1009 - Ven z temnoty

Následující ráno přišlo až pozdě dopoledne. Celá skupina se vzpamatovávala po nepříjemných zážitcích posledních dvou dní, budili se a trousili se ze svých pokojů postupně a nakonec na snídani vyrazili pouze ve čtyřech. Sawyer prohlásil, že se chce pořádně vyspat, a Daniel jen letargicky ležel na posteli a zíral do stropu.

Zbylá čtveřice se vypravila do pekařství nedaleko od motelu a u pečiva s obrovskýim porcemi kafe plánovali dnešní den.

„Odjezd se odkládá na zítra, vzhledem k tomu, kdy jsme dneska vylezli,“ prohlásil Desmond. „Ale nic to nemění na tom, že se dneska musíme sbalit k odjezdu.“

„To bude bezva práce, hlavně s těma Danovýma přístrojema,“ odtušil Miles.

Desmond obrátil oči v sloup a zakousl se do dalšího koláče. Potom pokračoval v plánování a rozdělování funkcí a plánech na další den. Dohodli se, že vyrazí co nejdříve a zastaví se v Donnerově průsmyku. Chris už ověřila, že je průjezdný.

Když dojedli, velitel nakoupil ještě jednu krabici pečiva pro ty, co zůstali v motelu. Když k tomu přihodil ještě dvě velká kafe, nemohl to už pobrat. Potěšilo ho, když se vedle něj objevila Chris a automaticky se ujala kelímků. "Pomůžu ti s tím."

„Díky.“

„Za málo. Chtěla jsem s tebou stejně mluvit, Desi,“ pronesla dívka polohlasem poté, co si zkontrolovala, že Frank s Milesem už vyrazili napřed.

„Já s tebou taky. Vsadím se, že oba o tom samým.“

Podívali se na sebe a z neveselých výrazů věděli, že se trefili.

„Jak je na tom?“

Desmond zatřásl hlavou. „Prosím tě, zkus ho vytáhnout ven. Ať pořád nemyslí na to, co se stalo a proč. Já jsem s ním nic nezmohl.“

„Myslíš, že na mě dá?“ zatvářila se dívka pochybovačně.

„Myslím, že jo. Když mu tehdy… no, jak jsem ho praštil,“ upřesnil s mírně provinilým výrazem, „tak poslal všecky do háje a jel k tobě. Je s tebou rád. Nenapadá tě třeba něco, s čím by ti mohl pomoct?“

„S tím přepisováním podivností ze včerejška mi moc pomoct nemůže. Ale…“ zamyslela se, „budu vyvolávat poslední várku fotek. Musím se do toho hned pustit, abych to do večera stihla udělat a pak to zabalit. Mám koupelnu plnou přístrojů, chemie a jinejch krámů.“

„To je skvělej nápad,“ ožil Desmond. „Díky. Jinak z něj zešílím. Celou noc nespí, zírá do stropu a něco si mumlá.“

Chris se zatvářila soucitně. Mezitím došli k motelu. Desmond šel dát snídani Sawyerovi a Chris zaťukala na jeho a Danielův pokoj. Na tiché „dále“ vkročila. V pokoji bylo šero a zatažené žaluzie.

„Dane, co blázníš,“ vydechla. „To tady takhle ležíš od rána?“

Nic neřekl.

Postavila mu snídani na stůl vedle počítače a pak se k němu rozhodně otočila. „Dane, chtěla jsem tě poprosit o pomoc. Budu dělat fotky a dost by se mi hodily jedny ruce navíc.“

Daniel se unaveně nadzvedl na lokti. „Nechceš říct někomu jinému? Já ti to tak jedině zničím. Poslední dny se mi moc nedaří.“

„Ostatní mají jinou práci. Ulil ses tomu tím, žes nebyl na snídani, ale jestli mi prý nepomůžeš, půjdeš tahat krabice s přístrojema, říkal Desmond,“ improvizovala dívka.

„To ne,“ zhrozil se fyzik, který si okamžitě představil, jak se jeho cenné vybavení sype z nešikovných rukou a tříští se na schodech. „Dobře, půjdu s tebou. Na tu temnou komoru jsem koneckonců docela zvědav. Dáš mi půl hodiny? Zkusím se trochu dát do pořádku.“

Usmála se, přisvědčila a vyrazila do svého pokoje.

* * *

Za půl hodiny už se Daniel rozhlížel po mrňavé improvizované fotokomoře. Všude – na umyvadle, na vaně i na zemi - byly roztahané nádoby, chemikálie, lahve s namíchanými směsmi nebo krabice a všemu vévodil zvětšovací přístroj, sedící na deskách položených přes vanu. A mezi držákem na ručníky a nádržkou WC byla natažená šňůra na sušení vyvolaných fotek.

„Mám poslední tři filmy, které jsem nafotila předevčírem a včera,“ začala Chris. „Nejprv je vyvolám, nechtěla bych, aby se mi cestou popletly s nepoužitýma filmama. Pak uvidíme, jak to budeme stíhat.“

„Docela rád bych viděl vyvolávání samotných fotografií,“ řekl trochu zasněně Daniel.

„Tak se do toho dáme,“ zazubila se dívka. Měla radost – vypadalo to, že fyzik skutečně trochu přichází na jiné myšlenky. „Budu teď muset zhasnout a musíme tady mít naprostou tmu, dokud film nenavinu do tohohle,“ sebrala z vany podlouhlý černý válec se šroubovacím víkem. Otevřela ho, vyndala plastovou cívku, strčila ji do zadní kapsy volných kalhot a zase válec zavřela. „Pohlídáš mi ho a až ti řeknu, pomalu mi ho podáš.“

Daniel přikývl. „Nic dalšího?“

„Ne, ale tohle mi moc pomůže. Nebudu to muset hledat poslepu ve všem tomhle… binci,“ nahradila neslušný výraz přijatelnějším. „Na pořádek při práci holt moc nejsem,“ dodala omluvně.

„Dobře,“ souhlasil vědec a ujal se černého válce. Zvědavě ho převracel v rukou, dokud Chris nezavřela dveře.

Tma byla jako hustá černá kaše a Daniela její neproniknutelnost překvapila. Jediné, co viděl, byly ručičky jeho starých hodinek, které se svým fosforeskováním nesměle praly s temnotou. Sevřel černý válec do podpaždí, hodinky sundal a strčil do kapsy.

„Tak můžeme?“ ozvalo se od dveří.

„Ano,“ souhlasil.

Ozvalo se cvaknutí fotoaparátu. „Tak, mám otevřeno. Jestli sem teď někdo vleze, zničí mi film,“ poznamenala dívka. „Teď ho musím kus odvinout, aby se chytil do té navíjecí cívky, pak ho namotám, zavřu do tanku a to nejhorší bude odbyto.“

„Do čehože?“

„Tý černý nádobě se říká tank,“ uchechtla se Chris. „Taky nás to kdysi ve škole pobavilo.“

„Chodili jste ve škole do temné komory? To muselo být zajímavé.“

„Bylo,“ pousmála se Chris při vzpomínce a mezitím opatrně vytahovala film z kazety. „Nevěřil bys…“

Najednou tmu a ticho prořízla dutá rána a Danielovo zalapání po dechu. „Ale neee,“ zasténal. „Já to věděl.“

Chris si povzdychla. Bylo jí jasné, co se stalo. Podle zvuku to vypadalo, že válec, který Danielovi vypadl z rukou, snad alespoň nic nerozbil.

 „To nic, Dane. Hlavně se nehejbej, ať nevrazíš do něčeho dalšího.“

„Můžeš rozsvítit?“

„Ne!“ vyjekla. „Už mám film venku z kazety. Zpátky nasoukat nejde. Ale nějak se s tím poperem.“

„Co chceš dělat?“

„Najdu to,“ prohlásila. „Nahoru to neletělo a dole to najdu. Spíš než ty. Přece jen mám trochu představu, co kde je. Jen budu potřebovat, abys mi podržel ten film.“

„A neupustil,“ hlesl Daniel. Dívka přisvědčila.

„Nehýbej se, najdu si tě, jo?“

Uslyšel opatrné šoupavé kroky, pak ho ovanula vůně lehkého parfému a pak ucítil dotek někde na žebrech. Chris ucukla, jak do něj narazila, ale pak se její prsty vrátily a rychle mu vyjely k rameni. „Jseš pravák nebo levák?“

„Pravák,“ zašeptal vědec. Tma jako kdyby ho najednou nutila být co nejvíc zticha, aby o to lépe slyšel vše, co se ve tmě děje.

„Vůbec se nehýbej a nesnaž se spolupracovat. Jestli mi ten film vyrazíš, budeme ho těžko hledat a může se zničit. Dám ti ho sama.“ Prsty se rozjely po jeho pravém rameni a paži. Pak si Chris pomalu a neohrabaně – pracovala teď svojí levačkou a musela být opatrná, aby jeho rukou nenarazila do svitku, který stále držela – přitáhla jeho ruku, nachystala mu prsty a pomalu mu do nich vložila kazetku, z níž koukal pás filmu. Daniel film sevřel a vlastně nechápal, jak se mu ocitl v ruce.

„To bysme měli,“ řekla skoro až vesele Chris. „Zůstaň tam, kde jsi, a já jdu hledat ten tank.“

Spustila se na kolena a opatrně začala dlaněmi s roztaženými prsty pomalu jezdit nad podlahou. Neustále do něčeho narážela. Občas se letmo dotkla Danielových nohou a jednou mu vrazila hlavou do kolene. „Promiň,“ vyjekla. „Neupustils to, že ne?“

„Ne. Vážně ti nemůžu nějak pomoct?“

„Ne,“ odtušila. Zase začala rukama poslepu prozkoumávat podlahu. Netrpělivě u toho sykala, jak neustále na něco narážela a zjišťovala, že to není to, co chtěla. Až po pár minutách – Daniela fascinovalo, jak těžké je potmě prozkoumat ubohé asi dva metry čtvereční podlahy, a frustrovalo, že jí nemůže pomoci – se ozvalo její vítězoslavné „a mám tě.“

Válec jí před prsty odjel o kus dál a Chris zavrčela. „Tak pojď sem, ty malej zmetku.“

Daniel se lehce zasmál. „Říkalas mi, že mám zůstat tam, kde jsem.“

Také se zasmála a konečně sevřela válec v rukou. Osahala ho – ulevilo se jí, protože byl nepoškozený.  „Tak. A teď zpátky. Zase si tě najdu, jo?“

Čekal. Tentokrát její tápavé prsty začaly už od kotníků a pak mu rychle vyjely nahoru po boku. U opasku džínů zajela pod volný okraj košile a narazila na jeho holou kůži na boku. „Ježiš, promiň,“ šeptla. „To nebylo schválně.“ Napravila směr a za pár sekund už si přitahovala jeho ruku s filmem.

Jistou rukou si vzala film, druhou mu podala vyvolávací válec a počkala, až ho pevně převezme. Jejich prsty se chvíli dotýkaly a ona cítila, jak Daniel pevně svírá předaný předmět. Jako kdyby vycítila jeho pochybnosti, šeptla: „Neboj. Podruhý už se to nestane.“

Byla blízko. Daniel cítil na krku její dech a na kůži, kde se ho předtím dotýkala, mu probíhalo mravenčení a horko se mu rozlévalo po celém těle. Jako by se mu v té tmě zostřily všechy ostatní smysly – a teď byly zahlceny jediným silným podnětem. Nebyl schopný slova. Jediné, co ho uklidňovalo, byl fakt, že byla tma a nikdo nemohl nic vidět.

Chris poodstoupila s filmem v ruce, vylovila z kapsy cívku a nasadila konec filmu. „Nelekni se. Bude to dělat divný hrkavý zvuky.“

Soustředěně posouvala cívku, sykala pokaždé, když měla pocit, že se jí smekla nebo zasekla, ale nakonec narolovala celý film. „Tak. A teď ještě to dostat do tanku. Rozšroubuj mi to, prosím. A pak počkej, zase si tě najdu.“

Do třetice se konalo opatrné hledání nejistou rukou, protože v té šikovnější teď měla cívku s citlivým filmem. Daniel si uvědomil, že to mravenčení, které předtím cítil, při dalším dotyku jejích prstů polevuje – jako kdyby na něj jeho tělo čekalo. Vymanila mu ze ztuhlé dlaně válec a převzala si ho.

„Tak,“ oddychla si, když se jí povedlo zasunout cívku na tyč uvnitř nádoby. „Teď víčko.“ Opět nahmátla jeho ruku – teď už věděla, kde je, takže to šlo rychleji.

Zašroubovala pevně nádobu a s úlevou vydechla. Danielovi prolétlo hlavou, že teď ho obejme, ale ona se vydala ke dveřím a rozsvítila červenou žárovku.

