705 - Sbohem, holka

Vraceli se. 

Od chvíle, kdy Frank vyslovil tu větu, se atmosféra na palubě otlučeného boeingu propadla pod bod mrazu. Jako by najednou ten padesátistupňový chlad, který vládl za jen pár centimetrů od jejich tváří a pomalu začínal na okénka kreslit drobné vločky, jaksi záhadně pronikl i do letadla. A do těch, kteří byli na palubě. 

V kokpitu se rozhostilo naprosté ticho. Frank se přestal snažit o navázání komunikace a jen sledoval stav paliva a správný chod autopilota. Na Milesovy dotazy odpovídal jedním, dvěma slovy. 

V kabině pro cestující byla nálada obdobná. Kate, Sawyer a Richard mlčky seděli, každý ztracený ve svých myšlenkách. Claire spala – padlo na ni vypětí posledních dní, všechna únava, zmatky, nejistota a nakonec vybičované a ztracené naděje. 

Kate si o ni dělala starosti. Dobře věděla, že tohle je nejhorší možná situace, jaká mohla dívku potkat. Před pár hodinami na vlastní oči sledovala Claiřin zápas o poslední zbytky příčetnosti, když ji přesvědčovala k návratu. Na palubě letadla se zdálo, že by Claire mohla ten zápas dotáhnout do vítězného konce… ale teď o tom Kate pochybovala. Měla strach z chvíle, až se dívka probudí. Bude jenom nešťastná a zoufalá, nebo se jí znovu v pohledu objeví ty nepříčetné stíny? 

Minuty ubíhaly, letoun hltal kilometry a motory hltaly palivo. Bezstarostně, jako by se nic nedělo. Tahle bezstarostnost ale dělala starosti Frankovi. Spočítal si, že jim palivo vyjde – nebo také nevyjde – jen těsně. Zkušený pilot si také moc dobře uvědomoval, že letadlo je více či méně poškozené po předchozím přistání na krátké a provizorní ranveji a po hoblování džungle – a měl strach z opětovného přistání. Nevěděl, jak boeing zareaguje na přistávací manévry, nevěděl, jak bude fungovat mechanika na křídlech a nevěděl, jestli se letadlo při klesání a snižování rychlosti nezačne naklánět. Kdyby se naklánět začalo, bylo by to špatné. Nádrže už budou skoro prázdné a pokud se letadlo jen trochu nakloní, octne se jeden přívod paliva na suchu a jeden motor vysadí. A kombinace výpadku motorů a poruchy řízení mohla být smrtící jak pro zubožené letadlo, tak pro šestici na jeho palubě. 

Konečně se v dálce objevil stín, který se pomalu zvětšoval. Byli zpátky. Skoro. 

Frank zapnul palubní rozhlas. 

„Tak jo, lidi, jdeme dolů. Doufám, že si pamatujete bezpečnostní instrukce, který jste dostali před čtrnácti dny. Zapnout a utáhnout pásy, předklonit se, zapřít o sedadlo před váma a rukama si chránit hlavu. Nebude to nic příjemnýho, máme krátkou dráhu a poškozený řízení. A já s tím budu muset trošku praštit o zem, aby… no, to vám nemá cenu vysvětlovat,“ uvědomil si. „Prostě se držte a přejte nám hodně štěstí. Já i tahle holka ho budeme potřebovat,“ dodal pochmurně. 

V prvním momentu si pětice pasažérů myslela, že Frank v posledních větách zesílil hlas. Až pak jim došlo, že pilot mluvil stále stejně, monotónně a skoro rezignovaně, ale hluk v okolí se zmenšil. Letadlo se rozhodlo veřejně podpořit slova muže, který měl v rukou jeho osud. Jeden motor vysadil. 

„Sakra, tohle mi nedělej, ty potvoro, teď ne,“ povzdechl si Frank. Letadlo začalo zatáčet, jako by je ochromlé křídlo brzdilo a táhlo do strany. Pomalu uhýbali z přímého kurzu. Frank ale i přesto pokračoval v sestupu, neměl na výběr. Vyrovná to, až budou blíže k zemi. 

* * * 

„Myslím, že bys měla Šípkovou Růženku vzbudit,“ ozval se vzadu v kabině Sawyer směrem ke Kate. Tmavovláska váhavě přikývla. „Nechce se mi do toho. Mám strach, že…“ 

Nedopověděla, povzdychla si a pak opatrně položila vedle spící dívce ruku na rameno. „Claire? Claire, probuď se,“ jemně jí zatřásla. Nic. Zatřásla silněji. Dívka se pohnula, ospale otevřela oči… a pak je vytřeštila v nechápavém výrazu. 

„Co… kde… kde to jsem?“ hledala těžce slova. Chtěla ze sedačky vyskočit, ale zapnutý bezpečnostní pás jí to nedovolil. Claiřinu hysterii to ještě víc vyprovokovalo – začala se chovat jako divoké zvíře, které náhle zjistí, že je v pasti. Slova přešla v jekot a dívka se začala divoce zmítat, aby se vyprostila. Kate se ji ze všech sil snažila uklidnit, ale bylo to marné. „Sawyere, pojď mi pomoct,“ vykřikla zoufale. 

„Promiň, pihovatá, ale mám tady děsně zajímavý čtení,“ zavrtěl hlavou Sawyer a zamával letákem s bezpečnostními instrukcemi, který vylovil z přihrádky na sedačce. „Sice se mi zpátky domů vůbec nechce, ale ten odpor není tak velkej, abych se místo toho zabil při přistání.“ 

„Ale já ji sama nezvládnu!“ zaječela Kate, stále se rvoucí s Claire. Claire sice byla menší, ale několik let v džungli ji zatraceně zocelilo – a čím víc se jí zamlžoval rozum, tím víc se jí vracely fyzické síly. 

„Tak ji nech bejt,“ utrhl se Sawyer. „Zabijete se obě! Nehraj si na spasitelku, pihovatá, a padej si sednout někam jinam,“ snažil se Kate přesvědčit. Marně. 

„Nenechám ji umřít, sakra, slíbila jsem jí, že se o ni postarám,“ vyrážela ze sebe Kate, jak během nerovného zápasu lapala po dechu. 

„Ta holka je šílená! Jí už pomoct nemůžeš,“ zařval Sawyer. Kate ho ignorovala a obě ženy se dál praly. Pak se Kate povedlo rozepnout si pás, takže konečně mohla vstát. Získala tím určitou převahu a povedlo se jí Claire aspoň trochu zpacifikovat a zatlačit do sedačky. 

„Kate, co to ksakru děláš?“ 

* * * 

Kate bývala vždycky netypické děvče. Nejraději pobíhala venku a lezla po stromech, nebo si hrála v lese a snažila se číst ze stop divoké zvěře. Dívčí hry na kadeřnici, kosmetičku nebo pozdější propírání chlapců a toho, jak se kdo na koho podíval a kdo se s kým dal dohromady, ji nikdy příliš nebavily. Nebylo tedy divu, že měla kamarády hlavně mezi chlapci. Změnilo se to až na střední škole. Kate přišla v první den pozdě, jako obvykle. Zbylo na ni poslední volné místo v zadní lavici u okna. Vedle ní seděla světlovlasá dívka v obnošené košili. „Ahoj, já jsem Lucy,“ špitla. O přestávce se daly do řeči – dvě vyděděnkyně třídy, jedna v nemoderním oblečení, což ji v očích spolužáků naprosto znemožňovalo, druhá – rebelka bez příčiny, vzdorovitá a paličatá jako kluk, prostě divná holka. Staly se z nich nejlepší kamarádky. 

Kate a Lucy spolu trávily každou volnou chvíli i mimo školu. Lucy ráda chodívala ke Kate domů, učily se, procházely se v lese nebo sedávaly na stromě za domem a snily o budoucnosti. Často se zapovídaly až do večera, takže Lucy raději zatelefonovala domů a domluvila se s matkou, že u Kate přespí. Po dlouhých měsících vzájemného získávání důvěry se Lucy Kate svěřila, proč u ní zůstává tak ráda. Jednoho večera jí ukázala modřiny na celém těle. „Táta se občas napije, no,“ řekla Lucy a víc se o tom nechtěla bavit. Kate to respektovala. Ale o to víc se snažila chodit na návštěvy k Lucy… a často se zapovídala do noci, aby u kamarádky musela přespat. To pak bylo jisté, že tentokrát Lucy žádná modřina nepřibude. 

Jedné noci, kdy Kate zrovna byla doma sama, ji probudil déšť oblázků na okno. Když otevřela a vyhlédla ven, uviděla před domem Lucy. Třásla se zimou. Kate jí rychle utíkala otevřít. Kamarádka jí téměř padla do náručí a Kate zjistila, že se netřese jen zimou, ale hlavně pláčem. Když promluvila, ovanul Kate alkoholový závan. Lucy byla opilá. Kate se neptala, co se stalo – bylo jí jasné, že se děje něco hodně zlého. Odvedla kamarádku do svého pokoje, zabalila ji do deky a odešla jí uvařit čaj. Když se vrátila z kuchyně, Lucy se na ni vrhla. „Kde… kde si sakra byla, Kate,“ ječela dívka. „Nechalas mě bejt, vodešla sis pryč, nechalas mě bejt a nepomohlas mi,“ blábolila opile. Kate se ji snažila uklidnit. Marně. „Jseš… ty seš jako všichni vostatní. Sem pro tebe ta chudinka Lucy, co ji mlátí fotr, tak na ni musíme bejt hodný! Tváříš se jako kamarádka, ale nezáleží ti na mně. Nikomu na mně nezáleží. Jseš se mnou jen proto, abys měla dobrej pocit, jak jsi hodná,“ vzlykala Lucy opile a odháněla Kate, která se ji snažila obejmout a utěšit. „Jdi do háje, děte tam všichni, nechte mě na pokoji,“ zaječela nakonec. Přitáhla si deku blíž k tělu a vyběhla z Kateina pokoje. Kate se ji marně snažila zastavit – Lucy běžela ke vchodovým dveřím a zmizela ve tmě. 

Kate se těžko usínalo a ráno se jí těžko vstávalo do školy. Sousední lavice byla prázdná. Když si Kate vzpomněla na Lucyinu opilost, vůbec ji to nepřekvapilo. Překvapila ji učitelka, která si ji po skončení první hodiny zavolala. „Slečno Austenová… můžete prosím jít na moment se mnou?“ Kate se zatvářila otráveně. „Ale já nic neprovedla. Tentokrát fakt nelžu!“ „Já vím, že jste nic neprovedla. Jde o slečnu Boltonovou. Můžete jít prosím se mnou?“ zopakovala učitelka. Kate beze slova přikývla. Co je s Lucy? 

Učitelka ji odvedla do kanceláře ředitele. „Posaďte se, prosím, slečno Austenová,“ vyzval ji pan Lawrence, ředitel školy. „Co je s Lucy?“ vyhrkla Kate bez pozdravu. „Obávám se, slečno, že vám musím sdělit něco nepříjemného. Slečna Boltonová… se k nám už nevrátí,“ řekl ředitel. „Co… jak… jak nevrátí? Co je s ní?“ vyjekla Kate. „Stalo se jí něco?“ 

„Slečna Boltonová… se v noci pokusila o sebevraždu. Přežila, ale odvezli ji do psychiatrické léčebny, Katherine. Vaše spolužačka se k nám už nevrátí,“ zopakoval smutně ředitel. „Vím, že to byla vaše kamarádka. Je mi to líto,“ dodal. Kate byla jako ve snách a nechala se odvést zpátky do třídy. Po zbytek dne seděla sama v poslední lavici a vzpomínala na Lucyina slova – jsi se mnou jen proto, abys měla dobrej pocit. Nikdy se nedozvěděla, proč se Lucy toho večera tak šíleně opila a proč to všecko udělala. Ale tušila, že za to mohl její otec. „Za všecko špatný můžou chlapi,“ řekla jí kdysi Lucy. A tím, co udělala, to nezvratně potvrdila. 

* * * 

„Osmset, sedmsetpadesát, sedmset,“ četl údaje z výškoměru Miles. Frank si v hlavě přehrával nouzové instrukce. Vysunout a zajistit podvozek. Klapky, spojlery, brzdy. 

„Šestset, šestsetpadesát.“ 

Hlavní ostrov už měli téměř na dosah ruky. Frank s obrovskou vděčností děkoval osudu, že mechanické součásti na obou křídlech fungovaly tak, jak měly – takže se mu povedlo srovnat nerovnoměrný výkon a letadlo přestalo zatáčet. 

Jenže pak zmlkl i druhý motor. 

