920 - Restart

Ozvalo se zaťukání na dveře. Nepříliš hlasité, ale důrazné. Čtveřici, sedící v obývacím pokoji u kafe, to přimělo k vzájemné výměně pohledů. Sawyer krátce kývl a šel otevřít. Bylo pondělí, za deset minut devět.

„Dobré ráno, Danny, Scullyová,“ uvítal nově příchozí dvojici vesele. Pak plynule přešel do další konverzace. „Ukaž se, vědátore, jak vypadáš? Jseš pěkně pocuchanej, ale mohlo to bejt i horší, no.“

Daniel cosi zamumlal a zamířil rychle do svého pokoje. Chris vešla do bytu a zastavila se v zádveří. Na okamžik se na sebe se Sawyerem zadívali.

„Tak co? Jakej byl víkend?“

„V pohodě,“ odtušila Chris.  „Jen, co jsem dala do pořádku to, co jste tady napáchali. Co se tady předevčírem dělo, prosím tě?“

„Povím ti to někdy jindy,“ mávl Sawyer rukou. „Teď se to moc nehodí. Des je celej víkend jako na jehlách a nemůže se dočkat porady.“

„Jsem zvědavá, s čím přijde,“ odfrkla dívka.

„Jo, to já taky, Scullyová. Ale ještě chvíli máme. Povídej, co ten víkend?“ Sawyer se pohodlně opřel o dveře do koupelny a zatvářil se na půli cesty mezi pobaveností a zvědavostí.

„Víkend byl… víkend. Celkem pohoda,“ pokrčila dívka rameny. „Když odmyslím to, že jsme v sobotu vypili pár skleniček vína a nakonec mě Dan přesvědčil, abych po asi pěti letech znovu naladila kytaru, tak se vůbec nic zvláštního nestalo.“

Sawyer na ni vytřeštil oči a pak vyprskl smíchy. „Cože udělal?“

„Ukecal mě, abych vytáhla kytaru. Prořekla jsem se před ním, že jsem kdysi zkoušela hrát, a nedal pokoj, dokud jsem ji nedonesla. Ale vlastně to bylo ohromně fajn,“ zasmála se Chris. „Akorát mě teď pekelně bolí prsty.“

Ten, o kterém byla řeč, se vynořil ze svého pokoje a se zápisníkem mířil do obýváku. „Porada?“ kývl na povídající dvojici u dveří.

„Teda Danny, ty se nezdáš,“ zazubil se na něj Sawyer a odlepil se ode dveří. Daniel se zatvářil zmateně a skoro až poplašeně. „Cože?“

„Nezdáš se. Ukecat Scullyovou, aby vytáhla…“ poťouchle se odmlčel Sawyer, „…kytaru, to je na zelenáče slušnej výkon.“

Daniel pokrčil rameny. „Mám rád hudbu.“ Sawyera tím na pár okamžiků uzemnil. Mávl rukou a zamířil směrem do obýváku k poradě.

Vydali se za ním. Daniel jen vrhl rychlý postranní pohled na Chris, která mu ho pevně vrátila. Neboj, říkaly její oči. Něco jsem ti slíbila. Co se tam stalo, to tam zůstane. Tím, že předhodila Sawyerovi zajímavou špetku víkendového dění, se snažila odlákat jeho pozornost od toho podstatného. Jestli to vyšlo, to se uvidí.

Vydali se za ním do obýváku.

Usadili se jako poslední příchozí u stolu, spolu s Desmondem. Chris se posadila přímo vedle něj, jako kdyby chtěla tvořit bariéru mezi velitelem a jeho bratrem. Letmo Desmonda pozdravila a on pozdrav opětoval. Nic víc.

* * *

Poradu zahájil Desmond. „Takže… začínáme další týden. Byl bych rád, kdybysme se mohli posunout zase o kus práce dopředu. Ale… úplně na začátek bych chtěl udělat jednu věc. Chci se ti omluvit, Dane,“ zadíval se na bratra. „V sobotu ráno jsem ujel. Bylo toho na mě moc. Promiň. Doufám, že jseš v pořádku.“

Ve zbytku osazenstva se rozhostilo ticho, tohle nikdo nečekal. Miles uznale přikývl.

Daniel si sáhl na ret, který ho posledních dvanáct hodin pekelně svědil, a rozpačitě pokrčil rameny. „Hm… ano, celkem ano. Omluva přijata, brácho.“

Desmond nechal ticho doznít a pak pokračoval. „A teď už k dalším věcem. Naplánujeme si, co bude kdo dělat… a byl bych moc rád, kdybychom si definitivně vyjasnili pár otázek ohledně toho, kterýma směrama se vydávat a kterýma ne.“ Zadíval se vedle sebe na Chris a Daniela. Tentokrát už s poněkud přísnějším výrazem než před chvíli.

„Navážeme tam, kde jsme skončili před čtrnácti dny. Vrátíme se k terénním výzkumům. Koneckonců, Dane, ty se na to připravuješ, že,“ přejel bratra pohledem. „Všecky ty přístroje a další věci. Jak jsi na tom?“

Daniela tím trochu zaskočil. „Hmmm…“ zareagoval neprve neurčitě fyzik, „hm, ano. Dávám to dohromady a v nejbližších dnech bych to mohl otestovat v Altadeně. Pak můžeme jet do terénu.“

„Dobře,“ kývl Desmond. „Altadena. Dej se do toho, vezmi si s sebou, koho chceš. Máš dva, tři dny.“

Daniel mu věnoval překvapený pohled, ale neprotestoval. Stanovování termínů bylo něco nového, rázného.

„Až všecko otestuješ, vrátíme se do Sierra Nevady. Tam jsi ta měření nedokončil, že ne?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Daniel. „Potřebuju podrobnější údaje, které mi snad poskytnou ty nové přístroje. Pokud bude všecko v pořádku, tak…“

„Dobře,“ přerušil ho Desmond. „To stíháme dejme tomu do poloviny příštího týdne?“

„No, tím si nejsem tak jistý,“ ošil se Daniel. „A vůbec, počítal jsem s tím, že se tam vrátíme na výročí té události, což je 24. února. Přesně za 14 dní. Předpokládal jsem, že tam pojedeme právě v období vrcholu hypotetické aktivity.“

„Tak tam vyrazme dvakrát,“ navrhl velitel. „V příštím týdnu i v tom dalším. Bude to pro tvůj výzkum lepší?“

„Ano,“ kývl Daniel. „Při první návštěvě otestuju a doladím poslední detaily a budu mít kontinuální data z měření. I vývoj situace může něco objasnit.“

Desmond to spokojeně potvrdil a pokračoval. „Fajn. Další věc… obecné směřování výzkumu a dlouhodobé plány. Tohle je hlavně na vás dva, Dane, Chris,“ zadíval se na dvojici sedící u stolu v nejistém očekávání.

„Už jsem to naznačil začátkem víkendu,“ zaobalil Desmond kritické sobotní ráno. „Vím, že to některý z vás asi trochu zklame, ale… mám pocit, že se naše směry pátrání začínají až moc rozbíhat. Musíme to zase posbírat dohromady. Z toho plyne několik věcí.“

Odmlčel se, upil kafe a pokračoval. „Takže. Dane, ty se budeš věnovat praktickýmu výzkumu. Měření v terénu, výpočty, analýza údajů odtud a z Ostrova. Myslím, že toho v dohledné době bude až až.“

Daniel sebou neznatelně cukl; poznámka o údajích z Ostrova ho zasáhla do nechráněného místa. Než se však vzmohl na slovo, Desmond pokračoval.

