925 - Separace

Po Hurleyho odchodu se v jižním táboře rozhostila nervózní atmosféra. Ben s Eloise donekonečna probírali, co se může dít. Walta jejich diskuse nakonec přestaly bavit – v určité fázi je přestal chápat a už se nezorientoval. Pochopil, že oba Druhé zneklidňuje nejen Richardovo zmizení – to bylo pochopitelné, to teď zneklidňovalo všecky – ale i zastavení šíření radiace. Walt to nechápal – měli by přece být rádi, že se nebezpečné záření přestalo šířit, ne?

„Ano, chlapče, je dobře, že se radiace dál nešíří,“ vysvětlovala mu trpělivě Eloise. „Ale… něco není v pořádku. Dokud se radiace šířila, dávalo to určitý smysl. Teď už ho to nedává. A k tomu to, co zachytil Hugo, a Richardovo mlčení. Nedává to dobrý obrázek.“

Pak se se odebrala do svého stanu. Walt se vydal do džungle po neoficiální hranici bezpečného území, kam nezasahovalo záření a kam směli chodit bez omezení. Pomalu bloumal tam a zpět.

Byl hezký den, džunglí pronikaly sluneční paprsky. Walt přemýšlel o všem, co se na Ostrově v poslední době dělo, a příliš se nesoustředil, co se děje kolem něj. A tak pomalu šel porostem a uviděl tu postavu, až když byl pár metrů od ní.

„Aaaaa!“ vyjekl leknutím.

Vize tmavovlasé ženy, za níž stála i ta hezká mladá dívka, se s omluvným výrazem vzdálila. Walt také uskočil, ale na druhou stranu. Pak se na obě ženy zadíval. Už nějakou dobu – přesněji řečeno od té doby, kdy na jihu detekovali radiaci – je neviděl.

Danielle beze slova ukázala o kus dál do džungle. Naznačila, aby tam Walt nechodil. Gestem však ukázala, aby chvíli poslouchal.

Walt to po chvíli opravdu uslyšel. Tet tet jis sis.

Rozběhl se do tábora a vpadl do stanu Eloise Hawkingové. „Eloise, můžu si půjčit ten váš počítač na radiaci?“

Eloise zpozorněla. Když jí Walt popsal, co se děje, souhlasila. „Buď opatrný, Walte, a pokud naměříš víc, než já dnes ráno, okamžitě odtamtud odejdi. A i když tam nebudou anomálie, nechoď blíž k těm echům. Rozumíš?“

Walt souhlasil a vrátil se na místo, kde naposled viděl vize obou žen. Starší žena byla pryč. Vize dívky tu však stále zůstávala: byla sice bledší než dříve, ale byla tam. Chlapec se na ni přátelsky pousmál, ale pak se začal věnovat přístroji.

Nic se nedělo.

Geiger jen lehce pískal. Ukazoval stejnou hladinu radiace jako ráno.

Pak se z džungle opět ozval šepot. Geiger na to nereagoval.

V Alexině mlhavé tváři se objevil strach a ustoupila od hustého porostu směrem k Waltovi.

Cítil dívčin strach a věděl, čeho se bojí. Vyhání je to, vzpomněl si. Rozzlobeně přešlápl. Tohle nebylo fér. Ta žena s dívkou nikomu nic nedělaly, neškodily, a přesto je ty šepoty odháněly dál a dál. Strašně rád by se dívky zastal, vykázal ty šeptavé zvuky někam pryč, ale to nemohl. Mohl ale dívku podpořit nějak jinak? Pomalu, ale rozhodně udělal pár kroků do strany – směrem k ní. Rozbušilo se mu srdce.

Pak k vizi natáhl ruku a sevřel vzduch v místech, kde byly Alexiny prsty, a odhodlaně se jí zadíval do tváře. Na okamžik čekal, co se stane – zmizí jeho ruka v prázdnu a už se nevrátí? Zaplaví ho bolest a on bude muset ucuknout? Uslyší další šepot nebo křik jako tenkrát v tom pásmu?

Nic z toho se nestalo. Walt pod rukou ucítil jemný pohyb, jako by mu v dlani zafoukal vítr. Vize dívky vedle něj se začala vytrácet. Opětovala ale jeho pohled a než úplně zmizela, naklonila se k němu.

Na tváři ho ovanul další jemný závan. Walt ho cítil ještě hodně dlouhou dobu, než se vzpamatoval a zamířil zpět do tábora. V dálce doznívalo Tet tet jis sis.

* * *

Walt vrátil Eloise Geigerův počítač, stručně jí sdělil, co pozoroval a že nic nestandardního nenaměřil, a zalezl do svého stanu. Sáhl po zápisníku a tužce. Po chvíli se podíval na výsledek a byl celkem spokojen. Na stránce se rýsoval Alexin výrazný profil. Walt se usmál a zápisník si zastrčil za matraci.

Uplynul večer a noc. Nic zvláštního se nedělo. Walt si chvíli psal s Chris v Los Angeles a potom šel spát.

Hurley se nevracel. Nevrátil se ani dalšího dne.

* * *

Walt odpoledne opět zašel do džungle, kde předchozího dne viděl Alex. Ale tentokrát na ni čekal marně.

Když se vracel do tábora, potkal Waltera, který si očividně byl ulevit na kraji džungle. Muž se na něj zkoumavě zahleděl a pak se na něj přátelsky, široce usmál. Ukázal na Waltovu tvář, zamyslel se… a pak si sáhl na srdce.

Walt odmítavě zavrtěl hlavou. Ale Walter ho jen pozoroval se shovívavým úsměvem a poplácal ho po rameni.

Walterovi bylo výrazně lépe. Lépe spal, jedl, a nadále se zdálo, že i jeho odolné rány se pomalu hojí. Stále sice platilo, že nechodil mezi ostatní, navštěvoval ho Walt s Hurleym, nosili mu jídlo a on se každý den pečlivě koupal, aby nekontaminoval tábor a ostatní. Zdálo se, že to účinkuje.

I Walt se po každém pobytí ve Walterově blízkosti chodil koupat. Teď se tedy rozhodl, že když už na muže narazil, stráví s ním nějaký čas. Zašli do jeho stanu. Walter seděl na svém kavalci a zkoumavě chlapce pozoroval. Pak znovu naznačil to gesto.

Walt se tvářil, že nerozumí, i když velice dobře věděl, kam Walter míří.

Muž se zasmál. Vzal své plnicí pero a list papíru a začal kreslit. Jeho obrázky byly stále dětinské a jednoduché, ale srozumitelné. Walter chlapci přistrčil kresbu muže, který pozoruje několik mladších mužů, kteří se tváří zasněně a nad hlavou mají snovou bublinku s kresbou ženy.

Znovu se zasmál, ukázal na muže – pozorovatele na obrázku a na sebe, ke kresbě několika mladíků dopsal dlouhou číslici, ukázal si na oči, obrázky mužů a Walta. Jeho nově vyvinutý jazyk skvěle fungoval, Walter dovedl kresbou zachytit věci, které se špatně dostávaly do gest a pohybu – tedy čas, čísla, jména, výčet osob. Zbytek, tedy co kdo dělal, viděl, jak mu u toho bylo, to dovedl ukázat sám.

Teď bylo jeho gesto jednoznačně srozumitelné. Viděl jsem už stovky takových, jako jsi ty. Závěrečnou tečku v podobě malého srdce vedle hlavy jednoho z mužů už ani kreslit nemusel, ale přesto to udělal, aby nebylo pochyb.

