921 - Bon Voyage

„Cože? Ty chceš znova svolat poradu, když jsme se rozešli asi před dvěma hodinama?“ nechápal Desmond, když za ním Frank přišel.

„Jo. Něco jsem si potřeboval vyjasnit a to se mně povedlo. Teď to chci probrat v celý posádce,“ odpověděl vážně pilot.

Desmond si přejel rukou ve vlasech a zamyslel se. Zatím ještě se nikdo nepustil do ničeho nového a zdržení nějaké půlhodiny asi ničemu nevadí. „Tak dobře.“

Vyrazil z pokoje a zabušil na dveře Sawyera a Milese. „Chlapi, pojďte sem. Frank chce ještě něco probrat.“

Další udivené pohledy. Ale za okamžik byli venku.

„Co Scullyová?“ zeptal se Sawyer. „Budem ji volat zpátky?“

„To myslím není potřeba,“ řekl Frank. „Můžeme jí zavolat. Už by měla být doma.“ Kývl na Daniela. „Dane, zavoláš jí, ať ji máme na drátě?“ Vědec přikývl, vytáhl z kapsy mobil a zavolal.

Desmond zaznamenal, že Daniel nevypadal vůbec překvapeně. Co to tady ti dva upekli, sakra?

„Tak povídej, kapitáne,“ zívl Sawyer. „Mám celkem hlad. Chtěli jsme s Milesem vyrazit na oběd.“

„Budu rychlej,“ souhlasil Frank.

Desmond se ujal slova a naklonil se k Danielovu mobilu. „Tak jo. Slyšíš nás, Chris? Slyšíš Franka? Chce nám něco říct.“  Novinářka potvrdila příjem a Desmond kývl na pilota.

„Takže…“ uvelebil se Frank na židli, „chtěl bych s váma něco probrat. Přemýšlím nad tím už pěknejch pár týdnů a je čas, abych vám to navrhl.“ Na chvíli se odmlčel a sledoval pohledy parťáků.

„Jsme tady už dva měsíce, tady venku z Ostrova na naší misi. A velkou část z toho pořád někam jezdíme. Phoenix třikrát, Yuba jednou, teď podruhé a pak potřetí, a v budoucnu nás čeká Michigan, Vermont a kdovíco dalšího. A Danův výlet do Washingtonu, abych nezapomněl. Všechny tyhle věci nám žerou docela dost času a energie, nemyslíte?“

„Zapomněls naše výlety do San Diega a do Oceanside,“ doplnil Sawyer. „Jo, je to pěknej oser.“

Miles lehce přitakal. Daniel neříkal nic. Desmond tázavě nadzvihl obočí. „Kam tím míříš?“

„Mířím tím tam, že tady plýtváme časem. Ještě před pár dny jsme mohli mít pocit, že ten čas jakštakš máme…. ale teď to trochu mění situace, která je na Ostrově. Pokud jsem to dobře pochopil, asi bychom sebou měli trochu hodit. A přitom nás čekají cesty přes celý Státy. A kdoví, kam ještě.“

„Kam tím míříš, Franku?“ zopakoval znovu Desmond.

„Myslím, že by nám pomohlo mít letadlo,“ prohlásil ležérně pilot.

Miles překvapeně zvedl hlavu, Sawyer vyprskl překvapením, Chris v telefonu vyjekla něco nesrozumitelného. Daniel se tvářil naprosto nevzrušeně.

Desmond nevěřícně zvedl hlas. „Jaký letadlo?“

„Takový, do kterýho se v pohodě vejde šest lidí a pár kufrů. Něco menšího, s čím bychom se mohli rychle přesouvat po Státech. Mám na to licenci, takže…“

„Ty navrhuješ, abysme si pořídili letadlo?“ zopakoval znovu velitel výpravy.

„Potvrzuji,“ prohlásil Frank, který na okamžik přešel do letecké hantýrky. „Desmonde, hodně věcí by nám to usnadnilo. Za prvé – ztráty času při přesunech. Za druhé… Danovy výzkumy.“

„Co je s Danovýma výzkumama?“

„Prý mu pomůže dělat měření ze vzduchu. Rychleji si tím zmapuje území a vytipuje nejzajímavější místa.“

Desmond se s tázavým pohledem zadíval na bratra. Ten se tvářil stále poněkud nepřítomně, hleděl kamsi mezi Franka a svůj telefon, kde byla na drátě Chris, ale když ho Desmond oslovil, vzpamatoval se.

„Dane?“

„Ehm… ano. Ano, Desmonde. Letecký výzkum může v této fázi výzkumu ušetřit hodně času a energie. Já… ano, za mě by tahle možnost byla velice přínosná.“

Velitel výpravy dál nevěřícně hleděl. „Vy jste se domluvili?“

„Jen jsem se Dana zeptal,“ vysvětlil Frank. „Kdyby mi řekl, že je to pro jeho účely blbost, asi bych celej ten nápad pustil k vodě. Ale takhle… No a pak je tu ještě důvod číslo tři.“

„A to?“

„A to doklady. Desmonde, my nejspíš dříve nebo později budeme muset opustit území Států. Polovina z nás má falešný doklady. Sice to jsou asi celkem kvalitní padělky, ale… Pokud na to při kontrole přijdou, skupina se nám rozpadne. A při cestování malým soukromým letadlem z malých letišť jsou tyhle kontroly, abych tak řekl, poněkud benevolentnější.“

„I při letech do zahraničí?“

„I při letech do zahraničí.“

Desmond chvíli přemýšlel. Musel chtě nechtě uznat, že Frankova úvaha má něco do sebe.