„Chris, tys sice měla nějaký náměty od Dana, ale na ty se vykašleš. Budeš pokračovat v teoretickým pátrání pouze v těch liniích, kde se bavíme o skutečnejch, podloženejch a zdokumentovanejch událostech. Žádný pohádky a legendy.“

Novinářka se na něj zadívala pevně. „Jo, já s tím počítám, Desi.“ Pak se odmlčela, nadechla se a pokračovala. Odhodlaně, jako kdysi v redakci, na začátku kariéry, když si před šéfredaktorem a redakčním výborem musela hájit a prosazovat svá vlastní témata.  „Ale mezi náma… i mezi informacema, který jsi shromáždil ty a hodils je do jednoho pytle jako pohádky, je hodně relevantních a podloženejch věcí. Jsou tam fakta, ne legendy. A podobají se tomu, co už máme teď.“

Velitel si Chris změřil pohledem. „Například?“

„Opakovaná mizení lidí ve stejných lokalitách. Případně mizení a následná objevení, aniž by bylo jasné, co s těma lidma bylo mezi tím. Mizení dopravních prostředků. Opakovaná pozorování světelných úkazů bez jasného vysvětlení. A tak podobně.“

Desmond se zamyslel. „Dobře, tak těm se věnuj. Ale primárně půjdeš po věcech, který se dějou v naší blízkosti nebo v okolí Ostrova a letů, co na něj směřovaly. Zaměř se na věci a místa tady ve Státech, případně na události nad Pacifikem..“

Chris mu skočila do řeči. „Desi, takhle se nemůžeme omezovat. Pole zkoumání se nám rozevírá čím dál víc. Pokud chceš brát vážně aktuální informace z Ostrova, což předpokládám, že chceš…“ odmlčela se a významně se na něj zadívala, „…musíme vzít v potaz i Austrálii a hlavně Evropu. To, co se děje na Ostrově a co nám odtamtud sdělili, nás vede i na starej kontinent. Nemůžeme se na to vykašlat. Nebo teda můžeme, ale mně to nepřipadá jako dobrej nápad. Desi, máme informace a svědectví o člověku, kterej podle všeho prošel do ostrovní současnosti odněkud z Evropy z třicátých let minulýho století. A máme tady zdroje, který nasvědčují tomu, že nebyl jedinej, komu se tehdy něco podobnýho stalo. Na tohle se vykašlat nemůžem, pokud teda náš výzkum má za něco stát.“

Chvíli se s Desmondem měřili pohledem. Pak si velitel odkašlal. „Teď se primárně zaměř na věci, které jsou v naší blízkosti. Cílem teoretického výzkumu je najít místa vhodná pro praktický výzkum,“ řekl s neobvyklou dikcí a zadíval se na svého bratra. „Tak nějak jsi to říkal, ne, Dane?“

„Hm… cože? Ano,“ zatvářil se zmateně vědec. „Pro praktický výzkum, ano.“ Nezvyklým, jako by unaveným gestem si přetřel obličej a znovu sklonil pohled ke svému zápisníku. Zase byl myšlenkami někde jinde.

„Desi, můžu ještě chvíli mluvit?“ ozvala se znovu Chris. Byla nesmlouvavá. „Souhlasím s tebou. Přednostně se budu věnovat událostem v okruhu Států. Ale chci, aby tady padly i další věci a lokality, a abyste mi to kdyžtak vyvrátili, pokud vám to nebude dávat smysl. I když se zaměřím jen na věci, který jsme si řekli hned na začátku – zmizení letadel a lidí – tak toho je slušná hromada. A ignorovat to jen proto, že se nám do toho nechce, by mi přišlo jako hodně velká omezenost.“

„Tak povídej,“ kapituloval Desmond. „Ale zkus to rychle.“

„Fajn,“ prohlásila Chris a nevzrušeně pokračovala. „Našla jsem lokalitu uprostřed Evropy, odkud se patrně dostal ten Fischer na Ostrov. Ve dvacátých a třicátých letech tam těch událostí bylo víc. Další oblast, která vypadá zajímavě, je Británie. Tam se děly zvláštní věci začátkem století a potom během šedesátých až osmdesátých let. A Austrálie. Než mi řekneš, že to nesouvisí, tak bych ráda připomenula, že váš“ – zahleděla se na Sawyera – „let 815 odstartoval ze Sydney. A i tam je několik neobjasněných událostí. Zmizení letadel, lidí. Přijde mi, jako by se ty věci přesouvaly z jednoho kouta světa do dalšího. Dvacátá a třicátá léta – Evropa a Austrálie. Čtyřicátá a padesátá – Státy. Kalifornie a Washington, oblast Bermudskýho trojúhelníku“ (ušklíbla se), „potom Vermont a Massachusets, a mezi tím oblast Velkých jezer. Když půjdu chronologicky dál, tak šedesátá, sedmdesátá, osmdesátá a devadesátá léta – střídá se Británie a Austrálie. Jako by tu byly určitý oblasti aktivity, který se přelévají z jednoho kouta světa na druhej. A teď se to posunulo do oblasti TIchýho oceánu.“

Matně uslyšela, jak vedle ní Daniel zamumlal cosi o solárních cyklech a cosi si naškrábal do zápisníku.

„Jo, a ještě je tu jedna věc. Během shromažďování informací jsem hodně často narážela na názvy míst, který obsahujou slovo černý. Fischer zmizel cestou na Černý hrad. V Austrálii se lidi ztrácejí kolem hory jménem Černá hora. Na Novém Zélandu na místě zvaném Černé pobřeží. Ve Walesu je pohoří Černé hory. Ztratilo se tam několik lidí a za války údajně i pár letadel.“

„Na Ostrově jsme měli Black Rock,“ přidal se se svou troškou Sawyer.

„Dík,“ přikývla Chris. „A vy jste na Ostrově vídali černej kouř.“

„Kam tím míříš?“ prohlásil podezíravě Desmond.

„Zatím nikam. Jen jsem chtěla shrnout, na co jsem zatím přišla, a vypíchnout pár podobností.“ Nedodala, že čistě teoreticky, jen teoreticky… kdyby lidé odedávna někde vídali divné oblaky černého dýmu, nebyl by to dobrý důvod nazvat ta místa také jako černá? Ale neřekla to. Věděla, že minimálně polovina osazenstva si to domyslí sama.

„No dobře,“ prohlásil neochotně velitel výpravy. „Tak jo. Dobře, dělej na tom dál, ale budeš se držet striktně a výhradně doloženejch případů.“

„Budu,“ souhlasila bývalá novinářka. Linii Ryhopského lesa, wendiga a skinwalkery si nechám na večery a víkendy, pomyslela si. 

Desmond se znovu rozhlédl po parťácích. Pak se přes Chris podíval na bratra.

„Dane?“

Nic.

„Dane,“ zvýšil Desmond hlas.

„Cože?“ probral se fyzik ze zamyšlení. „Co…“

„Dane, můžu tě poprosit, aby ses vrátil zpátky na zem?“ požádal ho bratr kousavě.

„Jo, ano,“ potřásl Daniel roztržitě hlavou. „Co jsi říkal?“

Desmond si povzdychl a ignoroval Sawyerovu polohlasnou poznámku, že to o víkendu musela bejt pořádná párty, když je z toho takováhle kocovina.

„Dane, slyšels, co teď vykládala Chris?“

„Ano, předkládala výsledky teoretického výzkumu. Ta místa jsou velice zajímavá. Souhlasím se vším, stojí to za pozornost.“

„Paráda,“ řekl Desmond trochu ironicky. „A kdybych ti řekl, že chci na základě tohohle výzkumu vytipovat další místa, kam se vydat po výzkumech v Sierra Nevadě, tak co navrhneš?“

„Velká jezera a Vermont,“ prohlásil zcela samozřejmě Daniel. „Ta místa mě dost lákají. Můžu s tím tedy počítat?“

Desmond nevěřícně zavrtěl hlavou. Ještě před půlminutou byl Daniel úplně mimo a nevnímal, ale zároveň přitom byl schopen poslouchat dívčin výklad a vyhodnocovat si, kam se chce vypravit. Nebo…

„To zní, jako kdybys to už dávno měl naplánovaný,“ zavrčel velitel výpravy na svého bratra. „Neptám se, co jste vy dva podnikali o víkendu.“

Aniž by se na sebe dva obvinění podívali, oba pokrčili rameny. Daniel neřekl nic, Chris jen s klidným výrazem prohlásila „nic zvláštního“.

Desmond naposled zavrtěl hlavou a mávl rukou.

