912 - Porodní bolesti

Kate otevřela oči. Do místnosti proudilo jasné ranní světlo. Ačkoli spala celou noc na celkem pohodlné posteli v celkem uklizené místnosti, necítila se dobře. Už si na ten stav zvykla – v podstatě ji neopustil od chvíle, kdy se přidala k Claire. Byla zesláblá, občas jí bylo nevolno, točila se jí hlava. Dnešek nebyl výjimkou.

Vstala a na nejistých nohou zamířila do kuchyně. Voda sice z kohoutku dávno netekla, ale objevily čistý, dobrý pramen nedaleko vesnice. Nosit ji byla Kateina práce.

Nalila si sklenici, vypila ji a povzdychla si při představě, jak zase půjde se dvěma velkými kanystry k prameni. Ale ne, neměla si na co stěžovat. Měla být ráda, že zase žije v domku a ne v přístřešku ze starého roztrhaného plátna.

Povzdychla si, vzala kanystry a zamířila ven. Na jídlo nemívala takhle po ránu ani pomyšlení.

Od té doby, co je nečekaně navštívil Hurley, jí bylo ještě hůř než předtím. Přičítala to posmutnělosti, kterou v ní Strážcova návštěva vyvolala. A také nejistotě a obavám  – o tom nebylo diskusí.

Nejprve žila v neustálém stresu z toho, kde se ocitla a s kým, ze zoufalství, ne že nemá úniku… a z neustálých problémů s malým Charliem. Před Vánocemi 2007 se přestěhovali a zdálo se, že se věci zlepší. Ale pak je přišel varovat Hurley a Claire na jeho varování okamžitě zareagovala dalšími informacemi, což Kate šokovalo. Dosud se jí zdálo, že s ní mladší žena v rámci možností vychází dobře. Povídaly si spolu, vedly domácnost, staraly se o Charlieho. Teď zjistila, že jí Claire neřekla takhle zásadní věc, a to ji mátlo.

Nepřekvapilo ji, když Hurley přišel s informací, že se tam dole něco děje. I ji samotnou to už napadlo, když se snažila přijít na to, odkud pramení její nemoc. Třeba odtamtud něco prosakuje nebo je tam něčím zkažená voda a jí kvůli tomu není dobře. Claire už je na to po letech na Ostrově zvyklá, ale ona ještě ne. Když viděla zdravou a spokojenou Claire, stále se tím utěšovala a doufala, že si její tělo časem také přivykne, ať už je to cokoli.  

Samotný obsah toho, co se toho dne dozvěděla, sám o sobě tak děsivý nebyl. Důležité bylo to, že u nich – na severu – je bezpečno. Kate nikdy nebyla přímo u pásma a neviděla, co se tam dělo a nedomýšlela si, jak by to mohlo pokračovat. Ani do těch končin nechodila – nesměla. Měla to od Černého zakázáno a smířila se s tím. Informace o tom, že se tam děje něco nebezpečného, ji tedy tolik neděsily. Věděla, že jí se nic nestane. Prostě tam nebudou chodit. Všecko, co potřebovali, měli v Dharmavillu, kde bylo bezpečno – jak to řekl Hurley a potvrdila i Claire.

Ale vědět, že žije vedle něčeho neznámého a nevyzpytatelného, jí stejně na klidu nepřidávalo.

* * *

Když donesla zpět vodu, Claire už byla vzhůru a připravovala kaši ke snídani. Chlapeček si spokojeně cosi čmáral pastelkami do bloku. „Co to bude, Aarone?“ nahlédla mu Kate přes rameno.

„Mamíííí,“ vypísklo dítě radostně a zadívalo se přes stůl z okna.

„Máma je přece támhle,“ opravila ho Kate a ukázala směrem k Claire. Jenže chlapeček nespokojeně zatřepal hlavičkou. „Mamíííí,“ trval na svém a mával z okna.

„Ty jsi truhliček,“ usmála se Kate a zvedla ho do náručí.

Claire dovařila a donesla jídlo na stůl. Bylo to obyčejné, ale dobré – ovesná kaše s medem a s kousky ovoce natrhaného venku za domky byla tisíckrát lepší než to, z čeho žili při pobytu v Claiřině starém táboře.

Obě ženy jedly, Claire krmila Charlieho. Bylo normální, příjemné ráno.

A pak to ráno narušilo zahřmění.

Kate se překvapeně podívala z okna. Venku bylo úplně jasno. Nikde ani mrak, natož bouřka. Tak z čeho hřmí?

Claire se tvářila, jako by se nic zvláštního nedělo. Kate nad tím tedy také mávla rukou.

* * *

Jenže ten zvláštní zvuk se dalšího dne ozval znovu. A znovu. To už vyběhly ven před domek. Nikde, kam až dohlédly, nebyl ani mrak. Všude byl klid.

„Co to bylo?“

„Nevím, co to je,“ řekla Claire, ale tvářila se nevzrušeně.

Kate se na ni zadívala a chvíli ji zkoumavě pozorovala. „Ale nevadí ti to.“

Blondýnka lhostejně pokrčila rameny. „Nic s tím nenadělám.“

Kate se to nelíbilo. Nelíbila se jí ani Claiřina reakce, ani samotný zvuk. Napadlo ji hodně věcí, které by to mohly být – od nějaké další ostrovní záhady, přes nějakou zvláštní tropickou bouři bez mraků, až po otřesy země související s blížícím se zemětřesením nebo sopkou. Ostrov je určitě sopečného původu, přemýšlela Kate. Je to sopka anebo zemětřesení. Mohlo by být i podmořské, takové, které způsobuje vlny tsunami. Kdyby se začalo něco dít, neměli by úniku a nikdo by jim nepomohl.

Kate si povzdychla a raději se šla starat o malou zahrádku, kterou si založila poblíž jejich domku. V Dharmavillu našla několik málo zdivočelých rostlin zeleniny, které přežily roky po zpustošení místa, a doplnila jejich sazeničky divokými jedlými rostlinami, které se daly najít v džungli. Kate pohladila prstem rostlinku aloe vera. S lítostí si vzpomněla na Sun, která v měsících po havárii letu 815 dělala to samé a Kate toho hodně naučila. Teď z toho čerpala.

Pustila se do okopávání záhonků, když tu se to zahřmění ozvalo znovu. Kate se instinktivně přitiskla k zemi.

Vleže pochopila mnohem víc. Země vibrovala. Pomalu, slabě… ale s nesmírnou silou. Něco se dělo s Ostrovem.

Kate polil strach.

* * *

Vrátila se k Claire a Charliemu do domku. „Slyšelas to?“

„Jo,“ kývla Claire.

„Ozývá se to častěji a častěji,“ řekla Kate s obavami. „A jde to ze země. Musíme zjistit, co to je.“

Své obavy, že se jedná o sopku nebo zemětřesení, si zatím chtěla nechat pro sebe. Ale Claire ji překvapila.

„Ty se toho bojíš?“ zeptala se Claire.

„No… docela ano,“ přiznala Kate.

„To nemusíš. Já to znám.“

„Co? Ty to znáš? Proč jsi mi to neřekla hned? Co to je? Kdys to slyšela? Odkud to znáš?“ Kate ji zavalila otázkami.

„Nic to není. Slyšívala jsem to, když… když jste odešli.“ Claire se zachmuřila. „Když jste odešli a já jsem tady zůstala sama.“

Kate trochu znejistěla. Neměla ráda, když Claire vzpomínala na chvíle po tom, co se Oceanic 6 dostala z Ostrova. Jako by ji vzpomínky vtahovaly zpátky do roků šílenství, kdy žila sama v džungli. Ale teď byla její potřeba informací větší, než snaha udržet Claire daleko od vzpomínek.

„A víš, co to bylo?“

„Ne,“ zavrtěla Claire hlavou. „Ozývalo se to. A pak to skončilo. Nevím, co to bylo a proč se to dělo. Ale nic mi to neudělalo.“

„Takže to není nebezpečný,“ zadoufala Kate nahlas.

Nešlo jí to ale z hlavy. „Myslíš, že o tom on něco ví?“

„Nevím,“ odtušila Claire. Od té doby, co se začal ten zvuk ozývat, byla jaksi nesdílná. Kate měla obavy, že ji ten zvuk stahuje zpět do minulosti.

* * *

Černý se vrátil večer. V posledních dnech je navštěvoval jen jednou denně a moc se nezdržoval. Byl sice na dosah – jak se ukázalo při Hurleyho návštěvě, kdy Strážce okamžitě vycítil a poskytl mu doprovod… ale běžně nebyl vidět ani slyšet. Věděl, že svou malou kolonii nemusí hlídat, a odcházel na celé dny kamsi, kde o něm nikdo nevěděl.  Možná odcházel tam, kde býval, když na Ostrově skoro nikdo nežil, myslela si Kate.

Teď byla rozhodnuta se na ten divný zvuk zeptat. Během dne to zaslechla ještě jednou. Claiřin klid ji úplně neukonejšil. To, že se něco ozývalo před třemi roky a pak to přestalo, neznamená, že to přestane i teď. Koneckonců… i přírodní katastrofy se mohou chystat ve vlnách. Někdy se země hýbe, pak je klid… ale pak se znovu probudí a může přijít i to nejhorší.

Po večeři tedy odložila lžíci a zadívala se na Jackovu tvář.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

Když souhlasně kývl – v posledních dnech byl celkem dobře naladěný, jako kdyby mu nové ostrovní uspořádání velice vyhovovalo – pokračovala.

„Slyšely jsme s Claire od včerejška několik takových divných zahřmění. Nebo otřesů. Nevíš, co to je?“

„Proč tě to zajímá?“ Černý se na ni pronikavě zadíval. Kate to znala. Zklidnila svoje myšlenky a otevřela je, jako by se mu je snažila nabídnout.

„Proč? Přece… chci vědět, co to je. Trochu se bojím, aby to nebylo něco nebezpečnýho.“ Kdyby se chystalo zemětřesení nebo výbuch sopky, museli bychom se připravit, pomyslela si tak, aby to viděl. Nechtěla to ale před Claire říkat nahlas. 

„To, na co myslíš, to není,“ odtušil Černý s lehkým úsměvem. „Je to… projev jedné zvláštnosti a krásy tohohle místa.“

Kate pochopila, že víc z něj nedostane, natolik už ho znala. Stanovisko, že nejde o žádný smrtící geologický úkaz, ji trochu uklidnilo, ale ne natolik, aby na to přestala myslet.

* * *

Dalšího dne se zvuk ozval hned třikrát. Probudil je i uprostřed noci.

Kate věděla, že nemá cenu ptát se znovu. Claire víc nevěděla a Černý víc říct nechtěl. A tak dál opečovávala jejich malou kolonii, ale strnula vždy při každém dalším zavibrování.

Pak začal nelibost projevovat i malý Charlie. Když se zvuky začaly ozývat častěji a trvaly delší dobu, dával se do vyděšeného pláče.

„Neboj, Aarone,“ konejšila ho Claire, ale nepomáhalo to. Chlapeček dál vzlykal.

Potom začal ukazovat do prázdna a svou dětskou hatmatilkou mluvit na někoho, kdo tam nebyl. Nedokázaly z něj dostat, koho tam vidí, ale bylo zřejmé, že někoho ano.

Tohle Claire vyděsilo. Vystrašilo to i Kate, ale Claire, která se považovala za chlapcovu matku, to vylekalo mnohem více. „Zase se mu to děje. Zase má ty…“ V obavách nedořekla.

Kate věděla, čeho se Claire bojí – měla obavy, aby chlapce zase nezačaly přepadat záchvaty, kterými trpěl v okolí jejich starého tábora. Kdykoli se začal chovat neobvykle, Claire to zneklidnilo.