* * *

Zadívali se na sebe. Měla trochu rozcuchané vlasy a oči se jí nepřirozeně leskly. „Zvládli jsme to,“ zazubila se. Pak si všimla jeho výrazu – jako by se díval ne na ni, ale skrz ni. „Ehm, jseš v pohodě, Dane?“

„Ano,“ probral se a trochu zatřásl hlavou. „Ano, promiň. Jen jsem se zamyslel, jak je to zajímavé…“ Jak je to zajímavé, co všecko člověku projde hlavou – i tělem – během pár sekund, co všecko si stihne uvědomit a co všecko do sebe zapadne. Velká část jeho myšlenek a pocitů, které mu v předchozích dnech létaly myslí, aniž by se jimi chtěl zaobírat, se najednou usadily na své místo a vytvořily jasný závěr. Daniel během těch několika minut pochopil víc, než vůbec vědět chtěl.

„Jo, je to zajímavý. Taky mě to vždycky ohromně bavilo,“ prohlásila Chris a rozpovídala se o kurzech klasické fotografie na univerzitě. Mezitím do nádoby jednocestným otvorem nalévala vyvíjecí roztok a pak nádobu protřepala.

„Máš hodinky, prosím?“

„Mám, ale dokážu ti stopnout čas i bez toho.“

„Cože?“ zadívala se na něj. „Nejen, že máš v hlavě kytarovou ladičku, ale i stopky?“

S omluvným, skoro až klukovským úsměvem pokrčil rameny. Pak jí z kapsy podal hodinky. „Stopni si to sama a uvidíš, že nelžu. Kolik času potřebuješ?“

„Deset minut.“

„Dobře.“

Chris sledovala hodinky s obíhající ručičkou, Daniel hleděl na její červeně vyrýsovaný profil a nechal v hlavě rozběhnout své vlastní odpočítávací zařízení. Zase se vracel do svého bezpečného světa.

Po šesti stech sekundách klidně řekl: „Deset minut.“

Dívka nevěřícně zvedla hlavu od hodinek a zazírala na něj. „To myslíš vážně?“

Daniel mlčky přikývl.

„Spletl ses o dvě sekundy. To je neuvěřitelný.“

„Aspoň k něčemu ti jsem. Nebudeš potřebovat hodinky.“

„Tohle jsem neslyšela,“ utrousila Chris. Povolila ventil na víčku, vylila vývojku a propláchla vše vodou. Pak sáhla po další lahvi a pečlivě dovnitř lila další tekutinu. Zavřela a postavila nádobu na chvíli na umyvadlo. „Tak… teď to ustálíme a pak si to všechno zopakujeme ještě dvakrát. A nebo to můžeme spojit do jednoho vyvolávání, ale bude to znamenat, že mi potmě podržíš tank s jedním navinutým filmem uvnitř.“

„To radši ne,“ zaúpěl vědec.

„Dobře. Tak to uděláme postupně.“

* * *

Trvalo to déle, než čekali. Chris zjistila, že mít spolupracovníka ji vlastně svým způsobem zdržuje, ale nebylo to nepříjemné zdržování. Navíc stále dobře věděla, že ji Desmond pověřil hlavně tím, aby jeho bratra trochu přivedla na jiné myšlenky – a tak na tom pracovala tím nejjednodušším způsobem, na který dokázala přijít.

Za třičtvrtě hodiny už ale byli venku z koupelny, stáli v jejím obývacím pokoji a proti světlu si prohlíželi vyvolané filmy.

„Je tam něco?“ ozval se napjatě Daniel.

Dívka si mezi prsty odvíjela vyvolaný film. „Jo. Ty dva filmy z C jsou v podstatě stejný jako ty předchozí. Jasný fleky, podobný tomu, co prý kdysi nafotili i ti policajti. Cesta… počkej chvíli,“ sáhla po třetím svitku, převíjela a hleděla skrz film… zatím nic moc, ale…“ Nadzvihla obočí. „No, podívej se sám.“

Podala mu svitek. Na posledním filmu bylo pár snímků focených skrz okénko jedoucího auta, mírně rozmazaných a nejasných. Jakmile zastavili, už nefotografovala, to už všichni měli jiné starosti. Posledních asi deset bylo ze včerejšího dne – z dopoledne, kdy čekali na vyproštění.

Na filmu byly stejné jasné skvrny jako na fotkách z lokality C. Na rozdíl od C, kde se objevovaly všude, ale tady tančily především kolem jejich uvíznutého vozidla.

Když Daniel odložil film, svítily mu oči. „Zkusíme udělat nějaké fotografie? Vím, že asi nemáme moc času, ale šlo by aspoň něco?“

* * *

Z práce je vytrhlo bušení na dveře Chrisina pokoje až o pár hodin později. Daniel právě fascinovaně pozoroval, jak dívka soustředěně otáčí citlivými ovladači na zvětšovacím zařízení a zaostřuje obraz na podložce. Vedle leželo několik nasvícených, ale zatím nevyvolaných fotografií, na nichž stále nebylo nic vidět. „Ať tě ani nenapadne jít teď otevřít, Dane,“ prohlásila možná až příliš úsečně. „Pokud špatně otevřeme dveře, půjde nám sem světlo a všecko si osvítíme. Dej mi pět minut, ať doděláme tuhle várku.“

„Dobře,“ kývl vědec. Nemohl se dočkat, až dívka začne další várku snímků nakládat do mělkých van s vývojkou – ty okamžiky, kdy z bílého papíru najednou začaly vystupovat obrysy zachycených scén, ho naprosto fascinovaly.

V kapse se mu rozezvonil mobil. Daniel si povzdychl, poodešel co nejdál od zvětšováku a sevřel mobil v ruce tak, aby omezil jeho svícení. „Ano, Desmonde? Eh… ano, pořád jsme tady. Ano, budeme končit. Za chvíli ti otevřu.“

Dívka jen zdálky slyšela rázný velitelův tón a bylo jí jasné, že jejich čas vypršel. Museli dokončit balení, což byl signál i pro ni. I ona před sebou měla kus práce.

* * *

Desmond přejel dvojici, která se objevila ve dveřích, pohledem, a neubránil se údivu. Bratrovi zářily oči zájmem, rukávy měl vyhrnuté až k loktům a košili rozepnutou víc než obvykle. V ruce držel několik čerstvě vyvolaných fotografií. Oproti včerejšímu dnu vypadal jako nový člověk. Chris za ním byla rozcuchaná, na tričku měla několik různobarevných skvrn a kolena volných kalhot byla uválená. Oběma se tváře leskly potem. Dívka si to očividně uvědomovala. „Pardon. Asi jsme špinaví, co? V koupelně je vedro.“ 

Velitel mávl rukou. „To je teď jedno. Zdá se, že jste trochu zapomněli na čas. Musíme dodělat to balení a budu vás potřebovat. Teda hlavně tebe, Dane. Většinu už jsme ti toho pobalili, ale pár věcí si ještě musíš naskládat do krabic. Nechtěl jsem ti na to sahat.“

Vědec souhlasil. „Samozřejmě. Chris, zbytek doděláme v L. A. Počítej se mnou, ano?“

Dívka převzala fotky a potvrdila. Daniel se protáhl ven z jejího pokoje a vydal se k tomu svému. Chris zůstala stát na prahu a chvíli se na sebe dívali s Desmondem. Velitel uznale přikývl. „Skvělá práce, Chris. A nemyslím jen ty fotky.“

Zasmála se. „Jako poděkování mi pozdějc můžeš pomoct odnosit věci do auta. Jsem teda zvědavá, kam to všecko naskládáme, ale snad…“

* * *

Balili až do večera. Auta nakonec byla přecpaná, protože oproti cestě tam přibylo Chrisino objemné fotografické vybavení. Zavazadla teď měli nacpaná i pod sedačkami, ale nějak se vše nakonec vešlo.

„Uf,“ hodil sebou na postel Desmond, když konečně skončili. Venku se šeřilo.

Daniel odložil svůj zápisník. „Vyrazíme na večeři?“

„Jo, chtělo by to. Nevím, jak ty, ale já teda mám z tý celodenní práce hlad.“

„Já vlastně taky,“ uvědomil si vědec. „Zabrali jsme se s Chris do práce tak, že jsme úplně zapomněli na čas.“

„Všiml jsem si,“ uchechtl se Desmond. „Vypadáš, že ti to docela prospělo. Už se cejtíš líp?“

Daniel vážně přikývl. „Ano. Připadám si, jako kdyby mi někdo zrestartoval mysl.“

„Potřebovals to, Dane. Potřebuješ vypnout trochu častějc. Nevím, jestli se trochu nepřepínáš.“ Desmond se už tvářil také vážně. O tom, jestli k Danielovu výpadku a následné apatii nevedlo i jeho dlouhodobé nasazení, přemýšlel v podstatě celý den.

„Domluvil jsem se s Chris, že jí s fotografiemi budu pomáhat častěji. Dělá mi to dobře. V té tmě prostě… přepneš do jiného režimu. Najednou se musíš soustředit na něco úplně jiného než obvykle.“

„To rád slyším,“ souhlasil bratr.

„Předtím jsem tě ještě ale chtěl o něco poprosit,“ dodal Daniel. Desmond se na něj tázavě zadíval.

„Neměl bys… nějakou věc, kterou hodně používáš, ale mohl bys ji postrádat?“

„Na co?“

„Chci, abys mi něco dal.“

„Ty chceš takovej ten konstantní… cosi,“ pochopil Desmond. „Ale říkals, že klasická konstanta – člověk je spolehlivější. A my jsme pořád spolu. Tak na co…“

„Chci mít pojistku, Desmonde,“ zadíval se na něj vážně bratr. „To, co se stalo předevčírem, mi zatím nedává žádný smysl, ale chtěl bych udělat co nejvíc pro to, aby se to už nestalo. A ty a Chris jste byli v pořádku. Vaše věci fungují. Chci to, pro jistotu, udělat taky tak.“

Desmond se zamyslel a začal si prohrabávat kapsy. Balíček kapesníků, hrst drobných, propiska, telefon. Zadumaně si hromádku prohlížel. Pak zvedl propisku. Byla reklamní, s logem motelu, v němž bydleli teď i za předchozího výjezdu.

Daniel ho pozoroval. „Jak dlouho ji máš?“

„Vím já? Nějakou dobu už jo. Asi už od minulýho výjezdu. Stih jsem ji už okousat,“ zatvářil se trochu provinile bratr. „Tak to ti asi dávat nebudu.“

„Ne, naopak, prohlásil rozhodně Daniel. „Dej mi ji, prosím.“

Pečlivě propisku schoval do vlastní kapsy u košile. „Děkuju, brácho. Řekneme ostatním, že půjdeme na tu večeři?“

* * *

Dalšího dne ráno se odhlásili z motelu a vyrazili na jih. Cestou se zastavili na snídani. Oproti předchozímu dni byla atmosféra nesrovnatelná. Všichni byli relativně odpočatí a vyspalí, jakštakš překonali nepříjemné zážitky z poslední cesty do Sierra Nevady a následujícího dne… a Daniel byl jako vyměněný. Na cestu si vypůjčil Chrisino album s vyvolanými fotografiemi a soustředěně jím opakovaně listoval a porovnával jednotlivé snímky. Málem je neodložil ani během snídaně.

Vyrazili dál do Yuby a tam odbočili vlevo směrem k hřebeni Sierra Nevady. Desmond, který byl degradován z pozice řidiče, se ohlédl dozadu po Danielovi. Vědec už odložil fotoalbum a připravil si své základní přístroje, aby mohl dělat indikativní měření už během cesty.

„Všecko dobrý, Dane?“

Bratr přisvědčil. „Ano. Je to… dobré.“ Letmo se dotkl kapsy, kde měl tužku od Desmonda. „Bude to dobré.“

Auta teď zase jela na dohled za sebou. Cesta pomalu šplhala do hor, ale byla dobře udržovaná. Když po další hodině cesty dojeli k Donnerovu památníku, pod nohama jim vrzal jen tvrdý, dobře uježděný a uchozený sníh.

* * *

„Projdeme si to tady,“ oznámil Daniel. Zvedl základní měřič frekvencí, který mu visel na krku. „Zatím to bylo klidné, ale to nic neznamená, anomálie mohou být hodně prostorově omezené. Vezmete si svoje přístroje a každý projde část areálu, ano?“

„Budeme se držet ve dvojicích,“ opravil ho rozhodně Desmond. „Jdu s tebou. Sawyer s Milesem a Chris s Frankem.“

„Já budu fotografovat,“ namítla dívka. Desmond to odsouhlasil, rozdělili si prostor a vyrazili. Ale ani po dvou hodinách, kdy měli celý areál pečlivě prochozený a proměřený, nikde nic zvláštního nezaznamenali. Měřáky zůstávaly tiché a ukazovaly stále jen základní, standardní hodnoty. Nezachytili ani průsak, natož pak něco intenzivnějšího.