„Tak jo,“ povzdechl si rezignovaně pilot. „Stejně už je to jedno. Klídek, Franku, přistání bez motorů se simuluje při každým výcviku…“ řekl si jakoby sám pro sebe. Pak se znovu vrátil do role zodpovědného kapitána. 

„Milesi, vypadni,“ zavelel. 

„Cože?“ podivil se Miles tónem šokovaného dítěte, kterému rodiče poručí těsně před koncem napínavého filmu, že má okamžitě jít spát. 

„Slyšels dobře, vypadni odsud. Hra na pilota skončila, nechci tě zabít!“ zvýšil hlas Frank. „Tohle… bude ošklivý. Musím s tím praštit o zem. Letadlo při přistání má určitou energii a je na tobě, jestli ji vybiješ tvrdým dosednutím, nebo sedneš jako do peřin a budeš brzdit ještě půl hodiny. Máme krátkou a špatnou dráhu a jsme moc rychlí, nemůžu to zbrzdit zpětným tahem motoru. Fláknu s tím, co to vydrží, ale stejně nám ta dráha nevystačí! Zapíchneme se do džungle… a nejvíc to odnesou ti vepředu.“ 

Miles se ale rozhodl jinak. „Na to zapomeň, Franku. Snažil ses nás odsud dostat, takže já tady teď zůstanu pro případ, že bys pak odsud potřeboval dostat ty. Co má bejt, bude,“ filozofoval. Pak se pokusil o úsměv. „A navíc jsem docela klikař. Už jsem pár nahnutejch situací přežil, tak se to snad povede i teď. Buď si užiju adrenalin z první řady, nebo to aspoň skončí rychle.“ 

„Nepochází vaše rodina náhodou z Japonska? Pradědeček kamikadze?“ ušklíbl se Frank. Neměl sice na vtipkování náladu, ale musel tu situaci nějak odlehčit. Jinak by se zbláznil, ještě než by se dotkli země. 

Dvěstě, stopadesát, sto. Letadlo tiše plachtilo oblohou jako obrovský, důstojný pták a Frank vyhlížel malý ostrov. Orientoval se jenom podle pobřeží velkého ostrova a podle map, které našli v objektech Dharmy. Naštěstí byly dost přesné. Malý ostrůvek s vytouženou ranvejí se objevil přesně ve chvíli, kdy to Frank očekával. 

Jenže byli pořád moc rychlí. „Sto, osmdesát, sedmdesát, šedesát, padesát,“ odečítal Miles zastřeným hlasem… Pak se pod nimi ocitl práh dráhy. Jestli ji přeletí a dosednou do džungle, skončí to nejspíš katastrofou. Frank se rozhodl pro poslední možnost. Vysunul na maximum vzdušné brzdy a klapky. Letadlo citelně zpomalilo a poslední metry neklesalo, ale téměř se propadlo. 

Miles svých „dvacet, deset“ nedopočítal. Očekával, že dosednutí bude tvrdé. Ale to, co přišlo, nečekal. Jako by ho někdo shodil z desetipatrové budovy vsedě na dřevěné židli a ještě ho po dopadu nakopl do žeber s rozběhem. Zalapal po dechu, před očima se mu roztančil roj jisker a jen zdálky slyšel Frankovo klení. 

Letadlo narazilo do dráhy, ale nezastavilo se. Mělo příliš lehký předek a nedosedlo tak, jak mělo. Poskakovalo po zadních kolech podvozku jako veselá dětská hračka, zatímco se otřesený Frank snažil sklopit dolů i neposlušný čumák. Pak se mu to konečně podařilo, jenže dráha už končila. Pak se ale stal zázrak - přední kolo se zarylo do měkké země a o cosi se zarazilo. Letadlem to naposled tvrdě škublo… a pak bylo konečně ticho. 

Frank chtěl pustit řízení, ale ruce ho neposlouchaly. Až po několika nekonečných vteřinách se mu povedlo uvolnit křečovité sevření a pustil se kniplu. Tak jo, dokonáno jest, hotovo, ámen, pomyslel si. A sbohem. Sbohem, holka, nedokázal jsem tě odsud dostat. Nedokázal jsem odsud dostat ani ty, kteří na mě spolíhali. Jsem pilot k ničemu. Teda býval jsem pilot k ničemu. Pilot, kterej se nemá jak vrátit na oblohu, už není pilot. 

Do reality ho vrátilo zabušení na dveře kokpitu. Sawyer. „Hej, vy tam vepředu, jste celí?“ 

„Jo, šéfe. A nejen to, jsme dokonce i živí,“ ozval se Miles. Jeho hlas zněl hodně přiškrceně, ale zdálo se, že je v pořádku. 

Frankovi se po chvíli konečně povedlo roztřesenými prsty rozepnout pásy a odblokovat dveře pilotní kabiny. „Jak jste na tom vy vzadu?“ 

Sawyer už u dveří nebyl. S Richardem se skláněli o několik řad dál, kde mezi sedačkami ležela zhroucená a zakrvácená postava. 

* * * 

„Kate, prober se, zatraceně,“ prosil Sawyer a v hlase mu znělo cosi jako zoufalství. Odmítal si ale připustit, že by měl ztratit posledního člověka, na kterém mu tady na tomhle místě doopravdy záleželo. Ne. To se prostě stát nemohlo. 

„Co se stalo? A kde je ta blonďatá amazonka?“ nechápal Frank. 

„Claire zase přeskočilo. Chtěla zdrhnout, Kate se ji snažila udržet na místě a schytala tu ránu místo ní. Nebyla připoutaná, stála a myslím, že ji ten náraz hodil na přední sedačky,“ vysvětloval Sawyer. 

Frank se rozhlížel po prázdném letadle a až úplně vzadu zaznamenal pohyb. Claire byla evidentně v pořádku – Kate ji při nárazu ochránila od jakéhokoli zranění. Jakmile letadlo zastavilo, vyskočila ze svého sedadla a utíkala pryč, ještě než se Sawyer a Richard vzpamatovali ze série nárazů. Právě se jí povedlo otevřít zadní dveře a výška několika metrů ji nezastavila. Bez váhání seskočila z letadla… a byla pryč. 

„Zdá se, že jí přeskočilo definitivně,“ podotkl Frank. 

Kate se pomalu probírala. „Auuu, moje – hlava,“ zasténala. Chtěla si osahat krvácející ránu na spánku, kterou jí právě Richard ovazoval. Pokus o pohyb levou rukou ji ale přiměl k ještě silnějšímu výkřiku. 

„Pomalu, pihovatá, nehejbej se,“ tišil ji Sawyer. „Budeš v pohodě, ale teď musíš bejt v klidu, jasný?“ 

„Co… co se stalo, kde…“ bloudila očima nepřítomně Kate. „Nic si… nepamatuju.“ 

„Pššt, nenamáhej se, na pokec bude ještě spousta času, holka,“ domlouval jí Sawyer. „Jsme zpátky doma. Frank to zvlád a dostal nás na zem. Jenže ses prala s šílenou mamčou, takže sis to krásně adrenalinový přistání vůbec neužila.“ 

„Claire… Claire, kde je,“ rozpomněla se Kate a prudce se posadila. Veškerá bolest z rozbité hlavy i potlučené ruky byla najednou vedlejší. 

„Na to rovnou zapomeň,“ zchladil ji Sawyer a přinutil ji opět si lehnout. „Claire je fuč, ptáček uletěl. Šílený mámě znova přeskočilo.“ 

„Musím ji najít,“ vyjekla Kate. „Ona… já… slíbila jsem jí, že jí pomůžu.“ 

„Kate, Claire se o sebe postará,“ vstoupil do rozhovoru Richard. „Žila na tomhle ostrově tři roky. Ona naši pomoc nepotřebuje.“ 

„Hlavně o ni nestojí, pihovatá. Musíme ji nechat bejt, rozumíš? Může bejt nebezpečná!“ přesvědčoval Kate Sawyer. 

Kate ale omámeně trvala na svém. „Ne, ne. Mě… mě poslechne, dovolí mi, abych s ní zůstala,“ blábolila a snažila se Sawyerovi vykroutit. 

Frank se od skupinky oddělil. „Myslím, že bych měl zamknout dveře,“ podotkl. „Aby se nikdo nepokoušel v noci utýct.“ 

„Kate, sakra! Nikdo nikam nepůjde a ty už vůbec ne, jseš zraněná,“ došla trpělivost Sawyerovi. „A navíc je večer. Zůstaneme tady všichni do rána… a pak se uvidí. A bez připomínek,“ zadíval se přísně na Kate. Odpověděla mu ublíženým pohledem, ale neprotestovala. 

Snesla se noc. Pětice se rozmístila po opuštěném letadle a jeden po druhém pomalu usínal. Nikdo z nich nespal klidně. Výbuch z hlavního ostrova ale nevzbudil nikoho – byli dost daleko. A stěny letadla dobře tlumily zvuky z okolí. Kate spala nejhůř. Bolela ji rozbitá hlava a kvůli pohmožděninám ani nevěděla, jak si lehnout. Zírala do tmy a myslela na Claire. Nemohla ji prostě nechat někde v džungli. Slíbila to její matce… a slíbila to i sobě. Tím, co se z ní stalo, vlastně sebrala dceru své vlastní matce. Připadala si, jako by svoje selhání mohla napravit tím, že vrátí ztracenou dceru jiné matce. Musela Claire najít. 

* * * 

Ráno konečně Frank otevřel oba vchody. Pak zaváhal a otevřel i nouzový východ nad křídlem se skluzavkou. „Tady máte dálnici, panstvo,“ oznámil přihlížejícím a odešel dozadu do kuchyňky najít si něco k snídani. Ostatní ho brzy následovali. 

Kate se už cítila mnohem lépe. Zranění ji sice bolela, ale mohla se hýbat a hlava už jí fungovala zase na plný výkon. Po snídani si sbalila věci. 

„Odcházím,“ oznámila čtveřici mužů stručně. 

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“ staral se Richard. Kate jen přikývla. 

„Ach jo, pihovatá,“ povzdechl si Sawyer. „Lovecký vášně jsou nezkrotný, co?“ 

„Nesnaž se, Sawyere,“ zavrtěla hlavou Kate. „Neříkám to proto, abyste mi to rozmlouvali.“ 

Sawyer se dovtípil. „Ne, Kate. Já nikam nejdu. Mám pocit, že… si trochu potřebuju dát oraz. Bylo toho v poslední době nějak moc.“ 

Kate se snažila nedat najevo určité zklamání. Chápala, že je asi příliš brzy chtít po Sawyerovi, aby s ní odešel do džungle a chtě nechtě tak odolával jejich vzájemné přitažlivosti, o které oba dobře věděli – Julietina smrt byla příliš čerstvá. Ale stejně ji to zabolelo. 

„Tak… snad se zase brzo uvidíme,“ rozloučila se rozpačitě. Sawyer zaváhal a pak ji opatrně, s ohledem na její rány, objal. 

„Dávej na sebe pozor, Kate.“ 

Po Kateině odchodu klesla nálada pod bod mrazu. Nikdo z nich nevěděl, co by teď měli dělat. Nechtělo se jim do džungle, nechtělo se jim vracet se na ostrov, nechtělo se jim nic. Sawyer se znovu v myšlenkách vracel k nedávným událostem na ostrově a navíc měl starosti o Kate. Frank byl zdrcený, že nedokázal dostat svoje letadlo a cestující do bezpečí. Miles byl otrávený – v kapse ho pálil balíček diamantů, které našel v hrobě Nikki a Paola. Osm milionů dolarů mu jen tak leželo v kapse a nemohl je nijak využít! Jedině Richard vypadal klidně a smířeně, ale mizernou atmosféru změnit nemohl. 

* * * 

Kate se vydala do džungle a sledovala Claiřiny stopy. V noci naštěstí nepršelo a utíkající pomatená dívka si s nějakým maskováním stop nedělala starosti, takže Kate mohla postupovat poměrně rychle. Zatrnulo v ní, když přišla na pláž, kde Claire předchozího dne definitivně přesvědčila k návratu do civilizace – a kde Claire tehdy odhodila pušku. Teď byla zbraň pryč. 

Kate zpozorněla a zpomalila. Měla sice v batohu pistoli, ale doufala, že ji nebude muset použít. A i kdyby na to došlo, byla kvůli zraněním pomalejší. A mohla cokoli snáze přehlédnout. Ale na jejím odhodlání najít Claire se nezměnilo nic. 

Po ukončení střední školy Kate váhala, co teď. Proto uvítala, když jí známá nabídla, jestli by nechtěla pracovat v azylovém domě pro týrané ženy. Kate nabídku ráda přijala. Měla pocit, že takovou prací konečně bude moci zmírnit výčitky svědomí, které ji dodnes trápily kvůli Lucy. 