Walt chtěl všecko popřít a horoucně vrtět hlavou, až mu budou kudrny naskakovat. Ale pak si představil Alexinu tvář… a nemohl. Nemohl a nechtěl ji zapřít. A došlo mu, že Walter má možná pravdu. Možná se opravdu začíná zamilovávat.

Walter ho pobaveně pozoroval. Schoval obrázek a moudře pokýval hlavou.

Walt mu věnoval typicky otrávený puberťácký pohled. Walter se zakřenil. Naznačil, aby Walt dívku zkusil nakreslit. Chlapec tak učinil – tahy zachycující Alexinu tvář mu teď z ruky jen tryskaly, nemusel se ani příliš snažit. Walter se na kresbu usmál a přemítal nad správným slovem. „Beautiful,“ poradil mu Walt. Walter to zopakoval. Walt mu ukázal další sérii gest: když už o tom víš, nech si to pro sebe, ano? Neříkej to ostatním venku v táboře. Prosím. Walter přikývl, vše potvrdil a položil si prst na rty, aby přislíbil svou mlčenlivost. No dobře, pomyslel si Walt.

Ukázal na Waltera a tou nejjednodušší angličtinou doprovázenou gesty se ho zeptal, jak je na tom on. Máš ty nějakou ženu v hlavě? naznačil mu.

Walter posmutněl. Přikývl. Opět sáhl po papíru a peru. Vzápětí nakreslil rodinu – sebe, podsaditou, ale usměvavou ženu se staženými vlasy a v zástěře, a dvě děti vypadající přibližně na deset, dvanáct let. „Já, Marie, Karolina, Walter.“

Od té chvíle byla jeho veselost a konverzační nálada pryč. Muž se zase zavřel do sebe a ačkoli s Waltem ještě chvíli komunikoval, byl už jeho pohled nepřítomný a smutný. Walt se s ním po chvíli rozloučil. Zašel k oceánu, pečlivě se vykoupal a přemýšlel o všem, co se dozvěděl.

Musel si přiznat, že Walter má pravdu. Bylo to sice šílené, zadívat (zatím nechtěl používat slovo zamilovat se, to mu přišlo až moc silné) do vize dívky, která už nežije… ale musel si přiznat, že přesně to se stalo. Nejvíc na pováženou bylo, že to na něm bylo tak moc poznat. Ano, Walter ho zaskočil v nestřežené chvíli, když se zrovna vracel z džungle, kde na Alex myslel. Ale když to poznal on, bylo jasné, že to dříve nebo později poznají i ostatní. V tuto chvíli ho chránilo jen to, že Ben a Eloise měli spoustu jiných starostí a Waltovo rozpoložení příliš nesledovali. Ale až se vrátí Hurley… Walt si uvědomil, že musí být opatrnější.

* * *

Následující tři dny se nic nedělo. Hurley se nevracel, radiace byla v normálu, Ben s Eloise se už nesnažili na něco přijít, ale byli jaksi nemluvní, Walter seděl ve svém stanu. Walt se nesnažil nikoho vytrhávat z jeho rozpoložení. Do Los Angeles také psát nemohl, nemělo to cenu. Desmondova skupina byla na výjezdu a na Ostrově nebylo nic nového. Walt se toulal v těsné blízkosti kolem tábora a doufal, že narazí na vize obou žen.

Druhého dne odpoledne se mu to podařilo. Zjistil, že jejich vize patrně nějak souvisí s výskytem šepotu – jakmile se šepot ozval, bylo skoro jisté, že se brzy objeví i žena s dívkou.

Ani nadále je neslyšel, ale chovaly se vůči němu přátelsky. Zdržely se delší dobu, nechaly ho usednout vedle nich. Komunikovali jen pohledy a gesty. Z žen byl v jeho přítomnosti cítit určitý klid – šepot nesoucí se z džungle jako by je najednou tolik neznervózňoval. I Walt se cítil dobře: měl pocit, ne, věděl, že dívce i její matce jeho přítomnost pomáhá. A tak tam seděli, občas se na sebe usmáli a využívali klidu.

Když byl delší dobu klid, začala vize Danielle pomalu mizet. Cosi své dceři řekla, dívka na to odpověděla několika rychlými, ale neslyšnými slovy, a pak matka zmizela. Zamávala Waltovi a byla pryč.

Walt s Alex zůstali sami.

* * *

Čtvrtého dne večer se Hurley vrátil.

Ben s Waltem zrovna seděli u ohně a pozorovali zapadající slunce, když najednou se ze směru od pásma začalo ozývat nejprve tiché, pak sílící šplouchání, které narušovalo pravidelný rytmus přílivu. Když se tím směrem zaměřili, uviděli ve vodě loďku Druhých. A na ní mohutnou Hurleyho postavu.

Walt skočil do vody a brodil se směrem k Hurleymu, který mezitím zamířil na mělčinu na pláž. Ben zavolal na Eloise a pak se sám vydal po pláži směrem k loďce. Za okamžik už pozoroval Walta, jak objímá Hurleyho v lodi, potom se překvapeně a vytřeštěně dívá do lodi za Hurleyho… a pak spolu s Hurleym, který se vybatolil z loďky do vody, plavidlo táhne na písek.

Ben a Eloise se rozběhli k loďce.

Ticho, které dosud vládlo, porušila až Eloise poté, co nahlédla do lodě. „Panebože,“ šeptla a přitiskla si ruku na ústa.

„Richarde,“ vypravil ze sebe nechápavě Ben.

 „To je dobrý,“ zasáhl rychle Hurley. Richard pootevřel oči a přelétl pohledem všecky tři z tábora, jako by chtěl Hurleyho slova potvrdit. Strážce pokračoval. „Dostane se z toho. Má za sebou strašný dny a je vyčerpanej po cestě od starýho mola Druhých, ale bude v pořádku. Donesete prosím vodu a uděláte mu místo ve stanu?“

Walt se rozběhl pro láhev s vodou a Eloise nabídla zraněnému vůdci druhou polovinu svého stanu. Ben s Waltem pak rychle nanosili materiál na improvizované lůžko a pak Richarda uložili. Eloise se k němu sklonila a ignorovala protesty svých nemladých kostí, které takové pohyby už dávno nevykonávaly. Richard na svou spoluvůdkyni tiše promluvil latinsky. Eloise přikývla a cosi odvětila. Položila Richardovi ruku na rameno a pak vyšla ven s ostatními.

Usadili se u ohně tak, aby měli stan se zraněným na dohled a hlavně na doslech.

* * *

Hurley jim u plápolajícího ohně odvyprávěl, co se dělo, zatímco byl těch pět dní pryč. Ben, Eloise a Walt ho vyslechli téměř beze slova, jen občas Ben nebo Eloise položili nějaký doplňující dotaz. Když Hurley skončil tím, jak nejprve kus cesty táhl Richarda na provizorním voru k úkrytu Druhých (ano, nejprve věřil tomu, že je vor unese oba dva, ale brzy se ukázalo, že to fungovat nebude, protože Richard kvůli zesláblosti vůbec nedokázal držet rovnováhu a vor se stále překlápěl), tam si dali přestávku a nakonec si půjčili loďku, kterou dorazili do tábora.

„Proč to udělal? Jak to vůbec mohl udělat, něco takového?“ hlesla nakonec Eloise. Všichni věděli, o kom mluví.