„Fajn, Franku. Jak tě tak poslouchám… tak ty už máš jasno, že? Hlavně mi neříkej, že už máš něco vybranýho.“

Pilot přisvědčil. „Mám jeden pěknej tip. Od začátku ledna visí na webu inzerát na prodej pěkný zánovní Bonanzy. Jeden chlapík tady z L. A. to prodává, protože kvůli zdraví definitivně přišel o pilotní licenci. Sice už má nějakejch třicet let, ale podle popisu se jeví výborně. Vypadá to jako nádherně opečovávanej zdravej stroj za slušnou cenu. Řekl bych, že ten chlap to chce prodat někomu, kdo to éro bude mít rád a bude se mu o něj pěkně starat, takže nejde po ceně. Je to jednovrtulový letadlo pro šest lidí. Dokáže to doletět až do…“

„Kolik to stojí?“ přerušil ho Desmond.

„Dvě stě dvacet tisíc.“

* * *

Částka zafungovala jako roznětka. Naštěstí ne pro hádku, ale pro velmi intenzivní diskusi. Desmond si nechal od Milese, pokladníka skupiny, přednést, jak jsou na tom finančně. Ze skoro čtyřmilionového polštáře jim zatím moc neubylo. Ani provozní náklady, pronájem bytu, auta, nákup počítačů a Danielova vědeckého vybavení jim neukousl víc než pár procent z celkové částky. 

Nakonec dali hlasovat.

Výsledek byl jednoznačný. Jeden proti, dva se zdrželi, tři pro.

„Zajeď se na to podívat, Franku,“ vydal rozkaz Desmond.

„Jo, a pak je tu ještě jedna věc, kterou jsem chtěl probrat,“ protáhl se pilot. „Pokud do toho půjdeme, tak by při nákupu a přepisu letadla bylo fajn, kdyby to koupil někdo, kdo má v pořádku papíry.“

„My máme papíry,“ namítl Desmond.

Frank se jen trpělivě usmál. „Máme, ale… všichni víme jak. Polovina z nás je má falešný. Pokud se na to přijde…“

„A ten vzorňák s papírama v pořádku by měl být někdo…“

„Někdo, jako třeba ty,“ odvětil pilot. „Nebo Dan. Nebo slečna na druhým konci drátu.“

Z telefonu se ozvalo překvapené zašumění. „Já bych to raději nedělala,“ ozvala se Chris po chvíli mlčení. „Mám sice v pořádku papíry, to je pravda, ale… leteckej svět je strašně malej. Nechtěla bych, aby se někdo před někým z mých bývalých kolegů prořekl, že si holka, co ani nemá pilotní průkaz a zrovna sekla s prací, pořídila vlastní letadlo.“

„Chápu,“ souhlasil Frank. Zadíval se na oba bratry.

Daniel odmítavě zamával dlaněmi. „Letadla nejsou můj obor. Nepřijde mi to jako dobrý nápad.“

Frank ho pozoroval a něco mu došlo. Samozřejmě, že u tebe to není dobrý nápad, uvědomil si. Vrátil se nazpět v čase o necelé tři roky a vybavil si dřívějšího Daniela, kterého potkal na lodi Kahana na konci roku 2004. Nebyl by dobrý nápad nechat kupovat letadlo člověka, který se naposled ukázal před čtyřmi roky jako někdo na pokraji zhroucení, pak beze stopy zmizel a najednou se vynoří jako někdo, kdo nutně potřebuje vlastní letadlo.

„Je to na tobě, Desmonde,“ pokrčil Frank rameny.

Desmond se na něj zadíval. „To myslíš vážně?“

„Jo,“ potvrdil klidně Frank.

„Frank má pravdu,“ vmísil se do hovoru Sawyer. „U dobrodruha, co vyrazil na cestu kolem světa s plachetnicí, pár let se někde zašíval a po návratu si koupil další loď a strávil na ní zašitej další roky života, je pořízení letadla celkem pochopitelnej vývoj.“

Všichni sledovali Desmonda. Nikdo si nevšiml Daniela, který po Sawyerových slovech vytřeštil oči do prázdna a ještě víc se odpoutal od diskuse v obývacím pokoji. Velitel výpravy si chvíli pohrával s rukama a pak se protáhl. „Pro mě za mě. Zajeď se na to podívat, Franku. Ať zjistíme, jestli tady nesedláme mrtvýho koně.“

* * *

Po poradě se Sawyer s Milesem sebrali a vyrazili na avizovaný oběd. Frank se odebral do svého pokoje a napsal e-mail s prosbou o možnost prohlédnutí letadla. Desmond se pustil do přípravy jednoduchého oběda a jeho bratr mu asistoval.