„Jo, pro mě, za mě. Až doděláš Sierra Nevadu, můžeme se vydat dál na východ. Michigan, Vermont… a pak se uvidí.“

„Co my ostatní?“ zeptal se Sawyer. „Další hodiny na střelnici?“ Znělo to trochu provokativně. Část skupiny patrně začínala být otrávená být nedostatkem činnosti.

„Jo,“ řekl Desmond důrazně. „A předpokládám, že si nás Dan vezme na pomoc při těch měřeních.“

Vědec to kývnutím potvrdil.

Velitel pokračoval. „A můžeme začít chodit do posilovny. Fyzická příprava nám neuškodí. Nevím, kdy se tam vrátíme, ale…“

„Dobře,“ prohlásil Sawyer. Vyměnili si pohled s Milesem. Proč ne, říkal ten pohled.

Jediný, kdo celou poradu nic neříkal, byl Frank. Teď vypadal, že by užuž něco říci chtěl, ale v poslední chvíli si to rozmyslel.

* * *

Rozešli se. Jako první se do pokoje zavřel Daniel. Zbytek skupiny ještě chvíli něco probíral v menších hloučcích, pak se rozšeli i oni. Desmond také zašel do svého pokoje. "Tak jsem zrovna mluvil s Chris a řekla mi, že..." 

Jeho bratr ale téměř nereagoval. Při Chrisině jméně sebou sice lehce pohnul, ale dál nic. Jen seděl na své posteli a nepřítomně hleděl do prázdna. Navzdory svým běžným zvyklostem se překvapivě se ani nepřehraboval v kufru, ani si nic nezapisoval. 

Desmond ho chvíli pozoroval. Bratr ho dál kompletně ignoroval.

Velitel výpravy se rozhodl znovu podat smírnou ruku. „Jseš v pohodě, Dane? Co máš s tím…“ naznačil místo, kde měl jeho mladší bratr dosud pečlivě přilepenou náplast.

„Ano, dobrý,“ lehce přikývl Daniel. „Nic to nebylo.“ Pak mu oči opět sjely pryč a on dál zíral do práznoty.

Desmond mu chvíli dal načas. Nic se nedělo – Daniel očividně mluvit nechtěl. To se někdy stávalo, hlavně ve chvílích, kdy měl hlavu plnou myšlenek, teorií a vzorců. Jenže tak to teď také nevypadalo. Vědec jen seděl a tupě zíral.

„Dane, doháje,“ ujel nakonec Desmond. „Co je? To máš fakt kocovinu, jak říkal Jim? Nebo jseš na mě pořád naštvanej? Jo, jsem kretén, já vím. Ale omluvil jsem se ti. Nebo to mám udělat znova? Promiň, promiň, promiň. Stačí, nebo to chceš slyše ještě?“

Daniel pozvolna přejel očima po místnosti a zastavil se u bratra. Mluvil nezvykle pomalu a tiše. „Ne, to nemusíš, Desmonde. Nejde o tebe a o ten víkend.“

„Tak o co, sakra?“

„Tak ona to opravdu neřekla,“ řekl velice tiše Daniel, jako by sám pro sebe. Obličejem se mu mihl zvláštní výraz a na okamžik vypadal snad až potěšeně.

„Co neřekla, sakra? Kdo, Chris?“

Daniel letmo kývl. „Neřekla ti, co ještě bylo v té páteční zprávě z Ostrova. Jinak by ses mě teď nepotřeboval na nic ptát.“

Demond jen tázavě nadzvedl obočí a čekal.

„Někteří na Ostrově onemocněli. Mají nemoc z ozáření, Desmonde. Neboj, tvého syna se to netýká, ten je bezpečně daleko,“ dodal rychle, když viděl, jak se veliteli napjaly svaly.

Desmond bratra dál mlčky pozoroval. Zoufalá potřeba vědět víc v něm jen hořela. Nechtěl ale z Daniela informace páčit, viděl, že se mu o tom mluvit nechce… ale že sám ví, že musí, ale nemá k tomu dost odvahy.

„Dane, koho se to teda týká?“

Daniel chvíli mlčel a díval se na své svěšené ruce. Pak to řekl.

„Moje matka.“

„Do hajzlu, brácho,“ řekl po chvíli šokovaného mlčení Desmond. „To mě… mrzí. Je nějaká možnost, jak jí odsud pomoct?“

„Nemyslím si,“ odtušil rezignovaně mladý vědec. „Včera jsem jim dal samozřejmě instrukce, aby dál sledovali hladiny radiace a všechny nemocné drželi mimo zamořenou oblast, ale to je jen prevence dalšího zhoršování stavu. Nemoc jako takovou tam léčit nemohou.“

Desmond sebou také hodil na svou postel. Nevěděl, co říct. Než si vše srovnal v hlavě, zvedl se Daniel ze svého místa a zamířil ven z pokoje. „Neřeš to, Desmonde. Nemůžeš s tím nic dělat. Budeme pokračovat dál,“ řekl polohlasem a zamířil do obývacího pokoje.

* * *

Byla tam už jen Chris s Frankem. Seděli na pohovce a povídali si. "No a pak v deset, když jsem se už chystala jít spát, se najednou Dan vzbudil a měl povídavou. Nakonec mě uprosil, abych přinesla kytaru. Skončili jsme snad ve dvě v noci, až už jsem neudržela prsty na strunách,“ dodala dívka.

Daniel, aniž by se zapojil do hovoru, se vedle nich posadil a trochu posmutněle se pousmál – jejich společný víkend byl očividně pro zbytek osazenstva sanfernandského bytu extrémně lákavým tajemstvím, které bylo nutné co nejvíc odhalit. Chris však vypadala, že hodlá dodržet své slovo, které mu dala v sobotu. O věcech, ve kterých mu slíbila mlčení, svůj slib dodržovala precizně. Zaplavila ho náhlá vlna vděčnosti a náklonnosti. Zároveň si uvědomil, že mu ten pocit není cizí. V posledních dnech už ho zažil několikrát.

Nechal hovor novinářky a pilota šumět kolem sebe, opřel se o opěrku a zavřel oči. Opět se ve vzpomínkách vrátil do sobotního večera.

* * *

Když se v sobotu probudil ze svého vyčerpaného spánku, který ho zaskočil začátkem večera a podepsal se na něm prožitý stres i sedmn sklenic vína, byla noc. Daniel se posadil a rozpomínal se, co se dělo. Ačkoli v sobě měl značné množství alkoholu, s úlevou zjistil, že si vše pamatuje. Zatímco se rozkoukával a pozoroval sám sebe v nezvyklém opojení, z přední části bytu se ozvalo klapnutí dveří a do obýváku vešla novinářka. V ruce rozverně mávala skleničkou se zbytkem vína.

„Ale ahoj, Dane,“ usmála se na něj. „Vyspal ses? Já si zrovna jdu pro vodu a chystala jsem se jít taky spát. Jak ti je?“

Daniel si zamnul spánky a na okamžik se zamyslel. Dívka ho s mírným pobavením pozorovala.

„Vlastně pořád stejně. To, co jsem měl v hlavě, tam mám pořád. Jenom… jenom mi moc nejde přemýšlet. Je to divný. Připadám si, jako bych dělal něco, co nemám. Jako kdybych vypnul nějaký poplašný systém.“

Chris se posadila vedle něj na pohovku a natočila se k němu. Loktem se opřela o opěrku pohovky, druhou rukou zakroužila se skleničkou, až zbytek nápoje vyšplíchl přes okraj sklenky. Pak se na něj usmála. „Povím ti tajemství, Dane. Nemusíš pořád přemýšlet. Někdy je dobrý vypnout. Koneckonců, to je důvod, proč lidi tohle dělávají.“

Otočila se a zadívala se ven z okénka. Dopila poslední hlt ze své sklenky a zadumaně se dívala tam, kde se na obloze rýsovaly hvězdy, bledé a rušené světly nedalekého velkoměsta. „Když jsem chodila na univerzitu, vždycky jsme s kamarády vyrazili na večer někam do kopců. Popíjeli jsme, pozorovali jsme hvězdy, já jsem vzala kytaru… Jsou to vlastně moje nejhezčí vzpomínky na vysokou. Ne přednášky, ne úspěšně složený zkoušky. Ne přemýšlení, ale chvíle pohody s lidma, se kterejma mi bylo dobře. Přátelé, víno, hvězdy, zpěv.“

Daniel vedle ní se pomalu pohnul. „Ty… ty umíš hrát na kytaru?“

Otočila se nazpět k němu. „No… tak trochu. Pár akordů a pár starejch rockovejch a folkovejch písniček, znáš to. Ale není to nic moc.“ Tvářila se trochu rozpačitě.