„Takže nic,“ protáhla posmutněle Chris, když se opět sešli u aut. „Škoda. Myslela jsem, že by tu něco mohlo být. Zapadalo mi to do toho, co už víme, ale asi jsem se spletla.“

„Nebylo to v tom archivu z kostela,“ pokrčil rameny Frank. „Možná je to opravdu seznam ověřenejch míst, kde se tyhle věci dějou.“

 „Chris, tys už jeden indikátor anomálií objevila,“ ozval se důrazně Daniel. Zadíval se na novinářku a ukázal na fotoaparát, který měla na krku. „Velice důležitý indikátor. Odvedlas tady neskutečnou práci. Ještě, že tě tady máme.“ Věnoval jí rychlý, ale vřelý úsměv, a ona ho opětovala.

Sawyer přeskakoval pohledem z vědce na novinářku. Napadlo ho samozřejmě hned několik štiplavých poznámek, ale řídil se Desmondovými rozkazy – velitel mu během předchozího dne, zatímco nosili zavazadla a krabice a skládali je do aut, důrazně mu vysvětlil, že teď je potřeba, aby se Daniel opět dal do pořádku, a Sawyerovy rýpance by to mohly značně komplikovat.

* * *

Do L. A. dorazili až k večeru. Všichni byli po dlouhé a nepohodlné cestě unavení, ale ještě se stavili na rychlé jídlo. Byl středeční večer a oni byli na výjezdu od minulého pondělka. „Do pondělka máme volno,“ oznámil Desmond. „Odvedli jsme kus práce a všichni si potřebujem odfrknout.“

„Paráda,“ odtušil Sawyer. „Můžu si vzít auto?“

„Na všechny čtyři dny?“ zamračil se velitel.

„Mám si půjčit něco vlastního?“ Šéf ochranky začínal být otrávený. „Byl jsem v zápřahu deset dní a myslím, že jsem ani moc neremcal. Půjčení auta by snad nikomu nic neudělalo.“

„Pořád máme k dispozici moje,“ ozvala se Chris. „Pokud nás bude jen pět, tak to na případný kratší poskoky zvládneme. A nic delšího podnikat nebudeme, jak jsi říkal.“

„No dobře,“ povolil Desmond. „Vem si to. V neděli večer ať jsi zpátky.“

Sawyer se spokojeně rozvalil v sedačce. „Díky, šéfe. A díky za zastání, Scullyová.“

Vyrazili na poslední etapu. Když zaparkovali u Chrisina příbytku na Obsidian Drive, přistihli se někteří členové Desmondovy pětice, že je při pohledu na letadlo zaplavil pocit „konečně doma“. Ačkoli to už skoro dva měsíce jejich domov, ani provizorní, nebyl.

Desmond se Sawyerem pomohli Chris odnosit dovnitř její fotovybavení i její zavazadla. Fiesta však ani zdaleka nebyla prázdná. „Sakra, tohle do našeho auta fakt nenarveme,“ změřil vše pohledem velitel. „Jak je to možný, Dane? Když jsme jeli sem, vešlo se to.“

Daniel pokrčil rameny. „Balili jste to příliš opatrně. Nechávali jste mezi přístroji hodně místa a tohle je výsledek.“

„Nechceš doufám říct, že za to můžem my,“ změřil si ho nevrlým pohledem Sawyer.

Vědec mávl rukou.

„Můžu si některé věci nechat tady, Chris?“ zadíval se na novinářku.

„Beze všeho,“ souhlasila.

Desmond se Sawyerem se bez velkého nadšení pustili i do krabic s přístroji z fiesty. Daniel je nechtěl nechávat v autě, byť za Chrisiným plotem.

Když velitel se Sawyerem oddupali s krabicemi do letadla, Daniel pokračoval. „Stejně jsem… jsme…“ Přeskočil mu hlas, jako by byl v rozpacích. Promnul si oči a pokračoval. „Domlouvali jsme se přece, že budeme pokračovat s těmi fotografiemi. Klidně i ve volnu. Začalo mě to bavit.“

Dívka pomalu kývla. „Jo. Odbavme to, ať se mi tady neválí nezpracované negativy a neplete se to do toho, co nafotíme v budoucnu. Jsou věci, kterejm svý volno ráda věnuju.“ Zadívala se upřeně na Daniela a on pochopil. Osobní volno. Pátrání, kterému se nemají věnovat na Desmondem schválené úrovni. Ale jinak… Přitakal.

„Zítra se domluvíme,“ uzavřela Chris. „Zítra pro tebe můžu zajet a dáme se do toho.“

Ale nakonec bylo všecko jinak a ona nejela jen pro Daniela, ale pro celou část skupiny, která zůstala v San Fernandu.

Novinky, které na ně čekaly v Los Angeles, odsunuly osobní volno, jako by to byl rozjetý vlak.

1008 – Od ničeho k něčemu

„Doháje, kde jste byli?“ zařval Frank, nervózně čekající v přízemí motelu, když se pětice večer konečně vrátila do Oroville. Dostalo se mu stručného, útržkovitého vysvětlení situace, z něhož nebyl příliš moudrý. Teď to nevadilo – nekonečně se mu ulevilo už jen tím, že jeho parťáci vrátili ve zdraví. Že to bylo se čtyřiadvacetihodinovým zpožděním a že všichni vypadali naprosto šíleně vyčerpaně, bylo teď vedlejší.

Než jim byl dopřán návrat, museli počkat na řádné vyproštění a uvolnění cesty, dobití autobaterie jejich outlanderu, zkasírování o nemalou pokutu kvůli vjezdu do neudržované oblasti a několikateré okázalé podivování, jak je taková šílenost vůbec mohla napadnout. Když konečně sjížděli k Oroville, byli všichni úplně odrovnaní. Miles, který řídil, zastavil u místního fastfoodu. Celá pětice podnikla horečný nájezd na nabídku těch nejkaloričtějších a nejnezdravějších jídel a horkých nápojů, pobrali, co se dalo, a pokračovali do motelu.

Po nejnutnějším objasnění situace se pětice příchozích, po rychlé zastávce ve společenské místnosti, přesunula do svých pokojů v představě horké sprchy.  Dívka, jejíž koupelna stále plnila funkci provizorní fotokomory, si půjčila klíče od Frankova pokoje. Pilot se mezitím se svolením parťáků ve společenské místnosti pustil do přivezené večeře, kterou vyhladovělá a vymrzlá pětice nestihla zkonzumovat už v autě.

* * *

O dvě hodiny později se všichni sešli dole. Desmond si od recepčního půjčil klíče a zamkl společenskou místnost zevnitř – nechtěl ani minimálně riskovat, že by je mohl někdo vyrušit. To, co potřebovali probrat, vyžadovalo naprosté soukromí a klid. Popsali Frankovi, co se od předchozího dne událo.

„Co vás to proboha napadlo? Vždyť jsem vám říkal, že má přijít zhoršení počasí,“ vrtěl nechápavě hlavou pilot. „A vy navečer vyjedete do nejvyšších kopců Sierra Nevady.“

Nikdo neodpověděl. Většina účastníků výpravy byla zamlklá a většinu příběhu odvyprávěl Sawyer. Něco občas doplnila Chris, která vypadala nesmírně unaveně a neustále si z obličeje odhrnovala vlhké umyté vlasy. Semtam se ozval i Miles. Na pohled byl ze všech nejčilejší, ale ani on toho moc nenamluvil. Desmond vypadal zcela vyčerpaně a ani on téměř nic neříkal – jako velitel jednotky, která se právě vrátila z boje, a který dosud nestihl vyhodnotit ztráty. Daniel seděl vedle něj, choulil se sám do sebe a tvářil se jako někdo, kdo utrpěl strašlivou porážku. Ani jednou nepromluvil.

Když Sawyer dokončil vyprávění, rozhostilo se ticho, v němž rezonovala nechápavost a beznaděj.

„Celé se to úplně sesypalo. Nic… nic. Nic nemáme. A navíc… Nechápu to,“ ozval se konečně tiše, přerývaně Daniel.

„Nechápu, co na tom nechápeš, vědátore,“ zavrčel Sawyer. „Sám jsi říkal, že to záření může lidi zpitomět. Tak to tentokrát zpitomělo tebe, no. Nic víc, nic míň. Asi nejseš první ani poslední.“

„Ale to se stát nemělo,“ lamentoval vědec. „Mám… měl jsem konstantu. Nemělo to tak být.“

Sawyer vedle něj jen podrážděně zavrtěl hlavou a otevřel pusu k další dávce nevrlostí, ale než stihl fyzika zpražit, do hovoru vstoupil Frank. Disponoval v tuto chvíli největším nadhledem z celé skupiny a dočasně se ujal vedení. Kvalifikaci na zvládání nefunkčního týmu konceckonců měl. Zvedl se ze svého křesla a přešel ke zdeptanému Danielovi. Přidřepl si k němu a zadíval se mu do rezignované tváře. Vědec uhnul pohledem, ale Frank se nedal odbýt.

„Dane, kdyby se to stalo komukoli jinýmu z nás, tak bys mu teď nejspíš vysvětloval, jak z jednoho případu nemůže vyvozovat závěry a ani by se o to neměl snažit, dokud nemá čistší hlavu a odstup. Takže se teď na to vykašli, jo? Dáme se do práce tak, jak jde logicky za sebou. Až se vzpamatuješ, můžeš v tom hledat ty svoje pravidla, ale teď si to pojďme sepsat.“ Poplácal ho po rameni a znovu se usadil do svého křesla.

Desmond se unaveně ozval. „Berme to jako varování, že se to může začít dít komukoli. Po tom, jak mně a Chris zafungovaly ty konstantní krámy, jsme se myslím nechali tak trochu ukolíbat a byli jsme si moc jistý, že se už nemůže nic stát. No, tak teď vidíme, že to tak není. Musíme bejt pořád v pohotovosti, protože to může popadnout kohokoli, i toho největšího nejrozvážnějšího kliďase.“

„Prej kliďase,“ utrousil opovržlivě Sawyer.

Frank ho usadil jedním ostrým pohledem. Pak se vrátil ke svému původnímu plánu.„Pojďme si to všecko dát dohromady. Hoďme to na papír – všechno, co se stalo. Jestli se budem rejpat v jednotlivostech, tak se zamotáme do podrobností a půlka věcí nám uteče. Z toho Sawyerovýho líčení mám pocit, že těch zajímavejch detailů bylo víc než dost.“

Rozhlédl se po parťácích.  Četl v unavených obličejích větší či menší souhlas. Kývl na Chris. „Budeš to psát, Chris?“ Dívka kývla a vytáhla z kapsy blok s tužkou.

* * *

„Takže… chci znova slyšet o všech divnejch věcech, který se vám včera a dneska staly,“ vyzval je Frank. „Zítra to Chris nahází do počítače. Můžeme pak k tomu doplňovat podrobnosti – koho se to týkalo, kde přesně to bylo, jestli tam byla nějaká další anomálie. Třeba z toho nakonec něco vyleze.“ Snažil se působit alespoň trochu optimisticky.   

„Takže pojďme, dejme to dohromady všecko. I to, co by jinak až tak divný nebylo. Sem s tím. Já začnu – vyjeli jste do hor, i když jste věděli o horšícím se počasí. Iracionální nerozvážnost.“

„Prostě jsme neodhadli, jak rychlý to bude,“ namítl Miles.

„Na to v horách spoléhat nemůžeš,“ zahudroval Frank. „Navíc už byl večer, sakra. A vy jste věděli, že se motáte na uzavřený silnici. A nikomu z vás to nepřišlo vůbec divný, dokud jste nezajeli do sněhu. Vy jste měli vlčí mlhu všichni. Někdo možná víc a někdo míň, ale zpitomělí jste byli všichni.“

„Bylo mi jaksi lehko,“ pronesla zamyšleně Chris. „Bezstarostno. Ta koulovačka a pak ta cesta k tábořišti…“

„Kdo vymyslel to, že pojedete nahoru?“

Miles se neochotně ozval. „Já. A taky mi nedošlo, že se tam asi nebude kde otočit.“

Frank spokojeně kývl.  „Tak piš, Chris. Ty a Jim jste vyváděli jako malý děti. Neříkám, že jstě měli být vážní jako někde na pohřbu, ale házet po sobě sněhem, dokud nejste mokří, to je trochu… ujetý. Dále Miles – návrh na cestu do hor, navzdory večeru a předpovědi počasí.“

„A zavřený silnici. O tom jsme sice věděli všichni…“ doplnila bývalá novinářka.

„Já o tom nevěděl!“ vyletěl Desmond zničehonic. „Nevšiml jsem si toho, sakra. Mělas to říct, kdyžs o tom věděla celou dobu!“

Frank ho gestem usadil. „Nedošlo to nikomu za celou dobu, co jsme tady, a to jsme tam jeli několikrát. Ani mně. Buď jsme si těch značek nevšímali, nebo jsme absolutně ignorovali jejich význam. I to je divný, nezdá se vám? Piš to, Chris.“

„Potom samozřejmě ta Danova epizoda,“ doplnil pilot další bod, aniž by ho dál jakkoli rozebíral. Podrobnosti mohou doplnit později.