„Musíme zjistit, co se děje,“ řekla rázně Kate. „Promluvíme si s ním zase. Měla bys to zkusit ty. Jde o tvého syna, Claire. Musíme zjistit, co to je.“

Claire kývla. „Zeptám se. Někdy.“

„Ne někdy, Claire. Musíš se zeptat co nejdřív. Musíme to zjistit.“ Claire se dál tvářila nespokojeně. Kate se zamyslela. „A nebo je tu ještě jedna možnost, jak zjistit, co se děje. Možná bychom měly vyrazit na výpravu a pokusit se…“

„Ne!““ vyjekla Claire. „Nesmíš chodit pryč z tábora. A Aaron taky ne.“

„Mohla bys ty,“ navrhla Kate bezelstně. „Už jsi tam dole několikrát byla.“

„Ne! Je to jih! Nesmíme tam. Víš, co říkali…“ V Claire jen ta představa vyvolala absolutní hrůzu.

„Máš pravdu, tam nesmíme,“ snažila se ji Kate rychle uklidnit. Její malá lest zafungovala skvěle a nebylo nutné Claire dál rozrušovat. „Nepůjdeme tam. Ale… tím víc potřebujeme, aby nám to řekl on. Musíš se ho na to zeptat co nejdřív, Claire.“

Claire se dál mračila, ale souhlasila, že se zeptá. Očividně se jí do toho ale nechtělo.

Jako kdyby i ona něco tušila a nechtěla se dozvědět víc. Vzpomínky na dobu před třemi roky, kdy to nakonec přestalo a nic se nestalo, ji očividně uklidňovaly a ona vypadala, že má strach, aby se nedozvěděla něco, co by tu uklidňující konstrukci „už se to dělo a nic se nestalo“ mohlo ohrozit.

* * *

Jejich starost, kdy a jak se zeptat, se nakonec vyřešila sama. Další zvuk – Kate se zdálo, že se hřmění stále prodlužuje a je vždy o něco silnější – se ozval následujícího večera, kdy s nimi byl Černý zrovna doma.

Zase to probíhalo jako obvykle. Charlie se rozplakal, Claire ho začala utěšovat a Kate vyjekla: „Už zase! Co to pořád…“

„Říkal jsem vám, že si s tím nemusíte dělat starosti,“ řekl jí klidně Černý.

Do hovoru ale vstoupila Claire, se stále pofňukávajícím Charliem v náručí. „Musíme. Podívej se na Aarona! To nejde. Trápí ho to. Nechci, aby zase začal…“

Černý se na ni zadíval. Snažil se zjistit, zda to dívka má z vlastní hlavy, nebo zda ji k tomu navedla Kate. Neměl to Kateino navádění rád – stále tušil, že kde může, bude se snažit o drobné krůčky a postrky, kterými by ho oslabila. I když věděla, že nic nezmůže. Nedokázala si pomoci. Teď ale v odlescích Claiřiny mysli viděl jen její obavy o dítě.

Opřel se v křesle. „Aaron to bude muset vydržet. Nic se mu nestane, neboj se. Tohle se tady děje po staletí a tys to přece taky zažila.“

„Zažila,“ trhla Claire vzdorně hlavou. „Ale neměla jsem jeho.“

„Za pár dní to skončí,“ řekl. „Ještě několik dní to bude sílit, bude to trochu nepříjemné, to ano… ale pak to skončí. A zase bude dlouho klid.“

„Co to je?“ vstoupila znovu do hovoru Kate.

„Ty to opravdu hodně chceš vědět,“ zadíval se na ni shovívavě.

Beze slova přikývla.

„Je to… předzvěst.“

„Předzvěst?“

„Ano. Předzvěst toho, že… někdo je na druhé straně. Někdo přichází. Je to něco jako porodní bolesti a stahy Ostrova před tím, než přivítá nového člověka.“

Kate ho pozorovala s údivem. „Takže… někdo sem zase jde? Nějaká další výprava?“

„Ne, ne,“ zamračil se Černý. „Žádné umělé narušení. Tohle je normální přirozená cesta, kterou se sem lidé dostávali po tisíciletí. Jako za starých časů.“

„Claire říkala, že to slýchala v době poté, co jsme… odešli. Tehdy ale nikdo další přece nepřišel, ne?“

„Tehdy to bylo výjimečné. Ostrov byl v nestabilním stavu, protože někdo nedokázal udělat to, co měl,“ zamračil se Černý, „a docházelo k nekontrolovalným přesunům. Však víš, Sawyer, Juliet a ti mladí výzkumníci. Byla to silná, velká skupina nasáklá energií a to v těchhle situacích vždycky znamená nestabilitu a určitou nevyzpytatelnost. Začali se přesouvat v čase, ne v prostoru, ale princip byl stejný jako teď. Ale nakonec se to usadilo. Teď je to něco jiného, Kate, věř mi. Za pár dní to přestane.“

„A přijde sem...“

„Někdo. Brzy to uvidíme. Půjdeme ho přivítat.“

* * *

Nepříjemný zvuk se ozýval stále častěji a sílil další tři dny. V posledních dnech už byly vibrace vnímatelné i bez většího soustředění. Sklenice ve skříňkách cinkaly a z poliček padaly drobné věci. Charlie to snášel špatně, ale naštěstí se mu nevrátily záchvatovité stavy se ztrátami vědomí. Jen každou vlnu hřmění oplakal a pak mluvil na někoho, kdo tam nebyl.

Pak během rána přišel Černý. Zastihl obě ženy i chlapce u snídaně. Vstoupil do kuchyně skoro slavnostně. „Je to tady. Už brzy přivítáme nový přírůstek. Pojďte, najíte se později. Vezměte si něco s sebou a vyrazíme ho přivítat.“

„Ale… kam?“ zatvářila se zmateně Claire a odložila hrnek s kakaem, připraveným z instantních zásob.

„Na jih. Musíme jít k rozdělovacímu pruhu, tam je to nejsilnější. Trávil jsem celé dny hledáním místa, kde se to stane. Tam se naše děťátko narodí. Vyjde ze srdce Ostrova.“

Kate přejel mráz po zádech. Černého chování i volba jeho slov byly najednou jiné než obvykle. Obřadné, zlověstné, prastaré. Jako by shazoval jackovskou masku a odhalovalo se to temné, nesmírně staré a nepochopitelné, co bylo uvnitř.

Claire se otřásla. „Na jih? Tam ale přece nesmíme. Tam je…“

„Neboj, Claire,“ řekl Černý uklidňujícím tónem. „Budeš se mnou a když jsi se mnou, nic se ti nestane. To přece víš.“

„Půjdete jenom vy dva, nebo…?“ zeptala se Kate se smíšenými pocity. Měla strach. Pokud to Černý přirovnával k porodu, nemohla od toho čekat nic hezkého. Ale zároveň v ní hlodala obrovská zvědavost.

„Půjdeme všichni. Nový přírůstek si zaslouží velké uvítání,“ usmál se. „Nachystej prosím věci na jednodenní výpravu, Kate. A potom vyrazíme.“

Kate sbalila do batohu oblečení pro Charlieho a zásobu jídla a vody a vydali se na jih. Černý je pečlivě vedl stezkami, které se vyhýbaly místům, kde vyvěrala energie, aby omezili riziko, že Charlie dostane záchvat. Všichni tři se střídali v nesení chlapečka, který cestu snášel zatím velice dobře.

Putovali skoro mlčky několik hodin. Kate se zprvu pokoušela o konverzaci, zajímala se, jak často se to děje, nebo zda Černý ví, kdo příchází… ale on ji odbyl a pak už se nesnažila. Jak postupovali, ponořila se do ticha i ona.

Hřmění se ozývalo stále častěji a vibrace byly cítit stále silněji. Ostrov sebou cukal tak, že to musel vnímat úplně každý. Třeba tam budou i oni, napadlo Kate s nadějí. Usmála se, když si vzpomněla na Hurleyho.

* * *

Jak se blížili k pásmu, jejich postup se zpomalil. Kate i Claire se začaly cítit tak vyčerpaně, že si musely dělat časté přestávky. Charlie pofňukával a tiskl obličejík některé z žen ke krku. Bylo dusno a obloha, která byla ráno jasná, se zatáhla, jako by měl přijít konec světa.

Pak se rozpršelo. Džungli bičovaly provazce deště, ale Černý trval na tom, že půjdou dál. A tak šli, i když oblohu křižovaly blesky a hřmění, tentokrát to běžné, se ozývalo ze všech stran.

Kate se nejistě rozhlédla. Znala bouře na Ostrově, samozřejmě. Ale tohle nebyla obyčejná bouře. Tohle vypadalo jako malá apokalypsa. A oni se prodírali džunglí. Co na tom ale bylo nejpodivnější – nebála se. Kate se nebála a ani na Claire nebyly vidět známky strachu. Dokonce i Charlie se teď uklidnil. Byli vyčerpaní a všecko je bolelo, ale nebáli se. A přitom nikdo nemluvil, nikdo nikoho neuklidňoval, nikdo se neutvrzoval v tom, že to takhle je v pořádku. Věděli to.

„Jsme tady,“ řekl nakonec Černý, když došli na místo. Byli přesně tam, kde před několika týdny Walt vytvořil pásmo. Pruh tetelícího se vzduchu nebyl přes provazce deště vůbec vidět.

Zastavili se a čekali. Bouře zeslábla a pak odezněla. Nebe zůstalo temné, ale už nepršelo. Jenže hřmění neustalo a země se chvěla i nadále.

Kate si s úžasem prohlížela pásmo. „Co to…“ zeptala se tiše.

„Teď ne, Kate,“ přerušil ji Černý. Neznělo to ale rozhněvaně, spíš otcovsky. Jako když v kostele kárá dítě, aby nemluvilo. „Později. Teď se dívej. Už nikdy to neuvidíš. Je to dar, být teď tady.“

Zadívala se do tetelícího se vzduchu. Když natočila hlavu, uvědomila si, že z pásu není vůbec nic slyšet. Jedno ucho vnímalo dunění a zvuky džungle, druhé vůbec nic. V pásmu bylo absolutní ticho. Dokonce i hřmění z útrob Ostrova jako by se ozývalo jen z té druhé strany.

Mělo to zvláštní účinek. Kate si najednou začala připadat jako v jiném světě. Běžné úvahy byly pryč. Strach byl pryč. Nepříjemné pocity z únavy a bolesti hlavy byly pryč. Ani si nevšimla, že se na druhé straně za pásmem shromáždili další lidé a čekali, stejně jako oni. Tady zůstala jen ona, její rodina stojící vedle ní (ano, tak je najednou vnímala), podivné tiché místo a stahy dunivých sil. Vnímala už jen vibrace Ostrova a spolu s ním se soustředila na každý další záchvěv, který měl přijít a přicházel. Stála, hleděla jako ve vytržení a čekala na zázrak, který přicházel.

Claire vedle ní zírala do pásu úplně stejně. Dokonce i malý Charlie se díval.

Černý se z lidské podoby přeměnil do té kouřovité.

Pak se z pásu začalo linout světlo.

* * *

Ostrov sebou naposled zacukal. Ale tentokrát už nehřmělo. Veškeré scény toho otřásajícího se a světelného divadla se odehrávaly naprosto potichu, jako kdyby někdo vypnul zvuk u akčního filmu. Ticho, nepřirozené a paralyzující, podobně, jako dovede paralyzovat obrovský hluk.  

V sílícím světle v pásmu se objevila nahrbená postava, natočená k nim bokem. Pak se váhavě otočila k nim.

Byl to muž, to poznaly i přes tetelení, světlo a přes to, že si tiskl dlaně k obličeji. Udělal pár kroků na nejistých nohou a zamířil směrem ke Kate, Claire, Aaronovi a černému oblaku.

Černý se zavlnil. Kate pocítila, jak ji zalil podivný příval uspokojení a naděje. Přenesly se na ni jeho pocity, ale ona dál pozorovala nově příchozího. Nic jiného teď nebylo důležité.

Když muž zjistil, že ho nohy unesou, rozběhl se směrem k nim, ruce stále u obličeje. Působil jako přerostlé vyděšené dítě, ale nemluvil ani nekřičel. Dál bylo nepřirozené ticho. Světlo v pásmu začínalo pomalu pohasínat.

Pak se pohnul Černý. Pomalu se přiblížil k muži zezadu. Nahlédl mu do myšlenek – bylo vidět, jak se muž zlomil v pase v přívalu křečí a přitiskl si ruce k hlavě.