„Zuří,“ odvětil Hurley. „Je šíleně rozzuřenej a přestává respektovat hranice slušnýho chování, který jsme mezi sebou my, nebo spíš naši předchůdci, mívali.“

„Tady někdy byly pravidla slušnýho chování?“ odfrkl nezdvořile Walt.

„Jo, byly, Walte,“ řekl klidně Hurley. „Já vím, z pohledu zvenčí to vypadalo vždycky jako jedna velká anarchie, ale tady to fungovalo. Já mu nesahal na lidi, kteří byli přímo jeho, a on nesahal na ty moje. Jo, přebírali jsme si ty nevyhraněný a on ubližoval těm, kteří neměli mou přímou ochranu, ale pořád to mělo nějakou logiku.“

Eloise pokývla a navázala. „Ale teď sáhl na toho, který má nejvyšší stupeň tvojí ochrany. To je naprosto bezprecedentní.“

Hurley přisvědčil a pokračoval. „Richard tvrdí, že můj někdejší bratr byl přesvědčenej o tom, že on – Richard – nějak vytvořil spojení mezi Desmondem a malým Charliem. Nejspíš to usoudil z těch kousků myšlenek a představ, co viděl u Charlieho. Abyste rozuměli – on teď pomáhá se Claire a Kate o malýho starat. A ten malej je energeticky velice schopnej.“

„Jo,“ kývl Walt, „to je. Takže ten černej zmetek viděl něco, co se Charliemu zdá, a z toho přišel na to, že za to může Richard a že ho…“

„Nejspíš jo,“ potvrdil Hurley. „Abys rozuměl, Walte… už jen to, že Desmond a jeho skupina odešli, ho šíleně naštvalo. Je to něco, co se standardně nedělá. Za normálních okolností bych je pryč neposlal, ale tady šlo a jde o záchranu celýho Ostrova. Doufal jsem, že to i on pochopí. Ale vyložil si to jako mou libovůli. A teď, když navíc zjistil, že nestačí, že je Desmond pryč, ale že mu Richard pomohl navázat spojení s Charliem… rozbilo to jeho poslední zbytky vůle dodržovat nějaký konvence.“

„Ale Richard přece nic takového neudělal,“ namítla Eloise. „Udělal opak.“

„Jo. Můj někdejší bratr nejspíš viděl jen kousky informací z Charlieho představ a špatně si je poskládal. Předpokládám, že Charliemu se přímo do hlavy nedíval, to by ten capart vypadal jinak, než jak jsem ho viděl. Viděl kousky představ a až u Richarda zjistil, co přesně se stalo. Ale předtím se na něm vyřádil.“

Ben znechuceně odvrátil zrak, Walt pošťouchl klackem uhlík v ohništi. Eloise promluvila. „Kdyby Richard neměl tvou ochranu, zabil by ho.“

Hurley souhlasně pokývl. „Vlastně chtěl zabít mě, ale to nemůže. Tak sáhl po jednom z mých nejbližších, kterýho zrovna měl na dosah, a udělal mu to nejhorší, co udělat mohl.“

Chvíli bylo ticho. Pak zvedl hlavu Ben: „Co bude dál, Hugo? Co udělá příště?“

Hurley tiše promluvil. „Přemýšlím o tom už tři noci.“

„Kdyby takhle chytil kohokoli z nás tří, zabil by nás. Nemáme tak vysokou ochranu jako Richard.“

„Já vím. Všem vám ji dát nemůžu. Prostě… nejde to,“ řekl trochu vyhýbavě Hurley. „Proto jste měli zákaz vzdalovat se z tábora. On sem nemůže, stejně jako nemůže do síně Druhých, dokud budu obnovovat pozemní ochrany. Navíc to vypadá, že ani jemu se příliš nechce přes pásmo. To vás před ním do jisté míry taky chrání.“

„Co zbytek našich lidí v Síni?“ zeptala se Eloise.

„Zatím jsou chráněni, ale někdy musí vyjít ven. A může se stát, že něco moje ochrany prolomí. Eloise, víte to sama. Nejlepší by bylo, kdyby i oni odešli na Hydru,“ řekl Hurley. Klidně, ale rozhodně.

Vůdkyně Druhých se na něj rozhořčeně podívala, ale Strážce dál pokračoval. „Tady jen přežívají. Dokud jste s nimi mohla být vy a Richard, dávalo to ještě určitý smysl. Ale teď… Vy se tam zatím vrátit nemůžete kvůli tomu problému s radiací a s vaší nemocí. A Richard…“

„Chci, aby se rozhodli sami,“ řekla Eloise tvrdě.

„Samozřejmě. Rozhodnou se sami. Ale Eloise… po tom, jak dneska viděli Richarda, myslím, že to rozhodování budou mít ulehčený.“

* * *

„Co bylo to, cos tehdy ráno cítil? Víš, takový to proudění, co tě donutilo jít na sever,“ připomněl Walt.

„Vidíš, Walte, to je dobře, že sis na to vzpomněl. Nějak jsem se zamotal do myšlenek a tohle bych… A přitom je to jedna z nejdůležitějších věcí,“ řekl skoro provinile Hurley.

Poposedl si a pokračoval. „Na severu vznikla spousta nových vývěrů temné síly. Jsou silný a je jich hodně. Do jednoho takovýho hnízda schoval Richarda. Proto jsem ho tak dlouho nemohl najít.“

Walt vyjekl. „U nás na jihu zase vznikají ty šeptavý proudy. Taky je jich čím dál víc.“

Ben s Eloise se na chlapce podezíravě zahleděli. „Tys byl v džungli?“

„Jen na okraji, kam se ještě smí chodit,“ odtušil Walt. „Vždyť jsem vám to říkal, Eloise. Půjčoval jsem si kvůli tomu ten váš počítač. Slyšel jsem tam ty šepoty. A byl jsem fakt opatrnej. Bylo to kousek od… místa, kam chodím na záchod.“ Zakličkoval – nechtěl, aby někdo přemýšlel, proč se chlapec potloukal v džungli a co nebo koho tam hledal.

„O tom, že se echa šíří, víme už delší dobu,“ potvrdila Eloise. „Rozšiřovala se od severu. Pak jsme se začali zabývat radiací a echa…“

„jsme přestali sledovat?“ navrhl Walt. Pak se zamyslel. „Ale to je blbost. Ty šepoty prostě zmizely, ne že jsme je nesledovali. Vy jste tam chodila měřit a my všichni tam chodíme čůrat a dělat jiný věci. Kdyby to tam bylo, věděli bysme to. Ono se to přestalo ozývat.“

„A teď se to ozývá zase, říkáš.“

„Jo,“ kývl Walt. „Aspoň od tý doby, co teď byl Hurley pryč.“

„Teoreticky je možné, že se echa vrátila už dřív,“ zamyslela se Eloise. „Minimálně od té doby, kdy jsem nechodila měřit dál na sever kvůli svojí nemoci. A teď se echa rozšířila až k nám.“

„Danielle to říkala,“ poznamenal zamyšleně Hurley. „Říkala, že to přijde až sem. A mluvila o tom, že se síly rozdělily. Popsala to úplně přesně.“

Walt v sobě potlačil jiskru radosti, která ho najednou nutila mluvit o Danielle… protože mluvit o Danielle znamenalo mluvit i o její dceři. Bože, jak moc rád by o ní mluvil. Ale zároveň nechtěl.