„Brácho… je tu ještě jedna věc, kterou bychom spolu měli vyřešit, než vyrazíme na výzkumy a do terénu“ řekl po chvíli váhavě Daniel. „Nechce se mi do toho, ale… když jsme to v pátek načali, měli bychom to dokončit.“

„Pátek,“ vzhlédl Desmond od krájení zeleniny. „Dane, nechceš se vracet k tý nepovedený chlastačce, že ne?“

„Přímo k ní ne,“ řekl vyhýbavě Daniel. „Ale… došlo na ni proto, že jsem ti chtěl pomoct se zvládáním pobytu na exponovaných místech, jestli si pamatuješ. A ono to k něčemu bylo. Desmonde, já si myslím, že tu je možnost, jak tě těch potíží zbavit. U Chris jsme už na něco přišli a budeme to testovat. Byl bych rád, kdybychom to stejně tak mohli zkusit i u tebe. Ale potřebuju, abys spolupracoval.“

Desmondovi najednou ztěžkla ruka. Odložil nůž na prkénko a opřel se o kuchyňskou linku.  „Ne. Ne, brácho, tohle… ne. Nejde to. Skoro nic si nepamatuju.“

Spíš si nechceš pamatovat, pomyslel si Daniel. Ale tohle říci nemohl. I on odložil kuchyňské náčiní, opřel se vedle Desmonda a nenápadně sebral nůž, který dosud ležel nedaleko bratrovy ruky. Odsunul ho do bezpečné vzdálenosti až kamsi daleko za sebe a pak pokračoval.

„Desmonde, já vím, že se ti do toho nechce. Ale… chvíli mě poslouchej. Tím, že na téhle akci děláš a jsi citlivý vůči elektromagnetickému záření, tím riskuješ. Riskuješ zdraví a možná i něco horšího.“

„To je moje věc, nemyslíš?“

„Není to jen tvoje věc, Desmonde. Jsi tady jako velitel. A hlavně už nejsi sám. Na Ostrově máš syna, který tě teď potřebuje. Neudělej takovou chybu jako moje matka, Desmonde. Neriskuj, že se jednou tvůj syn bude bát o tvůj život. To mu udělat nechceš. Věř mi.“ Daniel na bratra upřel vážný a smutný pohled.

Desmond nevydržel a uhnul stranou. Oba chvíli mlčeli.

„Tak dobře, Dane,“ vzdal se nakonec Desmond. „Nechci Charliemu udělat něco takovýho, máš pravdu. Tak jo. Co ode mě potřebuješ?“

„Potřebuju jen, abys spolupracoval.“

 „Spolupracoval… v čem, brácho?“

„Desmonde, na Ostrově se něco stalo. Ty si to možná příliš nepamatuješ, ale podle všeho jsi tam dostal extrémní dávku záření. Pak jsi trpěl časovými propady při odchodu z Ostrova, to znamená při průchodu exponovanou zónou. Pak jsi to dokázal zastavit - našels konstantu. Účinky záření se tím anulovaly. O konstantě jsi se mnou mluvil při i průchodu do této reality, pamatuješ? Všecko se točí kolem konstanty. Musíme to vyřešit.“

„Myslel jsem, že teď jseš moje konstanta ty. Že máme takový to chatrný, ale funkční řešení.“

„Tohle se očividně neosvědčilo,“ povzdychl si Daniel. „Kdyby ano, neměl bys ty propady. Já nejsem tvoje konstanta. Nejspíš mě na to znáš moc málo. Nebo změnilo něco ohledně tvé důvěry ke mně a přesal jsem jí být. I to se stává, ale na tom teď nezáleží. Musíme najít novou.“

„Prosím tě, připomeň mi, co vlastně ta konstanta musí mít.“

„Musí to být někdo nebo něco, koho dobře znáš, komu věříš, koho máš rád. Někdo, kvůli komu bys obrazně šel na druhý konec světa. A musí to být někdo nebo něco, kdo je pro tebe dobře dostupný. Jak v prostoru, tak v čase. Měl bys tedy toho člověka znát dost dlouhou dobu.“

Desmond hleděl do prázdna, kamsi vedle Danielovy hlavy.

Jeho bratr pokračoval. „Desmonde, dříve pro tebe ta konstanta byla Penny. Desmonde, promiň mi, že ti ji připomínám. Ale jestli ti vzpomínka na ni může pomoct zachránit Charlieho, tak to přece stojí za to, nemyslíš?“

Velitel výpravy dál mlčel.

Daniel to bral jako souhlas a mírně pokračoval. „Díky nalezení konstanty jsi dokázal opustit Ostrov, dva roky jsi žil mimo něj, měls rodinu, jenže pak ses vrátil… tedy spíš jsi byl vrácen. Při tom se děla spousta věcí, byl jsi raněný, ozařovali tě dalšími dávkami záření a přišels o konstantu. A pak jsme odešli a teď se ti to patrně děje znovu, i když asi v menší intenzitě než na Ostrově. „Jenže tvoje primární konstanta už je bohužel nedostupná. To nezměníme. Ale…“

„Ale co?“ vypravil ze sebe chraplavě Desmond.

