917 - Výzkumný týden

V pondělí v devět ráno se sešli v bytě v San Fernandu. Všichni vypadali celkem dobře naladěni. Postupně si probrali, co má kdo v nejbližší době v plánu. Zjistilo se, že polovina skupiny – ta akční ve složení Miles, Sawyer, Frank a Desmond – neměla do čeho píchnout, kdežto Daniel s Chris nevěděli, co dřív. „Klasika,“ zašklebil se Desmond.

„Nemůžeme za to. Já potřebuju nové přístroje, než se vydám do Yuby. Mám už něco zjištěno, ale budu potřebovat navštívit několik obchodů a firem. Možná bys mohl jet se mnou, Franku?“ zadíval se Daniel na pilota. Frank kývl a ukázal mu zdvižený palec.

„Já si dneska jedu vyzvednout ty knížky, o kterých mluvila ta dáma ze hřbitova. Dám se do toho. A mezitím dělám na tom porovnání s archivem, jak jsi říkal, Dane, a čekám na odpověď z Ostrova ohledně měření,“ shrnula Chris.

„Zatím nic, co?“ zajímal se Sawyer.

Dívka zavrtěla hlavou. „Ne. Od toho pátku nic.“

„Ovšemže nic,“ prohlásil Daniel samozřejmým tónem. „Na tyhle výsledky je moc brzy. Matka je nesmírně pečlivá. Nebude mi předávat dílčí informace. Počká si, až si bude jistá.“

„Jen abysme se někdy dočkali,“ zavrčel Sawyer.

Chris se na svém místě nejistě zavrtěla. Chvíli vyčkávala a když nikdo nic dalšího nenadnesl, ujala se slova. „Jo, je tu jedna věc. O víkendu jsem… no, nemůžu dostat z hlavy to, co psali z Ostrova. To o tom Walteru Fischerovi. Pořád jsem na to musela myslet, tak mě napadlo…. Zadala jsem jeho jméno a rok, kdy zmizel, zadat do internetovýho vyhledávače. A víte co?“

„Nenašlas nic,“ odhadl Frank.

„Právě že ne,“ pronesla dívka triumfálně. „Něco mi to našlo. Hodně dlouhej článek. Je psanej v nějaký šílený hatmatilce, takže vůbec ničemu nerozumím, ale… už jsem sehnala překladatele a zadala jsem to k překladu. Doufám, že to bude co nejdřív. Každopádně… podle toho, co jsem pochopila, se v tom textu vyskytuje víc jmen. Víc osob. A různé letopočty někdy od 20. let až do současnosti.“

„Počkej, Chris,“ mírnil ji Desmond. „Ty myslíš, že…“  

„Jo. Za prvé si myslím, že to Fischerův příběh potvrzuje. Máme tady doklad o člověku téhož jména, kterýmu se v roce 1939 stalo něco natolik závažnýho, aby se o tom o 70 let později psaly články. A za druhý… s tím, co se mu stalo, patrně souvisí i další lidé. Já… Co když nebyl sám? Nemůžu se dočkat toho překladu, lidi.“ Dívce se lesklo v očích. Byla na stopě.

Nikdo nic dalšího neměl. Desmond poradu ukončil a poslal všechny, aby se šli věnovat svým úkolům. Milese, Sawyera a Franka vyslal na střelnici a sám se k nim přidal také.

Ještě, než se rozjeli každý po své práci, se Daniel připletl k dívce. „Výborná práce, Chris,“ usmál se na ni. „To s tím Fischerem byl skvělý nápad.“

„Díky,“ odtušila novinářka. „Uvidíme, co se dozvím z toho překladu, ale… řeknu ti, že jsem pěkně napjatá.“

„Nedivím se ti,“ souhlasil Daniel. „Dáš mi pak hned vědět, prosím?“

Potvrdila mu to. Fyzik se však neměl k odchodu. „Potřebuješ ještě něco, Dane?“

„Ano,“ potvrdil. „Jak dopadl tvůj návštěvní den? Zastavila ses k sestře a k přítelkyni?“

Chris přikývla.

„A…?“

Usmála se. Sáhla si na krk a zpod trička vytáhla malý oblý kamínek s dírkou, zavěšený na koženém proužku. A z kapsy u džín vylovila pletenou fialovou příšerku. „Obojího se dotýkaly. Jenny ten kámen strážila celou dovolenou a pak ho nosila na krku, a tu fialovou věc vlastnoručně upletla Jane.“

„Vynikající,“ prohlásil vědec. „Jen si je, prosím, dej na něco pevnějšího. Kůže se snadno přetrhne a z kapsy něco ztratíš, ani nevíš jak.“

„Já ale věci neztrácím,“ ohradila se Chris.

„Udělej to, Chris,“ zadíval se na ni vážně Daniel. „Dej si je tak, abys je opravdu nemohla ztratit. Na pevnou šňůrku nebo na řetízek nebo tak nějak. A nikomu o nich neříkej.“

„Dobře,“ kapitulovala, i když jí jeho tajnůstkaření nešlo do hlavy. „A vyzkoušíme, jestli fungují?“

„Ano,“ slíbil jí vědec. „Povedu to v patrnosti, až budu plánovat další výzkumné cesty.“

„A to bude kdy?“

„Až budu mít potřebné vybavení,“ prohlásil Daniel. „Pokud se nic nezkomplikuje, tak doufám, že se třeba během týdne dostanu ke dalším měřením. A koncem měsíce bych tam chtěl vyrazit znovu s celou skupinou. Vyzkoušíme funkčnost tvých konstantoidů tam.“

„To by bylo skvělý,“ rozzářila se bývalá novinářka.

„Pokud se nic nezkomplikuje,“ zopakoval vědec, aby její nadšení zmírnil. „Nepochybuju o tom, že se toho může zkomplikovat spousta.“

„Já vím. Ale i tak… díky. A teď pomalu vyrazím. Po poledni mám mít v knihkupectví u nás v Simi ty knížky. Objednávali mi je až odněkud z Denveru. Jsem na to hodně zvědavá.“

Otočila se na podpatku, zamávala Danielovi i zbytku osazenstva, které je poočku sledovalo z obývacího pokoje, a vyrazila k domovu.

* * *

Doma se Chris zabrala se do dalšího zkoumání Desmondova referátu o britských mýtech a legendách. Věnovala jim dva dny. Postupně si vynášela podivná místa do map, dohledávala si podrobnosti o zmíněných událostech a porovnávala je s archivem Dharmy. Notoricky známá místa jako Stonehenge, Glastonbury, Loch Ness a podobně ji příliš nezaujala. Místa proslulá strašidly a podivnými jevy jako vesnice Pluckley, Cannock Chase, pohoří Breccon. V archivu se sice objevovaly letmé zmínky, ale ani ty nebyly příliš zajímavé, měly spíše dokreslující funkci.

U čeho však nadskočila nadšením, byla Desmondova zmínka, že mnoho uvedených míst leží na pomyslných liniích. „Tzv. LEY lines – objevil londýnský archivář A. Watkins,“ vysvětlovala stručná poznámka. Chris si okamžitě vzpomněla na svůj poznatek o křivkách, spojujících místa podivných událostí a zmizení ve Spojených státech a nad oceánem.

Nejvíce ji však zaujalo několik zmínek o nevysvětlených incidentech a zmizeních. Další jí pak vyskákaly v internetových zdrojích jako články na podobná témata. Za odpoledne shromáždila obstojnou kolekci. Přehled podivných zmizení začínal rokem 1900 a zmizením kompletní osádky majáku na ostrově Flannan na Hebridách. Další byla legenda z první světové války a týkala se zmizelého norfolkského pluku někde v Turecku.

Pak byl dlouho klid – to, jak si Chris všimla, zapadalo do jejích předchozích zjištění. Zatím se jí jevilo, že co se podivných událostí v celosvětovém kontextu týče, střídají se vždy přibližně dvacetiletá období aktivity s desetiletým klidem… a tak dále. Také ji zaujaly dvě dvojice podobných případů – dvě zmizení mladých děvčat, která se motala kolem domova na kole, a zmizela beze stopy… a dva absolutně nevysvětlitelné případy zmizení a následného objevení u dvou mužů, kteří byli později nalezeni mrtví na naprosto nepochopitelných místech. Jeden zmizel v letadle, druhý cestou do obchodu s potravinami.

Podivnou kolekci dokreslovalo několik událostí, podezřele připomínajících pozorování nebo setkání s UFO. Podivná událost zvaná Incident v Rendleshamském lese. Pozorování světel na obloze v hned několika lokalitách. A příběh z poloviny 19. století, kdy kdesi v Devonu jednoho zasněženého rána našli nepochopitelnou šňůru drobných stop ve sněhu… které pokračovaly dál a dál a dál krajinou v jediné rovné linii a přeskakovaly ze střechy na střechu, ze zahrady do zahrady přes ploty, přes pole, řeky a potoky, dál a dál.

* * *

Dívka při hledání občas mrkla na tablet – ten zarytě mlčel a byl zhasnutý – nebo na e-mail. Čekání jí přišlo nekonečné. Až v úterý večer se dočkala – v e-mailové schránce měla mail s přílohou. Byl to překlad článku, v němž se objevovalo Fischerovo jméno.

V doprovodném e-mailu bylo neosobní poděkování za využití překladatelských služeb a žádost o uhrazení 200 dolarů na daný účet.

Chris otevřela přílohu a četla.

Brzy zjistila, že její tušení bylo správné. V článku bylo detailně popsáno nejen zmizení Waltera Fischera, dělníka z továrny na obuv, ale také minimálně sedmi dalších osob v jediné lokalitě. Tím místem bylo nevysoké pohoří Tribec někde na Slovensku. Chris si musela ten stát dohledat: byla to malá země uprostřed Evropy, povětšinou hornatá.

Co ji však šokovalo nejvíc, nebyla ta další zmizení. Nějak už tušila, že v článku o něco takového půjde. Odrovnalo ji však několik odstavců v polovině článku.

„8. května onoho roku byl Walter Fischer nalezen. Živý, ale ve velmi špatném stavu, prakticky v bezvědomí, s těžkými popáleninami na obličeji i na zbytku těla byl nalezen na poli nedaleko města Zlate Moravce.“

Dívka s bušícím srdcem sáhla po telefonu. Pak ho ale odložila – něco ji napadlo. Kdesi vzadu v hlavě ji cosi zahryzalo. Něco, co se hlásilo o pozornost, protože to před sebou právě viděla v jiné podobě. Znovu se natáhla po Desmondově výpisu britských podivností a svým souvisejícím poznámkám. Prolétla všechy případy, které už zpracovala… zastavila se u případu muže, který zmizel cestou do obchodu a později byl nalezen mrtev.

Zygmund Adamski byl sedmapadesátiletý přistěhovalec z Polska. (Z evropské země, která sousedí se Slovenskem, dohledala si hned Chris.) Dotyčný žil dlouhé roky v Británii a pracoval jako horník, dokud v červnu roku 1980 nevyrazil z domova v yorkshirském Tingley do nedalekého obchodu pro pár drobností a neslehla se po něm zem. Všechno pátrání bylo marné. Našli ho náhodou za několik dní v městečku Todmorden, asi čtyřicet kilometrů od místa, kde zmizel. Jeho mrtvé tělo leželo uprostřed velké hromady uhlí ve velkoobchodním skladu. Na hromadě nebyly patrné žádné stopy po stoupání jiné osoby nebo vlečení. Nikdo nechápal, jak se tam tělo mohlo během pár nestřežených hodin ocitnout.

