1002 - Sierra Echo

Po lese přecházely tři dvojice. Všichni byli soustředění a sledovali přidělené přístroje.

Před dvěma hodinami se přesunuli z místa, kde před časem měl Desmond s Chris svoje vize, do poněkud schůdnějšího a přehlednějšího terénu a Daniel začal své parťáky zaškolovat tak, aby mohli vytvořit tři nezávislé výzkumné skupiny. „Potřeboval bych, abyste dokázali s jistotou detekovat alespoň průsaky ze spojnice,“ instruoval je.

„Těma tvejma uječenejma měřákama?“ zatvářil se ztrápeně Sawyer.

„Ano, přesně těmi. Pokud ti to pomůže, Jime, můžu u některých přístrojů deaktivovat akustickou detekci. Prostě vypnout zvuk.“

„To by bylo super, zastupující veliteli,“ zašklebil se Sawyer. Opřel se o kapotu auta a zadíval se na vědce, který vyndával věci z kufru druhého vozidla. „Danny, řekni mi jednu věc. Co to sakra vlastně měříme?“

„Parametry anomálního záření procházející sem ze spojnice. Přesněji řečeno jeho vlnovou délku.“

„Pořád mluvíš o anomálii,“ řekl Sawyer. „Jaká to teda má vypadat, když to anomálie není?“

Daniel se narovnal od kufru a postavil krabici na zem. Okraj silnice na odpočívadle byl suchý, sníh byl skoro pryč. Slunečné počasí v posledních dnech silnici Oroville-Quincy vysušilo a prohřálo. Byl další krásný den.

„Tak dobře, uděláme si malý teoretický úvod. Můžu vás taky poprosit, abyste sem šli? Desmonde, Milesi, Chris, Franku.“

Shromáždili se mezi oběma auty.

„Jim si vyžádal víc informací o tom, co tady vlastně sledujeme, a má pravdu. Bude dobře, když o tom budete vědět víc, než jen to, že hledáme místa, kde přístroje zachycují něco s číslem 2,342.“

„Báječnej nápad, brácho,“ potvrdil trochu kousavě Desmond. „Myslím, že tohle jsme měli udělat už dávno.“

„Pardon,“ pokrčil Daniel rameny a začal. „Kdybych mluvil moc nesrozumitelně, zastavte mě, prosím,“ Sawyer kývl a vědec pokračoval. „Možná víte, že každé elektromagnetické záření je definováno dvěma základními parametry,“ začal Daniel výklad. „Frekvencí a vlnovou délkou. Frekvence definuje periodicitu, s jakou oscilují částice nebo vlny…“

Sawyer zvedl ruku. „Zjednoduš to.“

Daniel se na okamžik zatvářil zaraženě. „Dobře. Čekal jsem to o něco později, ale… dobře. Frekvence nám vypovídá o tom, jak rychle něco kmitá, kolikrát za sekundu. Chápeš?“ Po Sawyerově přikývnutí pokračoval. „Druhým parametrem, který záření definuje, je vlnová délka. Definuje, jak velká vzdálenost je mezi dvěma vrcholy vlny.“

„Mezi těma dvěma kmitama,“ řekl Sawyer. Nebyla to otázka, ale konstatování.

„Ano. Frekvence a vlnové délky mohou být různé a charakterizují různá záření. Od nízkofrekvenčních vibrací, přes rádiové vlny, světlo… až po vysokofrekvenční, rentgenové nebo gama záření.“

„Co je to, co tady měříme?“

Daniel se ošil. „Zatím to bohužel přesně nevím. Není to ionizující. Ale jinak… Má to poněkud zvláštní a nestandardní parametry. Víte, v běžných místech je detekovatelné něco, čemu se říká Schumannova rezonance. Je to extrémně nízkofrekvenční vlnění o frekvenci kolem 7,5 hertzů a s vlnovou délkou přibližně šestatřicet tisíc kilometrů.“

Vědec se odmlčel a přejel pohledem po ostatních. Desmond, Miles a Chris soustředěně poslouchali, Frank mírně pokyvoval – přirozeně o těchto věcech něco věděl ze své letecké kariéry – a Sawyer se tvářil komicky udiveně. Daniel pokračoval. „Někdy se tomu říká tep Země. Je to něco, co je všude a vždy. Schumannova rezonance je v podstatě všudypřítomná. Vzniká odrazem záření v zemské atmosféře. Podílí se na tom zejména sluneční aktivita, ale výrazně také blesková aktivita za bouří a další jevy. V závislosti na tom se Schumannova rezonance může měnit. Ale dlouhodobě se drží kolem 7,8 Hz.“