„Scullyovou v noci popadl panickej záchvat. Asi to bylo vydejchaným vzduchem, ale co já vím…“ rozhodil rukama Sawyer.

Pak se tiše ozval Desmond. „Dane, tys… držel ve spánku Chris za ruce. To k tobě taky moc nesedí.“ Daniel se k němu pootočil a v překvapeném pohledu se mu zračil údiv hraničící se zahanbením. Zatvářil se, jako by ho bratr usvědčil z toho, že se dívku přinejmenším pokusil svléknout, ne že hledal něco tak pochopitelného, jako je lidský dotek v náročné situaci.

Desmondova poznámka ovšem způsobila větší rozruch, než velitel očekával. Nejvíc samozřejmě nadskočil Sawyer. „Danny, já nevím, jestli je u tebe větší úlet tohle, nebo to, že chceš v noci ve sněhu jít vědátořit a málem praštíš bráchu. Ty ses tam fakt nějak rozvášnil. “

Chris překvapeně zvedla oči od poznámkového bloku a udiveně se na Desmonda zadívala. Na rýpajícího Sawyera se zahleděla trochu podrážděně a zahanbenému Danielovi se pohledem vyhnula úplně. Než opět sjela očima ke svým poznámkám, stihla trochu zčervenat.

„Pokračujme dál,“ mávl rukou Frank. „Dobře… to bylo nad ránem. Co se dělo pak?“

„Ten čas,“ zahučel Sawyer. „To, jak tam utíkal čas. Danny řekl, že jsou čtyři ráno… a za chvíli svítalo. Viděli jste to skoro všichni. To nebylo normální.“

Tentokrát se všichni dokonale shodli. Potom se váhavě ozval Daniel.

„Já… myslím, že se mi něco podobného stalo už předtím. Když jsem v noci během měření poodešel z tábořiště, víte? Tehdy jak jste mě hledali. V jednu chvíli jsem seděl pod stromem, psal si poznámky a byl jsem si jistý, že mám do svítání alespoň ještě hodinu. A v příštím okamžiku jsem slyšel váš křik, jak mě hledáte. Děje se to tam opakovaně.“

„Já měla podobnej pocit v tom kostele v Altadeně tu noc, kdy jste přišli. Akorát že naopak. Měla jsem pocit, že utekla celá věčnost a pak to bylo pár minut,“ poznamenala Chris. „A taky tam bylo to záření.“

„To se stává, je to přirozený vnímání náročný situace,“ oponoval jí Frank. „Ale… neuraz se, Chris, ale nechovala ses tehdy taky trochu divně a ujetě? Pamatuješ si, jak jsi nás všecky vzala k sobě domů? Nepřijde ti to, teď s odstupem, divný?“

„Řekl mi to Walt,“ namítla dívka.

„Kvůli tomu, že ti cizí puberťák řekl, že máš někomu pomoct, sis v noci pozvala domů bandu pěti cizích špinavých zarostlejch chlapů? Ale no tak, Scullyová. Taky jsi měla mlhu ve věži.“ Sawyer byl nekompromisní.

Chris neprotestovala. „Pro mě za mě. Tak já to píšu taky.“

* * *

Pak to najednou bylo, jako by se protrhla přehrada. Poznámky a výtky proudily jedna přes druhou. Vyskakovaly také oprávněné i značně podrážděné námitky.

„Damnymu v tu noc, kdy jsme ho hledali, taky muselo hrábnout. Uprostřed noci se sebrat, nic mi neříct a jít prostě pryč, to je na pár facek.“

„To je fakt. Navíc když jsme si předtím zdůrazňovali, že si hlásíme vše, co kdo dělá.“

„A tys nemusel začít hned vyšilovat! A Miles tam začal mávat kvérem, i když jsme si řekli, že se zbraněma se tam musí opatrně.“

„Dan při našem prvním větším měření před několika dny v průsaku. Hnal se do pokusů a míst, do kterejch předtím ostatní nenechal strčit ani prst.“

„O těch Desovejch a Chrisných vizích na silnici při první cestě ani nemusím mluvit, žejo.“

„Desmonde, tys měl ten svůj flashback nebo co, u té první drnčivé anomálie na C. A potom ses řítil k tomu mrtvýmu zvířeti, jako by to byla vycpaná veverka ve školním kabinetu a ne několikasetkilová mrcha, co se nás právě pokusila sejmout.“

„A co ty? Nevrátili jsme se z výjezdu ve stanovenej čas, v horách byla sněhová bouřka a tys nikomu nedal vědět, aby nás hledali. To byl taky výron racionality.“

Pilot se poškrábal na hlavě a pak pomalu, rozvážně promluvil. „Nemáte tušení, jak dlouho jsem nad tím tady přemejšlel. Vlastně celou noc. Víš, ono… upozornit záchranný složky, policajty a kdoví koho ještě na někoho, kdo nemá v pořádku papíry, má u sebe kdovíjak získaný bouchačky a nebo má bejt oficiálně mrtvej, to taky není zrovna výhra. Možná jsem se tý mlze ve věži, jak tomu říká Jim, naopak vyhnul.“

Rozhostilo se opět ticho. Předchozí horečné hledání incidentů, vysvětlení a únava je dovedly do stavu, v němž se mísila podrážděnost, napětí i stud, což byla nebezpečná kombinace. Frank raději pokročil k jakési uzavírací řeči. „Tak jo, lidi. Tohle bychom měli. Já vím, že není příjemný, když na sebe parťáci a kamarádi vytahujou navzájem svý prohřešky a divný chování, ale… bylo to potřeba a vy to víte taky. Dane, to byla jedna z prvních věcí, který jsi nám řekl, když jsme sem jeli poprvé. Kdyby se někdo cítil nebo choval divně, hlaste to. To si pamatujem všichni.“

Sawyer souhlasně pokyvoval. „Jo. A teď to máslo na hlavě máme taky všichni. Všichni jsme se víc nebo míň chovali ujetě. Serme na to, chlapi a dámo. Netvařte se tak nasraně provinile. Jestli se na sebe nasereme kvůli tomu, že děláme to, na čem jsme se domluvili, tak ta věc, co lidem vymejvá mozky, a já jsem přesvěčenej, že to dělá schválně, tak ta svině vlastně vyhraje.“

* * *

Chvíli bylo ticho. Frank se natáhl a nasypal si do kelímku dávno vystydlé kávy pořádnou porci cukru. I do něj se dávala únava.

Chris zírala do prázdna doprostřed skupiny. Pak pomalu promluvila. „Měli bysme si na seznam napsat i tenhle večer. Málem jsme se kvůli tomu do sebe pustili. Ještě, že jsme se do ničeho podobnýho nedali strhnout včera večer. Začít se takhle dohadovat v tom stresu, namačkaní v autě jako sardinky…“

„Měli jsme dost rozumu na to, abysme to nenechali rozjet,“ odtušil Sawyer. Měl na jazyku „ti příčetnější z nás měli dost rozumu“, ale sám si uvědomoval, že nemá cenu teď rozdmýchávat to, co se zrovna začalo pomalu usazovat. „Zafungoval pud sebezáchovy.“

„Jo. A teď si představ, že bychom toho rozumu dost neměli. Uvědomuješ si, co by se mohlo stát?“

Sawyer se s klidem natáhl pro pár zbylých hranolek. „ Jo, pár možností mě napadlo. Buď bysme se nechali vyhecovat a vyrazili měřit do tmy a do mrazu. Napřed by šli dva nebo tři, a když by se nevraceli, zbytek by je šel hledat. Autu se vybily baterie, takže bysme ho podle světel nenašli a byli bysme... A nebo bysme se rovnou zhádali, pár z nás by si dalo do zubů a rozprchli bysme se po lese. Tak jako tak, skončili bysme stejně jako ta parta cvoků před čtyřiceti rokama. Jako přes kopírák.“  

„Počkat, počkat,“ zarazil ho Frank. „Chcete říct, že jsme tímhle možná rozmotali, co se stalo s těma klukama?“

„Ne, to zase ne,“ oponovala Chris. „To zas ne. Ale… určitý podobnosti by se tam najít daly.“

Sawyer si všiml Milese, který už dlouho mlčel a očividně o něčem přemítal. „Enosi? Napadá tě k tomu něco?“

Miles se probral. „No… Pořád se snažím vsadit to do toho, co jsem tehdy cítil na tom tábořišti. Ten poslední kluk měl z něčeho příšernou hrůzu. Vlastně by to klidně mohl bejt děs z někoho blízkýho, komu totálně přeskočilo. Koho se můžeš děsit víc, než je tvůj kamarád, ze kterýho se najednou stane šílenec?“

* * *

„Všecko to do sebe zapadá,“ řekla pomalu Chris. „Jsou tady dva možný scénáře, co se tehdy mohlo stát – buď akutní šílenství, způsobený tím světlem a vibracema, jako u toho zvířete předevčírem… anebo postupný a mírný podivnosti, napětí a pak hádka a rozkol.“

„Mohlo se jim stát to samý jako nám. Blbě sjízdná cesta, sníh… a chcíplá baterie,“ přisadil si Miles.

„Jo, ta silnice tehdy vypadala úplně jinak. Neasfaltovaná, místy rozbitá cesta,“ potvrdila Chris. „Jet po tom v zimě a v noci prý bylo úplný šílenství. Proto je tam původně nikdo nehledal.“

„To nás vrací k tomu, proč tam vůbec jezdili,“ protáhl se Frank. „Proč v Oroville tak blbě odbočili, když cestu znali?“

„O tom už jsme se bavili. Mohli zdálky vidět ta světla. Dneska Dan zmínil, že se to za určitejch okolností může podobat polární záři.“

„Jsme si fakt jistý, že se to tehdy dělo taky?“ Frank se pasoval do role ďáblova advokáta.

„Podle toho policajta, co u toho tenkrát byl, jsou na našich aktuálních fotkách stejný šmouhy, jako měli tehdy oni na těch vyšetřovacích snímcích. Předevčírem mi to potvrdil. Chtěla jsem vám to říct, ale než jsem se k tomu dostala, vlítli jste do toho s tím zvířetem, a pak...“  Chris se zatvářila kajícně. „Úplně jsem na to v tom zmatku zapomněla. Pardon.“

* * *

Miles se znovu pustil do rekapitulace. „Takže to máme. Uviděli polární záři, jeli se na ni podívat, uvízli ve sněhu nebo se jim vybila baterka, zastavili a začali se dohadovat, kdo za to může a co budou dělat a podobně. A pokud jednomu z nich přeskočí úplně, napadne ostatní, tak máme vysvětlení, proč od nepojízdnýho, ale relativně bezpečnýho auta utekli v panice do lesa,“ řekl pomalu Miles. „A v panice zdrhali dál a dál a postupně padali, až na posledního šťastnýho, co zalezl do tý boudy a už nikdy z ní nevylezl.“

„To dává smysl, detektive,“ potvrdil uznale Sawyer.

Desmond mlčky pokyvoval. Zaujala ho dynamika téhle malé, trochu nečekané skupinky – dívka snášela na hromadu fakta, pilot je prověřoval, zpochybňoval a třídil, a Miles z toho, co obstálo, stavěl přijatelně znějící závěry. Fungovalo to mnohem lépe, než když do práce vnášel Daniel svou posedlost detaily a Sawyer se ho neustále snažil nevybíravě krotit. Desmond si vzpomněl, že hned na začátku něco takového intuitivně předpokládal – právě tehdy pověřil Franka hlídáním výzkumnické dvojice, ale v dalších událostech takhle funkce jaksi zapadla.

Chris si mnula nos a přemýšlela. „A pak je otázka, co se stalo s tím úplně posledním, kterýho nikdy nenašli,“ řekla pomalu. Zadívala se přes stůl na stále mlčícího vědce. „Dane, tys před časem nevyvrátil domněnku, že by v tom průsaku za určitejch okolností mohl někdo i zmizet, viď?“

Daniel si jí nejprve vůbec nevšiml. Byl zcela ponořený sám do sebe a svých myšlenek a výčitek. Už se sice neptal, jak se to všecko mohlo stát a proč právě jemu, ale teď mu hlavou táhly představy, co všecko se mohlo stát, kdyby ho jeho přátelé včas nezastavili. Všechny končily katastrofou a on se cítil stále hůř.

Až když do něj Desmond dloubl loktem a stručně mu zopakoval Chrisinu otázku, pomalu a bez většího zájmu přikývl.  „Ano, teoreticky ano. Tak silný jev jsme tady zatím sice nepozorovali, ale teoreticky to možné je.“

„Bodejť by ne,“ odfrkl Sawyer. „Přesně z něčeho takovýho jsme vylezli v kostele a Walt se v tom ztratil. Potřebuješ ještě větší důkaz, že to pitomý ostrovní záření tyhle věci dovede?“

„Takže se v tom průsaku taky mohl někdo objevit,“ doplnil Miles.