„Na tuhle práci nemusíš být vystudovaná psycholožka,“ vysvětlovala jí před nástupem její nadřízená. „Hlavní je umět děvčata rozpovídat. Není to tak těžké – jsou tu proto, aby na sobě změnily to, co je přivedlo do neštěstí, takže jsou terapiím vcelku otevřené. Musíš poslouchat, ptát se… a šťourat. Hledat příčiny problému, na který narazíte. Děvčata si musí uvědomit, kde jsou kořeny toho, co je trápí, aby se to mohly pokusit změnit. A to je to, k čemu bys je měla vést, Kate. Umíš s lidmi mluvit, máš pochopení, umíš se ptát a umíš jít ke zdroji problémů. Myslím, že to zvládneš.“ 

Kate do nového zaměstnání nastoupila nejprve jako asistentka u individuální terapie, kterou ženy procházely hned po přijetí do domova. Po pár dnech zjistila, že tohle je práce, která jí přináší dosud nepoznaný pocit – jako by pro to byla stvořená. Mluvila s ženami, které bili jejich alkoholičtí manželé; nebo s dívkami, které po zjištění těhotenství rodiče vyhodili z domova. Snadno se s ní uvolnily, vypovídaly se jí… zkrátka vycítily, že jí mohou důvěřovat. Kate si konečně připadala užitečně. 

Problém nastal ve chvíli, kdy Kate „povýšila“ na asistentku u skupinových terapií. Klientky ji sice měly rády a věřily jí, ale když došlo na dělení do podskupin, vždycky byl větší zájem o skupinu její zkušenější kolegyně. Tracy byla rázná padesátnice, která si kdysi také prošla peklem týrané ženy. Dnes ale sršela energií a životním elánem. S „holkama“ se nikterak nezalamovala – nechodila si daleko pro ostré slovo, kterým dívce vyčetla, co dělá špatně. Přesto ale byla oblíbenější než Kate. Kate to přičítala tomu, že je ve skupině nová. 

Pak si ji jednou zavolala její šéfka. „Kate… co bys řekla tomu, kdybychom tě vrátily zpátky k individuálním terapiím?“ Kate to překvapilo… a trošku zklamalo. U skupinových terapií mohla dělat to, co chtěla – pomáhat. U individuálních si připadala jenom jako vrba, která ženám pomůže zbavit se toho nejhoršího po příchodu.“Hm… přiznám se, že u skupinových terapií si připadám užitečnější. Proč mě chcete přeřadit zpátky?“ zeptala se s nepříjemným tušením. 

Tušení se naplnilo. Nadřízená se na ni dlouze zadívala a povzdychla si. „Víš, Kate… trošku jsem se v tobě zmýlila. Ty jsi ideální člověk pro svěřování, ne pro práci na sobě. Terapeutka, která vede děvčata při léčbě, musí mít obrovskou spoustu životních sil, které může a umí rozdávat. Musí děvčata nabíjet a vlastním životem jim ukazovat, že se mohou změnit, že v sobě mají tu sílu a že to dovedou. Potřebují na terapeutce vidět naději. Spokojenost s vlastním životem.“ 

Kate si s každým dalším slovem připadala, jako by na ni někdo házel další a další tlusté deky plné prachu, v nichž se nemůže nejen pohnout, ale ani nadechnout. Potřebují vidět naději. To znamenalo… že na ní tu naději nevidí. „Vy… vy si myslíte, že to v sobě nemám?“ vypravila ze sebe těžce. 

„Nejde o to, co si myslím já, Kate,“ řekla pomalu šéfka. „Ale děvčata to tak cítí. Je jim to vůči tobě moc líto, mají tě rády, jsi milá… ale nenabíjíš je. Pár děvčat mi řeklo, že si připadají, spíš jako by sis ty brala tu energii od nich. Jako by sis na jejich neštěstí dokazovala, že na tom ty sama nejsi tak špatně. Jenže tohle jim nepomůže a ony to vědí, Kate. Proto si myslím, že bude lepší, když se vrátíš k individuálním terapiím. Tam dívky potřebují někoho, kdo je citlivě vyslechne – a přesně to ty umíš,“ snažila se ji povzbudit. 

Kate souhlasila – nic jiného jí nezbývalo. Ale ani stará práce už ji netěšila a neměla z ní dobrý pocit. Pokaždé, když si začala povídat s přijímanou ženou, vzpomněla si na šéfčina slova - vážně si dokazuje, že je někdo ještě ubožejší než ona? Pijavice. Lucy měla tenkrát pravdu. 

Do měsíce dala Kate výpověď a vrátila se domů. Matka byla zklamaná… ale zdaleka nejhorší byl Wayne. Otevřeně se jí vysmíval a urážel ji. V Kate pomalu rostl vztek. Dorostl ve chvíli, kdy jí došlo, že jak Lucy, tak týrané ženy z azylového domu měly pravdu. Kate si kvůli neustálým útokům a shazování násilnického otce skutečně zoufale potřebovala dokázat, že ji někdo potřebuje… a že pro někoho něco znamená. Doma měla pocit, že neznamená nic. 

Za několik let udělala Kate to, kvůli čemu ji po zbytek života stíhal federální agent. Zabila svého nevlastního otce, který z ní udělal to, co byla. A z života nejisté mladé ženy se stal život mladé uprchlice před zákonem. 

Ale touha někoho zachránit a změnit něčí život k lepšímu v ní zůstala. 

* * * 

Čtveřice u letadla trávila den bezcílným poflakováním. Sawyer dopil poslední zbytky ze servírovacího vozíku a pak otráveně ležel pod křídlem. Až když za ním přišel Frank s dalšími lahvemi, uvědomil si, že úplně zapomněl na zásoby v palubní kuchyňce. Parťáka v neštěstí vlastně uvítal. Jak v lahvi ubývalo, oba muži se rozpovídali, každý se svým obrovským pocitem viny. Ten spojoval ještě víc než alkohol. 

Lítostivý alkoholický dýchánek se ale nečekaně rychle rozplynul. 

Z velké dálky se ozvalo ženské zaječení. O původu toho zvuku by se možná ještě dalo pochybovat - ale to, co následovalo těsně po něm, bylo naprosto jasné. Zaštěkala série výstřelů. 

Sawyer okamžitě vystřízlivěl. „Kate!!!“ 

Ruka mu sjela do kapsy, kde měl pistoli. „Tak to ne, šéfe. Jdeme všichni,“ ozval se za ním tiše, ale pevně Milesův hlas. Tři zbývající muži se začali škrábat zpátky do letadla, kde měli schované zbraně. 

Ale ještě než vyrazili, vyběhla z džungle na okraji ranveje rozcuchaná postava. 

„Pihovatá,“ vydechl nepopsatelnou úlevou Sawyer. „Co se tam, doprdele, stalo?“ 

Kate sotva popadala dech a obvazem na hlavě jí prosakovala čerstvá krev. „Musíte… musíte jít se mnou, rychle,“ vzlykla. 

Během pěti minut byla celá skupinka připravená a vyrazila. Po nějaké době, která se jim ale zdála jako dlouhé hodiny, je Kate dovedla na pláž. 

„Ale dohajzlu,“ vytřeštil oči Sawyer a chtěl se rozběhnout. 

Miles ho pochmurně zarazil. „Nemusíš spěchat, šéfe.“ 

V písku ležela bez hnutí postava. 

Pětice se k ní pomalu přiblížila. Byla to asi čtyřicetiletá žena, které se v otevřených modrých očích odrážela jasně modrá tropická obloha. V hrudníku měla několik střelných ran. 

Kate vedle ní poklekla a tiše se rozvzlykala. 

„Ty ji znáš?“ zeptal se Richard. Kate jenom přikývla, na víc se zatím nevzmohla. 

Miles se k mrtvé ženě sklonil. Po chvíli si odsedl. „Poslední, co viděla, byla nepříčetná blondýna.“ 

Claire. Claire, pane Bože, co jsi to ksakru udělala, pomyslel si s hrůzou Sawyer. 

Pak si uvědomil, že Miles ještě neskončil. Rozhlížel se po ostatních, jako by čekal, až ho požádají o další informace. Kývl na něj, aby pokračoval. 

„Měla dítě. Claire ji zabila, aby získala dítě.“

704 - Příběhy tisíce a jednoho světa

Desmond s Eloise dál seděli za majestátným kostelem. Zvláštní klidné světlo kdesi za chrámem už pohaslo a všude se rozhostila noc, temná a hluboká jako Desmondovo zoufalství. Před chvílí se dozvěděl nejhorší zprávu svého života. Najednou mu bylo všecko jedno, dokonce i to, že tady teď sedí s touhle ženou, kterou tak neměl rád, a bez zájmu poslouchal její povídačky. O tajuplném ostrově a jeho dětech. Poslouchej, Dessie, to bude pěkná pohádka. 

„Já sama jsem se tam narodila také,“ vyprávěla Eloise. „Žili jsme tam po staletí, v klidu a v harmonii s celým místem, s přírodou. Byli jsme tam šťastní. Naučili jsme se rozumět zákonům toho místa a nepřekračovat je. Mezi jeden z nich patřilo odjakživa to, že dva lidé, kteří se tam narodili, spolu nesměli mít dítě. Nebyl to tak velký problém, jak to vypadá – na ostrov čas od času přicházeli noví lidé. Přicházeli z různých kultur a z různých časů, ale spojovalo je jedno – přicházeli v dobrém. Přidali se k původním obyvatelům a měli s nimi děti, takže jsme nevymírali,“ vzpomínala žena. 

„Proč… proč nemohli mít lidé z ostrova spolu děti? Kvůli… obměňování genofondu? Abyste nezdegenerovali?“ 

„Nejspíš i proto,“ přikývla Eloise. „Ale hlavní příčina byla jinde. „Ti, kteří se narodí na ostrově, jsou zvláštní. Výjimeční. Pokud se jejich schopnosti nebo vlohy zkombinují a narodí se jim dítě, jsou tyhle schopnosti mnohem silnější. Zesilují z generace na generaci. A mohou být nebezpečné.“ 

„Jak může být dítě nebezpečné,“ zavrtěl hlavou Desmond. 

„Nebezpečné pro ostrov,“ upřesnila Eloise. 

Desmond se na ni podíval a v očích se mu probudil starý známý vztek; na řeči o vůli a zranitelnosti a lidskosti ostrova byl alergický. „Jak může malé dítě ohrozit tak zatracenej kus skály? Malej génius sestrojí atomovou bombu z kokosu a rozmačkanýho banánu, vyhodí ten citlivej kus země do povětří a zničí tak ráj na zemi?“ 

„Částečně máš vlastně pravdu. Děti ostrova mají různé schopnosti. Myslíme si, že během těhotenství a raného dětství do sebe částečně nasály i… energii toho místa. A ta může způsobovat velmi širokou škálu schopností – od obyčejné geniality v některých oborech, přes schopnost vycítit něčí myšlenky, až po extrémní odolnost nebezpečným vlivům,“ vypočítávala Eloise. „A kombinace těchto schopností může skutečně vést až ke zničení ostrova.“ 

„Takže ostrov má energii,“ušklíbl se Desmond. Pomalu se začal vzpamatovávat ze šoku a opět začínal být nepříjemný a ironický. Eloise pochopila, že musí jednat rychle, dokud je ochotný ji ještě poslouchat. 

„Ano, můj milý. Ale to je téma na velmi dlouhou přednášku, na kterou teď nemáme čas. Ale nepřijdeš o ni, poví ti ji někdo, kdo toho ví víc než já. A s kým se budeš bavit raději než se mnou,“ pousmála se chápavě. 

Pak pokračovala. „Vy jste tohle pravidlo porušili. Byla to i naše chyba, neměli jsme vás oddělit. Ostrovní energie, kterou v sobě oba máte, vás k sobě neomylně přitahovala – a pak zafungovala podobnost a vrozená náklonnost dvojčat, kterou jste si spletli s osudovým vzplanutím. Takže jste přirozeně měli dítě – tenkrát, jak říkáš. 