* * *

Čtveřice kolem ohně se na chvíli odmlčela. Walt myslel na Alex a snažil se u toho vypadat nenápadně. Když se ze svých myšlenek vynořil, došlo mu, že nepřirozené ticho vládne i mezi ostatními. Eloise listovala zápisníkem, Ben hleděl do tmy a Hurley beze slova zíral do ohně. Nikdo najednou nechtěl pokračovat v otevřeném tématu.

Rozsekl to tedy Walt. „No a co to všecko znamená? Temný vývěry a šeptavý vývěry… co to všecko je?“

„Jsou to dvě složky Ostrovní energie, o tom už jsme mluvili,“ řekla Eloise učitelským tónem.

„Já vím, já vím,“ chytil se Walt. „Že tu vznikávaly vždycky a že není dobrý se u nich zdržovat, aspoň u těch šeptavejch. Tak proč se teď ale všichni tváříte tak divně, když to se to stávalo vždycky?“

„Protože to nikdy nevznikalo v takové intezitě a tak rychle, Walte,“ řekl Ben. „To, co se děje od té doby, co vzniklo pásmo, je naprostá šílenost.“

„Takže to udělal on,“ řekl tiše a s pocitem hrůzy Walt. „Takže vlastně já.“

„Stop, Walte,“ zasáhl okamžitě Hurley. „Udělal to on, ne ty. Udělal to můj někdejší bratr.“

Ve Waltovi něco nečekaně bouchlo. „Nemůžeš mu krucinál říkat nějak jinak? Někdejší bratr. Druhej vládce. On. Ten černej. To jsou tak strašně pitomý slova! To nemá jméno? Já vím, že mu nemůžem říkat Jack, protože Jack to už není… ale říkejme mu nějak. Jak se jmenuje, Hurley?“

Eloise i Ben se na Walta zadívali. Eloise nevěřícně, Ben trochu káravě, ale vlastně nepřekvapeně.

Také Hurley mu věnoval intenzivní pohled. Ne přímo rozzlobený, ale značně podrážděný. „Vím, jak se jmenuje, Walte, ale nebudu to jméno používat. Ani to už není on. V téhle chvíli žádné jméno nemá. Kdyby tu lítal jen jako oblak energie, řeknu ti klidně, ať mu říkáš Ta věc. Ale on není jen Ta věc. On je Ta věc… a k tomu obrovská mysl, složená minimálně ze tří lidí. Nevím, jak mu říkat. Můžeš si to vzít za úkol, Walte. Ale buď opatrnej. Pokud ho pojmenuješ tak, jak se mu to nelíbí, dá ti to najevo. Možná ti o tom pozdějc něco poví Richard.“

Walt se stáhl, zaražený Hurleyho nezvykle ostrým výpadem. Strážce ho po očku dál pozoroval, cítil jeho rozcitlivělost a snažil se na nej přenést aspoň kousek klidu. Bylo mu jasné, že i na Walta toho v posledních dnech bylo hodně.

* * *

Opatrná diskuse se rozproudila hlavně mezi Benem a Eloise. Oba Druzí navázali na své odborné teoretizování, které rozjeli už v první den po Hurleyho odchodu.

„Je to separace,“ řekla Eloise nakonec. „Proces oddělování složek.“

„Umělá separace,“ upřesnil Ben. „Není to přírodní proces, ale dělá to on.“

„A podle tebe souvisí se vznikem pásma.“

„Samozřejmě,“ kývl Ben. „Intenzivnější vývěry vznikají od té chvíle. A Eloise, vždyť on v tu noc se separací začal. Přiměl Walta, aby z vývěru smíšené energie vytáhl tu lehkou, časoprostorovou.“

„A temná začala proudit ven, protože ve vnitřních rezervoárech a proudech se udrží jen smíšená. Jakmile se rovnováha naruší, musí to ven. Vytažením lehké energie do pásma se uvolnila i temná a ta teď nekontrolovaně probublává ven.“

„Neprobublává,“ vstoupil do jejich rozhovoru Hurley. „On si ji vytahuje tam, kde ji potřebuje, a používá ji pro sebe. Zatraceně se mu to hodí. Možná dokonce i víc než samotný pásmo.“

„A co ty okrajové vývěry světlé, které máme za táborem a které vyhnaly Alex s Danielle?“ namítl Ben.

„Mohou to být okrajové odtržené proudy od toho hlavního, který prochází pásmem,“ řekla Eloise. „Může to záležet na způsobu vymezení proudu v pásmu, může to vycházet z geologického podloží. Nebo jsou to původní okrajové proudy, které se kvůli průsaku v pásmu musely odsunout. Ale tohle jsou opravdu jen spekulace. Jsem na tom stejně jako ty, Benjamine, moc toho nevím.“

„A jak do toho zapadá ta radiace? Mysleli jsme si, že nás Danielle s Alex varovaly před ní. Ale teď to vypadá, že to je ještě něco jinýho,“ přemýšlel Ben.

Eloise se nespokojeně zavrtěla. „Já nevím. Víme, že se ostrovní energie mnohdy s radiací pojí, takže náš závěr byl a stále je logický. Přinesl ji sem i Fischer z průchodu. Mohl tím něco otevřít.“

Ben zatřásl hlavou. „Nesmysl. To, co Fischer otevřel při příchodu, se už dávno zavřelo. Z průchodu to teď už být nemůže. A ze samotného energetického zdroje uvnitř Ostrova… Nezdá se mi to, nikdy dřív to sem nepronikalo.“

„Ostrov byl v mnohem lepší kondici,“ namítla Eloise. „Teď je jako starý, opotřebený stroj, která je rád, že drží pohromadě. Občas někde něco prosakuje nebo ukapává.“

„Jenže to jde proti sobě. Jedno se zhoršuje, ale druhé ne. Radiační situace stagnuje a vývěry jsou stále četnější. Nedává to smysl.“

„Já opravdu nevím, Benjamine,“ řekla znovu přísně Eloise. „Škoda, že tu není Daniel. Tak ráda bych to s ním probrala.“

Walt, když uslyšel fyzikovo jméno, se probral. „Jsou někde na výjezdu a dělají měření. Někde v kalifornskejch horách. Prý se tam kdysi stalo něco divnýho a teď bude výročí.“

Eloise zpozorněla. „Říkáš kalifornské hory a výročí? Je…“

„Bude konec února,“ dodal jí potřebnou informaci Ben.

Eloise se rozjasnil pohled. „Kalifornie. Sierra Nevada! To bude těch pět chlapců, z nichž jeden zmizel. To bylo hodně podezřelé. Zařadili jsme to i do dharmského archivu. Bylo to zrovna v době, kdy se narodil Daniel. Sledovala jsem to už jen z dálky a se zpožděním, ale… Kdyby tenkrát bylo všecko trochu jinak, snad bych se bývala přidala k probíhajícímu pátrání. A teď na to navazuje Daniel… Jde na to dobře, chlapec můj.“ Pohled jí neobvykle zjihl.

* * *

Otočila se od ostatních a zamířila do svého stanu, aby zkontrolovala Richarda. Tiše a klidně spal, i když měl tělo pokryté ranami a modřinami. Většina se jich sice už hojila, ale přesto nevypadaly dobře. Stará žena se ještě na chvíli vrátila k ohni.

Pozorovaly ji tázavé pohledy.