Černý zformoval další lidskou postavu. Kouřový oblak zmizel a teď před pásmem stáli muži dva. Oba byli oblečeni do nemoderních, těžkých šatů. Nově příchozí měl na zádech navíc malý ruksak. Druhý měl na sobě vojenskou uniformu – ten nový, kterého Černý vytvořil podle vzpomínky, kterou viděl v mužově hlavě. Uniformovaný udělal několik kroků a předkloněného příchozího obešel, aby stál před ním. Pak na něj promluvil. Muž se napřímil tak rychle, jak mu to jen jeho nejisté tělo dovolilo.

Kate i Claire slyšely, že Černý muži něco řekl, ale nerozuměly co. Viděly jen reakci nově příchozího. Muž, teď už viděly, že je mu asi mezi čtyřiceti a padesáti, hrůzou vytřeštil oteklé rudé oči a zapotácel se. Otevřel ústa k výkřiku, ale nic se neozvalo – buď dál fungovalo tlumení, anebo ubožák přišel o hlas. Muž si přitiskl ruku k ústům, zkřivil přitom tvář a pár sekund zíral v děsu na postavu v uniformě. Černý v lidské podobě se pokusil o klidné a mírné gesto a pokusil se vyděšenému muži vyjít vstříc.

Hrůza v mužových očích ještě zesílila. Z očí se mu vyřinuly slzy. Potom ten nešťastník, jakkoli vypadal vysíleně, šokovaně a na pokraji svých sil, v sobě sebral poslední zbytky energie a překvapil nejen obě ženy a vlastně i Černého, ale nejspíš i sám sebe. Klopýtavě se rozběhl zpět do pásma, pryč od Černého a od nich, a proběhl jím.

Pak se na druhé straně zhroutil.

911 - Nebílá místa

Následujícího dne brzy ráno celá skupina vydala na časnou snídani. Obsadili největší box v malé restauraci, nanosili si plné tácy a dali se do jídla.

„Takže dnešní plán je následující,“ prohlásil Desmond, když do sebe nasoukal první párek. „Já a Chris zůstáváme tady, případně přejedeme do Yuby, podle toho, co budeš potřebovat,“ podíval se na dívku. Přisvědčila.

„Vy ostatní jedete do hor. Budete tam mít připravený dva skútry, kterýma byste se měli dostat až na místo té nehody. Mimochodem, moc díky za zařízení, Franku. Byl to perfektní nápad.“

Pilot spokojeně přikývl. „Rádo se stalo. Stačilo mně tam ty závěje vidět a věděl jsem, že tam nechci ujít pěšky ani deset metrů, natož ty vzdálenosti, co šli ti kluci.“

„Bude to náročný,“ ujal se instrukcí Miles. „Vemte si to nejteplejší oblečení, co máte. Pořádně nabít telefony. Je dost možný, že se nám zase vybijou, takže nabíječky s sebou – až se budeme vracet, někde se stavíme a dobijeme to. Svítilny. Samozřejmě bezpečnostní… prvky. Já beru Desmondovu lékárničku. Z Berry Creeku vyrazíme ve dvojicích na skútrech, a budeme se snažit dojet až na místo, kde našli toho kluka v karavanu. Uděláme tam měření a pár dalších pokusů a pak se budeme vracet. Dan si cestou zpátky bude dělat další měření.“

„To znamená, že dneska se určitě do L. A. nestihneme vrátit,“ vzal si znovu slovo Desmond. „Zamluvíme si tu ještě další noc. Snad se nebudem muset stěhovat do jinýho motelu.“

Bohatě se nasnídali a pak vyrazili zpět do motelu. Nebylo nač čekat. Prodloužili si pobyt o další noc. Pak si čtveřice chystala věci na celodenní výpravu do zasněžených hor, Desmond jim asistoval a Chris seděla v pohodlné pohovce u recepce a cosi si četla na notebooku. Očividně se jí tam zalíbilo.

Dost se lekla, když se za ní najednou ozval váhavý hlas. „Můžu na chvilku, Chris?“

Trhla sebou a ohlédla se. „Ahoj, Dane. Jo, přisedni. Co potřebuješ?“

„Nepotřebuju nic,“ odvětil a posadil se vedle ní. „Nepotřebuju nic, ale chtěl jsem tě vidět. Je ti už dobře?“

Dívka se na něj zmateně zadívala. Teď to zase byl starý známý Daniel. Pozoroval ji se zájmem, jaký byl u něj obvyklý. Pak kývla na souhlas. „Jo, už je to dobrý. Vzpomínat se mi na to nechce, ale… jinak je mi fajn.“

„Spalas dobře? Nezdálo se ti něco divného?“

„Ne, spala jsem úplně bezesně,“ odtušila. Nebyla to tak úplně pravda, ve snech se jí pletla procházka Sierra Nevadou, na níž ji doprovázela ostražitá knihovnice z Yuby, a se kterou cestou sbíraly kameny podél cesty, které čněly ze závějí, zatímco jí knihovnice vyprávěla historii místních spolků. Ale to byly její běžné snové zmatky, o nichž nemělo smysl se zmiňovat.

„To jsem rád. Moc rád,“ zdůraznil. Opatrně se pousmál.

„Já taky,“ usmála se i Chris. Chvíli se na sebe nejistě dívali. Pak Daniel uhnul pohledem.

„Víš… chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Choval jsem se divně. Nebudu se vymlouvat, že to bylo těžkým dnem. Když se věci začnou komplikovat a nastanou problémy, mám tendenci přepnout se do strohého módu… ale… při tom by se člověk neměl chovat jako necita k někomu, kdo za nic nemůže. Bylo to ode mě nefér. Promiň.“

Chris se dívala do prázdna a motala si pramínek vlasů na prst. Pak tiše promluvila. „Já to asi chápu. Možná v tom máme něco společnýho, já zase před strachem utíkám k práci,“ přiznala se. Chvíli pohledem bloudila kdesi za prosklenými vstupními dveřmi, kde si zbytek skupiny nakládal věci do outlanderu. Byl pomalu čas vyrazit. Vrátila se pohledem do reality a přátelsky se na Daniela usmála. „Chtěla jsem říct… omluva se přijímá.“ 

Ten si ještě na něco vzpomněl. „Jo, ještě jedna věc. Jim mi říkal, žes včera něco zjistila. Nechtěla bys mi o tom něco říct?“

Dívka se zatvářila vyhýbavě. „No… teď asi ještě ne. Budu si muset něco dohledat. Můžeme si k tomu sednout všichni večer, co říkáš?“

„Tak to abychom se vrátili dřív než včera,“ zasmál se fyzik. „To abych nezdržoval a šel. Tak jo, Chris, ať se ti daří a dávejte na sebe s bratrem pozor. Večer se uvidíme. Jsem zvědavý, na co jsi přišla.“

Vyskočil a mířil k východu. „Dane,“ zavolala na něj ještě Chris po několika sekundách váhání. „Hm?“ obrátil se na ni.

„Taky na sebe dávej… dávejte pozor. Ty lesy tam jsou prý hodně divoký a umí být zrádný.“

Vážně přikývl a zmizel ve vchodových dveřích, jako poslední ze čtveřice terénních výzkumníků. Dívala se za ním a snažila se vyhnat z hlavy slova pomatené Madge. Zlý les, zlý les.

* * *

Vyjeli z Oroville stejnou cestou jako včera. Počasí bylo o něco horší, bylo zataženo a chladněji. V Berry Creeku odstavili své auto a od místního dřevorubce si půjčili dva robustní sněžné skútry. Ukázal jim, jak se řídí, doplnil nádrže až na doraz, sbalil peníze za celodenní zapůjčení… a vyrazili.

Bez potíží projeli místem včerejšího incidentu. Daniel přesto nechal zastavit a udělal si rychlé měření. Anomálie byla stejná jako včera.

Nasedli na stroje, ale fyzik chtěl ještě své skupině něco sdělit. „Ještě jsem vám chtěl připomenout, že platí to samé co včera. Držíme se ve dvojicích. Pokud se někomu bude dít něco nezvyklého, řekneme si to, ano?“

Pokračovali dál. Daniel už měl svůj přístroj zavěšený na popruhu na krku a nechal ho spuštěný. Rovnoměrné pípání se najednou přelilo v úpěnlivý vřískot.

„Zastav, Franku,“ zakřičel na Franka, který řídil jejich skútr. Pilot zabrzdil a dlouhým smykem zastavil na kraji silnice. Vedle nich zastavil druhý skútr. Daniel seskočil a začal pečlivě měřit. Miles slezl z druhého stroje, sáhl do kapsy a vytáhl mapku incidentu.

„Víš, kde jsme, že jo, Dane?“

Fyzik vážně přikývl, ačkoli neodtrhl oči od pískajícího přístroje. Freneticky opisoval hodnoty do svého zápisníku.

Místo něj odpověděl Sawyer. „Tady ti kluci nechali stát svý auto, žejo?“

„Jo.“

„Dáme si na chvíli přestávku, ano?“ požádal je Daniel a dál měřil. „Můžete se opatrně porozhlédnout kolem? Ale držme se na dohled. Nemůžeme se spolehnout na telefony.“

Miles se Sawyerem popošli o kus dál a rozhlíželi se kolem. Kolem cesty rostly staré borovice. Vzpínaly své jehličnaté náruče k obloze, ale ležel na nich sníh, takže vypadaly, jako by právě přijaly nějaký význačný dar. Až na…

„Vidíš to taky?“ zastavil se Sawyer a protřel si oči, jako by to, co viděl, přičítal nějaké náhlé únavě a chtěl ji tím zahnat.

Miles vedle něj ztuhl. „Jo.“ Přejel pohledem to, co se objevilo před nimi, a pak vyjel pohledem až k obloze. To, co tam uviděl, ho nešokovalo tolik jako Sawyera, ale přesto jej to překvapilo.

Parťáci se na sebe jen podívali. „Jdeme pro Dana.“

* * *

Chris proseděla celé ráno s notebookem u recepce, dokud jí recepční, který už z jejich vysedávání a diskutování u vchodu byl očividně nesvůj, nenabídl malý soukromý sál, který byl schovaný za zavřenými dveřmi. „Vidím, že se tu s kolegy věnujete práci. Tam se vám bude dělat lépe, nikdo vás nebude rušit,“ řekl a bylo jasné, že tím myslí, že nebudou nikoho rušit oni. Chris to naprosto vyhovovalo.

 Kolem oběda se k ní přidal Desmond. Přinesl zvenčí krabici s doneseným jídlem a postavil je na stůl mezi ně. „Jé, díky,“ odvětila dívka a nabrala si na vidličku velkou porci nudlí s masem. „Vůbec mi nedošlo, že už je tolik hodin.“

„Vypadáš pohrouženě,“ potvrdil velitel. „Do čeho ses pustila?“

Dívka dožvýkala sousto nudlí a zadívala se na něj zamyšleně, jako by přemítala, co vše má říct. Pak usoudila, že nemá co ztratit. Stejně o tom bude mluvit už večer… a Desmond je velitel. Jestli někdo má právo vědět o tom, na čem dělá, je to on.

„Desmonde, slyšels někdy o Ryhopským lese? Nebo o lese mytág?“

„Jakže, Ryhopskej les a les mytág? Ne, nic mi to neříká. Co by to mělo bejt?“

„Mýtický místo někde u vás v Británii.“

Desmond chvíli přemýšlel. „Ne, fakt ne. Tos někde vyhrabala v těch svejch pátráních? Británii jsem si měl vzít já,“ dodal s mírnou výtkou. „I když jsem se k tomu neměl, to je pravda.“

„Nevyhrabala jsem to,“ řekla dívka. „Řekla mi o tom ta návštěvnice ze hřbitova.“

„Hm,“ udělal Desmond nepřesvědčeně. „A… co to má bejt za místo?“

„Je to místo z příběhu, ale vypadá dost zajímavě. Pravěkej les, kde se mýty a legendy stávají skutečnejma a můžeš se s nima setkat. To jsou mytága – mýtický postavy a tvorové, kteří tam díky nějakejm silám můžou nabýt skutečný podoby. A je to místo, kam se nechodí, protože kdo tam vejde, ten se většinou nevrátí vůbec, nebo se nevrátí příčetnej.“

Desmond pošťouchl vidličkou kus masa v pálivé omáčce. „A to ti vykládala ta ženská?“

„Tyhle podrobnosti ne, ale o tom místě mi řekla ona. Prý… to ve snu zmínil jeden z těch mrtvejch kluků.“

Informaci o tom, že podle Madge je Ryhopský les zlý a rozprostírá se i v pustých končinách Sierra Nevady u dálnice Oroville – Quincy, tu si raději nechala pro sebe.