Gravitace je jedna z nejmocnějších sil vůbec a v případě ostrova a jeho dětí funguje nekompromisně. Váš syn, Desmonde, je k ostrovu přitahován ještě silněji než vy dva – a určitě uznáš sám, že tebe to místo táhlo zatraceně silně, mnohem silněji než Penelope. Nevíme, proč je to tak – možná proto, že ses narodil o něco později než ona a tvá matka tě porodila v blouznění, kdy byla působení té energie mnohem otevřenější… takže jsi dostal obrovskou dávku nejen sám za sebe, ale i z jejího těla – ale na tom teď nezáleží. Jde o vašeho syna. Ostrov ho volá a volat ho vždycky bude. Jenomže z něj také má strach, protože ví, že by ho mohl ohrozit. Takže se ho pokusí zlikvidovat – a nakonec se mu to povede. Vždycky to tak bylo, Desmonde. To proto jsme zjistili, že děti ostrova spolu nesmějí mít potomky. Kolem druhé generace se děly podivné věci, které nakonec vždycky skončily katastrofou. Smrtí dítěte.“ 

Desmond se na ženu zadíval se vztekem. „Snažíte se mi hrát na city? Mám zachránit svoje dítě, který ani nemám? Který žije někde tam… v minulým životě? Ale pokud máte pravdu, tak tam žiju i já, žije tam Penny, nevíme nic o těchhle nesmyslech a o malého se postaráme, nemusím ho zachraňovat. Vzpomínám si, jak jsme byli šťastní!“ 

„Pleteš se, můj milý. Nepamatuješ si všecko, co se tam tehdy stalo. Tvoje žena, tvůj syn i ty jste v obrovském nebezpečí. Za normálních okolností bys to mohl hodit za hlavu, obětovat někdejší život a jít dál tady, zapomenout na Penelope, najít si tady jinou ženu a jednou s ní odejít tam, kam před chvílí odešli tví přátelé… ale je to nevyzpytatelné. I kdyby Charlie zemřel, což by za daných okolností bylo sice kruté, ale bezpečné, nic to nevyřeší, jen to všecko oddálí. Lidé budou na ostrov přicházet dál, někteří budou porušovat pravidla… a jednou se to stejně stane. Buď to bude brzy tvůj syn, nebo později někdo jiný. Ale přijde to. A až to přijde…“ 

„…tak co? Bude konec světa?“ dokončil výsměšně Desmond. 

Eloise vážně přikývla. „Nevíme přesně, jak by to vypadalo. Ale změnilo by to všecko, co známe. Nezměnil by se jen svět, v němž ty a Penny žijete jako rodina… ale i tenhle, kde jsme teď my; i ten, kam odešli tví přátelé a kam jednou odejdeš také. Všecko by se rozpadlo. Protože síla, která je propojená s ostrovem, je síla, která drží všecko pohromadě. A jestli ta síla povolí, tak…Bůh nás ochraňuj. Pokud by pak ještě nějaký Bůh byl,“ zazněl v Eloisině hlase nelíčený strach. 

* * * 

Desmond usoudil, že stará dáma začíná mluvit z cesty. Vztek v něm zase začal pomalu chladnout – nemocnou ženou se přece nenechá rozčílit. Dobře, ta věc o něm a o Penny byla nejspíš pravdivá, ač to bylo jakkoli příšerné a těžko uvěřitelné. Jenže to dávalo smysl… a ty fotografie nelhaly. Ale tohle? Pohádka o světech a mimořádném dítěti, které je může zničit? 

Rozhodl se přistoupit na její hru a začal s ní mluvit jako s dítětem, které vám vážně líčí, že pod jeho postelí bydlí obrovská příšera. Věřit a zajímat se. A jak ta příšera vypadá, holčičko? Cože, má obrovské oči plné hnisu? A tesákovité zuby? Ach, Bože, to ne, to je vážné. A pak vytáhnout ten záchranný, všespásný racionální dospělý argument: Víš co? Jestli má obrovské hnisavé oči, nastražíme na ni něco, co jí je zničí – pak oslepne a už se nevrátí! Stačí pár naostřených špejlí, samostříl z praku a na hroty kapku jedu – nesahej na to, holčičko, je to nebezpečné!, celé zařízení umístit pod postel a po pár nocích špejle uvolnit a na hroty napatlat trošku másla. Tatínku, ta zbraň spustila! Ukaž, maličká? No doopravdy. Zvládli jsme to, vidíš? Na hrotech jsou ještě stopy hnisu. Zničili jsme ji, už se nevrátí! Můžeš klidně spinkat. 

Pomalu přikývl, jako by konečně začínal chápat. „Takže… jsou tři světy? Nejen ten, který přijde potom, ale i ten, který byl předtím? Něco jako nebe a peklo?“ 

„Ne tak docela, Desmonde,“ zavrtěla hlavou Eloise. „Světů je nekonečné množství. Zní to šíleně, viď? Ale výzkumy v oblasti kvantové fyziky to dlouhodobě potvrzují. Nekonečné množství realit. Některé jsou stejné jako ta naše, liší se jenom odlišným průběhem času. Jako dva stejné obrázky na dvou listech papíru, které vůči sobě jenom o pár centimetrů posuneš,“ vysvětlovala žena. „A to znamená, že v některých realitách žijeme i my. Naše kopie,“ pronesla Eloise významně. 

Desmond chápavě přikyvoval. „Dobře, to chápu. Ale jak to souvisí se mnou?“ 

„Normální lidé o tomhle všem po naprostou většinu života nemají tušení. Ale někteří, jako třeba ty, jsou výjimeční. Někteří mohou do světů, které jsou tomu našemu podobné, za určitých okolností nahlížet. Někteří mohou tyto vědomosti z více realit nasávat současně – takže mohou vědět nebo tušit, co se stane v budoucnosti nebo co se stalo v minulosti, i když u toho nebyli. To je i můj případ,“ dodala jakoby omluvně. 

Desmond s pochopením přikývl a byl si čím dál jistější – až tahle paní domluví, zavolá jí záchranku. Nic víc pro ni udělat nemůže. 

„Ty, Desmonde, máš tenhle dar taky. Nevzpomínáš si, co se s tebou dělo tenkrát na ostrově? Ty záblesky, kdy jsi viděl do minulosti nebo do budoucnosti, to bylo ono. Jenže tím to nekončí. Někteří mohou mezi realitami do určité míry přecházet a ovlivňovat je.“ 

„Jaký je rozdíl v tom, že jen vidíte, co se stane, a že to můžete ovlivnit? Když přece víte, co bude, můžete s tím vždycky něco udělat,“ zamračil se Desmond. 

„Takhle to nefunguje, můj milý. I když se pokusíš něco změnit, zapracuje vzápětí obrovská shoda náhod nebo osud, aby se tvůj zásah zneutralizoval. Jen výjimeční mohou něco změnit. Někdy to skoro vypadá, jako by i sám osud pokorně přijal, že tihle výjimeční vědí nejlépe, co dělat, a jejich činy nechává bez reakce…“ 

„Takže tenhle výjimečný jsem já,“ zatřásl nechápavě hlavou Desmond. „Proč si to, kčertu, myslíte?“ 

„Vzpomínáš si na to, co se tenkrát dělo na ostrově? Vidiny, v nichž umíral tvůj kamarád Charlie? Několikrát jsi ho díky nim dovedl v poslední chvíli zachránit. Kdyby se ti to jednou jedinkrát nepovedlo, nezachránili by vás z ostrova a všecko by bylo jinak,“ připomínala Eloise. 

Měla pravdu – na tyhle silné okamžiky se Desmond rozpomínal čím dál více. Ale jinak její vyprávění znělo stále šíleněji. Nicméně se rozhodl, že hru dohraje do konce: „Takže já… já se podle vás mám vrátit na ostrov do tamtoho dřívějšího světa… a něco udělat, aby můj syn nezemřel a zároveň nemohl ohrozit svět, jestli vás dobře chápu?“ 

Eloise se na něj zářivě usmála. „Konečně ti to došlo, chlapče.“ 

„Jenže to má jeden háček,“ dodala. „Nevíš o celé věci skoro nic. A bez informací sám nic nezmůžeš.“ 

„Tak… byste mi mohla pomoct vy, ne?“ zatvářil se Desmond prosebně. 

„Desmonde, to bych nemohla. Už teď mě nenávidíš a až se vzpamatuješ z tohohle otřesu, budeš mě nenávidět ještě víc. Já nikdy nebudu ta, se kterou bys mohl a chtěl spolupracovat,“ odmítla Eloise. „A navíc… ani já toho nevím tolik, abych ti mohla pomoci. Ale je někdo, kdo už teď ví víc než já.“ 

„A to je kdo?“ reagoval poslušně Desmond. 

„Můj syn, Daniel,“ prohlásila pevně Eloise. 

* * * 

„Ale… váš syn je hudebník,“ zatvářil se zmateně Desmond. „Ten mi toho o ostrově a milionu světů moc nepoví. A navíc se obávám, že už je… pryč.“ 

Eloise smutně přikývla. „Já vím. Daniel, který žil tady, je pro celou věc bezvýznamný. Ale jak jsem ti říkala – žije i v jiných realitách. Někde je to tentýž bezvýznamný muzikant, jinde už ani nežije…“ (Eloisin obličej se na okamžik stáhl obrovskou bolestí, kterou Desmond nechápal) „… a někde je to špičkový vědec, fyzik a matematik, který svůj talent nepromrhal brnkáním do kláves. A toho ty musíš najít,“ řekla dáma energicky a téměř vesele na Desmonda namířila ukazováček. Jako kdyby chtěla povzbudit žáčka ve škole, který právě dostal před celou třídou důležitý a zodpovědný úkol. 

Desmond se kousl do jazyka, aby se nerozesmál. „Jak to ale mám udělat? Mám procházet jedním světem za druhým a nakukovat do laboratoří, jestli tam náhodou nepracuje roztržitý mladík jménem Daniel? To by, obávám se, trvalo dost dlouho.“ 

„Desmonde, můj milý, pro lidi, jako jsi ty, při průchodu mezi realitami funguje něco jako… myšlenkový magnetismus,“ prohlásila Eloise. „Jestliže v okamžiku průchodu na něco usilovně myslíš, je velká pravděpodobnost, že se ti povede právě do oné situace projít. A netvař se tak zmateně. Zkus si vzpomenout na výbuch toho bunkru, tenkrát na ostrově. Než jsi otočil klíčem, myslel jsi na Penny, není to tak? A co se potom stalo? Probral ses ve vašem bytě. Přesně takhle to funguje, chlapče,“ usmála se zářivě dáma. Připomínáním situací, které se staly a u kterých nebyla, přitom Desmondovi neustále dokazovala alespoň částečnou pravdivost svých slov – Eloise skutečně věděla více, než vědět mohla. Jenomže to teď Desmondovi nedocházelo. 

Soustředil se na rozehranou hru. „Dobře. Seberu se a projdu do jiné reality, budu myslet na vašeho syna a šťastně se tam shledáme. On mi poví, co ví a co mám udělat – a co pak? Pak projdu dál, budu myslet na ostrov a probudím se tam?“ 

„Vlastně ano, až na… jednu maličkost. Daniela musíš vzít s sebou, budeš ho potřebovat.“ 

Desmond se neovládl a rozesmál se. „To… to nemyslíte vážně,“ zadíval se na ni, když se uklidnil. 

„Vím, jak šíleně to zní – musíš si o mně myslet, že mi přeskočilo,“ usmála se shovívavě Eloise. „Jenže to tak zkrátka je. Za normálních okolností tohle není možné, nikdo nemůže převádět lidi mezi světy. Dovedeš si představit ten zmatek, kdyby se lidé naučili přivádět zpět své zemřelé, nebo naopak odvádět ty, kterých se chtějí zbavit. Prostě to tak nefunguje. Jenomže ty, Desmonde, jak jsem už říkala, jsi výjimečný. A Daniel svým způsobem taky.“ 

„Nezapomeň na to, že je to tvůj bratr, i když nevlastní. On sám se sice nenarodil přímo na ostrově, ale je jím velmi, velmi silně ovlivněn – jeho genialita a talent pro kvantovou fyziku jsou darem toho místa. Takže i jeho ostrov přitahuje. Vy dva se svým způsobem přitahujete také, takže je šance, že se během přesunu jeden druhému neztratíte a Daniel nezešílí někde v… meziprostoru. Ale co je nejdůležitější – Daniel tě v některých realitách zná. Ví o tobě, věří ti… a zvolil si tě jako konstantu. Konstanta…“ zareagovala Eloise na Desmondův nelíčený výraz nepochopení, „je někdo nebo něco, co ti pomáhá zvládat přesuny mezi realitami. A on si vybral tebe. Takže jsem si téměř jistá, že s tebou se mu podaří projít – bezpečně pro oba,“ vysvětlovala žena. 

Desmond chvíli přemýšlel. 

„Takže… já tam přijdu, on mi všecko uvěří, nechá svoje pokusy a svůj život a odejde se mnou někam do jiné dimenze?“ shrnul. „Nezlobte se, ale to zní trošku… nepředstavitelně. Musel by se zbláznit!“ 

Eloise se lehce usmála. „Daniel je… jak to říct? Není těžké si získat jeho důvěru, Desmonde. Je to chlapec s dobrým srdcem a když ho požádáš o pomoc, měl by souhlasit. A navíc mu taková zkušenost pomůže ve výzkumech. Dá si říct, neměj obavy,“ ujistila ho. „Co se samotného přechodu týče, ten obstará Daniel. Bude dobře vědět, co dělat.“ 

Desmond její informace znovu odkýval a pomalu začal přemýšlet, jak tuhle sci-fi konverzaci ukončit a jak se s dámou rozloučit, aby jí nepocuchal nervy ještě víc, než bylo nutné. Potřeboval být sám a přebrat si, co se dnes dozvěděl. Ideálně u sklenky něčeho ostřejšího. Nebo rovnou lahve. 

