostřed sedačky, ale teď se trošku se sesunul na její místo. Vmáčkla se vedle něj. Vědec se zavrtěl, ale plně se neprobudil. Chris se roztřásla zimou. Stále ji hlodala zima, která zuřila venku a za těch pár minut se jí zažrala snad do každého póru kůže. Jestli se ti nešťastní kluci tenkrát snažili někam dostat v podobným počasí... Ne, raději nemyset. S tímhle by se nejspíš opět propadla do nějaké noční můry.

Schoulila se na sedačce, znovu přes sebe hodila bundu a přitiskla k sobě prochladlé ruce. I když tomu před chvílí nevěřila, začala se skoro obratem opět propadat do spánku. Na jeho hranici vedle sebe ucítila nějaký pohyb. Přitiskla se ke dveřím. Ale nikdo se je už nesnažil otevřít. Jen mlhavě ucítila, jak někdo bere její sevřené ledové dlaně do svých a zahřívá je.

* * *

Zima probudila osazenstvo outlanderu za celkem krátkou dobu – kromě Sawyera, který dostál svému rozhodnutí a vydržel nespat skoro celou noc. Nejprve se vzbudil Desmond a jeho protahování se na zadní sedačce probudilo i Milese. „Ta zima je šílená,“ postěžoval si Miles na sedadle spolucestujícího. „Ale zase se tu dá dejchat,“ opáčil Sawyer. „Skoro jsme se tady udusili. Scullyová se málem prokousala ven okýnkem. Měla skoro panickej záchvat.“

Desmond zatřásl hlavou a zamžoural směrem k dívce. Seděla vmáčknutá v rohu sedadla a dveří, ale sevřené ruce měla natažené a Daniel je držel ve svých. Velitel si promnul oči, ale na paradoxním potemnělém výjevu to nic nezměnilo.

Ujal se velitelských povinností. Naklonil se dopředu k Milesovi a Sawyerovi. „V noci byl klid, chlapi?“

„Nic,“ hlásil Sawyer. „Nikde nic, všude tma jako v prdeli. Krom tý Scullyový epizody všecko v normě. Sakra, fakt je tady zima. Už aby bylo ráno a vylezlo slunko,“ zavrčel.

„To si ještě počkáš, Jime,“ zajektal zuby Miles.

Desmond se na sedačce otočil a znovu začal prohrabávat věci v kufru. Vylovil dvě poslední péřové bundy a hodil je dopředu. „Tady máte aspoň něco.“ Sám si vytáhl silnou deku. Nejprve se do ní zahrabal a užíval si, jak se deka prohřívala od jeho těla a hřála ho zpět. Pak mu pohled sklouzl ke spícímu bratrovi a novinářce. Povzdychl si, stáhl ze sebe deku, roztáhl ji do plné délky a natáhl ji i přes dva zbylé spáče.

Daniela probudil pohyb a zima, která ho chladila na tvářích. Necítil se vůbec dobře a nebylo to jen zimou. Měl nepříjemný pocit, že něco není v pořádku – Sawyer by mu řekl něco jako No jo, takový to ráno, kdy se probudíš v příšerný kocovině a víš, žes něco podělal, ale ještě sis nevzpomněl co.

Otevřel oči do tmy a zavrtěl se.

Vedle něj se ozval Desmond. „Dane. Jak je?“

„Zzzima,“ vypravil ze sebe vědec ztuhlými rty.

„Jinak v pořádku?“

„Hm… snad ano,“ odtušil. Cosi na Desmondově tónu ho zneklidnilo.

„Nemáš potřebu vyrazit někam ven?“

Daniel se nechápavě rozhlédl. „Do téhle tmy a zimy? To myslíš vážně?“

Desmond pocítil něco jako špetku úlevy. Daniel zase snad vypadal normálně. Ale Desmondův výslech ho očividně znejistěl – napůl se vyhrabal zpod deky a zadíval se směrem k bratrovi. „Co je to za divné otázky, Desmonde?“

Bratr ho fixoval pohledem. Vědec měl rozšířené zornice – Desmond si nebyl jist, jestli je to tmou, nebo ještě doznívá nějaký záhadný noční vliv. „Dane, ty si nepamatuješ, co se večer dělo?“

 „Uvízli jsme tady. Nestihli jsme všecka měření a pak jsme zapadli. Ale víc… Je to divné. Pamatuju si jen části.“ Tušení něčeho špatného se prohlubovalo. Nakonec Danielův pohled sjel ke Chris, která se stále ještě nehýbala, i když byla vzhůru. „Něco se stalo? Snad ne…“

„My jsme v pohodě, Danny,“ ozval se zepředu Sawyer s důrazem na slovo my. „I Scullyová. Tentokrát jsi vyšiloval ty.“

Daniel zatřásl hlavou. „Moment. Já… něco si pamatuju, ano. Ale jsou to jen útržky. Nedává to smysl.“

„Jestli to dává smysl, to nevím,“ prohlásil Desmond. „Ale ty ses choval jako pominutej. Chtěl jsi vyrazit ven do divočiny a dělat nějaký experimenty. Jako by ti někdo vyřadil z provozu zdravej rozum. Měli jsme s tebou s Jimem co dělat, abychom ti vysvětlilli, že fakt nikam nepůjdeš.“

„Cože?“ užasl Daniel. „Na to si vůbec nevzpomínám. Vím, že jsem chtěl něco udělat, ale tohle… tohle si vůbec nepamatuju.“

„Měls sněžnou bouři i ve škebli, Danny,“ zavrčel zepředu Sawyer. „Byl jsi pěkně vostrej. Málem jsem ti jednu vrazil, aby se ti zase rozsvítilo.“

Daniel si přitiskl ruku na čelo a nechápavě zíral do tmy. „Vám se nic nedělo? Desmonde, Chris?“ ozval se po chvíli skoro až prosebně, jako by hledal spojence.