„Ale tady ne,“ vstoupil do jeho výkladu Desmond. „Tady je to 2,342.“

„Tady ne,“ potvrdil fyzik. „Frekvence ale není 2,342. Je to 11. Oproti standardnímu stavu tady máme frekvenci 11 Hz místo 7,8. Naměřené 2,342 je vlnová délka, ovšem zaokrouhlená a upravená pro možnosti tohohle přístroje. Ve skutečnosti je to cca 23 420 km. Což je další anomálie.“

„Když se mění frekvence, mění se přece i vlnová délka, ne?“ namítl Frank. „To je normální.“

„Ano,“ kývl Daniel. „Jenže při nárůstu frekvence by vlnová délka, podle mých výpočtů, měla klesnout na přibližně 27 000. 23 000 je dost výrazně odlišná hodnota a já nevím, proč k té odchylce dochází. Mohou tam být i jiné vlivy. Vlnění a záření se mohou mísit a různě se ovlivňovat. Říká se tomu interference. Potřebuji udělat víc měření, abych mohl zjistit, s čím zdejší anomální rezonance – to, čemu od začátku říkáme spojnicová frekvence, ale pro vyjasnění pojmů tomu klidně můžeme říkat anomální rezonance nebo rezonanční anomálie – interferuje. Může to vytvářet různé vlivy, dozvuky, echa.“

Viděl, že se jeho kolegové pomalu začínají ztrácet. „To by pro úvod stačilo. Chci vám jen ještě říct, že dlouhodobější vystavení zvýšené rezonanci má krátkodobě nepříznivý vliv na lidské zdraví a psychiku. Pokud jde jenom o rezonanci samotnou, není škodlivá a nemá dlouhodobé následky. Jen může způsobovat dočasnou únavu, podrázdění nebo třeba bolesti hlavy.“

„Jako při tom průchodu a v kostele,“ poznamenal Frank.

Daniel to potvrdil. „Ano, jako při průchodu v a kostele. Budeme měřit v kratších časových úsecích, abychom tyhle nepříznivé vlivy eliminovali. Kdyby se někdo necítil dobře, ohlásí to a uděláme přestávku. Ale musíme dělat i kontrolní měření na další typy záření. Stále musíme mít na mysli to, že v anomální lokalitě může pronikat i něco dalšího, co může mít vážnější následky a na co bychom si museli dát pozor.“

* * *

Uzavřeli teoretický úvod a rozdělili se do dvojic. Daniel zavelel k přesunu jiné místo, kde si budou moci měření lépe vyzkoušet.

„Mám ještě jeden návrh,“ ozval se Desmond. „Měli bysme si ta místa jednoznačně pojmenovat. Za chvíli se nám to bude plést. Už tady máme most, vizi, auto, světlo, tábořiště. Každej z nás to pojmenuje trochu jinak a budeme v pytli.“

„Samozřejmě,“ kývl Daniel. „Přesné vymezení lokalit je základ kvalitní terénní práce. Máš nějaký návrh?“

„Označil bych to písmenama,“ řekl Desmond. „A bude u mostu, kde to začalo, B to místo, kde jsme měli ty vize, C místo kolem toho, kde našli auto těch kluků.“

„C jako Car,“ podotkla Chris bezděčně. „D jako… divočina?“

„D jako Death,“ řekl nevzrušeně Miles. „Předpokládám, Dane, že tě zajímaj ty menší anomálie v lese v okolí míst, kde nacházeli ty mrtvý kluky, že?“

„Ta místa byla dost daleko od sebe,“ řekl Daniel, hledící do zápisníku. „Byly to dvě skupiny anomálií. Udělejme D a E. A poslední bude F. F jako… Final. U toho tábořiště.“

Desmond to odsouhlasil a rozhostilo se rozpačité ticho. Jako by mezi nimi stále rezonovaly názvy míst – C jako Car, D jako Death. Nepříjemné mlčení o chvíli později prolomil opět Daniel.  

„Tak dobře. Máme označené lokality, je jich šest a my máme tři skupiny. To je dobré. Takže… pojďme na zaškolení. Desmonde, ty budeš se mnou. Milesi a Sawyere, vy dva spolu. A ty, Chris, s Frankem.“

„Neříkals, že chceš na výzkumy Milese?“ namítl Desmond.