„Zkus se rozpomenout na doby, kdy sis volil Penny jako konstantu. Já vím, že to máš zamlžené, ale je to tam. Už sis na to dokázal vzpomenout. Volil sis konstantu tehdy na té lodi. Desmonde… vím, že to bude znít špatně, ale neuvažoval jsi tenkrát, byť na sekundu, i o někom jiném?“

Jeho bratr už nekladl odpor, jeho hlas zněl jaksi poddajně. „Nepamatuju si na to. Ale uvažovat o někom jiným? Ne. O kom bych já mohl uvažovat?“

Daniel přikývl, nepřekvapilo ho to. Chvíli mlčel a pak mírně pokračoval. „Myslel jsem si to. Ale je tu ještě jedna možnost. Desmonde, když jsme se přesouvali, podařilo se ti zorientovat se podle vzpomínky na Charlieho. Ty si na to nepamatuješ, ale fungovalo to.“

„Charlie,“ povzdychl si Desmond. „Myslím na něj každej den. Až donedávna ty vzpomínky byly mlhavý a jen občas mi problesklo něco jasnýho. Útržky. Záblesky. Ale teď to jaksi sílí.“

„To je jedině dobře. Desmonde, můžeme zkusit konstantu vzpomínkou. Obvykle to sice nestačí, ale na pokus nic nedáme. Ale musíme mít v záloze ještě něco spolehlivějšího. Až přikročíme k testu tvých reakcí v terénu, musíme mít v záloze spolehlivější pomoc pro případ, že by vzpomínka nestačila.“

„A co by to mělo bejt?“

„,Existuje něco, čemu se dá říkat konstantoid. Konstantoid je věc, která je výrazně spjatá s konstantou, kterou nemáš v dosahu. Použili jsme to i u Chris. I s ní to budeme testovat v nejbližší době.“

„Věc, která je spjatá…“

„…s Charliem,“ doplnil Daniel. „Nebo s Penny. Výhodou konstantoidu, Desmonde, je to, že můžeš mít víc věcí spjatých s více osobami, když si nejsi jist, kdo bude fungovat nejlépe, abych tak řekl. Myslet zároveň intenzivně na více osob je komplikované, ale mít u sebe víc předmětů je dobře možné. Pro tebe by to mohlo být ideální.“

Desmond rezignovaně přikývl. „Tak jo. Co mám udělat?“

„Desmonde, Zkus se rozpomenout na doby, kdys žil mimo Ostrov s Penny a Charliem. Desmonde, víš, co před chvílí řekl Jim?“

„Nepamatuju si každý slovo,“ zaprotestoval mírně Desmond. „Soustředil jsem se na to, co říkal Frank.“

„Samozřejmě,“ přisvědčil Daniel. „Nevadí, vrátíme se k tomu. Ale víš co, pojďme do pokoje, tam na to bude klid.“

Zamířil do pokoje a Desmond ho následoval. Teď už byl poddajný, z jeho poddajnosti jen občas vystoupla špička standardní podezíravosti a vzdorovitosti, ale byly to jen ojedinělé chvíle.. Daniel v jeho rozpomínání vysledoval určitou logiku – když se mu povedlo bratra vtáhnout do minulosti a předestřít mu některé události natolik živě, že si je sám vybavil, pak ho vzpomínky vtáhly a on dočasně přestal klást odpor jak jim, tak lidem, kteří je přivolávali. Až se znovu vzpamatuje a vrátí plně do reality, bude možná opět naštvaný a podrážděný, ale teď to museli zkusit.

* * *

Desmond se pomalu posadil na svou postel, opřel se a přivřenýma očima bratra pozoroval. Daniel se nadechl a začal mluvit pomalu a monotónně.

„Desmonde, soustřeď se jen na můj hlas. Nemysli na nic dalšího, jenom na to, co se ti vybaví v hlavě, když budu mluvit. Pomalu. Nikam nespěcháme. Ano? Máme spoustu času, ty víš spoustu věcí a chceš, aby šly ven. Bude to dobré.“

Jeho bratr mírně přikývl.

„Desmonde, Jim řekl, že ses několik let zašíval na lodi. Představ si to. Představ si, že jsi na lodi. Mírně se pohupuje, venku šplouchají vlny a hučí moře. Zkus to.“

Desmond zavřel oči úplně. Pokoj a polední světlo se rozplynuly a on to najednou opravdu cítil. Vlny, šumění oceánu, hudba z reproduktoru v ložnici… a známý hlas. Dva hlasy. Jeden laskavý, důvěrně známý, druhý jasný, veselý, dětský.

„Our mutual friend,“ zašeptal.

„Cože?“

„Our mutual friend,“ zopakoval velitel. „Tak se jmenovala naše loď. Teda jmenuje.“

„Our mutual friend. To je krásné jméno, Desmonde.“

„Je,“ přisvědčil jeho bratr s očima zavřenýma. „Pojmenovali jsme ji tak po té knížce. Po knížce od Charlese Dickense. Měl jsem ji na Ostrově i s fotkou…“ Hlas mu ztichl.

„Výborně, Desmonde, výborně,“ povzbudil ho mírně Daniel. „To je ono. Představ si ji. Jsi na té lodi. Jsi v kabině. Nejspíš tam voní dřevo, že?“

„Ne,“ namítl ochable jeho bratr. „Ne. Je to nová, moderní loď.“

„Dobře. Pěkná, moderní loď. Určitě se na ní moc pohodlně žije. Co třeba? Co se na té lodi dělo?“

 „Ona… my… já… měl jsem sny. Řekls mi…“

„Hm?“ Daniel překvapeně zamrkal. Desmondovi se o něm zdálo?  