* * *

Sawyer s Milesem přivedli Daniela a Franka a teď všichni zírali na to, co se před nimi odehrávalo. Uprostřed řídkého porostu tvořeného celkem symetrickými borovicemi se najednou otevíral malý prázdný prostor. Nebylo to však proto, že by zde nic nerostlo; borovice byly rozloženy celkem rovnoměrně. Avšak ty, které prostor ohraničovaly, na okrajích nabývaly pitoreskních tvarů. Jejich větve nerostly rovně a nenatahovaly se za světlem jako jiné… ale kroutily se v nepřirozeně tenkých spirálkách, jako by se něčemu snažily vyhnout. Na místě bylo absolutní, hrobové ticho. Jako by to místo pohlcovalo veškeré zvuky.

To ale ještě nebylo to nejpodivnější. Mezi pokroucenými borovicemi mělo všecko nepřirozenou barvu – jak sníh, tak vzduch, v němž občas proletovaly řídké vločky. Všecko mělo podivně lehce nafialovělý nádech, jako by to bylo osvětlováno fialovým kuželem, nebo spíše válcem světla. Na zemi žádný zdroj neviděli. Ale nahoře, když zvedli hlavu k zamračené obloze, se přímo nad nimi a přímo nad tou malou stromovu anomálií otevíral otvor v mračnech. Malý, ostře vyřezaný. Jako by kus oblačnosti vyvrtal pomyslný vrták procházející sem odněkud z vesmíru. Anebo ze zemských hlubin.

„Neuvěřitelné!“ vydechl Daniel. „Tohle… tohle potvrzuje naše teorie.“ Jeho přístroj souhlasně ječel.

„Průsak jako svině, že?“ řekl Sawyer to, na co fyzik myslel.

„Ano. Je úžasné, že jsme to našli. Nikdy jsem nic takového neviděl.“

„Já jo,“ prohlásil ponuře Sawyer. „Když na Ostrově Des odpálil ten kryt, byla obloha celá fialová. Tohle je proti tomu slabej odvar. Ale stačí to na to, aby se mně to hodně nelíbilo, to mi věřte.“

„To je… neuvěřitelné,“ mumlal Daniel a obcházel místo kolem dokola. „To je… úžasné. Uvědomujete si, jaké máme štěstí, že tu jsme dneska? Být tady včera v jasném a bezmračném dni, nic bychom na obloze neviděli. A kdyby nesněžilo, neviděli bychom možná ani ten světelný kužel.“

Vytáhl zápisník, zapsal si hodnoty z měřicího přístroje, pak vytáhl metr a s asistencí Milese začal vyměřovat rozměry podivného místa. Dával si však pečlivý pozor, aby do zářícího válce nevstoupil.

„Podejte mi něco kovového, magnetického,“ poprosil pak parťáky. Všichni se začali šacovat. Pak mu Frank podal svoji propisku. Daniel z kapsy vytáhl malý magnet a ověřil si, že tužka je magnetická. Pak odepnul popruh ze svého vřískajícího přístroje a na chvíli ho podal Milesovi, na popruh pověsil propisku a vše zavěsil na dlouhý klacek, který sebral ze země. Poodstoupil a pomalu přibližoval provizorní zařízení ke světelnému kuželu. Nic se nedělo. Propiska se ani nepohnula.

„To souhlasí,“ řekl tiše Daniel jako by sám pro sebe. „Průsak s detekovatelnou silnou magnetickou složkou, ale absolutně žádné magnetické projevy. Typické.“

Když měl vše potřebné, poodstoupil a začal si jev zakreslovat. Ruka mu jezdila po papíře.

„Počkej, Dane,“ zarazil ho Frank. „Půjčil jsem si večer od Chris foťák.“ Zalovil pod svojí velkou bundou a vytáhl ven přístroj. „Mám ti to vyfotit?“

„Skvělý nápad, Franku,“ pochválil ho fyzik. „Ano, prosím, nafoť to. Ze všech stran.“

Frank se přiblížil k anomálii, sundal krytku z objektivu a zapnul fotoaparát. „Tak dělej,“ zamumlal.

Ale přístroj nic nedělal. Pilot ho znovu zapnul a vypnul. Nic. „Asi to má mrtvou baterku. Možná byla stará. Mám náhradní,“ řekl a sáhl do vnitřní kapsy bundy. Ačkoli včera absolvoval patálii s vybitými telefony, stále si odmítal připustit, že se to děje setrvale, a hledal racionální řešení.

Jenže ani nová baterie fotoaparátu nepomohla. „Na hotelu jsem obě nabil naplno,“ bránil se pilot, i když ho nikdo z ničeho neobviňoval.

„Je to to samý jako včera,“ řekl ponuře Miles. „Podívejte se na mobily. Nebo nemusíte. Jsou vybitý až na kost.“

* * *

Prozkoumali světelnou a stromovou anomálii, Daniel si vše co nejpečlivěji zakreslil, vyznačil polohu místa a pak se rozhodli, že se vydají přímo k tábořišti, kde dřív stával přívěs, v němž našel poslední útočiště nešťastný Ted. Sjeli ze silnice a dali se lesním průsekem. Miles se snažil dívat do mapy a navigovat.

Za nimi se dál ozývalo tiché pípání Danielova přístroje.

Cestou minuli několik dalších zvláštně vypadajících míst s pokroucenými stromy. Ale nezastavovali.

Zkraje odpoledne se zastavili na plácku s provizorním tábořištěm. Miles ukázal Sawyerovi mapu. „Jsme tady, šéfe, že jo?“

„Vypadá to tak,“ přisvědčil Sawyer.

Daniel obcházel plácek kolem dokola a sledoval měřič. Ten občas zapípal, ale neječel tak naléhavě jako tam dole u fialové anomálie.

„Kde myslíte, že stával ten přívěs?“ přemítal Miles.

„Řekl bych, že na co nejrovnějším místě,“ prohlásil Frank. „Co třeba tady?“ ozval se po chvíli z okraje mýtiny.

„Asi máš pravdu,“ přemítal Sawyer. „Koukej, tady jsou dokonce nějaký zbytky dřevěný konstrukce. Našli jsme to, chlapi!“

Daniel se k nim rozběhl s měřákem. Přístroj ale pípal stejně jako předtím, nevzrušeně.

Nic zvláštního nenaměřili. Místo bylo klidné, tiché a z oblohy se snášely vločky sněhu. Obhlíželi znovu celou planinku a Sawyer s Frankem diskutovali o tom, jak to tady asi vypadalo před třiceti lety.

V hovoru si vůbec nevšimli toho, že Miles podezřele ztichl. Až po chvíli si jeho mlčení všiml Daniel. „Milesi?“

Nic.

Daniel věděl, co měl Miles v úmyslu. Věděl také, že s úspěchem pokusu příliš nepočítal. Teď se k němu tedy přiblížil jen asi na metr, hlavně aby ho v možná úspěšném pokusu nevyrušil.

Miles stál pevně rozkročeně na zemi, obličejem otočený od ostatních do lesa. Oči měl přivřené, takže nebyly vidět pohyby jeho zornic. Vypadal nesmírně zamyšleně a duchem mimo, což také byl. Po chvíli pozorování si Daniel všiml, že se mu Milesovi mírně třesou ruce, které mu volně visely podél těla.

„Pst,“ zastavil Daniel Sawyera s Frankem, když si konečně podivného chování všimli i oni. „Vypadá to, že se mu ten pokus daří. Nechoďte k němu blíž, ať mu to nenarušíme.“

„Vypadá to, že sebou brzy sekne,“ zavrčel tiše Sawyer a ostražitě svého parťáka pozoroval, aby mu mohl vyrazit na pomoc, kdyby se něco pokazilo.

Ale Miles sebou nesekl. Po několika minutách sebou několikrát silně škubl, zatřásl hlavou a pak si protřepal další části těla, jako by se probudil z tvrdého spánku. Rozhlédl se kolem sebe a když uviděl přátele, váhavě promluvil. Hlas mu v hrdle skřípal jako písek.

„Sakra, to je síla,“ zněla jeho první slova. Pokusil se odkašlat si a pak promluvil znova. „Pořád je to tady. Chytil jsem ho.“

„Po tom chlapci tady něco zůstalo?“ užasl Daniel. „Říkals přece, že to je příliš dávno, že tu asi už nebude nic.“

„To jsem se sakra splet,“ řekl stále ještě podivně zabarveným hlasem Miles. „Je to tady a je to síla. Ten kluk musel umírat hrozně dlouho a v hrozným strachu. Je to tu cítit pořád.“

„Viděls něco konkrétního? To něco, co ho tak vyděsilo?“

„To ne, to už po takové době nejde. Nezůstaly tady otisky konkrétních představ, ale jen ten abstraktní pocit. Hrůza pohnout se byť o kousek místa, vystrčit nos z bezpečnýho útočiště, protože jsi najednou přesvědčenej, že pokud to uděláš, dostane tě něco příšernýho. Něco, co číhá hned pár centimetrů za hranicí místa, kde teď jseš, a pokud z něj vybočíš, roztrhá tě to pomalu na cucky.“  

Miles si protřel oči, sáhl do kapsy a vytáhl malou láhev s vodou. Trochu se napil a pokračoval. „Na podobnejch místech, kde se někdy něco takovýho stalo, pak citlivý lidi přepadaj iracionální záchvaty strachu a úzkosti.“

„Sem asi moc lidí nechodí,“ poznamenal Frank.

„To je jedině dobře,“ zavrčel Sawyer. „Vůbec se mně to, co tohle místo dělá, nelíbí. Jseš v pohodě, Enosi?“

Sledoval svého parťáka ostražitým pohledem, ale Miles mávl rukou. „Dobrý. Za chvilku budu v normálu. Jen jsem trochu… vyšťavenej. Nemáte něco sladkýho k jídlu?“

Sawyer se pohrabal v kapsách a hodil mu čokoládovou tyčinku.

Dali si pauzu na provizorní pozdní oběd na druhé straně planinky, než kde kdysi stával přívěs. Tam se cítili všichni normálně. Zatímco ukusovali ze svých sendvičů, Danielův měřák klidně a vyrovnaně pípal. Indikoval, že sice nejsou na úplně standardním místě, ale že to není nic, kvůli čemu by se měli vzrušovat. Probrali další postup – věděli, že není na co čekat, brzy se začne stmívat. Vyrazí zpět. Daniel si jen vymínil, že se cestou zastaví u dalších objevených anomálních míst a udělá si tam pár měření. Po setmění měli být v Berry Creeku, vrátit skútry a vyrazit do Oroville.

Nahoře na obloze se začínaly protrhávat mraky a slunce prosvitlo skrz koruny stromů. Sníh polily zářivé sluneční paprsky. Neviditelné, bílé. Možná nějak takhle vzniklo přesvědčení, že bílá je barva čistoty, bezpečí, nevinnosti, pomyslel si Daniel. Bílá je absence světelných anomálií.