 „Spí,“ oznámila. „Nechápu, jak může i přes takové množství ran tak klidně spát a nemít bolesti. Já vím, pomohla mu voda z Chrámu, ale…“

„Odpověděla jste si sama,“ řekl pomalu Ben. „Voda z Chrámu. Já… Nepamatuju si nic z toho, když mě Sayid jako dítě postřelil, ale pamatuju si na dny potom. Všichni říkali, že to je zázrak, že žiju. A mně to připadalo tak divné. Nevěřil jsem jim to, protože mě nic nebolelo. Byl jsem strašlivě zesláblý, ale když jsem se nehýbal, nic mě nebolelo. Ta rána bolela, jen když jsem se nešikovně pohnul.“

„Chodili jste tam léčit své nejtěžší nemocné odjakživa,“ pokrčil rameny Hurley. „Věděli jste proč. Vždycky jste to věděli.“

Ben tiše kývl. Hlavou se mu honilo, proč na některá zranění a nemoci voda z Chrámu stačí, ale na jiná ne. On sám se tam po dohodě s Richardem chodil koupat opakovaně, když zjistil, že má nádor na páteři. Doufal, že mu Ostrov opět pomůže, ale nic takového se nestalo. Zahnal tu úvahu - věděl, že teď by stejně odpověď nezískal. Věděl, že Hurley se s podrobnostmi o praktickém životě na Ostrově stále ještě seznamuje a poznává je. Základní obraz samozřejmě znal, ale detaily se mu doplňovaly až nyní.

* * *

Oheň vyhasínal a Ben, Eloise i Walt začínali vypadat unaveně. „Je čas jít spát,“ řekla stará žena. „Zítra nás čeká náročný den. Myslím, že bychom měli Richarda prohlédnout a ošetřit, Benjamine. Možná je z nejhoršího venku, ale stejně se mi nelíbí.“

„To asi nikomu,“ souhlasil Ben.

„Můžeme zajít pro Bernarda,“ napadlo Walta. „Je to zubař. Je to taky doktor.“

„Skvělej nápad, Walte,“ pochválil ho Hurley. „Zubaře bude chudák Richard taky potřebovat.“ Pak se Strážce na chvíli odmlčel, jak přemítal o tom, co ho čeká. „A já zase vyrazím do Síně. Vrátím jim loďku a musím jim říct, co se děje. Ať se rozhodnou.“

Vybavila se mu vzpomínka na odpoledne toho dne, kdy na provizorním voru dotáhl Richarda k troskám Sochy a pak ho pomalu odvedl do Síně – Richard, i když zcela vyčerpaný, trval na tom, že chce své lidi vidět. Když vkročili do úkrytu, rozhostilo se naprosté ticho. Hurley vnímal bouři různých emocí – cítil obrovskou radost a vděčnost, že se vůdce Druhých vrátil a že Hurley splnil svůj slib, ale také šok a hrůzu. Druzí Richarda neznali jinak, než jako rozhodného, charismatického čtyřicátníka plného sil. Teď se o Hurleyho opíral zraněný, zdeptaný muž plný ran, který se neudržel na nohou.

Když jim Hurley řekl, co se stalo, jejich hrůza ještě zesílila. Jednoho z vůdcovské dvojice jim vzala radiační nemoc, druhého výbuch nepochopitelného násilí, kterému nedokázal čelit ani ten nejlepší, nejzkušenější a nejodolnější z nich.

Druzí věděli, že minimálně nějakou dobu zůstanou bez vedení a bez ochrany. Když si vládce severní části Ostrova mohl takhle vyšlápnout na Richarda, mohl stejně tak napadnout kohokoli dalšího. S tím rozdílem, že kdokoli další by to nepřežil.

Hurley věděl, jaká bude zítra jejich odpověď.

* * *

KONEC 9. SÉRIE

924 - In caelis

V jednu chvíli seděl na svém oblíbeném místě na skalách, v další před sebe nepřítomně zíral a v hlavě mu bušilo a myšlenky mu zcela odumřely. Cítil jen obrovské vlny energie, kterou někdo vytahoval z hloubi Ostrova. Ohlušovaly ho, slyšel je pronikat na povrch… a pak mizet do zdánlivě bezedného příjemce.

Hurley věděl, co se děje. Způsoboval to druhý vládce Ostrova. Napojoval se na ostrovní energetické vývěry, sál z nich silnější proud energie, než by z nich vyvěralo při přirozeném proudění, a energii do sebe nasával.

„Přiživuje vztek,“ zašeptal bezděčně Hurley, i když ho nikdo neslyšel.

Nejděsivější na tom bylo, že se to dělo už třetí den po sobě, vždy v podobnou denní dobu.

Když to ochromení způsobené nepřirozeným prouděním energie v ostrovním podloží konečně přešlo, vrátil se Hurley do tábora. Ben a Walt připravovali oběd.

„Musím pryč,“ řekl nepřítomně Hurley.

„Kam?“ vyjekl Walt.

Ben odpověděl za Hurleyho. „Na sever. Jinam tady ani jít nemůže.“ Pak se zahleděl na Strážce. „Co se děje, Hugo?“

„Přesně to nevím. Ale nelíbí se mi to. Víte proč, žejo.“

Walt i Ben, oba beze slova, pokývali. Byl třetí den, kdy Richard nepřišel do jižního tábora a nepřinesl naměřené údaje o radiaci ze severní strany pásma.

Hurley neotálel a začal si balit batoh. Jeho pobočníci ho pozorovali. „Kdy se vrátíš?“

„Nevím,“ odvětil. „Až to nějak vyřeším.“

„Tohle nevypadá na návrat dneska večer,“ komentoval jeho balení tiše Ben.

„Já nevím,“ odpověděl znovu ostřeji Hurley. „Až budu moct, vrátím se.“

Z krajního stanu nejblíž džungli vykoukla Eloise. Po ranních měřeních obvykle odpočívala ve stanu co nejdál od Waltera a nabírala sil. Její stav se teď nehoršil, což jí dávalo určitou opatrnou naději. Dění v táboře ji teď ale vytrhlo z odpočinku.

Hurley se k ní rychle vydal. Popsal staré ženě, co už třetí den cítil. Eloise jen nechápavě kroutila hlavou – tohle Druzí neznali. Nebyly to fyzické otřesy zmítající Ostrovem, které obvykle doprovázely příchod nového člověka nebo nekontrolovaný proud energie při nějakém selhání nebo incidentu. Tohle bylo něco jiného. Eloise souhlasila s Hurleym, kterému to přišlo mnohem zlověstnější. Jednalo se o čistou práci někoho, kdo dobře věděl, co dělá… ale dělal to s jasným úmyslem.

Na nic víc nepřišli. Hurley se odkolébal ke dvěma přátelům a rozloučil se s nimi. „Vrátím se, až zjistím, co se stalo. Vy za každou cenu zůstaňte v táboře. Nikam nechoďte. Ani jeden z vás, rozumíte? Eloise bude měřit, ale to je všecko. Zůstaňte tady. Já se vrátím.“

„Dělá to on, žejo?“ hlesl Walt.

Hurley nerad souhlasil. „Nejspíš jo, Walte.“

„Co se mu zase nelíbí?“ zaúpěl chlapec.

„Jo, to bych taky rád věděl,“ řekl ponuře Hurley. „Ale já to zjistím.“

* * *

Nejprve prošel pásmem a zamířil do tábora Druhých. Uvítala ho maličká, napjatá skupinka, která v Síni zůstala po odchodu většiny na Hydru. Teď byli bez velitele: Richard se už třetí den neukázal, jak neprodleně informovali Hurleyho.