„Říkal,“ potvrdil Daniel. „Ale to až pro případné další fáze. Pro základní průzkum není třeba stavět speciální týmy. V těchto dvojicích budeme měřit pouze základní parametry a v žádném případě se nebudeme pouštět do potenciálně rizikových lokalit. Pokud kdokoli uvidí cokoli, co se vymyká běžné detekci anomální rezonance, okamžitě se vzdálí a informuje ostatní skupiny. Ano? Takže půjdeme na to. Desmonde. Franku, Chris. Milesi, Sawyere.“

Skupina se snadno rozdělila na uvedné týmy. Bylo to nejpřirozenější rozdělení. Ale proto to Daniel takhle neurčil. Chtěl, aby v rizikových místech byly pohromadě ty dvojice, které si navzájem byly – nebo mohly být – konstantami. On a Desmond o tom věděli. Sawyer a Miles spolu strávili roky, byli přátelé a nikoho bližšího v tuto chvíli neměli. A Chris a Frank… tam sice nešlo o vazby konstant, ale jinak nebylo co řešit. Ano, z tohohle měl vědec dobrý pocit.

* * *

Zaškolení proběhlo hladce a během přibližně hodiny si všichni byli jisti, co a jak mají na měřácích nastavovat a odečítat. Narazili však na drobný problém – stále měli jen dvě vysílačky, kdežto skupiny teď byly tři. „Dneska se nebudeme pouštět do ostrých měření,“ rozhodl Daniel. „Už jsme toho stihli dost. Stejně jsem chtěl, abychom měli to nouzové vybavení. Vrátíme se do Oroville, nakoupíme potřebné věci a dáme se do toho zítra.“

„Tak si to aspoň projeďme autama k C a uvidíme, jak to tam vypadá, jestli si máme půjčovat skútry nebo ne,“ navrhl Desmond.

Vyrazili. Obě auta se držela na dohled a jela teď už pomalu, i když silnice byla tentokrát sjízdná perfektně. Všichni měli zapnuté detektory, které už ale nepípaly - všichni se nakonec pro větší pohodlí rozhodli nechat si vypnout zvukovou detekci anomálie. V lokalitě C obě auta zaparkovala a skupiny vystoupily.

„Dobře, můžeme se porozhlédnout po okolí,“ řekl Daniel. „Rezonanční anomálie tu je. Můžeme si zmapovat, kde končí. Pak se už vrátíme.“

Skupina se rozdělila na týmy. „Zastupující veliteli, jdem se s Enosem podívat na náš průsak,“ prohlásil s neskrývanou hrdostí Sawyer. Zdůraznil slovo „náš“ a bylo vidět, že je na svůj někdejší objev pyšný. „Jsem zvědavej, jestli tam pořád je.“

Vyrazili kýženým směrem. Frank s Chris se vydali na druhou stranu a Daniel s Desmondem se drželi u auta. Vědec od tohoto neplánovaného pokusného průzkumu nic nečekal. Ale za pár okamžiků byl vyveden z omylu. Zdálky se ozvalo Sawyerovo zařvání. „Danny, je to tady! Pořád to tady svítí!“

„To přece…“ pronesl nevěřícně Daniel. Rychle skočil ke kufru auta a vzal si pár dalších přístrojů. „Jdeme za nimi, Desmonde. Chris, Franku, vraťte se!“

Ani ne za minutu stáli všichni kolem světelné anomálie. Byla vidět mnohem hůře než minule – nesněžilo a nafialovělé světlo se neodráželo v mlhavém dni, ale byla tam. Sawyer s Milesem místo neomylně našli podle pokroucených stromů a když do podivně prázdného místa Miles strčil balíček čehosi bílého, který vytáhl z batohu, bílá získala neopakovatelný nafialovělý nádech. Tehdy Sawyer spustil poplach.

Teď se kolem průsaku shromáždili všichni. Chris a Desmond, kteří světelný úkaz minule neviděli, na ni překvapeně hleděli. Dívka s úžasem, Desmond poněkud zaraženě.

„Tak co na to říkáš, vědátore?“ V Sawyerově hlase byla teď už opravdová hrdost.

Daniel místo obcházel, sledoval Geigerův počítač a vrtěl hlavou. „Úžasné. Nevěřil bych, že to je takhle stabilní. Stejné jako minule – žádná magnetická ani radiační složka. Ale anomálie je to výrazná.“

„Ty stromy se nezkroutily kvůli pár hodinám nějakýho vlivu. Tohle musí být dlouhodobější,“ řekl Miles.

Fyzik ukončil úvodní obhlídku a rychle se ještě obrátil na zbytek skupiny. „Buďte opatrní. Vypadá to sice bezpečně a stabilně, ale v žádném případě do toho nevstupujte. Kdyby se začalo dít cokoli nestandardního, stahujeme se. Jasné?“

„Jasný jako facka, Danny. A počítám, že si zase máme hlásit divný chování a divný pocity,“ navázal Sawyer.

„Ano,“ kývl Daniel. Pak jeho pozornost upoutala Chris, která ustoupila o kus dál od anomálie a vytáhla ze svého batohu fotoaparát. „Zatraceně,“ zaláteřila, když stiskla pár tlačítek.