„Řekls mi, že mám najít tvou matku. Pluli jsme… pluli jsme sem. Do Los Angeles. A potom…“

„Co bylo potom?“

Desmond však křečovitě přivřel víčka a zatřásl hlavou, jako by chtěl něco odehnat. „Ne. Ne. Nechci…“

„Klid, brácho. Nemusíš se vracet k tomu, co nechceš. Prostě to nech odplynout, jo? Nic se neděje.“

Zatímco se snažil bratra opět zklidnit, zapadalo Danielovi všecko do sebe. Widmore unesl Desmonda a jeho rodinu právě z nemocnice v L. A., to mu potvrdila i Hawkingová. A pokud byla celá rodina zde, museli se sem nějak dostat. Samozřejmě, že připluli do Los Angeles. A už neodpluli.

* * *

 „Dobře,“ řekl tiše Daniel a pokusil se obejít kritické místo, kde se bratr zasekl. „Mysli na tu loď. Desmonde, kam jste pluli? Když jsi plul do Los Angeles navštívit mou matku… kde jste zakotvili?“

„Penny se zlobila, že se k tomu pořád vracím. Tvrdila, že se od toho konečně musím odpoutat,“ povzdychl si Desmond. „Slíbil jsem jí… že to bude poslední tečka za Ostrovem. Tak jsme vypluli. Když jsme zakotvili v L. A., řekl jsem jí, že z ní teď je královna… a Charlie že je malej princ. Že když jsme připluli do Královskýho přístavu, jsme teď královská rodina. Smála se tomu. A potom… Ne.“

Zadrhl se mu hlas. Zase se začal dostávat do těch částí vzpomínek, kam ho vědomí odmítalo pustit – i přesto, že se tyto hranice v posledních dnech značně posunuly.

Danielovi se rozbušilo srdce u slov o Královském přístavu, ale ovládl se a dál na bratra mluvil klidně. „To je dobrý, brácho. Nemusíš na to už vzpomínat. Je to dobré. Klidně si odpočiň. Jsi na lodi a všecko se houpe a ty už na nic nemyslíš. Možná brzo usneš.“

Desmond ho poslechl. Ztichl, opřel se a po chvíli mu sklouzla hlava na rameno a usnul. Výprava do vzpomínek pro něj musela být obrovsky vyčerpávající. Danielovi to plně vyhovovalo - teď si potřeboval něco ověřit. Natáhl pro svůj notebook. Nastartoval vyhledávání na webu a během pár sekund měl výsledek.

Marina del Rey. Přístav, odkud je to nejblíž do Altadeny. Dávalo to dokonalý smysl. Teď jen zbývalo ověřit si, jestli tam loď zůstala.

 * * *

Daniel vyrazil z pokoje a začal neklidně přecházet po bytě. Když za chvíli ze svého pokoje podobně vzrušeně vyrazil Frank, málem se srazili.

„Ten člověk, co prodává to letadlo, mi odpověděl. Můžeme se prej přijet podívat klidně hned teď,“ vychrlil ze sebe pilot. „Kde je Des?“

„Spí. On… byl zase tak trochu mimo.“

„Tys ho zase něčím sjel?“ zachechtal se Frank.

„Ne,“ odvětil Daniel dotčeně. „Jde mu to samo. Má v sobě obrovské množství potlačených vzpomínek, které byly zatlačeny do podvědomí násilím a chtějí ven. A jakmile jednou probublaly, jde to už snadno a stačí jen trochu sugesce.“

„Aha, takže jsi ho nesjel, ale zhypnotizoval. Z toho aspoň nebude mít kocovinu,“ poznamenal ironicky pilot. „No, to je jedno. Chtěl se s ním domluvit, že bych si odpoledne vzal auto a zajel se na tu bonanzu podívat.“

„Hm…“ protáhl Daniel, „já myslel, že bychom…“ Pak mu tváří problesklo cosi jako osvícení a on rychle mávl rukou. „Ne, vlastně ne. Zapomeň na to. To auto si klidně vezmi, my to vyřešíme po svém.“

„Vy se taky někam chystáte?“

„Ano. Ty se jedeš podívat na letadlo, my se jedeme podívat na loď.“

Frank nechápavě pozoroval, jak Daniel popadá ze stolu telefon, z věšáku své sako a rychle vybíhá z bytu. „Za chvilku jsem zpátky,“ křikl ještě.

* * *

Brzké pondělní odpoledne v sanfernandském bytě bylo všechno, jen ne normální. Když se Sawyer a Miles vrátili z oběda, našli Franka, kterak v počítači hledá nejsnazší cestu k letišti, na němž měl prodejce hangárovanou bonanzu, a Desmonda, který stále vyspával.

Po chvíli se do bytu vřítil i Daniel. Po jeho dopolední letargii nebylo ani stopy, vědec najednou sršel energií.

„Je tam! Mám ji!“

„Koho?“ nechápal Sawyer.

„Mám ji! Mám loď. Ověřil jsem to v tom přístavu, už několik měsíců jim tam kotví jachta jménem Our Mutual Friend. Jen co se brácha vyspí, vyrazíme tam,“ vychrlil ze sebe Daniel.

„Co? O čem to zase blouzníš, vědátore?“ nechápal Sawyer.

