1001 - Sierra Bravo

Jasné kalifornské pondělní ráno připomínalo to ráno, kdy před třemi týdny vyrazili do Sierra Nevady poprvé. Byl hezký den a celá skupina se kolem deváté ráno sešla před Chrisiným příbytkem v Simi Valley. Stejně jako tenkrát se rozdělili do dvou částí – Desmond, Daniel a Miles v jednom, Sawyer, Frank a Chris ve druhém autě, přeskládali svá zavazadla a vyrazili. Přeskládávání bylo tentokrát mnohem náročnější, protože Danielovo vybavení od minula nabylo přibližně na trojnásobek objemu a vlastně všude v outlanderu byly krabice s přístroji, u nichž vědec zarytě trval na tom, že se jich nesmí dotknout nikdo další kromě něj. Než tedy uvolnil přístup k ostatním zavazadlům, zabralo to značný čas. Ale nakonec bylo vše hotovo.

„Tak za osm hodin v Oroville,“ zahalekal Sawyer ze zadního sedadla Chrisiny fiesty.

„Na to zapomeň,“ odtušil od volantu druhého auta Miles. „Minimálně u Fresna a v Sacramentu bude zastávka.“

Vyjeli, každý s trochu jinými myšlenkami. Outlander brzy zmizel z dohledu – Miles si očividně užíval svižnou jízdu. Frank jel opatrněji a pomaleji.

V obou autech vládla poněkud napjatá nálada. V outlanderu ji způsoboval Desmond, kterého stále svírala nejistota po nedávném snu a následném incidentu. Také Daniel byl napjatý, i když u něj se mísilo napětí s očekáváním a vlastně i těšením na praktickou vědeckou práci. Ve fiestě se sice Sawyer pokusil rozproudit hovor, ale jeho snaha nepadla na úrodnou půdu. Frank se soustředil na řízení a Chris se obávala návratu k místům své vize, podobně jako Desmond, a navzdory všem dosavadním Danielovým ujišťováním. Opět se jí v mysli ozývaly ty obavy, co s ní skupina udělá, když se ukáže, že se nemůže podílet na práci v terénu. Věděla, že je to iracionální, ale nedokázala si pomoci.

Kolem poledne si dali pauzu, Miles se Sawyerem probrali dosavadní průběh cesty, jinak nikdo příliš nemluvil. Řidiči se vyměnili – v outlanderu převzal řízení Desmond, ve fiestě Sawyer. Bez velkých řečí pokračovali dál. Po dalších dvou hodinách cesty si dali přestávku na pozdní oběd. Když zastavili, otočila se Chris dozadu na zadní sedačku směrem k Frankovi.

„Chtěla jsem se zeptat… vzal bys na tu poslední etapu řízení místo mě, Franku?“ zeptala se váhavě dívka.

„Můžu,“ přikývl pilot. „Jseš unavená?“

Chris nejistě pokrčila rameny. „Trochu jo. Nějak nejsem ve své kůži.“

„Není problém. Vezmu to. Koneckonců, už nám až tak moc nechybí.“

„Moc díky.“

Vydali se směrem k druhému autu. Outlander už parkoval u motelu s restaurací na dálničním odpočívadle kousek od Sacramenta, jak se předtím dohodli. Desmond, Daniel a Miles už zabrali velký stůl venku za restaurací a popíjeli – Miles jako řidič si dopřál plechovku energetického nápoje, Desmond upíjel ledovou kávu, Daniel chlazenou vodu. Nikdo další u restaurace nebyl.  „Parádní volba,“ ušklíbl se Sawyer. „Vybrat podnik, kde nikdo nezastavuje, to je dobrá práce. Nechci vědět, co tady dostaneme k obědu.“

„Aspoň je tu klid,“ pokrčil rameny Desmond.

„Jo, to jo,“ potvrdil Sawyer. Pak se zamyšleně protáhl, vyplivl žvýkačku a hodil ji do odpadkového koše o několik metrů dál. Pak utrousil, jako by nic: „Danny, pořád platí to, že máme hlásit, když se necejtíme dobře?“

„Samozřejmě,“ zpozorněl vědec.