„Vybitá baterie?“

Bývalá novinářka mrzutě přikývla.

„Stalo se nám to i minule. Tohle místo to dělá. Nejspíš by nám teď ani nefungovaly vysílačky. Musíme se obejít bez přístrojů.“

„Ale tvoje měřáky pořád fungujou,“ namítla dívka a podívala se na ciferník přístroje, který měla zavěšený na krku.

„Ano, protože…“

* * *

Dál už se Daniel nedostal. Zarazilo ho cosi, co nejprve nedovedl zařadit. Nejprve, v prvním intuitivním myšlenkovém přiblížení, ho napadlo, že do lesa vyrazila četa lesníků nebo dřevařů a jedou jejich směrem s těžkou technikou kácet staré stromy. Země mírně vibrovala, jako by se k nim blížilo něco velkého a těžkého.

Chris vzhlédla od fotoaparátu. „Co to… Cítíš to taky?“ Vědec na její tváři spatřil nejen překvapení, ale i náznak obav. Ty v příštích sekundách převážily – protože vibrace sílily a pomalu přecházely do narůstajícího, nepříjemného drnčení.

Pak ucítil pohyb v kapse u bundy. Kovová propiska, kterou tam měl uloženou, jako by se rozhodovala, zda se vydat ke zdroji záření. To ho probralo. „Pojď sem,“ zakřičel na dívku rychle. Když k němu váhavě přišla, popadl ji za ruku a odtáhl ji o další kus dál do lesa. „Desmonde, Milesi, Jime, Franku. Všichni sem! Vypadněte odtamtud, rychle!“

Frank a Miles k nim doběhli hned. Sawyer s Desmondem byli pomalejší. Důvod zdržení byl zřejmý a Daniel ho teď pozoroval s rostoucí hrůzou: Desmond ztuhl na místě, přitiskl si dlaně k očím a cosi křičel. Fialová záře za ním sílila a přes sílící drnčení nebylo slyšet, co vykřikuje. Sawyer naštěstí zareagoval rychle, popadl ho za paži a táhl pryč. S Danielem to škublo, jak se chtěl bratrovi také vydat na pomoc, ale zadržela ho Chris, kterou stále držel za ruku, aniž by si to uvědomoval. „Ne, Dane, nechoď tam! Jim ho sem dostane.“

Sawyer Desmonda, který mezitím přestal křičet, dotáhl až k ostatním, a zatřásl s ním za ramena. „Co je, Scotty? Co se děje?“

Desmond byl dezorientovaný – nechápal, co se děje, kde je a jak se tam ocitl. Opatrně spustil dlaně z očí. Uviděl před sebou zaskočeného Sawyera a ustaraného Daniela. Ten se k němu naklonil ještě blíž. „Jseš tady, brácho? Jseš tady? Vidíš mě? Poznáváš mě?“

Velitel omámeně přikývl. „Eh… jo. Neměl jsem žádnej propad. Ale…“

Daniel si lehce oddychl. Pozoroval bratrovy oči, které vypadaly normálně a potvrzovaly to, co říkal. „Tak co se ti stalo?“

„Ten zvuk. Já… já to znám. Najednou mi to všecko naskočilo. Kriste pane.“ Desmond si opět přitiskl dlaně k očím.

„To drnčení a světlo, žejo, Scotty?“ pronesl zvolna Sawyer. „Je to úplně stejný jako to, co se tehdá stalo na Ostrově. Připomíná ti to, jak jsi vyhodil do vzduchu tu stanici.“

Velitel nic neřekl, jen pomalu přikývl.

„Takže to nebyl žádný propad nebo vize, jen se ti vrací potlačené vzpomínky,“ řekl tiše Daniel. „To… to je normální, Desmonde. Musí to být příšerně stresující, ale nemělo by to být to nic nezdravého ani nebezpečného.“

Desmond spustil ruce od obličeje, strhaným pohledem se na bratra zahleděl a začal mluvit. Nejprve tiše, pak silněji a důrazněji. „Brácho, až se ti budou vracet vzpomínky na to, jaks v místě, kdes byl uvězněnej dva zatracený roky, v nepřestavitelným randálu a nepřirozeným světle otáčel zatraceným bezpečnostním klíčem, kterej ti chtěl vyletět z ruky, bolela tě u toho každá buňka v těle, měls pocit, že ti někdo rve ze zubů všecky plomby, prolítl ti před očima celej život a to poslední, cos říkal, byly slova lásky k ženský, kterou jsi už několik let neviděl, a věděls, že v příští chvilce umřeš… až tohle zažiješ taky, Dane, tak mi pak povídej něco o tom, že to není nebezpečný!“