Co však Chris přimělo se k Adamskiho příběhu vrátit, bylo pár detailů, které se až nepříjemně podobaly příběhu Waltera Fischera. Oba muži byli nalezeni s vážnými popáleninami na hlavě a horní polovině těla. Oba zmizeli beze stopy při zcela rutinní činnosti, nenašly se po nich žádné stopy a objevili se o několik dní nebo týdnů později na absurdních místech. Chris by hrozně ráda věděla, zda se u objevení Waltera Fischera v květnu 1939 našly stopy, které by ukazovaly, jak se muž na pole dostal. Nebo se prostě ocitl uprostřed zoraného pole… zničehonic, jako by vyšel z nicoty nebo spadl z nebe, stejně jako nebohý Adamski?

Adamski byl v době nálezu několik hodin po smrti – selhalo mu srdce. Možná bolestí z popálenin a stresem z pobytu v nepřátelském prostředí. Chris přemítala, jestli by podobně nedopadl i Walter Fischer, kdyby mu nebylo jedenačtyřicet a nebyl na vrcholu sil. U něj se prožité události podepsaly jen na duševním zdraví. Adamski, o skoro dvacet let starší muž, měl patrně slabší srdce a to nakonec vypovědělo spolupráci.

Sepsala si stručné porovnání obou případů. Pak vytočila Danielovo číslo a seznámila ho s novými zjištěními a podobnostmi mezi případem Waltera Fischera a událostí z Desmondova výtahu. Vědce to zaujalo, ale nebyl tak nadšený jako Chris.

Dívku to trochu zklamalo. Chápala, že fyzik má dost svojí práce, ale… tohle přece bylo extrémně důležité! Vypovídalo to o tom, že se ty věci dějí opakovaně a probíhají podle velice podobného vzorce. Usoudila, že pro dnešek už bylo práce dost.

Sáhla po první knize ze série Roberta Holdstocka, kterou si odpoledne přivezla z knihkupectví. Svazky ještě voněly novotou. Dívka se nadechla, přivoněla k otevřené knize – tu vůni už od dětství milovala – a začetla se.

Další tři dny prakticky nevylezla z ložnice a četla a četla a četla. Svět v Ryhopském lese ji pohltil. Zprvu se snažila dělat si výpisky, pak už jen lepila poznámkové lístky a podtrhávala měkkou tužkou.

* * *

Daniel strávil dva dny vybíráním vybavení, což mu zabralo skoro všechnu kapacitu. Z úterního výjezdu si přivezl několik krabic s přístroji. Odmítal však parťákům sdělit, o co přesně se jedná. „Samy o sobě to jsou naprosto nezajímavé detektory. Zajímavé to začne být, až budu mít víc typů. Uvidíte to sami, až znovu vyrazíme do Sierra Nevady.“

Ve středu se z města nadšeně vrátil Sawyer, který se nechal vyhodit v obchodním centru, když Frank s Danielem vyráželi na další výjezd pro vybavení. Domů se dostal na vlastní pěst a pak si rychle fyzika odchytil.

„Mám to, Dannyboy,“ prohlásil vesele.

„Cože?“

„Mám to,“ zopakoval šéf ochranky trpělivě. „Mám to, na čem jsme se domlouvali.“        

„My jsme se na něčem domlouvali?“ nechytal se Daniel.

„Ty jseš fakt úplně mimo, vědátore, jakmile se do něčeho zabereš. Jo, domlouvali jsme se. Ten tvůj plánovanej pokus s bratříčkem, aby se rozpomněl na to, co se mu dělo na Ostrově.“

„Aha, tohle,“ vzpomněl si Daniel. „Tys sehnal tu whisky?“

Sawyer se zazubil, shodil z ramene batoh a ukázal mu láhev, pečlivě zabalenou v několika vrstvách obalu. „Ani nechtěj vědět, kolik jsem za ni dal.“

„Jime, to je perfektní,“ prohlásil fyzik. „Můžu si ji vzít?“

„Opatrně, probůh,“ zavrčel Sawyer a podal mu láhev s takovou péčí, jako by to byl vzácný archeologický artefakt. „Jakej máš plán?“

Daniel se zamyslel. „No… Myslel jsem na páteční večer. Další den nemusíme nic dělat, takže si snad Desmond dá říct. Navíc bude osmého února, přesně měsíc po mých narozeninách. Říkal jsem si, že bych ho možná mohl přesvědčit, že jsme to vlastně nestihli oslavit spolu jako bratři… Můžu říct, že jsem tu láhev dostal v jednom z těch dárků, které jsem si rozbalil sám v soukromí, a chtěl bych do ní nahlédnout s ním. Myslím, že je zcela uvěřitelné, že ji sám nevypiju.“

„Jak do toho vašeho bratrskýho sbližování zapadám já? Pokud teda pořád platí, že mě u toho chceš,“ zadíval se Sawyer na mladého fyzika.

„Ty se tam prostě nějak… objev. To, že se nedovedeš odtrhnout od dobré lahve, nikoho nepřekvapí. Nebude to takový problém, že ne?“ prohlásil Daniel.

Sawyer na okamžik zaváhal, zda má být spokojen, nebo dotčen, že byl hozen do kategorie „neodlepitelný od dobré lahve“, pak usoudil, že není nad čím přemýšlet. Nad lahví McCutcheon se nepřemýšlelo. „Dohodnuto, Danny. V pátek večer to roztočíme.“

Danielův pohled zpřísněl. „To zase ne, Jime. Potřebuju, abys u toho byl střízlivý. Cílem je opít Desmonda, ne mě nebo tebe. My musíme zůstat střízliví, abychom byli schopni rozhovor vést tam, kam ho potřebuju dostat.“

„No dobře, vědátore. Celou láhev, předpokládám, Des ale nezvládne. Nebude ti vadit, když se toho zbytku ujmu později, že ne?“

„Vůbec ne,“ mávl rukou Daniel. „Díky moc za sehnání. Kolik za ni chceš?“

Z částky, kterou mu Sawyer sdělil, se i jemu trochu zatočila hlava, ale odpočítal patřičnou sumu ze svojí peněženky a parťákovi ji podal. Ten bankovky s pokývnutím sbalil a strčil do kapsy.

„Jo a Danny, když jsme u těch narozeninovejch dárků… cos vůbec dostal od Scullyový?“ zatvářil se rozverně Sawyer.

Daniel si hlasitě, ale vlastně pobaveně povzdychl. „Jime. Einstein kdysi řekl, že existují minimálně dvě nekonečné věci – lidská hloupost a vesmír. Já bych k tomu dodal, že jsou tři. Lidská hloupost, vesmír a tvoje zvědavost. Dala mi moc hezkou psací sadu, když tě to tolik zajímá.“

* * *

Týden utekl bez dalších zásadních událostí. Desmond, Sawyer a Miles se motali od ničeho k ničemu a trávili většinu času na nedaleké střelnici, Daniel si shromažďoval přístroje a pak se pustil do speciálních úprav. Při opakovaných cestách do specializovaných obchodů a firem vyrábějících vědecká zařízení využíval Frankovy ochoty k řízení a ježdění po Los Angeles. Později, když zjistil, že pilot je velice zručný, jej začal využívat jako pomocníka k úpravám přístrojů.

„Můžeš mi říct, co to sakra je?“ pokusil se několikrát Frank vědce rozpovídat. Zrovna teď opatrně pájel k senzoru věnec jemných kovových drátků trčících do prostoru.

Ale s Danielem v tomto ohledu nebyla řeč. Všecko odbýval s vysvětlením, že to jsou přídavné senzory na magnetické záření. Frankovi se to sice nezdálo, ale neprotestoval. Plnil Danielovy pokyny a mezitím přemýšlel o svém vlastním plánu. Čím déle ho však měl v hlavě, tím víc si nebyl jist, zda o tom má parťákům říci. V sobotu si jel zjistit víc informací… a trochu znejistěl. Jeho odhodlání podělit se nápad značně kleslo.

* * *

Přišel páteční večer. Trojice střelců se vrátila z odpoledního tréninku, Daniel s Frankem sklidili své improvizované vylepšovací pracoviště a najednou nikdo nevěděl, co dělat. Jako první se rozloučil pilot – opět se zavřel ve svém pokoji a šel se věnovat svým věcem. Pak se odebrali pryč i Miles se Sawyerem. Sawyer však po Danielovi hodil významným pohledem.

Bratři spolu zůstali sedět v obýváku. Ta chvíli byla tady. Daniel se rádoby uvolněně podíval na svůj mobil a pak na něm vypnul všecky zvuky i vibrační upozornění. Nechtěl, aby ho odteď cokoli rušilo. Odložil telefon na stůl displejem dolů a pak pod stolem bezděčně sevřel levou ruku v pěst, jako by sám sobě držel palce.

Pokusil se nenuceně protáhnout. „Brácho, nedáme si pár skleniček?“

Desmond na něj pohlédl překvapeně. „Cože?“

„Nedáme si pár skleniček?“ zopakoval Daniel. „Dostal jsem k narozeninám láhev. Prý je to docela dobrá whisky. Ale sám ji otevírat nechci. Nepiju sám.“

Bratr se zasmál. „Ty nepiješ vůbec, Dane.“

„Právě proto ti to nabízím. Budu rád, když mi s tou lahví pomůžeš pohnout. Nedej se prosit, Desi,“ pokračoval Daniel.

Desmond se zasmál. „Víš co, brácho? Tak to přines. K pátečnímu večeru pár skleniček vlastně patří.“

Fyzik seskočil ze židle a zašel do svého pokoje. Skrýval svoje nadšení – první krok se vydařil. Zadoufal, že stejně dobře si povede i u těch dalších.

„Ty máš McCutcheon?“ vykřikl Desmond, když vědec lahev postavil na stůl. „Tos měl říct hned. Tohle je… Od koho jsi ji dostal? Ten někdo tě musí mít hodně rád,“ přejel velitel výpravy bratra zkoumavým pohledem.

Daniel se zatvářil vyhýbavě. Bylo mu jasné, že si Desmond odteď bude myslet, že mu whisky dala Chris, ale teď to bylo jedno. Sáhl po lahvi a sevřel víčko.

„Dane, ty barbare, takhle ne,“ zaúpěl Desmond. Sebral láhev bratrovi a jemně odstranil uzávěr. Pak k otevřenému hrdlu přivoněl. „Bože. Uvědomuješ si vůbec, cos dostal? Tohle je jedna z nejlepších whisky na světě.“

Daniel se usmál. „Tak nalij. Dodatečná oslava začíná.“

Jeho bratr nalil a přiťukli si. „Tak ještě jednou na tvoje narozeniny, Dane. A na zdraví.“

Desmond se sice nesmírně snažil upíjet pomalu a vzácnou whisky si vychutnávat, ale jeho rozhodnutí bylo předem odsouzeno k nezdaru. Jeho sklenička už byla prázdná, když Daniel podruhé usrkl z té svojí.