„Fajn. Hlásím tady Scullyovou.“

Chris se na Sawyera dotčeně podívala a vyjekla. „Co to…“

„Plním rozkazy, agentko. Padni, komu padni.“ Sawyer se tvářil klidně, ale odhodlaně. „Celou cestu vypadáš divně. Nemluvíš a nechceš řídit. Nejseš ve svý kůži.“

Než stačila cokoli namítnout, ujal se velení Desmond. „Co se děje, Chris?“

Dívka si promnula oči. „Já… jo, Jim má pravdu. Nemám žádný divný příznaky, nebojte se. Ale od rána mi něco vrtá v hlavě a není mi z toho úplně dobře. Já… přemýšlím, jestli se mám zastavit v Yubě v té knihovně.“ 

„To klidně můžeme,“ odpověděl Desmond. „Ale nechápu, proč tě to znervózňuje."

„Já… Ono to bude znít strašně hloupě,“ povzdychla si. „Bylo by rozumné se tam stavit, možná ta knihovnice našla další materiály k tomu, co se tady v okolí dělo. Ale… vlastně se mi tam nechce.“ 

Na chvíli se odmlčela. Nikdo nic neříkal, nezasahoval do jejího těžkého hledání slov. Musela to doříct sama. „Strašně mi to celý připomíná tu minulou cestu. A víte, co se pak dělo.“

Do hovoru se vmísil Daniel. Zadíval se na Chris přes stůl. „O tom už jsme přece mluvili. Nestane se to znova, Chris. Udělali jsme všechno pro to, aby se to neopakovalo.“

„Nemělo by se to stát znova, říkals,“ namítla Chris. „Ne že se to nestane. Nebyl sis tak jistej.“

„Nestane se to,“ vstoupil do hovoru rázně Desmond. „Musíme spoléhat na to, co nám Dan naordinoval. Jestli se ti to vrací, tak detaily cesty uděláme jinak než minule, to není problém. Ale pamatuj si, že tohle je jiná cesta a bude jiná. Jasný?“

„Jasný,“ přikývla dívka nejistě.

Servírka jim přinesla objednané porce jídla. Navzdory Sawyerovu očekávání vše vypadalo celkem dobře. Dali se do jídla mlčky.

V šest večer byli v Oroville.  

Ubytovali se ve stejném motelu jako při poslední návštěvě. A na Chris vyšel znovu ten stejný jednolůžkový pokoj. Nic to neznamená, opakovala si. Je to jiná cesta. Jiné úkoly. Bude to probíhat jinak. Nestane se to znova. Rukou sjela k poutku u džín a sevřela fialovou pletenou příšerku. Nestane se to.

* * *

Když se ubytovali a vyskládali z aut všecko své vybavení, vyrazili ještě do města. Nakoupili si zásoby na dalších pár dní a nakonec zajeli do autoservisu a nechali u obou aut vyměnit pneumatiky na zimní opatřené hroty. „Možná je to přehnaný, já vím, ale chci to,“ trval na svém Desmond, když se s ním automechanik snažil diskutovat, že to není nutné.

Sešli se v recepci, každý si něco objednal na baru a zasedli do salonku.

„Uděláme si předběžnej plán na další dny,“ zahájil poradu Desmond a upil ze sklenice skotské. „Je pondělí večer. Minimálně týden tady strávíme. Výročí té události bude v neděli. Předpokládám, Dane, že v ty dny budeš chtít měřit, že, Dane?“

Vědec souhlasně kývl. „Ano. Počítám s tím, že kolem té noci z 24. na 25. února tam budeme trávit v podstatě celé dny. Já i několik nocí. A ano, s Jimem,“ dodal hned, sice bez velkého nadšení, ale smířeně.

„Jsem rád, že to bereš jako danou věc,“ prohlásil klidně Desmond. „Dobře. Jak si představuješ průběh těch měření?“

„Nejprve bych všecko rád otestoval v terénu,“ řekl Daniel. „Můžeme vyrazit hned zítra. Jako primární lokalitu si stanovíme ta místa, kde jsme už něco měřili minule. Zároveň tam také můžeme otestovat, hm… konstantoidy. Ať víme, s čím můžeme počítat.“ Přejel pohledem Desmonda a Chris a pokusil se o povzbudivý úsměv, ale příliš se mu nepovedl.