Daniel zaraženě poodstoupil. „Já… Promiň, Desmonde.“

* * *

Nechal bratra v drsné, ale efektivní Sawyerově péči a zkontroloval hodnoty na měřiči rezonancí a na geigeru. Navzdory probíhající anomálii bylo vše v normě, tedy na poměry anomální lokality. Pak poodešel opět k novinářce, která vše pozorovala s obavami. „Chris, chci, abys vzala Desmonda do auta a jeli jste k Orovillskému mostu. Lokalita A. Budeš u sebe mít detektor a budeš sledovat rozsah spojnicové… rezonanční anomálie. Zbraně necháte ležet v autě, rozumíš? A kdyby se začalo dít něco podobného jako tady – světla a vibrace – odjedete okamžitě pryč do města. Desmond bude v pořádku, ale už ho tomuhle nechci vystavovat.“ A tebe raději také ne, pomyslel si, i když věděl, že v tomhle případě není důvod, proč by se něco mělo dít i jí.

Intenzita jevu Daniela zaskočila a důsledky ho v první chvíli značně vyděsily, ale jak se uklidňoval, opět převážila vědecká profesionalita a on si uvědomil, že to je jedinečná příležitost udělat alespoň základní měření v okamžiku výraznější anomálie. Poodešel tedy k Frankovi a Sawyerovi a nainstruoval je, aby jeli udělat to samé do lokality B – tam, kde měli kdysi Desmond a Chris vize. Teď tam chtěl mít někoho, kdo těmito problémy netrpěl.

„Potřebuju, abyste udělali měření a pozorování na dalších lokalitách, které už známe. Kdybyste kdekoli zaznamenali něco podobného jako tady, okamžitě se odtamtud vzdálíte, jasné? Já s Milesem zůstanu tady a uděláme ještě nějaké testy. Budeme ve spojení vysílačkou. Kdyby to přestalo fungovat, přijedete pro nás přibližně za půl hodiny,“ kývl na Franka se Sawyerem. „Pokud to z nějakého důvodu nepůjde, počkáte tam na nás. Sejdeme k vám. Je to pár kilometrů z kopce dolů a silnice je čistá.“

„Danny, ty máš jediný štěstí, že jseš pověřenej velením,“ zasyčel Sawyer. „Tyhle tvý bláznivý plány se mi vůbec nelíbí.“

„Já to chápu,“ řekl mírně Daniel. „Ale potřebuju to udělat takhle. Vezmeme si základní vybavení a vy pojedete. Uvidíme se za půl hodiny, hodinu. My tady s Milesem uděláme, co je potřeba.“

Zmíněný souhlasně kývl. „Mimochodem, zdá se mi to, nebo to drnčení slábne?“

„Asi máš recht, Enosi. No, aspoň že tak,“ zavrčel Sawyer.

Skupina se vydala k autům. Vědec jim ještě jednou zdůraznil, že po příjezdu do lokalit A a B mají nechat všechny zbraně v autech – stále ještě cítil ten přízračný pohyb propisky ve své kapse a nechtěl si vůbec představovat, co by se dělo s kovovými pistolemi, kdyby byla magnetická aktivita výraznější.

Daniel usadil Desmonda do Chrisina auta a nechal je odjet. Bratr už vypadal lépe. Pak poslal pryč i Sawyera s Frankem. „Tak za půl hodiny se uvidíme tady.“

* * *

Zůstali na místě jenom s Milesem a se svými batohy s vybavením. Opět postávali nedaleko anomálie. Daniel si cosi zapisoval, Miles pozorně sledoval okolí. Drnčení už téměř ztichlo a magnetické projevy vymizely úplně. Zůstával jen slabý fialový nádech.

„Odeznívá to,“ řekl Daniel. „Dobře. Je čas na jeden test.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se Miles.

„Pomůžeš mi s tímhle,“ řekl vědec, shodil ze zad batoh a vytáhl z něj bílý balíček. Když ho otevřel a několikrát s obsahem třepl, zapleskal v mírném větru lehký ochranný protiradiační oblek.

Miles se zatvářil sice překvapeně, ale pak udělal to samé. Daniel ho zastavil. „Ne, ty zůstaeš tady.“

Parťák zaprotestoval. „Pokud si dobře pamatuju, tak ti Desmond průzkum rizikovejch lokalit odsouhlasil s tím, že tam budeš chodit s někým dalším.“

„Desmond tady není,“ odvětil Daniel klidně, zatímco se navlékal do kombinézy. Miles by se v tu chvíli vsadil, že tím vědec myslel „proto tady Desmond není“.