„Desmondova loď,“ vysvětlovala Daniel. „Ta, na které žil s rodinou. Před chvílí jsi o ní mluvil.“ Jachta kotvící v přístavu nedaleko odtud, za kterou zaplatil jistej pan Hume přístavní poplatek na několik dní dopředu a pak už se kolem ní nikdo neukázal.“

„Jo takhle,“ došlo konečně šéfovi ochranky. Pak mu pohled zpřísněl. „A ty si jako myslíš, že je dobrej nápad ho tam brát, když je takhle rozdrbanej? Tobě nestačil ten pátek?“

„Nedá se nic dělat. Potřebuju, aby se na ni vrátil a… No, jednoduše řečeno, mohlo by mu to pomoci s těmi časovými a prostorovými dezorientacemi,“ prohlásil jistě Daniel. „A nebude to jako v pátek. Tentokrát ho nepotřebuju opíjet.“

„Dostaneš znova přes hubu,“ prohlásil prorocky Sawyer. „Ale jak myslíš. Když ti to jednou nestačilo…“

„Nedostanu. Za prvé s tím sám souhlasil, a za druhé to před Chris neudělá.“

„Před Chris?“

„Ano,“ potvrdil klidně Daniel. „Pojede s námi. Frank potřebuje auto na letiště, takže my pojedeme druhým. Už jsem s ní mluvil. Za hodinu je tady. Počkáme, až se Desmond vyspí, a vyrazíme.“

* * *

Desmond, Daniel a Chris o několik hodin později dorazili k přístavu Marina Del Rey v rozpačitém tichu. Chris věděla, co jedou dělat, a netajila se tím, že se jí ten nápad příliš nezamlouvá. U administrativní budovy zaparkovala. Daniel zaběhl do kanceláře doplatit přístavní poplatky a rovnou zaplatil i na několik měsíců dopředu. Zdůvodnění, že se majiteli teď v zimě nechce vyrážet znovu na moře, bylo celkem pochopitelné.

Pak už všichni tři zamíříili k molu číslo 23/4g. Na mírných vlnkách se pohupovala krásná plachetnice.

Desmond se zastavil a jako ve snu na ni zíral.

„De…“ nadechl se Daniel, ale pak ucítil Chrisinu ruku na své paži.

„Nech ho chvíli bejt,“ šeptla dívka.

Velitel výpravy na loď hleděl dlouho. Poznával ji, samozřejmě. A nechápal, jak na ni mohl zapomenout. Útržky vzpomínek, o kterých v poledne mluvil s Danielem, se rozvířily a bylo jich tolik, že z nich mohl začít skládat ucelený obraz.

Uvědomil si, že najednou vidí rozmazaně. Zamžikal a z očí mu steklo několik slz. Ne, na hledění a přivolávání vzpomínek teď nebyl dobrý čas. Daniel říkal, že musejí něco vyzkoušet. Desmond si pečlivě otřel oči hřbetem ruky a vrátil se k čekajícímu bratrovi a novinářce.

„Půjdeme dovnit, Dane?“

„Měli bychom,“ kývl vědec. „Pokud se na to tedy cítíš,“ dodal s mírnými rozpaky někoho, kdo se snaží projevit účast, ale vlastně příliš neví, jak na to. Desmond by se vsadil, že mu to poradila Chris. 

„Jo,“ řekl odhodlaně. „Jestli mi to může pomoct, abych mohl zachránit Charlieho, tak jdeme dovnitř.“

„Dobře.“

Desmond sáhl do kapsy. Udělal to zcela automaticky, bez přemýšlení. Jenže kapsa byla prázdná. „Sakra. Nemám klíče.“

Bratři se na sebe zadívali. Nebylo co dodat. Samozřejmě, že je Desmond neměl – bylo asi tak tisíc možností, kdy o ně mohl v uplynulých měsících přijít. Od svého posledního příchodu na loď, kdy je mohl odložit u vchodu, mohly mu vypadnout během Benova útoku, mohla mu je vzít Penny nebo zdravotníci během převozu do nemocnice a pobytu tam, mohl o ně přijít při únosu Widmorem a jeho lidmi… a tak dále. Teď na sobě měl oblečení, které nakoupili v Los Angeles, a klíče byly v nenávratnu.

Ozvala se Chris. „Desi, ty jseš majitel týhle lodi?“

„Jo,“ přikývl.

„Když ztratíš klíče od auta, existuje služba, která ti auto otevře, když dokážeš, že je tvoje. Určitě bude něco podobnýho i na jiný dopravní prostředky.“

„Doklady taky nemám,“ odtušil velitel.

„Existujou databáze. Stejně, jako jsou pro letadla, tak jsou i pro lodě. Pokud u sebe máš aspoň pas, dá se doložit, že to je tvoje.“

„To zní dobře, Chris,“ vmísil se do hovoru Daniel. „Mohla bys najít kontakt na nějakou takovou službu?“

„Jasně,“ prohlásila dívka. „Pojďme si dát kafe tamhle do kavárny. Snad tam budou mít internetový připojení. Za chvíli budeme vědět.“

Za chvíli věděli. Za další hodinu dorazil pohotovostní technik, který si letmo překontroloval Desmondovo vlastnictví, poté během několika minut otevřel zámek, během další půlhodiny nainstaloval nový provizorní a nakonec shrábl čtyři sta dolarů, které ho zajímaly mnohem více než neexistence Desmondových dokumentů k lodi. „Budete si muset nechat vyměnit všechy klíče včetně zapalování, ale dá se to řešit. Tady máte vizitku. Ozvěte se. Bude to několik dní trvat, ale nebude to problém.“ Zasalutoval a zmizel.