Mladý vědec se na ni zadíval. Jeho pohled teď byl naprosto střízlivý, jasný a přetékal pocity. „Chris… prosím, nezahrála bys něco?“

„Strašně dlouho jsem nehrála. Bylo by to děsný. Vůbec nevím, jestli si ještě něco pamatuju.“

„Tohle se nezapomíná,“ odvětil Daniel a dál na ni upíral prosebný pohled. „Nechceš to aspoň zkusit?“

„Dane, já… nevím.“ Připadala si divně, jako by se prořekla o nějaké své dávné neřesti. Přitom to nedávalo smysl – ještě před pár lety hrávala před přáteli blízkými i lidmi skoro neznámými a nevadilo jí to. A teď se najednou styděla před někým, koho považovala za blízkého kolegu. Nedávalo to smysl. Daniel nic nenamítal, nepřemlouval ji, jen ji pozoroval stále s tím stejným výrazem.

„No tak dobře,“ podlehla. „Mám ji v technický místnosti. Ale jsou tu dva problémy.“

Daniel se na ni tázavě podíval. „První – musíš se starat o pití svého kytaristy. Ale už jen vodu, prosím tě,“ zasmála se, když se Daniel okamžitě a nečekaně rychle zvedl.

Za okamžik byl zpět se dvěma sklenicem a džbánem chlazené vody. „A věc druhá… budeme to muset naladit. Myslím, že nemám ladičku. Někde jsem ji už ztratila.“

„To není problém,“ řekl Daniel.

Chris se zvedla a zašla pro nástroj. Pak se usadila na pohovce a s medově zbarvenou kytarou v klíně zkusmo projela struny. Ozval se příšerný pazvuk a dívka zkřivila tvář odporem. „To je ještě horší, než jsem si myslela.“

„Nevadí,“ řekl klidně fyzik. „Znám kytarové ladění. Začni a já ti řeknu, jestli povolit nebo přitáhnout.“

Novinářka se na něj podívala překvapeně, ale poslechla.

„Přitahuj,“ řekl Daniel s očima zavřenýma a hlavou nakloněnou. „Ještě. Ještě. To je moc, teď povol. Ještě trochu… ano, teď je to ono.“

Brnkla na strunu a věnovala mu nevěřícně pohled. „To si ze mě děláš legraci?“

„Nedělám. Můžeme pokračovat dál a uvidíš, že to bude ladit.“

„Já vím, že to bude ladit. Ale… nechápu, jak…“

Daniel pootevřel oči. „Mám to takhle už odmalička. Tóny prostě cítím. Slyšíš ho… a víš. Buď je správně, nebo není.“

Dívka zavrtěla nevěřícně hlavou. „Takže ty jsi chodící ladička. A chodící počítač k tomu. Na co dalšího ještě máš talent?“

„Už toho moc není,“ odpověděl klidně. „Tyhle věci nejsou žádná výhra. Jedno tě pořád nutí pracovat, druhé ti drnká na nervy pokaždé, když se ozve něco, co narušuje harmonii. A to se děje většinu života. Kdybych se býval mohl zabývat hudbou naplno, mohlo to být jinak. Ale takhle… Většinu času mě to spíš trápilo. Kromě chvil, jako je takhe.“

Chris přešla poznámku, která vyzněla tak trochu jako neohrabaná sbližovací fráze, a zeptala se na otázku, která ji neodbytně napadala. „Je vůbec něco, co neumíš?“

Daniel si povzdychl. „Samozřejmě, že je. Neumím sportovat. Na britské univerzitě, kde všichni veslují nebo hrají kriket nebo fotbal, je to docela omezující. A neumím moc vycházet s lidmi. Takové to, cos před chvilkou popsala, víš? Já bych byl ten divný, rušivý prvek, který se tam občas vetře. Buď by mi o takovém večeru nikdo vůbec neřekl, anebo by mě tam pozval jen ze soucitu a pak by celou dobu litoval, že mě vůbec zval. Neumím najít takovou tu správnou cestu, která tě s někým sblíži.“ Neuměl jsem to ani s vlastní matkou, pomyslel si, ale neřekl to nahlas.

„Já ten pocit nemám,“ odtušila dívka. Daniel však byl opět ztracený ve svých myšlenkách. „Tak budeme pokračovat?“ vyzvala ho a brnkla na další strunu.

Za moment byla kytara naladěná tak dokonale jako nikdy předtím. A Chris hrábla do strun a začala hrát. Nejprve nesměle a opatrně, ale potom se do nástroje i do hlasu opřela s vervou. A pak se k ní přidal i Daniel. Pak už jim stačily jen pohledy a úsměvy plné nevyřčených pokynů, radosti z jejich pochopení, a nadšení ze souznení, které pojí hudebníky po celém světě.

Za tři hodiny, když dobrnkala akustické sólo z písně Pink Floyd, odhodila kytaru a konečně si s oddychnutím protřepala otlačené, bolavé prsty levé ruky.

„A dost,“ oddychla si. „To by pro dnešek…  teda pro dnešek i pro včerejšek… stačilo.“ Opřela se o opěrku a mávala před sebou pohmožděnou rukou.

Chvíli bylo ticho. Pak Daniel tiše promluvil.

„Chris, děkuju. To bylo nádherný. Myslím, že pro mě nikdy nikdo nic podobnýho neudělal.“

„Ale běž,“ mávla rukou Chris. Foukala si na zhmožděné špičky prstů, pak také zavřela oči a odpočívala.

Do nastalého ticha se ozval Danielův hlas. „Chris… jestli jsou tví přátelé stejní jako ty, a já si myslím, že jsou, protože podobní lidé se obvykle přitahují… tak tvé konstantoidy budou fungovat skvěle. Jestli tví blízcí dovedou vyvinout pro ostatní lidi takovou energii jako ty, a vložili ji do těch věcí, pak to bude fungovat. Budeš v pořádku.“

„Takže myslíš, že můžu jet do Yuby?“ ožila dívka.

„Můžeš a pojedeš, pokud budeš chtít. Bude to dobré.“ Daniel se také opřel do pohovky. 

Znovu se rozhostilo ticho. A znovu ho, ovšem tentokrát po mnohem delší době, prolomil Daniel. Začínala ho sice zmáhat únava, myšlenky mu hlavou kroužily na volnoběh a on věděl, že brzy ho zase přemůže spánek, ale ještě řekl to, co mu létalo hlavou v podstatě celý den, hned od toho nešťastného dopoledne. Od chvíle, kdy ho krvácejícího nabrala do auta a začali věci řešit spolu. Nebo vlastně ještě dříve: hned od momentu, kdy si vleže na zemi uvědomil, že ho praštil jeho bratr, a že teď nemá nikoho, kdo by mu pomohl a na koho se může spolehnout. Dokud si nevzpomněl na ni. Jakmile si na ni vzpomněl, věděl, co musí udělat. A teď, po více než dvanácti hodinách od té chvíle, měl pocit, že to musí říct, jinak něco strašně důležitého promešká.

„Chris, já… je mi s tebou dobře. Najednou cítím takový klid… Závidím tvým přátelům.“

„To nemusíš, Dane,“ odpověděla Chris vláčně. „My už taky jsme přátelé, myslím.“ Znovu se opřela a zavřela oči.

 „Chris, já… já tě mám rád,“ uslyšela po další chvíli ticha.  

