Kate se narovnala z předklonu a vyčerpaně si hřbetem ruky otřela ústa. Zatoužila vydat se k prameni, ale zesláblé nohy ji taktak udržely, jít odmítaly. Opřela se o strom na okraji džungle, kousek od své zahrádky, a pozorovala kouřící louži zvratků, kterou právě udělala. Byla ráda, že se dnes ještě nenasnídala – jídla by byla škoda. Když nevolnost přešla, vyrazila konečně pomalu k vodě a tam si vypláchla ústa a pomalu se napila. Konečně se jí udělalo lépe.
Dřív doufala, že jí bývá špatně kvůli něčemu na Ostrově, a
že si na to časem zvykne. Když se její stav spíš pomalu horšil, začala ztrácet naději.
Definitivně to pohřbil Hurley – když je informoval o unikající radiaci,
pochopila, co se asi děje. Z nějakého důvodu se vystavila ozáření víc než
Claire a Charlie… a teď se u ní nemoc rozvíjela. Její nevolnosti a slabost tomu
nasvědčovaly.
Charlieho noční záchvaty se pomalu lepšily, když s ním
části nocí trávil Černý. Claire se opět začínala uklidňovat a mít lepší náladu.
Začínala věnovat svou pozornost i něčemu jinému, než byl jen chlapeček. A tak
se jí jednoho večera Kate opatrně zeptala, jestli náhodou při svých dřívějších
toulkách po Ostrově někde nenašla měřiče radiace, o kterých se před nimi zmínil
Hurley.
„Nic takovýho jsem neviděla,“ zatřásla hlavou Claire
odmítavě. „Nepotřebujem to. Tady jsme v bezpečí. Charlie to říkal. A
Hurley,“ zatvářila se trošku pochybovačně, „říkal to samý. Tady nic není.“
Pak se na Kate zkoumavě podívala. „Proč se na to ptáš?“
Kate, která dosud seděla u jídelního stolu na židli, se
unaveně opřela o složené ruce. „Myslím, že mi něco je. A mám trochu strach,
jestli to není to, o čem mluvil Hurley.“
Claire se se na ni zadívala ještě ostražitěji. „No,
nevypadáš moc dobře. Ale… ty nemůžeš bejt nemocná. Nebudeš nemocná.“ Zatřásla
hlavou, jako by tím, že to sama popře, zaháněla i skutečnost.
Kate si povzdychla. „Není mi dobře. Neříkej mi, že sis toho
nevšimla.“
„No… jo. Ale nebudeš nemocná. Charlie říkal, že tady budeme
v bezpečí.“ Claire se zase začínala vracet ke svým mantrám.
„Asi jo. Nech to být, Claire, a zapomeň na to. Bude to
určitě dobrý,“ mávla nakonec rukou Kate. Zalitovala, že jí o svých problémech
řekla. Nemělo to smysl – Claire ve chvíl, kdy ji něco znejistělo nebo
vystrašilo, opět spadla do svého starého uvažování a fungování a zarytě se
držela svých utkvělých myšlenek.
* * *
Kate se cítila mizerně i kvůli tomu, kvůli čemu je naposled
navštívil Hurley. Když se dozvěděla, že Černý nejspíš něco provedl Richardovi, vyděsilo
ji to. Černého dlouhé nepřítomnosti v uplynulých několika dnech a jeho
napětí teď dávaly úplně jiný smysl. Kate to děsilo – pokud ublížil Richardovi,
se kterým na Ostrově žili vedle sebe dlouhá desetiletí a až teď ho napadl,
muselo se něco razantně změnit. Když to něco v Černém vzbudilo takovou
nenávist vůči Richardovi, co by to mohlo způsobit třeba vůči ní? O Richardovi a
Hurleyho návštěvě tedy nemluvila ani s Claire, ani s Černým. Hurley
se nevrátil, takže opatrně doufala, že Richarda našel a vše se vyjasnilo… ale
dobře jí nebylo.
Od toho dne, kdy je Hurley navštívil naposled, nemohla spát.