Frank to jednoznačně potvrdil. „Jo. A my jsme tady něco podobnýho taky viděli. Vzpomeň si, Chris, co se ti stalo tehdy na té silnici. Ten klečící člověk.“

Nejprve chtěla namítnout, že tam nikdo nevylezl, ale byla to jen vize, a že na té silnici přece nebyl průsak, ale jen standardní anomálie. Ale když se oprostila od svého zážitku, začalo všecko dávat další smysl. I to, co do té doby nikam nezapadalo.

„Jo,“ vydechla. „Ta žena. Ta žena s dítětem v náručí, kterou prý viděl ten svědek, co uvázl v autě na té silnici v tu noc, kdy zmizeli i ti kluci.“

Frank souhlasil. „Jo. Pokud se tam zničehonic někdo objevil uprostřed cesty, dávalo by smysl, že ti kluci zastavili a vystoupili. Pak se začalo něco dít a oni začali utíkat.“

„Pryč od silnice, protože ten hlavní průsak byl u silnice,“ doplnil Miles. „A oni od něj chtěli pryč. Nebo je někdo nebo něco hnalo dál.“

* * *

Únava z předchozího večera, noci a dne, kterou předtím zahnali jídlem a vzrušenou diskusí, se teď začala vracet s plnou silou. Desmond jen stěží přemáhal zívání. „Pojďme to pro dnešek uzavřít. Je zatraceně dobře, že jsme zpátky a že jsme všichni v pořádku. Do terénu se už vracet nebudeme. Stejně jsme plánovali návrat. Takže… zítra, nejpozději pozítří se vracíme do L. A. Dneska si jdeme odpočinout, zítra zpracujete nasbíraný materiály a informace a pak to tady zabalíme.“

Frank, Miles a Sawyer to přijali se souhlasným mručením. Daniel se pokusil oprášit svou starou námitku, že tu nemohou nechat nezabezpečenou silnou průsakovou anomálii, ale zmlkl po chvíli sám. I jemu bylo jasné, že teď se pokračovat nedá.

Mlčela jen Chris. Nakonec promluvila. „Přemýšlím ještě o jedný věci. Možná to shodíte ze stolu, že to je hodně mimo, ale stejně bych to chtěla zmínit. Poslyšte… všimli jste si dneska ráno jedný věci, kterou řekl ten pluhař?“

Sawyer se podrbal na hlavě. „Já si pamatuju jen to, jak oceňoval Desovo řidičský umění.“

„To jsem nemyslela. On… prohlásil něco v tom smyslu, že je dobře, že jsme zůstali v autě a nemuseli nás nikde hledat. Že prý se tam v okolí ztrácí plno lidí.“

„Nic překvapujícího,“ konstatoval apaticky Daniel. „Je to anomální oblast. Prokázali jsme aktivitu před třiceti lety a nyní, ale nikde není řečeno, že se to neděje častěji. Pořád nevíme, jaké vlivy tam mohou hrát roli. Na to se musíme zaměřit v dalším výzkumu.“

„Jo,“ souhlasila Chris. „Já jsem se chtěla dostat k něčemu jinýmu, ale vlastně to s dalším výzkumem dost souvisí. To, co jsme si tady dneska nastínili jako možnej scénář – mizerný počasí, tma a zima, a ty nevědomky vlezeš do anomálie, vleze ti to na rozum, začneš dělat špatný rozhodnutí a nakonec ti z toho úplně přeskočí a stane se něco šílenýho – to sedí na víc průšvihů, než jsou ti kluci z Yuby. Před časem jsem vám říkala o Djatlovově expedici v Rusku. Ti, co utekli ze stanu a v lese pak potlučení umrzli. Interní konflikt byl jedna z prověřovanejch možností, ale vyvrátili to s tím, že ta skupina byla natolik zkušená, že by tohle nedopustila. Ale teď, když víme, jak snadno se to v takovejch místech stane a koho to může postihnout…  Já si to už představit dovedu.“

Desmond s Milesem pokyvovali.

„A pak je tu ještě něco. Dvě tragédie z poloviny devatenáctýho století, který na popsanej scénář dokonale sedí. Jedna z nich byla v archivu z toho kostela, Dane,“ zadívala se Chris na apatického vědce. Daniel trochu zvedl hlavu, ale nic neříkal. „Franklinova expedice.“

„Jo, to je celkem známá věc. A ta druhá?“ zareagoval Frank.

Chris, únavě navzdory, se zatvářila skoro až vítězoslavně. „Donnerova výprava. Osadníci z dob divokýho západu, co vyjeli napříč celou Amerikou, pozdě, blbou cestou, s nekompetentním vedením. Hádejte, jak skončili. A kde.“

„Dobře to asi nedopadlo, to bys o tom tady nemluvila,“ ušklíbl se Sawyer.

„Uvázli v horách. Museli si postavit nouzovej tábor. Přežila to asi třetina účastníků. Pozabíjel je hlad, zima, nemoci a… tak podobně.“

Donnerova výprava skončila u kanibalismu, stejně jako ta Franklinova. Během tohohle rozjitřeného večera ale tohle opravdu nebylo nutné rozebírat. Ano, bylo to sice relativně racionální rozhodnutí v nejvyšší nouzi, ale jinak to Chris představovala za exemplární příklad závěru jejich hypotetického řetězce zatmění mysli, špatných rozhodnutí a šílenství v pasti, z níž nebylo úniku. Bylo jí jasné, že kdyby se tomu začala věnovat víc, skončil by zoufalý Daniel u neodbytné představy, jak v divočině pojídá zbytky Sawyerova nebo Desmondova těla. A to bylo to poslední, co by chtěla.

„Ale proč vám to říkám tady a teď… Donnerova výprava skončila v nejvyšších partiích Sierra Nevady. Asi sedmdesát kilometrů od Yuba City. Zítra se kolem toho místa budeme vracet. Zajet tam by nás stálo pár hodin zdržení na cestě domů.“

„Nejprv prosím tě zkontroluj, že se tam v zimě smí jezdit,“ prohlásil rezignovaně Desmond.

„Takže by to šlo?“ pokračovala kýženým směrem dívka.

„Pro mě za mě. Pokud se tam dá dostat, tak proč ne.“

Chris kývla. „Tak já s tím budu počítat. Zítra prověřím silnice a celou tu lokalitu.“

„Fajn. Pozítří se tam kdyžtak stavíme. Dane, naplánuješ si nějaký pokusy?“

Vědec bez většího zájmu souhlasil.

„Vidíš, Danny, nakonec jsme se někam posunuli. Ještě si uděláš pár měření,“ pokusil ho povzbudit dokonce i Sawyer, jako kdyby utěšoval zklamané dítě, které sice nedostalo celou bonboniéru, ale aspoň pár čokoládových pralinek.

Bez odezvy.

* * *

Rozešli se. Desmond šel vrátit klíče, Daniel se ploužil jako poslední a Chris v jeden okamžik zpomalila, jako by na nešťastného vědce chtěla počkat. Napadlo ji, že fyzikovi sdělí jeden postřeh, který navazoval na jejich starou diskusi. Pak si to ale rozmyslela – Daniel vypadal snad čím dál víc zničeně a jen se utvrdila v tom, že tohle téma s ním teď otevírat nechce. Vrátí se k tomu, až bude v pořádku. Už tak jí ho bylo líto. Užíral ho pocit viny, ale přitom za nic nemohl – do řetězce chyb se zapojili všichni a on měl jen tu smůlu, že mlha v hlavě, jak to nazval Sawyer, postihla zrovna jeho.  Soucitně se po něm ohlédla, pokusila se o povzbudivý úsměv, popřála mu dobrou noc a vydala se do svého pokoje.

Ačkoli byla naprosto vyčerpaná, neusínalo se jí dobře. Stále se jí vracela jedna věta z profesorčina e-mailu: „…začněte u mýtu wendigo a skinwalker.“

Wendigo byla mýtická nestvůra, ve kterou člověka změní zima, samota, hrůza a šílenství… a pozření lidského masa.

1007 - Bílá tma

Do společenské místnosti orovillského motelu vlétl meteorit v podobě trojice dorazivší z hor.

„Dane, zase to tam bylo. Ty vibrace a světlo,“ sdělil Desmond bratrovi.

„Jsi v pořádku?“ vyskočil vědec. Bratr ho odbyl souhlasným mávnutím.

Pak se ozval Sawyer. „Máme větší problém. To svinstvo umí zabíjet.“

„Cože?“ vytřeštil Daniel oči.

Na Sawyera, Franka a Desmonda se upřely pohledy druhé poloviny skupiny.

„Jo, zatraceně,“ potvrdil Sawyer. Odvyprávěl jim, co se v lokalitě C stalo. „To zvíře se proti nám rozběhlo jako nějakej zatracenej sebevrah. Chtělo nás to zabít. Místo toho to zabilo sebe.“

„Nemohlo to bejt nějaký nemocný?“ přemýšlel Miles.

„Můžem tam poslat správu parku, aby tu zdechlinu odvezli do kafilerie a udělali nějaký testy,“ navrhla Chris.

„To v žádném případě!“ Daniel tu větu vykřikl nahlas. Všichni se k němu obrátili, včetně dívky, která se zatvářila překvapeně a poněkud ukřivděně.

„To v žádném případě nemůžeme,“ zopakoval vědec mírněji, ale stále dost důrazně. „Právě jste mi řekli, že tam dnes došlo k další extrémní anomálii, která podle všeho výrazně ovlivnila chování živočicha a přiměla ho k netypickému, výrazně agresivnímu chování. Ta anomálie se v dané lokalitě v posledních dnech objevuje opakovaně. Nemůžeme tam poslat člověka. Když to tohle způsobilo u zvířete, co myslíte, že to udělá s člověkem?“

Šestice se po sobě vytřeštěně zadívala. „Kristepane, no jo,“ vydechla novinářka.

Daniel dál pokračoval. „Nemůžeme tam nikoho poslat. Naopak, měli bychom to místo nechat zabezpečit, aby tam nikdo nechodil.“

„Nemáš žádný podklady, Dane,“ řekl Miles. „Správa parku nás s tímhle pošle do háje. Nemůžeš jim povídat o vibracích, otřesech a záření, který se tam objevuje jen někdy. Vsaď se, že jakmile to budeš chtít zdokumentovat, neobjeví se to.“

Daniel potřásl hlavou. V hlase se mu objevil naléhavý tón. „Nemůžeme…“

„Něco vymyslíme, brácho,“ vstoupil do hovoru Desmond.

„Možná se to vyřeší samo,“ řekl rozvážně Frank. „Během pár dní se má dost zhoršit počasí. Pokud napadne půlmetr sněhu, se do těch končin už nikdo nedostane a bude po problému. Pokud ta anomálie v týhle síle má trvat jen omezenou dobu, mělo by to být vyřešeno.“

„Ale…“ protestoval Daniel.

„Žádný ale, Dane,“ uťal ho Desmond. „Nemůžeme s tím nic dělat. Nebudeme se tím teď zalamovat. Ber to jako rozkaz.“

Všem bylo jasné, že po takovém vývoji událostí se další kolo venkovních nočních měření konat nebude – dokonce i Daniel souhlasil s tím, že během vrcholné fáze aktivity není rozumné pohybovat se venku sám a na delší dobu. Hodně ho to mrzelo, protože právě kvůli těmto dnům a nocím sem jeli, ale teď mu bylo jasné, že by to bylo příliš velké riziko.

Měření tedy byla zrušena na další dva dny a zůstávalo otázkou, zda se do hor v noci ještě vrátí. „Budeme tady už týden. Neměli bysme se taky někdy vrátit zpátky do L. A.?“ rýpl si lehce Sawer.

Frank souhlasil. „Měli bychom se taky ozvat Adamovi ohledně Bonnie. Toho letadla,“ upřesnil. „Tvrdil sice, že to nespěchá, ale já bych to nezdržoval, lidi. I nám se to bude hodit. Můžem se sem potom, koneckonců, vrátit letadlem. Ušetří nám to hodně času.“

* * *

Po noci, strávené tentokrát v klidu a teple motelu, vyrazila celá skupina na snídani a poté se shromáždili k plánu na daný den. „Takže dneska večer bude výročí,“ poznamenala Chris. Nemohla si pomoci a musela to pořád připomínat.

„Co čekáš, že se stane, Scullyová?“ zadíval se na ni Sawyer.

Dívka jen pokrčila rameny. Slova se ujal Daniel. „Rád bych zase vyrazil na měření, dokud je aspoň trochu slušné počasí. Franku, jaký je výhled?“

Pilot jim nastínil aktuální předpoklad vývoje počasí a Daniel chvíli uvažoval. „Ano, to by šlo. Vyrazme ještě jednou do terénu. Vzhledem k aktivitě anomálních lokalit se můžeme držet u cest, které vypadají být celkem bezpečné. Já si ještě udělám několik měření a pak uvidíme, co dál.“ Očividně se nechtěl vzdát naděje a doufal, že se výlet do Sierra Nevady ještě protáhne.