Fyzik se zatvářil spokojeně a bratrovi dolil. Desmond se pokusil protestovat. „To ne, Dane. Je to tvoje.“

„Já to tolik neocením,“ odtušil Daniel. „Dej si, brácho. Vypadáš s ní spokojeně.“

Desmond se znovu zhluboka napil. „Ta vůně mi něco strašně připomíná. Ale pořád ne a ne si vzpomenout.“

„Třeba ti to si časem naskočí,“ prohlásil rádoby s lehkostí Daniel. Navenek se snažil vypadat uvolněně, ale uvnitř v něm všecko trnulo napětím. I on sám znovu opatrně upil. Cítil, že to je opravdu kvalitní a dobrý alkohol. Ale nechutnal mu. I on měl své vzpomínky – a ty jeho vyskočily hned, jakmile usrkl první doušek. Okamžitě tu chuť poznal. Byla to ta whisky, kterou ho jeho otec před dvaceti lety učil poznávat mužský svět. Danielovo rozhodnutí podělit se o láhev s Desmondem v co nejabsurdnějším poměru ještě zesílilo.

V tu chvíli do obýváku vtrhl Sawyer. „Ale, bratříčkové popíjejí,“ zaradoval se. „Copak tady máte dobrýho? No to snad ne, McCutcheon!“

„Tak si dones sklenici,“ mávl rukou Daniel. Snažil se vypadat, že ho vyrušení překvapilo a trochu rozmrzelo.

Sawyer byl zpátky ve zlomku sekundy. Nechal si nalít, přiťukl si a okamžitě do sebe sklenici hodil.

Desmond se zatvářil mírně rozladěně. „Tohle je McCutcheon, sakra! Jestli to do sebe budeš takhle lejt, nic nám z ní nezbyde.“

„Budeš muset taky zrychlit, Scotty,“ zašklebil se vesele Sawyer a dolil mu.

Kostky byly vrženy.

* * *

O pár hodin později zbylo v lahvi méně než třetina obsahu… a naprostou většinu zkonzumovaného množství měl v sobě Desmond. Sawyer oplýval neuvěřitelným talentem přimět lidi pít a přitom se sám držet v přijatelném stavu.

Desmondovi se už dávno pletl jazyk a rozpovídal se. Rozpovídali se všichni – Sawyer prostě proto, že ho to bavilo, Daniel proto, že se snažil držet krok a přispívat k uvolněné náladě.

„Já si sakra, sakra, sakra musím vzpomenout, odkud já tenhle chlast znám,“ zadumal se velitel výpravy. „Já už jsem to někdy pil. Ale… sakra.“ Škytl.

„Já už jsem ji taky měl. Otec ji do mě naléval, když mi bylo asi deset,“ doznal se Daniel. „Od tý doby alkohol vážně nemusím.“

„Tvůj otec byl starý hovado,“ utrousil Sawyer nonšalantně. „Co čekáš. Starej Widmore.“

Desmond se zahleděl do prázdna.

Daniel rychle mrkl na Sawyera. Jo, začal jsem zatápět pod kotlem, odpověděl mu pohledem.

„Cos to říkal za méno, Jime?“ vrátil se Desmond do reality.

„Starej Widmore,“ pokrčil Sawyer rameny. „Ten starej zmetek.“

Desmondovy oči se rozsvítily poznáním, to bylo vidět i přes alkoholový opar. „Jo! Pil sem McCutcheona, když… ne, ten prevít tam nebyl. S ním sem to nechlastal. Ale…“ Znovu se zamyslel.

„Kde jsi to pil?“ chytil se hovoru lehce Daniel.

„Na ostrově, brácho,“ rozmáchl se gestem ukazujícím do dálek Desmond. „Tam na tom pitomým starým ostrově. Byli jsme tam… já, Hurley a…“

* * *

Daniel se Sawyerem se na něj napjatě dívali. Desmond je nevnímal. Ze všech otupělých sil lovil v paměti, ale ta se stále ještě snažila držet pořádku, která jí vštípil Richard během svého ostrovního zákroku. Richardův pořádek rozdělil vzpomínky starého Desmonda, který mačkal tlačítko a který se oženil s Penny… a vzpomínky Desmonda nového, který přišel ze světa, kde byl vcelku úspěšným nižším manažerem ve Widmorově firmě a pak prošel napříč světy, aby přivedl bratra a aby v ostrovní realitě naskočil do těla a mysli starého, zničeného Desmonda. Když se Richard dal do práce a vzpomínky starého Desmonda uklidil do podvědomí, vzniklo Desmondovo stávající velitelské já. Richard zachoval jen to nejdůležitější – vědomí lásky k synovi, kvůli němuž se musel bezpodmnínečně vrátit na Ostrov a jemuž musel všecko podřídit. Ale to ostatní, co mohlo novopečeného velitele ohrožovat nebo uvrhnout do beznaděje, to odsunul jinam.

Jenže Richardem vybudované hranice teď povolovaly pod náporem množství dobré whisky a pod zmínkami o zmetkovi Widmorovi – což nezapadalo do vzpomínek nového Desmonda. Ten znal Widmora jako sice tvrdého zaměstnavatele, který ho ale svým způsobem měl v oblibě. Rozpor rozleptal hranice jako kyselina a vzpomínky začaly prosakovat ven.

* * *

„Pili jsme McCutcheona, sem ho chtěl vychlastat celýho od tý doby, co mi ten starej prevít Widmore odmít nalejt panáka, chápeš to, Jime? Arogantní prevít,“ rozohnil se Desmond. „Seděli sme u ohně, zpívali… a pak najednou Charlie, jo, Charlie to byl! – ten kluk muzikantská… se začal strašně blbě vyptávat.“

„Na co se tě ptal?“ zeptal se tiše Daniel.

Jeho starší bratr do sebe kopl zbytek skleničky. Sawyer se natáhl, že mu ještě doleje, ale Daniel ho gestem zastavil. To už stačí, říkal jeho posunek.

Desmond se zahleděl na svoje ruce. „Já sem… já sem stavěl hromosvod,“ začal vyprávět zprvu nelogicky. „A zachránil sem Claire, když se topila. A on… Charlie… on se mě ptal, jak sem to věděl.“

Desmondovy ruce se pomalu, ale pevně svíraly. „Pěkně tě tím nasral, co?“ prohlásil účastně Sawyer. „Vypadáš, že bys měl chuť dát někomu za tak blbý otázky přes hubu.“

„Taky sem dal. Jo. Strašně blbě se ptal. Jak sem to věděl, prej,“ zasekl se Desmond.

„Tys to viděl, že?“ řekl opatrně Daniel.

Desmond se znovu zadíval do prázdna. „Jo, viděl sem to. Záblesky. Viděl sem Claire umřít. A Charlieho taky. Tak sem… chtěl sem to změnit. Zachránit je.“ Hlas mu ztěžkl smutkem.

Danielovi se rozbušilo srdce. Tímhle směrem hovor směřovat nechtěl. „Taky jsi je zachránil,“ poznamenal rychle. „Ale ty záblesky. Vrať se k nim, prosím. Co se při nich dělo?“

„Záblesky,“ zopakoval tupě jeho bratr. „Najednou prostě vidíš věci. Který tam… tam nepatří.“

„Jak nepatří?“

„Prostě nepatří,“ zavrčel jeho bratr. „Nemá to tak bejt. To pozná každej. Takový věci se…. nedějou.“

Daniel pokračoval ve výslechu. „Takže… to bylo něco nového? Nedělo se ti to vždycky?“

Desmond zatřepal hlavou. „Ne, ne, ne. To všecko… začalo po tom výbuchu tý stanice. Když jsem to vodpálil.“

Danielovi projelo páteří mrazení. „Tys ji odpálil?“

„Musel sem, brácho,“ zamumlal Desmond. „Počítač byl zničenej. Ty čísla. Najednou to nešlo, dát je tam. 4, 8, 15, 16, 23, 42. Nevybilo se to a ten elektromagnet… ten elektromagnet se zcvok. Zničil by celej svět.“

Danielovi se mozek rozjel na nejvyšší výkon. „V té stanici byl elektromagnet? A stala se tam havárie? A tys byl přímo u toho?“

„Jo, havárie, tak se tomu říká s… s… správně,“ potvrdil huhlavě Desmond. „Zabilo by mě to, brácho. Tak sem to chtěl urychlit a votočil sem tím bezpeč… bezpečnostním klíčem. Myslel sem, že bude konec. A místo toho přišly ty… záblesky.“

Opilý velitel sklonil hlavu. „Vracel sem se v nich k Penny. A k tomu, jak mě její parchant otec vyhodil, dyž sem… dyž sem… Vychlastal tu whisky sám, parchant. A pak to všecko. Rozchod a armáda a závod a zatracenej ostrov a … a pak nás našla Penny. Byli jsme spolu. A pak… všecko skončilo,“ vzlykl najednou Desmond. Ovládl se ale a připojil rozzlobeně znějící dovětek: „Ten parchant mě odtáhl zpátky. Dělal testy. Bylo to jako… jako… jako ve Swan.“

„Jako v té stanici s elektromagnetem?“ vykřikl Daniel. „Widmore tě ozařoval elektromagnetem?“

„Nevim jestli elektromagnetem,“ zavrčel Desmond. „Bolelo to. Zuby. A ta rána taky. Byl sem… zraněnej, sakra. Parchant.“ Zopakoval Widmorův titul s temnou hořkostí.

Daniel se k němu nakláněl víc a víc. Teď už ho situace strhla naplno a on potřeboval, ne, chtěl, musel dostat odpovědi. Cítil, že je má na dosah. „Ty záblesky, Desmonde. Vrať se ještě k těm zábleskům. Jak dlouho se ti to dělo?“

„Dlouho,“ povzdychl si bratr. „Dlouho. Vracely se. I potom, co Charlie…“

„A kdy to skončilo, Desmonde? Kdy ty záblesky skončily? Co se stalo?“

„Tys je skončil,“ řekl najednou s jistotou Desmond. „Poradils mně. Konstanty.“

Daniel měl najednou pocit, že se mu točí hlava. „Já? Já to skončil?“

„Jo,“ zavrčel Desmond netrpělivě. „Jel sem na tu loď. Ty záblesky sílily. Málem sem se… sem tam zůstal. Umřel bych jako ten chlap. A tys řek… telefonem… ať tě najdu a řekls mně o konstantách. A já sem… Penny. A skončilo to. Ty záblesky,“ pousmál se najednou. Byl to pokus o úsměv z posledních sil. „A pak sme odjeli a přijela Pen a všecko… narodil se Charlie, chlapeček… a pak zase Ostrov a to světlo a pak…“

Daniel se snažil přebrat si ten příval informací. Když se znovu vrátil do reality, s hrůzou si uvědomil, že Desmond pláče.

Tak daleko to dostat nechtěl. Bylo načase tohle sezení ukončit. Pustil se do posledních otázek.

 „Desmonde. Chápu to dobře, že Penny byla tvoje konstanta?“

Jeho bratr opile přikývl.

„Pamatuješ si, jak sis ji vybíral? Vzpomínáš si, jak ses rozhodoval, kdo bude tvoje konstanta?“

Desmond opět kývl. Hlava mu už unaveně klesala dolů a slzy si razily cestu dolů přes strniště na tvářích.

„Brácho, ještě mě poslouchej. Přemýšlel jsi tenkrát i o někom dalším, kromě Penny?“

Desmond nadzvedl ruku a nechal ji spadnout zpátky na stůl. Zadunělo to.