Trojice zůstala stát na můstku u otevřeného vstupu do lodi. Dýchla na ně jemná, čistá vůně. Mísilo se v ní cosi něžně dětského s příměsí kovové vůně vybavení a letmého závanu motorového oleje a paliva. Desmond se zapotácel.

„Jsi v pořádku, brácho?“

„Jo. Pojďme, ať je to odbytý.“

„Já počkám tady,“ hlesla tiše Chris.

Desmond s Danielem vstoupili na schůdky a sešli do podpalubí. Vůně domova Desmonda zaplavila.

* * *

Pomalu prošli všechny kajuty – moc jich nebylo. Desmond šel naprosto jistě, přesně věděl, kam má sáhnout, co jak otevřít. Zastavil se ve dveřích spací kajuty. „Tady se narodil Charlie,“ poznamenal tiše. „A tady má postýlku, koukej.“

„Budeš mu muset pořídit větší, brácho,“ usmál se Daniel.

Desmond nepřítomně kývl. Dál se rozhlížel, postrčil nohou hromádku dětských knížek a počmáraných papírů. „Vypadá to tady jako po boji. Jako vždycky,“ pousmál se smutně. Pak na moment strnul, pak se sklonil k zemi a něco zvedl. Nic neřekl, jen cosi svíral v pěsti.

„Co to je?“ naklonil se k němu Daniel.

Desmond otevřel dlaň. Ležela na ní malá, špinavě krémová plyšová věc. „Jeho méďa. Panebože. Myslel jsem, že mu ho Pen vzala do nemocnice. Chudák malej, musel se bez ní zbláznit.“

Daniel zpozorněl. „To je jeho oblíbená hračka?“

„Úplně nejmilejší,“ řekl Desmond. „Odmítal bez ní jíst, spát, všecho. Nechtěl ho pustit, ani když jsme ho koupali.“

„Desmonde, tuhle věc si bereš s sebou,“ prohlásil rozhodně Daniel. Neptal se. Jeho bratr ho bez námitek poslechl. Zastrčil malého plyšáka do kapsy u bundy a vyšel z místnosti.

„Teď zkus najít něco, co patřilo Penny a co pro ni bylo důležité, ano?“

Desmond se zamyslel. Jeho oči pomalu přejížděly po interiéru lodi. Nakoukl ke kuchyňskému koutu, zamyslel se a neomylně sáhl po tmavě červeném hrnečku na čaj. Držel ho za jemné ouško a chvíli ho otáčel v prstech. Pak si na něco vzpomněl, zamířil do malé koupelny a otevřel toaletní skříňku. Chvíli se v ní přehraboval a pak vytáhl malou krabičku. Byl v ní pár jednoduchých dlouhých perlových náušnic. Vyndal je z krabičky a zvedl je proti světlu. Zaleskly se.

„Ty na sobě měla, když jsme se brali. Nechtěla svatební šaty, ale pořídila si svatební náušnice. Vyčesala si vlasy a ty náušnice jí visely dolů na šíji. Dane, ona byla tak nádherná. Tak strašně nádherná. A já jsem si byl v tu chvíli jistej, že už nás nic nerozdělí a že spolu zestárnem.“

Desmond si opět otřel oči. Daniel několika kroky pomalu couvl k východu. Vedle silných bratrových emocí si připadal rozpačitě a nevěděl, co dělat. Pokusil se tedy o ústup. „Mám tě tady chvíli nechat samotného?“  

„Ne, ne,“ zavrtěl hlavou Desmond. „Nechci tady zůstávat. Myslíš, že tyhle věci budou stačit?“

„Měly by,“ řekl Daniel. „A kdyby ne, víme, kam se vrátit pro něco dalšího. Pokud chceš, můžeme vyrazit.“

* * *

Frank, Sawyer a Miles vyrazili outlanderem na letiště Van Nuys. Na okraji letiště u postranního vjezdu na ně čekal čile vypadající šedesátník, který se představil jako Adam. Podali si ruce, Adam nechal otevřít vjezd a pomalu přejeli k hangáru. Uvnitř, úplně v rohu, stál bílý Beechcraft Bonanza. Nádherný dolnoplošník s vrtulí vepředu. Boky mu zdobily tmavomodré pruhy a vlnovky.

Zůstali stát pár kroků od letadla. „Je nádherná,“ vydechl Frank.

„Je,“ potvrdil hrdě druhý pilot. „Starám se o Bonnie líp než o sebe samotnýho. A asi i líp než o manželku, což bych asi neměl říkat, ale je to asi tak. Aspoň moje žena to tvrdí.“ Zasmál se, pohladil letadlo po vrtuli a pokračoval.