„Půjdu tam jen na pár minut. Ta aktivita slábne, Milesi. Je to bezpečné.“

„Před hodinou to bylo taky bezpečný a během chvilky se z toho stal elektromagnet,“ namítl Miles. „Je šílenost tam lézt po tom, co jsme viděli.“

Vědec však trval na svém. „Potřebuju si nabrat pár měření a vzorků. A tebe potřebuju tady, Milesi.“ Znovu se pohrabal v batohu. Tentokrát vytáhl svinuté lano. „Tady. Uděláme na konci smyčku a budeš mě jistit. Ta lokalita je malá a všude na mě uvidíš. Kdyby se něco stalo, vytáhneš mě.“

Miles skepticky potřásl hlavou, stále se mu to nelíbilo. „Jim má pravdu. Ty jseš fakt šílenec.“

Daniel to nechal bez odpovědi a nechal si od něj dopnout zip na ochranném obleku. Vzal si několik přístrojů a pak se nasoukal do smyčky, kterou mezitím Miles uvázal. Utáhl si lano natěsno, aby ho obepínalo kolem hrudi. „Tak. Za chvilku jsem zpátky. Kdybych náhodou přestal komunikovat, vytáhneš mě.“

Parťák rezignovaně pokrčil rameny. „Pro mě za mě. Máš deset minut, Dane. Pak tě tahám ven.“

Nakonec nebyl potřeba ani celý limit. Vědec se vydal do průsaku – byl skutečně velmi malý, jen pár metrů – a celou dobu precizně dodržoval smluvená pravidla, komentoval, co dělá a byl vzorně na dohled. Po pěti minutách vyšel ven.

„Je to tam čisté. Žádná radiace, už ani žádný magnetismus. Je tam zvláštní lom světla a ten odstín vzniká nejspíš nějakou interferencí, něco jsem si naměřil spektrometrem a doma to propočítám. Nasbíral jsem si i nějaké vzorky. Tohle mi moc pomohlo, Milesi. Díky.“

Zkontrolovali čas. Daniel ze sebe rychle stáhl ochranný oblek, smotal lano, schoval vzorky z rostlin, větví a půdy a oba se s Milesem vydali k silnici. Pomalu byl čas, aby je Sawyer s Frankem nabrali, pokud tedy vše mohlo pokračovat podle plánu.

Outlander se přiřítil o něco dřív, než bylo dohodnuto. „Hoďte sebou,“ pobídl je nevybíravě Sawyer. „Pokud budem mít kliku, stihneme to i v béčku.“

„Cože?“ nechápal Daniel.

„Je to tam taky. Začalo se to objevovat chvíli po tom, co jsme přijeli. Neboj, Danny, hned jsme odtamtud vypadli a nestrčili jsme tam ani špičku nosu.“

„Bylo tam jen světlo, nebo i další projevy?“

„Zatím jen světlo.“

„Víte přesný čas, kdy ten průsak začal?“

Sawyer zavrtěl hlavou, ale Frank do toho klidně prohlásil: „Jo.“

Sawyer se na něj překvapeně podíval. Pilot pokrčil rameny. „Síla zvyku. U přistání taky zapisuješ přesnej čas. Začalo to v 15:19, Dane.“

„Pět minut poté, co to tady začalo slábnout,“ konstatoval Daniel s pohledem upřeným do svého zápisníku. „Třeba to tam ještě stihneme.“

                                                                                                * * *

V lokalitě B však světelná anomálie stagnovala. Očividně byla výrazně slabší – nenašli tam žádné pokroucené stromy ani jiné stopy, které by nasvědčovaly tomu, že by se něco anomálii snažilo dlouhodobě uhýbat. Nebýt mírného fialového nádechu a toho, že už věděli, co mají hledat, ničeho by si ani nevšimli. Daniel si udělal základní měření, vše zakreslil a pak se už vydali směrem dolů k osadám a k Oroville. U nádrže čekalo Chrisino auto. Desmond seděl na místě spolujezdce a zíral z okna směrem k vodě. Chris stáhla okénko, podala Danielovi stručné hlášení (našla pouze známou frekvenční anomálii, žádné světlo ani nic dalšího) a pak se rozjela za outlanderem.

Vrátili se do Oroville, zastavili se na večeři a u ní probírali uplynulý den. Na každém členovi skupiny bylo patrné naprosto odlišné naladění – Daniel skoro sršel odhodláním a nadšením do další práce, Miles a Sawyer ho důrazně krotili, i když i na nich byl patrný výrazný zájem o další plány; Frank vše se zájmem poslouchal, ale aktivněji se nezapojoval; v Chris se bil zájem podpořený uklidněním poté, co otestovali konstantoidy, s nepříjemnými pocity z anomálie zachycené v lokalitě C… a Desmond byl opět ponořený ve svých myšlenkách a vzpomínkách a byl zcela bez nálady.