Na okamžik přemítala, jestli se jí to nezdálo. Ještě chvíli seděla s očima zavřenýma. Pak se sebrala k adekvátní reakci. „Dane,“ oslovila ho důrazně. „Takový věci se děvčatům říkají za střízliva. Ne po třech lahvích vína.“

„Jednou ti to řeknu…“ Daniel unaveně zamžikal a oči se mu zavřely.

Chris se sama pro sebe usmála, vzala kytaru a odnesla ji do technické místnosti. Přinesla odtamtud polštář a deku. Přistrčila je Danielovi, který už pomalu usínal.

„Dobrou noc, Dane.“ Pak se odebrala do svého pokoje a tentokrát pancéřované dveře nezaklapla na zámek. Co kdyby se mu třeba udělalo špatně, není na alkohol zvyklý, myslela si. Noc byla ale klidná a nerušená. Přesto se probudila ve zválené posteli a nedokázala si vzpomenout na žádný ze snů.

Aspoň, že už ji nepronásledují ty ostrovní noční můry, pomyslela si, když se pomalu štrachala z postele. Nedělní ráno bylo sice pozdní a trochu unavené, ale jinak bezproblémové.

„Tak jak je?“ oslovila Chris vědce, když se sešli v kuchyni u kávovaru.

„Docela dobře,“ odvětil Daniel pomalu. Vypadal unaveně, ale tak vypadal už předchozí den. Rozražený ret mu ošklivě opuchl, ale náplast stále držela. „Po těle mi je dobře. A v hlavě… no…“ Zamyslel se. „Co ty?“

„Za mě dobrý. Mně to přišlo moc fajn. Díky, žes mě nakonec přesvědčil na tu kytaru. Mělo to něco do sebe,“ usmála se Chris.

Daniel se tvářil zadumaně. „Hm… to ano. Ale…“ Sevřel v ruce hrneček kafe a zamířil do obýváku k jídelnímu stolu.

Dívka se pustila do jídla, které si připravila. „Vezmi si v ledničce, na co máš chuť,“ pokynula Danielovi. Ten však dál seděl u stolu s horkým hrnkem v rukou a k ničemu se neměl.

„Nad čím přemýšlíš, Dane? Je všecko v pohodě, ne?“ I Chris nakonec vypadala, že ji znejistěl.

„Já… já… víš… mám pocit, že jsem toho namluvil až moc,“ řekl nakonec Daniel váhavě. „Já… nechtěl bych, aby… Chris, nechala by sis některé věci pro sebe?“

Novinářka se na něj podívala překvapeně. Její ruka s opečeným toastem a plátkem šunky se zastavila na půli cesty.

„Samozřejmě že jo, Dane. Některý věci můžou zůstat tady. Jsme přátelé a přátelé obvykle nevykecají všecko, co vědí.“

Zaplavila ho náhlá vlna vděčnosti a náklonnosti.

* * *

Vlna vděčnosti a náklonnosti, která s sebou nesla připomínku nedávných sobotních a nedělních chvil, ho zaplavila a pak přešla. Ještě nějakou dobu posedávali na pohovce a pak Chris prohlásila, že vyrazí domů.

„Začnu dávat dohromady přesný podklady k těm místům, který jsi vybral, Dane. Desmond mi dal na starost něco jako přípravu itineráře. Pokud se tam hodláme vypravit za čtrnáct dní, tak je asi načase se do toho pustit.“ 

„Bude to víc než čtrnáct dní,“ řekl Daniel, který se donutil vrátit se do reality. „Čekají nás kontrolní měření v Altadeně a potom dvě cesty do Sierra Nevady. Nestihneme to tak rychle, jak si Desmond představuje.“

Chris se k němu na pohovce otočila. „Dane… vem si mě tam,“ prohlásila vážně.

„Cože?“ věnoval jí udivený pohled.

„Do tý Sierra Nevady. Desmond řekl, že si můžeš vzít, koho chceš. Vem si tam s sebou mě.“

„Chris, teď jsi řekla, že se máš věnovat přípravě itineráře,“ namítl vědec.

„To stihnu mezi tím. Nebo na tom můžu pracovat i tam,“ prohlásila dívka. „Ale… chci tam jet. A potřebuju si promluvit s tím starým policajtem, nezapomeň.“ Pak se na něj chvíli mlčky zadívala. Cílevědomě. „Dane, něco jsi mi slíbil,“ dodala tiše, ale důrazně.

Fyzik rezignovaně kývl. „Máš pravdu. Zkusíme to.“

Chris se spokojeně usmála. „Dobře. Budu s tím počítat. Teď teda vyrazím. Kdybych našla zprávu z Ostrova, hned se ti ozvu, jo? Jinak budu doma a budu dělat na itineráři. Kdyby cokoli, tak…“

Nedokončila větu. Vyskočila z pohovky, rozloučila se s Frankem, mávla na ostatní v pokojích a byla pryč.

Frank se za ní chvíli díval. Pak sjel pohledem na Daniela, který opět zíral nepřítomně do prázdna.

* * *

„Dane, když tady tak spolu sedíme… už nějakou dobu se tě chci na něco zeptat,“ ztišil pilot hlas.

Fyzik jako by nadskočil a vrátil se do reality. Zatvářil se obezřetně a velice, velice přítomně a pozorně. Cítil, jak se mu rozbušilo srdce – připadal si jako malé dítě, které někdo přistihl při něčem nekalém. Jako malé dítě, které někdo prokoukl skrz naskrz.

Frank ho dál pozoroval.

„Hm… a co chceš vědět?“ zeptal se váhavě mladý vědec, jako by se bál odpovědi.

Pilot na okamžik bloudil pohledem někde vedle Danielova levého ucha. Pak se na fyzika zadíval zpříma.

„Dane… nepomohlo by ti letadlo?“

„Co?“ Daniel zamžikal, jako by nevěřil tomu, co právě slyšel.

„Letadlo. Na ta tvoje měření. Nepomohlo by ti, kdybys je mohl dělat ze vzduchu?“

Daniel se opřel a udělal před obličejem gesto, jako by uhlazoval čisté plátno. „Počkej, Franku. Počkej. Ty myslíš, že bychom kvůli měřením měli pořídit letadlo? Jako… letadlo? Ale… jak?“

„Normálně ho koupit, Dane. Jsme ve Státech,“ zadíval se na něj trpělivě pilot. „Je to věc jako každá jiná, jen to něco stojí, ale pokud jsem si všim, tak my ty peníze máme. A já o tom přemýšlím už delší dobu. Malý letadlo, který může lítat nízko nad zemí, by ti mohlo usnadnit měření. A nám všem by zatraceně šetřilo čas. Vezmi si jenom všecky ty cesty z a do Phoenixu, nebo do Yuby. A to nás čekají ještě další a vzdálenější místa, pokud jsem to dobře pochopil.“

„A ty o něčem víš?“

„Jo,“ potvridl Frank. „Dívám se na jeden inzerát už od začátku ledna. Beechcraft Bona… no, to je jedno. Je to pěknej šestimístnej stroj, kterej s kusem snahy a naplánovaným mezipřistáním zvládne cesty i přes oceán. Poslušnej mazel, se kterým se dá pěkně kroužit nad horama a nad vodama a dělat, že si něco fotíme.“

„Jak nízko bys s tím mohl klesnout, Franku?“

„Přibližně na stopadesát metrů nad terén, pokud budeme mimo města. Výjimečně snad i o kousek níž, ale to bychom museli doufat, že nás nikdo neuvidí,“ ušklíbl se pilot. „Tak co? Jak ti to zní?“

„Zajímavě. Velice zajímavě,“ odvětil pomalu Daniel. Natáhl se pro svůj starý zápisník a nalistoval si v něm zápisky z měření u Berry Creeku. „Anomálie byla detekovatelná na přibližně dvě stě metrů. Pokud bych mohl měřit externě mimo kokpit… tak… ano, Franku, tohle by hodně pomohlo.“

Frank přikývl. Přesně tuhle reakci očekával.