* * * 

„Je tu ještě jedna věc, kterou musíš vzít v potaz, můj milý,“ zvedla dáma znovu hlas. „Tvoje konstanta.“ 

„Co – co je s ní? Já vlastně nějakou mám?“ 

„Bohužel už ne, to je ten problém. Zatím si na to asi nevzpomínáš, ale tvou konstantou byla Penny. Ale obávám se, že po tom, co jsem ti řekla, už jí nebude,“ zasmušila se Eloise. „Je to komplikace – stará a osvědčená konstanta funguje vždycky nejlépe, ale jinak to nejde. Musíš si zvolit něco jiného, co dobře znáš… a co se pravděpodobně vyskytuje ve všech realitách, do nichž se dostaneš.“ 

Desmond se znovu naoko zadumal. „Mohl by to být třeba… můj bratr? Nebo matka?“ 

„Vidím, že jsi pochopil, o co jde,“ pochválila ho Eloise. „Obávám se ale, že s nimi by mohl být problém – budou nejspíš příliš daleko na to, abys je v případě nouze mohl rychle zkontaktovat. Nechci ti do toho mluvit, ale měla bych pro tebe dva návrhy…“ 

„Povídejte,“ vyzval ji Desmond. Bez hlubšího zaujetí dohrával roli zvědavého dotazovače. 

„Tím prvním, a nejjistějším, by byl samotný ostrov. To místo si tě s radostí přitáhne, ať budeš kdekoli a kdykoli. Ale vidím, že to tvoje hrdost prostě nesnese,“ pousmála se shovívavě stará dáma při pohledu na Desmonda, který se naježil, jen slyšel slovo ostrov. 

„Druhou možností je… Daniel. Jestliže jsi ty jeho konstantou, budete muset být v kontaktu. Vzájemná konstanta je sice poněkud křehké řešení, ale v tomhle případě mi to připadá jako to nejbezpečnější,“ přemítala Eloise. 

„Musíš se s ním setkat co nejdřív. A v případě, že by tě postihly… vedlejší efekty… pak by ses s ním musel setkat i v tom dalším světě. V těch propadech, rozumíš? Jestliže ho budeš brát jako přítele a jako někoho, kdo ti chce a může pomoci, vedlejší efekty to zastaví a už se nevrátí. Rozuměls mi, Desmonde? Tohle je životně důležité,“ zvedla znovu hlas bělovlasá dáma. 

Desmond přikývl. Jen ať se ta paní nerozčiluje. Ano, samozřejmě, všemu rozuměl. 

„Ano, myslím, že to chápu. Takže… já odsud teď musím odejít, najít vašeho syna a s ním projít zpět do světa, kde je ostrov a můj syn v nebezpečí, zjistit, jak je zachránit a udělat to,“ zrekapituloval naposledy. 

Eloise přívětivě přikývla. 

„Dobře, paní. Předtím si ale musím ještě něco zařídit,“ zatvářil se Desmond omluvně. Zavolat ti sanitku, ty babice potrhlá, dodal v duchu a zvedl se od stolu. 

* * * 

„Ne, můj milý, to bohužel nepůjde,“ prohlásila nekompromisně Eloise. Hlas bláznivé vypravěčky příběhů byl najednou pryč a na scéně byla znovu striktní diktátorská učitelka z internátní školy, která vám zpřeráží prsty pravítkem, pokud neposlechnete. 

Zdáli se ozvala nová píseň. Že ty chlapy baví hrát pořád tyhle starý kusy, napadlo Desmonda poněkud nesmyslně. 

Words are flowing out like endless rain into a paper cup, they slither while they pass, they slip away across the universe (*), zněla nocí konejšivá píseň. 

Eloisin hlas s křehkou písní ostře kontrastoval. „Teď se pěkně posadíš zpátky a uděláš to, co jsem ti řekla před chvílí,“ přikázala. „Vzpomeneš si na to, cos zažil tenkrát. Vzpomeneš si na ostrov, na svůj odchod, na cestu helikoptérou a na loď. A na ty propady. Můžeš si na ně vzpomenout. Vím, že nechceš, ale musíš,“ přešel Eloisin hlas do jakéhosi hypnotického, rozkazujícího a nekompromisního tónu. 

Desmond s hrůzou zjistil, že se nevzmůže na odpor. Chtěl pryč, chtěl utéct, chtěl na tuhle šílenou a děsivou ženštinu zavolat cvokaře se svěrací kazajkou… ale nešlo to, musel poslouchat její hlas. Střípky vzpomínek v jeho hlavě se příliš chtěly složit do smysl dávajícího obrazu – a ona jim mohla pomoci. Poddal se tomu hlasu. 

Střípky do sebe začaly náhle zapadat. Vzlet z ostrova. Fotografie, na níž byli s Penny. A pak najednou záblesk, propad kamsi do nepopsatelna… a probuzení v armádním táboře. Šok. Pak znovu propad – a byl zpátky v helikoptéře. Zmatek, děs, úzkost. A pak znovu a znovu a znovu. 

„Ne, ne,“ zasténal jako ze špatného snu. 

„Neboj se, můj milý,“ přešel Eloisin hlas na okamžik do konejšivého tónu. „Nevrátí se to. Jen si musíš vybavit to, co potřebujeme. Desmonde, byl tam člověk, který ti pomohl. Zachránil ti život. Řekl ti, co máš dělat. No tak, hochu, vzpomeň si,“ naléhala žena. Přitom se jakoby mimoděk přehrabovala v kabelce. 

Záblesk. Loď, ošetřovna, záblesk, telefonát. Záblesk. 

„Daniel, byl jsem za ním na Oxfordu,“ zašeptal Desmond v jakémsi náhlém osvícení. 

„Výborně, chlapče,“ zajásala Eloise. „Vzpomeň si na tu situaci, představ si to! Musíš se té vzpomínky chytit, oživit ji, vžít se do ní, jako by to bylo teď!“ 

Nastavit přístroj na 2,342 a oscilovat na jedenáct hertzů. A ta krysa se jmenuje Eloise. Našla cestu bludištěm a pak pošla. Domnívám se, že v tvém případě to postupuje exponenciálně – ano, to ten potrhlý dlouhovlasý kluk říkal, ať to znamenalo cokoli. Desmonde, ty nemáš konstantu. 

Vzpomínka se mu vrátila v nečekaně živých barvách – a její reálnost ho vyděsila víc než samotný obsah. Sebral všechny síly a otevřel oči a chtěl to skončit, lhostejno jak. Jenže vyvolaná vzpomínka mu probleskovala mozkem stále, nedala se odbýt. 

Nothing’s gonna change my world, hlásal vroucně zdáli zpěvák barové kapely. 

Najednou Desmond pochopil, že je něco strašně špatně. 

Zvedl oči k ženě, která seděla naproti němu, klidná, soustředěná… a ledově nemilosrdná. 

Než si uvědomil, co vlastně vidí, prošlehla mu hlavou další představa – byl na písečné pláži. Pomalu a jakoby unaveně scházel k temnému večernímu oceánu. Najednou se zastavil a s hrůzou se zahleděl kamsi do prázdna… protože mu náhle před očima začala probleskovat vidina sebe, jak sedí u stolu s bělovlasou ženou. 

Představa se prolínala s realitou, jako by v tu chvíli všecko zprůsvitnělo. Jako kdyby nešikovný fotograf vyvolal dva různé snímky na jeden papír. A do toho ty neodbytné milisekundové problesky zaprášené fyzikální laboratoře. Bylo to k zešílení. 

„Co…“ vypravil ze sebe Desmond s hrůzou. 

Vidina z pláže zmizela. A on si uvědomil, že zírá do hlavně pistole. 

„NE!“ 

Pak ucítil náraz. Žádná bolest. Obrovský náraz, který ho vymrštil pryč takovou silou, že letěl… a letěl… a jediné, co zůstalo, byly problesky zaprášené fyzikální laboratoře a ta stará melodie. 

Images of broken light, which dance before me like a million eyes, they call me on and on across the universe...

* * * 

Eloise se s náhlým smutkem zadívala na zhroucené tělo. 

„Šťastnou cestu, můj milý. A přiveď ho zpátky,“ zašeptala a otřela si oči. 

Udělala, co musela.

703 - Neměl ses ptát

Blížící se kroky zprvu Bena z tichého a posmutnělého rozjímání nevytrhly. Hleděl neurčitým směrem, kde se do snášející se noci rozlévala zvláštní, teplá, uklidňující záře. Jenže Bena neuklidňovala, spíše naopak – zíral do ní s nevyslovitelným smutkem, jako by tam viděl něco, po čem vždy toužil, ale zároveň věděl, že to nikdy nezíská. 

Kroky se zastavily těsně u něj. 

„Proč to děláš, Benjamine?“ oslovil ho nezvykle měkce hlas, který teď už dobře znal. „Proč si tak ubližuješ?“ Ben neodpověděl. Eloise se posadila vedle něj na lavičku před kostelem. Z nedalekého baru sem doléhala melodie naživo hrající kapely. 

„Máš strach, že už je neuvidíš, že? Že odejdou bez tebe a nepočkají?“ 

Ben beze slova přikývl. 

„Tím se teď nesmíš trápit, chlapče. Musíš žít dál, žít tak, jak nejlíp umíš, a pak se s nimi jednou zase sejdeš,“ utěšovala ho Eloise. 

„Sejdu? Oni se sešli, protože se milovali, protože byli přátelé. Mě nenáviděli,“ zavrtěl hlavou Ben.

„Teď už necítí nenávist, jinak by nemohli jít dál,“ oponovala Eloise. „Jsou smíření, mají čisté štíty a mohou odejít. Stejně, jako jednou odejdeme i my, až si to zasloužíme. Netrap se teď tím, co bude potom. Teď máš pocit, že je potřebuješ, protože jim něco dlužíš. Ale až si své dluhy splatíš, ukáže se, koho opravdu potřebuješ a koho ne. I kdyby tam na tebe nečekali, nebudou ti scházet – protože to nebyli tví skuteční přátelé.“ 

Do záře pomalu vykročil první pár. Ben neklamně poznal Hugovu zavalitou postavu… a po chvíli si z tváře otřel slzu. 

„Musíme jim dovolit odejít. Zaslouží si to – už udělali, co měli. My jednou taky odejdeme, Benjamine. Jen to chce čas,“ snažila se skleslého muže povzbudit Eloise. 

„Kdo o tom rozhodl?“ namítl Ben. „Kdo rozhodl o tom, že budeme, jací jsme, a že s sebou povláčíme všecky chyby, které jsme kdy udělali a které nám znemožňují jít dál?“ 

„To nevím, můj milý,“ odpověděla měkce bělovlasá dáma. „Ale vím, že nemá smysl si klást otázky, jejichž zodpovězení nám nepomůže. Přišli jsme do těžké doby a v těžkých situacích jsme chybovali, to je pravda. Ale můžeme to změnit. Musíme napravit to, co jsme udělali špatně.“ 

Benovi prošlehla hlavou bolestná představa umírající tmavovlasé dívky. Zahnal ji – aby ji vystřídal obraz zoufalé ženy, křičící, aby jí vrátili dítě. 

Napravit, co jsme udělali špatně. Zamyšleně přikývl, jako by mu to začínalo dávat smysl. 

Po chvíli mlčení jí položil otázku. „Proč jste sem přišla? Chcete je vyprovodit? Kvůli mně tu přece nejste,“ dodal rezignovaně. 

„Taky musím napravit něco, co jsem udělala špatně,“ odpověděla bělovlasá žena… a její rysy, až dosud téměř mateřsky něžné a utěšující, náhle ztvrdly ve směsi zloby, výčitek a odhodlání. 

Bena to vyděsilo a Eloise to poznala. 

„Ne všichni už udělali to, co udělat měli,“ řekla hořce. „Někteří prostě budou dělat problémy znova a znova a budou zaměňovat to, co chtějí, s tím, co udělat musejí. Už tolikrát jsem se snažila to změnit! I ostrov se snažil. I ty ses snažil, i když jsi o tom vlastně nevěděl. A teď máme nejspíš poslední šanci. Musím ho zastavit,“ uzavřela tvrdě Eloise. „Pokud odejde, bude to mít fatální následky pro nás všechny… i pro ně.“ 

„Měl bys jít, Benjamine,“ řekla jemněji. „Nebude to nic, co bys chtěl vidět,“ dodala. 