Ráno jí proto bývalo ještě hůře než předtím.
Černý ji průběžně sledoval ostražitým pohledem. Jednoho
večera, když Claire koupala Charlieho, si k ní přisedl.
„Kate, ty se bojíš,“ konstatoval. Nebyla to otázka.
Tmavovláska rezignovaně a mírně přikývla. Neměla sílu lhát a
nemělo to smysl, on to stejně věděl.
„Mě se bát nemusíš. Když děláš to, co dělat máš, nikdo ti
neublíží. Chráním vás s Claire i s malým, to přece víš.“
„Před čím?“ neovládla se. „Před čím nás chráníš?“ Snažila se
zkrotit své myšlenky, ale všecko v ní chtělo ty věty doříct: nemusíš nás
chránit před okolím. Potřebovaly bychom chránit před tebou!
Viděl to a zadíval se na ni káravě. „Kate, na Ostrově jsou
mnohem horší věci než já. A ty bys to měla vědět.“
„Nevím, co přesně myslíš,“ zaváhala.
„Vidělas toho tady už hodně.“
„Jo,“ přisvědčila ochable. „Vidiny. A fialová obloha. A
šílenci na lodích. A teď lidi, co sem prochází z jinýho světa. A jaderný
záření.“
„Před tímhle vším vás můžu ochránit, Kate.“
Nic neřekla. Černý viděl, že ji to moc neuklidnilo. Věděl, že
žena zoufale přemítá o Richardově osudu, ale o něm se s ní i (a koneckonců
i s Claire, kdyby na to došlo) bavit odmítal. Nebylo by strategické, aby
věděly, jak moc se dokázal přestat ovládat. Před nimi si musel udržet tvář
tvrdého, ale spravedlivého ochránce – a to, co udělal, spravedlivé nebylo, to
už teď věděl. I proto Richarda vlastně nechal Hurleymu, aby si ho vzal zpět do
svého tábora.
Kate mlčela a rýpala se v kůži kolem nehtu na palci. O
něčem zoufale přemýšlela. Černý jí teď do hlavy nenahlížel – chtěl zase
projednou zažít kus překvapení. Cítil, že mu Kate něco chce říct. Byl velice
zvědav, jestli to bude to, co si myslel.
Z pobledlého obličeje vystupovaly pihy, víc než kdy
předtím. Nakonec se na něj podívala a nadechla se. Oslovila ho tak jako kdysi. „Jacku,
co to se mnou je? Jsem nemocná?“
Vrátil jí pohled. Pomalu, ale nesmlouvavě přikývl. „Ano. Tos
poznala sama.“
Také lehce pokývla, sama pro sebe. Nepřekvapilo ji to.
„Co mi je?“
„Kate, to ti teď říct nemůžu. Nejsem už lékař, i když pořád
vypadám jako on.“
„Ale říkals, že…“
„Na tom teď nezáleží.“
Kate zaraženě zmlkla. Pak znovu promluvila. „Je to vážný, ta
moje nemoc?“
„Musíš vědět sama, jak se cítíš.“
„Je mi zle,“ přiznala. „Čím dál hůř.“
Pak k němu zvedla pohled. „Jacku… je to z toho radioaktivního
záření? Dostalo se to i sem?“
„Ne,“ odpověděl okamžitě, pevně a jistě.
Překvapeně zamžikala. Byla si jistá, že se dozví opak.
„Vážně to tady není? Myslela jsem, že…“
„Nenechal bych vás tady, kdyby to tady bylo nebezpečné.
Opravdu jsi ještě nepochopila, že vás chci a potřebuju mít živé? Odvedl bych
vás pryč, kdyby se to sem dostávalo. Není to tady.“
„Tak co se mnou je? Nakazila jsem se něčím, ještě než jsem
sem přišla?“
„Možná.“
Pak se zvedl a odešel
vystřídat Claire k Charliemu, který usnul. Po Kate se už jen ohlédl. „Jdi
spát. Musíš odpočívat, když ti není dobře.“
* * *
Jednoho rána se rozhodla. Když Claire připravovala Charliemu
snídani a ona šla pro vodu, cosi se v ní vzbouřilo. Cosi, co v ní
dávné roky dřímalo, ale stále to tam bylo. Vyvolalo to v ní příval síly,
nečekané a netušené. Zahodila kanystr se zbytkem vody a aniž by se ohlédla
směrem k Dharmavillu, rozběhla se pryč do džungle. Zase byla tou dívkou,
kterou bývala kdysi – zrozenou k útěku.