* * *

Návrat do civilizace proběhl klidně, přesně podle plánu. V šest večer byli v Oroville. Desmond s Chris stále seděli dole v místnosti u recepce. Velitel se konečně pustil do svého úkolu od bratra a dívka pokračovala ve svém pátrání. Odpoledne si vyřídila hovor s knihovnicí v Yubě – informovala ji, že si kopie materiálů vyzvedne až dalšího dne kolem poledne, když se budou vracet domů. Žena jí sdělila, že se jí povedlo zkontaktovat s oním mužem, se kterým tehdy mluvila. „Starej Jack“ nebyl jen tak nějaký svědek, byl to někdejší policejní vyšetřovatel případu zmizelých chlapců. „Rád se s váma potká,“ řekla vlídně knihovnice. „Až se zítra stavíte, dám vám jeho telefonní číslo a domluvíte se s ním už sama.“

Chris si najednou připadala oproti včerejšku jako v jiném světě. Tenhle den se dařil už od rána – začalo to Danielovou omluvou a přes zajímavé zjištění ohledně Ryhopského lesa to pokračovalo až k téhle bombě v podobě nedocenitelného svědka.

Optimismus se dostavil v bonusové dávce i po příjezdu terénní skupiny. Vrátili se kolem šesté hodiny odpolední a všem z tváří čišela značná únava, ale také výraz spokojenosti až vzrušení. Když se shromáždili kolem velitele, nemohl si Desmond pomoci. „Vy jste spadli z planety sluníčkových lidí, nebo jste si cestou něčeho šlehli? Všichni vypadáte, jako byste se dozvěděli nejlepší zprávu svejch životů.“

Daniel se zasmál. „Je to výborný, brácho. Předpoklady se potvrzují! Dej nám půl hodiny, pak si můžeme zajít na jídlo a pak uděláme poradu. Všecko si řekneme. A Chris, ty nám řekneš, na co jsi přišla ty. Jsem na to hodně zvědav.“

Dívka zazářila jako malé nazrzlé slunce a vesele přikývla. „Mám i nějaký další novinky. Budete koukat.“

* * *

Po večeři se sešli opět v místnosti u recepce. „Tak jo, lidi, dejme se do toho,“ začal rovnou Desmond. „Dneska to vypadá, že si máme co říct. Něco má Chris, která do toho tady koukala celej den, a vy čtyři toho očividně máte spoustu. Tak kdo začnete?“

„Dáma první,“ navrhl Sawyer. I on vypadal spokojeně. Pozoroval ostatní členy skupiny a neunikla mu Chrisina dobrá nálada. S uspokojením si pomyslel, že jeho včerejší intervence patrně měla úspěch.

Dívka se protáhla a začala vyprávět. „Včera odpoledne, když jsme se vrátili odtamtud, jsem se vydala na ty hřbitovy, kde jsou pohřbení ti chlapci. A na jednom z nich jsem potkala ženu, která je všecky znávala. Chodí je snad denně navštěvovat.“

Miles nazdvihl obočí. „Kolik jí probůh je?“

„Tipuju kolem padesáti, pětapadesáti. Znala je z domova pro duševně nemocný. Žije tam dodnes. Povídala mi o nich dost věcí. Kromě toho, jaká to byla hrůza a jak jí hrozně chybí, se zmínila o několika věcech, který sice zněj dost divně, ale v kontextu toho, na co už jsme narazili, to dává určitej smysl.“

„Co ti řekla, Chris?“ zadíval se na ni Daniel.

„Řekla, že to místo, kde zmizeli a zahynuli, je zlé. Zlý les, řekla doslova. Prý si je vzal, vysál a vyplivl. Kromě toho posledního.“

Chvíli se odmlčela, aby svým slovům dodala váhu.

„A doslova řekla, že po té události měla sny, ve kterých k ní mluvil jeden z těch kluků. To o tom lese jí prý řekl on. Prý se toho místa bál tak moc, že nedokázal vyjít z toho karavanu a raději tam zemřel. Jo… a dokonce to místo i nazval. Prý je to ryhopský les.“

„Ryhopský?“

„Jo,“ potvrdila novinářka. „Něco jsem si o tom dnes hledala. Ryhopský les je místo z fantasy příběhů od britskýho autora Roberta Holdstocka. A je to místo, kde… kde se díky nějakým silám od věků zhmotňují a ožívají lidské legendy, mýty a představy. Mohou se tam dočasně objevit ve fyzické podobě, komunikovat a jinak interagovat s lidmi… ale nemohou odejít, jsou vázané na dané místo a jeho bezprostřední okolí.“

„To nezní vůbec špatně, Chris,“ promluvil tiše Daniel. „To vůbec nezní špatně.“

„A ještě jsem neskončila. Těm legendám se věnuje celá série knížek. V tom lese se ztrácejí lidé z okolí, kteří tam vešli a ztratili se v bezčasí. Jezdí do něj vědecké výpravy. A ano, Dane, některý výzkumy tam prý jsou dost detailně popsaný. Autor byl původně vědec, než se teda naplno dal na psaní fantasy.“

„Sežeň ty knihy, prosím, co nejrychleji,“ řekl fyzik. „Tohle je… tohle stojí za pozornost. Objevilas hodně nadějný dílek do skládačky, Chris.“

Dívka se potěšeně usmála. „Do konce týdne bych měla mít knížky doma. Už jsem po nich pátrala. Jo… a ještě mám jednu drobnost na závěr. O tý nevíš ani ty, Desmonde,“ zazubila se na velitele. „Volala jsem té knihovnici do Yuby. Sehnala toho starýho Jacka, o němž se předevčírem zmínila při návštěvě. A víte co? Rád se s náma potká a popovídá si. A pozor, není to jen tak nějakej páprda. Je to bývalej policajt, co vyšetřoval hádejte co.“

„Neříkej, že zmizení těch cvoků,“ řekl pomalu a s rodícím se úsměvem Sawyer.

Chris zářivě přikývla. „Jo.“

* * *

Pak se ujal slova Daniel s Milesem. Popsali, co objevili v lese v místech, kde kdysi zůstalo stát auto zmizelých chlapců, i co detekoval Miles na tábořišti, kde kdysi našli ubohého Teda.

Desmond je soustředěně poslouchal. „Co to podle vás je? Dane?“ zahleděl se na bratra.

„Jednoznačně je to další energetický průsak,“ řekl rozhodně mladý vědec. „Velice silný průsak. Určitě se tam budu chtít vrátit. Musím si pořídit další přístrojové vybavení – bude to chtít pořádný magnetometr, spektrometr a možná i něco dalšího. Jakmile to budu mít, zajel bych si sem nabrat další měření… a za měsíc, až bude přesně výročí té události, se sem vrátíme a uděláme to celé znova.“

„Co myslíte, že se tam tehdy stalo?“ zeptala se zamyšleně Chris.

Slova se ujal Miles. „Přesně už to asi nikdy nezjistí. Ale podle toho, co jsem včera a dneska viděl, bych to odhadl asi takhle: kluci v noci vyrazí z města domů a v kopcích uvidí něco, co je upoutá už zdálky. Je tma, takže případný světla jsou vidět zdálky. Rozhodnou se, že se na to zajedou podívat. No… a když se přiblíží až moc, tak se věci začnou podělávat. Nejspíš to začalo tím, že jim zdechlo auto.“

„Ty vybitý baterie,“ nadskočil Sawyer.

„Přesně. Kdo ví, co se jim s tím stalo. Nezapomínej, že to tehdy mohlo být ještě silnější než to, co jsme viděli dneska,“ řekl Miles. Do jeho teoretizování se vmísil Frank. „Během chvíle mi to záření, či co to je, vyžralo obě baterky k tvýmu foťáku,“ upřesnil směrem k Chris.

„A pak je něco odvedlo nebo zahnalo do lesa. Zprvu to mohlo bejt to první – vzhledem k tomu, že odcházeli celkem klidně ve skupině a k tomu, co vypověděl ten chlap s infarktem. Ale později se to nejspíš změnilo na to druhý.“

„Proč myslíš?“ zeptal se Desmond.

„Kvůli tomu, co bylo cítit na tom místě, kde umřel ten poslední kluk. Měl z něčeho tak příšernej strach, že radši umřel hlady a zimou, než by vyšel ven.“

„Pokud cestou viděl, jak jeho kámoši umíraj ve sněhu, kdoví jakým způsobem a na útěku kdoví před čím, tak se mu ani moc nedivím,“ odtušil Sawyer.

Desmond poslouchal, opřený v pohovce, s rukama sepjatýma za hlavou. Cítil jakýsi neurčitý soucit s nešťastným chlapcem, zavřeným v malém přívěsu, který nemohl nebo nechtěl ven.

„Jak to na tom místě, kde umřel ten kluk, vypadá s průsakama, Dane?“

„Nic zvláštního,“ řekl fyzik a díval se do svých poznámek a mapky. „Na tom místě jsou hodnoty stejné, jako v průměru širšího okolí. Je to mírně zvýšená hodnota oproti třeba tomhule místu, ale není to nijak extrémní a na nic by to nemělo mít vliv. Výrazné anomálie se necházejí, nebo aspoň my jsme je našli, cestou k tomu tábořišti. Plus ta největší a nejrozsáhlejší poblíž místa, kde nechali stát auto. A ta menší, kde jste včera vy dva měli ty vize.“

„Když si dáme dohromady to, co jste dneska našli vy, to, co Chris řekla ta nemocná ženská, a to, co je možná v těch knížkách o lese… tvoří to zajímavej obrázek,“ poznamenal zamyšleně Desmond.

„Zapadá to naprosto přesně,“ řekl rozhodně Daniel. „Ty knihy… ty knihy potřebuju.“

Chris roztržitě přikývla, že je sežene. Dál si podpírala bradu a mnula si nos. Když konečně promluvila, znělo to hodně nejistě. „Já tady těm věcem vůbec nerozumím,“ přiznala. „Ale… myslíš, Dane, že v těch průsacích, co jste našli, by za určitejch okolností někdo moh... zmizet?“

Daniel zvedl hlavu od poznámek, do kterých se už zase stihl ponořit. „Hm, to by bylo opravdu extrémně anomální…“ Znejistěl. „Nerad bych… Zatím nemáme tolik dat, aby bylo možné něco takového…“

Sawyer se na něj zadíval. „Nekličkuj, Einsteine. Já jsem tě na tom místě viděl. Dával sis zatracenej pozor, abys do toho světla nestrčil ani špičku boty. Ty moc dobře tušíš, co se na takovejch místech může dít, co? Tak to vybal. Může se tam něco… nebo někdo ztratit?“

Danielovi probleskla hlavou vzpomínka na časy na univerzitě a na příhodu o zmizelé pizze, kterou si připravoval pod zářičem a po které nezbylo ani stopy. A na to, jak to Desmondovi vyprávěl skoro jako kuriózní historku pro zasmání. 

„Hm, za velice specifických okolností…“

„Neštvi mě,“ zavrčel Sawyer. „Může se tam někdo ztratit?“

„Ano,“ přiznal neochotně Daniel.

910 - Les si je vzal

 Říkejte něco, vy dva, kruci,“ zahučel Sawyer od řízení. „Ať se po vás pořád nemusím ohlížet, jestli jste v pohodě.“

„Jsme v pohodě,“ odtušila Chris. Bolela ji hlava, ale jinak jí už nebylo nic.

„Nic strašnýho se nestalo,“ potvrdil Desmond.

„Dan si to nemyslel,“ uzemnil ho Sawyer. „Koukejte bejt hodní parťáci a pěkně si budeme povídat, dokud nedojedeme do Yuby.“

Když dorazili zpět do města, začalo vyjednávání, co dál. Ubytování měli sehnané v Oroville, ale podle Danielova pokynu se zatím měli zdržovat v Yubě. „Zašla bych si do té knihovny, ale jsme s tou knihovnicí domluvené až na zítřek,“ přemítala Chris. „Tak tedy aspoň…“

„Ty to s těma hřbitovama myslíš vážně?“

„Jo,“ přikývla dívka.

„Dobře. Chceš kytku? Před pár ulicema jsem viděl nějakej obchod,“ navrhl Sawyer.

„Jo, zajeď tam, prosím tě. Pak mě vyhodíš u hřbitova a já si tam zajdu.“

„To teda ne, Scullyová,“ ohradil se Sawyer ostře. „Půjdem s tebou. Danny přímo zmiňoval, že vás nesmím nechat nikde samotný.“

„Jak malý děti,“ povzdechl si Desmond. Doteď byl zamlklý a snažil se nějak urovnat to, co viděl, a to, co to znamená, ale teď už si nemohl pomoci.