„Řekl, že jde měřit,“ konstatoval Stephen, který nyní převzal velení nad opuštěnou skupinou. „Ale od té doby se nevrátil. Něco se muselo stát, Hugo.“

Hurley souhlasně přikývl. „Najdu ho.“

Cítil na sobě palčivé pohledy zbytku Druhých. Vnímal jejich rozporuplné pocity: od té doby, co se ujal moci, se pro Druhé život na Ostrově řítil od jedné katastrofy k druhé. A on jim nedokázal zabránit. Důvěra Druhých, kterou vždy chovali v jeho předchůdce Jacoba, procházela tvrdou zkouškou – nejprve museli odejít ze svého území a schovat se jako zbabělci do podzemí a pod Hurleyho ochranu, pak byli odříznuti nebezpečným pásmem od Hurleyho tábora, přišli o jednoho z nejlepších mužů, větší část skupiny emigrovala na Hydru, pak onemocněla jejich vůdkyně… a nyní zmizel i druhý velitel.  A tohle všecko se událo během několika měsíců Hurleyho vlády. Hurley to bolestně cítil a věděl, že Druhým musí vrátit aspoň špetku naděje.

V tuto chvíli to znamenalo, že musí najít Richarda.

* * *

Vyrazil dál na sever. Den se chýlil k večeru, ale on šel dál, i když se pak snesla noc. Snažil se vycítit Richarda -  věděl, že by ho cítit měl, pokud by byl na Ostrově. Když mu dal svou plnou ochranu, vložil do něj obrovský kus světlé energie a tu by měl cítit i na dálku. Ale teď necítil nic. Kdyby se jednalo o kohokoli jiného než o Richarda, věděl by Hurley, že je pozdě a že ten druhý je po smrti. Ale u Richarda… u toho to tak být nemohlo. Nemohlo. Něco se stalo, ale on netušil co, a to ho zneklidňovalo čím dál víc.

Hurley Ostrov znal a nepotřeboval spát. Strážcovství mu sice nedalo očividně nadpřirozené síly, dál se kolébal džunglí jako pomalé, unavené sloní mládě, které se batolí za matkou, ale získal téměř nekonečnou vytrvalost. Nepotřeboval téměř spát, odpočívat ani jíst a pít. V batohu si nesl jednu láhev vody a několik kusů ovoce, z nichž občas ukousl… a šel.

Držel se při západním pobřeží Ostrova. Nad ránem se na pár hodin zdržel ve starém, skoro zničeném táboře po francouzské expedici. Tam ho také zastihla další ranní vlna bouřící temné energie. Když ji ze sebe setřásl, zamířil k rozvalinám Chrámu – tam vše vypadalo stále stejně – a nakonec došel k Dharmavillu.

Tentokrát ho neuvítal Černý. Hurley prošel táborem až k domku, kde přebývala Claire s Kate a Charliem. Všichni tři váhavě vyšli ze svého obydlí.

„Co tady děláš, Hurley?“ nasadila Claire odměřený tón.

„Hledám ho.“

„Není tady.“

„To už taky vidím,“ řekl Hurley trpělivě. „Claire, kde je?“

„Nevím,“ zavrčela dívka. Vyptávání jí očividně nebylo příjemné. Kate se o krok za ní opírala vstupních dveří do domku a držela Charlieho, který ji objímal kolem pasu a zvědavě, i když trochu vylekaně, příchozího pozoroval.

„Proč ho hledáš?“ promluvila konečně Kate. Vypadala stále stejně vyčerpaně jako před několika dny.

Hurley si povzdychl. „Protože si myslím, že ví něco o Richardovi.“

„Co je s Richardem?“ podivila se Kate.

„Na to jsem se chtěl zeptat jeho. Už čtyři dny ho nikdo neviděl.“

„My o něm nic nevíme,“ prohlásila rozhodně Claire. „Nic o něm nevím a je mi ukradenej. Jsem ráda, když ho nevidím.“

Dívka se stále vracela ke svému životu na Ostrově po odchodu Oceanic 6 během přeskoků – to, jak ji Druzí pronásledovali a testovali, jim nemohla zapomenout. A Richard v jejích očích měl patrně hlavní vinu. Od ní Hurley žádnou pomoc čekat nemohl.

Rozhodl se tedy apelovat ne na ni samotnou, ale na to, co jí bylo nejdražší.

„Claire, Richard se snažil, abyste byli v bezpečí. Ty, Kate a hlavně Aaron. Než se mu to stalo, chodil na sever měřit záření z pásma. Víš, co by se dělo, kdyby to nedělal a to záření se šířilo?“

Dívka znejistěla. „Stalo by se… to, co Charlie…?“ Naznačila nezaměnitelné gesto smrti a přejela si prstem přes hrdlo.

„Jo. Umřeli byste,“ přikývl Hurley. Pak pokračoval směrem, který se mu ošklivil – byl to primitivní útok na to nejzranitelnější, ale on v tuto chvíli neviděl jinou možnost. „A nejdřív z vás všech by umřel Aaron. Je nejmenší a podlehl by tomu nejdřív. Umíš si to představit, Claire? Jseš přece jeho máma.“

Claire se v očích objevil strach a Hurley pokračoval. „Richard se vás snaží ochránit. A teď se mu něco stalo a vy mu nechcete pomoci. Škodíte tím i samy sobě.“

„Vážně nic nevíme,“ řekla tiše Kate. „Neviděly jsme ho.“

„A co Jack?“ zeptal se Hurley.

„Není tady. Poslední dobou je ve dne většinou někde pryč a večer a v noci hlídá Charlieho,“ rozmluvila se Kate. Bylo na ní vidět, jak moc chce s Hurleym mluvit. „Prý abychom mohly spát. Malý má poslední dobou zase nějaké divné sny a…“

„Mlč už!“ otočila se k ní prudce Claire a zasykla na ni. „Víš, co říkal.“

Kate zaraženě zmlkla. Ublíženě se na Claire zadívala, jako by se jí ptala, co dělá špatně – vždyť na tom, že ten, který s nimi sdílí domov, někdy pečuje o malé dítě, které zrovna má divoké období, není vůbec nic tajného nebo divného. Ale už mlčela. Dál na Hurleyho upírala naléhavý pohled, ale už nic neřekla.

Hurleymu to stačilo.

Rozloučil se s oběma ženami, znovu jim zdůraznil, aby neopouštěly svůj nový domov, aby dávaly pozor, co jedí a co dávají Charliemu, a odešel.

Vydal se naslepo džunglí. Nechal svou intuici, aby ho vedla – věděl, že ho dřív nebo později dovede k Černému. K tomu, s nímž kdysi bývali bratry – když ještě oba sídlili v jiných tělech.

* * *

Hurley bloumal džunglí směrem do vnitrozemí a směrem k pásmu. Šeřilo se. Zastavil se na planině před vstupem do někdejší lékařské stanice Staff. Kdyby ho někdo pozoroval, myslel by si, že ten tlouštík na někoho čeká.

A on opravdu čekal. A ten někdo dorazil. Z džungle se ozvalo praskání větví a stromů, které se přibližovalo a pak zmlklo… a pak z temného podrostu vykročila Jackova postava.

„Tady jsi,“ řekl klidně Hurley. „Hledám tě už den.“

„Tak jsi mě našel,“ pozvedl Černý ruce v gestu, které jako by se ptalo, co po něm Strážce chce.