Do živého hovoru se rozezvonil telefon. Když se vrátili z hor, zjistili všichni, že mají mobily zcela vybité. Nikoho to už nepřekvapilo. Měli u sebe nabíječky, ale u stolu byla pouze jedna zásuvka. Shodli se, že nejpodstatnější je Chrisin telefon – byla v podstatě jediná, koho mohl shánět někdo zvenčí. Čísla pěti dalších členů skupiny byla nová a nikdo mimo ně je neznal. Předpoklad byl správný – nyní se ozval právě divčin telefon, který se stále nabíjel.

Chris hovor přijala a přelétla pohledem zbytek skupiny. „To je ten policajt,“ naznačila bezhlesně.

Přijala hovor. Penzionovaný policista jí bez cavyků navrhl, zda by se u něj novinářka nechtěla zastavit během začínajícího večera. „Děti s rodinama mi oznámily, že mě zítra poctí návštěvou. To už tu nebudete chtít být, to vám garantuju,“ uchechtl se. „Takže zbývá dnešek.“

„Proč ne. Můžu u vás v Yubě být za necelé dvě hodiny, hodinu na rozhovor, hodinu na cestu zpátky…“ počítala dívka. Daniel na ni přes stůl horlivě přikyvoval. „Jeď za ním,“ šeptal. „Pokud tam tenkrát něco zjistili, bude se nám hodit vědět, v jakých lokalitách to bylo.“

Dohodli se, že u něj Chris bude v osm večer.

* * *

Za několik desítek minut už zvonila u dveří u hezkého domku na předměstí Yuba City. Přišel jí otevřít muž mezi šedesátkou a sedmdesátkou. Stále měl udržovanou postavu a na sobě džíny a kostkovanou košili. „Vy jste ta novinářka, viďte? Vítám vás. Říkejte mi Jacku.“

Zdvořile se usmála a nabídla mu ruku. „Chrissy.“

„Tak pojďte dál, děvče. Podíváme se na to, co vás zajímá.“

Uvedl ji do obývacího pokoje plného knih, plaket a různých vzpomínek. Přinesl džbán ledového čaje a nalil jí i sobě. Usadila se v jednom křesle, vysloužilý policista v druhém. „Tak vás zajímá ten případ našich chlapců,“ konstatoval. „Můžu se zeptat, jak jste se k tomu dostala? Říkala jste, že jste novinářka.“

„Ano,“ potvrdila Chris. „Jsem od L. A. a vlastně ten případ trochu znám už z dávna, ale před časem na něj narazila znova a prostě mi to vrtá v hlavě. A když jsem zjistila, že by byla možnost se s vámi setkat…“ usmála se. „To víte, když člověk dělá novináře, naučí se ptát se, když to jde.“

„Chcete o tom psát?“

„Vlastně ani nevím, pane,“ řekla podle pravdy. „Snad ani ne. Nechci žádného sólokapra a něco vířit. Jen… jen mi to leží v hlavě a přijde mi, že kdybych věděla víc, dá mi to pak pokoj.“

Policista přikývl. „Jo, to asi chápu. Je to strašně divnej případ. Pekelně divnej. Možná nejdivnější, co jsem kdy měl.“

Rozpovídal se. Chris ho zbrzdila u zmínky o údajném svědkovi – místním muži, který té osudné noci uvízl v autě ve sněhu nedaleko od auta chlapců, ale v noci ho postihl infarkt a on strávil noc v bolestech ve svém vozidle. Během noci viděl světla dalšího vozu a viděl a slyšel procházející skupinu lidí. Mladších lidí.

„Ale vždycky jsme jeho výpověď brali tak trochu s rezervou. Víte, Joe je taková zvláštní místní figura. Není to úplně nejvěrohodnější svěděk, abych tak řekl. A musíte si uvědomit, že té noci byl napůl v bezvědomí, vyčerpaný, v bolestech. Mohlo se mu to poplést.“

Chris se zamyslela. „Je ještě naživu? Myslíte, že bych se s ním mohla potkat?“

„Ani nevím,“ řekl vyhýbavě policista. „Už roky jsem o něm neslyšel.“

Pokračoval ve vyprávění – jak prověřovali další svědectví o tom, že chlapce po zmizení viděli ve vesnici v horách úplně mimo trasu Oroville – Quincy, o tom, že se uvažovalo o zločinu a cizím zavinění… a také o tom, že velký stín podezření padal na jediného z pětice, který se nikdy nenašel. „Měl schizofrenii a měl za sebou nějaké excesy. Nic strašného, ale… víte, jak to chodí na maloměstě. Rodiny těch ostatních chlapců ho pak podezíraly, že ostatním hochům něco provedl. Dovedl ostatní přesvědčit o svém, byl z nich nejzkušenější a nejprůbojnější. Ale nikdy jsme nic nedokázali. On sám se nikdy neukázal, nenašli jsme tělo… nic. Ani po těch letech nikdo nic neví.“