Ben se pomalu zvedl k odchodu. Eloise zaváhala… a pak ho mateřsky objala. „Snad se ještě uvidíme,“ řekla tiše. Pak se posadila na lavičku a čekala. Věděla, že se dočká. Ten, o němž mluvila, neměl dost klidu a pokory na to, aby prostě odešel. A ona byla jediná, kdo mu mohl dát odpovědi. 

* * * 

Čekala dlouho a trpělivě a dočkala se. Dveře do sakristie se otevřely a objevila se v nich postava.

„Tak vy jste tady,“ řekl muž podrážděně. 

„Netvař se tak pohoršeně, Desmonde. Věděls, že tady budu, proto jsi přišel,“ odpověděla chladně Eloise. 

„Co chcete? O co vám sakra jde? Proč nás nenecháte na pokoji? Proč nám neustále házíte klacky pod nohy?“ začal Desmond ztrácet nervy. 

Eloise si ho ledově změřila. I když byl vytočený na nejvyšší možnou míru, ten záblesk ledově modrých očí ho trošku zchladil… a na okamžik možná i vylekal. Ale adrenalin byl silnější. 

„Chceš vědět, co chci? Vážně to chceš vědět, nebo se ptáš jen ze vzteku?“ zeptala se žena tiše. 

„Jo, chci to vědět, sakra. Myslíte, že jsem si přišel popovídat o tom, jakej máme pěknej večer? Chci vědět, o co tu sakra jde a šlo. Nemůžu se od toho všeho odpoutat, i když bych strašně rád chtěl, to mi věřte! Nemůžu to nechat být, nemůžu to hodit za hlavu a jít s Penny do toho vašeho ráje. Musím vědět, o co šlo,“ chrlil ze sebe Desmond. 

Eloise se na něj podívala téměř lítostivě. 

„Neděláš správnou věc, Desmonde. Tvoje situace teď nemá řešení, které by ti dalo to, co chceš. Ale ty si vybíráš to nejhorší možné,“ snažila se mu domluvit. 

„Neříkejte mi, na co se mám ptát,“ odsekl. „Proč bych neměl mít to, co chci? Jsem tady, Penny je tady, jsme spolu a můžeme spolu být i dál. A taky budeme. Jen co se mi uráčíte odpovědět,“ zasyčel. 

„Tak se ptej,“ založila Eloise rezignovaně ruce a zadívala se mu pevně – a znovu rozzlobeně – do očí. 

„Proč – nás – nenecháte – na – pokoji?“ zeptal se Desmond tiše, ale výhružně. Odsekával jednotlivá slova, jako by se snažil zabít jejich společný význam. 

Pak se ale přestal ovládat a jeho ukřivděné myšlenky vyletěly do noci. „Co proti mně máte? Co je na mně tak špatného, že mi nemůžete dovolit být s Penny? Když se to dělo… minule, myslel jsem si, že mě Widmore nenávidí ze společenských důvodů. Ale teď mám úspěch, mám peníze, mám všecko – a stejně to nic nemění. Proč vám tak vadím?“ 

„Na tohle ses neměl ptát, Desmonde,“ povzdychla si Eloise. 

* * * 

„Přestaňte se vytáčet a mluvte,“ řekl tvrdě Desmond. „Vyřešíme to a půjdeme si každý svou cestou. Vy nemáte ráda mě, já nemám rád vás, tak si zmizíme z očí. Bude to nejlepší pro všechny, nemyslíte?“ 

Eloise zamyšleně přikývla. Chvíli bylo ticho. 

„Bránili jsme vám… protože vy dva spolu nemáte být,“ povzdechla si žena. 

„Aha, zase se budete vymlouvat na osud a opravnou sílu vesmíru,“ ušklíbl se Desmond. „Jenomže vesmír to podle všeho vidí jinak – my dva spolu být máme. Víte, kolikrát jsem unikl nebezpečí a smrti; kolikrát chyběl jen vlásek, abychom se už nikdy neshledali? Jenže se to nestalo! Máme být spolu! Něco nás k sobě přitahuje!“ 

„Konečně jsi řekl pravdivou věc. Něco vás k sobě přitahuje,“ přikývla bělovlasá žena. „Jenomže to není osudová láska, můj milý.“ 

„A co to teda podle vás je? Jestli osud nevypadá takhle, tak neexistuje vůbec. A láska… o té se s váma nemá cenu bavit,“ zatvářil se Desmond opovržlivě. 

Eloise na sobě nedala znát, jak se jí jeho slova dotkla. „Láska to je. Jenže pramení z něčeho jiného, než si oba myslíte,“ vysvětlovala opatrně. 

„Přestaňte už laskavě mluvit v hádankách,“ přerušil ji Desmond netrpělivě. „A řekněte mi…“ 

„Desmonde, nech mě prosím mluvit,“ vrátila se nekompromisně ke slovu jeho společnice. „Abych ti to mohla vysvětlit co nejlépe, musíme se vrátit k tvé minulosti. Ať už tady, nebo tehdy… minule, jak říkáš. Můžeš aspoň chvíli spolupracovat? Slibuji ti, že ti řeknu všecko, co vím. Ale musíš mi pomoct.“ 

„Dobře, dobře, dobře,“ mávl rukou rezignovaně Desmond. „Ptejte se, výslech zahájen, advokáta nechci, budu se hájit sám. Chcete mě napojit na detektor lži?“ dodal ironicky. 

„Ne, můj milý, ty nemáš zapotřebí lhát. Z hloubi duše věříš tomu, že je všecko v pořádku,“ zavrtěla hlavou Eloise s jakýmsi smutkem. „Jenže není.“ 

„Ptejte se,“ zopakoval chladně Desmond. 

„Řekni mi něco o svém dětství a mládí, prosím,“ vyzvala ho Eloise. 

Desmond se ušklíbl a začal odříkávat. „Desmond David Hume, narozen 17. října 1968 v Glasgow, syn svobodné matky Ashlynn Wallaceové – otec si ji vzal až po dvou letech, když dostudovala na Oxfordu. Odstěhovali jsme se do menšího města, pak se narodili tři bratři – Steven, James, Michael.“ Pak se do neosobní recitace životopisu vkradl osobní tón. „Když mi bylo devatenáct, otec od nás odešel. Matka na mě tlačila, že jsem nejstarší a musím se o bratry postarat. Našel jsem si práci a rok jsem se ji snažil zvládnout zároveň se studiem medicíny. Samozřejmě neúspěšně. Musel jsem si vybrat. Nechal jsem školy,“ dodal hořce Desmond. 

Pak se na svou společnici podíval s nevídaným chladem v teple hnědých očích. „Jestli vám jde o datum narození, tak ano, samozřejmě vím, že se Penny narodila ve stejný den. O čtyři roky později v Londýně. Byla to jedna z prvních věcí, které jsme o sobě zjistili a které nás… zaujaly. Rok má jenom třistapětašedesát dní, takže se občas stane, že má někdo narozeniny ve stejný den jako vy,“ dodal ironicky. 

Eloise si povzdychla. „Až na dvě věci to sedí. Vlastně tři.“ 

Desmond se na ni beze slova zadíval. Chvíli si měřili jeden druhého, jak seděli na lavičkách pod lampou, mezi sebou stůl jako bariéru, bránící vyslancům dvou válčících táborů vytáhnout na sebe zbraně a pustit se do boje na život a na smrt. 

Z klubu sem zalétly tóny a slova nové písně. "Odpověď, můj příteli, ti může dát šumění větru, odpověď je v šumění větru..." Desmond se ironicky zasmál. 

„Tři věci,“ zopakovala Eloise. „Tvoje místo narození, Pennyino místo narození… a její rok narození.“ 

„Kam tím míříte? Proč by mi o tom Pen lhala?“ reagoval ostře Desmond. 

„Lhala ze stejného důvodu, z jakého ty lžeš o svém místě narození, Desmonde. Nezná pravdu.“ 

„A pravda je jaká?“ 

„Penelope se narodila ve stejný den jako ty. Na stejném místě,“ řekla pomalu Eloise. 

„Co… co tím chcete říct?“ zaváhal Desmond. Vztek se z něj začal vytrácet a do hlasu se mu vplížila nejistota… a podtón strachu. Strachu z toho, co se měl dozvědět… a co vlastně vědět nechtěl, jak si najednou uvědomil. 

„Penny není o čtyři roky mladší než ty. Vlastně je starší než ty, přibližně o čtyřicet minut. Ty a Penny jste dvojčata.“ 

* * * 

Eloise vyčkala, až šokovaný Desmond informaci vstřebá. Pak pokračovala: „Narodili jste se na ostrově, oba dva. Nepřišlo ti nikdy zvláštní, že Penny nemluví o své mamince? To proto, že žádnou nemá, nikdy ji nepoznala. Desmonde, její matka je i tvoje matka. Ale tvůj otec není ten, který vás opustil, jak sis myslel. Tvůj otec je… Charles.“ 

Desmond zavrtěl hlavou. „Lžete. To… to není pravda, narodil jsem se v Glasgow, proč by mi matka lhala?“ 

„Protože se styděla! Styděla se ti říct, že jsi skandální dítě studentky a externího profesora elitní univerzity,“ odsekla Eloise. Pak znovu tón hlasu zmírnila, jako by naproti sedícímu muži nechtěla ubližovat víc, než bylo nutné. "A nejspíš to nechtěla připomínat ani sama sobě." 

„Když se zjistilo, že je tvoje matka těhotná, rozhodla se univerzita skandál ututlat. Charles souhlasil, že se o ni postará a že zařídí, aby se nic nedostalo na veřejnost. Tvoje matka s tím souhlasila také, takže se dohodli, že dítě porodí na utajeném místě a až se zotaví, vrátí se do Anglie. Po porodu měla od školy dostat výjimečně vysoké stipendium, aby mohla dostudovat a o dítě se postarat,“ vysvětlovala Eloise. 

„To utajené místo byl ostrov, jak už jsem řekla. Tvoji matku jsme tam vzali pár týdnů před porodem. Jenže když se narodilo první dítě, zjistili jsme, že čeká dvojčata. Lynn vyčerpal už první porod, takže tebe přivedla na svět v jakémsi polovědomí a okamžitě poté omdlela. Pak se probrala, ale pamatovala si jen první dítě. Druhý porod už její traumatizovaná mysl nezvládla – prostě druhé dítě vytěsnila. 

Charles počítal s tím, že Lynn odjede i s dítětem a bude vše vyřešeno. Jenže když… když vás viděl, něco se v něm pohnulo a on… no, zkrátka se v něm probudily otcovské pudy. Když Lynn po porodu ztratila vědomí, rozhodli jsme se jí říct, že jedno z dětí nepřežilo. Ona nám to ale usnadnila – na druhý porod si vůbec nevzpomínala. Nemuseli jsme jí lhát. Když se zotavila a požádala nás o své dítě, přinesli jsme jí tebe,“ vyprávěla Eloise. 

Desmond se ani nepohnul. 

„Charles se rozhodl nechat si u sebe holčičku. Z mnoha důvodů. A roli hrálo samozřejmě i to, že jsi byl matce podobnější než Penelope – tmavé vlásky, tmavé oči. Penny byla světlovlasá, modrooká, prostě po Charlesovi. Neříkali ti snad v dětství, že jakobys mamince z oka vypadl, Desmonde?“ zadívala se na něj Eloise. 

„Zato bráchové se podobali spíš otci,“ řekl tiše, jakoby sám pro sebe. 

Eloise přikývla. 

Nechala se ale ukolébat předčasně – Desmond se s takovou zprávou prostě nehodlal smířit. „To ale nic nevysvětluje. Dobře, možná mám jiného otce než mí bratři, ale že by Penny… ne, to je nesmysl,“ uhodil dlaní do stolu. „Snažíte se mi něco namluvit, abyste… abyste dosáhla svého.“ 

„Desmonde, řekni mi jediný důvod, proč bych ti měla takhle lhát. Mám své důvody, proč nechci, abyste spolu byli za těchto okolností – k těm se ještě dostaneme. Ale kdyby to nebyla pravda, proč bych ti tohle všecko tvrdila?“ zadívala se na něj zpříma Eloise. 

Uhnul očima. 

„Já… já nevím. Ale to nemůže být pravda, to je pitomost,“ dostal ze sebe. 

Eloise se opatrně dotkla jeho ruky, ležící na stole. „Desmonde, vzpomínáš si na to… minulé? Vzpomínáš si, jak jste se poznali, jak jste se zamilovali, jak jste spolu žili?“ 

Přikývl. 