„Ne. Nikdo jinej… není…“

Nikdo jiný není tak důležitý, aby měl šanci tě udržet, dokončil si Daniel sám pro sebe. Desmondovi totiž poslední slova odumřela někde mezi zmámenou myslí a unavenými svaly.

Chvíli tam seděl, pak si hřbetem ruky otřel slzy. „Tys mě vožral. Brácho. Ale já ti na to… kašlu. Du spát. Ta whisky… je dobrá.“

Desmond se na židli odstrčil od stolu a nejistě se zvedl. Zapotácel se. „Pocem, Scotty, ty vole,“ podepřel ho Sawyer. Vrhl na Daniela pohled, v němž se mísilo uznalé překvapení s mírnou výčitkou. Pak velitele odvedl do jeho pokoje.

Pak shrábl ze stolu svou slíbenou odměnu. Změřil láhev nespokojeným pohledem – zbylo v ní méně, než očekával. „No, co už,“ poznamenal. „Taky to balím. Doufám, že seš s tím pokusem spokojenej. Rozebrals ho teda slušně.“

Daniel chtěl namítnout, že to jinak nešlo, ale nedokázal ze sebe nic vypravit. I jeho průběh pokusu přišel více než podivný. Jako kdyby všechny ty vzpomínky v Desmondovi jen čekaly, až někdo pootevře vrátka a ony se budou moci vyvalit. A přitom právě tomu se na Ostrově snažili zabránit.

Získal sice víc informací, než vůbec doufal, ale neměl z toho vůbec dobrý pocit.

* * *

Danielovi se nechtělo jít spát. Bylo se mu úzko z představy, že se bude snažit usnout vedle opilého plačícího bratra. Ano, doufal sice, že se Desmond z plačtivé opilosti vyspí, ideálně většinu předchozí rozmluvy zapomene a bude zase v pořádku, ale stejně to teď nechtěl sledovat. Věděl, že to způsobil on, a nechtěl vidět následky svého zarytého jítí po informacích. I když ty informace shromažďoval pro Desmondovo dobro.

Vzal si nový šedivý zápisník zdobený jemným vzorem a odebral se na pohovku v obýváku. Sepsal si základní poznámky. Několik věcí si dvakrát podtrhl: Začátek poprvé: výbuch/havárie SWAN. Konec: konstanta funkční. Začátek podruhé: Widmore test? Konstanta nefunkční/slabá.

Pak bezmyšlenkovitě sáhl po svém mobilu. Když ho rozsvítil, zjistil, že se mu během toho večera snažila asi pětkrát dovolat Chris. Měl od ní také dvě zprávy. Rychle si je přečetl. „Ozval se mi Walt. Mají výsledky toho měření. Ozvi se mi, až budeš moct.“ A druhá, asi o půl hodiny a další dva nepřijaté hovory později: „Ozvi se hned, jak to bude možný, Dane. Spěchá to. Ozvi se, prosím.“

Věděl, že už je skoro půlnoc, ale přesto její číslo vytočil. Zvedla to velice rychle a její hlas vůbec nezněl unaveně. „Ahoj, Dane, no konečně. Já… mám výsledky z Ostrova.“ Zajíkla se. Pak pokračovala úkrokem stranou. „Máš tam někde Dese? Tohle byste asi měli slyšet všichni.“

Daniel se ošil. „Chris, to nepůjde. Brácha už spí, je úplně mimo.“ Byla to naprostá pravda.

„Doháje,“ zasykla novinářka. „Přečtu to teda jen tobě, jo?“

Vědci najednou něco blesklo hlavou. „Ne,“ vyrazil ze sebe, aby ji rychle zastavil. „Ne, nečti mi to. Máš pravdu, že tohle bychom se měli dozvědět všichni. Nebylo by fér, abych já něco věděl první a Desmond jako velitel se to dozvěděl až zítra.“

Věděl, že s ním celou noc bude lomcovat nervozita a strach z toho, co se dozví. Tušil – ne, věděl – věděl, co se dozví, ale potřeboval vědět podrobnosti, hodnoty, parametry. Ale zároveň věděl, že vynechat Desmonda ze zatím nejdůležitějšího zjištění celého jejich pátrání by byl neodpustitelný podraz.

„To je fakt,“ uznala dívka. „Ráno, až budete všichni na příjmu, mi zavolej, jo?“

Ani jeden z nich toho té noci moc nenaspal.

916 - Temnota a záře

Na Ostrově už dávno nesledovali čas, datum a dny. Kdyby to dělali, věděli by, že Walter Fischer se do Hurleyho tábora přestěhoval, nebo spíše byl přestěhován, v sobotu 2. února. Bylo to po třetí noci u Druhých. Když třetího rána dorazila zcela vyčerpaná Eloise opět k Hurleymu a ostatním, všichni se shodli, že takhle to dál nejde. Neprospívalo to ani nově příchozímu muži, ani Druhým.

Dohodli se rychle. Hurley nechal v táboře Bena a Walta a sám se vypravil s Eloise k Druhým. Obepluli pásmo a zanedlouho byli v Síni.

Walter seděl v rohu, objímal si kolena a mírně se pohupoval. Hurley se vylekal, když ho spatřil. Jeho popáleniny nejen že se nehojily, ale snad se dokonce horšily. Mužova tvář byla škaredě rudá a místy se mu dělaly boláky. Přesto však nešťastník k Hurleymu natáhl ruce a pokusil se o úsměv.

Hurley ho opětoval. Přisedl k Walterovi a lámanou němčinou se Sayidovou asistencí s ním začal mluvit.

„Waltere. Chceš jít se mnou? Bydlet u mě a mých přátel?“

Muž ihned vytřeštěně přikývl, jako by mu Hurley nabízel okamžité vykoupení. Přestal se kývat a začal se zvedat na nohy.

Richard, který seděl nedaleko, ho gestem zbrzdil. Pomalu, jako by říkal. Pomohl Walterovi složit do batohu těch několik věcí, které si s sebou přinesl ze svého světa a na kterých nesmírně lpěl. Starodávnou láhev na vodu, čepici a rukavice, které mu tady nebyly nic platné, starý sešit a plnicí pero, a také několik věcí, které mu věnovali Druzí. Zejména pečlivě pak zabalil mast, kterou se mu snažili ošetřovat rány. Předal ji Hurleymu. „Zkuste ji dál používat. Zatím to moc nepomáhá, ale…“ Pokrčil rameny.

Tentokrát je vyprovodil Richard. Bylo třeba, aby se s loďkou opět vrátil do tábora Druhých a oni tak měli i nadále možnost dostat se kolem pásma. Když Hurley s Richardem Waltera odváděli, shromáždili se Druzí a rozloučili se s ním - někteří několika slovy, jiní jen pohledem, a jen několik málo výjimečných i letmým podáním ruky nebo poplácáním po rameni. Na většině zbývajících Druhých byl znát soucit a lítost s ubohým mužem… ale úplně na všech byla patrná nesmírná úleva. Chtěli Walterovi pomoci – ale za ty tři dny a tři noci seznali, že v tomto případě to nejde.

* * *

Richard s Hurleym dovedli Waltera do tábora po poledni. Museli postupovat velmi pomalu, protože Walter se lekal většiny pohybů a zvuků v džungli a vždy bylo nutné ho zklidnit. Ale dařilo se jim to.

Ben s Waltem mezitím připravili jeden z přístřešků tak, aby v něm nově příchozí mohl pobývat. Dohodli se, že se u něj budou střídat a držet služby v průběhu celého dne i noci, aby muž v některém ze záchvatů paniky neutekl do džungle.

Když Hurley a Richard přivedli muže do nového tábora, reagoval nejprve velice dobře. Nové prostředí v něm dokonce vykřesalo jiskřičku zájmu. Když však uviděl Walta, opět se mu v očích objevil děs. Richard s Hurleym se mu opět začali věnovat a podle svých možností mu domlouvat. Richard latinsky, Hurley lámaně německy. Muž se choulil do sebe, ale poslouchal je. Občas se opatrně podíval směrem k Waltovi, ale pak zase rychle uhnul pohledem.

Hurley to pak Waltovi vysvětlil. „Myslím, že se tě trochu bojí, Walte.“

„Mě?“ užasl chlapec. „Proč mě?“

Hurley se zatvářil trochu rozpačitě. „No… myslím, že nikdy neviděl nikoho s tmavou kůží. Bojí se tě, protože nezná černý lidi, víš? Neví, jakej jseš. Neví, že jseš úplně normální kluk.“

„To musí bejt hrozně divný, bát se někoho kvůli jeho barvě,“ potřásl Walt hlavou.

Kromě počátečního strachu z Walta se ovšem Fischerovi v Hurleyho táboře znatelně ulevilo. Byl klidnější, začal trochu více jíst a dokonce to vypadalo, že se trochu zmírnily jeho bolesti. Jen vzhled ran se nelepšil. Horšily se a začínaly hnisat. Hurley mu je potíral hojivou mastí, ale nic se neměnilo.

Večer se Walt spojil s celou skupinou, shromážděnou v Chrisině bytě v Simi Valley, a podal jí nové informace o Walterovi. Pečlivě si zapamatoval Danielovy pokyny k měření, kterými fyzik zaúkoloval svoji matku. Přetlumočil je i Hurleymu, který u něj během spojení seděl, zatímco Ben hlídal Waltera. „Dobře si to zapamatuj, Walte. Zítra s Benem zajedete do tábora Druhých a řekneš to Eloise.“

Walt přikývl. Nebyl to pro něj problém – pamatoval si Danielovy instrukce téměř doslovně. To, co viděl ve svých spojeních, se mu obvykle vrylo výrazně do paměti – a ani teď to nebyla výjimka. Ačkoli těm pokynům fakticky nerozuměl. „Nevíš, Hurley, co tím Daniel myslí?“

„To netuším, kámo,“ odvětil Hurley. „Nejspíš to bude nějaká dharmská věc,“ dodal rádoby lehkomyslně.

Následujícího rána tedy Walt s Benem počkali, až dorazí Richard, aby Waltera zkontroloval, a prostřídali se. Richard se zdržel v táboře s Hurleym a Walterem, kdežto Ben s Waltem využili přítomnosti loďky a vyrazili k Druhým.

Eloise si nechala Danielovy instrukce dvakrát zopakovat a nesmírně soustředěně si je vyslechla. „Říkáš… terciální. V lokalitě, u subjektu a u kontrolních subjektů.“

Walt přikývl. „Jo. Vy víte, o čem mluví?“

Eloise zachmuřeně přisvědčila.

„Ale nějak se vám do toho nechce,“ pochopil Walt. „Nemáte z toho radost.“

„Nemám,“ povzdychla si Eloise. „Bude to… velký kus práce. Vůbec z toho nemám radost. Dám se do toho, ale nejprve budu muset najít potřebné vybavení. Bude to znamenat cestu na Hydru, zpátky…“ Stará žena se nespokojeně mračila. Pevně doufala, že se jí daří vyvolat dojem, že její nespokojenost pramení z rozsahu a náročnosti potřebných měření.

* * *

Walt s Benem se vrátili do svého tábora, Richard se přesunul do tábora Druhých a pak se s Eloise vydal na Hydru, aby stará dáma mohla prohledat zázemí a pokusit se najít potřebné přístroje.