„Já jsem taky chtěl něco vyzkoušet,“ ozval se neočekávaně Miles. „Rád bych ještě jednou zkusil to tábořiště.“

„To teď není moc rozumnej nápad,“ zamračil se Sawyer.

„Proto říkám, že bych to rád zkusil,“ zdůraznil poslední slovo Miles. „Nijak na tom nebazíruju, ale aspoň to zkusme. Popojeďme se podívat blíž a zmapujme si, kam se dá dostat. Když zjistíme, že to stojí za pytel, vrátíme se. Cesty přece zatím jsou sjízdný bez problémů.“

„Dobře,“ uzavřel věc Desmond. „Vyrazíme teda do terénu. Běžte se sbalit a nachystat auta.“

„Já se nezúčastním, jestli to není problém,“ ozval se Frank. „Ta zima mi nedělá dobře na kolena.“ A taky netoužím vidět další harakiri zvířata, ktreým přeskakuje ze záhadnýho záření, pomyslel si.

„Takže nám bude stačit outlander, fajn,“ přikývl Desmond. „Tak jo, rozchod a za hodinu vyrážíme.“

* * *

Vyrazili. V outlanderu byli v pěti trochu natěsno, ale dalo se to zvládnout. V řízení se střídala Chris a Desmond, který usoudil, že je načase, aby si začal zvykat na řízení vpravo na silnici. Stále měl v podvědomí levostranné britské řízení, ale teď vyhodnotil, že je čas na tom zapracovat.

Daniel si během cesty nechal několikrát zastavit u lokalit A, B i C. „Nestihneme pořádně proměřit všecko, ale aspoň budeme mít dobře zpracované tyhle tři počáteční lokality,“ konstatoval smířeně.

Na každém z míst se čtveřice mužů se rozdělila na dvojice a věnovali se měřením a experimentům pod Danielovým vedením, Chris fotografovala. Když se přehoupla druhá hodina odpoledne, usoudil Daniel, že by to pro dnešek stačilo. Skončili u lokality C.

Všecko vypadalo stejně. Anomálie byla silná a rozsáhlá, ale stabilní. Světlo bylo klidné a výrazné – oproti předchozím dnům se zatáhlo a nafialovělá záře byla výraznější. Byla bez vibrací a bez zvuků. Žádná radiace, žádný magnetismus. Nebýt mršiny zvířete, kterou našli přesně tam, kde to popsali Desmond, Frank a Sawyer, nic by nenasvědčovalo tomu, že se tam odehrálo něco divného.

Stáli u starého známého průsaku a pozorovali nafialovělé světlo. „Víte, co mi to připomíná?“ pronesla zamyšleně Chris.

„Mládí na diskotékách?“ uchechtl se Sawyer.

„Ne,“ odtušila dívka klidně. „Na ty jsem nechodila. Ale… trochu to připomíná polární záři, nezdá se vám? Taky někdy bývá fialová. Akorát že to nejde z oblohy, ale ze země.“

„Zajímavé,“ pronesl Daniel pomalu a zadíval se na ni. „Právě jsi zmínila na něco, o čem uvažuju už pár dní.  Ta podobnost tam je. Polární záře úzce souvisí s magnetickým polem. Jsi si jistá, žes mi v minulých nocích, když jsem byl v terénu, nechodila tajně číst poznámky?“ Mrkl na ni, očividně měl dobrou náladu, navzdory překopaným plánům.

Chris zareagovala pobaveným úsměvem, zato Sawyer se rozchechtal. „Myslíš ty svoje černošedý zápisníčky? Ty taháš všude s sebou. Nevím, jak by se s k nim Scullyová dostala. Nehledě na to, že lézt do cizích poznámek, to k ní nesedí, že, Scullyová? I když… co já vím, co by schopná novinářka pro dobrej materiál udělala.“

Chris po něm se smíchem hodila sněhovou hroudu. Sawyer se nedal pobízet a útok opětoval. Desmond, Daniel a Miles se o několik kroků stáhli, aby také nějakou neschytali.

Desmond učinil formální pokus dovádějící dvojici zklidnit, ale pak nad nimi mávl rukou. Aktéři sněhové bitvy se drželi striktně daleko od průsaku a zatím byl klid – takže usoudil, že chvíle na oddych a odpočinek ničemu neuškodí.

Daniel to pozoroval s nevěřícným a trochu zneklidnělým výrazem. Ani on sám si nebyl jist, zda ho víc zneklidnila Chrisina zmínka o polární záři, anebo rozverné dovádění Chris a Sawyera, které si oba očividně užívali. Není můj typ, ozvalo se Danielovi v hlavě to, co před pár dny v noci řekl Sawyer. Teď to tak ale nevypadalo. A Daniel si s nepříjemným pocitem uvědomil, že ho ten pohled vůbec netěší. Raději se vrátil ke svým úvahám o polární záři a o možných poruchách magnetismu kolem pólů. Zvažoval, zda by nějaký takový jev nemohl být příčinou poruch jeho hodinek. Bylo mu však jasné, že o několik desítek hodin času ho porucha magnetismu připravit nemohla. Ale i tak tato varianta stála za prozkoumání.

„Jako malí,“ komentoval sněhovou bitku pobaveně Miles. Ale vlastně proč ne. I jemu se chvíle odlehčení hodila. Vzápětí měli vyrazit směrem k tábořišti a on z toho už teď neměl dobrý pocit, ale věděl, že to udělat musí, jinak nebude mít klid. 

Vzápětí mu kolem hlavy prosvištěla zbloudilá koule.

„Dost, lidi,“ zařval na Sawyera a Chris. „Potřebuju taky ještě něco zařídit.“

* * *

Outlander šplhal dál do hor. Anomálie při cestě byly klidné. Desmond se soustředil na řízení, Miles ho ze zadní sedačky navigoval, Daniel upřeně sledoval své přístroje a Sawyer s Chris se snažili zahřát po sněhové bitce. Nálada v autě byla odlehčená, jak by to po včerejšku nikdo nečekal.

Miles hleděl do podrobné mapy. Chtěl se dostat k odbočce do hor, která měla vést až k tábořišti. Bylo mu jasné, že tam už neprojedou, ale chtěl si situaci alespoň obhlédnut a vyhodnotit, jak by se tam dalo dostat s větším vybavením – bylo mu jasné, že Daniel tam bude chtít provést další kolo experimentů a od minula jeho vybavení značně nabobtnalo. Skútry už možná nebudou stačit.

Jeli pomalu. „Scotty, trochu na to šlápni,“ prohlásil rozverně Sawyer ze sedačky spolujezdce.

„Já bych rád, ale nechce se tomu. Jsme moc těžcí. A taky je tady čím dál víc sněhu,“ odtušil Desmond. Stále stoupali a auto jelo stále neochotněji.

Miles vzadu vzhlédl od mapy. „Desi, nevykašleme se na to?“

„Chtěls tam jet ty, Enosi,“ ozval se Sawyer. „Chtěl sis tam něco zjistit, ne?“

„To počká,“ odtušil Miles. „Jedeme do čím dál větších kopců a tam to lepší nebude. Bude rozumnější se vrátit.“

„Dobře,“ poznamenal Desmond s pohledem upřeným na silnici. Ocitli se v místech, která už nikdo z nich neznal, dosud tak daleko nezajeli. Venku semtam prolétla vločka. „Milesi, kde bude nějaký širší místo nebo odbočka, kde by se šlo otočit?“

Chris se také naklonila k mapě. Chvíli jela prstem po silnici Oroville-Quincy a pak zvedla oči k Milesovi. Jeho výral byl všeříkající a bezstarostnost byla ta tam. „Před chvílí jsme tu odbočku přejeli. Další bude až směrem na to tábořiště, kam jsem chtěl.“

„Sakra,“ zahučel Desmond. „Jak je to daleko?“

„Tak dvě míle.“

„A pořád do kopce?“

Osádka outlanderu se po sobě rozhlédla. Všem bylo jasné, do jakého problému se předchozí bezstarostností dostali.

* * *

Auto se plazilo stále pomaleji, jak sněhu přibývalo. Pak začalo být cítit, jak prokluzuje, sněhovým řetězům navzdory.  „Zatraceně, nezpomaluj, Desi,“ zařval Saweyer. „Jakmile zastavíme, už se nerozjedem.“

„Dělám, co můžu!“ Desmond se pral s řízením, ale auto už ho neposlouchalo. Kola se točila, ale jen od něj odletovaly hromádky sněhu.

Desmond šlápl na plyn, outlander se naposled pokusil o pohyb dopředu, zahoupal se a spadl zpět do vytlačených prohlubní a už se nehnul.

„A do prdele.“

„Pusť mě k tomu, Scotty,“ zavrčel Sawyer. „Zkusím to. To byl nápad, nechat tě dělat si autoškolu v tomhle terénu.“ Oba muži otevřeli své dveře a do auta zavanula zima. Rychle se vyměnili. Sawyer už na místo řidiče sedal rezignovaně – když obešel auto a rychle vyhodnocoval situaci, zjistil, že se za nimi začaly zasypávat projeté koleje – nový sníh byl měkký a sypký a ochotně se svezl do prázdných míst. Ale třeba se stane zázrak, pomyslel si.

Nestal se. Auto nešťastně zavylo, ale nepohnulo se. „Všichni ven,“ zavelel nekompromisně Sawyer. „Zkuste zepředu tlačit. A taky to tím dost odlehčíme.“

Osádka se vysoukala z auta a zaujala místa. Jenže ani snaha o vytlačení nikam nevedla – auto už bylo v dolících tak usazené, že to prostě nešlo.

Sawyer vylezl z místa řidiče. „Zkus to ty, Scullyová,“ učinil poslední pokus. Zmrzlá Chris ochotně usedla za volant a do tlačení se pustila čtveřice mužů, ale ani to nevedlo k cíli.

„Nastrkejte něco pod kola,“ instruovala je dívka. „Větve nebo tak něco.“

„Ty jsou několik metrů od cesty pod závějema,“ zavrčel Sawyer. Vytahal z auta všecky koberečky a nacpal je pod kola, ale bylo to marné.

„Tohle nedáme,“ prohlásila nakonec Chris, spustila ruce z volantu a opřela se do sedačky, než neochotně vylezla ven.

Pětice se shromáždila kolem zapadlého outlanderu. „Takže co teď, vážení?“ pronesl řečnicky Sawyer.

„Zpátky do auta. Začíná být zatracená zima,“ zavelel Desmond. „Do auta a neotevírat, ať udržíme aspoň nějaký teplo a šetříme benzín.“

Znovu se naskládali na svá původní místa – největší Desmond se Sawyerem vepředu, ostatní vzadu. 

Venku se začalo stmívat a sněžilo čím dál víc.

„Frank měl s tím počasím pravdu,“ řekl ztěžka Desmond. „Jsem zvědavej, jak se k nám dostane odtahovka nebo tak něco.“

„Desmonde… jsme na oficiálně uzavřené silnici,“ promluvila tiše dívka. „V zimě je sem vjezd na vlastní nebezpečí. Nikdo pro nás nepojede.“

„Tos to nemohla říct dřív?“ zařval velitel a praštil pěstí do volantu. Chris si ale nenechala nic líbit. „Tys ty cedule cestou neviděl? A nikdo ostatní? Bylo jich tam několik. Nejsem tady snad jediná, kdo umí číst.“

„Nechte toho, tohle nám nepomůže,“ zasáhl Miles. „I tak to zkusíme. Zavoláme na 911 a uvidíme, co se dozvíme.“

„Ty si fakt myslíš, Enosi, že si někam zavoláme?“ řekl kousavě Sawyer. „Víš, jak to tady vždycky dopadlo s bateriema, žejo? Danny, jak jsou na tom ty tvý měřáky?“

„Anomálie je stabilní,“ utrousil vědec. Během posledního úseku cesty byl nezvykle zticha, plnil sice pokyny při vyprošťování auta, ale jinak se zaobíral svými měřeními.

„Takže jsme víte kde, vážení,“ řekl Sawyer a hodil svůj telefon na zem k nohám. Byl beznadějně vybitý.

Vzápětí ztichl i motor auta, který doteď odevzdaně předl.

* * *

V outlanderu se rozhostilo nepříjemné ticho. Pak se velení ujal Desmond. „Takže... strávíme noc tady. V autě neumrzneme, hlady ani žízní neumřeme a spát se dá i vsedě. Zejtra se k nám někdo dostane. Nemůžou nás tady nechat trčet v tomhle počasí několik dní. Nebo sejdeme dolů sami.“

Chris pochybovačně hleděla do vířících vloček skrz zamžené okénko. „V tomhle sněžení?“

„Tak pro nás pošlou někoho s rolbou nebo tak něco. Sakra, Frank ví, kam jsme jeli. Někoho sem pošlou,“ trval Desmond na svém.