„Cos na ní měl nejraději?“ 

„Já… nevím, je krásná, milá, inteligentní, vtipná. Rozumíme si, máme podobné zájmy,“ vypočítával Desmond. 

„Rozumíme si. To je ono. Rozumíte si. Nenapadlo tě někdy, že si rozumíte až moc? Že Penny ví, na co myslíš, ještě než to řekneš? Že udělá to, co právě chceš, aniž bys to jakkoli naznačil? Že ti zavolá ve chvíli, kdy sis na ni vzpomněl a mluví o tom, o čem jsi zrovna přemýšlel, že bys s ní měl probrat?“ naléhala Eloise. 

Maličkosti jako věci, chybějící na seznamu nákupů, který psal jeden, ale ten druhý je přesto koupil. Náhodná setkání během pracovních pochůzek na místech, kde ani jeden v tu dobu neměl být. Lístky do divadla na hru, o níž si právě toho dne říkal, že by nebylo špatné ji vidět. 

„Možná… asi máte pravdu,“ připustil neochotně. 

„Podle vědeckých výzkumů je tohle duševní spojení nejintenzivnější právě mezi dvojčaty. Je to ověřené, můj milý. Vy dva si nečtete myšlenky z lásky, vy si je čtete, protože jste si příliš podobní a myslíte stejným způsobem,“ řekla tiše Eloise. „Z toho vyplývají i stejné nebo podobné záliby. Nemáte snad rádi stejné spisovatele? Neposloucháte stejnou hudbu? Neshodujete se v politice? Desmonde, to nejsou náhody…“ 

„Penny miluje červenou, kterou já nenávidím,“ zamumlal Desmond polohlasem. Jako by mluvil sám k sobě. 

„Ale jistě. Nejste kopie, jste jen dvojčata,“ přikývla bělovlasá žena. 

Desmond chvíli mlčel. Pak se nečekaně zvedl. „Ne, tohle je pitomost! Vymysleli jste si to s Widmorem, abyste nás rozdělili,“ začal křičet. Byl to poslední, zoufalý pokus o záchranu situace. 

„Posaď se prosím zpátky,“ požádala ho klidně Eloise. „Doufala jsem, že na tohle nedojde, ale jak vidím, musím tě přesvědčit.“ 

Sáhla do kabelky… a vytáhla obálku, z níž vyndala dvě staré fotografie. 

Na jedné byli dva novorozenci, staří maximálně několik hodin; jednoho z nich Desmond neomylně poznával. Tmavovlasé dítě bylo bez jakýchkoli pochybností to, které znal tak dobře ze starého rodinného alba. Byl to on sám. 

Na druhé fotce bylo jen druhé dítě, světlovlasé s velkýma očima. V náručí je držel o několik desítek let mladší Charles Widmore. Hrdě se usmíval. 

* * * 

Desmond se zhroutil na lavičku. Chvíli jen mlčky zíral na snímky a beze slova vrtěl hlavou. 

Pak se podíval na bělovlasou ženu, která trpělivě seděla naproti němu. 

„A co mám teď sakra dělat,“ vykřikl zoufale. „Co mám dělat? Vzal jsem si vlastní sestru, možná jsem s ní i měl dítě, krásnýho chlapečka, syna zvrhlé nepřirozené lásky, sakra,“ složil si Desmond hlavu do dlaní. „Už… nemůžu se za ní vrátit, nemůžu s ní odejít, už nikdy se na ni nebudu moct ani podívat, aniž bych…“ Nedomluvil a rozplakal se. Byl na dně. 

„Přesně tohle jsme nechtěli,“ řekla tiše Eloise. „Teď už jste se to dozvědět neměli, bylo pozdě – co se stalo, stalo se. Jenže ty sis o to řekl, chtěl jsi celou pravdu. Není to tak?“ 

„Jo, je to moje chyba, všecko je moje chyba,“ mávl rukou beznadějně Desmond. „Byl jsem naprostej idiot, protože jsem chtěl být s tím, s kým jsme se měli rádi a nenapadlo mě, že to je všecko špatně, že to je jenom past nastražená osudem, jistě…“ 

„Jako idiot se s prominutím chováš teď, můj milý,“ přerušila ho poněkud netrpělivě Eloise. „Jistě, jsi v šoku, ale to neznamená, že se můžeš zahrabat do zoufalství a strávit zbytek života v sebelítosti a nejspíš i v alkoholu, jak tě znám.“ 

Podíval se na ni jako na zjevení. „A co podle vás mám dělat?“ 

„Poslouchat mě, Desmonde. A poslouchat mě pečlivě, protože to, co ti teď řeknu, ti už nejspíš nebudu moci zopakovat,“ řekla důrazně Eloise. „To, že jste se s Penny narodili oba na ostrově, má obrovský význam. To proto jste nesměli být spolu.“

702 - Mayday

První si toho všiml Hurley. Ale když k bezvládnému příteli doběhl, bylo už na jakoukoli pomoc pozdě. Desmond se nehýbal, nereagoval na slova, poplácávání ani ledovou vodu. Hurleymu probleskla hlavou myšlenka na nejhorší. 

"Co je s ním?" přiřítil se Ben. 

Bez odpovědi - to nebylo dobré. 

Ben zaváhal a pak vyslovil nejtěžší otázku. "Dýchá?" 

"Já… nevím," vypravil ze sebe Hurley. 

Benovo amatérské vyšetření bylo k ničemu - nezjistil nic a to jen prohloubilo Hurleyho svíravý strach. Ben popadl starou pochodeň, která byla zabodnutá v zemi ještě z dob starého tábora a bez váhání se vydal do džungle. "Přivedu Bernarda," oznámil Hurleymu. 

Důstojnost a klid strážce ostrova ustoupily do pozadí a naplno se projevil starý, dobrý Hurley – který by pro své přátele udělal cokoli. Rozvířil se v něm strach, zmatek a nepochopitelná hrůza a tušení, že se děje něco strašného. Ačkoli si to odmítal připustit, ucítil blízkost smrti. Víc, než kdykoli předtím. 

Čas se vlekl jako postřelené zvíře. Hugovi to přišlo jako dlouhé hodiny, i když to musely být jen desítky minut. Konečně se z džungle vynořil udýchaný Ben, následovaný rozespalým Bernardem. 

Bernard neztrácel čas a okamžitě se pustil do prohlídky. Během následující čtvrthodiny se kromě jeho mumlání a občasných pokynů pro Bena, co má přinést, neozval ani hlásek. 

Konečně se zvedl a vážně se zadíval na napjatého Bena a zdrceného Hurleyho. 

"Žije," vyřkl ortel. 

Hurleymu spadl obrovský kámen ze srdce. Ale zastavil se, když se správce ostrova podíval na Bernardovu zachmuřenou tvář. Ten výraz nebyl vůbec optimistický. 

"Ale… něco je špatně, že?" doplnil sám Hurley. 

"Moc špatně. Nejsem si stoprocentně jistý, ale myslím, že to je kataleptický záchvat. Silný kataleptický záchvat," řekl Bernard. 

"Pomalé a nevýrazné životní funkce, strnulost, necitlivost na vnější podněty," přikývl Ben. 

Bernard pokračoval. "Nikdy jsem se s tím nesetkal, ale slyšel jsem o tom od kolegy – jeden pacient mu takhle zkolaboval při běžné operaci. Měl z toho zákroku hrozný strach a Peter to nebral vážně. Dělal si z toho legraci, dal pacientovi standardní lokální anestetikum, ale nic na uklidnění. Pustil se do zákroku, všecko šlo dobře, ale najednou mu chlapík na křesle prostě zkolaboval. Nevydržel to nervové vypětí." 

"Co se s ním stalo? zeptal se váhavě Hurley. 

"Tři týdny v tomhle stavu, nemocnice, umělá výživa. Potom se začal probírat a do týdne byl v pořádku." 

"To je přece… dobrý, ne?" hledal naději Hurley. 

"To je dobré v normálním světě, ne tady, Hugo," řekl tiše Ben. "Pokud je to tak, bude Desmond potřebovat neustálou odbornou péči. Může to trvat pár hodin, ale taky týdny, Hugo. A my tady do něj nedostaneme potravu ani tekutiny. Jestli se neprobere nebo ho odsud rychle nedostaneme, bude za pár dní konec. V tomhle horku zemře žízní a celkovým vyčerpáním." 

Bernard jen beze slova přikývl. 

"Nemůžeme ho odsud dostat," řekl po chvíli přemýšlení bezbarvě Hurley. "Loď je pryč, ponorka je pryč, letadlo je pryč." 

Ben se k němu otočil s náhlým nápadem. 

"Na to kolo v podzemí ani nemysli, kámo,“ zarazil ho pochmurně Hurley. „Je to zatraceně nebezpečná hračka, a s každým dalším otočením je nebezpečnější. Vy i Jacob jste ho používali jako magickej teleport, ale byli jste jako kluci, kteří hrajou fotbal s ručním granátem. S každým dalším kopnutím roste šance, že příště… bum. Nehledě na to, že s kolem musí otočit ten, kdo se chce přesunout. Takže Des je mimo hru, kámo." 

Ben spolkl otázku, jak se Hugo zatraceně dozvěděl o nebezpečích, spojených s podzemním kolem. "To letadlo," zamyslel se. "To letadlo je poslední šance. Jestli se dostanou do bezpečí, začne se pátrat po případných dalších přeživších." 

"Pošlete nám sem pomoc, lidi," zvedl oči k obloze Hurley. "Mayday, mayday." 

* * * 

To letadlo odstartovalo odpoledne předchozího dne. Frank se po startu obával problémů s turbulencemi – pamatoval si složité postupy, které bylo nutné dodržovat, když před třemi roky létal na ostrov z Widmorovy lodi. Tentokrát se nemohl řídit podle žádného kurzu, který by mu zajistil bezpečný odlet z ostrova. Ale kupodivu se nic nestalo, letadlo stoupalo klidně a hladce. 

S ostrovem za sebou šestice na palubě nechávala i napětí. Sawyer objevil palubní minibar, Kate se snažila povzbudit Claire a Richard se okouzleně díval z okénka. Miles se usadil v kokpitu na místě druhého pilota vedle Franka. 

"Splněnej klukovskej sen, co?" zachechtal se zarostlý pilot. Zase byl ve svém živlu, cítil v rukou a v pedálech životodárné burácení motorů a vrátila se mu naděje. Letadlo sice bylo poškozené předchozím nouzovým přistáním, ale životně důležité systémy fungovaly. Stroj zatím poslouchal každý pilotův povel. 

Miles se pousmál, přikývl a pak zvážněl. "Víš, kde jsme? A nechci slyšet ,v letadle nebo ,ve vzduchu." 

Frank se poškrábal za uchem. "Zákeřná otázka, chlapče. Měli jsme za sebou asi dvě třetiny trasy a drželi jsme se kursu, když se to stalo. Ale v mapách v místě, kde jsme to s touhle holkou plácli, nic není. Široko daleko vůbec nic. Půl hodiny před tou turbulencí jsme se hlásili havajské letové kontrole a blížili jsme se do míst, kde nás měli předat Marshallovým ostrovům. Takže odhaduju, že budeme někde v půli cesty mezi Havají a Marshally, ale přesněji ti to říct nedovedu," přiznal pilot. 

"Takže letíme na Marshallovy ostrovy?" 

"Ne," zavrtěl hlavou Frank. "Nevím, kolik toho takhle holka ještě vydrží. Může nám vysadit podvozek, můžou vysadit brzdy, může se stát cokoli. Potřebuju špičkově vybavený letiště s několika dlouhejma dráhama, který na Marshallech nemají. Otočil jsem to dolů na Fiji. Navíc… je tam víc místa, kam se dá nouzově přistát. Na Marshallech je pár korálovejch skal a oceán. A přistávat na vodu je sebevražda," uzavřel Frank. 

"Vystačí nám palivo?" položil Miles nejzávažnější otázku. 

"Na Fiji je to přibližně stejně daleko jako na Guam, kam jsme mířili původně. Takže jo, vystačí," prohlásil pevně Frank. 

V kokpitu se rozhostilo ticho, přerušované jenom Frankovým cvakáním do přístrojů. Letadlo řídil autopilot a zvolna je unášel na jih. 

* * * 

Frank měl od malička jasno, čím chce být. Pilotem, stejně jako jeho otec. I když mu létání otce vzalo. Když tenkrát k nim domů přišli tři vážní muži v uniformách letecké společnosti, u níž otec pracoval, byly Frankovi jen čtyři a v paměti mu zbyly jen útržky. Plačící matka, pohřeb, otcovi kolegové, kteří nesli rakev a nevydrželi bezelstný pohled čtyřletého chlapečka, který nechápal, proč ho všichni utěšují. Vždyť tatínek jenom odletěl na hodně dlouhou cestu. A zase přiletí. 