Vědec se na pilota dál díval svým přemítavým, klidným pohledem. „Ano. V Yubě jsme přesně věděli, kam máme jít, a měli jsme mapy. Ale až se vydáme do míst, kde nemáme tak podrobné informace, byla by možnost rychlého základního zmapování naprosto fantastická.“

„Třeba nad jezery, že?“

„Třeba nad jezery.“

„Fajn,“ protáhl se Frank. „Potřebujem letadlo. Řekneš to bráchovi ty, nebo já?“

919 – Nemoc

Předchozího dne Eloise dokončila měření – třetí sérii na jihu. Předala výsledky Waltovi, aby je předal na pevninu.

Pak už na jihu zůstala – přemohla ji slabost. Po celých šest předchozích dní, kdy plnila Danielův pokyn, si to nepřipouštěla, ale teď už jí nic jiného nezbývalo. Zadání, které ji motivovalo, bylo splněné… a ona zůstala bez cíle a bez sil.

Hurley s Benem se tvářili chápavě, když jim řekla, že přespí v jejich táboře. Vzala si stan co nejdál od Walterova přístřešku. Dobře věděla, že za její slabost a nemoc – ano, teď si to konečně připustila, že je nemocná – může on, i když zcela nevědomky.

Jediný, komu Eloisin pobyt na jihu nedával smysl, tak byl Walt. Už nebyl dítě, aby si myslel, že je stará dáma jen unavená po všech těch měřeních. Ale až prvního rána poté, co u nich přebyla, zjistil, že se děje něco nezvyklého. Když si ráno odskočil na potřebu, uviděl Eloise zvracet na okraji džungle – velice decentně a jakoby stydlivě stála u jednoho stromu na kraji porostu, přidržovala se ho a překvapivě tiše a hladce se zbavovala předchozího pokusu o snídani.

„Vám je špatně, Eloise?“ zeptal se jí rozpačitě. „Snědla jste něco zkaženého, nebo…“

Dáma dokončila, co právě konala, pak si důstojně otřela ústa a smutně se na chlapce zadívala. „Pojďme do tábora, Walte. Všecko ti povím.“

Pak už to šlo ráz na ráz. Eloise všem třem mužům řekla to, co dva už věděli, jen to nechtěli vyslovit. Třetí se s tím musel nějak poprat. Ale ani pro nej – Walta – se nedalo říci, že by to byl šok. Už od té doby, co v džungli uviděl tu vidinu ženy s dcerou, věděl, že je něco špatně. Jen nevěděl co. Teď se to tedy dozvěděl.

„Z toho pásma uniká radioaktivní záření,“ řekla Eloise. Mluvila vyrovnaným tónem, jako by oznamovala, že v jejich bytovém domě na půl dne nepoteče voda kvůli havárii. „To bylo to, co jsme v posledních dnech s Richardem měřili. Hodnoty nejsou dobré. Mají vliv na živé organismy… včetně nás všech. Zamořené pásmo už je celkem rozsáhlé. Kontaminace je mírná, ale stejně z dlouhodobého hlediska není možné se tam dlouhodobě zdržovat, jíst potraviny a tak podobně.“

„Šíří se to?“ vytanulo na mysli Waltovi, jako by se to vylouplo odněkud z nánosů minulosti jako ořech ze slupky. O tom přece mluvily ty dvě ženy v jeho vizi.  

Eloise pomalu přikývla. „Zatím to spíše vypadá, že ano. V posledním měření se to sice podle všeho zastavilo, ale nemůžeme na to spoléhat. Budeme to dál sledovat. Nevím, na čem to závisí. Snad se to zastaví, nebo to alespoň bude dál zpomalovat.“

Ale taky by to mohlo zrychlit, napadlo Walta. Ale neřekl to. Všichni jako by vytušili, že panika a katastrofická proroctví jsou to poslední, co by jim teď mohlo pomoci, a vyhýbali se jim.

„Co můžeme dělat?“ zeptal se Hurley.

„Za prvé se musíme vyhýbat pásmu a jeho okolí. Zcela jednoznačně. Dokud to půjde, budu provádět měření z jihu a Richard ze severu, a od místa, kde naměříme byť jen mírný nárůst radiace, bude zákaz vstupu. Dále musíme je třeba, abychom se vyhýbali kontaminovaným…

…subjektům, chtěla říci Eloise, ale pak si uvědomila, že nemluví se svým synem. Odmlčela se a pak pokračovala: „Kontaminovaným… osobám. Ano,“ přikývla na Hurleyho, „tím myslím Waltera.“

„Walter?“ vykřikl Walt. „Ale to nejde, abychom se mu vyhejbali, když tady je s náma.“

„Já vím,“ přikývla Eloise. „Izolace je neproveditelná. Nicméně to vypadá, že během toho svého přesunu prošel místem s velice intenzivním zářením. Sám je kontaminovaný a teď to vyzařuje. Bohužel tím nechtěně ubližuje i nám ostatním. Je nemocný a někteří z nás onemocněli kvůli němu také."

„Takže ta vaše nevolnost…“ pochopil Walt.

„Ano,“ potvrdila stará žena a na chvíli se odmlčela. Pak konečně vyslovila to, na co myslela už minimálně pět dní. „Nemoc z ozáření.“

Zajíkla se, pak ale nabyla zpět svou rozvážnost a pokračovala. „Bohužel to snáším hůř než vy ostatní. Možná je to věkem, možná něčím jiným. Na tom teď ale nezáleží, stalo se, stalo se. Budu se od něj muset držet zpátky.“

Pak se po nich rozhlédla. „Měřila jsem hodnoty radiace i u vás. Benjamine… ty víš, jak na tom jsi.“

Ben beze slova přikývl.

„Neměl bys k tomu muži chodit. Pokud se mu vyhneš a pásmo se sem nedostane, je dobrá šance, že tvoje nemoc odezní a budeš v pořádku. Nějakou dobu budeš zesláblý a budeš mít poničenou imunitu, ale měl by ses z toho dostat. V Hugově blízkosti ano.“

Ben znovu přikývl. V očích ale měl pohled, který říkal něco jiného – že jí to utěšování nevěří, že dobře ví, co se děje.

„Hugo, ty jsi na tom dobře. Vypadá to, že jsi proti radiaci z nějakého záhadného důvodu plně imunní.“

Strážce pokrčil rameny. „Něco z toho mám v sobě. Voda vodu nenamočí,“ usmál se. Pak zvážněl. „Takže na Waltera budu dohlížet já.“

„A co já?“ neudržel se už Walt. „Jak jsem na tom já? A co Walter?“

„Ty to také zvládáš celkem dobře, Walte,“ řekla Eloise. „Jsi mladý a silný. A možná tam jsou i nějaké další vlivy, o kterých nevím,“ podívala se na chlapce a pak na Hurleyho. „Asi ses v poslední době taky necítil nejlíp, ale pokud nebudeš trávit příliš mnoho času s Walterem, měl by ses z toho dostat bez následků.“

„Ale… Walter…“ zajíkl se chlapec. V posledních dnech s mužem trávil docela dost času. Kresili si a Walter tak chlapci předal dost informací o svém příchodu na Ostrov i o svém předchozím životě.

„Měl by ses mu vyhýbat, chlapče. Walter je nemocný. Nejvíc z nás všech. Prošel místem, kde byl pravděpodobně vystaven dosti intenzivnímu záření, absorboval je a teď je vyzařuje kolem sebe.“

Walt se na ni díval vytřeštěně. „Chudák. Takže proto má ty popáleniny a boláky. Na těch částech těla, který neměl zakrytý. Proto se mu to nehojí, že to není od ohně, ale od jadernýho záření?“

„Ano,“ přikývla Eloise. „Radiační popáleniny se chovají jinak než běžné.“

„A padají mu vlasy,“ vzpomněl si Walt. „Když jsme včera odpoledne kreslili, jen se poškrábal za uchem a najednou měl ruku plnou vypadanejch vlasů.“

„Ano,“ přikývla Eloise. „Brzy přijde o všechny. A potom… potom se uvidí. Teď je v latentní fázi, kdy je mu zdánlivě lépe. Ale uvnitř těla se bojuje o všechno.“ Odolala nutkání poškrábat se také na temeni hlavy. Věděla, že i ona by mezi prsty našla chuchvalce stříbrných vlasů, stejně jako ráno, když se ve svém stanu snažila učesat. Nechtěla, aby to ostatní viděli.