Chris se k němu přidala. „Jo. Nic nám není, Jime. Bylo to tím místem. V Yubě se nic nedělo a neděje!“

Sawyer zastavil u chodníku a praštil do volantu. „A dost, oba. Dočasnej velitel mě něčím pověřil, tak mě neserte a poslouchejte jeho zprostředkovaný rozkazy. Pokud vás spustím z vočí a něco se s váma stane, tak mi Danny urve palici, i když je strašně těžký si to představit. Ale nepochybuju o tom. Takže konec diskusí, jdu tam s váma. Hodím tě na ten blbej hřbitov, agentko, ale budeme se Scottym stát opodál a hlídat tě. Víc z toho nedostaneš.“

„Dobře,“ kapitulovala dívka. „A ne hřbitov, ale hřbitovy, prosím tě. Nejprv mě vezmi na Sutter, pak na Browns a nakonec na Sierra View. Můžu tě podle mapy navést.“

„Nejseš teda zrovna skromná,“ prohlásil Sawyer.

„A co jinýho tu máme dělat? Jeď, prosím tě. A ještě předtím ty kytky, jo?“ Chris se na něj pokusila usmát do zpětného zrcátka.

„Zatracená ženská,“ zahučel Sawyer, ale rozjel se.

* * *

Nakonec se dohodli, že zajedou pouze na sutterský hřbitov a Sierra View. Browns Valley bylo mimo Yubu a Sawyer protestoval, že by měli zajíždět tak daleko.

Na Sutteru Chris strávila celkem dlouhou dobu. Procházela tichými řadami hrobů, zdálky sledována letargickým Desmondem a ostražitým Sawyerem. Až když jí to přišlo hloupé, zeptala se jednoho z návštěvníků hřbitova, zda neví, kde leží jeden z chlapců z pětky z Yuby. Věděl a hned ji navedl.

Na Sierra View už byla chytřejší a zeptala se rovnou. Když došla k hrobu chlapce, kterého našli v přívěsu a jehož osud byl snad nejděsivější, zastavila se. Položila na desku poprášenou sněhem malý svazeček květin vedle hromádky kamínků… a zadívala se směrem k horám.

„Dobrý den,“ uslyšela najednou ženský hlas.

Překvapeně zvedla hlavu a ohlédla se. 

Těsně za ní stály další dvě ženy. Ta, která ji patrně oslovila, k ní měla nakročeno. Cosi držela v zaťaté pěsti. „Dobrý den,“ zopakovala přibližně padesátiletá žena s klidným úsměvem ve tváři. Kolem hlavy měla auru kudrnatých, zářivě blonďatých barvených vlasů, které jí neladily k tónu pleti. Na sobě měla obnošenou fialovou bundu a na zádech batůžek. Vypadala zvláštně.

„Dobrý den,“ odvětila Chris. Vyčkávavě se na ženu zahleděla, ale dlouho čekat nemusela.

„Dobrý den,“ řekla potřetí žena. „Vás jsem tady ještě neviděla. Přišla jste za Tedem? To je hezké. Já sem chodím každý den.“

„Madge, neruš paní,“ pokusila se ji zastavit třetí žena, která stála pár kroků za padesátnicí. Ale ta se nedala zbrzdit. „Vy Teda znáte? Jste moc mladá, abyste ho znala.“

„Neznám,“ odvětila Chris. „Jen jsem se tady chtěla… zastavit a vzpomenout si na něj.“

„Já na něj taky vzpomínám, ach, ano,“ posmutněla Madge. „Na něj a na Jacka a Jackieho a Billa a Garyho, ach bože. Stýská se mi po nich.“

Sklonila se a vedle Chrisiny květiny kamínek na hromádku podobných. „Musím jim nosit kamínky. Kdybych kupovala každý den kytičky, nezbylo by mi žádné kapesné,“ zrůžověla žena.

„To je chytré,“ řekla Chris, která si definitivně potvrdila, že žena není duševně zcela v pořádku. Vysvětlovalo to i přítomnost třetí ženy.

Byla ale zvědavá. „Vy jste ty chlapce znala?“

„Ach, ano,“ vydechla žena a rozzářila se. „Byli jsme kamarádi. Znali jsme se z domova Gateway, víte?“

Do hovoru se vmísila třetí žena. „Nezlobte se, prosím. Madge je… z domova pro klienty s duševními problémy. Stejně, jako kdysi ti chlapci. Znávali se.“

„Prosím, vůbec se neomlouvejte,“ zarazila ji Chris. Jen stěži si uvědomovala, co se jí podařilo – narazila na někoho, kdo si dané události pamatuje… a vypadá, že o nich bude velice ochotně mluvit. A to všecko naprostou náhodou ve chvíli, kdy měla pocit, že pro ni celé pátrání skončilo a že ji její indispozice znovu vyřadila z veškerého výzkumu. A teď…

„Ráda si s Madge popovídám. Pokud tedy bude chtít,“ obrátila se Chris znovu na padesátnici.

Ta se zatvářila potěšeně. „Já si povídám ráda. O Tedovi a Jackovi a Jackiem a o nich všech. Je mi po nich smutno. Je to smutné, co se stalo.“

Chris pohledem vyhledala její doprovod. Můžu? zeptala se očima. Ale ano, naznačila jí třicátnice.

Novinářka tedy opatrně pokračovala. „A co se s nimi stalo?“

Madge se nasupila. „Nemůžete se tak hloupě ptát, když jste tady. To musíte vědět, Paní bezejmenná.“

Chris se omluvně usmála. „No jo, nezlobte se, já se vám nepředstavila. Jsem… Christy,“ použila přezdívku z dětství, kterou jí už skoro nikdo neříkal.

„Ahoj, Christy,“ zatvářila se Madge potěšeně.

„Ahoj,“ zopakovala Chris.

„Co se s nimi stalo?“

Chris znejistěla. „Já vím jen to, že to byla hrozná tragédie. Ztratili se v noci v zimě a chladem zemřeli.“ Volila opatrná slova, aby ženu příliš nerozrušila.

Ale té to bylo očividně jedno. „Pfff. Umrzli. To říkají všichni. Ale tak to není. Kdepak, tak to není!“

Třicátnice jí položila ruku na rameno. „Madge, neměla bys… Nemůžeme paní zdržovat.“

„Ale jí to nevadí,“ odtušila bryskně Madge. Pak se zadívala se na Chris překvapivě jasným pohledem a oznámila jí: „Nevadí vám to.“

„Nevadí,“ potvrdila opatrně Chris a zadívala se na pečovatelku. „Záleží ale na vás, jestli je to pro Madge v pořádku…“

„Je,“ odvětila pečovatelka, s trochu rezignovaným výrazem. „Jen bych nerada, aby naše klientka někoho…“ obtěžovala, dořekla žena pohledem.

„Teto Tess, paní Christy to nevadí,“ zopakovala Madge rázně. Pak se znovu zadívala na novinářku. „Víte, co rse jim stalo?“

„Ne,“ řekla upřímně Chris. „Nevím. Povíte mi to?“

„Les si je vzal,“ vykřikla Madge.

Chris chvíli zaraženě mlčela. „No, ano, v lese se ztratili, to ano…“

„Neztratili. Vzal si je. Lesy umí být zlé. Máte ráda lesy?“ Madge mávla rukou směrem k zalesněným horským vrcholům v dálce.

„Docela ano,“ pokrčila rameny Chris. „Jsou… hezké a klidné.“

„Nejsou,“ zasyčela Madge jako rozzlobená kočka. Pod zevnějškem milé, zmatené starší dámy se začínala budit vnitřní zloba. „Lesy mohou být zlé. Berou si lidi. Jako si vzaly moje chlapce.“

Žena se dostávala do jakéhosi transu. Třicátnice ji ostražitě pozorovala, ale zatím nic nedělala. Chris to nejistě pozorovala a periferním pohledem viděla, jak situaci sleduje i Sawyer. Opatrně na něj kývla, že je všecko v pořádku.

Pak se znovu zaměřila na Madge. „Jak…“

„Lesy jsou někdy zlé. Vzaly mi přátele. Nalákaly je, vzaly si je, sežraly. Sežvýkaly je a vyplivly, jako starou kost! Nechutnali jim. Jenom… jenom Gary. Toho si les nechal. Zlý les!“ zašermovala padesátnice rukama.

„Jak… jak to všechno víte?“ Chris věděla, že by v téhle konverzaci neměla pokračovat, ale nemohla si pomoci, cítila se jako zhypnotizovaná. Možná to ještě byly dozvuky toho incidentu tam nahoře na silnici, blesklo jí hlavou.

„Ted mi to řekl.“

„Ted?“

Pečovatelka vzala Madge za loket. „Madgie, měly bychom jít domů. Víš, že o tomhle nemáš povídat. Pan doktor to nerad vidí.“

Padesátnice se jí vymanila. Chovala se jako vzdorovité děvče na prahu puberty – to byl také asi věk, v němž se mentálně zasekla.

„Ted se mnou mluvil. Tenkrát. Než umřel. Dokud tam v tom lese… Měl strach. Bál se vyjít ven, aby… aby… aby ho les...“

„To muselo být strašné,“ vydechla Chris.

„Strašné,“ zopakovala Madge. „Moji přátelé. Všichni pryč. Ach…. mohli jsme spolu… všecko. Já, Ted, Gary… spolu. Mohli jsme být šťastní. Dělat spolu… věci,“ zatvářila se spiklenecky. „Mít děťátko. A to už nebude. Nebude. Všecko je pryč.“

Padesátnice jako by zvadla. Dívala se na Tedův náhrobní kámen.

Pečovatelka Tess ženu vzala za ruku a přísně ji oslovila. „Madgie, to stačilo. Už sis popovídala. Jdi napřed, prosím, já tě doběhnu.“

Madge cosi zamumlala, ale pak se podvolila. Věnovala Chris poslední, teď zase překvapivě jasný pohled. „Na shledanou, paní Christy. Nezapomeňte. Les – les si je vzal. Dávejte si na něj pozor. Je to ryhopský les.“

„Ry – cože?“

„Ryhopský les. Ry – ho – pský. Ted mi to řekl. Pak jsem o něm četla. Je o tom spousta knížek.“

Pak se Madge podvolila strkající Tessině ruce a zamířila pryč od hrobu. Pečovatelka moment počkala, až se žena vzdálí, a pak Chris tiše, ale naléhavě oslovila. „Prosím vás, nezlobte se, že vás tím vším zasypala. S těmi chlapci vyrůstala. Byla o několik let mladší než oni a měla je hrozně ráda. Poznamenalo ji to napořád.“

„Působí zvláštně,“ řekla zamyšleně Chris. „Na jednu stranu to přijala jako fakt, mluví o tom s klidem…“

„… a pak začne málem plakat o děťátko, které spolu neměli, viďte?“ Tess se zatvářila unaveně a smutně. „Tak to bývá. Bije se to v ní. Když chlapci zmizeli, Madge se naplno rozjela její nemoc. Takhle zůstane asi už napořád. Zůstane u nás navždy. Snažíme se, aby našim chlapcům a děvčatům bylo dobře. Mají u nás domov.“

„Je u vás od malička?“

„Ano,“ přikývla Tess a zabrousila pohledem k postavě, která se beze spěchu šourala k bráně. „Víte… takových lidí je tady víc. I jejich rodiče bývali mnohdy našimi klienty. Spřátelí se v našem centru, podobně jako ti chlapci s Madge… a když to nepodchytíme včas, je tu za pár měsíců děťátko, o které se nedovedou starat. Děti jako Madge vyrůstají u nás. Vždyť jí rodiče ani nedokázali dát normální jméno. Madge… to je zkratka jejího skutečného jména. Madgalene. Ani nedokázali to jméno správně napsat. Smutný příběh.“

„To je…“ Chris sklonila hlavu. „Díky bohu, že mají lidi, jako jste vy, kteří jim pomáhají.“

„To nic,“ odtušila Tess s úsměvem. „Vlastně je to s nimi hezké. Jsou jako děti. Umí být vděční za každou maličkost.“ Ukázala směrem k Madge, která si cosi se zaujetím prohlížela na vývěsní ceduli hřbitova. „Musím už utíkat, Madge na mě čeká. Nakonec vždycky poslechne. Je to hodné děvče.“

Padesátileté děvče dál čekalo na svou třicetiletou tetu. Vůbec si nevšímalo Sawyera s Desmondem, kteří stáli opodál a upřeně ji pozorovali a přerušovaně se spolu bavili.