Běžela džunglí, čekala, že ji každým okamžikem dostihne
černý oblak a pak přijde mučivá bolest v hlavě, nebo ji vyzvedne a otluče
o stromy jako hadrovou panenku. Ale nic takového se nestalo. Jediná bolest,
která přišla, bylo píchání v boku. Kate zpomalila, ale nezastavila se.
Běžela, aniž by věděla kam. Občas jí hlavou prolétlo, jestli v příštím
kroku nevpadne do toho záhadného pásma a nestane se něco příšerného. Ale
nezastavilo ji to. Najednou jí žádná z hrůz, které na Ostrově mohly čekat,
nepřišla tak hrozivá, aby se zastavila a vrátila se k tomu neustálému
napětí a nejistotě, v nichž žila poslední měsíce.
Po nekonečné době se před ní džungle rozevřela… a ona
vyběhla na pláž. Zastavila se a pokusila se zorientovat. Rozhlížela se a
čekala, že každým okamžikem uvidí něco známého – vždyť tady strávila tolik času
a bývala by řekla, že Ostrov zná docela dobře. Ale teď ho nepoznávala.
Nepoznávala už ani to ráno. Ještě před chvílí, když šla pro
vodu, byla obloha modrá a všecko normální. Ale teď… Vzduch kolem ní se divně
vlnil a nebe získalo nepřirozeně oranžovou barvu. Kate se nevěřícně zadívala
vzhůru. Oranžové spirály se stáčely všude kolem a budily v ní iracionální
hrůzu. Vypadalo to, jako kdyby vzduch kolem ní hořel. Ale horko necítila.
„Co…“ vykřikla sama pro sebe, i když věděla, že ji nikdo neuslyší.
Slova se kolem ní začala odrážet v podivné ozvěně, jako by byla uprostřed
tunelu.
Svět se dál vlnil a její děs se stupňoval. Otočila se a
chtěla utíkat pryč – radši zpátky do džungle a snad i do toho šíleného
Dharmavillu, k tomu šílenci v Jackově podobě. Ale i to teď znělo líp
než tohle.
Jenže pak zjistila, že nemá kam utéct. Džungle zmizela, vlnivé
spirály byly všude kolem ní a ona nemohla dál. Jako by ji něco uzavřelo
v bublině plné oranžových vln.
Kate se rozkřičela. V dálce se ozvaly rány.
* * *
Probudila se v propocené posteli a dál slyšela rány.
Chvíli nechápala, co se děje a kde je. Pak jí došlo, že je v malém pokoji,
který jí sloužil jako občasná ložnice, a že někdo tluče na její dveře.
Claire vpadla do pokoje až ve chvíli, kdy Kate uvnitř
zmlkla, jako kdyby čekala, až pomine nebezpečí, které Kate ohrožovalo.
Tmavovláska ležela na okraji postele a třásla se. Claire se jí na nic
nevyptávala. „Něco se ti zdálo,“ konstatovala jenom. Kate nereagovala.
Nereagovala ani na její neohrabaný pokus o objetí a utěšení. Claire se brzy
stáhla a odešla.
Kate se zavřela do sebe. Mluvila jen občas na Charlieho,
jinak ne.
Stále se jí vracely útržky toho snu. Jiné noční můry ve dne
bledly, ale tenhle ne.
Věděla, že v ní v tu noc vybublalo to, po čem
toužila celé poslední měsíce – zoufalá a potlačovaná touha po útěku, nutkání
dostat se pryč z toho šíleného sevření a neustálé kontroly a sebekontroly,
to vše zdušené strachem z toho, že by pokus o útěk byl potrestán. A i když
se ve snu nakonec vzchopila a pokusila se… skončilo to katastrofou. Nemohla
pryč. Nebylo kam.