 „Můžeme mu nějak pomoct?“ zeptal se váhavě Walt.

Eloise si povzdychla. „Je to dost těžké. Nadále se opětovně kontaminuje sám sebou, abych tak řekla. Ale ano, můžeme zkusit pár věcí. V první řadě mu odebrat staré oblečení, které je kontaminované, a pak jej přimět, aby se co nejčastěji koupal.“

„S těma bolákama,“ zaúpěl Walt. „A ve slaný vodě.“

„Nemusí se koupat ve slaný vodě,“ vstoupil do toho jemně Hurley. „V jeskyni je čistej pramen. Může se mejt tam.“

„Musíme pak jen zjistit, kam teče, abychom z něj potom nepili,“ poznamenal bezbarvým tónem Ben.

* * *

Pak se zeptal Hurley. „A co vy? Jak se dá pomoci vám? Vám všem?“

„Máme omezené možnosti,“ přiznala Eloise. „Na pevnině bychom dostali léky, odpovídající léčbu, ošetřující personál by měl protiradiační obleky. My tady můžeme dělat jen málo. Co je podstatné - musíme se snažit vyhýbat se Walterovi a pásmu. Alespoň my, kteří vykazujeme horší příznaky a máme horší hodnoty, Bene. A všichni bychom se měli modlit, aby se dál nešířilo z pásma.“

Walt zíral do temného prázdna vyhaslého ohniště, kolem kterého seděli. „Můžu za to já? Je to kvůli tomu, co jsem musel udělat tu noc?“

Eloise se rozhodla skrýt své pochyby a vystupovat znovu jako ta jistá, vědoucí žena. „Ne, Walte. Tohle jsi ty nezavinil. To, cos udělal, samo o sobě jadernou reakci rozhodně nezpůsobilo. Musely nastat i další vlivy, které způsobily, že se děje to, co se děje.“

Walt nejistě pokrčil rameny a neznatelně pokývl, pak začal špičkou nohy zadumaně postrkovat pár dávno vyhaslých uhlíků. Chtěl namítnout, že se u pásma něco dělo už od začátku, že je přece ale bolela hlava od prvních dnů, kdy se pohybovali kolem pásma, a že ty vidiny – žena a dívka – jim sdělovaly, že se NĚCO šíří, což přesně sedělo na radiační vyzařování vycházející z pásma, ještě předtím, než sem přišel Walter… ale nechal si to pro sebe. Věděl, že Eloise by mu ty pochybnosti vyvrátila, on by jí neuvěřil, ale dál by se nehádal, protože k hádkám o důsledcích radiačního zamoření neměl dost vědomostí. Jen některé  věci tušil. A tak neříkal nic.

Chvíli seděli všichni mlčky.

Ticho prolomily zvuky z Walterova stanu; muž se probudil po dlouhém spánku. Od té doby, co byl v Hurleyho táboře, spal pořád lépe a lépe. Walt se zvedl, že se k němu vydá.

Ben ho popadl za ruku a stáhl ho zpátky k vyhaslému ohništi. „Ještě chvilku, Walte. Chápu, že ti ten muž je blízký a chceš mu pomoct, i když… Ale měl bys vědět několik věcí. Zatím to snášíš dobře, ale… pokud se něco změní, tak to může mít trvalé následky. Vystavení radiaci má své nevratné důsledky. Můžeš mít napořád poškozené zdraví. A může se stát, že nikdy nebudeš moct mít děti, Walte.“

Walt se na Bena podíval, jako by mluvil cizí řečí. Pak prohlásil něco, z čeho Bena zamrazilo. „Já stejně žádný děti mít nebudu. Vidíš tady snad nějakou holku, která by do toho mohla jít se mnou?“ Pak si všiml Benova zaraženého výrazu a zmírnil. „Já vím, Bene, že to není sranda. Ale přece tady toho chudáka nenecháme sedět ve stanu samotnýho. On za to nemůže.“

Zvedl se a vydal se tam, kam měl už předtím namířeno.

„Vzal to docela dobře,“ poznamenala Eloise.

„Co mu zbývá,“ povzdychl si Ben.

U vyhaslého ohniště zůstali tři. Pak odešla i Eloise – řekla vše, co věděla a co říci chtěla. Ben s Hurleym osaměli.

„Je to v pytli, co?“ poznamenal po chvíli mlčení Hurley, ve snaze prolomit ticho.

 „Ani ne,“ řekl rezignovaně Ben. „Čekal jsem něco takového.“

Hurley se na něj zadíval. „Jak to myslíš?“

„Hurley, nebudem si lhát. Ostrov mi jde po krku. Z nějakého důvodu mě tohle místo nemá rádo, nebo mi nevěří, nebo jsem ho něčím rozzlobil, nazvi si to, jak chceš. Ale jde po mně. Už několikrát to málem dokázal. Když jsem byl dítě, postřelili mě. Měl jsem nádor na páteři a jen díky tomu, že jste tady ztroskotali, to Jack dokázal dát do pořádku. No… a teď se něco děje znova. Tohle místo, nebo ta síla, co mu vládne, teď už hraje na stejnou notu, Hugo. Našlo to účinnou metodu. Dokázalo mi vypěstovat nádor jednou, dokáže to i podruhé. Radiace je perfektní způsob, jak toho dosáhnout.“

„Ale ne, Bene. Tak to vůbec bejt nemusí,“ namítl Hurley.

„Hugo, mně nemusíš nic namlouvat,“ zadíval se na něj Ben pevně. „Já vím, jak to je. Vím, co se děje. Cítil jsem to i předtím.“

„Jenže tenkrát jsi neměl na svý straně Strážce. Jacob vás chával jako rybičky v akváriu, ať děláte, co umíte, ale nezasahoval do ničeho. Teď je to jinak. Pomůžu ti, Bene.“

Ben se na Strážce zahleděl znovu a pochybovačně. Sice mu strašně chtěl věřit, ale nešlo to. Myslíš, že jsi silnější než Ostrov? Než to, co jím prochází a co ti dalo moc?

Ale mlčel.

* * *

Z praktického hlediska se den příliš neodlišoval od těch předchozích. Odlišné bylo jen to, že u nich den trávila Eloise. Většinu dne odpočívala. Odpoledne do jižního tábora dorazil Richard, kterého zajímalo, jak se vůdkyni daří. Pobyl v táboře, promluvili spolu s Eloise a on pak odešel. Eloise jej instruovala, aby každý den sledoval v okolí severního tábora pod Sochou hodnoty radiace. Pokud by překročily určitou hodnotu, měl zavelet k evakuaci zbylých Druhých. Ona sama odmítala Ostrov opustit, ale nechtěla zničit život dalším lidem. Poslat je v případě nebezpečí na Hydru bylo to nejrozumnější, co se dalo dělat.

Walt, navzdory všem varováním, po snídani odešel do stanu a trávil čas s Walterem. Když mu Hugo donesl hromádku čistého oblečení, kterou dali dohromady s Benem během hledání po neobydlených stanech, Walt mu obrázky vysvětlil, co má dělat. Jít s ním k jeskyni, svléknout se, pečlivě se umýt a vydrbat hrstmi písku, obléknout si čisté oblečení a to staré odnést zpět. U zdroje vody je nechávat nechtěli.

Walter neprotestoval a instrukce splnil. Až když se Hurley, který po koupeli přišel do jeho stanu, zahleděl i na Walterův batoh a další věci, které si s sebou přinesl, začal muž klást odpor. Popadl své věci do náručí a jasně dával najevo, že se jich nevzdá.

Hurley usoudil, že po Walterovi nemůže chtít všecko. I to, že byl ochoten se mýt v ledové vodě a že se převlékl, byl úspěch. Nechal ho tedy v jeho stanu. Walt mu nadále dělal společnost. Po zbytek dne si kreslili a Walt učil Waltera základům angličtiny, což ho v posledních dnech začalo dost bavit. Večer, když Hurley přišel dát muži dobrou noc, se Walter poprvé pokusil o svá první anglická slova. „Good night Hugo,“ řekl lámaně.