„Jak se dostanem do těch míst, kde jsme měřili minule?“ vstoupil do debaty Miles. „Tipuju, že mluvíš i o tom tábořišti a cestě k němu. Minule jsme potřebovali skútry.“

Chris se přihlásila. „Podle toho, jaký bylo počasí v minulým měsíci, by tam snad moc sněhu být nemuselo. Podívám se na meteorologický přehledy.“

„Díky,“ kývl Desmond. „Zítra ráno to budeme vědět a můžeme vyrazit na první přiblížení. Otestujeme ty… věci. A potom se můžeš dát do měření, Dane. Co všecko budeš potřebovat?“

Fyzik otevřel šedivý zápisník a přelétl očima po jedné stránce. „Upravené měřiče záření, detektory radiace, dva spektrometry, magnetometr, radiometr a fotometr… přenosný georadar… a bezpečnostní vybavení, samozřejmě.“

„Tos mi toho hodně řekl,“ utrousil jeho bratr. „Takže plnou krabici přístrojů…“

„Spíš tři, čtyři krabice,“ pousmál se vědec a ignoroval bratrův přísný pohled. „A ochranný oděv a masku pro prvotní průzkum potenciálně aktivních lokalit. Bude stačit jedna sada, předpokládám, že vy ostatní zůstanete v bezpečné zóně.“

Desmond mu věnoval vážný, zamračený pohled. „Chceš mi říct, že když se ti to někde nebude líbit, tak tam polezeš sám?“

„V prvním mapování ano,“ potvrdil vědec bezelstně. „Nechci nic riskovat.“

Nechceš riskovat, a proto budeš radši riskovat vlastní krk, pomyslel si Desmond nespokojeně. Zatřásl hlavou. „To ani náhodou, Dane. Někdo tam půjde s tebou.“

Daniel se zatvářil zaskočeně. „Ale… Nikoho tam nepotřebuju. Nebude to nic náročného. Budu od vás na dohled. Nemělo by se nic…“

„Ne,“ uťal jeho námitky velitel. „Někdo s tebou půjde. Vyber si, koho chceš, ale sám tam nejdeš.“

Vědec se zaraženě rozhlédl po malé skupině. Hlavou mu letěly úvahy a rychle vyhodnocoval. „Dobře. Můžu tě poprosit, Milesi?“

Oslovený přisvědčil.

Desmond dál pokračoval. „Tak to máme vyřešenej zítřek. Pokud zjistíš, že tam něco je a přitom je tam bezpečno, tak co bude dál?“

„Budeme detailně měřit zásadní parametry v nejzásadnějších lokalitách. V místě, kde ti chlapci chybně odbočili, kde jim přestalo fungovat auto, tam, kde jsme minule zaznamenali… nestandardní situace,“ odmlčel se a vyhnul se Chrisinu pohledu, „a konečně cestou k tábořišti a na něm. Budou nás zajímat hodnoty radiace, přirozeného i nestandardního magnetismu, hodnotu průsaku spojnicové frekvence, přechod od běžných hodnot k těm anomálním. Také složení světelného spektra v průsakových lokalitách a další hodnoty. Pokud někde něco zachytíme, zkusíme se na to podívat georadarem. Neočekávám, že něco zjistíme, ale chci to zkusit.“

„To zní, že budeš mít plný ruce práce. Budeš potřebovat někoho na pomoc?“

„Budu,“ kývl se samozřejmostí Daniel. „Ideální by bylo, kdybyste mi mohli asistovat všichni. Kdybychom mohli vytvořit dva samostatné měřicí týmy, bylo by to báječné.“

„Uvidíme podle toho, co tam zítra naměříš a jak to bude bezpečný,“ rozhodl Desmond. „Zatím tedy začneme kolem silnice Oroville – Quincy, kam se dostaneme autem. Potom se uvidí. Na kolik dní tuhle fázi odhaduješ, Dane?“

„Jsou tam docela velké vzdálenosti,“ přiznal vědec. „Raději počítejme se třemi dny. Udělám si prvotní měření. Potom, když už budu vědět, kam jít, uděláme druhé kolo těsně před čtyřiadvacátým. Potom si uděláme noční výpravu. Druhá část skupiny by měla provádět další denní měření – už to budete umět. Pak ještě uděláme poslední kolo začátkem příštího týdne a budeme mít hotovo.“

„Ty tady mluvíš o plánu snad na deset dní,“ zaúpěl Sawyer. „Tobě přeskočilo, vědátore.“

„Já ta měření potřebuju, Jime,“ odtušil Daniel klidně. 