„Ty víš, co chci, Ezau.“

Černý v Jackově podobě ztuhl a jeho ležérní gesto se vytratilo. „Už nikdy mi tak neříkej. Ty už nejsi Jacob, já nejsem Ezau.“

„Navrhni mi pro sebe lepší jméno a já ho budu používat.“

„Nepotřebuju jméno,“ odfrkl muž v Jackově podobě. „Co tu chceš?“

„Víš, co chci,“ zopakoval Hurley.

Černý se chladně zasmál. „Jdeš si pro svůj hrací kámen?“

„Ano, i tak mu můžeš říkat,“ souhlasil klidně Hurley. „Ale v první řadě je to člověk pod mou nejvyšší ochranou. Porušuješ pravidla, bratře.“

„Nejsem tvůj bratr,“ zareagoval znovu podrážděně Černý. „To, co do nás kdysi vložila naše pitomá matka, to je dávno pryč.“

„To, co do nás vložila? Tak tohle tě tak žere?“ zadíval se na něj vážně Hurley.

Černý si opovržlivě odfrkl. „Už dávno ne. Je to skoro všecko pryč – ten její dar pro toho hodnějšího, dobrého pastýře, kterej může chodit po všech božích stezkách,“ zapitvořil se. „A ten, na kterýho zbyla tvrdá síla, ten bude sedět na rodné hroudě, navždy k ní připoutanej jako nějakej pitomej Prométheus. Ale i těchhle okovů se brzo zbavím. Bratře,“ dodal ironicky.

„Zvláštní, že mluvíš zrovna o okovech,“ řekl Hurley tiše.

Černý se uchechtl. „Okovy jsou zajímavá věc. Většina lidí se jich nikdy nezbaví, pokud je jednou má delší dobu na sobě. Můžeš je setřást z těla, ale nedostaneš je z mysli. Jakmile si na ně zvykneš, už se z nich nedostaneš. Jen jdeš z jedněch do druhých.“

„Teď jsi řekl, že je brzy setřeseš.“

„Taky že ano. Teď jsem ale nemluvil o sobě, víš?“

Hurley znovu klidně kývl. „To by stačilo. Kde je?“

Ten, který kdysi býval jeho bratrem, mu věnoval pobavený pohled, jako by se ptal, jestli to Hurley myslí vážně.

„Kde je?“

Černý se rozesmál naplno. „Ty si vážně myslíš, že ti jen tak řeknu, kde ho máš hledat? Nechtěl bys náhodou, abych ti ho přinesl a odnesl k vám do jižního tábora? Najdi si ho sám, zachránče. Hledej a snaž se. Vezmi si ho, Hugo, já už jsem si s ním svoje užil. Odtáhni si ho do toho svýho jižního lazaretu,“ ušklíbl se. „A jen abys věděl, já jsem pravidla neporušil,“ dodal s důrazem na slovo Já, jako by Hurleymu vyčítal, že on je porušil. „Neprolomil jsem tvou ochranu, Hugo. Pořád žije. Pokud se to ten stav, ve kterým je, teda takhle dá nazvat.“

Hurley cítil, jak se v jeho protějšku sbírá odporný koktejl emocí. To za Jackovou tváří se rozpomínalo na nedávno sledované utrpení, strach a bolest, užívalo si tu vzpomínku a aby ji ještě víc posílilo, začalo to opět vytahovat z nitra Ostrova proudy temné energie – ty, které byly oddělené od světlé, která teď proudila pásmem, a proto se mu s nimi teď pracovalo lépe než kdy předtím. Po zásahu, který musel udělat Walt, teď Černý mohl mnohem snáze čerpat z hlubin Ostrova temnou energii a pracovat s ní. A přesně to teď dělal.

Hurley zavřel oči a počkal, až se Černý nasytí a s energetickým manévrem skončí. Když oči znovu otevřel, byl proti němu obrovský černý oblak. Větší, než kdy předtím – energie, kterou načerpal, ho posílila a zvětšila.

„Jdi domů,“ zavrtěl Hurley zhnuseně hlavou. „Kate a Claire na tebe čekají. Máš někoho, kdo s tebou chce, nebo aspoň dokáže být. Nakrmil ses. Tak co ještě chceš?“

Černý oblak nezareagoval. Ještě nějakou dobu se proti němu vyčkávavě tyčil, pak zakroužil a zmizel v džungli.

Hurley se pomalu vydal dál. Nejprve šel znovu nazdařbůh a dával prostor intuici. Richarda stále necítil. Po půlhodině pomalého pochodu se zastavil. Při přestávce se mu znovu vybavil rozhovor s Černým.

A pak najednou Hurley pochopil všecko.

* * *

Rozběhl se temnoucí džunglí směrem k jihu. A už se nesnažil zaměřit na energii svoji, světlou, ale naopak na tu temnou. Na tu, kterou Černý zamaskoval Richardovu ochranu.

Když se přiřítil k obrovskému temnému stínu, který se rýsoval v porostu, na chvíli se zastavil. Všude bylo ticho. Hurley ale věděl, že je na správném místě. To proto Černý mluvil o okovech – o místě, kde skončila otrokářská loď s ubožáky, kteří v okovech nakonec zemřeli.

Místo bylo prosyceno ponurou atmosférou a Hurley cítil, jak ze země vyvěrají neviditelné, četné silné proudy temné energie. Byli relativně blízko pásma – a tak si Černý mohl snadno vytvořit velice silné energetické vývěry. V okolí vraku Black Rock tak učinil velmi hojně. Bylo to pro něj výhodné ve vícero ohledech: mohl zde pohodlně čerpat energii a sílit, zároveň tím vrak chránil od náhodného nalezení někým jiným, protože lidé se místům s vývěry energie podvědomě vyhýbali a pokud by se jim to nepovedlo, hrozily jim vedlejší účinky… a za třetí pobyt uprostřed silných vývěrů musel být mučivý pro nešťastníka, který byl uvěznen uvnitř. A za čtvrté, síla nešťastníkovy energetické ochrany udělené Hurleym přes okolní vývěry energie o opačné polaritě prostě nemohla být detekovatelná.

„Richarde!“ vykřikl Hurley.

Odpověděla mu jen ozvěna zevnitř lodi.

Hurley rychle obešel bok vraku a našel největší díru. Ani nezažehnul louč, viděl dost i bez ní.

Když vůdce Druhých uviděl, zaplavila ho nekonečná lítost. Vrhl se k němu. Richard byl stále naživu, ale byl v hlubokém bezvědomí a vůbec nereagoval.

„Ne,“ šeptal Hurley, když ho odvazoval ze řetězů. „Ne, ne. Richarde, kámo, promiň, promiň mi to,“ opakoval v hrůze. Mohl si stále opakovat, že Richard žije, že nemůže zemřít, ale nefungovalo to, strach o přítele teď byl silnější.

Bezvládné tělo se sesunulo na zem. Na kratičkou děsivou chvíli si Hurley uvědomil, že Richard konečně skončil stejně jako kdysi jeho souputníci – i oni se nakonec ocitli zhrouceni na zemi, i když až poté, co si je vzala smrt a jejich těla z okovů osvobodil až rozklad.

Hurley Richarda odtáhl k boku lodi a pokusil se ho uložit do alespoň trochu pohodlné polohy. Masíroval mu paže, na nichž doteď visel a které i v tom nočním šeru měly podivně mrtvou barvu. Do Hurleyho se zakusoval čím dál větší strach, jestli nepřišel pozdě. Jeho ochrana sice nenechala Richarda zemřít, ale proti poškození těla ho ubránit nedokázala. A Richard podle všeho několik dní visel na spoutaných rukou. Hurley neměl lékařské vzdělání, ale dovedl si představit, že taková poloha a zátěž může způsobit strašlivé škody.