Hurley se zářivě usmál. „Good night, Walter,“ řekl co nejsrozumitelněji a sevřel Walterovi pevně ruku. Čert vem něakou radiaci. Walt měl pravdu – nemohli toho muže odříznout od své malé společnosti, i když pro ně jeho přítomnost znamenala riziko. On je potřeboval a nemohl za to, co s sebou přinesl.

* * *

Snesl se večer. Walt se pečlivě umyl v oceánu, převlékl se a denní oblečení vypral v přílivu a položil na vyhřáté skály, aby začalo schnout. S naprostou přirozeností souhlasil s tím, že když trvá na trávení času s Walterem, bude se poté důsledně dekontaminovat.

Walt, Hurley, Ben a Eloise se sešli u ohně. Eloise s Benem se tiše o čemsi bavili, Hurley zíral na hvězdnou oblohu, Walt o čemsi přemítal. Pak promluvil. „Asi bych se měl podívat do L. A., jestli nám něco neodepsali na ty výsledky měření. Co myslíte?“

Eloise se vytrhla z rozhovoru. „Ano, chlapče, to by bylo rozumné. Můžeš to udělat hned?“

„Asi jo,“ pokrčil rameny Walt. „Je mi docela fajn. Myslím, že spojení na nakouknutí a přečtení jednoho vzkazu zvládnu.“

Odebrali se tedy do Waltova stanu. Chlapec si v posledních dnech zvykl na to, že už při navazování spojení nebyl sám. Nejprve k sobě pustil Hurleyho, který mu v kritických dnech dodával energii dotekem, a pak zjistil, že snese i další pozorovatele. Když navazovali spojení naposled a Eloise mu diktovala naměřené hodnoty, zjistil dokonce, že mu ani nevadí, když jej další přítomní vyrušují a mluví na něj. Jeho telekinetické schopnosti se na Ostrově rozvíjely, aniž by musel něco zásadního dělat.

Walt se usadil na svém kavalci a začal si představovat Chrisin obývací pokoj. Představa mu v mysli vyskočila jako na povel a on se do ní vnořil. Tablet, naprostý středobod jeho vhledů, ležel na konferenčním stolku. Ale něco bylo jinak. V obraze někdo byl.

Walt se nejprve věnoval zprávám. Zkontroloval tablet a s údivem zjistil, že nedostal odpověď. Jako poslední v textovém dokumentu stále byla jeho poslední zpráva o hodnotách, naměřených na Ostrově. Absence odpovědi se ho trochu dotkla. Sdělil jim z Ostrova tak důležité věci… a oni se ani neobtěžovali mu cokoli odepsat.

„Nic neodpověděli,“ řekl tiše směrem k pozorovatelům. „Ale… počkejte ještě. Něco se tam děje.“

Hurley, Ben i Eloise chlapce napjatě pozorovali. Zíral soustředěně do tmy plátna svého stanového přístřešku.

„Co se tam děje, Walte?“

„Je tam Dan,“ prohlásil chlapec naprosto nevzrušeným tónem, jako když pozorovatel velice zajímavého dění pod mikroskopem odosobněně komentuje dění ve zkoumaném vzorku.

„Cože?“ zamrkala Eloise překvapeně.

„Je tam váš Dan,“ zopakoval Walt. „Podle všeho spí. Vypadá trochu… unaveně.“

Eloise nevěřícně potřásla hlavou. „Daniel tam je? Vždyť přece… ty nahlížíš do bytu k té ženě, je to tak?“

„Jo,“ odtušil Walt. „Asi je u ní, no.“

Eloise se zatvářila pohoršeně. „Ale to přece…“

Pak do konverzace vstoupil Hurley. „Co se tam děje dalšího?“

„Nic zvláštního,“ řekl Walt soustředěně. Usoudil, že informace o třech prázdných lahvích vína, stojících na stolku vedle pohovky, na které spal oblečený Daniel s oteklým obličejem, nikomu ku prospěchu nebude. Walt v sobě našel jakousi mladickou spikleneckou loajalitu. Aťsi jemu bylo jen čtrnáct a tamtomu mladému vědci třicet. Walt ho najednou viděl jako někoho, kdo se rozhodl dělat něco nestandardního… někoho, kdo porušil pravidla a kdo si rozhodně nezasloužil být napráskán své všetečné mámě. Lidé od určitého věku potřebují určitou míru svobody.

„Nic zvláštního,“ zopakoval tedy po chvíli. „Je tam klid. Vypadá to tam jako normálně, tablet je na tom samým místě jako vždycky. Zprávu si přečetli. Kurzor je jinde, než kde jsem ho nechal já.“

„Ale… proč neodpověděli?“ přemítal Ben. „My tu máme večer, a oni by teď měli mít noc. Měli spoustu času na to, aby odpověděli. Proč to neudělali? I kdyby během dne byli někde pryč, tak na to měli celý večer.“

Walt byl rád, že jeho vizi nikdo další nevidí. Jemu samozřejmě bylo zcela jasné, proč nikdo neodpověděl – on by v průběhu konzumace několika lahví vína také asi nikomu neodepisoval na zprávu s hodnotami radiace. Tohle ale jako důvod rozhodně říci nechtěl.

Pak si uvědomil něco dalšího a to něco zapadlo jako kostička puzzle vedle toho, co před chvíli řekl Ben. „Ne,“ pronesl Walt pomalu a zamyšleně. „Není noc. Vidím okna – venku je šero. Určitě není noc. Moment, kouknu se na ten tablet, tam musí bejt čas.“

Znovu se zaměřil na detail. Za okamžik už věděl.

„Je po šestý večer. Asi měli nějakou náročnou práci nebo tak něco. Vypadá to, že se Dan na chvíli natáhl na pohovku a prostě vytuhnul. Usnul,“ dodal směrem k Eloise.

„Já vím, co znamená vytuhnout,“ odtušila poněkud nevrle stará dáma. „Ale… tohle je prostě divné. Celé je to strašně divné." Hurley předpokládal, že Eloise naváže na Benovu úvahu o čase, ovšem zmýlil se. Eloise teď měla jiné starosti. "Co má co dělat v cizím bytě? To děvče do toho vůbec neměli zatahovat,“ zamumlala sama pro sebe. Vyčítavě pohlédla na Walta, ale ten už ji opět nevnímal a dál se soustředil na svůj vhled.

Chvíli mlčel. Pak si oddychl. „Tak, napsal jsem jim krátkou zprávu,“ prohlásil. „Jestli mají nějaký rady, co bysme teď měli dělat. A ať se nám ozvou.“

„Jo, dobře,“ přikývl Hurley. „Víc teď asi dělat nemůžeme.“ U poslední věty se zahleděl na Eloise. Ani Strázce si očividně nepřál, aby se Danielova matka teď zatěžovala věcmi, které nemohla ovlivnit, a do kterých jí, při vší úctě, nic nebylo.

„Tak já odtamtud padám. Můžu nakouknout zase zítra nebo pozítří.“

Walt se na svém kavalci protáhl a praštil sebou na záda. Ostatní pochopili a začali se sbírat k odchodu. Všem popřál dobrou noc. Jako poslední odcházela Eloise, která se stále tvářila mírně šokovaně a pohoršeně.

Walt se k ní z kavalce naklonil a poznamenal, jako by jí odhaloval uklidňující rozuzlení nějakého poťouchlého žertu: „Nebojte. Byl v tom obýváku sám.“

„Dobrou noc, chlapče,“ odvětila chladně vůdkyně Druhých.

* * *

Venku zavládla další celkem klidná noc. Walter, Walt a Eloise spali ve svých stanech, Hurley seděl na svém oblíbeném místě na útesech a Ben u ohně. Stále přemýšlel nad tím, co řekl Walt v průběhu vize. Je po šestý večer.

Ben byl opakovaně svědkem průchodů z Ostrova do vnějšího světa a věděl, jaký má být časový posun mezi Ostrovem a světem. Určitě ne takový, aby v Los Angeles měli šest večer… místo jedné v noci. Něco bylo špatně. Hodně špatně.