„Dan má pravdu,“ zasáhl Desmond. „Od toho tady jsme. Dokud bude potřeba tu zůstat, zůstaneme a uděláme, co potřebuje. Kromě toho víkendu se bavíme o měření ve dne, takže se dá čekat, že skončíme kolem čtvrté odpoledne?“

Daniel přikývl.

Desmond ukázal na Chris. „Budeš mít dost času na svoje pátrání, knihovny, starý policajty a podobně?“

„Snad jo,“ potvrdila dívka.

„Vy ostatní nemáte žádný další aktivity. Nebo?“

Muži svorně potřásali hlavami. Nikdo neměl žádné poznámky a nikdo nevtipkoval. Smysl pro humor se jaksi vytratil, když začali plánovat průběh výpravy a když Daniel začal sdělovat podrobnosti.

„Tak jo. Dnešek asi můžeme pomalu ukončit. Každej z nás ví, co má dělat a ví, co si máme brát s sebou na výjezdy. Vysílačky, oblečení, vybavení na den, první pomoc, ochranný prostředky…“ Ruka mu sjela na kapsu odložené džínové bundy, kterou měl přehozenou přes opěrku křesla. „Ještě něco, Dane?“

„Musíme počítat s tím, že nám přestanou fungovat elektronická zařízení,“ připomněl vědec. „Bude tedy dobré mít s sebou základní neelektronické vybavení pro případ, že by část z nás někde dočasně uvázla. Rád bych, aby každá skupina měla benzinovou svítilnu a zásobu benzínu. A každý z nás u sebe bude mít, ať se bude dít cokoli, pořád píšťalku, poplašné světlice a termoizolační fólii.“

Pohledy všech byly čím dál vážnější.

Pak už nikdo nic neříkal. Desmond složil ruce, dopil skleničku a začal se zvedat. „Takže to můžeme ukončit?“

Všichni souhlasili, jen Daniel se ještě ozval. „Vlastně… měl jsem takový návrh. Nechtěli byste si udělat malou projížďku autem? Jen na několik desítek minut. Nebude to daleko.“

„Teď? Vždyť už bude tma.“

„Právě proto.“

* * *

Rozhodli se, že vyrazí jen jedním autem. Frank, který řídil většinu cesty, se omluvil a prohlásil, že se půjde dívat na televizi do svého pokoje. Ostatní však souhlasili. Vzali si outlander, který byl větší než Chrisina fiesta, a Miles se znovu ochotně ujal řízení. Daniel, který seděl uprostřed na zadní sedačce, se k němu naklonil. „Umíš řídit na sněhu, pokud si dobře pamatuju z minula, že?“

MIles souhlasně kývl. „V rámci možností jo.“

„Dobře. Budu tě navigovat.“

„Dane, kam to jedeme?“ ozval se důrazně Desmond.

„Dopřát si pěkný výhled na hory, noční oblohu a noční světla.“

Miles vyjel z parkoviště a podle vědcova pokynu zamířil na severovýchod k orovillskému jezeru. Přejeli most. Vlevo od nich se vlnila klidná hladina jezera. Napravo se zvedaly horské svahy, které sice zatím byly protkány horskými silničkami a semtam poseté chatami, ale stejně už budily ten dojem čehosi vzdáleného a cizího, který člověka přepadá při pohledu na pouště, mořské hlubiny nebo vrcholky hor. Zatím tam moc sněhu nebylo, ale všichni věděli, že se to může velice rychle změnit.

„Dívejte se prosím směrem do kopců,“ požádal Daniel své parťáky, když se vydali podél jezera. „A jeď pomalu, Milesi. Za chvíli budeme odbočovat.“

„Jako… tam?“ zadíval se nechápavě Sawyer, který seděl na sedadle spolujezdce, směrem do hor, které se napravo od nich zdvíhaly do stovek výškových metrů.

„Přesně tam,“ řekl klidně Daniel. „Zanedlouho by měla být odbočka.“

„Ty ses zcvokl, vědátore.“

„Pokud to nepůjde, hned se vrátíme.“

Miles zahnul doprava a auto se začalo škrábat do serpentin.