„Musí to být hrozné,“ přitakala Chris. „Hlavně pro rodiny, samozřejmě. Ale asi i pro vás, ne?“

„To si pište, že mě to žere,“ prohlásil starý policista procítěně. „Dal bych levou ruku za to, kdybych se mohl dozvědět, co se tehdy stalo.“

Dívka se rozhodla jít k věci. „Co vás na tom případu tehdy zarazilo nejvíc? Bylo tam něco divného, co se vymykalo víc než jiné věci?“

„Skoro všecko, děvče. Nedávalo to smysl. Víte, ti chlapci byli jednoduší, ale obvykle fungovali srozumitelně. Měli plán a ten dodrželi, protože prostě věděli, že plány se dodržují. A oni druhej den hráli sportovní zápas, který je mohl dostat na paralympiádu! Byl to pro ně nepředstavitelně důležitej zlom. Ale oni místo toho v noci a vánici otočili auto a jeli po mizerný silnici do hor, kde to nikdo z nich neznal. Buď se do něčeho zapletli a někdo je k tomu přinutil… nebo někomu z nich přeskočilo. Nebo jim přeskočilo všem. Ale pozor, alkohol ani drogy oni nebrali,“ zdůraznil Jack.

„V tělech se asi nic nenašlo, že?“

„Z těl se skoro nic nenašlo,“ upřesnil ponuře policista. „Nebylo co analyzovat, slečno. Z kostí toho moc nezjistíte.“

Chris přemítala. „Zarazilo vás tehdy ještě něco? Co ty svědecké výpovědi? Je to normální, že víc lidí podává takhle zvláštní informace?“

„Lidé se můžou plést, s tím při vyšetřování vždycky počítáme,“ řekl Jack. „Ale je pravda, že některé ty výpovědi prostě nedávaly smysl. Nedávalo smysl, aby se ti hoši několik dní po zmizení objevili ve vesnici na opačné straně hřebene a pak zase zmizeli. Ale ta dáma si byla jistá, že to byli oni. Prý je viděla na letácích. A neměla důvod si to vymýšlet.“

Dívka zadumaně pozorovala svou sklenici s ledovým čajem.

„Kdysi jsem tady projížděla a překvapilo mě, jak drsná tady umí být zima. Musela jsem se vrátit. Jaké tehdy bylo počasí? Nemohlo je něco odklonit z trasy?“

„Sněžilo, ale hlavní silnice byla v pořádku,“ řekl Jack. „Ta, na které zapadli, byla špatná, ale oni tam vůbec jet neměli. Nikdo nechápal, proč se tam vydali.“

„Nemohlo je tam nalákat něco jiného? Nezvyklého, na co by se chtěli podívat? Nebyla třeba polární záře, výrazný úplněk nebo něco takového… co by prostě ty kluky přivedlo k myšlence ´hele, pojeďme se podívat na kopec, tam bude pěkný výhled, a za chvíli pojedeme domů´?“

Policista vrtěl hlavou. „Ne. Nikdo tehdy nic neviděl. Na druhou stranu, do těch končin nikdo v zimě nejezdil, až na pár nadšenců. Ale v noci ne.“

Chris pomalu docházela k závěru, že už se toho moc nedozví. „Nevzpomenete si ještě na něco? Co vás tehdy třeba překvapilo? I třeba během vyšetřování?“

„Nic,“ potřásal hlavou muž. „Jenom… jedna taková drobnost. Když jste si o tom případu něco hledala, vás nic nepřekvapilo?“

Chris se zamyslela. „Zprávy byly hodně stručné, ale to se tak tehdy asi dělalo. Krátká zprávička, fotky pohřešovaných a to bylo všecko.“

„Ano,“ kývl Jack a ukázal na ni prstem. „Fotografie skoro chybí. Měli jsme jich tehdy strašně málo. Víte, tenkrát to kolega, který to měl zdokumentovat, musel nějak strašně zvrtat. Byl to zelenáč a asi si osvítil film nebo co. U toho auta a v lese kolem se tehdy nafotily snad dva filmy, ale vyšlo z toho snad deset fotek. Zbytek byl osvícený, fotky plné fleků a světelných šmouh. Na vyhození.“