Walt si promnul bolavé spánky a zamířil ke stanu, v němž nyní přebýval Walter. Ben mu otevřel vchod. „Vystřídal bys mě na chvíli? Není mi moc dobře. Hlídat ho je…“

„Dá to jednomu zabrat, žejo?“ souhlasil Walt. „Jasně, jdu k němu. Jak mu dneska je?“

„Je celkem v klidu,“ řekl Ben. „Až překvapivě. Našel ve svých věcech starej zápisník a teď si tam něco čmárá. Vypadá to, že ho to uklidňuje.“

Walt velice pomalu vešel do stanu. Muž seděl na svém kavalci a zabýval se svým blokem. Walt se zastavil, aby ho nevylekal, zamával a opatrně se usmál.

Walter ho pozoroval, pak zamávání i úsměv ostýchavě opětoval. Začínal si na Waltovu přítomnost zvykat.

Mladík opatrně ukázal na Walterův kavalec a posunkem naznačil, zda se může posadit. Muž přikývl a posunul se. Odsunul se trochu až příliš daleko… ale i to byl velký pokrok.

Walt se zdvořile, ale přesto zvědavě nahnul, aby viděl do jeho bloku.

Fischer mu svůj zápisník ukázal. Udělal tím k chlapci další velký krok – opravdu se snažil. Walt si otevřenou dvojstranu prohlédl. Pokrývaly ji neumělé kresby. Walt rozpoznal hrubé rysy lidské postavy s batohem na zádech, která si rukama zakrývala oči a kterou obklopovaly chuchvalce čehosi tmavého. Zamyslel se. Pak ukázal na nakreslenou postavu a poté na Waltera. „To… ty?“ naznačil otázku.

Walter přikývl. Zadíval se na obraz a chvíli jej fixoval pohledem. Roztřásl se.

Walt jej soucitně pozoroval. Muž se po chvíli přestal chvět, znovu sáhl po peru a začal dál kreslit. Pod nákres vystrašeného muže obklopeného chuchvalci nakresili další siluetu. Tentokrát si muž nezakrýval hlavu, ale měl odhalenou tvář a na ní naznačené skvrny. Kreslená postava měla otevřená ústa, jako by křičela. Obklopovala ho záře, naznačená hustými paprsky.

Walt si ukázal na své popálené tváře a ruce a naznačil bolestný křik.

Pak se potřetí ujal pera a nakreslil třetí výjev. Tentokrát tam scházela mužská figura. Bylo to několik okének za sebou, která se střídala. Střídaly se temné chuchvalce a paprsky, značící záři. Světlo a tma, došlo Waltovi.

Walter postupně ukazoval na obrázky a na sebe. U tmy si náznakem zakrýval tvář, u světla naznačoval bolest.

Walt se zamyslel a začal volit velmi jednoduchá slova. „To… místo, kdes byl?“

Fischer ho pozoroval nechápavě. Zavrtěl hlavou, že nerozumí.

Walt mu naznačil, aby vytrhl list papíru a podal mu ho. Když to muž udělal, začal Walt také kreslit. Podobně jako muž naznačil několik okének, která se střídala. Do posledního schematicky načrtl scénu Walterova příchodu – záři v pásmu, klečící postavu a před ní zástup Druhých. Walter, když pochopil, co chlapec kreslí, se opět roztřásl v připomínce prožité hrůzy.

Walt se osmělil a zlehka ho poplácal po rameni. Nechtěl nebožáka zneklidňovat, ale potřeboval si něco potvrdit. Pak do vedlejšího, předcházejícího okénka nakreslil výjev střídajícího se světla a tmy s mužskou siluetou. Nakonec k tomu dokreslil otazník.

Walter přikývl. Sáhl po Waltově rozkresleném schématu. Dokreslil další dva předcházející výjevy – zvlněné zasněžené kopce a muže s batohem na zádech, který po nich kráčel. Na druhém obraze už nešel, ale stál nehnutě na místě. Kolem této siluety Walter načrtl několik slov, která jako by kolem něj létala. Ukázal na ně, pak ukázal kolem sebe do vzduchu a začal šeptat nesrozumitelné útržky.

V tu chvíli Walt pochopil. Takhle se sem Walter dostal. Při putování zimní krajinou uslyšel šepot… a když se přiblížil k místu, odkud zvuky zněly, nejspíš se dostal do aktivního průchodu.

Pak muž ukázal na obrázek střídání temnoty a světla. Špičkou pera ukázal do okolí vyděšené postavy. Pak si ukázal na své uši a naznačil zápor. Dal si prst na rty.

„Jako… ticho?“ zeptal se Walt.

Walter nechápal. Chlapec chvíli přemítal. „Nic? Silent? Silencio?“

Walter přikývl. Rukama naznačil tleskání a podobné činnosti, které vydávají zvuky. A pak zašermoval rukama kolem uší a opět zavrtěl hlavou. „Nichts. Silencium.“ Povzdychl si.

Walt zadumaně pozoroval obrázek. Něco ho napadlo. Ukázal na hodinky, které měl na zápěstí, a zatvářil se tázavě. Pak ukázal na místo střídání světla a tmy a na Waltera. Pak mu ukázal na prstech hodiny a čísla – jedna, dvě, tři? A opět otazník.

Walter zkřivil tvář, jako by se bránil výbuchu něčeho ošklivého. Zakryl si na okamžik obličej, aby však vzápětí s cuknutím ruce odtáhl. Teď byl jeho výraz zkřivený bolestí. Aby ne, pomyslel si Walt při pohledu na jeho nehojící se spáleniny. Skoro mužovu bolest cítil také.

Walter se ale nevzdal. Ukázal na Waltovy hodinky… a naznačil na ciferníku otáčení. Velmi rychlé otáčení. Rukama naznačil jedničku, dvojku, trojku… a zatřásl odmítavě hlavou. Pak ukázal obě ruce s roztaženými prsty, několikrát po sobě. Desítky, křičelo jeho gesto. Desítky hodin strávil v tom místě, kde se střídala tma se světlem a strach s bolestí.

Nakonec Walter znovu sáhl po peru a do chuchvalců temnoty přikreslil cosi kulatého. A ještě. A dovnitř. A ještě. Pak se roztřásl.

Walt na to hleděl a i když šlo o velice jednoduchou až primitivní kresbu, ovanul ho nepříjemný pocit. Muž té tmě přikreslil oči.

Walt ukázal na okaté chuchvalce a s tázavým výrazem naznačil pohled z očí směrem na Waltera. Dívalo se to na tebe? Na tvoje rány, na tvou bolest, na tvoje utrpení?

Muž přikývl. Naposled sáhl po peru a připsal k výjevu střídání tmy a světla jediné slovo. Pak odhodil papír a schoulil se na kavalci do polohy dítěte, jako by se chtěl schovat i před pouhou vzpomínkou na ty chvíle.

* * *

Když Walta přišel vystřídat Hurley, Walter zrovna krátce spal. Mladík se Strážcem si šeptem vyměnili několik slov u vchodu do stanu. Walt Hurleymu ukázal kresby – nejprve Walterovy na bloku, který ležel vedle pospávajícího muže na kavalci, pak ty jeho vlastní na vytrženém listu. „Myslím, že jsme dali dohromady, jak se sem dostal,“ zašeptal Walt.

Hurley po papírech téměř skočil – Walt by takovou mrštnost od zavalitého Strážce ani nečekal. „Walte! Ty jseš geniální! Tys našel způsob, jak s ním komunikovat!“

„Já ne, to on sám,“ namít Walt. „Já jsem jen pokračoval.“

Hurley si obrázky prohlížel a mlčky pokyvoval. „Jo. Jo. Dává to úplnej smysl. Teď už jo.“

Walt ukázal na výjevy střídání tmy a světla. „Jak se mu tohle mohlo stát? Chápu dobře, že byl v tom… propadu, průchodu nebo jak to nazvat…“

Hurley přikýlv. „Jo. Podle všeho byl ve stejným nebo podobným místě, kudy jsi přišel ty.“

„Ale když jsem tamtudy procházel já, nic se tam nestřídalo. Žádná tma a světlo. Nic bolavýho nebo hroznýho. Jen… mlhavej tunel a za ním divný šero. Protáhlo mě to tamtudy hodně rychle a tu Desmondovu partu taky. Míjeli jsme se a já jsem je dokonce slyšel. A oni mě, myslím, taky. Ale Walter mi naznačoval, že tam neslyšel nic.“

„Vy jste věděli, co děláte a kam jdete,“ řekl Hurley něco podobného jako před několika dny. „Prošli jste tím rychle, jako po přípravě skočíš do vody, zadržíš dech a propluješ pod hladinou. On tam spadl nečekaně. Jako by se pod ním náhle prolomil led. Zasekl se tam a… Kdoví, jak dlouho tam chudák byl. Asi dost dlouho.“

„Naznačoval hodiny a hodiny. Snad desítky hodin. Chudák,“ řekl Walt.  

Po chvíli mlčení ukázal na slovo, které Fischer napsal, než odpadl. „Inferno. Myslí si, že byl v pekle?“

„Nejspíš ano. Vyrůstal v křesťanské víře, Walte. Když se najednou ocitl na cizím a děsivým místě, nejspíš to bylo to nejpřirozenější vysvětlení, který ho napadlo. Mohl si v tom šoku myslet, že náhle zemřel a ocitl se v podsvětí. Nezapomeň na to, že ho dost možná většinu života trápilo svědomí kvůli tomu, že nedokázal zachránit toho svýho bratra ve válce.“

„Chudák,“ pronesl Walt znovu soucitně. „Možná proto se modlil. Aby ho bůh vysvobodil od trestu nebo tak něco?“

„Myslím, že jo,“ souhlasil Hurley.

Rozhostilo se mezi nimi ticho, rušené jen tichým Walterovým oddechováním. Po nějaké době znovu promluvil Hurley. „No nic, Walte, jdi si lehnout nebo si jdi dělat něco svýho. Já u něj budu přes noc. Odpočiň si. Vypadáš taky dost unaveně.“

Chlapec souhlasil. „Zítra si s ním můžu zase kreslit. Co kdybych mu nakreslil svůj příběh, jak jsem se tady ocitl já?“

„To je skvělej nápad, Walte,“ souhlasil Hurley. „Mimochodem, kreslíš úplně fantasticky.“

„Ani bych neřekl,“ zatvářil se rozpačitě Walt. „To jsou jen takový obyčejný rychlý čmáranice.“

„Když myslíš,“ pousmál se shovívavě Hurley. Bodejť bys fantasticky nekreslil, pomyslel si. Zdědils talent po tátovi, hochu.

* * *

Eloise na Hydře uspěla. V bunkru, v němž před několika měsíci pobývala s uvězněnou Penelope, našla potřebné přístrojové vybavení. Vzala si čtyři měřiče – dva pro sebe, dva pro Richarda. Vše duplikovala pro případ, že by některé zařízení bylo vadné. Přece jen už na Ostrově ležely dost dlouho.