„Můžeš nám aspoň říct, co tady děláme?“ ucedil Sawyer přes zaťaté zuby. Vyjížďka se mu očividně příliš nezamlouvala.

Daniel kývl. „Zkusíme vyjet na tyhle kopce. Mohly by nám dát lepší výhled.“

„Co hledáš, Dane?“ ozval se Desmond.

„Už jsem to říkal. Dívejte se po světlech v horách. Hlavně po takových, která vypadají, abych tak řekl… nepřirozeně. A nebo vycházejí z míst, která jsou daleko od civilizace. Něco, co tenkrát mohlo upoutat pozornost těch chlapců.“

* * *

Povedlo se jim vyjet skoro až nahoru, ale pak sněhu přibylo a Miles prohlásil, že dál nepojede. Vystoupili z auta a všichni se rozhlíželi po noční zimní krajině. Nikde nic rušivého. Několik minut stáli mlčky v tichu.

„Vlastně je tady docela hezky,“ řekla tiše Chris, když si přitáhla bundu těsněji k tělu. „Je tady klid. Člověk by nevěřil, že je pár kilometrů od města.“

„Hezky?“ odfrkl Sawyer. „Zima, tma, mor a bída.“

„A to ses dobrovolně nabídl, že půjdeš s Danem kempovat, až bude měřit? Budete v asi dvojnásobný nadmořský výšce,“ zatvářila se udiveně Chris.

„Tam budu mít vybavení. Ale tady… No nic.“ Sawyer se opřel o kapotu a okázale se rozhlédl po kopcích i po jezeře. „Nic nevidím. Pojedem zpátky, Danny?“

„Pojeďme,“ souhlasil vědec. „Také nic nevidím a vy patrně také ne. Pojeďme. Tohle byl jen takový nápad.“

„Pěknej nápad,“ zavrčel Sawyer. „Jestli podobný nápady budeš mít během dalších večerů v civilizaci, tak už předem avizuju, že už se nepřidám.“

Jediný, kdo se celou cestu k vrcholkům kopců neozval, byl Desmond. Zamyšleně přejížděl pohledem horizonty a cosi svíral v pěsti.

* * *

V úterý ráno se sešli u recepce motelu. Všichni byli obtěžkaní batohy s vybavením a Daniel, Desmond a Miles nesli každý po jedné krabici s přístroji. Vědec kývl na Desmonda a Chris. „Máte konstantoidy? Všecky?“

Když dostal souhlasnou odpověď, vyrazili. Po zastávce na vydatnou snídani vyrazili směrem do hor. Dočasné předání vedení Danielovi, zapnuté vysílačky, aktivované základní příruční detektory spojnicového záření, outlander vepředu, fiesta za ním, stejné osazenstvo. Chris alespoň odmítla řídit a svěřila své auto Sawyerovi. Sama se usadila na zadní sedačce, kde snad nikdy nesedávala. Nemohla se zbavit pocitu odporného deja-vu a když se před odjezdem poočku podívala na Desmonda a zachytila jeho vážný pohled, měla pocit, že velitel cítí něco podobného.

První anomálii detekovali ještě před Orovillským mostem. Daniel se rychle podíval do zápisníku, jednou rukou nalistoval patřičnou stránku, druhou zapnul vysílačku, aby ho slyšelo i druhé auto. „Týme Bravo, tady Alpha. Zachytil jsem anomálii. Za moment byste měli detekovat taky. Začíná to dřív než minule. Soustřeďte se, prosím. Kdybyste uviděli něco nezvyklého, dejte vědět. A buďte opatrní.“

Projeli Brush Creek. Sněhu bylo méně než minule a pískání bylo hlasitější a hodnoty na měřácích výraznější, ale to byl jediný rozdíl. Místo jim začalo být nepříjemně povědomé – svah na jednu stranu, les na straně druhé. Miles zpomalil. Čekal, co se bude dít.

Desmond v ruce sevřel Charlieho plyšovou hračku a Pennyiny náušnice. Opřel se do sedačky a zavřel oči. Vyrušil ho Danielův hlas. „Ne, Desmonde, tohle nedělej!“

Zmateně se na něj podíval.