Rozhodl se. Věděl, že to, co se chystá udělat, bude obrovsky náročné i pro něj, i přes veškerý doping z ostrovních energetických zdrojů, ale zároveň věděl, že to je to jediné, co může pro Richarda zkusit udělat. Nemohl jít pro pomoc, neboť tušil, že by se sem Černý vrátil a způsobil by Richardovi další příšerné hodiny. A nemohl nikoho přivolat, protože pásmo většinu pokusů o kontakt rušilo. A i kdyby se mu povedlo spojit s Waltem, nemohl nikoho ze svých lidí vylákat na cestu do severního území. Černý by si je během cesty našel. Už dřív dal jasně najevo, že v hloubi severního teritoria toleruje volný pohyb pouze u Hurleyho, jinak ne.

Zůstali ve vraku Black Rock do rána. Richard se potácel mezi bezvědomím těžkým a lehčím, kdy blouznil a mluvil k přeludům, které ho sužovaly. To pak reagoval i na Hurleyho podněty, i když nikdy neotevřel oči, nemluvil s ním a očividně neměl tušení, kde je a kdo je u něj. Hurley do něj vpravil všechnu vodu, kterou měl. Pak už věděl, že musí vyrazit.

„Vydrž, Richarde. Bude to dobrý, kámo, jen vydrž,“ mumlal k bezvládnému příteli, když si ho s funěním přehazoval přes rameno a potácel se od vraku směrem na seevrozápad.

Čekala ho mnohahodinová náročná cesta. Hurley se sotva vlekl, často Richarda skládal do nízkého porostu, doplňoval vodu, dával mu pít a sám odpočíval, ale vždycky se zase zvedl a těžce pokračoval.

Večer se Strážce i s bezvědomým dovlekli tam, kam mířili. Hurley Richarda naposled nechal sklouznout z ramene, pak ho vzal do náruče a opatrně s ním vkročil do trosek Chrámu.

Chvíli trvalo, než se zorientoval a našel to, co hledal. Bazének byl rozbořený a zasypaný troskami, ale voda stále vyvěrala.

Hurley Richarda položil na okraj toho, co nyní spíše připomínalo malou tůňku uprostřed hromady starých zdí, a pak mu svlékl košili. Když viděl jeho ztýrané tělo plné zaschlé krve, podlitin a otevřených, hnisajících ran, draly se mu do očí slzy lítosti i hněvu. Věděl, že se nemůže pomstít přímo původci vší té hrůzy, a pomstít se na Černého lidech nepřipadalo v úvahu. Za prvé je měl rád, za druhé se odmítal snížit na protivníkovu úroveň. A tak jen polykal horké slzy, vkročil do tůňky a opatrně, aby ho ještě víc nezranil na ostrých rozbořených kamenech, stáhl Richardovo tělo do vody. Držel ho v podpaží tak, aby se jeho trup a paže co nejvíc koupaly v uzdravující vodě, která už tolikrát dokázala zvrátit i jiná těžká zranění.

Koupal Richarda s přestávkami takhle celou noc a pozoroval, jak jeho bezvědomí pomalu ustupuje. Nad ránem zraněný poprvé otevřel oči.

„In caelis,“ zašeptal zmateně Richard.

„Richarde, kámo,“ usmál se na něj s úlevou Hurley.

Richard se pokusil zvednout hlavu z Hurleyho prázdného batohu, kterým ho Strážce podložil, a snažil se rozhlédnout. Dál zmateně opakoval svá úvodní slova, ale pak přešel do angličtiny. „In caelis. Na nebesích.“

Hurley ho jemně, ale silně za ramena přitlačil k zemi. „Pst. Zůstaň hezky ležet, jo? Odpočívej. Všecko je dobrý.“

Richard poslechl, ale dál bloudil očima a snažil se pochopit, co se stalo. „Musel jsem zemřít. Ale to přece… Jak dlouho? Kde to jsem?“

„Neumřels, Richarde. Jsme v Chrámu. Bude to dobrý, kámo. Byls mimo asi několik dní, ale dostaneš se z toho.“

„Co dělá radiace?“ probudil se ve vůdci Druhých náhle pocit povinnosti. Oči se mu rozšířily a znovu se pokusil se zvednout.

„O tu se teď nestarej, kámo,“ snažil se ho uklidnit Strážce. „Na jihu to vypadalo klidně. Eloise to hlídá. Nehorší se to. Teď se ničím nezatěžuj a jen lež.“

Richard jako by však nemohl přestat. „Desmond,“ vzpomněl si na další věc. „Desmond a jeho syn. Oni… mají spolu nějaké propojení. Nějak komunikují. On to zjistil a myslel si, že jsem to udělal já. To proto…“

Hurley ho poplácal po rameni. „Nech to teď být, chlape. Odpočívej. Myslím to vážně. Byls hodně daleko. Byls před zamčenou bránou. Kdyby pro tebe nebyla zamknutá, už jsi dávno na druhým břehu. Tak se teď ničím nezalamuj a fakt odpočívej, kámo.“

Richard vysíleně zavřel oči. „In caelis,“ zašeptal znovu. Ve chvílích na hranici vyčerpání i on přecházel do latiny, která se mu za dlouhé desítky let s Druhými stala druhou mateřštinou.

Když začal odříkávat děkovnou modlitbu, povedlo se mu po chvíli úsilí sepnout ruce na prsou. Hurley si s obrovskou úlevou uvědomil, že Richard své ruce cítí a může s nimi pohybovat. V tu chvíli polevil vztek na Černého, u něhož konečně Hurley pochopil, proč udělal, co udělal, a naopak ho zaplavila ho vlna vděčnosti a on se k Richardovi přidal ve svém rodném jazyce. Latina a španělština se prolínaly a nesly se k rannímu jasnícímu se nebi.

* * *

Zůstali v Chrámu ještě den a noc, dokud Richard nenabyl trochu sil. Hurley mu nosil jídlo a pití, i když zesláblý vůdce jedl jen velmi málo, jeho tělo po několikadenním nuceném půstu nebylo na potravu připraveno. Ale koupele v chrámové vodě mu dál pomáhaly.

Hurleymu však bylo jasné, že cestu zpátky na jih Richard nezvládne. S pomocí a za Hurleyho podpírání se mu povedlo pomalu dojít k přístavišti Druhých, ale to bylo vše. „Tak už vím, jaké by to bylo zestárnout,“ vydechl Richard, když mu Hurley po několikahodinové pomalé, vysilující cestě pomáhal posadit se na zem v cíli v Pala Ferry. Rozhlédl se po oceánu. Oči se mu zaleskly. „Byl jsem si jistý, že tohle už nikdy neuvidím.“

Hurley ho nechal sedět u přístavního mola a pustil se do průzkumu okolí. Po chvíli našel to, co hledal, a dal se do práce. Za pár hodin měl z rozbitých prken z mola, přístřešku a ze zbytků provazů, které se na mole nacházely, smontováno provizorní plavidlo.

Richard ho pozoroval s unaveným zájmem. „Je to to, co si myslím?“

„Jo,“ přikývl Hurley. „Mělo by to unést nás oba. Pojeďme domů, Richarde.“