„Koupil jsem si ji, když mi bylo pětatřicet. Původně nás na ni bylo několik. Parta kámošů. Ale pak začali odpadat, prodali mi svý podíly a nakonec mi zůstala.“

„Takže ji máš od výroby?“

„Jo,“ přikývl šedesátník. „Je to moje první a jediná.“ Hladil letadlo po křivce křídla, jako by laskal krásnou a náročnou milenku. „No… a teď přišel čas, kdy jí musím říct sbohem. Víš, jak to chodí. Za pár měsíců mi vyprší medical a doktor řekl, že mi ho už nemůže obnovit. Konec. Prostě… jednoho dne chlap přestane své životní lásce stačit a pak je lepší ji nechat jít, než se dívat, jak chátrá kvůli tvý neschopnosti. Tys někdy měl svý vlastní letadlo?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Frank. „Začínal jsem u armády a pak jsem se dal na dopravní stroje. Pořád někde v letu. Na péči o takovouhle krásku jsem nikdy neměl dost času. Ale teď… teď nadchází ten správná doba, myslím.“

„Cos lítal?“

Stavidla hovoru se protrhla, jako by se oba muži znali už dávno. Miles se Sawyerem stáli o kus dál a pozorovali letce v jejich rozhovoru. Když oba muži přešli do technických podrobností, zachytili už jen řeči. „Motor je klasickej Continental… Dají se jí přivěsit extra nádrže… Avionika je… Z hlediska letových vlastností… Jo, cestovka kolem stosedmdesáti uzlů.“

Z obou mužů bylo cítit okouzlení nádherným strojem. Frank se sice snažil své nadšení krotit, ale bylo na něm vidět – čišelo z každého jeho pohledu, lehkého dotyku kovu a dokonce i z nahlížení do dokumentace.

Když probrali všechny detaily, Adam se otočil k přihlížejícím a zahalekal: „Tak co, chlapi, chcete ji zkusit? Protáhnem tu starou holku?“

* * *

V San Fernandu se sešli až večer. Desmond seděl mlčky u stolu a popíjel čaj z tmavočerveného hrnečku, Daniel byl zabrán do přípravy přístrojů ve svém pokoji a Chris na pohovce pracovala na notebooku. Rozhodla se počkat na návrat Franka, Milese a Sawyera a na zprávy o letadle.

Když trojice dorazila, Desmond na ně upřel tázavý pohled a Chris vyskočila z pohovky. „Tak co?“

Sawyer se rozchechtal. „Frank se nám zamiloval.“

Pilot upřímně nadzvedl obočí a trochu se usmál. „Vinen, ctihodnosti. Jim má pravdu. To letadlo je fantastický.“

„Jo? Ty bys byl pro…?“ vyjekla Chris.

„Kdyby to bylo na něm, tak už ji zaplatil a vrátili jsme sem letecky,“ utrousil spiklenecky Sawyer.

Desmond trojici pozval ke stolu. „Tak mluvte, jak to vypadá. V jakým je to stavu, co to dokáže a tak dále. Jo, ještě jedna věc. DANE!“ zvýšil velitel hlas, aby ho bylo slyšet i v zavřeném pokoji. Za okamžik se k nim připojil i Daniel a třetí porada toho dne mohla začít.

Bylo to rychlé a jasné, Frank byl jednoznačně pro. Stručně popsal pohodlné, rychlé a dobře udržované letadlo za skvělou cenu, které dovede přistát na většině amerických letišť. A Sawyer, který předtím váhal, se teď přiklonil také na stranu těch, kteří byli pro pořízení. Dlouho sice váhal, ale po půlhodině ve vzduchu se rozhodl.

Daniel si vzal výkresy letadla a jal se je detailně zkoumat. Propočítával možnosti rozmístění senzorů a přístrojů. Plně se zabral do své práce a to bylo teď to jediné, co ho zajímalo. Romantické okouzlení krásným strojem ho, na rozdíl od části skupiny, naprosto míjelo.

Desmond chvíli přemýšlel a pak si sepjal ruce za hlavou. „Chci to taky vidět,“ prohlásil. „Pokud to mám bejt já, kdo to koupí, chci to vidět.“

„Můžu se na to taky jet podívat?“ zaprosila Chris.

„Chceš se taky zamilovat?“ zazubil se Frank. Dívka vesele přikývla.

„Ale ale,“ komentoval to Sawyer. „Tohle bude ještě zajímavý. Co myslíš, Danny?“

Vědec překvapeně zvedl hlavu od dokumentace. „Hm… ano,“ prohlásil nepřítomně. „Myslím, že o tomhle by měl rozhodnout Desmond.“

Sawyer se rozchechtal, dokud ho velitel gestem neutišil a nerozpustil poradu. 

„Konec, lidi. Probrali jsme to. Zítra odpoledne tam zajedeme a uvidí se.“

Když v místnosti nakonec osaměl, přitiskl si ruce ke spánkům. Takhle zběsilý den už dlouho nezažil. Ráno do něj vstával jako trochu provinilý a stále ještě dost naštvaný velitel jednotky, která se plácá od ničeho k ničemu. Večer šel spát s pocitem rozbolavělosti po vyčerpávající, ale snad slušně odvedené práci, a také s celkem jasným časovým harmonogramem pro příštích 14 dní, s lodí a pravděpodobně i s malým letadlem. Věci se dávaly do pohybu.

Desmond pevně zadoufal, že to je pohyb správným směrem.