Provedla pokusné měření na Hydře. Vše bylo v normálu. Ukázala výsledky Richardovi. Toho to nepřekvapilo. „Hydra byla vždycky bezpečná, Eloise. Ty věci sem většinou nedosahují.“

„Já vím,“ řekla žena. „Nedosahuje sem nic kromě ochranné bariéry, a ta nevytváří lokální anomálie. Proto jsem dělala tohle kontrolní měření. Dál budeme pokračovat na Ostrově.“

Richard kývl. Pak se otočil za sebe, směrem k místu, kde teď pobývali Druzí, kteří opustili hlavní Ostrov. „Chceš navštívit naše lidi?“

Eloise to odmítla. Nechtěla, aby si Druzí mysleli, že Ostrov opouští také. Ona, vůdkyně, byla ta, která slíbila, že zůstane – a chtěla to dodržet za každou cenu. Tahle návštěva Hydry byla něco jako služební cesta.

S Richardem se vydali zpět. Když se vrátili do Síně pod sochou, už se šeřilo. Dohodli se, že začnou měřit od následujícího dne.

Ráno se Eloise s Richardem připravili na výzkumnou misi. Každý si vzal dva přístroje a nějaké zásoby… a pak se pomalu vypravili směrem k pásmu.

Už když Eloise spustila první měření nedaleko od vchodu do Síně, ozval se indikátor záření. Eloise zvážněla. „Není to moc, ale…“

„Dřív to tu nebývalo, že?“ poznamenal Richard.

Pokračovali. Směrem k pásmu intenzita naměřeného záření sílila.

„Proč tomu s Danielem říkáte terciální hodnota?“ přemítal druhý vůdce.

„Jsou to vlastně historické důvody,“ řekla Eloise. „Jako primární se vždy detekovaly průsaky elementární frekvence ze spojnice. Sekundární a terciální jsou doprovodné jevy. Magnetismus a tohle.“

Richard zaznamenal, že Eloise to slovo nevyslovila. Jako by se mu snažila vyhnout za každou cenu. Zatím.

Jenže tentokrát nebylo úniku. Když dorazili k pásmu, všechny čtyři přístroje se už ozývaly velice hlasitě.

„Musíme to zkusit i uvnitř,“ řekla stará žena.

Richard uřízl pevnou dlouhou větev a dva přístroje na ni připevnil. Pak je vstrčil do pásma.

Pískání, ještě mnohem intenzivnější než před chvílí, k nim dolehlo jen matně, přes šumění pásma.

„Je to tam,“ řekl pomalu, ale nikoli překvapeně Richard.

„Je. Musíme udělat měření ještě na druhé straně, ale zatím to vypadá, že to proniká právě odtamtud.“

Stáhli měřiče z pásma a chvíli je nechali ležet na zemi. Eloise si promnula spánky.

„Bolí vás hlava, že?“ Přikývla.

Richard pokýval. „Ani mně není nejlíp. Když tu strávím delší dobu, jsem příšerně unavený.“

„Musíme pryč,“ řekla Eloise. „Zítra to obeplujeme a budeme pokračovat na jihu. Proměříme to v jejich táboře… a u osob. Mám z toho obavy, Richarde.“

„To já také.“

Zamířili zpět k Síni.

„Dřív to tu nebylo,“ řekl znovu Richard. Hlas mu klesl do nezvykle hlubokých tónů, které vypovídaly o jeho neobvyklém rozpoložení. Eloise v něm cítila nepochopení a smutek.

„Co to ten nešťastný chlapec udělal?“

„Ten za to nemůže. Tohle je vina tamtoho.“ Eloise rozzlobeně mávla rukou na sever.

„Myslíte, že to udělal schválně? Že ho nechal vypustit nejen primární složku, ale i doprovodnou terciální?“

Eloise beznadějně potřášla hlavou. Pak si něco uvědomila. „Snad ne. Přece by si nezamořil i svoje území.“

„Jste si tím tak jistá?“  

* * *

Dalšího rána připluli oba vůdcové Druhých do Hurleyho tábora. Oba aspoň trochu potěšil pohled na Waltera – muž vypadal lépe než u nich. Jeho rány se sice stále nelepšily a podle výpovědi Hurleyho pořád občas zvracel, ale už nebyl tak zmatený a vyděšený. Seděl ve svém stanu a cosi si kreslil. Společnost mu dělal Ben.

Eloise s Richardem se nejprve vypravili k pásmu z jihu. Průběh měření byl v podstatě stejný jako na severu: u Hurleyho tábora naměřili pouze nízké hodnoty, ovšem směrem k pásmu zesilovaly. Na jižní straně nakonec naměřili více než na straně severní. Eloise si vše pečlivě zapisovala.

Když měli hotovo, vrátili se do Hurleyho tábora. Čekalo je to nejdůležitější. „Měření u subjektů,“ nazval to Daniel.

Eloise i Richard si zavolali každého ze tří stálých členů Strážcova týmu. U Hurleyho nezaznamenali vůbec žádnou výchylku, u Walta relativně malou, ale u Bena se detektor ozval výrazněji.

Ben jen pokrčil rameny. „Nepřekvapuje mě to. Vůbec mě to nepřekvapuje.“

Richard se na něj upřeně zadíval.

Ben nereagoval. Víc svou poznámku nerozváděl.

Nakonec Richard s Eloise vstoupili do Walterova stanu. Muž teď ležel na kavalci a odpočíval. Jen překročili vstup, všechny přístroje se ozvaly. Fischer unaveně zvedl hlavu, jako by se ptal, co to má znamenat, ten hluk. Richard mu pokynul, že se nemusí ničeho bát a ničím se zneklidňovat, a dodal pár latinských slov. Muž si povzdychl a pomalu zavřel oči.  

Když přišli až k němu, přístroje už ječely. Jejich ručičky sice nebyly nadoraz, ale neměly k tomu moc daleko.

Eloise s Richardem se na sebe jenom podívali. Rozuměli si i beze slov. Odešli ze stanu a zastavili se v bezpečné vzdálenosti.

Hurley a Ben (Walt právě nastoupil službu u Waltera) se k nim rychle přesunuli. „Jak to vypadá?“ zajímal se Ben.

„Vliv pásma je u vás minimální. Ty výchylky u vás způsobuje Fischer,“ řekla rozhodně Eloise. „Jeho hodnoty jsou snad ještě vyšší než ty, které jsem naměřila v pásmu.“

„Podle všeho si to přinesl s sebou z míst, kterými prošel,“ doplnil Richard.  „A teď to šíří tady u vás.“

Ben si povzdychl. „Takže jsem měl pravdu. Je nemocný.“

Eloise beze slova přikývla. 

Ben pokračoval. „Proto všechny ty jeho příznaky. Proto se mu nehojí spáleniny, je zmatený, má bolesti a zvrací.“

„Teď se mu ale ulevilo,“ namítl Hurley.

„To je normální vývoj, Hugo,“ odtušila Eloise. „ I když, nezpochybňuji, že mu s tebou je dobře. Na tebe se to podle všeho nepřenáší. Možná mu od toho dokonce pomáháš a tím ho vlastně léčíš. Ale…“

Do hovoru opět vstoupil Ben – očividně jej toho hodně napadalo. „Všechno to do sebe zapadá. Proto jste vy byli tak vyčerpaní, když byl u vás. Nebylo to kvůli jeho křiku, ale… V jeskyni a v síni, v uzavřeném prostoru, se to ještě zesilovalo. A teď se to děje u nás. I když s trochu menší intenzitou.“

„Ano. Lepší rozptylové podmínky,“ řekla Eloise.

Podívali se po sobě. „Co se s tím dá dělat?“ zeptal se opět Ben.

Eloise pokrčila rameny. „Léčit ho tady není jak. Určité řešení je…. izolace. Jenže v jeho psychickém stavu…“

„Nemůžeme ho teď zavřít někam do jeskyně a nechat ho samotného,“ přidal se Hurley. „Zatím se o něj můžeme starat já s Waltem. Snášíme to líp. Jako by se nás to tolik nechytalo jako tebe, Bene.“

„Walt by měl taky vědět, co se tady děje,“ poznamenal Richard.

„Řeknu mu to,“ řekl tiše Ben. „Je mladý. Měl by vědět, jaká to může mít rizika.“

„Zítra a pozítří ještě uděláme kontrolní měření,“ řekla Eloise. „Zítra u nás na severu, pozítří zase přijdeme k vám. Potom může Walt předat informace Danielovi.“

„Ten z toho nebude nadšenej,“ poznamenal zamyšleně Hurley.

Eloise se na něj zadívala. Její pohled byl smrtelně vážný. „On už to ví, Hugo. Jinak by se na to neptal. Ale chce si být jistý.“

Rozloučili se v neveselé náladě. Eloise a Richard na loďce obepluli pásmo a zamířili k Síni pod sochou. Věděli, co musí udělat. Nějakou dobu si museli držet odstup od svých lidí. A pečlivě si měřit své vlastní hodnoty.

Eloise vše pečlivě zaznamenávala.

Během dalších dní měření na severu i na jihu zopakovali.

Nic se nezměnilo. Pásmo působilo stále stejně, ale Benovy a Waltovy odchylky se horšily.

A nejen jejich.

915 - Opatření

 "Co se ti nezdá, Dane?“ přeměřil si Desmond bratra, který se stále tvářil nevěřícně a užasle.

„To není možné,“ zopakoval tiše Daniel. „Ten časový rozdíl… Tohle není správně.“

„Tobě se nelíbí…“ pochopil Frank. Daniel přikývl.

„Časová pásma neodpovídají. V Pacifiku v místech, kde by Ostrov měl být, teď má být odpoledne. Ne aby už bylo po západu slunce. Vždyť ještě nezapadlo ani tady. Standardní časový posun je přibližně dvacet hodin před námi. Tohle je ale vic.“ Daniel si začal cosi horečně kreslit do zápisníku.

„Co to znamená?“ zeptala se Chris.

„Průser,“ zašklebil se na ni nevesele Sawyer. „Když se Danny tváří takhle, bude to průser, to mi věř.“

„To ale přece… Nemůže to bejt nějaký nedorozumění?“

Tentokrát do diskuse vstoupil Frank. „Nechci ti kazit nadšení, holka, ale nevím, jak by podle tebe mělo takový nedorozumění vypadat. Pochybuju, že by se ten kluk spletl v tak zásadní věci, jako je západ slunce. Čas, kterej uvedl, neodpovídá místu, kde jsou.“

„A nemůže ten Ostrov přece jen být někde… Říkali jste přece, že není na mapách a že se špatně hledá. Nemůže být někde…“ odmlčela se novinářka.

„Myslíš někde jinde? To ne, Chris. Vím, odkud jsme se snažili odletět a kde jsme havarovali. Kus od Marshallových ostrovů. Tam, kde teď mají být tři odpoledne. Tohle mám v hlavě, holka. Dan má pravdu. Pokud se ten kluk nesplet, což si neumím představit, tak je to divný.“

Daniel mlčky přikývl. Chris měla obrovskou touhu se dál ptát, ale vědec se tvářil tak zasmušile a vážně, že se rozhodla to odložit.

Rozpačitě se po sobě dívali. Rozhostilo se ticho.

Nakonec je prolomil Desmond. „Myslím, že je čas tohle sezení rozpustit. Na nic už nepřijedeme. Je pátek večer, měli bychom vyrazit domů a dát si dva dny volna. Jo, tady je…“ Sáhl do sportovní tašky a vyndal několik malých svazečků bankovek. Rozdělil je skupině. „To je za uplynulej týden. Zítra a pozítří je volno, v pondělí se do toho zase pustíme a snad se to zase o kus posune. V devět ráno sraz u nás.“

Sawyer shrábl balíček peněz a spokojeně si je přepočítal. „Super, díky, Scotty. Jo, ráno vyrážím pryč, vrátím se v neděli večer.“

Miles se na něj upřeně zadíval. Sawyer se jeho pohledu vyhnul.