„Tak jo,“ souhlasila dívka nepřesvědčeně. Přejela pohledem své parťáky vzadu. Miles skládal mapu a Daniel dál hleděl do svého černého zápisníku. Na poslední stránce nahoře stálo datum.

Chris těžce vydechla. 24. únor 2008. Přesně čtyřicet let poté. Ocitli se v situaci, ve které se úplně klidně mohli ocitnout tehdy ti chlapci. Když zvedla oči k parťákům, setkal se její pohled s Milesovým. „To datum, co? Vůbec to neříkej,“ řekl tiše.

„Podívám se, co máme vzadu v kufru,“ ožil najednou konečně Daniel a nahnul se přes zadní sedačku.

„Jo, dobrej nápad,“ souhlasil Desmond. „Zkus najít něco teplýho na sebe a něco k jídlu. Sakra, škoda, že jsme vyložili to vaše kempovací vybavení.“

„Jsou tu rezervní bundy, nějaká deka…“ přehraboval se Daniel. „No nic, já si na chvíli tohle vezmu a jdu si udělat pár měření.“

* * *

Interiér vozidla jako by v tu chvíli zatuhl v čase a trvalo až několik nekonečných sekund, než se znovu rozběhl.

„Co?“ ozval se zepředu Desmond. Byl přesvědčen, že špatně rozuměl.

„Půjdu si udělat pár měření,“ zopakoval klidně Daniel. „Strávíme tady celou noc, tak aspoň využiju čas.“

Všichni se na něj otočili s nevěřícnými pohledy. Daniel však čile popadl bundu, další dva přístroje, nacpal si zápisník do kapes, vyhoupl se z auta a věrný instrukcím, zabouchl za sebou rychle dveře, aby dovnitř nešla zima.

V tu chvíli se vzpamatovali Sawyer s Desmondem, oba vyskočili ze svých míst a oběhli vozidlo. „Nikam nejdeš, Dane,“ pronesl Desmond. Jeho hlas byl ještě ledovější než vítr, který venku fičel.

Bratr se na něj udiveně podíval. „Proč ne?“

Desmondův pohled byl podobně užaslý. „Protože NE, Dane. Potřebuješ to vysvětlovat?“

Vědec se ho pokusil obejít. Desmond mu zastoupil cestu a Daniel ho odstrčil – nijak důrazně, ale odstrčil. Desmond nechápavě zíral, zatímco k nim přiskočil Sawyer, popadl vědce za obě zápěstí, zvedl mu ruce k ramenům a přitlačil ho k autu. Outlander se pod náporem zahoupal. Daniel se pokusil vymanit, ale Sawyer ho držel pevně. „Okamžitě toho nech, Damny, nebo si tvůj ksichtík připíše další zásah,“ zasyčel výhružně. „Des řekl, že nikam nejdeš, tak nikam nejdeš.“

Daniel se snažil o odpor, ale Sawyer ho přitiskl ještě víc a dál mu důrazně domlouval. Odsekával jednotlivá slova. „Nikam nejdeš, Danny, protože jsme v horách, mrzne, kydá sníh a ty za prvním stromem umrzneš jako ti kluci před čtyřiceti rokama a sežerou tě medvědi, ty malej idiote.“

Miles a Chris uvnitř to nechápavě sledovali. „Co to proboha vyvádí?“ zašeptala dívka.

„Pamatuješ, jak nám Dan zdůrazňoval, abysme hlásili, když se někdo začne najednou chovat divně?“ odpověděl jí podobně tiše Miles.

Vzápětí se otevřely dveře na straně, odkud před okamžikem Daniel vystoupil. „Milesi, ven,“ instruoval ho Desmond. „Půjdeš dopředu. Já jdu za ním.“

Miles rychle vyskočil a Sawyer s Desmondem strčili chabě protestujícího vědce zpět do auta. Než stihl jakkoli zareagovat, Desmond sebou hodil vedle něj a zavřel za sebou. Daniel se přes něj pokusil natáhnout ke dveřím, ale Desmond ho včas zachytil a strhl mu ruce zpět. „Jime, centrální zamykání,“ zařval na Sawyera, která přebíhal na místo řidiče. O pár okamžiků později se ozvalo cvaknutí. Desmond vzal za kliku – nic. Mírně si oddychl.

Pak se zadíval na bratra, který seděl vedle něj s nechápavým a dotčeným výrazem. „Dane, co to s tebou zatraceně je?“

„Nic,“ řekl pomalu Daniel. „Chtěl jsem pokračovat v tom, co tady děláme celý den. Myslel jsem, že proto tady jsme.“

Desmond se na něj nevěřícně zadíval a pohled mu přejel na Chris, která seděla u druhých dvířek vedle Daniela. Chytře už se tělem nasunula na dveře, aby co nejvíc zakryla kliku i výhled ven. To však bylo to jediné, co na ní bylo rozvážné a klidné, jinak vypadala šokovaně. „Dane, co se ti stalo?“ vypravila ze sebe.

„Přeskočilo mu,“ ozval se zepředu Sawyerův hlas. Potichu a rychle si vyměnili pár informací s Milesem. „Vjeli jsme do některýho z těch divnejch míst, sežralo nám to baterky v mobilech a Dannymu to sežralo rozum. Teda, u něj si jeden není jistej ani jindy, jestli mu nehrabe… ale tohle je úplně nová úroveň.“

* * *

Daniel konečně pochopil, že se ven nedostane, a vzdal své snahy. Desmond se horečně rozpomínal na instrukce, které od bratra kdysi dostal kvůli možným problémům a časové nemoci. Zorientovat postiženého v čase a prostoru, zdůraznit mu, že je v pořádku a že má konstantu. Já jsem jeho konstanta, bude to dobrý. Daniel na jeho tápavé domlouvání reagoval bez zájmu. Odpovídal na otázky, bez zájmu opakoval, že je v pořádku a vůbec nic mu není. Jen chtěl jít ven udělat pár měření, opakoval neustále. Ne, necítí se divně, naopak je mu dobře a chtěl jen využít čas.

Pětice uvězněná v outlanderu se pomalu smiřovala s novou situací. Uvízli v autě v začínající sněhové bouři a Daniel byl dočasně mimo provoz.

„Tak ještě jednou a naposledy. Dane, speciálně pro tebe,“ zdůraznil Desmond. „Nikdo nikam nejde. Auto je zamknutý a nikdo nebude otevírat dveře ani okýnka, ať udržíme uvnitř co nejvíc tepla. Venku mrzne a v noci to bude ještě horší. Zvládnem to, ale musíme bejt opatrní. Rozdělíme si úkoly. Já budu hlídat bráchu. Dane, ty se ani nehneš, rozumíš? Jestli se zase začneš někam hrabat, svážu tě šálou,“ pohrozil fyzikovi. „A dáš mi ty svý měřáky. Asi bysme měli vědět, jestli se venku něco nerozjíždí.“ Daniel bratrovi s dotčeným výrazem podal své základní měřiče frekvencí, radiace a magnetismu. Byly v klidu. Desmond vše převzal a pokračoval v instrukcích.

„Chris, ty seď u dveří. Tebe nejspíš Dan otravovat nebude, ale kdyby se o něco pokusil, spusť poplach.“ Dívka vážně kývla. 

„Milesi, Jime, vy hlídejte, jestli se venku nic neděje. Nezapomínejte, kde jsme. Ozbrojení jste?“

Oba muži vepředu souhlasili. „Zásobníky v kapse kvůli bezpečnosti a těm anomáliím, ale všecko pěkně po ruce,“ potvrdil Sawyer.

„Dobrý,“ shrnul Desmond. „Někteří z nás můžou spát. Prostřídáme se. Měli bysme zkusit spát co nejdřív, dokud je tu teplo. Nad ránem to bude horší.“

* * *

Venku se úplně setmělo a sněžná bouře se rozjela s plnou silou. Členové skupiny do sebe nasoukali něco k jídlu z omezených zásob a ujali se svých úkolů. Outlanderem se pak začalo rozléhat střídavé oddechování a pochrupování, jak se jednotlivých členů výpravy zmocňoval lehký, přerušovaný spánek.

Nejprve do tmy a do noci zíral Miles, po nějaké době ho vystřídal Sawyer. Desmond na zadní sedačce sledoval měřiče a svého bratra. Danielovo podivné třeštění vystřídala naprostá apatie a zanedlouho usnul. Desmond se modlil, aby to tak zůstalo.

Z okének šel čím dál větší chlad a zvenčí je zasypával sníh. Uvnitř auta bylo stále teplo, ale také začínalo být znatelně vydýcháno. Hlídající Sawyer se po nějaké době přistihl, jak ho také přemáhá únava. Zašátral po kličce na otevření oken. „Ne, Jime,“ zastavil ho šeptem Desmond. „Musíme tady držet teplo. Tohle je nepříjemný, ale dá se to vydržet. Ale jestli nám zamrznou otevřený okýnka, jsme v…“

„Tam už stejně jsme,“ odtušil Sawyer, ale nechal okno zavřené. „Kdybych aspoň měl ty Dannyho blbý kapsle s kofeinem.“

„Má je někde ve svejch věcech. Budit ho nebudu,“ odtušil Desmond a podíval se na bratra.

„To ať tě ani nenapadne,“ souhlasil Sawyer. „Je dobře, že dal pokoj. Byl jako šílenej.“

Čas se vlekl. Překulila se teprve půlnoc.  V autě bylo ticho, spali už všichni kromě Sawyera. Byl pevně rozhodnutý napravit svoje selhání z noci v terénu a neusnout. Snažil se zabít čas i únavu přemítáním o tom, co se to zatraceně toho předchozího večera stalo. Věděl, že na nic nepřijde, ale snažil se co nejtišeji zabít čas. Najednou mu do mysli pronikly náhlé a nečekané zvuky. Chvíli mu trvalo, než pochopil, co se děje.

* * *

Chris pospávala – nejdříve lehce, pak se ale ponořila do hlubšího spánku. Prolínaly se jím myšlenky a výjevy z dramatického večera a vše dokreslovalo fičení větru a ťukání ostrých ledových krystalků za okénky. Přemítání o podivných událostech přešly do trhaného snu, v němž se jim nepovedlo Daniela zadržet a on vyrazil ven, jen tak v košili a ve svetru. Desmond se Sawyerem za ním vyběhli, ale zastavit se jim ho nepodařilo. Sawyer se pro ni a Milese vrátil a vyzval je, aby šli s nimi. Když Chris vylezla z auta, uvědomila si, že outlander už není outlander, ale ale staré Montego ze sedmdesátých let.

Svět se rozvibroval a fialově rozzářil a když se vyděšeně podívala po svých přátelích, uvědomila si, že už nepoznává jejich tváře. Do obličeje ji bodal chlad a ona v náporech větru přestávala dýchat. Chtěla zakřičet, že nikam nejde, že má strach a že s těmi cizími lidmi v té divočině nechce umřít… když do ní zezadu někdo obrovskou silou strčil. Skácela se do měkké závěje a zalapala po dechu. Sníh ale nebyl studený – byl zvláštně teplý, lepivý. Dýchat ale stále nemohla.

Se zoufalým lapnutím po dechu se probudila. Už neležela, seděla napůl zhroucená v nepříjemné poloze, vmáčknutá v rohu. Pokusila se zvednout, ale nešlo to. Do čehosi kopla oběma nohama a nepříjemně si je narazila. A co bylo nejhorší, stále nemohla dýchat. Připadala si, jako by jí někdo tiskl na obličej vlhký pruh vaty. Zazmítala sebou a pokusila se ze sebe shodit to, co jí překáželo. Odhodila péřovou bundu, kterou se předtím přikryla, a konečně pochopila, kde je – v autě. Jediné, co věděla, bylo, že musí pryč. Popadla kliku dveří a vší silou za ni zalomcovala. Nic se nestalo.

Až pak si uvědomila, že někdo tiše, ale důrazně opakuje její jméno. „Jonesová! Jonesová, nech toho, sakra!“ Sawyer na ni zíral ze přední sedačky. Před pár sekundami ho plnou silou nakopla. „Dohajzlu, to už přeskočilo i tobě?“

Pak mu došlo, že dívka lapá po dechu. „Sakra, Scullyová, počkej chvíli.“ Zatápal ve tmě, našel klíče od auta, odemkl, vyskočil ven, otevřel její dveře a chytil ji, když napůl vyskočila, napůl vypadla ze svého místa. Zabouchl za ní a znovu zamkl. Všichni v autě sice dál spali, ale nechtěl riskovat, že nechá otevřeno.