„Moc vám děkuju za čas, který jste mi daly,“ zadívala Chris na pečovatelku. „A opatrujte se.“

* * *

„Co to probůh bylo, Scullyová?“ neovládl Sawyer svou zvědavost, když se k nim Chris vrátila. Dívka stále zírala směrem za mizející dvojicí.

„Kamarádka těch zmizelejch chlapců.“

„Jako vážně?“

„Jo. Znávala je a dodneška jim chodí na hrob. Znala je z domova pro duševně nemocný. Je sice pomatená, ale… řekla mi pár věcí, na který bych se chtěla podívat.“

„Podělíš se?“

„Radši bych až večer, až se vrátí Dan a ostatní. Je to docela zajímavý, ale ještě s tím počkejme. Desmonde,“ otočila se novinářka na velitele, „neozvali se ti?“

Desmond zavrtěl hlavou. „Ale máš pravdu, mohl bych to zkusit.“ Vytáhl z kapsy telefon, vytočil číslo a chvíli čekal. Zamračil se.

„Nic. Není dostupnej. Zkusím Franka.“

Ani tenhle pokus nebyl úspěšný. Napotřetí vytočil Milese… také bez úspěchu. „Asi jsou bez signálu. Zkusím to pozdějc.“

„Co teď?“ nadhodil Sawyer, když vyšli ze hřbitova a zamířili k autu. „Nezastavíme se někam na jídlo? Nechápu, že dávno neumíráš hlady.“

„No, radši bych jela rovnou do motelu a na něco se podívala, ale když to říkáš… tak to vlastně nezní tak špatně.“

„Co by sis dala?“

„Je mi to jedno,“ mávla rukou dívka. „Jenom ne hamburger, prosím,“ zašklebila se při vzpomínce na nepříjemné chvíle zkraje odpoledne.

„Když jsme přijížděli, viděl jsem u hlavní silnice nějakou italskou restauraci. Co vy na to? Jíte mořský potvory a těstoviny?“

Vydali se tam.

Chris si ještě vzpomněla, že měla zavolat knihovnici, s níž se včera domlouvala na poskytnutí materiálů. Našla si na internetu číslo a zavolala. Žena si ji přesně pamatovala a potvrdila jí, že už pro ni něco má. „ A už jsem se s kolegyní bavila i o lidech, kteří by s vámi mohli chtít mluvit. Ještě to není jisté, ale zítra už vám snad dám jeden nebo dva kontakty.“

„To by bylo báječné,“ rozzářila se Chris. „Moc vám děkuju. Zítra odpoledne bych se tedy znovu zastavila, ano?“

Desmond si také držel u ucha telefon. Nespokojeně vrtěl hlavou. Vytípl hovor, vytočil další číslo a čekal. Po chvíli konečně promluvil. „No konečně, Milesi, to je dost, že… Milesi, jseš tam? Milesi!“

„Sakra,“ zanadával. „Konečně mi to zvedl, ale pak vypadl.“

„Asi jsou pořád mimo signál,“ přemýšlela dívka.

„Měli by už být na zpáteční cestě. Brzo bude tma.“ Desmond začínal vypadat, jako by něco hlodalo.

* * *

Po večeři se dohodli, že se vrátí do Oroville a přihlásí se k ubytování na motelu, kde měli rezervaci. „Půjdu něco dělat,“ prohlásila Chris a shrábla klíč od svého pokoje.

„Na to zapomeň,“ prohlásil Sawyer. „Zapomnělas na pokyny?“ 

Dívka si povzdychla. Sawyer to vzal jako souhlas. „Můžeme si sednout tady dole v přízemí, jsou tady fajn křesla. Vem si počítač, Scullyová, a dělej, co potřebuješ, ale chci tě mít na očích. A tady velitele taky.“

Jak řekl, tak se stalo. Chris hleděla do obrazovky, Sawyer si z pokoje přinesl knížku a Desmond neklidně zíral směrem ke vchodu. Znovu se pokusil spojit se s druhou skupinou. Opět marně.

Chris sjela pohledem ze svého počítače k šéfovi skupiny. Vypadal teď už dost znepokojeně. Venku byla tma a začalo sněžit.

Les si je vzal, vzpomněla si dívka na slova nemocné ženy.

Otřásla se. Od té chvíle se už taky do své práce nedokázala pořádně zabrat. Les si je vzal. Sežvýkal je a vyplivl.

* * *

Vrátili se až kolem osmé večer. „Ještě, že jsem si napsal jméno toho motelu, když jsme se o tom bavili,“ prohlásil Frank. „Jinak nevím, jak bychom vás naháněli. Jsem fakt rád, že jsme zpátky, mám toho dost. Jdu se ubytovat.“ Miles beze slova chytil klíče, které mu hodil Sawyer, a zamířil nahoru.

Daniel vešel do motelového lobby jako poslední z trojice. Tvářil se neurčitě. Zato jeho bratr vypadal, jako by v něm cosi povolilo a on nevěděl, jestli má začít řvát nebo se smát. Pokusil se o normální tón. „Dane, kde proboha jste tak dlouho?“

„V terénu. Promiň, brácho, protáhlo se to. Nešlo to vůbec tak, jak jsem doufal.“ Vědec shodil z ramene batoh a rozepnul si bundu. „Zítra se tam musíme vrátit.“

„Co máte s telefonama? To jste si je nikdo pořádně nenabil?“

„Měli jsme nabito naplno. Vybily se.“

„Všechny? Děláš si legraci?“

„Všechny,“ potvrdil Daniel a přes tvář mu přeběhl stín. „Milesův se na chvíli vzpamatoval, ale slyšels, jak to dopadlo. Jinak je to tam úplně vybilo. Až na doraz.“

„To asi nebude jen hledáním signálu v kopcích,“ vmísil se do hovoru Sawyer.

„To nebude.“

„Dej mi prosím klíče, Desmonde, hodím si nahoru věci. Anebo pojď se mnou, prosím tě. Potřebuju se tě v klidu zeptat na to, cos vlastně viděl.“

Jeho bratr se zvedl z křesla a Daniel se rozhlédl po ostatních parťácích. Až teď jako by je vzal plně na vědomí. Přejel pohledem ze Sawyera na dívku. „Ahoj, Chris. Až to vyřídím s Desmondem, popovídáme si spolu o tom odpoledni, ano? Zatím nechci, abys o tom mluvila s někým jiným.“

Pak se znovu obrátil k bratrovi. „A Desmonde… vracím ti velení. Díky za důvěru. Můžeme jít?“

* * *

 Dívka jen polkla a zůstala zírat za mizejícím Desmondem a Danielem. „Co to sakra… To jako bylo předvolání k výslechu? Něco jsem provedla? Je na mě naštvanej?“

„Nemá proč. Nemohlas za to a on to ví. Ale taky bych rád věděl, co mu přelítlo přes nos,“ přitakal Sawyer. „No, vypadá to, že máme rozchod. Chceš si jít dělat svoje, Scullyová?“

Chris přikývla a odebrala se ke schodišti.

Sawyer se od Milese dozvěděl, co se dělo s druhou výzkumnou skupinou po jejich odjezdu. Když se dostali do míst, kde už se nedalo jet dál, byli ještě kus cesty před místem, kde se v roce 1978 našlo auto chlapců. „Měl jsem co dělat, abych to obrátil, ale povedlo se,“ prohlásil Miles s kusem hrdosti. „A pak Franka napadl geniální nápad. Vymyslel, že si půjčíme sněžný skútry.“

„V tý divočině se daj půjčit skútry?“

„Daj, jen ne takhle narychlo. Ale na zítřek tam máme zamluvený dva stroje v tý vesnici. Prý vyrazíme hned ráno.“

Chris se ve svém mrňavém jednolůžkovém pokoji natáhla na postel. Byla příliš měkká a vrzala. Dívka zírala do stropu a nechápala. Daniel se od toho incidentu za Brush Creekem choval neskonale divně. Když to srovnala s jeho péčí a starostmi po jejím incidentu před Novým rokem, bylo to, jako by se jednalo o dva různé lidi. Nerozuměla tomu.

Když se ozvao zaklepání na její dveře, vyskočila. Automaticky si uhladila rozcuchané vlasy. Za dveřmi stál Frank. „Ahoj, holka. Jsem hned vedle a už jsem se zabydlel, tak jsem si říkal, že se zajdu zeptat, jak ti je.“

Dívka se na pilota vděčně usmála. „Už je to dobrý. Je mi fajn. Odpoledne jsem se už dokonce dala do práce. Vypadá to, že máme zase další kousek něčeho, co by se mohlo hodit. Ale ještě to musím dokončit, než vám to řeknu.“

„Jseš nezdolná,“ zasmál se Frank.

„Radši pracuju, než abych dumala nad tím, co se mi to dělo,“ pokrčila dívka rameny. „Já vím, že to asi nic vážnýho nebylo, ale…“

„Jak jsi přišla na to, že to nebylo nic vážnýho?“ podivil se pilot upřímně.

„Dan nás poslal zpátky. Ani se nepřesvědčil, jestli jsme v pořádku dorazili. Nezeptal se, jak mně a Desovi je. Kdyby to bylo vážný, řešil by to přece jinak,“ konstatovala dívka.

„Tak to jsi na pěkným omylu, děvče,“ zavrtěl hlavou Frank. „Byl z toho pěkně vykolejenej. A řekl bych, že ještě teď je. Jen se asi začíná učit, jak s tím zacházet. Nezapomínej, že když se to stalo, měl na starosti vedení celé skupiny. Asi to patří k jeho představě, jak má fungovat velitel – že má péčí o vyřazené parťáky pověřit někoho dalšího a on sám pokračuje v akci. Nepřipomíná ti to nic?“

Chris se usmála v pochopení. „Ten Desmondův nácvik.“

„Jo.  Malej brácha se učí od velkýho.“

Ještě chvíli spolu stáli ve dveřích Chrisina pokoje a povídali si o tom, co přineslo odpoledne toho dne. Pak se otevřely další dveře na konci chodby a z nich vyšel Daniel. Zamířil k povídající si dvojici. „Chris! Doufám, že nemluvíš o … víš, co jsem ti řekl.“

Dívka se opřela o dveře. „Ne, buď bez obav. Tlacháme hlavně o tom, co jste zažili vy. Docela ráda bych ale šla spát. Máš teda chvíli, že bychom…?“

„Ano, kvůli tomu za tebou jdu,“ přikývl vědec. „Omluvíš nás, Franku?“

Pilot se zazubil, popřál dívce dobrou noc a pak za ním zapadly dveře vedlejšího pokoje. Daniel následoval Christlene do jejího malého pokoje. „Máš to tu hezký.“

„Když myslíš,“ pousmála se.

Chris se posadila na svoji postel, Daniel se usadil u psacího stolu na židli. „Tak… konečně máme chvíli klidu. Vypadáš dobře, to jsem rád.“

„Už je mi fajn,“ mávla rukou. „Nic to nebylo.“

„To neříkej,“ namítl vědec. „Bylo to patrně lehčí než ten stav, který jsme řešili v San Fernandu, to ano. Ale že to nic nebylo… to není pravda. Bylo to lehčí, neztratilas vědomí a nejspíš jsi neměla tak nepříjemné následky, ale rozhodně to byla anomálie.“

Pak, jako by si na něco vzpomněl, dodal: „Předpokládám, že už ti pak bylo lépe. Teď vypadáš dobře.  A kdyby se předtím něco dělo, předpokládám, že byste mi o tom už řekli.“

Dívka jen přikývla. Daniel si dokázal všecko zdůvodnit sám. Ani se jí nezeptal, jak jí je – rovnou to konstatoval sám. A srovnání se stavem v San Fernandu – jestli chtěl to, že u ní proseděl celou noc, marginalizovat do slova „stav“, znělo to dost divně.