Hannah Lapidusová se za pár let vdala podruhé, aby syna zabezpečila. Vzala si staršího důstojníka americké armády. Byl u pozemní jednotky - Hannah už vzduchu, který jí vzal jednoho muže, nedůvěřovala. Proto se také snažila krotit synkovo okouzlení letadly a volnou oblohou, jenže marně, malý Frank měl létání v krvi. "Budu pilot jako táta," prohlašoval chlapec. "A zjistím, kam tatínek odletěl a přivedu ho domů," sliboval mamince a nechápal, proč se pokaždé rozplakala. 

Frank se tedy brzy naučil o svém snu nemluvit. Ale stále se ho držel. Po ukončení střední školy a po dlouhých poradách s nevlastním otcem vstoupil do armády – rodina neměla dostatek peněz, aby mu mohla zaplatit drahý výcvik civilního pilota. Stal se pilotem zásobovací helikoptéry a vcelku klidně prošel armádní službou. V pětatřiceti, když měl dostatek zkušeností, nalétaných hodin a úspor na vysněný dopravní výcvik, armádu opustil. Tehdy to byl velmi dobrý pilot vrtulníku. Po ročním výcviku na Boeingu 737 u mladé letecké společnosti Oceanic Air z něj byl špičkový dopravní pilot. Až velké dopravní letadlo mu umožnilo naplno rozvinout talent pro létání, zděděný po otci. 

* * * 

Ticho prolomilo zabušení na dveře. Miles zadal kód a otevřel značně poveselenému Sawyerovi. "Dáš si se mnou? Na to, že konečně vopouštíme ten zatracenej ostrov," nabízel Sawyer whisky, ukořistěnou v palubním baru. 

Frank se po něm ohlédl. "Promiň, kapitáne, ale tobě nenabídnu, řidičům nenalejváme," zahlaholil Sawyer. 

Pak dostal jiný nápad a zasvítily mu oči. "Milesi, jako svýmu podřízenýmu ti přikazuju, abys mě pustil na svý míssssto. Já si chci taky hrát na pilota," začal se drát dopředu. 

"Milesi, sakra! Ať nekopne do kniplu," zařval Frank. "A vůbec, dostaň ho odsud. Mám plný ruce i hlavu problémů a zlitej Jižan za zadkem je to poslední, co tu potřebuju." 

"Šéfe, nechci bejt drzej, ale vypadni odsud," domlouval Sawyerovi Miles. "Zalez si dozadu k flaškám a nech nás na pokoji. Za dvě hodiny budeme na zemi a budeme pít a mluvit až do rána, ale teď zmiz, jasný?" 

"Tyyy mi nemáš co rozzzkazovat," naštval se Sawyer a zapotácel se. 

"MILESI, KSAKRU! Jestli do něčeho spadne, může nás to poslat k zemi, to letadlo může zareagovat jakkoli," zařval Frank. 

"Richarde, pojď mi s ním pomoct," zařval Miles ven z kokpitu. Místo Richarda se přiřítila Kate a spojenými silami vymanévrovali opojeného Sawyera z kabiny. Miles zabouchl dveře, takže už neslyšel Sawyerovo otrávené a ukřivděné mrmlání. 

"Franku, jak jsi to myslel s těma problémama?" odhodlal se k otázce Miles. 

Frank zvedl hlavu od rádia a věnoval mu neveselý pohled. "Tak, jak jsem to řekl. Jsme ve vzduchu už hodinu a z toho půl hodiny se snažím spojit s kýmkoli – se zemí nebo s jiným letadlem. Nic. Je to hluchý, Milesi. Všechny frekvence. Něco je zatraceně špatně." 

"Nemůže jenom něco být s rádiem?" zadoufal Miles. 

Pilot zavrtěl hlavou. "Slyšíš to praskání? To rádio přijímá, jenže nemá co." 

"Co… co budeme dělat, když nikoho nechytíš?" zeptal se Miles váhavě. "Můžeme přistát, že?" 

"Jít na přistání bez spojení se zemí je šílenství, kamaráde. Ale pokud se s nikým nesrazíme, nesestřelí nás něčí stíhačka jako mlčící letadlo v rukou teroristů a pokud dokážeme najít vyhovující letiště s dobrým počasím, pak jo, můžeme přistát," ušklíbl se Frank. "Teď si sedni a dívej se ven. Jakmile něco uvidíš, okamžitě mi to nahlásíš." 

"Myslíš něco jako… pevninu?" nechápal Miles. 

"Něco, kamaráde. Cizí letadlo, pevninu, ostrov nebo třeba i pitomou loď," vypočítával Frank. "Letíme hodinu a ještě jsem pod sebou neviděl nic. Nelíbí se mi to, Milesi." 

* * * 

Čtveřice vzadu neměla o problémech v pilotní kabině tušení. Alkoholem zmožený Sawyer usnul, Richard listoval v palubním časopise a Kate líčila nervózní Claire, jak úžasné dítě je Aaron a jak ji určitě bude mít moc rád. "Je to rošťák, hrozně rád se dívá na pohádky, i když ví, že nesmí. Umí si zapnout televizi a když slyší, že jdu, vypne ji a dělá, že si hraje s hračkama," usmívala se Kate při vzpomínce. "A miluje hranolky. Bože, ten by se jich ujedl!" 

"S kečupem?" usmála se nesměle Claire. "Taky jsem se po nich mohla utlouct, když jsem byla malá." 

"A burákový máslo? Má rád burákový máslo?" 

"Zbožňuje burákový máslo, Claire," ujistila ji Kate. 

Claiřin váhavý úsměv se rozšířil a v očích se jí zaleskly slzy. "Myslíš, že mě bude mít rád?" 

Kate se jen usmála a dívku objala. Přitom ji u srdce bodala nejistota a strach – jako by se Aarona vzdávala tím, že mu přivede vlastní matku. 

Najednou se rozrazily dveře. "Hej, pojďte sem někdo, rychle," ozval se z pilotní kabiny vzrušený Milesův hlas. Do toho se ozývalo Frankovo jasné, letecky srozumitelné MAYDAY, MAYDAY, MAYDAY. 

Kate ztuhla leknutím, ale rozběhla se do kokpitu jako první. "Co se děje?" 

"Měli jsme problémy s rádiem, Frank dlouho nemohl nic chytit. Teď konečně něco naladil, ale nelíbí se mu to, neodpovídá to na tísňový volání. Nikdy prý nic takovýho neslyšel. Chtěl, abyste si to poslechli i vy, možná vám to něco řekne," vysvětloval Miles. 

Kate se váhavě přiblížila k přístrojům a nasadila si sluchátka. Chvíli poslouchala praskající vysílání… a pak vytřeštila oči. 

"Čtyři, osm, patnáct, šestnáct, dvacet tři, čtyřicet dva," odříkával strojový hlas. Tentýž strojový hlas, který tehdy poprvé slyšeli těsně po havárii letu 815 na kopci, když se s ostatními snažili vyslat nouzový signál. 

"To… to je vysílání z ostrova," vypravila ze sebe Kate, strhla sluchátka z hlavy a z kokpitu utekla. 

"A do prdele," ozvalo se z přední řady sedadel, kde se probudil vyspávající Sawyer. Ale tentokrát se do pilotní kabiny nehrnul. 

* * * 

Frankova kariéra dopravního pilota se slibně rozvíjela. Až do jednoho dne. Přelétávali s kolegou prázdný stroj, který měl při předchozím letu technické problémy a po provizorní opravě na cizím letišti jej bylo nutné dostat do hangárů Oceanicu. Měl to být asi tříhodinový let přes moře. Vzlet proběhl bez problémů, ale krátce po startu začali mít problémy s palivem. Podle ukazatelů byly sice nádrže plné, ale motory přesto vysazovaly. 

"Máme problém s přečerpáváním paliva, nouzové postupy podle letového manuálu neúspěšné," ohlásil stroze kapitán dispečerům. "Návrat na letiště nemožný, opakuji, návrat na letiště negativ. Jdeme na vodu." 

Přistání na vodu s velkým dopravním letadlem je jeden z nejtěžších pilotních manévrů a všichni piloti to dobře vědí. Boeing 737, v němž Frank seděl, má nízko posazené motory, které přečnívají pod břicho letounu – a při přistání na vodě se obvykle zaseknou do hladiny, letadlo náhle prudce zabrzdí a rozláme se na kusy. Oni navíc museli přistát s letadlem, které mělo nádrže plné paliva, což všecko ještě komplikovalo. "Tolik možností, jak umřít – roztříštit se o hladinu, utopit se v zatopené kabině, uhořet při požáru paliva. Na co asi tenkrát myslel táta," blesklo Frankovi hlavou v první chvíli. Pak se ale ovládl a klidně plnil pokyny svého služebně staršího kolegy. Hlásil klesající výšku i rychlost. 

"Drž se, Franku. Až to posadíme, musíme okamžitě ven, nebude na nic čas," varoval ho kapitán. "Jdeme na to. Vydrž to, holka, to zvládneme," domlouval pilot letadlu. Nalétl výborně a ukázkově posadil stroj na na okamžik klidnou hladinu – byl to zázrak. Jenže pak se přihnala vlna a smýkla letadlem za křídlo. Trupem se rozeznělo skřípění a nářek trhaného kovu, kokpit se prudce zanořil pod hladinu, Frank vyletěl dopředu a ztratil vědomí. 

Probral se o něco později na utrženém křídle. Kolega seděl vedle něj – povedlo se mu rozbít okno kokpitu a vytáhnout i omdlelého Franka. Zachránily je plovoucí kusy trosek. O několik hodin později už byli oba na pevnině, měli za sebou lékařské ošetření a nemohli uvěřit svému štěstí. Z příšerně vypadající nehody vyvázli téměř bez úhony. 

Štěstí skončilo večer ve chvíli, kdy se Frank chtěl v hotelovém pokoji uložit ke spánku. Jakmile zavřel oči, byl znovu v pilotní kabině těsně před nárazem, viděl vražednou vlnu a slyšel kvílení rvaného křídla. Nesnesitelné vzpomínky nakonec zahnala až láhev vodky z hotelového minibaru. A tak to bylo každý další večer. Frank se po nehodě nevrátil do kokpitu, ale po nějaké době putoval do protialkoholní léčebny a později na psychiatrickou kliniku. 

* * * 

Už byli ve vzduchu skoro dvě hodiny a od zachycení signálu z ostrova se Frankovi nepodařilo naladit jiné vysílání. Jeho tísňové volání zůstávalo bez odpovědi. 

A co zkušeného pilota děsilo nejvíc, ačkoli letěli stále na jih, nenarazili zatím na žádnou zemi. Nikde ani ostrůvek. 

Svěřil řízení autopilotu, rozložil letecké mapy a provedl několik výpočtů ohledně paliva. Zbývalo jim na další dvě hodiny. Blížil se okamžik, kdy se museli rozhodnout. Risknout let do neznáma, nebo se vrátit tam, kam se už nikdo z nich vrátit nechtěl? 

Pak se Frankovi vybavila stará, zasutá vzpomínka. Smrtelný jekot letadla, rvaného na kusy masami vody. Rozhodl se rychle. 

"Musíme se vrátit." 

"Cože?" ztuhl Miles. 

"Musíme se vrátit. Podle map už jsme měli přeletět několik velkejch ostrovů, ale žádný jsme neviděli. Nevím, co se děje, ale nemůžeme si být jistí, že dosáhneme letiště, než nám dojde palivo. A jestli se chceme bezpečně vrátit, musíme to udělat hned, jinak nám nevystačí šťáva," řekl Frank. 

"Ty jsi kapitán," odpověděl Miles. 

* * * 

O pár minut později se letadlo znatelně naklonilo a zahájilo výraznou zatáčku. Střízlivějící Sawyer vyskočil z první řady sedadel a chtěl začít bušit na dveře kokpitu, když se samy otevřely a v nich stál pobledlý Miles. 

"Vracíme se." 

Sawyer zaťal zuby, pak popadl poloprázdnou láhev whisky a vší silou jí mrštil o zem. Pak beze slova klesl zpátky na sedačku. 

Kate objala Claire, která se po chvíli rozplakala. 

Richardův výraz byl stále neproniknutelný. Ale Miles by přísahal, že mu ve tváři na chvíli viděl záblesk úlevy. 

Letadlo si to namířilo na sever. 

A z rádia se znovu ozvalo praskání a strojové odříkávání číselné řady. Signál sílil, jako by jim ukazoval cestu zpět a radostně je vítal doma. 

Čtyři, osm, patnáct, šestnáct, dvacet tři, čtyřicet dva.