„Musíš se dívat. Nezavírej oči. Dívej se ven na silnici nebo do zpětného zrcátka jako tehdy.“ Pak zmáčkl tlačítko vysílačky a vydal stejný pokyn směrem k Chris do druhého auta. Dívka si jednou rukou sáhla ke krku, kde měla kámen od sestry, druhou k poutku u pasu a odhodlaně se zahleděla na silnici před sebou.

Ticho v obou autech by se dalo krájet a pohledy, kterými Daniel a Frank sledovali oba dříve zasažené, byly nesmírně soustředěné.

Nestalo se vůbec nic. Inklinovaným místem projeli bez potíží.

„V pořádku?“ ujistil se Daniel jak bratra, tak do vysílačky. „Dobře. Moc dobře. Zastavíme, ano? Dáme si chvíli přestávku. Zasloužíme si ji, myslím. Dal bych si trochu čaje.“ Hlavním důvodem, který si však nechal pro sebe, však bylo to, že chtěl bratra i dívku pořádně vidět. Chtěl vidět jejich rozpoložení, reakce, oči.

Outlander zastavil na odstavném místě na vyhlídce u svodidel a fiesta po chvíli hned za ním. Všichni postupně vystoupili ven z aut.

„Takže dobrý?“ ozval se jako první váhavě Frank.

„Myslím, že ano,“ odvětil Daniel a opatrně, s úlevou se usmál. Pohled mu sjel na bratra a potom na Chris, která mu úsměv lehce vrátila. Ona i Desmond vypadali úplně normálně.

Desmond se pomalu opřel o kapotu outlanderu. „Dobrý, brácho. Trochu mě sice bolí hlava z toho tvýho šílenýho pískacího přístroje, ale jinak nic divnýho. Tentokrát byl svět takovej, jak má bejt.“

Chris se připojila. „U mě taky dobrý. Vůbec nic jsem neviděla. Všecko bylo prostě… normální. Nic.“

„No vidíš, Scullyová,“ rozesmál se s úlevou i Sawyer a nečekaně dívku objal a přitiskl ji k sobě. Zprvu se sice překvapeně bránila, pak se ale se zasmáním poddala. Cítil, jak se napětí, které z ní vyzařovalo už od včerejšího dne, pomalu uvolňuje. Kývl přes temeno její hlavy na Daniela. „Dobrá práce, vědátore. Skvělá práce.“

* * *

Daniel všecky podělil čajem ze své termosky a pak dlouho zamyšleně zíral z vyhlídky do kopců Sierra Nevady. Nesmírně se mu ulevilo. Přesvědčoval sice oba přátele, že budou v pořádku, ale nejistota v něm až dosud hlodala jako zavrtaný červ. Konstantoidy jsou sice ověřená věc, ale on stále přesně nevěděl, proč minule k jevu došlo a tedy ani jak se mu bránit. Teď nabyl naděje, že měl pravdu.

Mezi ostatními se začal odvíjet hovor, který vázl už od včerejška. Najednou se objevily stížnosti na nudnost Danielova anglického čaje, nezvyklé chování aut s zimními pneumatikami a sněhovými hroty, stížnosti na příliš ostré zimní kalifornské slunce a na zimu, a k tomu spousta dalších témat. Slova jako by se pod tlakem vyřinula z rezervoáru, kde byla dlouhé hodiny násilím zadržována.

Fyzik ostatní členy skupiny po chvilce informoval, že se vrátí kus cesty po silnici a udělá detailní kontrolní měření. Miles se k němu beze slova přidal a oba vyrazili po cestě.

Měřáky pískaly stejně jako tenkrát a ukazovaly hodnotu 2,342.

„Je to stejné jako minule,“ řekl vědec tiše a zastavil se. „Anomálie je zcela totožná. Velice rozsáhlá a kontinuální porucha.“

„Co to znamená?“ zeptal se Miles.

„Za prvé to, že jsme snad zabezpečili Desmonda a Chris proti vedlejším účinkům. A za druhé, že se můžeme pustit do práce. Vybalíme další přístroje a dáme se do toho.“ Daniel špičkou boty odstrčil sněhovou hroudu ze srázu. V tom drobném gestu bylo cosi klukovského, skoro až vesele rozverného. „Jdeme na to.“