„Můžeme se vrátit k tomu, co se ti odpoledne stalo? Cos přesně viděla?“

Chris si povzdychla a opřela se o polštář. „Vždyť to víš.“

„Jen přibližně, a to je málo. Řekni mi prosím všecko, na co si vzpomeneš, Chris. Jak ta vize vypadala, jak dlouho trvala, cos při tom cítila. Potřebuju vědět všecko.“

Dívka zavřela oči. „Jeli jsme asi sto metrů za váma… a najednou jsem asi dvacet metrů před sebou uviděla klečet na zemi uprostřed našeho pruhu člověka. Najednou a bez jakýhokoli varování. Strhla jsem řízení, abych ho nesrazila. Jenže… tam prý nebyl.“ Otřásla se a nešťastně se na vědce zadívala.

„Klid, Chris,“ řekl Daniel, ale znělo to trochu jako konverzační fráze. „Jinak si nevzpomínáš na nic zvláštního? Světlo? Zvuky? Nějaké náhlé vůně nebo pachy?“

Dívka se zamyslela a opět se vrátila do toho kritického okamžiku. Ne, nic si nevybavovala. Jen tu klečící siluetu obklopenou…

„Jak ten muž vypadal? Vzpomeneš si na něj?“

„Byl… dospělej, celkem urostlej. Nepřipomínal mi nikoho, koho znám. Měl na sobě zimní oblečení, takový docela staře vypadající. Měl nějakej tlustej svetr, čepici, šálu… ruce a nohy jsem mu neviděla. A měl batoh. Klečel uprostřed silnice a…“

„Klečel na té silnici, nebo někde jinde?“

Dívka se zamračila. „Jak to myslíš?“

„Vidělas jenom jeho, nebo kolem něj bylo něco dalšího, co sem nepatřilo stejně jako on? Nějaké další cizí objekty a podobně?“

Chris zavřela oči a snažila se si vzpomenout. „Nevím. Když o tom mluvíš, napadá mě, že to kolem něj bylo takový zamlžený. Jako by se tam míhaly nějaký stíny, ale… nic konkrétního to nebylo.“

„A pak jsi strhla volant a ten muž zmizel.“

„Asi jo,“ přisvědčila. „V tý chvíli jsem ho už znova neviděla a Frank se Sawyerem mě přesvědčili, že tam nikdo nebyl. Tak jsem ho už nehledala. Dane…“

„Hm?“

Chvíli hledala ta správná slova. „Tys… ty ses tam šel podívat, když jsme zastavili. Bylo tam něco?“

Fyzik rozhodně zavrtěl hlavou. „Nic. Jen vyjeté stopy od toho, jak jsi trhla řízením,“ dodal.

„Co to bylo?“ Dívka si přitiskla pěsti k unaveným očím.

„Vidina. Na takových místech se to někdy stává.“

„On… podíval se na mě. Těsně předtím, než jsem strhla volant. Podíval se přímo na mě,“ naznačila Chris pohled z očí do očí, „a… v obličeji měl najednou příšernou hrůzu. Měl snad větší strach než já. Strašně mě to vyděsilo. A pak byl pryč. Myslela jsem, že jsem ho srazila.“

Daniel se vyhnul jejímu pohledu. „Bude to dobrý, Chris. Zítra tam s námi nepojedeš, tak se toho nemusíš bát. Stejně tu máš nějakou práci, že?“

Dívka na něj vytřeštila oči. „No… jo.“  A to je jako všecko? Vyřešíme problém tím, že už nikdy neuděláme to, co ho způsobilo? To je všecko? A co budeme dělat při dalších výzkumech, to už s váma nikdy nikam nepůjdu? Zírala na něj se směsicí nevyřčených otázek, ale neměla sílu něco namítnout.

Vědec se pomalu zvedl k odchodu. „Tak je to v pořádku. To je všechno, Chris, půjdu do našeho pokoje. Ty si odpočiň a neměj strach. Bude to dobrý. Dobrou noc.“

* * *

Daniel zašel do pokoje, který sdílel s Desmondem. Jeho bratr ležel na posteli a zíral do zdi. „Je v pohodě, že?“

„Ano,“ kývl fyzik. Vyzul se a už se viděl ve sprše, když se ozvalo další zaklepání – na jejich dveře.

Daniel přiotevřel dveře a uviděl Sawyera. „Jime, co…“

„Máš ještě chvíli, bejvalej provizorní veliteli?“

Daniel se zamračil, ale pak přisvědčil. „Jo. Co se děje?“

„Chci s tebou taky mluvit, Einsteine.“

„Teď? Tak tedy pojď dál.“

Sawyer se zamyslel. „Možná radši jinde. Pojď ven.“

„Zníš naštvaně, Jime, doufám, že mu nehodláš rozmlátit ciferník,“ ozval se z pokoje Desmond. „Na vaše dětinskosti jsem si už zvykl, ale tohle by už bylo moc.“

„Neboj, Scotty, dostaneš brášku zpět neporušenýho,“ odvětil Sawyer.

Daniel se za ním vydal. „Kam jdeme?“

„Nedal by sis panáka, vědátore?“

„Já?“

„Jo, ty. Dej si třeba nějaký holčičí pití, mně je to jedno. Ale já jednoho potřebuju, Miles mě poslal do háje a se Scullyovou ani se šéfem jsem si dát nemoh. Vím, cos říkal na Silvestra. Pamatuju si na tvý příkazy, abys věděl. A když na to dojde, tak je fakt dodržuju.“

„To jsem rád,“ prohlásil Daniel. Mířili dolů do přízemí, kde byl i malý bar.

„Já si dám rum, ten nejlepší, co máte. Nebo rovnou dva,“ hodil Sawyer na pult desetidolarovku. „ A ty, Danny?“

„Dejte mi prosím malou whisky se sklenicí vody,“ požádal Daniel. Nevypadal nijak nadšeně. Počkal, až jim servírka donese nápoje, přiťukl si s parťákem a pak ve sklenici smísil dohromady velkou sklenici vody s malou sklenkou whisky. Sawyer do sebe první rum okamžitě otočil.

„Co potřebuješ, Jime?“

„Chtěl jsem s tebou mluvit o jedný věci. Nevím, co všecko ti řekl Des o tý jeho vizi s naším autem, který padalo do škarpy. Ale… je tady jedna věc a já nevím, jestli o tom víš.“

„O co jde?“ Daniel upil ze své sklenice.

„Desmond tady ty vizionářský stavy míval i dřív. Stávalo se mu to na Ostrově. Poté, co se vrátil s lodí zpátky, protože byl prý chycenej v pitomým sněžítku, potom, co a vyhodil do vzduchu tu stanici. Pak to podle mě na nějakou dobu přestalo. Kdyby se mu to dělo pořád, tak už jsme to zaznamenali a taky by se teď netvářil tak zmateně a rozhozeně.“

„Počkej,“ zbrzdil ho Daniel. „Ty mi chceš říct, že podle tebe se Desmondovi dneska vrátily stavy, které měl na Ostrově poté, co tam prošel nějakým silným energetickým polem?“

„V tvojí vědátorský hantýrce asi jo,“ potvdil Sawyer. „Nechtěj po mně podrobnosti, jsou to už roky. Ale vím, že se mu tam takový věci děly. Jestli mi to tenkrát někdo převyprávěl, nebo jsem to viděl… fakt nevím, kdybys mě rozporcoval. Bylo toho všeho moc a některý věci mi trochu splývaj.“ prohlásil upřímně.

„Splnily se ty jeho vize?“

„Některý snad jo. Jiný se nestaly těsně jen proto, že někdo na poslední chvíli něco udělal.“

„Jako to Frankovo trhnutí za volant,“ zašeptal Daniel a sevřel sklenici v dlaních.

„Přesně tak,“ souhlasil Sawyer. „Řekl bych, aby ses na to bráchy zeptal, ale on ti moc nepoví, vzhledem k tomu, co s ním udělal Psycho Ritchie.“

Chvíli bylo ticho.

„To je dost závažný poznatek,“ řekl pomalu Daniel. „Takže Desmondovi se dneškem vrátilo něco, co zažíval na Ostrově. Ale nepamatuje si na to.“

„Asi tak.“ Sawyer se protáhl. „To jsem ti chtěl říct jako hlavní věc. Půjdu pomalu spát. Ale ještě bych ti rád řekl jednu maličkost.“

Fyzik přikývl.

Sawyer se k Danielovi naklonil. „Nechovej se jako debil.“

„Cože?“

„Nechovej se jako debil,“ zopakoval s gustem Sawyer. „No tak, Danny, ty víš, o čem mluvím. Ty o tu holku máš zatracenej strach. A ona o tebe taky, abys věděl. Dneska jsem ji pozoroval, když jste se dlouho nevraceli. Byla jako na jehlách.“

Daniel se zamračil. „To… nemuselo být kvůli mně. Mohla se bát i o Franka. Jsou si hodně blízcí, řekl bych.“

Sawyer se zasmál. „Ale jdi ty, vědátore. Frank v ní vidí náhradní dceru, tak se o ni stará, to je všechno.“

„Frank má dceru?“ podivil se vědec.

„Jo, ale nech si to pro sebe. Nechce o tom mluvit. Ale já jsem nemluvil o Frankovi, ale o tobě. Od tý doby, co ses vrátil, se chováš divně. Tak toho zase nech, jo? Tý holce není dobře a to poslední, co potřebuje, je dumat o tom, co udělala špatně a proč jsi na ni naštvanej. Jo, a dneska něco zjistila, ale chce to říct až celý skupině. Tak ji nenech dlouho čekat.“

„Já na ni přece nejsem naštvanej,“ řekl užasle Daniel. „Jak na to přišla?“

Sawyer pokrčil rameny a odešel nahoru.

* * *

Daniel pak snad ještě půl hodiny seděl v prázdném baru a přemítal o tom, co mu Sawyer řekl. Ukázalo se, že zeď jeho pečlivě vybudovaného klidu a rozhodnosti nefunguje tak, jak by měla.

Daniel si ji vybudoval během těch několika málo sekund, kdy byl nejprve na příšerný zlomek věčnosti přesvědčen, že Chrisino auto spadlo ze srázu a všichni jsou mrtví, a pak, když běžel k jejímu odstavenému autu a netušil, co se s řidičkou děje. V těch chvílích a chvílích poté mu došlo, že takhle nemůže dál. Prožívat každý problém s takovou intenzitou by ho brzy zničilo. A to nesměl nejen kvůlisobě, ale kvůli celé jejich misi a ostatním parťákům. Zase si vzpomněl na ten kritický večer v San Fernandu, kdy kvůli strachu o Chris úplně zapomněl na Desmonda, který na tom byl podobně jako ona.

Teď to bylo naštěstí mírnější, to viděl na obou postižených na první pohled – ani jeden ani na chvíli neztratil vědomí, netekla jim krev z nosu, viděli své vize zasazené do reality. Tím, že si držel odstup a příliš se v problému nešťoural, se na ně snažil přenést pocit, že se vlastně nic hrozného nedělo. Což se mu patrně do jisté míry povedlo.

Uvnitř ho ale dál užíraly obavy. Byl nesmírně rád, že v cestě pokračovali jen s Milesem a Frankem – ani jeden toho moc nenamluvili a vždycky si jen počkali na Danielův pokyn, co dál. Mohl během svých měření přemýšlet o tom, co dál. Rozhodl se, že si své obavy musí nechat pro sebe, i kdyby je měl schovat za zdí uměle vybudovaného odstupu.

Jenže teď se dozvěděl, že ani to nefunguje.

Povzdychl si a dopil zbytek whisky s vodou. Pracovat v týmu lidí bylo náročné. Na moment se mu zastesklo po časech, kdy jen přednášel na univerzitě a pak celé dny trávil sám ve své laboratoři.