Pětice se rozloučila a vyrazila domů.

* * *

Sawyer brzy ráno vyrazil. Frank se ochotně nabídl, že ho zaveze na letiště, a oznámil, že on sám se pak také zajede někam podívat. Kam, to neřekl. Zanedlouho vyrazil ven i Miles. Začíná se tady rozmáhat tajnůstkaření, uvědomil si Desmond. Byl si vědom toho, že mají volno, ale přesto… normální by bylo říci „jdu tam a tam“ nebo „jedu navštívit kamaráda“. Tohle mlčení bylo zvláštní. Nebylo to příjemné uvědomění. Proto jej dost potěšilo, když mu kolem jedenácté dopoledne zazvonil mobil. Byla to Chris.

„Ahoj, Desmonde. Chtěla jsem se zeptat… jste dnes s Danem doma?“ Když velitel přisvědčil, pokračovala. „Mohla bych přijet? Chtěla jsem s vámi o něčem mluvit. Tak trochu soukromě. Můžu se stavit?“

Dohodli se, že dívka přijede zkraje odpoledne. V jednu se ozval zvonek. Chris stála za dveřmi, v ruce tašku plnou krabiček z mexické restaurace, kterou míjela cestou. „Říkala jsem si, že jste určitě nestihli oběd. Dáme si?“

Po jídle se pohodlně rozesadili v obýváku na pohovce a v křesle. Desmond se protáhl. „Tak povídej, Chris, cos chtěla probrat?“

Dívka se zatvářila odhodlaně. „Já… chtěla jsem s váma mluvit o těch výpadcích. Když se to stalo poprvé, Dane, slíbils mi, že najdem nějaký řešení, abych mohla dál fungovat. Ale po tom druhým incidentu jsi naznačoval, že se těm situacím jednoduše budeme snažit… vyhýbat.“ Mluvila opatrně – nechtěla, aby to vyznělo, že mladého vědce z něčeho obviňuje.

„Ano,“ přikývl Daniel. „V podstatě máš pravdu.“

„Já bych to ale chtěla zkusit řešit jinak,“ prohlásila Chris. „Nechci se tomu vyhýbat a jen sedět někde v teple v knihovně nebo u počítače v hotelu. Chtěla bych do toho jít s váma víc naplno.“

„Chris, já nevím, jestli…“

Desmond odhodlanou novinářku pozoroval a teď bratrovi vstoupil do započaté námitky. „Jsem na tom stejně jako Chris, brácho. Taky mě netěší sedět na zatraceným zadku a probírat se anglickejma pohádkama.“

Daniel se na oba nešťastně zadíval. „Já… nevím, co…“

Desmond ho pozoroval a pak pochopil. „Nevíš, co s tím,“ dořekl za svého bratra. „Ta věc s konstantou nefunuje tak dobře, jaks předpokládal, že jo?“

Fyzik rozpačitě pokrčil rameny. „Ono… takhle přesně se to říct nedá. Chris se svou konstantou vůbec nestihla navázat kontakt, takže jsme…“

„Ale já jo,“ namítl tvrdě Desmond. „Seděli jsme v tom pitomým autě vedle sebe. Ty máš být moje konstanta. Nefungovalo to.“

„Desmonde, já si nemyslím, že to nefungovalo. Jen to nefungovalo na sto procent. Ten tvůj výpadek nebyl tak vážný jako Chrisin. A při tvém přechodu sem to fungovalo spolehlivě, a v mnohem náročnějších podmínkách,“ řekl Daniel. Chvíli se odmlčel a přemýšlel, jak dál. Velitel i novinářka ho soustředně sledovali.

„Vysvětlením může být, že to pokaždé byl trochu jiný druh expozice. Trochu jiné… vystavení se působení té energie. Bylo to něco jiného, než co jsi nejspíš zažíval kdysi na Ostrově a než jsem já simuloval ve své laboratoři. Tam to byly čisté podmínky, pro které byly konstanty zavedeny. Tady nejsme v laboratorních podmínkách. Tady se bavíme o přírodních zdrojích.“

„Fajn. Nefunguje to na všecko, ale na něco jo. Nebylo by tedy rozumný, aby Chris tu konstantu měla taky?“

„Ona ji má,“ řekl Daniel. „Ale jen obyčejné vědomí si konstanty v případě téhle konkrétní expozice patrně nestačí.“

„Nedá se to nějak vylepšit?“ zeptala se dívka.

Daniel si povzdychl. „Je to dost těžké. Za prvé… neber si to osobně, Chris, ale nebylas mi schopná říct, kdo je s jistotou tvá konstanta. Uvedlas mi dvě osoby, což způsobuje určitou nejednoznačnost a tím pádem horší účinnost konstanty. A za druhé… řeklas, že ani jedna není k dispozici kdykoli a není možné být s ní v reálném kontaktu na místě. Potom je hodně těžké hledat možná opatření.“

Od slov „neber si to osobně“ začaly Chris tuhnout rysy. Nejprve ji nenapadala vůbec žádná slova. Pak si uvědomila, že cosi v ní hrozně chce zaječet „takže jsi mi v tu noc lhal, normálně lacině jsi mi lhal“… ale věděla, že tak by to nebyla celá pravda. Když se po chvíli tichého přemýšlení konečně ozvala, mluvila pomalu a s rozmyslem. „Takže mi říkáš, že se s tím nedá nic dělat?“

Daniel se ošil. „Hm… možná by se dala vyzkoušet jedna věc. Neručím ale za výsledek.“

„A co by to bylo?“ Dívka okamžitě ožila.

„Nemůžu ti nic slíbit, Chris,“ zopakoval Daniel. „Jednu věc ale můžeme zkusit. Můžeš se v dohledné době s těmi ženami, které jsou tvé potenciální konstanty, setkat?“

„Jo,“ přikývla novinářka. „Zítra bych si mohla udělat návštěvní den. Obě by měly být doma.“

„Dobře,“ kývl Daniel. „Navštiv je, udělejte si hezký den a popros je o nějakou maličkost. O nějakou věc. Ať ti něco věnují. Může to být úplná drobnost, ale musí to být něco, čeho se dotýkaly. Pokud možno hodně intenzivně. Půjde to?“

„Určitě jo,“ souhlasila Chris. „Ty myslíš, že taková věc pak bude fungovat?“

„Mohla by,“ řekl Daniel. Myslel na klíč od kostela, který jeho matka na Ostrově předala Desmondovi a zdůrazňovala mu jeho význam. Ano, přesně tak by ta věc mohla fungovat. Věc, bezprostředním kontaktem propojená s jistou osobou, a pevně vsazená do té správné reality…

„Tak jo,“ přisvědčila dívka. „Poprosím je o nějakej talisman na cesty. Sestře jsem už říkala, že možná v novém roce vyrazím někam na cesty. Bude dávat smysl, když ji poprosím o něco, co mi ji bude připomínat.“

„To je fantastický plán,“ usmál se na ni Daniel povzbudivě. Obrovsky si přál, aby se nemýlil a aby dívčina důvěra v tenhle hezký, líbivý nápad nedošla dalšího zklamání.

„Super,“ vstoupil do jejich hovoru znovu Desmond. „A co budeš dělat se mnou, brácho? Dáš mi svou oblíbenou propisku?“

Daniel bezděčně sevřel tužku, se kterou si doteď pohrával, a přitáhl ji k sobě, jako by si ji před bratrem chránil. Chris si s pobavením uvědomila, že to je propiska ze sady, kterou mu dala k narozeninám. Fyzik chvíli přemýšlel, pak promluvil.

„Desmonde, u tebe to tak jednoduché nebude. Z toho, co jsem říkal před chvílí, je jasně patrné, že fyzická přítomnost konstanty je účinnější než náhradní objekt. Když na tebe nestačí moje přítomnost, nepomůže ti ani věc.“

Jeho bratr se už zase nadechoval, aby něco opět namítl. Daniel směrem k němu zvedl obě dlaně, jako by se bránil před pomyslným nadcházejícím útokem. „Desmonde… tebe teď nevyřešíme. Budu se tě muset na některé věci ještě zeptat a zanalyzovat to. Teď se to ale tak docela nehodí.“

„Proč ne? Máme volnej den. To by mělo být na vyptávání ideální, ne?“

„Ne. Potřebuju na to… určité postupy. A budu k tomu potřebovat Jima.“

„Sawyera?“ vytřeštil oči Desmond. „Zrovna ty potřebuješ Sawyera, aby ses mě mohl na něco vyptávat?“

„Ano,“ potvrdil Daniel a tváří se mu mihlo cosi jako pocit provinilosti. „Ano. Potřebuju, aby nás oba vedl tím, co si pamatuje z historie Ostrova. Potřebuju, aby upřesňoval moje dotazy a navedl tě správným směrem. Já všechny ty věci tam nezažil, Desmonde. On ví víc než my všichni dohromady.“

* * *

Probrali ještě několik dalších, méně podstatných věcí. Desmond Chris předal výsledek svého pátrání po britské mytologii. Bylo na něm vidět, jak rád se úkolu zbavuje. Dívka si od něj převzala několik neuspořádaně popsaných papírů s poznámkami, vytištěnou mapu britských ostrovů s vyznačenými místy a letmo je prolistovala. „Dobrý. Zapracuju to do svejch věcí,“ potvrdila.

„Porovnej to, prosím, s archivem z Lamp Post,“ zdůraznil Daniel. „Jestli se tam některé věci shodují, podíváme se na ně prioritně.“

„Ty si vážně myslíš, že to k něčemu bude?“ podíval se na něj skepticky Desmond.

„Možná,“ odtušil fyzik.

„Možná je dost málo. Hrozně nerad bych, Dane, abychom tady honili pohádky a někde nám utíkal skutečnej problém.“

* * *

Neděle uběhla všem klidně. Frank a Miles, kteří se vrátili v sobotu večer, celý den koukali na televizi. Přidal se k nim i Desmond, který najednou neměl co na práci. Jen Daniel seděl v pokoji a vybíral si nové přístrojové vybavení.

Když se večer vrátil Sawyer, vypravil se za ním fyzik do jeho pokoje. „Jime, můžu na chvíli?“

Sawyer byl po výletě v dobré náladě. Rozvalil se na své posteli a kývl na křeslo u malého konferenčního stolku. „Sedni, Danny. Co bys rád?“

„Potřebuju tvou pomoc,“ prohlásil Daniel bez vytáček.

„Ale, ale,“ zazubil se Sawyer. „Potřebuješ zkrotit Scullyovou?“

Daniel jeho poznámku elegantně přešel mlčením. „Potřebuju pomoct s Desmondem.“

Sawyer překvapeně nadzvihl obočí. „Zajímavý. Tak povídej.“

„Jde mi o to, cos mi řekl v Oroville. Že se Desmondovi už kdysi děly podobné stavy, jako se dějí teď.“

„Jo, to jsem ti řekl. A taky jsem ti řekl, že si na víc nevzpomenu.“

„Vážně?“ zadíval se na něj Daniel.

„Kam tím míříš, vědátore?“ Sawyer si ho změřil pozorným pohledem.