Černý zůstal toho dne v jejich domku, jako by ji
hlídal. Kate věděla, že jí vidí do myšlenek a že musí vidět útržky její noční
můry, ale bylo jí to jaksi jedno. Tušila, že i on ví, že to byl sen, nikoli
její plány nebo myšlenky. A on ji za výjevy útěku skutečně nepotrestal. Nepotrestal
ji ani za jiné myšlenky, které v její hlavě viděl, a které se tam dostaly
už za jejího vědomí.
„Nevrátím ti ji,“ řekl jen suše.
Kate dobře věděla, o čem mluví. „Já vím.“
„Nezkoušej to ani jinak. Nenechám tě to skončit. Potřebuju
tě tady, už jsem to říkal.“
„Já vím.“
Vzpomínka na pistoli, která ji kdysi příjemně tížila v kapse
nebo za opaskem, se rozplynula.
* * *
I další noci se Kate zdálo o pokusu o útěk. Tentokrát
neutíkala bezhlavě, ale odcházela v noci, pomalu a tiše. I tehdy útěk
skončil nezdarem – svět se kolem ní náhle smrskl, uzavřel ji v neproniknutelné
kapsli a ona se probudila hrůzou.
Tentokrát však nekřičela a nebyla ve své posteli.
Cítila vlhko a cosi poddajného kolem sebe. Rozhlédla se; nic
nepoznávala. Byla tma a kolem se ozývaly noční zvuky. Až když nohou narazila na
kus dřeva porostlého liánami, pochopila – byla v noční džungli. Choulila
se u velké liány a jednu ruku měla sevřenou v pěst. Mezi prsty jí
protékalo cosi mazlavého, lepivého.
Uvědomila si, že to samé cítí i v ústech. Udělalo se jí
nevolno a tu hmotu vyplivla. Vzápětí vydávila i zbytek.
V té chvíli se v džungli objevil Černý. Nezkoumal
její myšlenky, nemusel – vše mu bylo jasné. Rozpáčil jí sevřené prsty. Kate
držela v dlani rozmačkané tmavé plody.
V noci se ve spánku vykradla ven, v džungli našla
divoce rostoucí plody a jedla je, dokud se neprobudila.
Bylo jejím jediným štěstím, že ji v tu chvíli dohnala
obvyklá nevolnost a ona většinu toho, co snědla, vyzvrátila.
Černý ji odnesl zpět do Dharmavillu. Bez výslechů, bez
výčitek, dokonce i s náznakem něčeho jako něhy.
Bylo jí to jedno. Už ani neměla sílu cítit odpor, natož něco
jiného.
Během dne se Kate udělalo zase lépe, pila studený černý čaj a
dokonce i snědla něco málo z jídla, které jí pečlivě připravila Claire pod
Černého dozorem, ale jinak jen letargicky seděla u stolu a zírala z okna.
V hlavě se jí objevovaly otázky.
Pokusila se zabít poprvé, nebo se její podvědomí během spánku
snaží o něco podobného už delší dobu?
Byla tohle příčina její nemoci? Plížila se v noci v náměsíčnosti
do džungle a tam se krmila jedovatými bobulemi?
Vědělo to něco v ní, že odtud nikdy neuteče… a zároveň
že k definitivnímu a tomu nejzoufalejšímu řešení nemůže sáhnout vědomě,
protože by se to okamžitě dozvěděl Černý a nenechal by ji skutek dokonat – jak včera
sám řekl?
Kate si s nesmírnou lítostí uvědomila, že už nechce
žít. A že nějaká její část to ví už dávno. Teď to pochopila v plném rozsahu.
Necítila šok, ale jen smutek. Smutek z toho, že se ona,
právě ona, ta, která vždycky bojovala! dostala tak hluboko.
Ještě horší smutek však pramenil z toho, že věděla, že
bude žít dál.