„Zůstaň u auta, nikam nechoď. Je tady tma jako v prdeli. Jseš v pohodě?“

Dívka se opřela o outlander a s otevřenými ústy lačně dýchala ledový vzduch. „Jo, jo,“ vyrazila ze sebe. „Vůbec jsem nemohla dýchat. Vzbudilo mě to tak najednou. Fuj.“

„Jo,“ souhlasil Sawyer. „Měli jsme tam pekelně vydejcháno. Lidi z toho může chytit kdovíjakej psotník. Jinak jseš okej? Nemáš nějaký…“. Sawyer nedořekl a poklepal si na spánek.

„Trochu mě bolí hlava, ale to bude tím vzduchem tam. Jsem v pohodě. Brrr.“ Dívka se zachvěla.

„Vydejchej se. Nemůžem tady bejt dlouho, pekelně mrzne. Za chvíli se vrátíme dovnitř. Vymění se nám i vzduch v autě a bude to zase lepší. Do rána to už vydržíme,“ povzbuzoval ji Sawyer.

„Kolik vůbec je?“

„Nevím. Chcípl mi mobil i hodinky,“ přiznal neochotně Sawyer. Pak se začal hrabat po kapsách své zateplené dharmské bundy. „Dal bych si cígo, ale v tomhle počasí ho nezapálím.“

„Dala bych si s tebou,“ otřásla se Chris.

„Ty kouříš, Scullyová? Zlobivá holka.“

„V průměru jednu do roka,“ odtušila dívka. „Jen při speciálních příležitostech. Ale tohle je teda speciální dost.“

„Musíš s tím počkat na jindy. Mám tady akorát něco na zahřátí.“ Sawyer konečně vylovil z vnitřní kapsy hranatou láhev. Na dně šplouchalo tak na tři prsty whisky. Podal láhev dívce. „Dej si. Teď to zahřeje a pak se ti bude líp dejchat. Uvolňuje to svaly.“

Nedala se přemlouvat. Vrátila mu láhev a schoulila se před zimou. Zpátky do auta se jí ale očividně nechtělo.

„Jime, co se to tady sakra děje?“

„To bych taky rád věděl, Scullyová.“ Sawyer se protáhl. „No nic, je načase zalézt zpátky do zaprděný nory. Šup. Zamknu za tebou.“

Oba se vrátili do auta. Chris, jejíž oči se pomalu přizpůsobovaly tmě, obezřetně přejela pohledem Danielovu siluetu. Fyzik dál spočíval na svém místě uprostřed sedačky, ale teď se trošku se sesunul na její místo. Vmáčkla se vedle něj. Vědec se zavrtěl, ale plně se neprobudil. Chris se roztřásla zimou. Stále ji hlodala zima, která zuřila venku a za těch pár minut se jí zažrala snad do každého póru kůže. Jestli se ti nešťastní kluci tenkrát snažili někam dostat v podobným počasí... Ne, raději nemyset. S tímhle by se nejspíš opět propadla do nějaké noční můry.

Schoulila se na sedačce, znovu přes sebe hodila bundu a přitiskla k sobě prochladlé ruce. I když tomu před chvílí nevěřila, začala se skoro obratem opět propadat do spánku. Na jeho hranici vedle sebe ucítila nějaký pohyb. Přitiskla se ke dveřím. Ale nikdo se je už nesnažil otevřít. Jen mlhavě ucítila, jak někdo bere její sevřené ledové dlaně do svých a zahřívá je.

* * *

Zima probudila osazenstvo outlanderu za celkem krátkou dobu – kromě Sawyera, který dostál svému rozhodnutí a vydržel nespat skoro celou noc. Nejprve se vzbudil Desmond a jeho protahování se na zadní sedačce probudilo i Milese. „Ta zima je šílená,“ postěžoval si Miles na sedadle spolucestujícího. „Ale zase se tu dá dejchat,“ opáčil Sawyer. „Skoro jsme se tady udusili. Scullyová se málem prokousala ven okýnkem. Měla skoro panickej záchvat.“

Desmond zatřásl hlavou a zamžoural směrem k dívce. Seděla vmáčknutá v rohu sedadla a dveří, ale sevřené ruce měla natažené a Daniel je držel ve svých. Velitel si promnul oči, ale na paradoxním potemnělém výjevu to nic nezměnilo.

Ujal se velitelských povinností. Naklonil se dopředu k Milesovi a Sawyerovi. „V noci byl klid, chlapi?“

„Nic,“ hlásil Sawyer. „Nikde nic, všude tma jako v prdeli. Krom tý Scullyový epizody všecko v normě. Sakra, fakt je tady zima. Už aby bylo ráno a vylezlo slunko,“ zavrčel.

„To si ještě počkáš, Jime,“ zajektal zuby Miles.

Desmond se na sedačce otočil a znovu začal prohrabávat věci v kufru. Vylovil dvě poslední péřové bundy a hodil je dopředu. „Tady máte aspoň něco.“ Sám si vytáhl silnou deku. Nejprve se do ní zahrabal a užíval si, jak se deka prohřívala od jeho těla a hřála ho zpět. Pak mu pohled sklouzl ke spícímu bratrovi a novinářce. Povzdychl si, stáhl ze sebe deku, roztáhl ji do plné délky a natáhl ji i přes dva zbylé spáče.

Daniela probudil pohyb a zima, která ho chladila na tvářích. Necítil se vůbec dobře a nebylo to jen zimou. Měl nepříjemný pocit, že něco není v pořádku – Sawyer by mu řekl něco jako No jo, takový to ráno, kdy se probudíš v příšerný kocovině a víš, žes něco podělal, ale ještě sis nevzpomněl co.

Otevřel oči do tmy a zavrtěl se.

Vedle něj se ozval Desmond. „Dane. Jak je?“

„Zzzima,“ vypravil ze sebe vědec ztuhlými rty.

„Jinak v pořádku?“

„Hm… snad ano,“ odtušil. Cosi na Desmondově tónu ho zneklidnilo.

„Nemáš potřebu vyrazit někam ven?“

Daniel se nechápavě rozhlédl. „Do téhle tmy a zimy? To myslíš vážně?“

Desmond pocítil něco jako špetku úlevy. Daniel zase snad vypadal normálně. Ale Desmondův výslech ho očividně znejistěl – napůl se vyhrabal zpod deky a zadíval se směrem k bratrovi. „Co je to za divné otázky, Desmonde?“

Bratr ho fixoval pohledem. Vědec měl rozšířené zornice – Desmond si nebyl jist, jestli je to tmou, nebo ještě doznívá nějaký záhadný noční vliv. „Dane, ty si nepamatuješ, co se večer dělo?“

 „Uvízli jsme tady. Nestihli jsme všecka měření a pak jsme zapadli. Ale víc… Je to divné. Pamatuju si jen části.“ Tušení něčeho špatného se prohlubovalo. Nakonec Danielův pohled sjel ke Chris, která se stále ještě nehýbala, i když byla vzhůru. „Něco se stalo? Snad ne…“

„My jsme v pohodě, Danny,“ ozval se zepředu Sawyer s důrazem na slovo my. „I Scullyová. Tentokrát jsi vyšiloval ty.“

Daniel zatřásl hlavou. „Moment. Já… něco si pamatuju, ano. Ale jsou to jen útržky. Nedává to smysl.“

„Jestli to dává smysl, to nevím,“ prohlásil Desmond. „Ale ty ses choval jako pominutej. Chtěl jsi vyrazit ven do divočiny a dělat nějaký experimenty. Jako by ti někdo vyřadil z provozu zdravej rozum. Měli jsme s tebou s Jimem co dělat, abychom ti vysvětlilli, že fakt nikam nepůjdeš.“

„Cože?“ užasl Daniel. „Na to si vůbec nevzpomínám. Vím, že jsem chtěl něco udělat, ale tohle… tohle si vůbec nepamatuju.“

„Měls sněžnou bouři i ve škebli, Danny,“ zavrčel zepředu Sawyer. „Byl jsi pěkně vostrej. Málem jsem ti jednu vrazil, aby se ti zase rozsvítilo.“

Daniel si přitiskl ruku na čelo a nechápavě zíral do tmy. „Vám se nic nedělo? Desmonde, Chris?“ ozval se po chvíli skoro až prosebně, jako by hledal spojence.

„Ne,“ odmítli oba oslovení.

 „Takže jen já. Ale proč? Vždyť mám konstantu… byls tady, Desmonde,“ hledal fyzik marně vysvětlení.

 „Když jsem si přesed vedle tebe, začalo to odeznívat, to je fakt,“ přisvědčil jeho bratr. „Ale předtím jsi byl totálně mimo.“

„Moc si z toho nepamatuju,“ vrtěl hlavou Daniel. Roztřásl se zimou. Vypadal čím dál víc šokovaně.

 „Teď to nerozmotáme, Dane,“ prohlásil odevzdaně Desmond. „Teď musíme vydržet do rána a nějak se odtud dostat. Pojďme se víc srazit k sobě, vy dva,“ vyzval třesoucího se Daniela a ospalou Chris. „Pořádně se tou dekou zabalte. Musíme držet co nejvíc tepla.“

Seděli natěsno jeden vedle druhého, cítili každý svůj pohyb, od úst a nosů jim začínala jít pára. Daniel stále nechápavě a nešťastně vrtěl hlavou.

„Nech to být, Dane,“ šeptla tiše Chris. „Hlavní je, že to přešlo a nic se nestalo.“ Ucítil, jak ho lehce pohladila po zápěstí. Nahmatala jeho starodávné hodinky.

„Kolik vůbec je?“ šeptla dívka. „Už aby bylo ráno.“

Daniel vymotal paži zpod deky. „Uf, pořád jdou,“ poznamenal trochu uklidněně a zahleděl se na fosforeskující ručičky. „Jsou čtyři ráno.“

Autem se ozvalo skupinové zasténání.

Nikdo už neusnul. Všechny ale extrémně překvapilo, když za chvíli začalo svítat.

„Nemělo to pitomý slunce vylízt asi tak za dvě až tři hodiny?“ zahučel Sawyer.

„Mělo,“ kývl Daniel, který nechápavě zíral k východu. Zkontroloval své hodinky. „Podle tohohle je půl sedmé.“

„To nebyly dvě a půl hodiny, vědátore.“

„Já vím.“

* * *

Ráno je přivítalo slušnějším počasím a dokonce i vykouklo slunce, které jim přineslo aspoň kousek pocitu tepla. To však bylo vše – pomoc si zavolat nemohli, protože baterie byly beznadějně vybité. Variantu vyrazit pěšky směrem k civilizaci velice brzy zavrhli, silnici zavály hluboké nánosy čerstvého sněhu a chůže byla vyčerpávající. Usoudili, že nejbezpečnější bude zůstat u auta.

Pomoc dorazila až dlouho po poledni. Ze směru od Oroville se zdálky ozvaly motory, tiché brumlání sílilo v hukot a poté v řev. Do svahu pomalu vyhrabal sněžný pluh s frézou. Pětice pozorovala blížící se bestii s nesmírnou úlevou, ale i s pocitem viny. „Tohle bude drahý, Scotty,“ prohlásil ponuře Sawyer.

Desmond mávl rukou a šel vozidlu vstříc. Ostatní se vydali za ním.

Pluh zastavil a z kabiny se spustil zarostlý padesátník. „To ste sem dostal vy, chlape?“ spustil na velitele. Ten jen zahanbeně pokývl.

Muž si založil ruce na mohutném hrudníku. „Co vás to napadlo, vy troubo? Ste všichni v pohodě? Žádný prochladnutí a vomrzliny?“

„Jsme v pořádku,“ odtušil Desmond. „Zůstali jsme celou noc v autě. Já… my… omlouváme se vám. Podělali jsme to.“

Chlapík se uchechtl. „To bych řek, že ste to podělali, ale mně se nevomlouvejte, chlape. Děláme svou práci a furt je lepší vyprošťovat takovýhle trouby, než je pak hledat umrzlý po lesích. Některý ani nikdy nenajdete. Divil byste se, co lidí se tady v těch horách ztrácí.“

Na chvíli se odmlčeli. Chris, stojící vzadu ve skupině, se napjala při zmínce o ztrácejících se lidech, ale nikdo další si poznámky patrně nevšiml.  Pluhař po celé scéně znovu rozhlédl. „Lidi nešťastný, co vás to vůbec napadlo, sem jezdit?“

„Ztratili jsme se,“ zatvářil se provinile Desmond. „Nejsme zdejší a… víte, jak to chodí.“

„Říkal jsem si, že máte cizí přízvuk. Vodkud jste, člověče?“

Desmond přiznal národnost a pluhař se chytil za hlavu.  „No nic. Máte kliku, že jsme sem dneska vyrazili. Ta zadrbaná bouřka asi u Bucks Lake asi strhala nějaký vedení. Elektrikáři dostali hlášku o výpadku a poslali nás protáhnout cestu. Jinak byste tady trčeli ještě zítra.“

„Takže vy sem nejedete kvůli nám?“

„To teda ne, pane,“ rozchechtal se pluhař. „Nikdo nic nehlásil. Asi nikomu nechybíte.“