„Ne,“ odmítli oba oslovení.

 „Takže jen já. Ale proč? Vždyť mám konstantu… byls tady, Desmonde,“ hledal fyzik marně vysvětlení.

 „Když jsem si přesed vedle tebe, začalo to odeznívat, to je fakt,“ přisvědčil jeho bratr. „Ale předtím jsi byl totálně mimo.“

„Moc si z toho nepamatuju,“ vrtěl hlavou Daniel. Roztřásl se zimou. Vypadal čím dál víc šokovaně.

 „Teď to nerozmotáme, Dane,“ prohlásil odevzdaně Desmond. „Teď musíme vydržet do rána a nějak se odtud dostat. Pojďme se víc srazit k sobě, vy dva,“ vyzval třesoucího se Daniela a ospalou Chris. „Pořádně se tou dekou zabalte. Musíme držet co nejvíc tepla.“

Seděli natěsno jeden vedle druhého, cítili každý svůj pohyb, od úst a nosů jim začínala jít pára. Daniel stále nechápavě a nešťastně vrtěl hlavou.

„Nech to být, Dane,“ šeptla tiše Chris. „Hlavní je, že to přešlo a nic se nestalo.“ Ucítil, jak ho lehce pohladila po zápěstí. Nahmatala jeho starodávné hodinky.

„Kolik vůbec je?“ šeptla dívka. „Už aby bylo ráno.“

Daniel vymotal paži zpod deky. „Uf, pořád jdou,“ poznamenal trochu uklidněně a zahleděl se na fosforeskující ručičky. „Jsou čtyři ráno.“

Autem se ozvalo skupinové zasténání.

Nikdo už neusnul. Všechny ale extrémně překvapilo, když za chvíli začalo svítat.

„Nemělo to pitomý slunce vylízt asi tak za dvě až tři hodiny?“ zahučel Sawyer.

„Mělo,“ kývl Daniel, který nechápavě zíral k východu. Zkontroloval své hodinky. „Podle tohohle je půl sedmé.“

„To nebyly dvě a půl hodiny, vědátore.“

„Já vím.“

* * *

Ráno je přivítalo slušnějším počasím a dokonce i vykouklo slunce, které jim přineslo aspoň kousek pocitu tepla. To však bylo vše – pomoc si zavolat nemohli, protože baterie byly beznadějně vybité. Variantu vyrazit pěšky směrem k civilizaci velice brzy zavrhli, silnici zavály hluboké nánosy čerstvého sněhu a chůže byla vyčerpávající. Usoudili, že nejbezpečnější bude zůstat u auta.

Pomoc dorazila až dlouho po poledni. Ze směru od Oroville se zdálky ozvaly motory, tiché brumlání sílilo v hukot a poté v řev. Do svahu pomalu vyhrabal sněžný pluh s frézou. Pětice pozorovala blížící se bestii s nesmírnou úlevou, ale i s pocitem viny. „Tohle bude drahý, Scotty,“ prohlásil ponuře Sawyer.

Desmond mávl rukou a šel vozidlu vstříc. Ostatní se vydali za ním.

Pluh zastavil a z kabiny se spustil zarostlý padesátník. „To ste sem dostal vy, chlape?“ spustil na velitele. Ten jen zahanbeně pokývl.

Muž si založil ruce na mohutném hrudníku. „Co vás to napadlo, vy troubo? Ste všichni v pohodě? Žádný prochladnutí a vomrzliny?“

„Jsme v pořádku,“ odtušil Desmond. „Zůstali jsme celou noc v autě. Já… my… omlouváme se vám. Podělali jsme to.“

Chlapík se uchechtl. „To bych řek, že ste to podělali, ale mně se nevomlouvejte, chlape. Děláme svou práci a furt je lepší vyprošťovat takovýhle trouby, než je pak hledat umrzlý po lesích. Některý ani nikdy nenajdete. Divil byste se, co lidí se tady v těch horách ztrácí.“

Na chvíli se odmlčeli. Chris, stojící vzadu ve skupině, se napjala při zmínce o ztrácejících se lidech, ale nikdo další si poznámky patrně nevšiml.  Pluhař po celé scéně znovu rozhlédl. „Lidi nešťastný, co vás to vůbec napadlo, sem jezdit?“

„Ztratili jsme se,“ zatvářil se provinile Desmond. „Nejsme zdejší a… víte, jak to chodí.“

„Říkal jsem si, že máte cizí přízvuk. Vodkud jste, člověče?“

Desmond přiznal národnost a pluhař se chytil za hlavu.  „No nic. Máte kliku, že jsme sem dneska vyrazili. Ta zadrbaná bouřka asi u Bucks Lake asi strhala nějaký vedení. Elektrikáři dostali hlášku o výpadku a poslali nás protáhnout cestu. Jinak byste tady trčeli ještě zítra.“

„Takže vy sem nejedete kvůli nám?“

„To teda ne, pane,“ rozchechtal se pluhař. „Nikdo nic nehlásil. Asi nikomu nechybíte.“