„Řekls mi o tom ty sám. Muselo ti to tedy přijít hodně podstatné. A nevěřím tomu, žes mi to řekl a pak jsi na celou věc zapomněl. Určitě ti to dál vrtalo v hlavě. Nevzpomněl sis na něco dalšího?“

„Vzpomněl, nevzpomněl,“ zavrčel Sawyer. „Proč to potřebuješ vědět?“

Daniel se zatvářil vyhýbavě. „No… potřeboval bych…“

„Ven s tím, šprte.“

„Desmond mi řekl, že se těch stavů chce zbavit. Jestli mu od toho chci zkusit pomoct, potřebuju vědět co nejpřesněji, co se dělo.“

„Co s ním jako chceš dělat?“

„To nevím, dokud se nedozvím, co se dělo.“

Sawyer kapituloval. „Tak jo. Máš pravdu, že mně to v hlavě nějakou dobu leželo. Například jsem si vzpomněl, odkud o těch věcech vím. Řekl mi to Hurley, kdysi.“

Daniel jen kývl, aby pokračoval dál.

„U některejch těch Desovejch divnejch stavů byl. A o jinejch to prokecal Des sám. Jednou večer se s Charliem…“ Zarazil se, když uviděl Danielův překvapený výraz. „S originál Charliem, s chlapíkem, co byl na letu 815. Byli s Desem myslím docela kámoši. Možná, že se ten jeho kluk jmenuje po něm. Charlie umřel předtím, než se Des z Ostrova dostal,“ vysvětlil.

„Ale abych se vrátil k tomu hlavnímu. Vyprávěl mi to Hurley. Des nejprv nechal vyletět do vzduchu bunkr s nějakým podivným zařízením, do kterýho jsme zadávali ty pitomý čísla. 4, 8, 15, 16 a tak dál, znáš to. Nějakým zázrakem to přežil a pak se mu stávalo, že chvíli viděl do blízký budoucnosti. Většinou do tý, která se nestala. A pak to muselo přestat, protože když se po pár letech na Ostrov vrátil, žádný podobný stavy už neměl.“

„Ano, tos mi přibližně říkal. A co dál?“

„Vím jen tohle. Des se o tom rozkecal, když se jeden večer příšerně opili, a pak se s Charliem porval, když se ho mladej moc vyptával. Takže už se ho dál nikdo neptal. Moc se jim to nepovedlo, no.“

„Co se nepovedlo?“

„Ta jejich chlastačka,“ vysvětloval Sawyer. „Myslím, že tehdy Charlie s Hurleym Dese zlili cíleně, aby z něj něco vytáhli. Štípli mně kvůli tomu láhev.“ Sawyer se zatvářil naštvaně. „Sakra, byl jsem tehdá někde v řiti na druhým konci Ostrova a ti zmetci mně vychlastali nejlepší whisky, jakou jsem kdy měl v rukách. Našel jsem ji na Ostrově a šetřil jsem si ji, až se odtamtud dostanu nebo na nějakou podobnou super událost. A ti zmetci to našli a vychlemtali za jeden večer. Prevíti. Byl to McCutcheon. Jedna z nejlepších whisky, co je k dostání.“

Daniel zpozorněl. „Počkej, Jime. Ty mi říkáš, že… Desmond o těchhle věcech mluvil, když se opil? A víš přesně, čím se opil?“

„To si piš, vědátore. Na tohle jen tak nezapomenu.“

Danielovi se začal v hlavě rychle odvíjet plán. Věděl, že jedním z nejsilnějších spouštěčů vzpomínek, i těch potlačených, jsou chutě a vůně. Chuť a vůně specifické, vzácné whisky… a otupělá pozornost a další bariéry v mysli během stavu opilosti…

„Kdy přesně se tohle stalo?“

„To ti řeknu naprosto přesně. Když jsem byl pryč. Takže někdy… v říjnu, listopadu 2004.“

Daniel s obrovskou úlevou zjistil, že tohle vše bylo dávno předtím, než se Desmond vrátil k Penelope, než se narodil Charlie, než je oba ztratil. Pokud se povede vykutat z jeho podvědomí nějaké potlačené vzpomínky, nemuselo by mu to oživit celou jeho tragickou minulost, ale s trochou štěstí mu vrátí jen část jeho příběhu – tu méně škodlivou.

„Budu potřebovat, abys mi pomohl. Sežeň někde tu whisky, prosím. Ale musí to být přesně tahle značka.“

„McCutcheon? Víš, kolik to stojí, vědátore?“ užasl Sawyer.

„Asi hodně,“ pokrčil Daniel lhostějně rameny. „Sežeň ji. S penězi problém není a my to z Desmonda potřebujeme dostat.“

„Dobře,“ kývl Sawyer. Cosi ho napadlo.

„Až se díky ní Desmond dostane do uvolněnějšího stavu, pomůžeš mi. Pokud to zafunguje tak, jak si představuju, mohlo by mu to vytáhnout některé vzpomínky. Budu se ho ptát a ty mi pomůžeš ty otázky upřesnit.“

„Asi to můžeme zkusit,“ vzdal se Sawyer. „Pokud mi necháš to, co po tý seanci zbyde.“

* * *

Chris se v neděli vypravila na oběd k sestře a odpoledne navštívila Jane. Od obou se vracela v dobré náladě s pocitem úspěšně splněné mise: od sestry si odvážela děravý kámen, který jí sestřiny děti našly na pláži při nedávné dovolené, Jenny ho následně opatrovala celou dovolenou, aby ho neztratili, a který jí zapomněli předat o Vánocích. Jenny ho teď vytáhla zpoza svetru, kde jej půl dne nosila, podle vlastních slov proto, že jí tam obrovsky překážel a proto věděla, že ho tentokrát sestře nezapomene dát.

Od Jane dostala pletenou fialovou myšku. Když ke kamarádce dorazila s lahví nealkoholického vína, Jane s úlevou odhodila pletací jehlice. „Snažím se naučit něco nového, abych úplně nezblbla. Ale tohle asi nebude pro mě. Koukej.“ Ukázala Chris pletenou figurku s obrovskou hlavou a zmenšujícím se tělíčkem, která stále visela na jehlici jako maličký oběšenec. „Měla to být myš pro Michelle. Simon jí poslední dobou pořád říká myško, tak jsem to chtěla vzít doslova,“ pokývla hlavou k manželovi, který si na druhém konci pokoje na koberci hrál s dcerkou. „Ale myslím, že takovou příšeru tomu dítěti ani dát nemůžu, aby mu to nezpůsobilo trauma.“ Rozesmála se.

Chris se po fialové postavičce natáhla. „Není tak hrozná,“ zasmála se také. „Mně se celkem líbí.“

„Tak si ji nech, je tvoje,“ odtušila Jane, udělala pár závěrečných pokusů o zakončovací oka a pak figurku stáhla z jehlic. Podala ji Chris, která si ji pečlivě schovala do kapsy u džínů.  

„Bude mě hlídat na cestách,“ usmála se bývalá novinářka. „Bude zahánět nekalý živly.“

„Na cestách? Takže ses rozhodla?“ podívala se na ni Jane, najednou už vážně.

„Jo. V práci jsem to pozastavila. Dám si nějakou dobu pauzu. Někam si zajedu, nevím ještě kam a na jak dlouho, ale…“ Chris nejistě pokrčila rameny.

„To je dobře, Chrissy. Moc dobře. Víš, myslím, že ti prospělo už jen tohle rozhodnutí. Když to srovnám s tvou minulou návštěvou, jsi najednou někdo úplně jinej. Někdo spokojenější, uvolněnější. Někdo, kdo se budoucnosti nebojí, ale těší se na ni.“

* * *

Večer se Chris probírala Desmondovým výtahem z britské mytologie. Hemžilo se to tam příšerami, skřítky, vílami, trpaslíky a jinými podivnostmi, a také notoricky známými místy a příběhy jako Stonehenge, Glastonbury a další, ale skutečně použitelných věcí tam moc nebylo. Nakonec si označila několik lokalit, v nichž došlo k neobjasněným zmizením.

I ona sama se pustila do nového hledání. Do internetového vyhledavače si zadala jméno Walter Fischer a rok 1939. K jejímu překvapení na ni vyskočila webová stránka, obsahující značné množství informací. Byla však psána v nesrozumitelném jazyce. Pustila se do dalšího hledání. Bylo jí jasné, že klasické využití internetového slovníku jí nepomůže, na to byl text příliš dlouhý. Znala sice automatický překladač delších textů, ale ten byl na tuto řeč krátký. Po chvíli hledání alespoň zjistila, o jaký jazyk se jedná, a našla kontakt na překladatele, který nabízel své služby. Pak mu zaslala objednávku s přiloženým textem. Doufala, že se jí přeložený text vrátí brzy. Tušila, že překlad bude hodně důležitý. Z laického pohledu na text v cizí řeči nabyla dojmu, že se v něm hovoří o několika různých osobách a situacích. Pokud se v souvislosti s Fischerem ztratili i další lidé… Chvíli uvažovala, zda nemá dát vědět Desmondovi a Danielovi, ale pak usoudila, že to počká do zítřejší ranní porady v San Fernandu.

V mezičasech sledovala tablet, na němž si psala s Waltem. Předchozího večera jí chlapec potvrdil, že instrukce Danielově matce předal. „Bude to prý několik dní trvat. Ozvu se, až budeme něco mít, pokud se teda nestane nic důležitýho do té doby.“ Pak byl klid.

Už se chystala do postele, když ji ještě naposled napadlo zkontrolovat e-mail.

Byla tam odpověď od profesorky Jeffriesové. Nebyla ale vůbec taková, jakou Chris očekávala.

„Vážená slečno Jonesová,

překvapuje mne, že se na univerzitní půdu obracíte s dotazem tak pseudoetnografickým, pseudoliterárním, pseudovědeckým, pseudo-vším. Vyřiďte tomu svému „kamarádovi“, že pokud chce provést přijatelnou a alespoň trochu přínosnou analýzu lokálních mytologií, nemá se věnovat zplanělým výhonkům s líbivými plody bez chuti, ale ať se vrátí ke kořenům. Ostatně, překvapuje mě, že jste se na to nechala nachytat i vy. Od někoho, kdo vedle literatury studoval i novinářství, bych čekala schopnost používat racionalitu, alespoň elementárně ověřovat informace a zejména vyhledávat primární zdroje. Pokud se mermomocí chcete zabývat lokálními mytologiemi zahrnujícími tragické, kriminální nebo fatální události, neanalyzujte fantaskní pořady, ale začněte u mýtu wendigo a skinwalker. Ostatně, to první uvedené vychází z nativního slova wi-nteko-wa, což znamená SOVA. Tady máte souvislost s tím pořadem, na který jste se mě ptala.

Jinak vás zdravím a věřím, že navzdory neakademickým dotazům se Vám daří dobře. S pozdravem, Dr. Jeffriesová.“

Chris odložila notebook na noční stolek, svalila se na polštář a přetáhla si pokrývku přes hlavu. Chtěla alespoň chvíli nevidět na oblohu čelním sklem a nevidět hvězdy. Jako by na ni výsměšně blikaly: Vrať se ke kořenům! Vykašli se na signály z hvězd a odnikud! Nesnaž se pochopit ty, co jsou nad tebou. Vrať se k tomu, co je při zemi. Na víc nemáš.